LINCOLN ROCKWELL: ŽIVOT NÁRODNÍHO SOCIALISTY

 napsal William L. Pierce

Osmnáctého června, 1945, šest týdnů po smrti Adolfa Hitlera, Rudolf Hess napsal z vězeňské cely následující slova v dopisu své manželce: „Lehce si představíš, jak často se během posledních mála týdnů mé myšlenky obrátily k létům předešlým: k této čtvrtině století historie, která pro nás byla soustředěná v jedno jméno, jsme zažili plno podivuhodných lidských zážitků. Historie ale nekončí. Dříve či později nabere vlákna, domněle přerušená navěky a začne je společně plést v novém vzoru. Lidská přírodní síla zmizela a nyní žije jen v paměti. Velmi málo lidí bylo poctěno, stejně jako jsme byli my, od úplných začátků se účastnit růstu unikátní osobnosti, skrz radost a smutek, naději a potíž, lásku a nenávist a skrz všechna zjevení síly a také skrz malé znamení lidské slabosti, bez které není muž opravdově hoden lásky. . . ."

Dokonce, když někdo byl privilegovaným svědkem objevení ohromné síly, mohlo být mimořádně obtížné popsat adekvátně slovy ono odhalení a tím vykreslit pravdivý obraz ojedinělé a velké osobnosti. Když někdo během této doby neměl podíl a účast na růstu takové osobnosti, ale měl možnost pouze dvou let, byl tento úkol zvláště obtížný. Bylo by pak zbytečné očekávat historky, které by zrcadlily opravdovou velikost tohoto muže. O této síle bude nejlepší přemýšlet po uskutečnění jeho životní práce v budoucích letech. Nyní, bohužel, můžeme přinejmenším věřit v obraz muže, ačkoli může být nedokonalý a neúplný, jenž plnil úkol inspirovat ty Národní Socialisty, kteří neměli výhodu znát ho osobně.

GEORGE LINCOLN ROCKWELL se narodil 9. března 1918, v Bloomingtonu, na malé těžební farmě na uhlí, v centrálním městě Illinois. Oba jeho rodiče byli divadelní herci. Jeho otec, George Lovejoy Rockwell, byl osmadvacetiletý komik varieté anglicko - skotského původu. Jeho matka, rozená Claire Schade, byla mladá německo-francouzská tanečnice, z tanečního týmu části rodiny. Jeho rodiče se rozvedli když mu bylo šest let, během několika dalších let on a jeho mladší sourozenci žili střídavě s matkou nebo otcem. Mladý Rockwell prožil větší část svého mládí v Maine, Rhode Island a New Jersey. Jeho otec se usadil v malém pobřežním městě Maine, zde Rockwell strávil svá mladá léta; navštěvoval školu v Atlantic City a později, v průběhu zim v Providence. V pozdějších letech rád vzpomínal na letní dny strávené na pláži v Maine, na turistiku v lese nebo na prozkoumávání zátok a přítoků se svou plachetnicí na pobřeží v Maine, kterou si sám postavil ze starého člunu. Během ranných let strávených se svým otcem v Maine získal Rockwell doživotní lásku k plavbě a k moři.

 Kromě toho cestoval trochu více než průměrné dítě, v období jeho dětství je těžké nalézt cokoli zvláštního. Žil jako průměrný člověk, ani ve velké chudobě ani ve velkém bohatství; měl milující vztah s oběma rodiči, navzdory jejich rozvodu; byl spolehlivé a prospěšné dítě, nezdá se zde být důkaz nějakého dlouhotrvajícího neštěstí či zmatku v jeho dětství. Jestli později vzpomínal s větším potěšením na časy strávené se svým otcem než-li se svou matkou, může to být přisuzováno buď k větším příležitostem uspokojit jeho mladistvé touhy po dobrodružství na pobřeží v Maine nabídnuté městem, nebo skutečností, že jeho matka žila s despotickou sestrou, s kterou mladý Rockwell nebyl v dobrém vztahu.

 A již jako chlapec zobrazoval ty charakterové vlastnosti, kterými se později vzdálil od průměrných lidí. Jeho nejvýznamnější vlastnost byla síla se nikdy nevzdat. Pokud někdo řekl Rockwellovi, ještě když byl chlapcem, že věc je nemožná, že to jednoduše nejde, probudilo se v něm neodolatelné rozhodnutí věc vyřešit. Ve věku deseti let popsal svůj pocit, který objasňoval stránku jeho charakteru.

 Dětinský gang, který byl vytvořen někde na střední škole, kterou navštěvoval v Atlantic City, měl za hlavní úkol šikanu. Bylo mu oznámeno,  že ho chytí a hodí v zimě do oceánu a že by se měl vzdát a podrobit, protože odpor by byl marný. Namísto aby se podrobil, zuřivě zahnal celý gang útočníků na pláž, divoce bušil pěstmi, kopal nohama, škrábal a kousal tak dlouho, než ostatní chlapci nakonec upustili od svého cíle hodit ho do vody a uchýlili se ošetřit svoje zranění.

 Později jako teenager zjistil, že výzva bouřlivého moře ho ovlivnila téměř stejně jako výzva mladistvého gangu. Když ostatní chlapci přivezli své lodě do doku, protože voda byla příliš bouřlivá, mladý Rockwell našel své největší potěšení v plavbě. Nemiloval nic lepšího než prohlubování své síly a svou dovednost proti divokým elementům. Jako vítr a vlny povstal, aby jeho duše zápasila s kormidlem a lodní výstrojí k záchraně lodi, promočen deštěm a zatraceným divokým prudkým závanem křičel ve větru v naprostém smyslovém opojení.

 Tato jeho zvláštní houževnatost se přírodně nazývá bojovným duchem, on byl spojený s absolutní fyzickou neohrožeností, která ho už jako chlapce vedla do leckterého nebezpečí a potrhlých husarských kousků, dala mu sílu vůle, pomocí které podstoupil bez váhání riziko, které obyčejní lidé nedokáží; během celého svého života ho to vedlo vybírat si způsob jednání, kterým jeho rozum a jeho cit prozradí cestu pravým směrem bez ohledu na směr, který se může zdát být neodolatelný; nakonec mu to poskytlo hnací sílu, která ho vedla k výzvě a samotě proti celému světu, když se mu zřejmě zdálo, že tento svět byl veden špatným kursem. Tato vlastnost je klíč k dospělému muži.

 Další dva charakteristické rysy, které se u něj projevily už jako u chlapce, byly všestranná zvědavost a neústupná objektivnost. On zdědil svojí zvědavost, tak jako umělecká nadání, která zpozoroval u svého otce již v ranném věku, který také vynikal těmito zvláštnostmi, ale zdroj jeho rebelantského a nezkrotitelného ducha bude těžší určit. Zdá se, že byl produktem vzácné a nahodilé kombinace rodu, která bezprostředně vynikla při vzniku jeho povahy.

 Na sklonku roku 1938 vstoupil na Brown University, jako student prvního ročníku. Jeho hlavním oborem byla studie filozofie, ale také se velmi zajímal o přírodní vědy. Využil příležitosti personálu, začal pracovat na studentských časopisech a tím cvičil své nadání v kresbě a tvořivém psaní. Navíc při svém studiu, novinařině a umělecké aktivitě, našel také čas na kolektivní sporty, včetně lyžování a šermu; stal se členem týmu šermířů Brown University.

 Mezitím se na Brown University poprvé přímo utkává s moderním liberalismem. Zapsal se na kurs sociologie s naivním očekáváním, že právě tady se svou geologií a s kurzy psychologie by se naučil vědecké principy, které dávají základ oblasti lidských znalostí, aby se v sociologii naučil některý ze základních principů výchozího lidského sociálního chování.

 Nakonec byl popletený a zklamaný, nicméně když postupně zjišťoval, že je hluboký rozdíl v postojích sociologů, prohlásil, že geolog je proti svému tématu. Zatímco autoři jeho geologické učebnice kladli důraz na pečlivost, bylo tam mnoho věcí o historii a struktuře země, o které dosud nic nevěděl, nebo jen velmi nepřesně, bylo jasné, že tam byly základní myšlenky opravdu zachované, fakta na kterých byla věda založená a že se oba jeho profesoři geologie a autoři geologických učebnic opravdu zajímali o to, dát studentovi tyto myšlenky a fakta současně uspořádaná v nějakém stylu s nadějí, že tím získá lepší porozumění pro planetu, na které žije.

 V sociologii, nalezl základní principy, které se tomu dalece vymykají. Pro něj bylo zvláště rušivé to, že měl v sobě hlodavé podezření, že „voda byla vědomě zakalena“.  Zdvojnásobil své úsilí dostat se ke kořenům tohoto předmětu nebo alespoň pochopit jeho rady, poznámky nebo nepřímou výzvu: „Byl jsem zahrabaný ve své knize sociologie, naprosto rozhodnutý hledat chybějící jádro věci.“

 Rovnoprávná představa, že očividné rozdíly mezi schopnostmi jednotlivců a mezi evolučním vývojem různých ras mohou být prozkoumány téměř stejně, věci týkající se prostředí jsou efekty, které opravdu nejsou vrozenými rozdíly v kvalitě. Stojí za zmínku, že lidská bytost byla zajisté jedna z vůdčích věcí v sociologické učebnici.

 Byl jsem dost smělý na to, abych se zeptal profesora Bucklina, jestli toto je názor, ale on se strašně rozzlobil. Bylo mi řečeno, že je nemožné dělat jakékoliv zevšeobecnění, ačkoli všechno, na co jsem se ptal, byla základní idea, jestli vůbec nějaká v sociologii je. Začínal jsem pozorovat, že sociologie je odlišný kurs, než ten můj. Na jisté myšlenky nedokázal učitel odpovědět, zvláště na to, že třeba někteří lidé byli biologicky slabí ode dne, kdy se narodili. Další myšlenky, ačkoli nebyly nikdy formulované a uvedené na pravou míru, se měly starat a povzbuzovat názory, které se točily kolem celkové energie prostředí.

 Ačkoli neudělal zřetelný průzkum, z důvodu toho, co se dělo v té době, mladý Rockwell měl zčásti jednu naprosto nezajištěnou taktiku, velice užívanou moderním liberalismem. Když chytrý liberál má jako svůj cíl míšení plemen, slíbí, že se zajisté nebude jen plácat ve vodě, ale že bude jednat. Nejspíše začne psát romány, produkovat televizní show a točit filmy, které budou zpočátku chytře a čím dál tím více vnucovat to, že ti, kteří provozují pohlavní styk s černochy, jsou stateční, lepší, více přitažliví, než ti, kteří to nedělají; a že odpor vůči míšení plemen je vulgární a hulvátské převracení jistých důkazů rovnosti a že jsou to v lepším případě ubozí svalnatci nebo v horším případě uslintaní vidláci se sklony k násilí. Ale pokud se ho někdo pokusí přimět k odpovědi na otázku, proč tolik chce míšení ras, naštvaně odpoví, že to vůbec není to kam míří, ale že chce jen „spravedlnost a nestrannost“ nebo „lepší porozumění mezi rasami“.

A tak, když Rockwell během hodiny sociologie u profesora Bucklina šel naivně přímo k jádru věci, dostal rozhněvané pokárání. Během posledních třiceti let vznikla dost silná rasová rovnoprávnost, ale v té době si Rockwell byl vědomý pouze toho, že chtěli, aby přijal jisté myšlenky bez toho, aby se jeho vlastní myšlenky dostaly ven a rozpoutaly arénu volné diskuse, kde by podléhaly útoku.

Věděl jsem ještě málo nebo nic o komunismu nebo o jeho malé drobné sestře, liberalismu, kromě toho jsem se nemohl vyhnout trvalému tlaku, kdekoliv na univerzitě chtěli, abych přijal názory na masivní lidskou rovnost a vládu prostředí.

Typicky tento tlak neskončil souhlasem, ale jeho rozhodnutím postavit se za to, co se mu zdálo být racionální a přirozené. Zesměšňoval rovnoprávní hledisko, nejen ve svém článku ve studentských novinách, ale také v jedné své písemné zkoušce ze sociologie! Důsledky tohoto „drzého“ kousku byly skoro katastrofální, proto začal být více opatrný, aby udržel svůj jazyk za zuby. Jenže jakmile nastoupil na Brown Univerzity, nepřátelské spiknutí použilo Ameriku jako pracovní nástroj pro bezpečný svět Židů a posouvalo její propagandu rychle dopředu. Národně Socialistické Německo bylo zobrazováno jako národ zvrácených kriminálníků, jejichž cíl byl zotročit svět včetně Ameriky. Hollywood, velcí novináři a liberální profesoři - vždy nejvíc hlučné skupiny na různých univerzitách - všichni prosazovali stejný plán, nestydatě se obrátit na své publikum s naivním idealismem: „Hitler musí být zastaven!“

 A jako miliony ostatních amerických vlastenců, i Lincoln Rockwell se zamiloval do hladkých lží a chytrých švindlů, protože byly z hlav Americké vlády. Ani on ani miliony jeho krajanů si neuvědomili, že se spiknutí dostalo do Bílého domu, a že jeho držitel prodal své služby spiklencům.

 „To je typické pro mou politickou naivnost té doby, když propaganda o Hitlerovi začala být na nás tlačena ve velkých dávkách, všemu jsem věřil, byl jsem dokonce neschopný podezřívat, že by někdo mohl mít podíl na tom všem a že to nemůže zajímat jenom Spojené státy nebo naše lidi. . . . Stalo se zřejmé, že bychom se měli dostat do války a zastavit to „hrozné strašidlo“, které plánovalo dobýt Ameriku, tímto způsobem jsme si to vysvětlovali a já tomu tak věřil.“

Tak v březnu 1941 přesvědčeni, že Amerika byla ve smrtelném nebezpečí před „nacistickými útočníky“, Rockwell nechal svého pohodlného života na univerzitě a nabídnul služby své zemi v ozbrojených sílách. Krátce poté se přihlásil do námořnictva Spojených Států, přijal jmenování leteckým kadetem a začal letecký trénink v Squantumu, Massachusetts. Přijal svůj první námořní příkaz jako podporučík 9 prosince 1941 - dva dny po útoku na Pearl Harbor. Během druhé světové války sloužil jako námořní pilot, byl povýšen z hodnosti podporučíka na nadporučíka a byl vyznamenán několika medailemi. Velel námořní letecké podpoře během americké invaze na Guam v červenci a srpnu 1944. V říjnu 1945 byl povýšen na majora vojenských sil USA a brzy potom se vrátil do občanského života, ve kterém doufal v kariéru umělce.

Zatímco byl ještě u námořnictva, vzal si děvče, které znal už jako student na Brown University. Jeho manželství však nebylo obzvláště šťastné, ale přesto mu bylo souzeno vydržet v něm více než deset let.

Prvních pět let po opuštění námořnictva využil čas jako student umění, komerční fotograf, malíř, reklamní manažer a vydavatel v Maine a v New Yorku. Pak v roce 1950, s vypuknutím války v Koreji, se major Rockwell vrátil do aktivní služby námořnictva Spojených států a byl přidělen jako trenér stíhacích pilotů v jižní Kalifornii. Tam téměř náhodou Lincoln Rockwell zahájil politické vzdělání třiceti-dvouroček.

Bylo to v roce 1950, když senátor Joseph McCarthy začal být vyšetřován z podvratných činností a protistátního chování s podílem části státních zaměstnanců Spojených států a úředníky začali více kontrolovat. Rockwell, jako každý poctivý občan, byl zděšený a rozhněvaný těmito odkrytými zradami. Ale byl tak moc na rozpacích, že se zhrozil prudkými, hysterickými a špatnými reakcemi, které přišly z jisté části populace. Proč bylo tolik osob a zvláště tolik ve veřejném mínění - tvořeném médii - zběsile rozhodnuto umlčet McCarthyho a co nejvíce zničit jeho důvěru?

McCarthy byl americký občan se slavným jménem. Byl válečný hrdina a stejně jako Rockwell vstoupil do ozbrojených sil jako poddůstojník a během chvíle byl vyznamenán několika medailemi. Získal významný letecký kříž za svoje vojenské zásluhy během druhé světové války. Jenže zrovna teď vyplašil krysí doupě, které již dávno prodalo životní zájmy země, pro kterou bojoval. Rockwell nemohl pochopit, proč nějaký odpovědný a čestný občan usiloval o zničení jistého muže nebo bloku svým statečným úsilím.

 Začal jsem dávat pozor, během mého volného času, co se děje všude kolem. Četl jsem McCarthyho proslov a našel jsem fakta, ale v obchodech byla spousta novin, které jeho řeč nazývaly „šíleným nesmyslem”. Všimnul jsem si hrozných názorů ve všech novinách proti Joe McCarthymu, ačkoli jsem si ještě nepředstavoval proč.

 V této době se při četbě Rockwell seznámil s nějakým antikomunistickým článkem. Jedna z věcí, o které se okamžitě dozvěděl, bylo, že měly silně antisemitský tón. Ačkoli prokázáno veřejnými důkazy, vyhovovalo mu souhlasit s některými obviněními, kterých se dopustili autoři těchto článků, například, že nepřiměřeně velké finance byly dávány Židům, McCarthyovy útoky byly odhaleny podvratným vyšetřováním – ale nalezl mnoho jejich tvrzení, která se mu zdála příliš přitažená za vlasy, a proto nebyla důvěryhodná. Především tvrdily, že komunismus pocházel od Židů a ne od Rusů, toto politické tvrzení Rockwell považoval za směšné, protože považoval za skutečnost, že Židé byli tak pevně zavedení v kapitalistických podnicích a kapitalismus vždy byl velký a smrtelný nepřítel komunismu, to byla stará židovská sféra vlivu.

 Jeden protikomunistický plátek zacházel tak daleko, že uváděl různé články jako písemný důkaz na podporu jeho zdánlivě nesmyslného tvrzení. Rockwell se rozhodl, že chce přímou odpověď na tento „důkaz”. Při jeho dalším volném dnu se sebral a odjel do veřejné knihovny v San Diegu a to, co tam nalezl, změnilo běh jeho života a ještě změní historii běhu světa. Z jeho vlastních slov: „V temném koutu veřejné knihovny v San Diegu jsem se probudil z třiceti let hloupého politického spánku....”

 Rockwell byl překvapený důkazem, který odhalil v knihovně; to v něm zanechalo bezpochyby úplně nový pohled na svět, například to, že co bylo popsané v jeho školní učebnici jako „ruská” revoluce, byla místo toho židovská orgie, která chtěla genocidu na ruských lidech. Dokonce zjistil, že v jejich vlastních knihách a časopisech Židé více či méně psali hrubé lži! V židovském životopisném díle, nazvaném Kdo je kdo v americkém ghettu, nalezl množství vynikajících bolševiků pyšných na svůj původ, třebaže si nemohl představit, že by je považovali na nějakém americkém území za Američany. Byl mezi nimi Lazar Kaganovitch, řezník z Ukrajiny a Leon Trotsky (Lev Bronstein), krvežíznivý politický komisař Rudé armády, který získal zásluhu za knihu pro likvidační „kontrarevoluční síly” v Rusku.

 Další kniha, napsaná vynikajícím „anglickým“ Židem, se chlubí, že „Židé jsou na větším stupni než . . . jakákoliv jiná etnická skupina . . . byl řemeslník během revoluce v roce 1917.“ V knize byl daný odhad, že „80% revolucionářů v Rusku byli Židé.“

Stará plesnivá čísla židovských novin, které napsaly stejný příběh, byla pod ochranou úředního Amerického vládního archívu. Ale jeden svazek spisů, který byl publikován dvacet let předtím, obsahoval ministerské zprávy z Ruska. Typická pro tento materiál byla v záznamech následující věta napsaná holandským diplomatickým úředníkem, Oudendyk, rok 1918, zpráva o vládě z Ruska:

 „Myslím si, že okamžité potlačení bolševizmu je nyní největší sporná otázka světa, ba ani nemohu vyloučit válku, která by byla ještě zuřivější, a jestliže ihned nebude bolševizmus zničen v zárodku, začne se nevázaně rozprostírat v jeden nebo několik tvarů nad Evropou a nad celým světem a začne ho organizovat a těžit z něj Žid, který nemá žádnou národnost; a jehož hlavní cíl je zničit, pro svoje vlastnictví, zbytek existujícího řádu věcí.“

 Šokován těmito odhaleními, Rockwell byl ještě víc pohoršen skutečností, že široká veřejnost na toto vůbec nehleděla. Proč tyto věci nebyly ve školních historických knihách? Proč v rádiu pořád poslouchal a v novinách a časopisech četl, že Adolf Hitler udělal takový „strašný zločin“, protože zabil tolik Židů, ale nikde již neslyšel, že Židi v Rusku byli zodpovědní za vraždy mnohem většího množství pohanů?

 Další otázky si prezentoval sám. Bylo dané, že Anglie zaútočila na Německo, aby oplatila Hitlerův útok na Polsko. Ale co Sovětský svaz, který napadnul Polsko ve stejnou dobu? Proč Anglie nevyhlásila válku Sovětskému svazu? Mohlo to být proto, že vláda byla v židovských rukou? Kdo byl zodpovědný za to, že se mlčelo na tyto a další otázky? Byl rozhodnutý, že to musí zjistit. A později, jak fakta postupně do sebe zapadala a začala tvořit špinavý obraz, začalo vycházet najevo, že před sebou viděl nevyhnutelnou povinnost.

 Poctivec, který si začne uvědomovat, že v jeho společenství je již dávno taková špinavost, začal proti tomu otevřeně mluvit a pokoušel se vyburcovat i svého souseda, aby také on otevřel oči. Jenže přišel na to, že většina jeho sousedů nechce být obtěžována; že mnoho jeho sousedů si je již dávno vědomo toho, co je tady za činnost, ale dávají přednost ignoranci, protože obrana může ohrozit jejich soukromé životy; Co na tom, že někteří z jeho sousedů mají nejbohatšího a nejvlivnějšího souseda, který vede společenství a je zaneprázdněný špinavostmi? Jestliže je jen obyčejný muž, může chvíli nadávat na tuto ubohou situaci, jenže je sám a proto se bude muset stejně podrobit. Brzo uvidí, že nemá cenu nasazovat svůj krk a bude pokračovat ve své práci.

 Lidská životní povaha, tak to je, velmi pravděpodobně bude klidná a na své svědomí zapomene tak rychle, jak rychle se to naučí; možná dokonce nakonec přesvědčí sama sebe, že opravdu není nic špatného na jejím počátečním mínění, že se zmýlila, a že ta špinavá práce opravdu nebyla špinavá práce, ale pouze „pokrok“. Jestliže tu na druhé straně je mimořádný muž se zvláště silným smyslem pro povinnost, bude pokračovat a čelit tomu o čem ví, že je špatné a bude nakonec omezován v práci pro společnost. Může pokračovat v tom, že ukáže svému sousedovi, - dokonce i po tom, co ví, že nemá zájem - že tato podlost by měla být zastavena; může psát letáky a vyslovit svou řeč; může dokonce i kandidovat na veřejnou funkci za „zlepšení“ programu strany.

 Ale musí být rozumný muž a ne nějaký „extrémista“, musí cítit, že je zavázán dát zločincům možnost, aby pochybovali o svých motivech. A možná že jejich pozice opravdu nebude tak úplně špatná. Samozřejmě, že někdo trochu rozumný vytvoří kompromis, který bude poctivý ke všem, kterých se to týká. Jestliže zločinec zabíjel sám, když byl odhalen, oběšení by samozřejmě bylo jediné přípustné řešení: celkové odvržení společností, díky jeho skutkům. Ale pokud je více kriminálníků s hodně spoluviníky, měli by být zaměstnáni v takovém objemném závazku, který by udělal podobné škody na nich, jaké sami napáchali, jistěže nejlepší řešení musí být napomínání kriminálníků - jestli je správné nazývat je kriminálníky - a pokusit se nastolit ochranu před jejich obnovenou aktivitou a nechat minulost minulostí a pokoušet se žít s věcmi tak jak jsou.

 Ale to je pouze jeden muž z deseti milionů, -- vzácného a osamělého světa - podle údajů minulého období -- který první objektivně hodnotí takovou situaci v rámci absolutních a nadčasových standardů, neovlivněn popularitou a současně považován za „racionalistu“, vykreslením konečného závěru, který předpisují normy; a který pak má sílu vůle a takový charakter, aby trval na tom, že nesmí ustoupit zlu, a proto zlo musí být od kořene naprosto zničeno a správný zdravý rozum musí znovu zvítězit, bez ohledu na násilí a dočasnou nepříjemnost spojenou s jejím obnovením.

 Rockwell viděl fakta. Pro něj bylo nemyslitelné pokusit se vyhýbat řešení oním předpokládaným mlčením. A poté co si uvědomil děsivou závažnost úkolu, který stál před ním, namísto toho, aby se pokoušel vymluvit zodpovědnosti, která s jeho novými znalostmi přicházela, cítil uvnitř rostoucí výzvu k odezvě na zdánlivě nemožnou výzvu.

 Smysl pro přímost ho vedl k tomu, aby se dobrovolně přihlásil k vojenské službě v březnu roku 1941, namísto čekání na Pearl Harbor. Byl zlákán vírou, že Adolf Hitler byl hrozbou jeho zemi. Na začátku roku 1951 si začal uvědomovat, že se v roce 1941 nechal oklamat a když poznal, kdo ho klame a co měli za lubem a jak strašně poškodili jeho národ, byl rozhodnut použít tentýž smysl, aby nařídil jediný kurs, který mu umožní především bojovat! Nepozastavoval se nad tím, jestli i ostatní byli také ochotni vzít na ramena svojí zodpovědnost; svou vlastní cestu měl jistou.

 Ale jak bojovat? Kde začít? Co dělat? Jméno muže, který udělal cosi přirozeného, pomohlo jeho mysli: Adolf Hitler. Rockwell popsal co se potom stalo:

 „Chodil jsem po všech knihkupectvích v San Diegu, až jsem nakonec našel kopii Mein Kampf, která se schovávala někde vzadu. Koupil jsem jí a doma si sednul, abych si jí přečetl.“ Toto byl konec jednoho Lincolna Rockwella . . . a začátek úplně jiné osoby.

 Samozřejmě, že ztratil téměř třicet let života bez toho, aniž by se zajímal o světové dění. Mnoho věcí ho trápilo natolik, že strávil několik let frustrací a snahou vyzkoumat patrně bezvýznamný chaos, do kterého svět spadnul. Zdálo se mu, že musí být nějaký logický vztah mezi událostmi předcházejícího desetiletí, ale stále nemohl nalézt klíč k hádance:

 „Jednoduše jsem trpěl nejasností a měl jsem nešťastný pocit, že některé věci byly špatně -- nevěděl jsem přesně jak -- a že musí být způsob, jak inteligentně zjistit chorobu a její příčiny a uspořádaným úsilím jí správně vyléčit.“

 Poselství Adolfa Hitlera v Mein Kampf mu dala klíč k hledání a možná, že i něco víc:

„V Mein Kampf jsem našel bohaté duševní světlo, které rázem smylo všechnu tu šeď světa v jasné světlo spravedlnosti a porozumění. Slovo po slově, věta po větě roztrhaly temnotu jako hromy a blýskající se blesky odhalení, vznikající trhlinky a trhající se pavučina více než třiceti let temnoty brilantně osvětlila záhady až dosud nedostupné v husté tmě bláznivého světa.

Byl jsem ohromen a fascinován. Nemohl jsem knihu odložit bez utrpení netrpělivosti znovu začít číst. Četl jsem jí v chůzi k letce; vzal jsem si jí do vzduchu a četl jsem ji, zatímco jsem dával instrukce dalším kroužícím letadlům nad pouští. Četl jsem to během cesty na Coronado. Četl jsem jí do noci a dalšího dopoledne. Když jsem skončil, začal jsem znovu a znovu číst každé slovo, podtrhával a označoval jsem zvláště velkolepé pasáže. Studoval jsem to; přemýšlel jsem o tom; naprosto jsem byl udiven, tímto nepopsatelným géniem...

 Znovu jsem o něco víc četl a studoval a kousek po kousku jsem začínal rozumět. Začal jsem si uvědomovat, že Národní Socialismus je obraz světa pohledem Adolfa Hitlera; byla to nauka vědeckého rasového idealismu -- vlastně nová víra. . . .“

 A tak se Lincoln Rockwell stal Národním Socialistou. Ale jeho konverze k nové víře ještě nezodpověděla jeho otázku, „Co může být uděláno?“ Osm dlouhých let zápasu a porážky leželo před ním, získal znalosti potřebné k efektivnímu vyložení jeho nové víry do akce a začít pokračovat ve velké práci Adolfa Hitlera. Zatímco ještě postrádal moudrost, která měla přijít později, nepostrádal nic v energii a rozhodnutí. Během jednoho roku pokračoval v prozkoumávání rozvětvení nového světa a také pokračoval v sebevzdělání v několika dalších oblastech, včetně židovské otázky.

 V listopadu roku 1952 mu vojenské námořnictvo na jeden rok přidělilo službu na Americké základně v Keflavik v Islandu, kde sloužil jako zástupce velitele lodi a později jako velící důstojník loďstva Fleet Aircraft Service Squadron, „Fasron“107. Jeho povýšení na velitele vstoupila v platnost v říjnu roku 1953 poté, co požadoval prodloužení služby na Islandu na další rok. Setkal se zde a zamiloval do islandského děvčete, které se stalo jeho druhou manželkou ve stejném měsíci jeho povýšení. Toto manželství bylo daleko šťastnější než to první. V relativním odloučení a osamění se těšil, že na Islandu získá příležitost upevnit si své myšlenky a že naplánuje kampaň politické akce založené na filozofii Národního Socialismu. Měl pocit, že nejvíce ze všeho potřebuje nějaký prostředek pro šíření své politické zprávy, zvažoval různé cesty, pomocí kterých by mohl vstoupit do nakladatelského obchodu. Potřeboval v tomto průmyslu zřídit most, který by poskytl mezi jeho pracovními doklady a pevnými vydáními spojitost.

 Nakonec se rozhodl začít svou kariéru s publikací měsíčního časopisu pro manželky amerických vojáků, v první řadě proto, že na poli nebyla žádná soupeřící publikace a zdálo se, že může nabídnout vynikající obchodní výhodu. Cítil, že se nemohl zmocnit jen tohoto trhu, tudíž si zajistil trvalý příjem, ale služba rodině by poskytla zvláště vnímavé publikum pro jeho politické myšlenky. Jeho představa byla použít co nejlepší důvtip, převlek jeho propagandy byl tak pečlivý, aby ho neohrozila židovská reklama, protože časopis mohl mnohé získat. Naivně si myslel, že oklame Židy a že pohne současně se srdci a myšlením svých čtenářů v požadovaném směru.

 Tyto přibližné plány se začaly vyplňovat, jakmile jeho služba na Islandu skončila. Vrátil se do občanského života 15. prosince 1954. Devět měsíců plánování, tvrdé práce, zásobování a podpory vedly k uskutečnění jeho myšlenek s publikací jeho nového časopisu, pro který vybral jméno U.S. Lady, ve Washingtonu v září roku 1955.

 Ve stejnou dobu, když se jeho časopis začíná dobře rozjíždět, si začal vytvářet osobní kontakty v pravicových kruzích ve washingtonské oblasti. Navštěvoval setkání různých skupin a začínal organizovat svá vlastní setkání. Dříve mohl svůj časopis použít jako prostředek pro přestrojenou propagandu, nicméně začal se nacházet ve finančních potížích a kvůli  nedostatku kapitálu byl přinucen prodat časopis za účelem vyhnutí se bankrotu.

 S nezmenšeným nadšením pokračoval ve svém organizačním úsilí mezi pravicí. Předpokládal, že téměř každý druhý začátečník udělá stejnou chybu, proto řádný způsob, jak pokračovat v koordinačním zásobování pravicové a konzervativní organizaci je společným úsilím, jednotlivci přicházející společně do pravicových struktur by mohli pracovat efektivněji na svých společných cílech. Cítil, že taková koordinace by mohla vytvořit téměř zázračné přetvoření v postavení pravicových organizací v Americe.

 Za tímto účelem si zakoupil reklamu v rádiu, mluvil ve více jak deseti setkání, napsal nesčetně dopisů a věrně propagoval svůj plán pro sjednocení. Vytvořil soupis organizací Americké federace konzervativních organizací a pokračoval ve svém neúnavném úsilí inspirovat a dokonce mobilizovat několik pravicových skupin a jednotlivců, se kterými měl staré styky, ale s nulovým výsledkem: „naše setkání měla čím dál tím větší a větší návštěvnost, ale nemělo to žádný výsledek -- nulový úspěch.

 Smutné zjištění pro něj bylo, že všechny pravicové skupiny měly společnou slabost: jejich členové milovali projevy, ale nebyli schopni boje. Podstatná část z nich byli nadšení snílci s různě posedlými oblíbenými návrhy a s absolutně nezranitelným právem, nebo masochisti, kteří se těšili z nekonečného nářku o zradě a rozkladu, ale kteří se zhrozili návrhem, že by měli pomáhat skoncovat s tím. Mnozí z nich byli tak neurotičtí, že poutavá představa je neudržela v žádném kooperativním dlouhotrvajícím úsilí. Někteří byli jednoduše blázni. Prakticky všichni byli zbabělci. Léta nečinnosti nebo neúčinnosti vyčerpala řady pravičáků, základního lidského materiálu pro jakýkoliv opravdový chod. Velmi málo zbylo, pouze jakýsi druh kalů, se kterým nemohlo být nic uděláno.

 Bohužel, nedokázal věnovat pozornost Vůdcovu upozornění, že osm chromých, kteří spojí zbraně, nevynese dokonce ani jeden gladiátor, následkem toho je:

 Jestli je tam vskutku jeden zdravý muž mezi chromými, musí vynaložit všechnu svojí sílu, aby udržel ostatní na své stopě a sám se nestal mrzákem.

Vytvořená federace slabých organizací se nikdy nepřetvoří v jednu silnou, ale silná organizace může a často bude slábnout. Názor, že síla musí vycházet ze sdružení slabých skupin, je nesprávný.

. . . Velká, opravdu světoborná revoluce duchovního spojení není zrovna představitelná a splnitelná, leda jako gigantický zápas jednotlivých útvarů, za žádnou cenu ne jako závazky koalic.

Tato uvedená zkušenost mu dala drahou lekci a v Rockwellově případě to bylo vskutku drahá zkušenost. Vyčerpal všechny peníze a opustil prodej U.S. Lady, jakmile se naposled setkal s Americkou federací konzervativních organizací, v červnu roku 1956, když nedokázal vytvořit nějaký konkrétní výsledek. Musel si nalézt nový zdroj příjmů a sám sebe považoval za šťastlivce, který získal dočasnou pozici jako televizní scénárista.

Nicméně, v těchto pár posledních měsících získal pozici v konzervativním časopise s názvem Americký Merkur (založený v New Yorku) jako pomocník vydavatele. Marně se pokoušel o dosáhnutí efektivní spolupráce mezi jednotlivými pravicovými skupinami a proto sám rezignoval na zformování nové organizace.

 Rockwell zažil ještě dvě hořké lekce, které se naučil školou zkušeností, lekce, které Vůdce vyložil v jeho nesmrtelné knize, ale které si Rockwell i přes všechno jeho pečlivé studium nedokázal vzít k srdci, právě jako varování před doufáním, že nabývá na síle, když pouze spojí slabé stránky. Ještě věřil, že proti nepřátelům našich lidí by mohl efektivně bojovat „úctyhodnými“ prostředky, které mají konzervativci vždy vyhrazeny jen pro sebe. Myslel si, že vyhnutím „cejchu“ antisemitismu činnost utiší a nepřímo bude bojovat proti zradě a rasovému ničení. Tato metoda měla velkou výhodu, protože nevyzývala nepřátele a proto ostatní mohli dál pokojně a bezpečně pokračovat v „tiché“ práci.

 Mezitím co pracoval pro American Mercury, začal tajně formulovat plány na „konzervativní“ Národně Socialistickou organizaci v čele s pravicovými aktivisty a s bohatě financovanými konzervativci. V té době byla organizace ve skutečnosti Národním Socialismem v čele s Národními Socialisty, kteří prováděli důležité aktivity a v přestrojení za konzervativce si myslel, že má plán, který nepodléhá žádné vadě při všech jeho opatrných aktivitách.

 Nicméně, jeho nový projekt rychle ztroskotal na spoustě faktů. Nejdříve zjistil, že bohatí konzervativci většinou trpí poruchami charakteru a také zpozoroval, že konzervativci nejsou až tak bohatí. Od nich by mohl dostat peníze pro svůj „milovaný“ projekt - ale ne pro projekt, který zavání nějakým nebezpečím, zvláště pro nebezpečný projekt. Více podstatná slabost je „utajování“ jejich přístupu, nicméně ve skutečnosti si vytvořili převlek, - hlavní neviditelné jádro - který určuje kvalitu lidí přilákaných organizací. A tak, když jeho předpokládaný zdroj finančních prostředků zklamal a jeden Národní Socialista poklesl na duchu a odešel, Rockwell stál před problémem ničící jeho novou představu a musel znovu začít od nuly.

Znovu začal pořádně číst slova Vůdce, která napsal před více než třiceti lety: „Muž, který  rozpozná dané nebezpečí a vidí svýma vlastníma očima možnost nápravy, má zatraceně velkou oddanost a povinnost nepracovat „tiše“, ale otevřeně se postavit proti zlu a zlo vyléčit. Pokud tak neučiní, pak je nespolehlivý, mizerný slaboch, který selže buď ze zbabělosti nebo z lenosti a neschopnosti.... I ten naprosto poslední agitátor, který vlastní kuráží brání své názory s mužnou přímostí, stojíc na hospodském stole mezi svými protivníky, dosáhne více než tisíc zrádných lží.“

Dva roky opakovaného zastrašování a úpadků mu přinesly užitečnou lekci, nyní tomu však rozuměl. Nakonec uviděl zásadní podvod, který mírně předpokládal. Z jeho vlastních slov:

„Bitva mezi konzervativci a liberalisty nebyla bitvou myšlenek nebo dokonce politických organizací. Byla to bitva hrůzy a síly. Židé a jejich komplicové postupně podvedli naši zem a náš lid, kvůli dokonalosti svých myšlenek nebo výhodné práci či kvůli skutečné většině lidí, kteří za nimi stáli. I přes to, že byli u moci, nestačilo jim to, protože se hnali svou vlastní cestou k moci, odvážnou menšinovou taktikou. Mohli zůstat silní, protože se lidé obávali jim vzdorovat - v obavách, že budou sociálně vyloučeni, v obavách, že budou ušpiněni v tisku, v obavách, že ztratí svou práci, v obavách, že nebudou schopni vést své podniky, v obavách, že ztratí politické úřady. Tento strach, jediný strach, pomáhá těmto oplzlým levičákům dostat sílu - neinformovanost na straně amerických lidí, i přesto se názorně konzervativci stále drží.“

Nicméně tu bylo ještě větší podstatnější rozhodnutí, proč s nimi skoncoval: Nejenže konzervativci měli špatný odhad, ale také jejich volba taktiky byla špatná při konfliktu mezi nimi a liberalisty a jejich motivy, ty nestály za nic; přinejmenším zpozoroval, že jejich ideály se začaly lišit od těch jeho. Konzervativci jsou v podstatě bez rasové politiky. Jejich primární zájem je ekonomický: daně, státní výdaje, finanční zodpovědnost; a sociální: veřejný pořádek, poctivá vláda, morálka. V nejhorším případě je jejich jediný zájem ochrana životní úrovně proti neoprávněného zásahu sociálního státu; v nejlepším případě jsou opravdu znepokojeni všeobecným úpadkem všech norem a trendem, který směřuje k rozpadu a chaosu. Jenže celkově mají velmi malé obavy o biologický problém, který všechny další problémy jen přivolává.

Zajisté, že v tomto ohledu byla výhodnější pravice než levice. Konzervativci alespoň měli sklon k zdravému antisemitickému instinktu. Ale pokud jejich vnitřní orientace byla ekonomická - spíše materialistická než národnostní - a protože v první řadě jevili zájem o obhajobu systému než o rasu, spíše pokračovali v hledání snadného a povrchního řešení než v hledání základní podstaty, začali postrádat nezjištného ducha idealismu, který byl základem pro konečné vítězství. A tak roku 1956, když se blížil konec, Rockwell si byl jist jednou věcí: Konzervativci by nikdy, za žádnou cenu, nebyli schopni nabídnout jakýkoliv efektivní odpor vůči silám úpadku a duchovní smrti. Jak později napsal, když někdo objeví cestu, kterou má jít, mohl by omluvit určité období klamu a doufat, že řešení problému je bezpečné, snadné a „přesné“. Ale sledování stejně marné taktiky rok co rok je důkazem něčeho jiného: Konzervativci jsou světoví pštrosí šampióni, něco si „tajně“ mumlají do písku, zatímco se jejich peří na koncích vlní ve vánku, Židé mají neomezené možnosti. Nikdo z nich se nezbláznil, ale zůstali sami.

Odpověď musí být nalezena jinde - ale kde a jak?

 V letech 1957 a 1958 prožíval těžké období. Jako zastupující poradce pro řízení oblastní firmy v New Yorku strávil většinu roku 1957 cestováním po New Yorku, New Jersey a Pensylvánii, začal psát a upevňoval si své myšlenky vždy, když nalezl chvíli času. Zima 1957-58, zrovna byl v Atlantě prodávat reklamu, když prožil krátkou epizodu.

Během tohoto období Rockwell neměl zkušenosti s psaním a ještě měl jen velmi málo přátel, se kterými vycházel. Byl stále skeptický, když se nadprůměrně něčeho podílel, určitě to nebyl muž, který by se nechal snadno ovlivňovat osudem. Nicméně měl řadu snů, které bezpochyby měly zvláštní význam. Sny -- vlastně střídání jediného snu -- se vyskytly téměř každou noc po dobu několika týdnů a byly takové intenzity, že na ně mohl zpětně vzpomínat, protože se vždy probudil. V každém snu viděl sebe v nějaké každodenní situaci: sedí v davu, v divadle, počítá jídla na jídelním voze, prochází se skrz rušnou předsíň kancelářské budovy nebo vyšetřuje letadla jeho eskadry v letištním úkrytu.

A v každém snu se k němu někdo přibližoval, divadelní uchazeč, kuchař, úředník nebo mechanik --- a řekl něco ve smyslu, „Pane Rockwelle, je zde někdo, kdo vás vidí.“ A poté se objevil v nějaké zadní místnosti, kuchyni, kanceláři nebo hangáru, mělo to svůj důvod. Otevřel dveře a uvnitř vždy nalezl samotného --- Adolfa Hitlera. Pak sen skončil.

Většinou si někdo mohl tyto sny vyložit jako případ autosugesce, ale ve světle pozdějších událostí Rockwell považoval tento sen za symbolickou výzvu, voláním na cestu, kterou tehdy ještě neviděl, volání bylo následkem vnitřního nebo vnějšího impulsu.

Začátkem roku 1958 se vrátil do Virginie. Jeho první práce zde byla v Newport News, kde vytvářel politické karikatury ve spolupráci s vydavatelem malého rasistického časopisu, který brzy zkrachoval. Nicméně se v Newport News setkal s mužem, který měl rozhodující úlohu v dalším běhu jeho politické kariéry: byl to Harold N. Arrowsmith, Jr.

Arrowsmith byl bohatý konzervativec s „milým“ projektem -- ale nebyl jako ostatní bohatí konzervativci, s kterými se Rockwell setkal. Nezávislé bohatství bylo následkem dědictví, kdysi byl antropolog. O politiku zakopnul spíše náhodou, když jeho přítel dělal průzkum personálu parlamentního vyšetřovacího výboru, požádal ho o nějakou pomoc s nějakým průzkumem knihovny, která byla spojená s jeho případem. Během této práce byl velmi překvapený, když narazil na materiál z dokumentárního filmu, byl vylekaný stejně jako když Rockwell před několika lety přijel do knihovny v San Diegu.

Byl výborným vědcem a lingvistou, který umí přes deset jazyků, měl k dispozici přístup k největším knihovnám a archivům západního světa a s neomezeným časem a penězi byl schopen sledovat počáteční objevy a brzy měl odkryto doslova tisíce jednotlivých důkazů. Kus odhalené otřesné a děsivé historie: světové války a revoluce, hladomory a masakry nebyly rozmary historie, ale výsledky úmyslné a chladnokrevné machinace.

Ačkoliv měl kartotéky plné vojenských zpravodajských zpráv, protokolů, fotokopií diplomatických korespondencí a dalšího materiálu, nebyl schopen zveřejnit žádný z těchto nálezů. Pečlivě psané vědecké deníky a dokumentární papíry se mu vrátily se zamítnutím a brzy se stalo, že žádný vydavatel nepřijal generálovy dokumenty. Přistoupil na Rockwellův návrh tisku, vydávání a distribuování některých dokumentárních materiálů s plnou finanční podporou.

Vytvořili „National Committee to Free America from Jewish Domination (národní výbor svobodné Ameriky ze židovské nadvlády)“, Rockwell se přestěhoval do Arlingtonu, Virginia, kde mu Arrowsmith poskytl pomoc s ubytováním a tiskem materiálů.

Rockwell měl již dosáhnout závěru, protože jestli nějaký pokrok měl být udělaný, bylo nezbytné vyrazit s pravicovou politikou do nového území. Pravice po několik let měnila a vydávala nové brožurky, ale bez nějakého většího výsledku. Vždy používali stejné seznamy adres a posílali svojí propagandu lidem, kteří většinou měli již přinejmenším přes deset variací na stejné téma. To co potřebovali, bylo více reklamy, aby získali novou krev a mohli ji dostat do hnutí.

Jenomže běžné sdělovací prostředky masové propagandy byly většinou daleko pravicového hnutí a proto skoro každému mohla být propaganda prokázána úzkostnými Židy - Rockwell se rozhodl, že musí použít radikální prostředky pro sílu, která by otevřela ostatní možnosti na sdělování propagandy. Tento cíl si vytyčil nad všemi ostatními. Proto si myslel, jestli někdo bude mobilizovat lidi do organizace -- utajené či jiné -- za účelem získání politické moci, musí nejdříve nechal lidi, aby se dozvěděli o jejich existenci a přinejmenším jim sdělit holý obrys jejich programu. Do té doby, než nový hromadný materiál -- potenciální rekruty -- vyvolají, musí vytvořit opravdu významný vliv na vědomí veřejnosti, bez toho jednoduše nemá žádný smysl pokračovat v dalších krocích; strávil příliš mnoho času s aktivitami, které vedly neúčinnou cestou. Ve skutečnosti byl připraven zahájit nový krok k pokroku z pravdivého dědictví Adolfa Hitlera. Rozhodl se k veřejnému rozruchu provokativního typu - k takovému pobouření, že to hromadné sdělovací prostředky nemohly ignorovat.

V květnu roku 1958 Eisenhower poslal americkou pěchotu do Libanonu, aby pomáhala udržet vládu prezidenta Chamouna proti požadavkům arabských občanů této země. Libanonští Arabové požadovali užší spolupráci s dalšími arabskými státy, ale Chamoun tak k potěšení Židů neudělal. Hrozbou převratu a možností Arabů dostat se v Libanonu k moci vzniknul další člen - arabská politická opozice -, který se bránil proti ilegálnímu držení Palestiny židovskými okupanty. Židé měli ochotný pracovní nástroj, který vždy zasáhnul. Během roku 1958 byla ve veřejnosti velmi sporná otázka a Rockwell se rozhodl toho využít jako podkladu k jeho první veřejné demonstraci - demonstrace před Bílým Domem. Použil mnoha svých styků, které si vytvořil kolem venkova během posledním pár let, byl schopen zařídit autobus, který převážel lidi do Washingtonu a také zorganizoval protesty skupin v Atlantě, Georgia a v Louisville, Kentucky.

29. července 1958 v nëděli ráno Rockwell přivedl svou skupinu demonstrantů před Bílý Dům a současně skupiny v Atlantě a Louisville začaly své demonstrace. Nesly velké transparenty, které Rockwell sám navrhnul a potisknul, tyto tři skupiny udělaly první veřejnou demonstraci proti židovské kontrole nad Americkou vládou od roku 1941. Byla to vskutku významná událost: ještě nikdy zde nebyla veřejná demonstrace Národního Socialismu, alespoň facka do tváře nepřítele - facka, která nemohla být ignorována, jak to fungovalo po léta u všech „utajovaných“ pravicových činností.

O deset týdnů později, 12. října, byla záhadně vypálena synagoga v Atlantě. Policie ihned přepadla Rockwellovy lidi, kteří se v červenci zúčastnili demonstrace. Všechny světové noviny přinesly zprávu, která byla na všech titulních stranách: „Rockwell a Arrowsmith zapleteni do atentátu“. Arrowsmith, který cítil, že se začíná stávat více spojený politikou než dřív, odchází a znovu získává svou tiskárnu a ustupuje od Rockwellovy finanční podpory. Poprvé Rockwell začíná cítit chuť těžkých časů, které ležely před ním. Pobudové popichují noviny k útoku na jeho dům. Okna měl rozbitá kameny a dělobuchy, které na jeho dům házeli pozdě v noci. Ve dne v noci on a jeho manželka přijímali oplzlé a vyhrožující telefonní hovory. Nakonec, kvůli jejich bezpečí, se cítil být zavázán poslat svou rodinu na Island.

Beznadějně přišel o finanční podporu pro "National Committee to Free America from Jewish Domination". Poslední Rockwellovi konzervativní přátelé se vypařili v prudkých zářích novinářské nenávistné propagandy, která na něj byla naložena. Ačkoliv přišel nový rok 1959, nalezl sám sebe v prázdném domu, bez přátel, peněz či vyhlídek na budoucnost. Dovolil si uchopit draka za ocas a proto neměl přežít. Přes pusté, chladné dny ledna a února 1959, stál před problémem, který nesliboval budoucnost.

„Když jsem sám seděl v prázdném domě nebo jsem sám uléhal do ticha v prázdné temnotě, uvědomil jsem si, že jsem asi příliš naléhal na své cíle. Uvědomil jsem si, že není cesta zpět; do nejdelší smrti jsem byl označen znamením „antisemita“... Nikdy jsem nemohl znovu doufat, že budu žít jako normální člověk. Židé to nemohli přežít, proto mě příkladně potrestali na zbytek mého života, aby se neobjevili další, kteří by chtěli jít stejnou cestou jako já. Má cesta byla zkřížená a to byl boj na život a na smrt.“

A pak se něco stalo, co v jeho cestě a životě bylo rozhodující, stejně jako před osmi lety nalezení zprávy Adolfa Hitlera v Mein Kampf v San Diegu. Opět to bylo jako vůdcova ruka vystupující z posledního soumraku -- ze spáleného bunkru v Berlíně -- a ukazovala cestu, kterou jít. Jednoho rána na začátku března čekal na poště velký balík. V něm byl pečlivě složený prapor s obrovským hákovým křížem, který mu poslal mladý obdivovatel.

Hluboce potěšen si odnesl prapor domů a pověsil ho přes celý obývák. Nalezl malou bronzovou medaili s kontrastní bystou Adolfa Hitlera, který byl přidělán ve středu svastiky. Poté nalezl tři svíčky s držadly, které umístil v malé knihovně, právě pod bronzovou medailí. Potom zhasnul a zapálil svíčky:

Stál jsem v třepotajícím světle svíčky, v tichém domě, nikde okolo nebyla ani živá duše a já jsem si uvědomil, co mám udělat, či o co se mám postarat. 

V chladném březnovém ránu stál sám před nejasným světlem oltáře, Lincoln Rockwell podstoupil zkušenost, kterou podstoupilo jen velmi málo lidí v dlouhé historii naší rasy -- zkušenost, která zřídka přijde na tento svět, ale která může radikálně změnit běh celého světa. Téměř před padesáti třemi lety podobná zkušenost postihla muže -- tehdy byla chladná listopadová noc, na vrcholu kopce nepřehlédnutelného rakouského města Linz.

Byla to posvátná zkušenost, byla více než posvátná. Zatímco tam stál, pocítil nepopsatelný proud emocí, který protékal skrz jeho byt a dosahoval vyšší a vyšší narůstající síly. Po několik okamžiků v podvědomí cítil nastávající hrůzu, nebyl vůbec sám, byl spojen s něčím, co se nedá popsat ani pochopit. Pociťoval obrovsky klidný pocit věčnosti a nekonečnosti -- dlouhých věků od narození po smrt slunce a ohromný hvězdný průhled, který naplnil jeho duši k prasknutí. Někdo to může nazvat různými jmény - třeba velký duch, osud, duše vesmíru či Bůh - ale tomu muži to vyčistilo duši, ten muž již nikdy nebude, jako dřív. Změnilo mu to duchovní cestu stejně jako mocné zemětřesení, potopy, potopení kontinentu či vytvoření nového horského pásma, které navždy změní tvář země.

Bouře pomalu ustávala a Lincoln Rockwell -- nový Lincoln Rockwell -- si začal uvědomovat, že má opět klid i ve vlastní mysli. Pak pro nás svůj pocit popsal slovy:

„....Kdysi jsem hledal sílu pro boj proti tyranii a úpadku a nyní MUSÍM začít znovu. Jenže nyní, ještě více uvnitř sebe cítím sílu zvítězit -- sílu, mou vlastní sílu -- schopnost učinit správnou věc, dokonce i když jsem byl osobně přemožen událostmi. Má síla mě ještě nezklamala. Ani nezklame... S klidnou jistotou jsem věděl přesně co dělat, pevně jsem stál - vysvětloval smysl, který ho vedl vpřed. Bylo to něco, jako se dívat na silnici ze vzduchu a vidět každou zatáčku, která přede mnou byla.... Hitler mi ukázal způsob jak přežít. To byl můj úkol na této zemi, abych nesl jeho myšlenky....do celkového světového vítězství. Vím, že se nedožiji vítězství, které by bylo možné vybojovat. Ale já nezemřu dřív, než si budu jistý, že vítězství je jisté.“

Zrovna tak, když Adolf Hitler vyprávěl své zážitky z Freinbergu, „během hodiny to začalo“, to samé platilo pro Lincolna, během hodiny to začalo. Samozřejmě, že si toho nebyl vědom, ale tato vrcholná událost přišla téměř uprostřed jeho politického života; polovina kurzu přišla v roce 1950 v knihovně San Diega a konec v srpnu 1967 v Arlingtonu - mučednickou smrtí.

Dříve byla pravice konzervativní, ačkoli čím dál více upřímně antisemitská -- dříve cítil potřebu zachovat svůj Národní Socialismus ukrytý; zatímco obdivoval Adolfa Hitlera jako největšího myslitele v historii rasy a Mein Kampf jako nejdůležitější knihu, která byla vůbec napsaná -- nebyli na sebe zcela upřímní a tento postoj měl za následek tak častý neúspěch při používání vůdcova učení k vlastnímu politickému úsilí. Nicméně nyní nebyl konzervativec, ale Národní Socialista a nesl svědectví své víry před celým světem; nakonec rozpoznal v Adolfu Hitlerovi nejen mimořádnou mysl a ducha, ale také něco nesmrtelného, nadpřirozeného, nadlidského; viděl Vůdce jako ztělesnění, do jisté míry univerzální duši, se kterou měl krátké spojení; nyní byl bezvýhradně připraven ve všech věcech následovat vůdcovo učení.

Ve stejnou dobu začal uskutečňovat základní změny, potřeboval změnit svou politickou taktiku. A proto si opět připomenul vůdcova slova:

„Kdokoliv, kdo nenapadl židovské noviny za hnusnou urážku na cti, není žádný opravdový Národní Socialista. Nejlepší měřítko hodnoty je jeho nepřátelství, které cítí proti úhlavnímu nepříteli našich lidí....

Každá židovská pomluva a každá židovská lež je jizva na těle cti našich válečníků.

Jsou nejmíň spokojeni, když se k nám lidé přidají a nejvíc nenávidí naše nejlepší přátele.

Každý, kdo ráno sbírá židovské noviny a sám nevidí tu pomluvu, předešlý den neudělal žádný čin; není pronásledován, pomlouván, týrán ani pošpiněn. A jen muž, který bojuje s úhlavním nepřítelem našeho národa a všech árijských kultur, může očekávat pomluvy od Židů a úsilí ho zničit.

Dále:

Vysmívají se nám a nadávají, znázorňují nás jako šašky nebo kriminálníky; hlavní věc je, že se o nás stále znepokojeně zmiňují, a proto postupně vypadáme jako jediná síla, kterou nyní každý chce porazit. Co doopravdy jsme a co opravdu chceme, židovské novinářské chátře ukážeme v pravý čas, náš den přijde.

Rockwell již znal potřeby pro získání masové publicity radikálními prostředky, ale vyhýbal se pomyšlení na to, že pomluvy a urážky na cti, překrucování a výsměch, musí nevyhnutelně doprovázet publicitu, kterou přijal skrz - nepřátelsky ovládaná - masmédia. Žil v konzervativním snu světa a sdílel s dalšími pravičáky pohodlnou iluzi, že mohou držet nepřátele v klamu – dokonce to chtěl udělat tak, aby si mysleli, že je jejich přítel -- a zároveň efektivně bojovat.

Nakonec se postupně stával více otevřenější ve svém prohlášení vzhledem k židovské otázce, ale měl pocit, že mluvit otevřeně o Národním Socialismu Adolfa Hitlera by byla téměř sebevražda.

A tak 29. července 1958 po své demonstraci spadl mezi dva mlýnské kameny. Byl otupělý prudkou nenávistí, která byla rozpoutaná proti němu a ve stejnou dobu našel sám sebe zmrzačeného dobrovolně přijatými omezeními ve své vlastní kampani.

Nicméně se nyní rozhodl, že už nikdy necouvne před přívalem nadávek a pomluv, které srážely na zem jeho aktivity, ale provokoval takovými útoky nepřítele, dívajícího se na každou jeho „jizvu cti“ a dívajícího se, jak dělá další malý krok ke svému všeobecnému poznání, aby mohl stát jako protivník proti všem nepřátelům, třebaže „jenom s takovou mocí, se kterou (nepřítel) počítá“. Poznal, že otevřené prohlášení Národního Socialismu bylo nejen dráždivé, ale že ho mohl použít proti svému nepříteli, třebaže to byly jen podklady pro samotné shromáždění zlomku obyvatelstva, které chtělo vybudovat životaschopné a trvalé hnutí, které by případně zničilo nepřítele a obnovilo svou vlastní rasu.

Rockwell vlastně přenesl vůdcův záměr použít nepřátelské propagandy ke svému využití. Nejdříve se na svůj úkol díval realisticky, viděl, že problémy, které stály před ním, byly tak hrozné k tomu, aby proti nim udělal jakýkoliv pokrok, byl zavázán soustředit všechnu svojí energii na jednu stranu.

První krokem bylo všeobecné poznání. Jeho dřívější přesvědčení, že tento cíl musí dosáhnout na úkor všeho ostatního, nyní považoval za silnější úkol, než kdy předtím. A tak namísto přirozeně následujícího úsilí přimět odloučit Národní Socialismus od obrazu Hollywoodu, který Židé stavěli více něž třicet let, odhodil mimo všechny své prozatímní naděje na „respekt“ - dokonce i mezi dalšími Národními Socialisty - a začal se věnovat cílům, pomocí kterých by vyzrál nad všemi Židy.

Vzhledem k tomuto cíli byl vědomě přitlačen k označení „nácek“ než „Národní Socialista“, tento kousek v novinářské hantýrce byl používán během ranných let nepřítelem Německa, tento termín pro Národního Socialistu vypadá stejně, jako pro přesvědčeného marxistu termín „komouš“ čí „levičák“. Tento krok způsobil hodně nedorozumění a podezření v dnech příštích - krutá realita byla, že pro hollywoodský styl mělo označení „nácek“ větší hodnotu než nějaký „Národní Socialista“.

Když přemýšlel o své neklidné duši a zkušenostech, začal plánovat na několik dní dopředu nové projekty, události začaly přitékat novými kanály, které určil prst osudu. Tři muže s pravicovými sklony a další dva, kteří byli pro Rockwella cizinci, pozval jednoho večera k sobě domů. Zpočátku je šokoval a odpuzoval hákový kříž, který visel v jeho obýváku, ale brzy byli nakloněni jeho vášnivému výkladu nových věcí. Dva ze tří zůstali jeho prvními stoupenci.

Pak stáhnul rolety na svém okně, aby jeho prapor hákového kříže byl viditelný z ulice. Svým dvěma rekrutům dal pásku se svastikou na ruku a dalším třem dal rodinná kožená pouzdra s pistolemi. Později také na střechu namontoval osvětlený hákový kříž.

Přišly zástupy lidí, kteří se posmívali a šklebili, házeli mu kameny do oken - ale několik z nich zůstalo poslouchat. Jeho „úderné vojsko“ se začalo rozrůstat z dvou, čtyřech, deseti...

Tyto březnové dny 1959, byli svědky prvního pravého znovuzrození Národního Socialismu, po téměř čtrnácti letech hrůzy a celkového útlaku, znamenalo to začátek nejúdernějšího a nejobtížnějšího času pro Rockwella. Byl obtěžován policií, ilegálními prohlídkami mu byla zabavena část majetku a materiálu, byl napaden zločinci a vandaly, ale policie neměla žádnou snahu tyto padouchy zatknout, on a jeho skupina stoupenců potiskli a distribuovali tisíce letáků, hovořili s tlačenicemi zvědavých a nepřátelských návštěvníků, kteří se přišli podívat na „Amerického Vůdce“ jak ho nazývaly některé noviny. Nejdříve vybral jméno pro svou zárodečnou organizaci „American Party - Americká Strana“, ale brzy změnil jméno na „American Nazi Party - Americká Nacistická Strana“.

Svůj počáteční cíl udržoval především ve své mysli, v první řadě se soustředil na aktivity své malé skupiny - distribuce pobuřujících letáků, které vytvářely veřejné incidenty, na proslov přicházely davy lidí zvláště proto, aby mohly násilně vyvolávat odpor -- některá slova si získala masovou publicitu, stal se obecně uznávaným oponentem Židů a všeho co reprezentovali, od marxismu k nemravnému kapitalismu, od rasové degenerace ke kulturnímu bolševizmu.

Jeho první veřejná adresa byla k dodání v nákupním středisku ve Washingtonu (adresa byla v jednom typu krabic na mýdlo) v neděli 3.dubna 1960 a nějakou dobu potom se to stalo pravidlem k získání informací.

Během tohoto ranného období veřejných proslovů napsal dopis své matce, tušíc několik potíží:

7. červenec, 1960

Drahá matko:

Děkuji ti za tvůj dopis a pomoc. Moc si toho vážím... Nevěnuj příliš mnoho pozornosti tomu, co řeknou noviny, ony, mami, neuvěřitelně lžou. Minulý týden se nás v nákupním středisku znovu pokoušeli zabít, skoro padl Major Morgan - se kterým jsem tě seznámil - deset z nich vytáhli ven, tam je zkopali a nechali je ležet. Ale zvítězili jsme a policie, třebaže hodně proti své vůli, byla přinucena je zatknout za „výtržnictví“ ( bylo to napadnutí vražedným davem! ), lidé jsou s námi. Tento druh věci je nevyhnutelný a bude se zhoršovat. Zrovna včera mě zkoušeli vtáhnout do blázince a zavřít mi hubu, ale byli překvapeni, jak jsem se osvobodil, vyrazili pro mě, ale já jsem si vybral vlastního psychiatra namísto těch dvou Židů, které pro mě plánovali. Ale s tím vším si nedělej starosti. Nebezpečné, bolestivé a kruté je to, když naši vlastní lidé nemají rozum z toho, co děláme a pykají za to, ale jsem si jist, že Sněmovna lordů nebude tolerovat lháře a darebáky a my nakonec zvítězíme. Ještě na mě budeš moc pyšná. . . .

S láskou George Lincoln Rockwell

V květnu 1960 se objevil časopis National Socialist Bulletin (Zpravodaj Národního Socialismu), který byl jako první publikován Americkou Nacistickou Stranou. Tento časopis vzniknul z Stormtrooper magazine (časopis Úderného Vojska) po osmi vydáních. Mezitím 5. února 1960 námořnictvo Spojených států pod tlakem židovských skupin přinutilo Rockwella, aby přijmul propuštění z námořní zálohy.

 Navzdory zprávám, které na něj uvalily karanténu, navzdory porážce a vězení, navzdory trvalému nedostatku finančních prostředků, navzdory vážnému osobnímu problému a navzdory tisícům dalších potíží, jeho kampaň dělala trvalý pokrok, získala veřejné uznání. Noviny zjišťovaly nemožné, úplně se vyhýbaly zmínce o jeho drzých a odvážných činech; vydavatelé a publicisti hledali neodolatelné pokušení obžalovat ho nebo „odhalit šokující věci“. Dokonce i rádio a televize čekaly na senzaci, ale nikdy mu nepovolily publicitu.

 Obraz Georga Lincolna Rockwella a Americké Nacistické Strany vytvořila masmédia pro veřejnou záhubu – „hnusný deformovaný člověk“. Rockwell zesílil díky médiím, i když se média snažila ho zničit a nedat mu žádnou možnost se vyjádřit. Bohužel, nemohl je přinutit, aby byli nestranní ve svém působení či dokonce aby mluvili pravdu, rozhovor s ním publikovaný v populárním časopisu Playboy byl uveden s úvodníkem a poznámkami typu: „Posledně dotazovaný Rockwell nemůže být nazýván mluvčím žádných společenských nebo politických menšin. Cítili jsme, že Rockwellův rasismus je velmi jedovatý a rozhovor s 48 letým Führerem by se vážně mohl proměnit v obraz, který by odhalil útočného rasistu a patologického fašistu.“

 Další komentář: „Otázky na George Lincolna Rockwella se poté zkrátily na jedinou otázku, jak daleko nechá zajít Ameriku, aby se rozeštvala. Bude zkažená větev na stromě americké demokracie opadávat nebo bude otrávena jedem?“

 Opravdu ambiciózní spisovatelé, vydavatelé a reportéři se sami neomezili jen na mírně škodlivé poznámky, ale začali mezi sebou soutěžit v odporných výmyslech o Rockwellovi. Byl obviněný ze zbabělosti, sadismu, nenasytného sobectví a únosů: „Jako Adolf Schickelgruber, který modeluje sám sebe a věří ve vedení, které začíná odspodu - pokud je to odspodu možné.“ V jednom časopise bylo „citováno“ jak se chlubí, že jednou vykastroval provokatéra jenom holýma rukama" a ještě zde bylo oznámeno, že: „Georgeovo hysterické blouznění už popohnalo bičem extrémisty do kritického bodu. Minulé léto se jeho tři vojáci rozhodli potěšit Führera únosem malého židovského dítěte ve Washingtonu, D.C., drželi ho na večírku v hlavním stanu několik hodin. Kolik nevinných občanů musí být utýráno, aby Robert F. Kennedy a ministerstvo spravedlnosti začali jednat?“

 Vrchol všeho byl tento příběh: „Líbilo se mu být opravdu nejlepším nacistou, také toho sám využíval, měl skvělé výhody, objednával si soukromá jídla, která se mu servírovala v jeho vlastním pokoji. Jedl taková fantastická jídla jako želví polévku, mořského raka a steaky, zatímco jeho lidé jedli sekanou. Mezi jídly si vychutnával skvělé víno.“ Tento poslední příběh připomínal články publikované v německém tisku (před rokem 1933), který zobrazoval Adolfa Hitlera jako opilou trosku (Hitler se napil pouze jednou v celém svém životě: noc své abiturience) a chlípníka, který utrácel všechny příspěvky svých stoupenců na šampaňských oslavách s děvkami.

 Rockwell přijal tyto lži a pomluvy velmi rozumě, pro možnost, že by chtěli takto klamat lid - tento zkonstruovaný veřejný obraz dokonce vůbec nebyl uznán. Ve skutečnosti ale Židé - a nežidovští novináři, kteří starostlivě projevovali svou sympatii k Židům - nemohli být obviněni z tohoto ubohého vyobrazení. Rockwell sám vědomě propůjčil svou tvorbu, jelikož se přiznal, když řekl: „...Když mám vzácnou příležitost použít některé masmédium, jako nedávno v případě, když jsem dal rozhovor pro Playboy, tak jsem byl přinucen říct něco co jsem nechtěl a řekl jsem pouze to, co nepřítel chtěl slyšet. Třebaže nevědomě, znělo to přinejmenším jako fantazírování negramota, takový rozhovor neměl být nikdy otištěn.“

 Cena, kterou za to uznávaný „Mr. Nazi“ platil, byla vskutku slušně vysoká. Někteří lidé slyšeli rasový instinkt, ale bez Rockwellova pochopení politických realit byli přirozeně dost zděšeni tím, co se zdálo, že Rockwell provádí. Většina lidí, dokonce poměrně znalých světem, vědomě mluvila o „vedení novin“ jako o nepochopitelném lživém postupu Židů.

 Tento hlas prostých občanů ale příliš často přeskočil na nepravděpodobný závěr, že Rockwell byl druhem volavky, zrádce, který byl najat nepřítelem a zdiskreditoval čestné rasisty a vlastence. Jeho korespondence s některými z nich zobrazuje směsici netrpělivosti se svou neschopností všímat si skutečných problémů naší rasy a upřímné touhy vyvolat porozumění. Následující výtah z dopisu k členovi snobské rasistické skupiny „European Liberation Front (Evropská osvobozenecká fronta)“ je toho příkladem:

 Vážený pane . . . :

 Uvědomil jsem si, že jsem nejen hloupý, potměšilý Američan, ale že miluji tuto zem i přes vaše veřejné odsouzení. To, proč nenávidíte Židy je o tom, že mají velký majetek a vy jste stejný jako muž, který toleruje znásilnění své manželky a který jí pak pro to hodí do popelnice. Hanba vám! „americký“ vliv na Evropu vůbec není americký a vy byste to měl zatraceně vědět. Skutečný americký vliv byl Henry Ford, náš západ, apod.

 Evropa je vyčerpaný stařec, který spí jako unavená stará dáma - a jestliže jí má západní kultura chránit, bude to ochrana posledními západními barbary, americké barbary miluji. Lidé jako vy, zdvořilí, uhlazení, pyšní a „především“ odporující fyzickému násilí, nemohou chránit sami sebe, natož národ, kulturu či rasu. Vaši lidé s vaší „European Liberation Front“ jdou pozpátku. Nemůžete osvobodit Evropu jenom s některými Evropany. Hitler se zcela odevzdal svatému géniovi uvnitř něho, ale stejně byl rozmačkán Američany. Vy a váš intelektuální gang vzteku je zamilován do minulosti a vůbec nevěnujete pozornost tomu, co je zde. Řím už není. Snažíte se ho vzkřísit, ale nemůžete, protože tam už nejsou žádní Římané, přinejmenším jich není dost, aby se přiměli k opravdovému boji, Evropa je jako jedna velká Francie --- velká skořápka s pěknými slovy, písněmi, ale se samými mrtvolami. My jsme pomáhali zničit Evropu. Jestliže jí osvobodíte, jako byla „osvobozena“ Francie, pronikne tato degradace do dalšího století.

 Samozřejmě, že v Evropě jsou dobří, silní bojovní lidé, ale jsou zaplaveni lidskými odpadky, zanecháni ve vraku dvou válek, které byly podporovány Židy a bojovnými Američany. Já buduji Národní Socialismus tady, takovými prostředky a metodami, jak je to jen možné a uspěl jsem i přes váš odpor. . .

 Jakmile od vás pocítím nějaký podraz „Zde jsme my Národní Socialisté“ zápas začne, všechnu svou sílu dám na tento spor, stejně jako jsem dal svůj život, svou rodinu, svůj komfort a vše ostatní, bez ohledu na to, co řeknete. . . .

Upřímnost a nediplomatičnost byly jeho silné stránky.

Za účelem utišit nepřátelství a nedůvěru byl brzy zavázán odklonit svou energii z rozruchu a publicity k více klidnému výkladu svých myšlenek. Jeho první větší úsilí v tomto směru byla publikace jeho politického životopisu This Time the World. Narychlo napsáno na sklonku roku 1960 mezi závazky řečníka, pouličních rvaček a zoufalých pokusů sehnat peníze a udržet svou malou skupinu, nebyl schopný to uveřejnit dříve než za rok. Tisk a vazba knihy byly udělány naprosto nezkušeným „úderným vojákem“ a ještě ke všemu jejich stroje byly malinké - kancelářská kopírka. Absolutní upřímnost z jeho tónu selhala přesvědčit několik málo svých čtenářů, ale i přes distribuční potíže kvůli židovské „karanténě“, omezila jeho náklad na několik tisíc kopií.

V říjnu 1961 se poprvé objevila Rockwellova zpráva. Obsahovala okolo čtyřiceti šesti stran, nejdříve jako čtrnáctidenník, poté měsíčník, ale během zvláště těžkých obdobích vycházela jako dvouměsíčník. Rockwellovy noviny obsahovaly vzrušující příměs ideologií Národního Socialismu, aktuální politické analýzy, prognózy, politické karikatury, výstřižky trefných zpráv z židovských novin a snímky stranických aktivit. Všichni nesli svůj ojedinělý cejch a více, než kdokoliv jiný, byli zodpovědní za svůj plán, byli to idealističtí mladíci, kteří tvořili kádr v rostoucím hnutí.

Nejdříve Rockwell pochopil nutnost operovat s hnutím Národního Socialismu v celosvětovém měřítku. Pro konečný politický cíl hnutí byla organizace Řád Árijského Světa jako předpoklad pro docílení dlouhodobých rasových cílů hnutí. Z jara 1959 tato představa začala existovat na papíře jako „World Union of Free - Enterprise National Socialists“, ale pouze do léta 1962, kdy dopisy s jednotlivými Národními Socialisty v Evropě nemohly být posílány. Na začátku srpna 1962 se Rockwell setkal s Národním Socialistou, představitelem čtyř dalších národů v Cotswold Hills, blízko Cotswold v Anglii a díky tomu formálně vznikla organizace World Union of National Socialists (Světová Unie Národních Socialistů). Pátého srpna vzniknul protokol, nyní znám jako Cotswoldská dohoda, která ve společné práci sestavila záruku Národním Socialistům ze Spojených států, Velké Británie, Francie, Německa ( včetně Rakouska) a Belgie. Každoroční schůze World Union of National Socialists byla původně naplánovaná, ale osud a okolnosti tomu zabránily. Během dalších pěti let byl Rockwell v Americe pod zvýšeným tlakem, situace zde neustále rostla ve větší bouři.

Rockwellův původní plán byl rozdělen na tři fáze. První fáze začala v březnu 1959, byla to fáze provokativní, ale v podstatě nekonstruktivní, určená k vytvoření publicity a k vybudování obecného obrazu, bez ohledu na to jak zdeformovaného. Druhá fáze byla budovací etapa, během které silná, disciplinovaná, efektivní a profesionální organizace Národního Socialismu byla vystavěna tak, aby byla kvalifikovaná v propagandě a organizačně vyvinutá na vysokou úroveň. Třetí fáze byla pouze jedna masová organizace.

První fáze byla mistrovsky provedená. Rockwell se sám prokázal jako vynikající taktik v neuspořádané hře, zdrcující skrz židovské zatemněné bariéry. S chladnou objektivností sledoval hromadný tisk lží a špíny, které vytvářely jeho obraz, provokoval je obnovenou aktivitou vždycky, když byli unaveni. S horlivým pohledem analyzoval židovskou situaci. Pochopil, že ač veřejné mínění bylo kontrolováno, vytvořili takový systém, který nuceně schovával skutečnost.

Mimoto pochopil skutečnost, že velmi podstatné části zpravodajů, vydavatelů, publicistů, reportérů a dokonce jednotlivých novin a televizních stanic nejsou majiteli Židé, s vyjímkou přímých a rozhodujících příkazů od významných Židů. Tato neodolatelná pozice, vytváření příkazů, které se mohou „průměrnému občanovi“ zdát extrémní a dokonce směšné, by mohly lákat publicisty k široce citovému úsudku, který v nich vyvolá pochybnosti. To co nedokázali pochopit je, že již dávno hnutí nepotřebovalo žádné hromadné prosby k prospěchu, museli se obrátit na velké množství velmi neprůměrných občanů -- nebojácní idealisté, kteří mohli tvořit kostru Národního Socialismu.

Tito lidé velmi různě reagovali na Rockwellovo poselství, jinak než to dělali liberální publicisti či jejich průměrné publikum. Viděli za jeho poselstvím povrchní „legraci“, protože jádro hluboké pravdy pro ně zůstalo skryto. Zatímco průměrný občan, neschopný názoru na dnešní problémy, našel v Rockwellově poselství „příliš extremismu“, stejně jako zamyšlení publicisté, kteří by mohli prodlužovat své mínění k vývoji současných důsledků zítřka - a od této chvíle i století - viděli nepřekonatelnou potřebu jeho požadavků. Ale tito lidé jsou spíše řídce rozmístění mezi obyvatelstvem a k jejich dosažení Rockwell potřeboval obsadit velmi širokou síť; tito publicisté mu pomohli, zatímco si mysleli, že ho zničí. Rockwell též pochopil, že jeho znázornění bylo vytvořeno v myšlenkách lidí, zatímco nyní měla cenu budoucnost, podmínky zrály k tomu, aby přinejmenším některá masová skupina lidí byla připravena na „extremismus“.

Fáze dvě -- schématické budování a organizační vývoj -- v jiném smyslu - existuje-li fáze jedna, velmi dobrý začátek pro Rockwellovu publicitu, začne přitahovat další idealisty, kteří jsou potřeba pro fázi dvě, tito lidé začali tvořit jádro organizační struktury, která se později  rozšířila. Během první fáze se dokonce stalo, že do obrazu vstoupila fáze tři, protože Rockwell vedl kampaň tak, aby se stal guvernérem státu Virginia v roce 1965.

Tato volební kampaň prokázala období extrémně cenného tréninku nejen pro Rockwella, ale také pro celý vedoucí personál jeho strany. Chápajíc konečných potřeb k dokonalému rozvinutí v masové kampani, se Rockwell rozhodl získat zkušenost dříve, než bude pozdě. Jak později připustil, po zisku necelých 1,5 % odevzdaných hlasů poskytovala kampaň více podstatných ponaučení a pomohla mu k realistickému znovuzrození celého hnutí. Dříve ho zaujal příliš optimistický pohled, že hnutí začalo zesilovat pomocí masových přívrženců, jakmile získal dostačující publicitu skrz svou první fázi; věřil, že fáze dvě a tři jsou velmi shodné.

Po Virginské kampani, která opět připomněla neschopnost veřejného mínění, si uvědomil, že fáze dvě byla mnohem delší, než původně předpokládal a že začátek jakéhokoliv podstatného úspěchu ve fázi tři by musel očekávat dvě věci: větší zpevnění jádra hnutí a především ohromné zlepšení rasové, sociální a ekonomické situace.

Přesto měl především na mysli zahájit všeobecnou aktivitu, toto rozhodnutí udělal v roce 1966. Jak bylo zmíněno dříve, první dvě fáze stranické činnosti překrývaly velký prostor a přechod mezi nimi byl v první řadě označen jako přenesení důrazu. Fáze jedna byla „nacistická“ doba hnutí. Fáze dvě je začátek éry Národního Socialismu. Ve shodě s tímto znovu zdůrazněním, American Nazi Party (americká nacistická strana) se 1. ledna 1967 formálně stala Národním Socialismem Bílé Lidové Strany, tento datum může být mírně považován za označení přechodu. Šest měsíců před tím se zdálo, že světový Národní Socialismus udělal v tomto směru hlavní krok. A šest měsíců po tomto datu -- červen 1967 -- se v Arlingtonu konaly historické reorganizační konference vedení strany. Zde Rockwell nastavil hnutí na svůj nový kurs, vysvětlil potřebu celkově zprofesionalizovat každou aktivitu, od zvyšování propagandistických letáků, za účelem čelit náročným požadavkům, očekávané během dlouhého období růstu a boje za postup vpřed.

Nyní mu bylo čtyřicet devět let. Minulých osm let pracoval průměrně šestnáct hodin denně, sedm dnů v týdnu. V bolestech namáhal své fyzické i duševní zásoby. Obyčejně byl zavázán soustředit se na několik úkolů současně. Přesto stále plánoval demonstrace, projevy, psal propagační věci, bojoval proti soudům, byl stále bez peněz a toto všechno ještě dělal téměř v nemožných pracovních podmínkách v nepřetržitém odhodlání. Pouze ohromná vitalita šest stop a čtyři palce drsná a obsáhlá rezerva tvořila jeho duchovní sílu.

 Cesta, která byla před ním, určitě nebyla snadná; naopak, kromě starých úkolů spojit rozruch a publicitu zde bylo mnoho nových problémů, které před ním stály, zatímco hnutí směřovalo k jeho nové fázi.

 Další lidé -- silní lidé -- by mohli podlehnout pokušení zůstat s nařízením, na které si zvykli a neriskovat nebezpečnou cestu do neznámého a obtížného území. Sebemenší stopa zaujatosti by jim poskytla dalších sto důvodů k neměnění způsobu života, který shledali v minulosti úspěšným. Ale i přesto bylo pro Rockwella typické, že nezaváhal ani na okamžik. Když viděl, že přišel čas změnit svou taktiku pro hnutí, akceptoval sadu různých výzev a přijmul nový úkol se stejným rozhodnutím, jako během první fáze.

 Nyní je nezbytné pro stranu vybudovat celý nový veřejný obraz, nebo spíše postupně přetvářet hrubě zkřivený obraz, který vytvořili nepřátelé. To byl náročný úkol, proto strávil celé léto 1967 vytvářením plánů pro budoucnost a k dokončení své nové knihy s názvem White Power.

 V jednom z jeho posledních dopisů, který byl napsán v srpnu dvěma věrnými kamarády strany, mužem a ženou, odhalí něco z jeho nitra, co zaměstnávalo jeho mysl během této rozhodující doby:

 Drahý

 Rozhodně jsem nezískal pevný pocit, že ve vašich vlastních myšlenkách bylo to, co mělo být nyní uděláno nebo to, co by mělo být v budoucnu uděláno (či neuděláno). Z tohoto důvodu jsem povstal jako úsvit plazící se nad nevědomým městem, zveřejnil jsem na papír myšlenky, které by mohly pomoci. (Častokrát jsem zjistil, že takové úsilí pomáhat jiným pomáhá mně v cestě dopředu.) Neexistuje plán či celkový přístup k této myšlence; to jsou jen drahokamy a perly v mysli, která se zdá být ve stavu blížícího se zhroucení a vzbouření. Nejdříve nechaly uvnitř mě neřešitelný problém. Dělal jsem to nejlepší, abych se naučil historii, byl jsem si vědom skutečnosti všech velkých bitev. Bylo tam miliony příčin k bitvám a téměř na všechny z nich se zapomnělo. Historie má málo záznamů o těch, co prohrají, kromě těch, co dostali nasekáno obzvláště zajímavým a dramatickým způsobem. Ale jsou zde vítězové, kteří učinili zápis do historie a ty jsem zkoumal velice pečlivě (někdy si přejíc vyznamenat je ušlechtilými řády) Všímal jsem si, jestli je zde nějaký častý vzor v jejich aktivitě na této planetě, která by mohla být klíčem, proč když vyhráli, téměř vždy prodělali. Není absolutně žádných pochyb o tom, že zde byl podobný ideál, třebaže příčina boje měnila obsah nebo cíl od Leninova bolševizmu, Hitlerovu Národnímu Socialismu, k trochu starší dámě, která zaútočila na svého pojízdného souseda Genghis Khana a na jeho lidský hamburgrový stroj. V každém případě vítězové byli více odhodlaní, více fanatičtí ve svém nemilosrdném rozhodnutí zničit své soupeře. Zdá se, že se takto označuje vítězství, které je dáno tomu, kdo se více drží svého. Toto však není vždy pravda. Historie je plná vytrvalých jedinců, kteří znovu s „křídly“ skáčí z kopců a budov a když znovu dopadnou na zem, nezbude jim nic...

 Na závěr sáhnu po třech věcech, které tvoří vítěze: dobrý důvod, to jest příčina, která je potřebná v době fáze; vůdce, který je pevný ve svém rozhodnutí bojovat tak dlouho jak má, nasadí si kanady na nohy, aby mohl inspiroval své vojáky; a nakonec prosté štěstí. Když zkoumám svou vlastní příčinu vedení a štěstí, zjistil jsem, že je absolutně nemožné, abych učinil objektivní rozsudek o tom, zda jsem jeden z aktivních fanatiků na kopci s křídly či zda jsem jeden z chlapců, kteří do kamene vymodelovali obraz, který slouží v prospěch holubům. ...Nemyslím si, že někdo z vás zná odpověď. Nicméně mám nad vámi výhodu v tom, že už dávno, dávno tvořím svou mysl a že nejlepší věc, kterou mohu udělat se svým životem – tím, co mi z něj zbylo -- je docílení toho, abych dělal to nejlepší a aby do té doby, než budu poražen, mé oči a srdce nikdy neminuly cíl...

V pátek 25. srpna 1967, dvě minuty před polednem blízko svého velitelství v Arlingtonu, byl sražen vražednou kulkou.

Vrah byl muž, který se několik měsíců před tím snažil Rockwella vyhnat ze strany pro své opakované pokusy vstříknout subtilní myšlenku marxismu do stranických publikací k veřejnému vysvětlení teorie rasového bolševismu, číhal na střeše sousední stavby, vystřelil na Rockwellův automobil právě, když stál uprostřed davu. Ironií je, že Rockwell tohoto malého odulého bolševika zachránil před osmi lety z louží v New York City, od té doby k němu získal téměř otcovský zájem. Ještě nikdy se nevzdal svých opakovaných pokusů vštípit mu trochu slušnosti a smyslu pro čest, navzdory ohromujícímu svědectví, že tento muž byl nutkavý lhář, zloděj a nevyléčitelný konspirátor. Celé jeho dobře míněné úsilí bylo v průběhu let odměněné pouze zármutkem za zármutkem -- a nakonec smrtí, o které si malý zkažený výtržník myslel, že ho přetvoří na muže a najde příležitost „odplatit“ vyhození ze strany.

Následovně na to vláda Spojených států odmítla velitele Rockwella pohřbít na národním hřbitově, jeho straničtí kamarádi Rockwellovo tělo zpopelnili a 30. srpna odpoledne se v Arlingtonu konal National Socialist memorial. Jeho pohřeb byl krátký, ale dojemný:

„Národní Socialisté! Spojenci bílých Američanů! Dnes jsme dostali smutný úkol, pohřbít našeho milovaného velitele Lincolna Rockwella, který zemřel mučednickou kulkou zbabělého vraha. Těm z nás, kteří s ním pracovali každým dnem, těm stranickým kamarádům všude po Americe a všem oddaným Národním Socialistům po celém světě bude jeho smrt připomínat ohromnou ztrátu, zcela jistě to pocítíme v příštích dnech a letech zápasu, který před námi všemi leží. Jeho inspirace a vůle, jeho ohromná moudrost a hrdinství ducha - to jsou věci, které nám daly motivaci a směr k tuze potřebnému udržení v boji, během tolika uplynulých let a temných dnů.“

 Jeho ohromně nenadálý odchod a následný rozruch během posledních pár dnů nás ještě udržoval od zhodnocení závažnosti naší ztráty. Tvrdší ale bylo nést to, že s naším padlým velitelem, vůdcem národa, který tak věrně sloužil během všech těch let své mužnosti, zacházeli naprosto mizerně, ohavně a neslušně. George Lincoln Rockwell dal svůj život do boje proti bolševizmu v době, kdy tisíce ostatních Američanů na druhém konci světa padly jako oběti stejného režimu -- i přes to americká vláda odmítla jeho žádost, aby byl pohřben v místě své volby.

 George Lincoln Rockwell po dvacet let sloužil Americe a během dvou válek, znovu a znovu riskoval svůj život v ochraně své země a svých lidí, které tak miloval. Nebyl žádný lenošivý voják, ale vybral si sám podle své vlastní vůle, že bude výborný voják s nejvyšším řádem odvahy a dovednosti: stal se stíhacím pilotem. Jeho obětavost a oddanost, jeho odvaha a dokonalost ho vedla z pozice námořníka k nejvyššímu stupni velitele, získal velení nad třemi eskadrami a získal devět medailí. Americká vláda nedodržela způsob, kterým měl být pohřben, vedle svých kamarádů, válečných hrdinů.

 George Lincoln Rockwell obětoval více a tvrději bojoval pro věci, které pro něj byly drahé - jeho rodný kraj, kamarádi a především za rasu - mnohem více, než kdokoliv jiný. Viděl svou povinnost a neohroženost udělat správnou věc, dokonce i když ta povinnost ho vedla do opozice před téměř všemi lidmi kolem něj. Viděl více než ostatní lidé a proto bojoval tvrději. Později vskutku pohlížel na ochranu mravní zásady velkého vůdce, jehož filozofie byla zformulovaná svou vlastní myslí: Ti, kdo chtějí žít, nesmějí přestat bojovat; a ti co nechtějí bojovat v tomto světě nekonečného zápasu si nezaslouží žít.

Bojoval a zemřel. Ale Lincoln Rockwell ještě není opravdu mrtvý, postavil hnutí a rozšířil ideu, že hnutí není zničeno a představa, že umlčení kulkou ho zastaví není možná. A pokud hnutí zůstane a idea bude pokračovat v plnění srdcí a myslí lidí, duch Lincolna Rockwella přežije.

Popel mučedníka leží před námi a my to nemůžeme napravit, ale můžeme ho naplnit slavnostním smyslem pro tragédii. Ještě zde opravdu netruchlíme, ale sami mu věnujeme poctu k PŘÍČINĚ, které sloužil. V následujících časech, musíme zdvojnásobit naše úsilí, aby jeho smrt nebyla zbytečná. Musíme nechat jeho velkou oběť, aby v našem boji sloužila k inspiraci vpřed, směrem k vítězství - vítězství našich lidí, naší velké bílé rasy nad chorobou, která nás nyní trápí díky nepřátelům, kteří nás utlačují. V tomto okamžiku musíme mít na mysli, že vskutku staré rčení, které velitel převyprávěl patří nám: „Kameny a malta našeho hnutí jsou kosti a krev z našich mučedníků.“ Tímto aspektem je jeho smrt, nyní nás chce udržet při rozumu, zapomněním na náš smutek a naplněni pýchou v znalostech můžeme následovat takového vůdce.

Proto to byl on, Lincoln Rockwell, kdo znovu sbíral pochodeň, která před dvaceti dvěma lety upadla na zem. Adolf Hitler stvořil naše velké hnutí a navždy bude plnit ojedinělou pozici v legendě naší rasy. Lincoln Rockwell nás opět nastavil na vzestupnou cestu, po které jsme klopýtali, hledali a pokaždé se vrátili zpět. To byl příklad, který nás inspiruje v tom, co máme vědět a v tom co máme učinit. Byla to jeho ruka, která nás vyvedla z labyrintu porážky, degenerace a zoufalství, jasnou cestou směrem k vyšším potřebám; a jeho hlas, který nám donekonečna připomínal, že musíme pokračovat v boji za naší rasu.

 Jelikož jsme pohřbili tělesné pozůstatky Lincolna Rockwella, je čas, aby jsme se opět věnovali pasáži z vůdcovy knihy, pasáži, kterou nejvíce miloval:

 Když se lidské srdce zlomí a lidská duše ztratí naději, velcí přemožitelé úzkosti a starosti, hanby a bídy duchovního otroctví a fyzického vězení shlíží z poslední vytrvalé tmy na nekonečně zbabělé cesty smrtelníků. Běda lidem, kteří se stydí jich dosáhnout!

                                                                                  překlad: Tyr

Copyright NSEC; 6. 2 - 2003

www.NSEC-88.org