Kurýr Adolf Hitler

Kurýr Adolf Hitler: 1914-1918

Adolf Hitler byl v první světové válce opakovaně vyznamenán za statečnost.

Dříve než budu pokračovat v mém popisu mých zkušeností z války, tak bych chtěl v zájmu spravedlnosti vložit jedno odhalení dnešního žvástání Hitlerových nepřátel krátkým porovnáním pravdy a výmyslu. Poslední dobou se proti vojákovi v prosté uniformě roznášelo mnoho nevěrohodných a přímo hanobných tvrzení všeho druhu. Přepadá mě pocit zhnusení, když v rukách držím noviny kde je Hitler buď shazován, zesměšňován nebo pomlouván. Ti všichni se sami oklamali ohledně tohoto muže. Každý kdo Hitlera zná jako já, je jiného názoru. Málokomu bylo dopřáno toho štěstí, aby stál tak blízko po jeho boku, jak tomu bylo v mém privilegovaném případe. Tři plné roky, den za dnem a noc za nocí, jsme spolu žili v nejbližším kamarádství. Oba jsme sdíleli stejné utrpení a stejné potěšení. Ten, kdo stál ve službách Bavorského Listovního regimentu celé čtyři dlouhé roky, patří v nejsprávnějším slova smyslu k pojmu „neznámý voják“.

Někdo říká, „Hitler běhal pouze v týlu“. Kdokoliv tohle říká nebo píše buď nikdy nepoznal nebo nezažil válku, nebo je mezinárodním lhářem, který chce poskvrnit čest velkého muže. Tito „týloví hřebci“ pobíhali za frontou, daleko od střílení, v bordelových městech Lille a Gentu. Největší procento z těchto týlových válečníků bylo bezesporu syny Izraele. Bohužel mezi nimi bylo i mnoho urozených, kteří však byli již pravděpodobně bastardyzováni. Tento druh německého muže měl již potvrzení o své služební neschopnosti v kapse ještě než opustil domov. Ale – vzhledem k tomu, že také chtěli vykonat „věrnou službu“ otčině -, dělali to tímto způsobem. Mezi tím co jsme my na frontě očekávali smrt každou hodinu, připomínající spíše bahnivé muže, byl tento odpad válečníků v náručích francouzských žen. Podle jejich žvástů byli velcí hrdinové a jako takoví měli zajisté nárok na zasypání vyznamenáními. Ale pořekadlo našich frontových vojáků zůstává navěky pravdivé: „Kulky prší na frontě a vyznamenání prší v týlu.“ Právě tito ulejváci za frontou jsou ti, kteří dnes opět dychtí po házení bahna na frontovou hrdost. S plnými pupky teď sedí jako malí a velcí byrokraté v židovských novinářských kancelářích a rozšiřují svůj jed tiskem širokým masám a pošpiňují každého, kdo stále oceňuje čest a armádu. Nenávidí silný, neochvějný – heroismus; protože oni mohou ovládat pouze slabochy a erotikou narkotizované lidi. Jejich nejhorší noční můrou je Sparťanská vlastnost.

Bohužel existuje ještě mnoho hlupáků, kteří spolknou tučné lži jako hladový pes zhltne jemu hozené maso. Tito lidé se nikdy nenaučili přemýšlet. Na druhé straně jsou tací, kteří se hluboce bojí pravdy a spravedlnosti kterou Hitler vždy představoval; bojí se, že je Hitler natolik spravedlivý, že dá lidem co jim patří. A proto tato záplava lží o muži cti. Můj frontový kamarád Hitler dnes zaujímá pozornost celého Německa. Málokdy mu z úst vyšlo slovo, předtím než bylo tisíckrát zopakováno – zváženo, schváleno nebo zkritizováno. S bleskovou rychlostí proletí nespočet metrů kabelu do telegrafních kanceláří a rotační tiskárny ho zveřejní v milionech novinových výtisků. A já se ptám: Kde ve světě je takový muž, který učinil takový organizační zázrak, takovou koncentraci lidí, kteří znají pouze jednu vůli, pouze jedno jméno, jméno Adolf Hitler? Jak se to mohlo stát v Německu s nejvyšším stupněm civilizace a kultury? Kde je každý občan zdarma učen myšlence a činu? Může být přímo řečeno, že je to nesmírná vůle která se stala činem, vůle osvobodit německý lid z drápů židovského plánu o podrobení světa. Je spojena s Hitlerovým géniem. Dalším důvodem je úpadek našich dnešních vládců, jasná neschopnost politiků řídících naše dny. Pokud je lid zanedbáván ze shora a ušlapáván, pokud se používá metoda „utahování matic“ k vymačkání daní, aby se uspokojil molochův nenasytný hlad, k ukonejšení kapitalismu, pak musí nastat konec těchto lokajů života ničících zlatých idolů, jak nás to učí historie; prastará síla se hýbe uvnitř lidu a zdravý názor normálních lidí zaútočí na vědomé nebo nevědomé vládní taktiky naší vládnoucí vrstvy. Tyto faktory působily, když polovina národa v relativně krátké době vložila svou důvěru v Adolfa Hitlera. Oni se mu nesvěřily kvůli bohatství – protože Hitler nikdy takový slib nedal – ne, svěřily se mu proto, aby navždy nezanikla vnitřní hodnota a existence národa. To proto zvolil národ svého spasitele.

Dnešní Německo nerozpozná základní složení dnes zmrzačené Říše ve své velikosti tak přesně jako naši sousedé. Idea Nacionálního Socialismu jím stvořená, bude jednoho dne vyzařovat ze srdce Evropy do celého západního světa. Naše děti a další generace po nich budou v Hitlerovi uctívat národního hrdinu a jeho genialita vstoupí do Valhally a stane se nesmrtelnou.

A teď k otázce čtenáře: Byl Hitler již tenkrát v této sféře názoru, který dnes reprezentuje? Odpověď na tuto otázku může být pouze kladná. V každém činu, malém či velkém, se vždy stavěl na poslední místo. Nikdy jsem z Hitlerových úst neslyšel

naříkání nebo stěžování si ohledně tzv. „švindlu“. Tenkrát jsem nerozuměl jeho chování a tak musí být mé pocity ohledně jeho neúnavné dychtivosti po plnění svých povinností pochopeny. Nepochopili jsme ho a tak jsme si někdy mysleli, že mezi námi máme bílého havrana, který se k nám nepřipojil když jsme nadávali na „svinské švindlíře“ a „potentáty“. I v tehdejších německých dnech bídy se sebou nesl nový svět, ideu Nacionálního Socialismu, pro kterou byl na nejlepší cestě dát svůj život a svou krev. Čistý patriotismus a tichá naděje v jeho srdci, že bude jednou sám tvůrcem obrození německého lidu, mu jeho těžkou povinnost ulehčovaly. Nemohu si pomoci od vzpomínky na to, co nám často říkal: „Později o mě hodně uslyšíte.“ Zajisté jsme se smáli takovému proroctví a milně jsme ho považovali za pošetilce. On jen obvykle zakroutil hlavou nad naší hloupostí a podíval se vážně do rozpovídané skupiny. Jsem přesvědčen o tom, že i kdybychom my Němci vyhráli válku a Císařská Říše by z ní vyšla silnější než předtím, Hitler by i přesto založil svou stranu. Založil by jí při vědomí, že i sebejistější trůn se musí třást v zemi, kde jsou mezi jejími hlavními vůdci zahrnuti svobodní zednáři a cizinci. Toto nebezpečí existovalo pro mnohé německé vládce. Blízká spojitost politiků svobodně-zednářského Bethmann-Hollweg s Walter Rathenauovými nebyla pro Hitlera tajností. On, jediný z nás rozpoznal faktum, že válka byla vyprovokována svobodnými zednáři a židovskými silami. Bohužel se mnoho z naší modré krve připojilo k těmto skupinám agitátorů a čímž si z velké části zničili své postavení mezi lidmi.

Během prezidentských voleb jsem často slyšel ty „cizince“ které Hitler hanobil. Nejubožejší jsou ti lidé, kteří uznají byť sebemenší část těchto nesmyslů. Buď je to zlomyslnost nebo neuvěřitelná stupidita žvanit jediné slovo z těchto drbů. Při mých jednáních s Hitlerem jsem ho neslyšel říci jediné slovo cizí řečí. Mluvil jako my, starým Horno-bavorským dialektem. Prosté výrazy našeho dialektu, které používal každý mušketýr, mu nechyběli. Jeho rodné místo leželo naproti Simbachu, se kterým bylo blízce spojeno mostem přes hraniční řeku Inn. Před 120 lety patřila daleká mělčina stále Bavorsku, do doby, než byla státem vyměněna Rakousku za kus Habsburské země. Dnešní Rakousko, starodávná Německá země která byla obydlena Němci již od sedmého století, je nyní nazývána cizí zemí, protože se tam narodil tak moc nenáviděný Hitler. Žádný slušný člověk dnes nemůže akceptovat takový nesmysl. Ba naopak: Kdyby všichni Němci byli tak němečtí jako Adolf Hitler byl a je, pak by naše slavné Německo neleželo roztříštěné na zemi. Největší křiklouni a agitátoři proti tomuto nevinnému muži jsou právě tací, kteří nejméně ovládají němčinu a kteří by měli pokorně stát v pozadí. Pro ně by bylo nejlepší, pokud by opět obývali svou zem u nohou Libanonu.

* * * * *

Letní horko oplývalo Fromelles. Červen vzkvétal červenými růžemi. Prchliví slavíci zpívali svou milostnou píseň každý večer v zámeckém parku, nádherně jako v pohádce. Tito drazí hosté nechtěli opustit svá hnízda i přes časté bombardování našeho velitelství. V noci přivál od moře čerstvý vzduch.

Ničící dělostřelba zaplnila další měsíce. Okřídlené střelivo hrozně řvalo; žádný podzemní kryt nebyl postaven tak robustně, aby ustál tato monstra. Obrnění nepřátelští ptáci na obloze se stávali větší a větší obtíží. Odvážně klouzali dolů a kropili naše zákopy přesnou palbou z kulometů. Naše obranná opatření byla zprvu proti tomuto novému způsobu boje bezbranná. Horší byl ale podzemní ničivý boj. Roty byly často uvrženy do stádia vyčerpávající nervóznosti. Vrtací mašiny vrtaly skrz jinak bezpečnou zem. Tunely a zákopy byly vedeny k naší obrané linii. Bázlivý pocit žití na zemi vyplněné výbušninou dominoval zákopové jednotky, které si každou sekundu uvědomovali, že stovky mužů můžou být vymrštěny k oblakům jen proto, aby spadli zpět dolů do kráteru. Myšlenka smrti udušením a masového hrobu byla skličující. Tato všudypřítomná smrt otupila sílu i těch nejsilnějších mužů.

30. května 1915 jsem odešel k zpravodajskému oddělení. Ještě jsem si ani nezvykl být oddílovým běžcem když jsem musel odejít. Poslušně jsem ukázal můj převelovací rozkaz veliteli regimentu podplukovníkovi Friedrichu Petzovi. On mě poslal do poselského válečného krytu. Po mém příchodu tam jsem se musel vzdát mé zbraně; neopustila mou ruku od pochodu z Mnichova. Kolikrát mi moje puška zachránila život na nebezpečných hlídkách! Moje budoucí výstroj se skládala z vojenské pistole, poselské brašny a baterky. Rozkazy byly vždy pečlivě uschovány v zalepené obálce v poselské brašně. Důležitost rozkazu byla označena znamínkem na brašně ve tvaru kříže. Když měl rozkaz jeden kříž, tak člověk věděl, že není na spěch. Dva znamenaly naléhavost a tři velmi velkou naléhavost. Poselská skupina se většinou skládala z deseti mužů. Šest z nich bylo vždy ve službě v zákopech mezi tím co ostatní čtyři byli připraveni. Pravidlem bylo, že rozkaz na frontu nesli vždy dva poslové. Bylo to z čistě bezpečnostního hlediska, kdyby se vyskytla nějaká nepředvídaná situace jako zranění nebo smrt jednoho z poslů, tak by ten druhý posel odnesl rozkaz tam kam byl směrován.

Můj příchod obšťastnil ostatní posly, protože teď měli nováčka kterého by mohli popichovat. Nadporučík Eichelsdörfer byl pobočník regimentu. Hugo Gutmann, nadporučík domobrany – důstojník s židovskými manýry – často sloužil jako jeho zástupce. Nikdo z poslů na něj vysoko nepohlížel. Později se tento také-důstojník, který se klepal strachem, stal mým nesympatickým nadřízeným.

Ta doba byla velmi šťastná, protože do krytu přišel Hitler. Vrátil se z úkolu a byl unavený. Viděl jsem ho poprvé v životě. Stáli jsme proti sobě, oči do očí. Příjemné pozdravení a pak mě svým ostrým pohledem změřil od hlavy k patě. Zeptal se mě odkud jsem a jestli zůstanu nastálo ve skupině. Hitler sám byl vyzáblý až na kost, byl bledý a zašlý. V hlubokých očních jamkách byly usazeny dvě pronikavé, tmavé oči; zvláště jsem si jich tenkrát všimnul. Jeho knír byl silný a ne příliš udržovaný. Čelo a výraz v obličeji prozrazoval vysokou inteligenci. Zdá se mi jako bych ho stále viděl jak stojí přede mnou a jak si povoluje opasek během naší rozpravy. Adolf Hitler, spolu s Mundem Maxem, se stali mými neoddělitelnými kamarády.

Následující noc jsem já, spolu se Schmiedem, doručoval můj první rozkaz do velitelství vojenského inženýrství. Cesta tam nenabízela moc krytu před dělostřeleckou palbou a kulometné salvy nás také ohrožovaly. Pozice kompanií byly vystavěny příliš hluboko do kotle. Fromelles byl otevřený na hřebenu hory. Poté co jsme tam dorazili, jsme doručili rozkaz důstojnickému zástupci Hoffmannovi. Po převzetí odpovědi jsme začali zpáteční cestu. Po mém návratu jsem zjistil, že se mí kamarádi připravili na mé hladové břicho. Moje členství bylo náležitě oslaveno čajem a chlebem s omáčkou. Adolf Hitler seděl v rohu a byl zabrán do čtení novin; mezi tím čas od času usrkl trochu čaje. Občas do příjemné rozpravy také vložil nejaké to slovo kterému jsme nerozuměli. A tak skončil první den ve Fromelles. V řadách lavic byla sláma. Spánek nás přemohl a jemně nás vzal do své náruče.

Během dalších pár dní jsem se seznámil se všemi posly lépe. Jejich jména byla Schmied, sympatický francouzský Němec, Weiss Jakl, syn hostinského z Hallertau, Mund Max, rodilý Mnichovan, Sperl, Tiefenbeck, Landshammer, Inkoser a Bachmann. Odpočívacím místem byl nízký starý dům ve kterém žila stará Francouzka, které jsme říkali „černá Marie“; nikdy nechtěla opustit svůj domov a to ani při boji. Jezdecký posel Vitus Gasteiger, můj krajan z Au bei Aibling, často navštěvoval naše loupežnické doupě. Vitus Gasteiger již nikdy nespatřil svou rodnou zem. Obětoval to nejdražší, svůj život, za svou otčinu.

překlad: Brutus Maximus