Prvni instinktivni odpovedi Zidovstva na kazdou kritiku  zidovske rasy nezidem jest hrozba nasilim nebo provedeni nasili. Je-li dotycny kupcem, bojkotuji jej. Taktika, jiz se pri tom pouziva, jest obycejne tato: agitace od ucha k uchu: "Ten to dostane!" Pak tiskem: Kazdy den pokud mozno novy pomlouvacny nadpis. Casopisecti rozesilatele davaji svym prodavacum vykrikovati vzdy nova, senzacni odhaleni.

Osobne se zavazi, ze od vinika niceho nekoupi a ze budou bojkotovati i toho, kdo od neho koupi. Touto zasadni uzivanou metodou dovedli vypestovati "strach ze Zidu". Nezidovsky reditel jiste prodejny jedne velkoobchodni firmy priznal se nadsene k nove vire, ze take  obchodni zivot musi byt proniknut zasadami cti. Pri hostine, kterou daval na pocest svych zakazniku, mluvil o tom a pouzil pri tom slov: "Potrebujeme v obchodnim zivote zasad Jezise Krista." Mezi temito zakazniky bylo 40 Zidu. Od tohoto dne jiz jimi nebyli.

Predmetem teto kapitoly jest bojkot, ktery trval mnoho let a tyka se "New York Heraldu", newyorskych novin, ktere se opovazily uhajiti sve nezavislosti proti zidovskym vlivum. Vychazely asi 90 let a  zmizely roku 1919 sloucenim s jinym casopiseckym podnikem. Noviny "New York Herald" docilily na poli zpravodajskem velkolepych veci. Poslaly Henryho Stanleye do Afriky, aby vyhledal Livigstona, vyzbrojily Jeanetteskou vypravu k Severnimu polu, a byly zucastneny vynikajicim zpusobem, na prvnim podmorskem kabelu. Snad nejvetsim jejich cinem bylo desetilete udrzeni sve zurnalisticke nezavislosti proti soustredenym utokum newyorskeho Zidovstva. Jejich povesti v nakladatelskem svete bylo, ze ani jejich zpravy, ani redakcni cast nebylo lze koupit nebo na ne pusobit

Jejich majetnik, roku 1918 zemrely James Gordon Bennett, byl vzdy privetivy k Zidum sveho mesta; nechoval proti nim predsudku, a nikdy jich umyslne neurazil. Ale dbal cti nezavisleho novinarstvi. Nikdy se nesklanel pred minenim, ze insertnim zakaznikum prinalezi nejaky vliv na redakcni stanovisko casopisecke.

Nikdo nepronasleduje tak peclive casopisy vzhledem k vlastnim vecem, jako Zide.

Mnohy nakladatel mohl by to dosvedciti z vlastni zkusenosti. "Herald" neuchylil se nikdy od sveho presvedceni, ze nic jej nesmi odvratit od povinnosti, psati verejne pravdu. Toto stanovisko vykonavalo po dlouhou dobu priznivy vliv na ostatni casopisy: Vysla-li najevo v zidovskych kruzich zapachajici prihoda, vyrojili se vlivni Zide do redakci, aby se postarali o jeji potlaceni. Avsak nakladatele vedeli: vedle jest Herald, a ten nezna ohledu, bezi-li o zjisteni pravdy. A tak mohli prohlasiti: "Radi bychom vam vyhoveli, ale protoze tak neucini Herald, musime vec, vzhledem ke konkurenci uverejniti. Snad u neho poridite. Pak ovsem radi." Avsak "Herald" nedal se nikdy premluviti: prozradil tyto epizody; pro neho neplatily prosby ani hrozby.

Jisty zidovsky banker opetovne zadal, aby Bennett   propustil sveho redaktora na financnictvi. Tento banker pracoval s mexickymi papiry v dobe, kdy staly velice nizko. Jednou, kdy mela byti nic netusicim Americanum hozena na bedra neobycejne velka polozka techto papiru, "Herald" poukazal na bezprostredne nadchazejici revoluci v Mexiku, ktera se potom take presne dostavila. Banker zuril vzteky a uvedl do pohybu vse, aby smetl zodpovedneho redaktora - dostalo se mu vsak dukladneho odmitnuti.

Noviny jsou obchodem. Jsou veci, jichz se nesmeji dotknouti, aniz by se uvedly v nebezpeci, aniz by si tim podkopaly pudu pod nohama. To plati obzvlaste od doby, kdy hlavnim prijmem neni predplatne, nybrz inzeraty. Prvni dostacuje sotva ke kryti vyloh na papir. Proto jsou inzertni zakaznici prave tak nezbytni jako papirny. A protoze nejvetsimi zakazniky jsou obchodni domy a ty jsou opet vetsinou v zidovskych rukou, je nasnade, ze hledi alespon vykonati vliv na inzertni cast novin, jimz davaji sve anonce.

V New Yorku bylo ctizadosti Zidu miti zidovskeho vrchniho starostu. Kdyz jednou byly hlavni strany mezi sebou rozstepeny, Zide shledali, ze jejich hodina prisla. Rekli si, ze noviny sotva nechaji bez povsimnuti prani, podepsane vsemi majiteli obchodnich domu, svych nejtucnejsich zakazniku a poslali tudiz "prisne duverne" psani vsem newyorskym nakladatelum s prosbou, aby podporovali kandidaturu zidovskeho starosty.

Zidovsti vudci prisahali pomstu "Heraldu" a muzi, jenz se opovazil vytahnouti na svetlo jejich pletichy. Nemilovali Bennetta nikdy. "Herald" byl organem lepsi newyorske spolecnosti, ale Bennett vpustil tez do sveho listu pouze jmena vynikajicich rodin. Historky, jak zbohatli Zide byli odmrsteni Gordonem Bennettem pri sve snaze objeviti se v rubrice "Ze spolecnosti", patri k nejpodarenejsim v novinarskem svete. Bennett zustal tvrdosijnym. Pri tom byl dosti chytry, aby nepodnitil zjevne zidovske nenavisti. Necitil k nim predpojatost, nedal se vsak jimi zastrasiti.

Avsak Bennett byl bojovne povahy. A znal pravdepodobne zidovskou "psychu" lepe nez vsichni newyorsti nezide. Obratil hru zpusobem, protivniky naprosto neocekavanym a pro ne velmi citelnym: Nejlepsi sloupce jeho listu vyplnovaly vzdy zidovske inzeraty. Tyto uvolnil nyni nezidovskym obchodnikum za mimoradne priznivych podminek. Ti, kdoz byli drive zatlacovani schopnejsimi zidovskymi inzeraty na zadni stranu a do vedlejsich sloupcu, zarili na nejpusobivejsich mistech. Jednim z nezidovskych obchodniku, kteri z teto situace vyziskali, byl John Wanamakr, jehoz velke inzeraty se objevuji od te doby trvale v Bennettovych novinach. Tyto noviny vychazely dale v nezmensenem rozmeru, vydani a insertnim oznamovateli. Najisto predvidane zhrouceni se nedostavilo. Pro Bennettovy nepratele stala se vsak tato vec tragikomickou: jejich konkurenti, nezidovsti kupci, ocitli se v nejpusobivejsich inzertnich sloupcich nejvazenejsiho anoncniho organu, zatim co jim nezbylo nez na vec prihlizeti! Bojkot padl zpet na bojkotujici.

To bylo presprilis. Zide odlozili svou valecnou sekeru a vratili se k Bennettovi, aby zaujali sva stara mista. Avsak pan Bennett rekl: Ne! Nabizeli vyssi sazby: Ne! Ztratiti sva dobra mista.

Bennett zvitezil, ale toto vitezstvi bylo draze vykoupeno. Za doby bojkotu rozmnozovalo se nepretrzite zidovske obyvatelstvo New Yorku a jeho moc. I v novinarstvi stavali se rok od roku mocnejsimi. Domysleli se, ze ovladanim tisku mohou riditi i myslenkovy svet cele zeme. Videli v New Yorku hlavni mesto Spojenych Statu, zatim co ti, kdoz byli schopni vlastniho usudku; pocitovali v nem semeniste nemoci.

Casopisecky podnik spociva bud na nejake vynikajici osobnosti, nebo je pouhym obchodem. V poslednim pripade ma nejvetsi vyhlidku preziti sveho zakladatele. "Herald" - to byl Bennett; jeho odchodem musel jeho podnik pozbyti nejvetsi sve sily a dukladnosti. Miloval sve dilo jako sve dite. Aby se nestalo koristi Zidu, ustavil v zaveti, ze "Herald" nesmi prejiti nikdy do rukou jednoho majitele a urcil tudiz, ze jeho prijmy maji pripadnouti fondu ve prospech jeho spolupracovniku. Zemrel v kvetnu 1918.

Zidovsti protivnici "Heraldu", vzdy jeste na strazi, ubirali postupne sve inzeraty, aby si vynutili, pokud mozno, jeho prodej. Na druhe strane silne financni zivly poznavaly vec a obavaly se uplneho Zidovskeho tisku. Sebraly znacny peniz a daly koupit tento, casopis panem F. A. Munseyem. K vseobecnemu prekvapeni zmenil tento barvu a spojil list s casopisem "New York Sun". Tim zanikl vlastni Bennettuv list a jeho spolupracovnici se rozptylili.

Vitezstvi zidovske bylo financnim vitezstvim nad mrtvym. Dokud Bennett zil, zustal financnim a mravnim vitezem. "Heraldu" bude vzdy vzpominano jako posledni tvrze proti Zidovstvu v New Yorku, jez ovlada novinarstvi vice nez v kteremkoliv jinem hlavnim meste. Tam existuje alespon vzdy jeden casopis, prinasejici pravdu o Zidech. V New Yorku neni jedineho. A tento stav patrny tak dlouho, dokud si Americane neprotrou zraku po spanku, neuprou sve oci pevne na narodni situaci. Pak se muze stati, ze se nynejsi drzitele moci zachveji pred timto pohledem.

Pouceni z teto prihody jest: Vse, co prameni v New Yorku, musi byti pozorovano se zvlastnim podezrenim, protoze pochazi ze sidla zidovske vlady, jejimz cilem jest vykonavati vliv na myslenky americkeho lidu, aby jej mohla ovladnouti.