LEUCHTEROVA ZPRÁVA – KONEC MÝTU

LEUCHTEROVA ZPRÁVA – KONEC MÝTU

Zpráva o údajných popravčích plynových komorách v polské Osvětimi, Birkenau a Majdanku, vypracovaná odborníkem na plynové komory.

Poznámka vydavatele

V historii se stalo jen několikrát, že jediný dokument měl sílu otřást takovým dějinným mýtem a legendou, jako je židovský „holocaust“, v jehož rámci se tvrdí, že Němci během druhé světové války zabili zplynováním v polských koncentračních táborech miliony Židů.

Leuchterova zpráva je jedním z těch vzácných a drahocenných dokumentů. Byla napsaná Fredem A.Leuchterem, americkým poradcem pro návrh, konstrukci a údržbu plynových komor. Zpráva předkládá čtenářům postup a výsledky výzkumu na těch místech v Polsku, kde údajně mělo plynování probíhat. Leuchterovy závěry po prozkoumání těchto míst a po provedení analýzy vzorků k tomu oprávněnou a kompetentní laboratoří, byly jednoznačné : údajné plynové komory nemohly být v minulosti ani současnosti používány jako popravčí plynové komory.

David Irving, významný britský historik, nazval Leuchterovu zprávu „rozbíjejícím“ dokumentem, který dodal váhu jeho přesvědčení, že veškerá mytologie o holocaustu může být dnes zpochybněna. Je to dokument, který „holocaust“ historici mohou ignorovat jen za cenu pošramocení jejich reputace objektivních vědců. Od zveřejnění Leuchterovy zprávy nemůže být dále podporováno tvrzení, že se Němci dopustili proti Židům genocidy používáním plynových komor jako vražedných nástrojů.

Pro vydavatele je ctí, že vám může představit Leuchterovu zprávu.

Předmluva

Fred A.Leuchter je 45 letý inženýr žijící v Bostonu ve státě Massachusetts. Specializuje se na návrhy popravčích součástí používaných ve věznicích v celých Spojených státech. Jeden z jeho největších projektů byl návrh plynové komory v missouriské státní věznici v Jefferson City.

V lednu 1988 jsem v kanadském Torontu pomáhal při obhajobě pana Ernsta Zündela, Kanaďana pocházejícího z Německa, který byl souzen za šíření nepravdivých zpráv, čehož se měl dopustit vydáním publikace „Did Six Million really Die ?“ (Zemřelo skutečně šest milionů ?) – brožury, která odmítala převládající názor, že nacisti zabili během druhé světové války šest milionů Židů, a to převážně v plynových komorách za použití kyanovodíkového plynu (cyklon B).

Ernst Zündel byl za totéž souzen už v roce 1985. Proces trval sedm týdnů a skončil odsouzením na 15 měsíců vězení nepodmíněně. V lednu 1987 vrátil ontarijský odvolací soud rozsudek kvůli vážným procesním chybám a nařídil nový proces. Tento začal 18.ledna 1988 a v době, kdy toto píšu, stále probíhá.

Moje první rozhovory s Fredem Leuchterem proběhly 3. a 4.února 1988. Zaujalo mě, jak nekomplikovaně odpovídal na mé otázky a jak dokázal vysvětlit každý problém týkající se procesu zplynování. Potvrdil mi zejména přirozená nebezpečí plynoucí z popravování kyanovodíkovým plynem.

První popravy tímto plynem se začaly praktikovat v roce 1924 ve Spojených státech, ale i v současnosti stále většina tehdejších potíží s konstrukcí plynových komor přetrvává, včetně problému úniku plynu.

Poznal jsem, že Fred Leuchter má standardní představy o holocaustu. Po mém návratu z Bostonu do Toronta jsem panu Ernstu Zündelovi oznámil své poznatky z diskuze s Fredem Leuchterem a pan Zündel se poté rozhodl požádat ho o zhotovení odborné expertízy údajných plynových komor v Osvětimi, Majdanku a Birkenau.

Pan Leuchter tento úkol příští týden v Torontu přijal. Předtím si prohlédl válečné letecké fotografie táborů, plány krematorií a údajných plynových komor, dokumenty o cyklonu B a diapozitivy pořízené na těchto místech v 70.letech švýcarským výzkumníkem Ditliebem Feldererem.

25. února 1988 odletěl pan Leuchter do Polska. Spolu s ním letěla jeho žena Carolyn, kreslič Howard Miller, kinematograf Jurgen Neumann a polský překladatel Tijadar Rudolph. Vrátili se 3.května.

Po svém návratu napsal Fred Leuchter zprávu o 192 stranách včetně dodatků. Jeho závěry byly jasné : Existují jednoznačné důkazy, že v Osvětimi, Birkenau a Majdanku nikdy nebyly popravčí plynové komory, a že údajné plynové komory na těchto místech nemohly být v minulosti ani současnosti používány nebo vážně zvažovány jako plynové popravčí komory.

21. a 22.dubna stanul jako svědek před soudem v Torontu. Nejprve odpovídal na otázky kladené obhájcem pana Zündela, panem Douglasem H.Christiem, pak odpovídal Keltie Zubkovi a Barbaře Kulazské. Nakonec pan Leuchter čelil křížovému výslechu za přítomnosti soudce a jedenácti členů poroty. Atmosféra v soudní síni byla extrémně napjatá. Seděl jsem vedle mnoha revizionistických expertů, včetně Dr. Williama Lindseye, který před svým odchodem do důchodu v roce 1985 dělal šéfa chemického výzkumu v Dupont Corporation. Všichni v soudní síni, bez ohledu na jejich názory na tato témata před procesem, si byli vědomi nynějšího historického okamžiku. Mýtus o plynových komorách skončil.

Den předtím ředitel státní věznice v Missouri, Bill Armontrout, podal svědectví o postupech při používání plynových komor a jejich účincích. Pozorní posluchači pochopili, že pokud bylo takto obtížné popravit jednu osobu, tak údajné popravy stovek tisíc lidí v Německu za použití cyklonu B by znamenaly stejný problém, jako změnit čtverec na kruh.

Fred Leuchter předvolal jako svědka Dr.Jamese Rotha Ph.D., ředitele Alpha Analytical Laboratories v Ashlandu, Massachusetts. Dr.Roth představil výsledky rozboru vzorků odebraných ze zdí, podlah, stropů a dalších částí údajných plynových komor v Osvětimi a Birkenau. Tyto odhalily buď nulové nebo extrémně nízké hodnoty kyanidu. Jedinou výjimkou byl rozbor vzorku číslo 32, který byl odebrán z dezinfekční místnosti číslo 1 v Birkenau. Tyto výsledky byly graficky znázorněny v dodatku I zprávy a ukázány porotě na promítačce. Rozdíly v množství kyanidu v dezinfekční místnosti na jedné straně a v údajných plynových komorách na straně druhé byly nápadné a nepřehlédnutelné. Extrémně nízké hodnoty kyanidu nalezené v některých krematoriích byly pravděpodobně, podle mého názoru, pozůstatky dezinfekce těchto prostor v průběhu války.

Myslím, že jsem byl první, kdo poukázal na to, že všechny studie údajných německých popravčích plynových komor používajících cyklon B by měly začít studií amerických popravčích plynových komor. V roce 1977 jsem tedy s pomocí mého přítele Eugena C.Bruggera, právníka z New Yorku, zaměřil své pátrání tímto směrem. Během tohoto výzkumu jsem získal informace ze šesti amerických věznic a byly to tyto : San Quentin v Kalifornii; Jefferson City v Missouri; Santa Fe v Novém Mexiku; Raleigh v Severní Karolíně; Baltimore v Marylandu a Florence v Arizoně. Tou dobou jsem usoudil, že pouze odborník na technologii amerických plynových komor mohl s konečnou platností určit, jestli údajné německé plynové komory byly schopny fungovat způsobem, jaký je popisován v literatuře o holocaustu.

Během několika příštích let se mé články o německých plynových komorách vždy odvolávaly na americké plynové komory. Tyto články zahrnovaly „Osvětimská pohádka nebo problém plynových komor“ publikovaný 29.prosince 1978 ve francouzském deníku Le Monde a dlouhý rozhovor publikovaný v srpnu 1979 v italském časopise Storia Ilustrata. V září 1979 jsem navštívil plynovou komoru v Baltimore (Maryland) a získal jsem tam osm fotografií komory a další dokumentaci. Potom jsem během setkání v New Yorku pod vedením Fritze Berga představil podklady o plynových komorách podepřené archivem baltimorské věznice a probíral jsem jejich důsledky. V roce 1980 jsem v prvním čísle nově vydaného Journal of Historical Review publikoval článek nazvaný „Mechanismus zplynování“, ve kterém jsem popsal některé detaily ohledně používání plynových komor ve Spojených státech. V témže roce jsem publikoval ve „Vérité Historique ou Vérité Politique ?“ osm fotografií z baltimorské plynové komory. Moje video nazvané „Problém plynových komor“, natočené v roce 1982, začalo s analýzou amerických plynových komor. V roce 1983 jsem pro Institute for Historical Review v Los Angeles připravil knihu o sporných bodech holocaustu, která pro tentokrát zahrnovala seznam otázek položených dozorcům ve věznicích a jejich odpovědi. Kniha však nikdy nevyšla : 4.července 1984, na Den nezávislosti, byly archivy Institutu zničeny žháři. Tento oheň dočasně omezil finanční životaschopnost Institutu a od množství projektů, včetně mé knihy, bylo upuštěno.

Holocaust se dlouho zdál být jednoznačnou záležitostí. Ale tenhle obr, jak ho označil Dr. Arthur Butz v „The Hoax of the Twentieth Century“ (Podvod dvacátého století), je obrem stojícím na hliněných nohou. K nalezení důkazů stačí jednou zajít do osvětimského koncentračního tábora v Polsku. Slovy Dr.Wilhelma Stäglicha, „tvrzení o vyhlazování stojí a padá s tvrzením, že Osvětim byla továrnou na smrt.“ A pro mě je celá osvětimská záhada soustředěná na 65 čtverečních metrech údajné plynové komory v Osvětimi a na 210 čtverečních metrech údajné plynové komory v Birkenau. Těchto 275 čtverečních metrů mělo být prozkoumáno hned po válce, ale to se nikdy nestalo. Polský vyšetřovací úředník nařídil prozkoumání Osvětimi, ale ne prozkoumání jejích údajných plynových komor.

Výzkum revizionistů prokázal, že místa, na kterých měly být popravy plynem prováděny, nemohla být používána k těmto účelům. Ditlieb Felderer publikoval fotografie odhalující nedostatečnou konstrukci větracích otvorů a dveří do plynových komor. Zároveň prokázal, že na zdech nejsou žádné stopy po pruské modři. Já sám jsem si v roce 1975 prohlédl v archivech Osvětimského státního muzea (archivy, které jsou velmi dobře hlídány komunistickými úřady) plány těchto údajných plynových komor a byl jsem první, kdo je publikoval v různých knihách a článcích. Tyto plány byly také zveřejněny v prvním vydání Institutu for Historical Review v Los Angeles v roce 1979 za přítomnosti pana Zündela. Ve skutečnosti byly tyto údajné plynové komory márnice, neboli jak se dá z plánů poznat „Leichenhalle“ pro krematorium I (to bylo později změněno na protiletecký kryt) a „Leichenkeller“ pro krematorium II. Nicméně k vědeckému ověření faktů, které jsme vytušili a k potvrzení revizionistických výzkumných prací je nutný pohled odborníka na americké plynové komory. Zoufale jsem se snažil takové specialisty najít, ale upřímně řečeno, měl jsem jen malou šanci najít člověka, který by nebyl pouze specialistou na plynové komory, ale který by byl i dost odvážný na to, aby takový výzkum provedl v komunistické zemi a publikoval ho, pokud mu vůbec někdy bude dovoleno revizionistické závěry publikovat. Naštěstí jsem se mýlil.

Fred Leuchter byl takovým specialistou. Odletěl do Polska, udělal odbornou analýzu, napsal svou zprávu a svědčil před kanadským soudem ve prospěch pana Zündela. Tím tiše vešel do historie.

Fred Leuchter je skromný, ale rozhodný muž, který se vyjadřuje věcně. Byl by vynikajícím profesorem, protože má skutečný dar jednoduše lidem vysvětlit složité a spletité problémy. Když jsem se ho zeptal, jestli se neobává nějakých nebezpečí z toho plynoucích, tak mi odpověděl : „Fakta jsou fakta.“ Známý britský historik David Irving v dubnu 1988 během jeho svědectví v Torontu řekl, že to je „rozbíjející“ dokument, který by se měl stát základem pro všechny, kteří do budoucna chtějí psát o druhé světové válce.

Bez Ernesta Zündela by nebylo skoro nic z toho, co teď víme, myslitelné. On svému hledání historické pravdy obětoval všechno a dnes žije v těžkých životních podmínkách pod útlakem vlivných a silných nepřátel. Tlak na jeho osobu je permanentní a projevuje se v nejneočekávanějších a nejodpornějších formách. Jenže on je silná osobnost s velkým charismatem. Ví, jak se zachovat v různých situacích ,jak rozvrhnout síly a jak obrátit nepřízeň osudu ve svou výhodu. Po celém světě zmobilizoval a přitáhl kompetentní osoby. Je to člověk, který geniálně kombinuje obyčejný lidský rozum s pochopením různých lidí a situací.

Ernst Zündel může zase jednou jít do vězení pro svoje názory, nebo mu může být vyhrožováno deportací. To všechno se může stát. Všechno je možné, když žijeme v době intelektuální krize a zbožštění historických dogmat takových rozměrů. Revizionizmus je velké intelektuální dobrodružství konce tohoto století. Ať se stane cokoliv, Ernst Zündel je vždy vítěz. Je to pacifista, který dosáhl těchto vítězství silou rozumu a přesvědčení.

Robert Faurisson

23.duben 1988, Toronto

P.S. Ernst Zündel byl 11.května 1988 porotou uznán vinným z vědomého šíření lživých zpráv o holocaustu. Byl odsouzen k devíti měsícům vězení a propuštěn na kauci po podepsání umlčujícího slibu, že nebude psát ani mluvit o „holocaustu“ až do konce odvolacího řízení. Skončil tedy jako Galileo.

P.S.2 27.srpna 1992 nejvyšší kanadský soud zrušil rozsudek nad Ernstem Zündelem a prohlásil zákon, na základě kterého byl devět let vláčen všemi kanadskými soudy, za protiústavní. Kanada se i přesto odmítla Ernstu Zündelovi omluvit za útrapy a zamítla jeho oprávněnou žádost o kompenzaci soudních a jiných výloh.

Úvod

V únoru tohoto roku (1988) mě kontaktoval Dr.Robert Faurisson zastupující pana Ernsta Zündela a pověřil mě oficiálním prozkoumáním a zhodnocením krematorií a údajných popravčích plynových komor používaných nacisty v Polsku a zaujmutím inženýrského stanoviska k jejich použitelnosti a účinnosti.

Po setkání s panem Zündelem, jeho advokátem Douglasem H.Christiem a dalšími lidmi, kteří se projektu účastnili, jsem svoje nálezy poskytnul jako důkazní materiál v případu stát versus Ernst Zündel před soudním dvorem v Torontu.

Můj výzkum zahrnoval Osvětim, Birkenau a Majdanek (Lublin) a všechna jejich krematoria a údajné plynové komory. Tento úkol jsem splnil 25.února 1988, kdy jsem vedl výpravu do Polska. V této skupině jsem byl já, má žena Carolyn, kreslíř Howard Miller, kinematograf Jurgen Neumann a polský překladatel Tijadar Rudolph. Vrátili jsme se 3.března 1988 po prozkoumání všech nezbytných zařízení v Osvětimi, Birkenau a Majdanku. Mé nálezy a tato zpráva jsou výsledkem těchto zkoumání provedených v Polsku.

Účel zprávy

Účelem tohoto výzkumu a této zprávy bylo především zjistit, jestli údajné plynové komory a vybavení krematorií na třech místech v Polsku, konkrétně v Osvětimi, Birkenau a Majdanku, mohly být používány způsobem, jaký se jim připisuje v literatuře o holocaustu.

Zpráva zahrnuje výzkum a prohlídku jejich vybavení, design těchto vybavení a popis postupů při manipulaci s těmito vybaveními s přihlédnutím k udávaným množstvím potřebného plynu, časů započítaných do těchto procesů (čas na popravu a vyvětrání), skutečnou velikost komor v porovnání s údaji spojenců a postupy a časy zahrnuté do obsluhy kremačních jednotek s cílem určit věrohodnost a spolehlivost neověřených zpráv o jejich činnosti.

Účelem této zprávy nebylo určovat počty osob, které zemřely nebo byly zavražděny jinými způsoby než zplynováním, nebo jestli holocaust skutečně proběhnul. Dále není autorovým cílem znovu definovat pojem holocaust v historických souvislostech, ale jednoduše zprostředkovat vědecké důkazy a informace získané na těchto místech a předložit názor založený na dostupných vědeckých, inženýrských a kvantitativních datech, vedoucích k určení skutečného účelu a použití údajných plynových komor, krematorií a jejich vybavení na zkoumaných místech.

Pozadí výzkumu

Hlavní výzkumník a autor této zprávy je odborník na návrh a výstavbu popravčích zařízení. Pracoval zvláště na návrhu zařízení, která jsou ve Spojených státech používána k popravování vězňů kyanovodíkovým plynem.

Autor prozkoumal zařízení v Osvětimi, Birkenau a Majdanku, provedl měření, odebral vzorky, prostudoval si literaturu o proceduře a postupu v dezinfekčních komorách, literaturu o cyklonu B a o postupech poprav. Mnoho ze zdrojů byla literatura zakoupená a prohlédnutá přímo v Polsku, včetně kopií originálních kreseb krematorií I,II,III,IV a V.

Rozsah

Tato zpráva zahrnuje fyzickou prohlídku a kvantitativní údaje získané v Osvětimi, Birkenau a Majdanku, literaturu získanou ve třech muzeích, kopie plánů krematorií I,II,III,IV a V získané v muzeích, materiál o dezinfekčních komorách a jejich vybavení (včetně postupů a vybavení při dezinfekci cyklonem B), popis provozních postupů a vzorky odebrané při zkoumání krematorií.

Dále byla při tvorbě této zprávy použita data týkající se návrhu U.S. plynových komor a provozních postupů, pocházející z autorových osobních znalostí a práce v této oblasti. Stejně tak byl do zprávy zahrnut i výzkum U.S. krematorií. Za použití všech výše uvedených údajů vymezil autor rozsah zprávy na :

a) schopnost údajných plynových komor provést masové vraždění lidí použitím plynu cyklon B v Osvětimi (Auschwitz I) a Birkenau a oxidu uhelnatého nebo plynu cyklon B v Majdanku;

b) schopnost zkoumaných krematorií provést udávaný počet kremací lidí v udávané časové periodě.

Přehled a nálezy

Po prostudování dostupné literatury, prohlídce a zhodnocení existujících zařízení v Osvětimi, Birkenau a Majdanku, na základě odborných znalostí kritérií pro konstrukci plynových komor a jejich působení a po prozkoumání krematorií a prohlídce moderních krematorií autor nenalezl žádné evidentní důkazy, že nějaké zde přítomné zařízení údajně běžně používané k popravám v plynových komorách by mohlo být někdy takto použito, a dále zjistil, že návrh a konstrukce těchto zařízení neumožňuje jejich používání jako popravčí plynové komory.

Navíc v celkovém hodnocení krematorií autor předložil nezvratné důkazy o zásadních nesrovnalostech údajného počtu spálených mrtvol ve všeobecně udávaném časovém rámci. Proto je nejlepším autorovým inženýrským názorem, že zde žádná zařízení nikdy nebyla používána k popravám lidí a že krematoria nikdy nemohla vykonat tak obrovské množství práce, jaká se jim připisuje.

Metodika

Postupy zahrnuté ve studii a oficiální analýzy, které byly podkladem pro zprávu, jsou následující :

1) Všeobecné studium dostupných materiálů.

2) Inspekce přímo na místě, prohlídka zařízení se zápisem technických údajů (měření a údaje o konstrukci) a odebrání vzorků (cihly a malta), které byly dopraveny do Spojených států na chemické analýzy.

3) Byla brána v potaz zaznamenaná vizuální a logistická data (na místě).

4) Sestavení získaných dat.

5) Analýzy získaných informací a porovnání těchto informací s požadavky na design, zařízení a postupy současných plynových komor a krematorií.

6) Provedení chemických analýz materiálů získaných na místě.

7) Závěr na základě získaných důkazů.

Použití HCN a cyklonu B jako insekticidu

Kyanovodíkový plyn (HCN nebo kyselina kyanovodíková) byl používán už před 1.světovou válkou. Během druhé světové války ho používaly i Spojené státy a jejich spojenci, stejně jako používaly páru, horký vzduch a DDT.

HCN se vyrábí chemickou reakcí kyanosodíku s ředěnou kyselinou sírovou. Následkem chemické reakce vzniká kyselina kyanovodíková. Tato reakce je běžně usměrňována v keramické nádobě.

Tato dezinfekční metoda se používala pro likvidaci škůdců a hmyzu na lodích, v budovách a ve speciálně konstruovaných komorách. Při manipulaci s cyklonem B se musí dodržovat přísná bezpečnostní opatření. Kyanovodík je jednou z nejsilnějších a nejnebezpečnějších insekticidních chemikálií. Budovy speciálně konstruované nebo modifikované k tomuto účelu byly používány všemi zdravotnickými a vojenským organizacemi na světě. HCN se všude používal jako prostředek pro kontrolu nemocnosti, zvláště proti dýmějovému moru a tyfu, který přenáší krysy, blechy a vši.

Během první světové války byly používány speciální dezinfekční komory v Evropě a ve Spojených státech. Některé z těchto komor byly používány i německou armádou před a během druhé světové války, ale ještě mnohem dříve Imigračním úřadem Spojených států na Ellis Island v přístavu v New Yorku. Mnoho z těchto dezinfekčních komor bylo vyrobeno německými firmami ve Frankfurtu.

Cyklon B byl speciální obchodní přípravek obsahující kyselinu kyanovodíkovou. Jméno „cyklon B“ bylo samo o sobě obchodním názvem. HCN byla po vyrobení v továrně přepravována v porézním nosiči, který byl například kostěný, dřevěný nebo křemelinový. Kyanovodík byl obsažen v kotoučových, kulatých nebo nepravidelných nosných látkách. Tento přípravek byl vzduchotěsně uzavřen a šel otevřít jen speciálním otvírákem. Výsledkem byla větší bezpečnost a snadnější manipulace.

Kotoučové, kulaté nebo nepravidelné nosné látky obsahující kyanovodík měly být rozmísťovány po dezinfikované místnosti nebo komoře, ve které vzduch cirkuluje a je ohříván alespoň na 78,3°F (25,7°C). Pokud se dezinfikují budovy, lodě nebo jiné konstrukce, musí být prostor vyhříván alespoň na 78,3°F, což je bod varu HCN. Nedostatečná teplota vede k mnohem delší době potřebné k dokončení dezinfekce. Dezinfekce trvá minimálně 24-48 hodin.

Po dezinfekci musí proběhnout odvětrání, jehož délka závisí na lokalitě (a objemu dezinfikované konstrukce) a na tom, jestli budova má okna nebo odsávání, ale musí trvat minimálně 10 hodin. Před dalším používáním musí být dezinfikovaný prostor chemicky testován na přítomnost plynu. Někdy se používají plynové masky, ale ty nezaručují stoprocentní bezpečnost a neměly by se používat déle než 10 minut. Lepší jsou dýchací přístroje. Aby se zabránilo kontaktu s kůží, používají se protichemické obleky. Čím je teplota a sucho větší, tím je celý proces rychlejší a bezpečnější.

Upřesnění pro plyn jsou v tabulce 1

Tabulka 1: Vlastnosti HCN

Název:

HCN, kyselina kyanovodíková

Bod varu:

25.7°C/78.3°F při 760 mm Hg

Specifická váha:

0.69 při 18°C/64°F

Hustota páry:

0.947 (vzduch = 1)

Bod tání:

-13.2°C/8.2°F

Tlak páry:

750 mm Hg při 25°C/77°F 1200 mm Hg při 38°C/100°F

Rozpustnost ve vodě:

100%

Vzhled:

průzračný

Barva:

lehce namodralá

Zápach:

Hořké mandle, velmi jemný, nedráždivý (čichová detekce není bezpečná metoda zjišťování přítomnosti plynu).

Nebezpečí:

Nestabilní při styku s alkalickými materiály, vodou a teplem.

Exploduje při smíšení s 20% kyselinou sírovou

Při styku s alkalickými materiály, teplem nebo vodou dochází k prudkému rozkladu. Jednou nastartovaná reakce je autokatalitycká a nekontrolovatelná. Hrozí exploze.

Bod vzplanutí: -18°C/0°F

Teplota samovznícení: 538°C/1000°F

Limity hořlavosti ve vzduchu
Objem	%
spodní hranice	6
horní hranice	41

Zdroj: Hydrogen Cyanide, Dupont Publication, 7-83

Návrhové požadavky pro dezinfekčních zařízení

Dezinfekční zařízení, ať už je to budova nebo komora, musí splňovat základní požadavky. Musí být dobře utěsněné, vytápěné, vzduch musí cirkulovat, plyn musí mít možnost rovnoměrně se rozšířit a být odčerpán.

Dezinfekční zařízení je dnes obvykle svařované. Musí být testováno na tlak a plášť nádoby je buď natřen netečným nátěrem nebo je z nerezové oceli či plastu (PVC). Dveře musí těsnit a jsou z materiálu odolného vůči HCN (obložené azbestem, neoprenem nebo teflonem). Pokud je budova z cihel nebo z kamene, natírají se obě strany (vnější i vnitřní) netečnou barvou či smůlou, dehtem anebo asfaltem. Dveře a okna se utěsňují nebo zapečetí pryží či kanafasem a proti průsaku se utěsní neoprenovým těsnidlem nebo dehtem. Místnost musí být naprosto suchá. Nátěr a ucpání má dva významy : brání mechanickému úniku plynu a brání porézním stěnám, aby pohlcovaly cyklon B.

Komora nebo konstrukce musí mít generátor na plyn nebo systém pro rozvod plynu cyklon B, který smísí plyn s teplým vzduchem (pokud generátor těsní, může k jeho vyhřívání sloužit voda). Směs potřebná pro dezinfekci je 3200 dílků na milion (ppm) neboli 0,32% absolutního objemu HCN. V komoře nesmí být žádné překážky, které by zabraňovaly silnému a nepřetržitému proudění vzduchu.

V komoře nebo zařízení musí existovat možnost vyměnit jedovatou směs plynu a vzduchu za čerstvý vzduch. Obvykle se to dělá odčerpáním nebo odvětráním. Větrací ventily nebo otvory musí být dostatečně veliké na to, aby umožňovaly výměnu vzduchu během hodiny. Běžně postačuje odsávání jedné krychlové stopy za minutu k úplné výměně vzduchu během půl hodiny. Tento proces by se měl opakovat nejméně dvakrát během hodiny nebo dvou. U větších objektů je to méně praktické (kvůli nutnosti používání velkého počtu odsávacích zařízení nebo větracích otvorů) a odvětrání tak může trvat i několik hodin nebo déle.

Odsávaný plyn musí být vypouštěn dostatečně vysoko nad objekt, kde se rozptýlí ve vzduchu. Běžně postačuje výška 40 stop nad objektem, ale pokud je tento chráněn před větrem, může to být i víc. Pokud je poblíž spalovna, komín může být vysoký jen několik stop. Výměna vzduchu je náročná, protože musí být provedena ve velmi krátkém čase.

Teplota zdí a vzduchu uvnitř objektu, včetně přiváděného vzduchu, musí být udržována nejméně 10 stupňů nad bodem varu kyseliny kyanovodíkové (78,3°F), aby se zabránilo kondenzaci HCN na stěnách, dveřích a stropu objektu, stejně jako v odčerpávacím systému. Když teplota klesne pod 79°F a kondenzace proběhne, musí být objekt dekontaminován. Pro dekontaminaci je nejvhodnější chlor a amoniak. Dekontaminace se provádí ručním nebo automatickým postřikem zdí. Při manuálním provedení musí být oblečen ochranný oblek (nejčastěji neoprénový) a musí se používat dýchací přístroje, protože plynové masky nezaručují dostatečnou ochranu a naprostou bezpečnost. Po dobu, kdy chlorová pára neutralizuje tekutou HCN, nesmí nikdo do budovy vstupovat. Před dalším používáním musí být vnitřek budovy umyt vodou a důkladně vytřen a vysušen.

Na závěr se ověřuje kvalita vzduchu uvnitř budovy a tento test musí prokázat, že HCN byla beze zbytku odstraněna. Tento test se provádí buď detektorem plynu nebo acetát-benzenovým testem. Elektrický detektor zjistí přítomnost plynu zhruba do množství 10 ppm. Jinak je benzenový roztok smíchán s měď-acetátovým roztokem, kterým se zvlhčí kousek testovacího papírku. Při přítomnosti HCN tento papírek zmodrá.

Návrhové požadavky pro popravčí plynové komory

Pro popravčí zařízení platí mnoho požadavků stejně jako pro dezinfekční zařízení. Popravčí zařízení je však obvykle menší a méně výkonné. Cyklon B se všeobecně pro používání v popravčích plynových komorách nedoporučuje, protože odběr plynu z inertního nosiče je zdlouhavý a nesnadný. Dodnes existuje jako jediná výkonná metoda výroby plynu na místě chemická reakce kyanosodíku a 18% kyseliny sírové. Nedávno byl dokončen plynový generátor, který bude použit na popravu dvou mužů v missouriské státní věznici v Jefferson City. Autor této zprávy je designový poradce pro tuto popravčí plynovou komoru.

Tento generátor používá elektricky ohřátý vodní plášť, který uvádí do varu HCN ve válcové nádobě. Následně se HCN odpařuje a přes ventily je vpouštěna do komory. Po exekuci se systém čistí dusíkem. Celkem poprava trvá méně než pět minut. Komora je v průběhu 15 minut každé 2 minuty pročištěna, takže se provede nějakých 7 kompletních výměn vzduchu.

Komora má mít povrch z nerezové oceli nebo PVC. Průzory ve dveřích a okna by měly být ze standardní námořní vodotěsné konstrukce. Dveře jsou neprodyšně utěsněny tlakovou pečetí. Veškerá elektrická zařízení jsou chráněná vůči explozi. V komoře je ventil rozvádějící plyn, plynový generátor s lahví tekuté HCN, elektronické zařízení monitorující činnost srdce, dvě křesla pro odsouzence a plynový detektor, který zjišťuje hodnoty plynu až do 10 ppm.

Protože se v komoře používá tak smrtící plyn, je používán podtlak pro případ, že by se objevila netěsnost. Tlak v komoře je kontrolován vakuovým systémem, který by měl v komoře udržet částečné vakuum 10 liber na palec (psi) (operačně : 8 psi + 2psi HCN). Celý systém je elektronicky kontrolován a výkon zajišťuje 17,7 cfm vakuová pumpa. Pokud tlak v komoře přesáhne 12 psi (3 psi přes pracovní tlak), je okamžitě automaticky spuštěn nouzový systém.

Odvětrání systému je provedeno během 2 minut. Vzduch vhání větrák 2000+ cfm ze sací části komory a ten pak odchází horní částí komory. Větrací a odsávací ventily mají vnitřní uzávěry zabraňující vakuovému poklesu a elektronicky se otvírají napřed vypouštěcí ventily a pak sací. Tato posloupnost je vždy zachována. Plyn je odsáván 40 stop vysokou a 13 palců širokou trubkou z PVC. Pak se rozptýlí ve větru a zneškodní. Odsávaný vzduch je předehřívaný, a to by mělo zaručit, že žádná HCN nezkondenzuje, protože pokud by k tomu došlo, její odstranění by bylo obtížné.

Kvůli bezpečnosti se používají plynové detektory. Dveře jsou elektronicky chráněny proti otevření, dokud komora není bezpečná. V místech mimo komoru, kde jsou svědci a personál, jsou alarmy, které se při jakémkoliv úniku plynu při případném selhání popravy nebo odvětrání spustí. Ochranný systém zahrnuje výstražné zvony, houkačky, světla a podobně.

Navíc je v okolí plynové komory dostupná nouzová dýchací technika (vzduchové tanky), jako první pomoc při zásahu HCN je k dispozici lékařské vybavení a resuscitátor. V přilehlých prostorách je lékařský personál.

S používáním plynových komor je spojeno mnoho komplikovaných problémů. Chyba v tomto prostoru by mohla způsobit, a pravděpodobně by způsobila, smrt nebo zranění svědků a personálu.

Popravčí plynové komory ve Spojených státech od roku 1920 dodnes

První popravčí plynová komora byla v roce 1920 postavena v Arizoně. Skládala se ze vzduchotěsné komory s těsnícími dveřmi a okny, plynového generátoru, neexplozivního elektronického systému, vzduchových odsávacích a nasávacích zařízení, zásoby amoniaku přidávaného do přisávaného vzduchu a mechanických zařízení pro aktivaci plynového generátoru a odčerpávání vzduchu. Přívod vzduchu se ovládal mechanickými klapkami. Dodnes se změnil jen hardware komory.

Generátor se skládal z nádob naplněných zředěným roztokem (18%) kyseliny sírové, která se mechanicky uvolňovala. Zhruba 13-25 gramů kyanosodíkových kuliček stačilo k zajištění koncentrace 3200 ppm v 600 kubických stopách komory. Po popravě následovalo vyčištění komory amoniakem.

V příštích letech převzaly i další státy popravy plynem jako novou technologii poprav. Většinu komor postavily, navrhly a udržovaly Eaton Metal Products. Většina komor měla dvě křesla a jistil je vakuový systém, který dovoloval propustnost plynu jen v určených místech. Systém technicky používal plynový generátor, protože to až do 60.let byl nejefektivnější a nejjednodušší postup. Žádný systém plynových komor nebyl konstruován nebo používán na plynování cyklonem B (nezaměňovat cyklon B s HCN-kyselinou kyanovodíkovou, která je pouze jednou jeho složkou; pozn.přek.). Důvod je jednoduchý – cyklon B potřebuje příliš dlouhou dobu na odpaření (vyvaření) HCN z inertního nosiče a vyžaduje vyhřívání vzduchu a tepelně kontrolní systém. Navíc je to nestabilní plyn, u kterého vždy hrozí nebezpečí výbuchu.

Směs plynu má dolní hranici výbušnosti ve vzduchu 0,32% (směs by neměla běžně překročit 3200 ppm), ale koncentrace plynu v generátoru (nebo pokud jde o cyklon B, v inertní nádobě) je mnohem vyšší – může dosahovat 90 až 99% celkového objemu. To je téměř čistá HCN. Teplota okolního vzduchu musí být v případě cyklonu B důkladně kontrolována (vypařování cyklonu B je proces striktně závisející na fyzikálních podmínkách). Před samotnou reakcí může být teplota nižší a nekontrolovaná. Elektrické kontakty a vypínače musí být umístěny mimo komoru. Odpovídající technologie je dostupná až od konce 60.let, kdy byl v Missouri zaveden dosud nejpokročilejší systém. Ten používal plynový odpařovač a zařízení pro kapalný plyn, které eliminovalo nebezpečí pro obsluhu manipulující se zbytkem kyseliny po popravě.

Ačkoliv se cyklon B může na první pohled zdát jako velmi účinný a vhodný plyn pro popravy, ve skutečnosti by jeho používání znamenalo řadu problémů. Cyklon B by prodlužoval čas popravy, čímž by se prodlužovala i doba nutná k manipulaci s tímto plynem, a také má velké nároky na udržování tepla, je nestabilní a výbušný. Jako alternativní řešení by se snad mohlo zdát externí ohřívání plynu a oběh směsi vzduchu s plynem přes ventily mimo komoru, ale to by jen zvyšovalo jeho celkovou nestabilitu a nebezpečí pro obsluhu. Stlačování plynu do komory zvenčí by bylo extrémně nebezpečné a je to nemyslitelné. Všechna zařízení používající plyn jsou konstruována tak, aby bylo možné dobré odvětrání prostoru a používat je smí jen vyškolené osoby.

Ve Spojených státech používají k popravování plyn Arizona, Colorado, Kalifornie, Maryland, Mississippi, Missouri, Nevada, Nové Mexiko a Severní Karolina. Jelikož jsou s plynováním spojena neodmyslitelná rizika a udržování potřebných zařízení je velmi nákladné, některé státy (Nevada, Severní Karolina a Nové Mexiko) legislativně umožnily používání smrtící injekce, takže si je možné vybrat z obou možností. Autor této zprávy byl poradcem ve státech Kalifornie, Missouri a Severní Karolina.

Protože cena výroby plynu a udržování zařízení je vysoká, plyn je stále nejdražší způsob popravy.

Toxické účinky HCN

Lékařské testy prokázaly, že už koncentrace kolem 300 ppm ve vzduchu má rychle smrtící účinky. Při popravách se používají koncentrace plynu kolem 3200 ppm a to vede skoro k okamžité smrti. Představuje to zhruba váhu/objem 120 až 150g/2 kubické stopy plynu v závislosti na teplotě a tlaku. Koncentrace kolem 100 ppm způsobuje smrt zhruba během půl hodiny. Toxické efekty se projevují podrážděním kůže a vyrážkou, podrážděním očí, rozmazaným viděním a následným nevratným poškozením zraku, neurčitým pocitem nevolnosti, bolestí hlavy, závratí, zvracením a slabostí, zrychleným dechem, snížením krevního tlaku, bezvědomím, křečemi, dále je možné pozorovat symptomy dušení a ztráty kontroly volních pohybů. Po narušení látkové výměny následuje koma a smrt.Vdechnutí kyseliny kyanovodíkové však nemusí mít nutně fatální důsledky.

Pokud koncentrace přesahují 50 ppm, tak už musí mít člověk, který je s plynem v kontaktu, ochranný oděv chránící celé tělo a dýchat vzduch z lahve. Plynové masky jsou poměrně neefektivní a neměly by se nikdy používat. První pomoc a lékař musí být dostupní na všech místech, kde lidé můžou přijít do styku s plynem.

Stručná historie údajných německých popravčích plynových komor

Materiály dostupné autorovi této zprávy udávají, že Němci údajně někdy v roce 1941 zkonstruovali sérii (tří nebo více popravčích) plynových komor a používali je na popravování vězňů až do pozdních měsíců roku 1944.

K plynování měly sloužit suterén Osvětimi I (Auschwitz I), zemědělské usedlosti v Birkenau (Auschwitz II) známé jako Červený a Bílý dům nebo bunkr I a II, krematorium I v Osvětimi, krematoria II, III, IV a V v Birkenau a zkušební komora v Majdanku. V těchto zařízeních byla údajně používána kyanovodíková kyselina ve formě plynu cyklon B. V Majdanku se také údajně používal oxid uhelnatý (CO).

Jak udává oficiální literatura, kterou jsem získal v Osvětimském a Majdanském státním muzeu, tato popravčí zařízení byla nalezena v koncentračních táborech, které stály ve vysoce průmyslových oblastech a jejichž obyvatelé ve zdejších továrnách vykonávali nucené práce. Tato zařízení také obsahovala krematoria likvidující těla údajně zavražděných.

Dále měla údajně existovat popravčí zařízení používající CO. Tato zařízení měla být v Belzecu, Sobiboru, Treblince a Chelmnu (plynové náklaďáky) a údajně byla zničena v průběhu druhé světové války nebo po ní, takže nemohla být prozkoumána a nejsou předmětem této zprávy.

Oxid uhelnatý bude stručně probrán v této části. CO je relativně slabý plyn k popravování, smrt by nastala víc než po půl hodině, a pokud by bylo proudění plynu slabé nebo žádné, trvalo by to ještě déle. Při použití CO v množství 4000 ppm by bylo nutné komoru oxidem uhelnatým natlakovat zhruba na 2,5 atmosféry. Mimoto měl být používán i CO₂ (oxid uhličitý). Ten je dokonce ještě méně efektivní než CO. Tyto plyny údajně produkovaly dieselové motory. Dieselové motory produkují exhalace, které obsahují velmi málo oxidu uhelnatého, takže komory by musely být natlakovány směsí plynu a vzduchu natolik, aby plynu bylo dostatečné množství k zabití. Oxid uhelnatý v množství 3000 ppm neboli 0,30% působící jednu hodinu pouze způsobuje nevolnost a bolest hlavy, po delší době možná způsobuje poškození zdraví.

Koncentrace zhruba 4000 ppm a více by měla fatální následky po více než hodinovém působení. Autor této zprávy je přesvědčen, že komora zaplněná lidmi zabírajícími přibližně 9 čtverečních stop nebo méně (minimální plocha nutná k zajištění cirkulace plynu mezi osobami) by těmto lidem způsobila smrt následkem vydýchání vzduchu ještě předtím, než by se vůbec účinek plynu mohl projevit. Pro popravu v takových prostorově omezených a uzavřených místech by bylo nutné přivádět CO nebo CO₂ z externího zdroje.

Údajná popravčí zařízení v Osvětimi (krematorium I) a Majdanku stále existují, prý v nezměněné podobě. V Birkenau se krematoria II, III, IV a V zřítila nebo byla stržena až na základy, bunkr I (Červený dům) ani jeho pozůstatky nebyly nikdy nalezeny a bunkr II (Bílý dům) je v současnosti znovu vybudován a používán jako soukromý objekt. V Majdanku bylo první krematorium odstraněno a krematorium s údajnými plynovými komorami bylo přestavěno až na originální pece.

Krematoria v Osvětimi I, krematoria II, III, IV a V v Birkenau a krematorium v Majdanku prý byla kombinací krematoria a plynové komory. Bílý a Červený dům v Birkenau měly být jen samotné plynové komory. V majdanské experimentální plynové komoře bylo oddělené krematorium, které tu ale už dnes není.

Konstrukce údajných popravčích plynových komor

Po prostudování dostupných historických dokumentů a samotných zařízení je zřejmé, že jich většina prošla přestavbou, která změnila jejich původní vzhled. To je jednoznačně prokazatelné nejvíc na takzvaných experimentálních komorách v Majdanku, které byly údajně zvlášť postaveny jako plynující zařízení.

Bunkry I a II jsou v literatuře Osvětimského státního muzea popsány jako přestavěné zemědělské statky s několika zazděnými okny a přestavěnými zdmi. Neexistují v originálním provedení a nebyly proto zkoumány. Krematoria I, II, III, IV a V byla historicky zdokumentována a prohlídka prokázala stavební změny, jako například spojování místností. Přímá prohlídka těchto budov prokázala, že pokud by měly být používány jako popravčí plynové komory, jejich design byl naprosto nevyhovující a nebezpečný. Nejsou zde žádné vzduchotěsné dveře ani okna nebo ventilace, konstrukce nejsou natřeny dehtem nebo jinou látkou bránící úniku a absorpci plynu. Přilehlá krematoria představují potenciální nebezpečí výbuchu.

Porézní cihly a malta by bez těchto opatření pohltily a nahromadily HCN, takže tato zařízení by se stala pro lidi nebezpečnými na několik dalších let. Osvětimské krematorium I sousedí s SS nemocnicí a má drenážní část propojenou s centrálním táborovým vodovodem – plyn by se tak dostal do každé budovy v táboře, která je na tento systém napojená. Nebyly zde žádné odsávací systémy pro odstranění plynu po jeho použití a žádné vyhřívací nebo ventilační systémy podporující odpařování a rozptýlení cyklonu B. Udává se, že plyn byl vhazován otvory ve střeše, aniž by se nějak uvažovalo rovnoměrné rozšíření plynu nebo kuliček cyklonu B. Všechny místnosti jsou nevytápěné a vlhké. Jak už jsme si řekli dříve, vlhkost a cyklon B je neslučitelná kombinace.

Komory jsou příliš malé na to, aby se do nich fyzicky vešly udávané počty vězňů a všechny dveře se otevírají dovnitř, takže by musely bránit v odstraňování těl. Pokud by byly komory plné lidí, uvnitř by neprobíhala cirkulace plynu. V takovém případě by musela být na jedno zplynování dodávána obrovská množství plynu. Žádná z těchto plynových komor nebyla postavena v souladu s designem dezinfekčních komor, které byly roky bezpečně a efektivně používány. Žádná z těchto komor nebyla postavena v souladu se známým a vyzkoušeným designem komor používaných v té době ve Spojených státech. Je zvláštní, že předpokládaní konstruktéři těchto komor nikdy neuvažovali a nevzali v potaz technologii Spojených států, jediné země, která provádí popravy plynem.

Zařízení v Majdanku jsou rovněž k plynování nezpůsobilá. Je zde přestavěné krematorium s údajnou plynovou komorou, ale jediné části budovy, které existovaly už před její přestavbou, byly kremační pece. Budovy prý byly zrekonstruovány podle plánů, které neexistují. Zařízení je postaveno takovým způsobem, že plyn uvnitř komory nemohl být nijak usměrňován a komora samotná je příliš malá na to, aby mohla pojmout tolik obětí, kolik se jí přičítá. Na druhou stranu je příliš rozlehlá a chladná na to, aby v ní mohl být cyklon B používán efektivně. Plyn by jednoduše mohl dojít až k pecím a pak by způsobil explozi, která by zničila budovu a zabila její pracovníky. Za druhé, tato konstrukce postavená z betonu se zásadně liší od ostatních budov a zařízení. Shrnuto – budova nemohla být používána k jejímu udávanému účelu a její design jako plynové komory je naprosto nedostatečný.

Druhé majdanské zařízení má na mapě tvar U. Nyní ho představují dvě oddělené budovy. Tento komplex je navržen jako sprchovací a dezinfekční budova 1 a 2. Jedna z budov je výhradně dezinfekční zařízení a je konstruována stejně jako ostatní dezinfekční zařízení v Birkenau. Druhá budova tohoto komplexu je poněkud odlišná. V přední části budovy je sprchovací místnost a údajná plynová komora. Modré skvrny na zdech této místnosti se shodují s modrými skvrnami z dezinfekčního zařízení v Birkenau. Tato místnost měla ve střeše dva otvory k cirkulaci vzduchu, ale žádné větrací šachty. Cyklon B se po podlaze rozmisťoval ručně.

Tato komora evidentně není popravčí komorou, protože její konstrukce to, stejně jako u ostatních zařízení, neumožňuje. Na druhé straně budovy jsou experimentální plynové komory. Je zde cesta vedoucí k těmto dvěma údajným plynovým komorám. Třetí místnost byla uzavřená a prohlídce nepřístupná. Tyto komory jsou výjimečné tím, že obě mají trubky pro údajné vedení oxidu uhelnatého. U jedné z komor by potenciálně bylo možné větrání stropem, ale větrací otvory v něm nebyly nikdy vytvořeny. Další komora měla vyhřívací cirkulační systém pro ohřev vzduchu v komoře. Tento systém je ale poněkud bezúčelný, protože nasávací a vypouštěcí části jsou příliš blízko u sebe. Nejsou tu žádná zařízení pro ventilaci. Je pozoruhodné, že u dveří obou komor je drážka nebo rýha shodná s umístěním pro těsnění. Zdánlivě byly obě komory používány pro cyklon B nebo oxid uhelnatý. Ale tak to být nemohlo.

Z těchto dvou komor nebyla jedna vůbec dostavěná a oxid uhelnatý v ní nemohl být používán. Není stavěná ani pro HCN, i když údajně byla používána k tomuto účelu. Stejně tak větší komora, u které by tlak nutný k vyprodukování potřebné koncentrace oxidu uhelnatého 4000 ppm (smrtelná koncentrace) byl 2,5 atmosféry. Ani jedna komora nesplňuje požadavky na větrání, vytápění, cirkulaci plynu a těsnění. Cihly, štukatura a malta nebyly nikdy zvenčí ani zevnitř natřeny ochranným nátěrem.

Oproti jiným komplexům je zde výjimka, že tyto komory byly ze třech stran obklopeny obslužnou betonovou lávkou. To je z hlediska návrhu naprosto nevyhovující, protože prosakující plyn by se zde shromažďoval a v zákrytu před větrem by se nerozptýlil. To by z celého tábora udělalo smrtící past, především při používání cyklonu B.

Závěr autora této zprávy tedy je, že v tomto zařízení se nikdy nepoužívala HCN ani v omezené míře.

Krematoria

Pokud máme hodnotit německá krematoria z hlediska výkonnosti a celkového pohledu, musíme se podívat na stará i moderní krematoria.

Kremace mrtvých není nijak nová myšlenka. Spousta kultur to dělala po mnoho staletí. Ačkoliv se kremace prokazatelně prováděly už před několika tisíci let, katolická církev tuto metodu neuznávala a nepraktikovala, a to až do konce 18.století, kdy se její odpor vůči kremacím zmírnil. Ortodoxní judaismus kremace zakazoval.

V raných letech 19.století se v Evropě opět kremace začaly v omezeném množství provádět. Spalování mrtvol bylo výhodné z hlediska regulování počtu nakažlivých nemocí, ušetřila se plocha potřebná na pohřbívání a vyřešil se problém hromadění mrtvol v zimě, kdy je půda zamrzlá. Evropané brzy začali používat krematoria na koks nebo uhlí.

Kremační pec pracuje za určitých jasně daných podmínek. V prvopočátcích se používaly pece, které z mrtvol pouze vypálily tekutiny a měkké části a seškvařily je. Kosti nešly spálit a většinou ještě ten den byly rozdrceny. Paličky a hmoždíře brzy nahradily drtící stroje. Moderní krematoria jsou většinou plynová, i když některá stále ještě používají topný olej. Ve Spojených státech a Kanadě už žádné krematorium nepoužívá uhlí nebo koks.

Dřívější krematoria byly poměrně jednoduché pece, které spálily lidské pozůstatky. Moderní pece z cihel obložených ocelí rozšiřují oheň tryskami, což podporuje šíření ohně a jeho rychlejší hoření. Moderní pece také mají dodatečný zážeh pro znovuspálení nečistot z topného oleje. Ohledně tohoto znovuspálení existují v různých zemích různé předpisy, které vydávají příslušné státní úřady odpovědné za čistotu ovzduší. Znečištění je problém výhradně u pecí na fosilní paliva. V elektrických pecích, ačkoliv jejich rozšíření komplikuje nákladnost jejich používání, by k takovému znečištění docházet nemělo.

Moderní pece a krematoria spalují za teplot přesahujících 2000°F a teplota znovushoření je 1600°F. Tyto vysoké teploty spalují tělo až do jeho úplného shoření. Tak vysoké teploty zkracují čas nutný ke spálení těla. Některé evropské státy tradičně používají nižší teplotu 800°C (1472°F) a delší čas hoření.

Při 2000°F a více než 2500 cfm vháněného vzduchu spálí moderní pec jednu mrtvolu za 1,25 hodiny. Teoreticky je to 19,2 těl za 24 hodin. Za běžného provozu se doporučuje provést 3 nebo méně kremací za den. Stará krematoria na topný olej, uhlí a koks s vháněným vzduchem (ale ne s přímo řízeným plamenem) běžně potřebovala na spálení jedné mrtvoly 3,5 až 4 hodiny. Teoreticky tak mohlo být spáleno maximálně 6,8 mrtvol za 24 hodin. Tyto výpočty platí pro 1 mrtvolu během jedné kremace. Všechny moderní pece jsou postaveny z ocelových konstrukcí a žáruvzdorných cihel. Palivo je vháněno přímo do pece a vše je elektronicky a automaticky kontrolováno. U starých pecí uhlí a koks nehořely stabilním plamenem (maximální výhřevnost byla zhruba 1600°F) a vyžadovaly stálé dodávky paliva. To bylo dodáváno spodem i vrchem. Plamen nebyl směrem k mrtvole nijak usměrňován, větrák pouze rozptyloval plameny a zvyšoval teplotu v peci. Tento primitivní způsob pravděpodobně zajišťoval průměrnou teplotu v peci kolem 1400°F.

Krematoria ve zkoumaných německých zařízeních byly starší typy. Byla postavena z červených cihel a z malty a byla obložena žáruvzdornými cihlami. Každá pec měla několik oddělení, z nichž některá měla ventilátory (ale bez řízeného hoření), žádná neměla systém znovuspálení a všechny spalovaly koks, s výjimkou jednoho zařízení, které krátce existovalo v Majdanku. Žádná ze zde umístěných a zkoumaných pecí nebyla navržena na mnohonásobné spalování. Dodávám, že pokud by množství kostí a masa v peci překročilo určité procento jejího objemu, nebylo by možné její obsah spálit. Teoretický a skutečný odhadovaný výkon za 24 hodin při spalování jedné mrtvoly v peci během kremace je zanesen v tabulce II.

Tabulka II – Výkon krematoria

za 24 hodin

Moderní pece

19,2 těla/24 hodin (teoreticky)

3 těla/24 hodin (reálně)

Pece na koks

6,8 těl/24 hodin (teoreticky)

(Protože v originálním textu tabulka II chybí, byla sestavena podle výše uvedených údajů na principu ostatních tabulek v dokumentu; pozn.překl.)

Oficiální údaje o HCN, složkách kyanidu a krematoriích

Z údajných plynových komor jsme odebrali vzorky cihel, malty a betonových částí. Kyanid a jeho složky se v uvedených místech udržují velmi dlouhou dobu a pokud se zabrání jejich reakci s jinými chemikáliemi, mohou cestovat spolu s cihlami a maltou.

Selektivně bylo odebráno 31 vzorků z údajných plynových komor v krematoriích I, II, III, IV a V. Z dezinfekčního zařízení #1 v Birkenau byl odebrán kontrolní vzorek na místě, o kterém je známo, že se tam cyklon B používal a kde evidentně zůstal ve formě modrých skvrn. Chemické testy kontrolního vzorku #32 prokázaly obsah kyanidu 1050 mg/kg, což je velmi vysoká koncentrace. Podmínky na místech, kde byly vzorky odebrány, jsou identické s celkovými podmínkami na místech s kontrolními vzorky – chlad, tma a vlhko. Jen u krematorií IV a V je třeba počítat s tím, že na ně dopadalo sluneční světlo (budovy byly strženy) a to mohlo urychlit rozpad kyanidu. Kyanid sloučený se železem v maltě a cihlách se mění na železokyanid a skvrny pruské modři, velmi stabilní železokyanidovou sloučeninu.

Místa, ze kterých byly odebrány analyzované vzorky, jsou zaznamenána v tabulce III.

Tabulka III – místa odběru vzorků

Osvětim (Auschwitz) I
Krematorium I	vzorky #25 až #31
Birkenau (Auschwitz II)
Krematorium II	vzorky #1až #7
Krematorium III	vzorky #8 až #11
Krematorium IV	vzorky #13 až #20
Krematorium V	vzorky #21až #24
Vzorek #12 je vzorek těsnění odebraný ze sauny v Birkenau.
Vzorek #32 je kontrolní vzorek odebraný z dezinfekčního zařízení #1 v Birkenau.

Je pozoruhodné, že skoro všechny vzorky byly negativní a několik jich bylo pozitivních těsně nad hranicí měřitelnosti (1mg/kg); 6,7mg v krematoriu III, 7,9mg v krematoriu I. Nedostatečné naměřené hodnoty v konfrontaci s naměřenou hodnotou 1050mg u kontrolního vzorku podporují důkazy, že tato zařízení nebyly plynové komory. Malé naměřené hodnoty by naznačovaly, že tato zařízení byla někdy v minulosti dezinfikována cyklonem B – stejně jako všechny ostatní budovy a zařízení.

Ostatně, modré plochy vykazující vysoký obsah železa indikují železokyanidy, ne samotný kyanovodík.

Ve vzorcích odebraných z údajných plynových komor by se dala předpokládat přítomnost kyanidu ve větším množství, než jaké ukázaly tyto kontrolní vzorky (protože zde prý byl masivně používán cyklon B). Teď tedy musí skončit lež o tom, že tato zařízení byly popravčí plynové komory, protože všechny důkazy zjištěné při prohlídce to vyvrátily.

Důkazy o fungování krematoria I od doby jeho kompletní přestavby neexistují, krematoria II a III jsou z větší části zničena a chybí jim některé části a krematoria IV a V jsou kompletně pryč. V Majdanku se jedno krematorium vůbec nezachovalo a druhé bylo přestavěno, kromě pecí. Při vizuální prohlídce pamětních hromad popela v Majdanku bylo zjištěno jeho divné béžové zabarvení. Současný popel z lidských pozůstatků je (jak si autor zjistil) šedý. V majdanském popelu by snad mohla být příměs písku.

Na závěr této části budou probrány údajné spalovací jámy.

Autor osobně prozkoumal a vyfotografoval spalovací jámy v Birkenau. Nejzajímavější je u těchto jam vysoký sloupec podzemní vody – přibližně 1,5 stopy pod povrchem. Historický popis těchto jam tvrdí, že byly hluboké 6 metrů (19,55 stop). Není možné, aby mrtvoly hořely pod vodou, dokonce ani s použitím hořlavin (benzínu). Všechny jámy označené na oficiálních mapách byly prohlédnuty. Protože Birkenau stála v mokřinách, splnilo se očekávání. Na všech místech byla hladina vody do dvou metrů pod povrchem. Názor autora tedy je, že v Birkenau nikdy neexistovaly spalovací jámy.

Osvětim, krematorium I

Detailní studium údajných plynových komor v krematoriu I a studium modrotisků získaných v muzeu prokázaly, že údajné plynové komory v době údajného plynování sloužily jako márnice a později jako protiletadlové kryty. Nákres získaný autorem této zprávy dokazuje přestavbu v období od 25.září do 21.září 1944. Je zde vidět márnice o nějakých 7680 kubických stopách se dvěma dveřmi, ani jedny se neotvírají ven. Jedny dveře vedly do krematoria a druhé do sprch. Možná v těchto otvorech nikdy žádné dveře nebyly, ale pravdivost tohoto tvrzení se nedá ověřit, protože jedna zeď už neexistuje a jeden otvor byl přebudován. Měl bych poznamenat, že průvodce Osvětimského státního muzea uvádí, že budovy jsou v té samé podobě, jakou měly v den osvobození 27.ledna 1945.

Ve střeše jsou čtyři otvory a v prostoru márnice je jedna vyhřívací šachta. Ta je otevřená a nic nenasvědčuje tomu, že by někdy byla uzavíratelná. Otvory ve stropě nebyly těsnící a nové dřevo naznačuje, že byly nedávno přestavěny. Zdi a strop jsou štukované a podlaha je betonová. Podlaha tohoto prostoru má 844 čtverečních stop. Strop má trámy a na podlaze může každý vidět stopy po částech, které byly vybourány. Elektroinstalace není a nebyla zajištěná proti explozi. Komorou prochází kanalizace, která je spojena s vodovodním systémem hlavního tábora. Pokud počítáme 9 čtverečních stop na osobu, což je prostor nutný k cirkulaci tohoto velmi přilnavého plynu, mohlo být v této místnosti najednou maximálně 94 osob. Přitom se uvádí, že v této místnosti mohlo být až 600 osob.

Údajná plynová komora nebyla k plynování používána. V její konstrukci není ani stopa po nějakém odčerpávacím systému nebo ventilaci. Ventilační systém údajné plynové komory sestává prostě ze čtyř čtvercových otvorů ve stropě, které zabírají méně než dvě stopy jeho plochy. Ventilace plynu HCN za těchto podmínek by každopádně měla za následek zamoření SS nemocnice, která stojí přímo naproti přes cestu, a pacienti i ošetřující personál by byli mrtví. Budovy nebyly zabezpečeny žádnou látkou proti úniku plynu, neměly žádné těsnící dveře schopné zabránit šíření plynu po krematoriu, kanalizace by šířila plyn do každé budovy v táboře, nebyl zde žádný vytápěcí, cirkulační ani odčerpávací systém nebo ventilační šachta, žádný systém pro rozvod plynu, žádná možnost cirkulace plynu kvůli velkému počtu osob, žádná uspokojivá cesta pro vpravování cyklonu B a byla zde stálá vlhkost. Proto by pokus použít tuto márnici jako plynovou komoru byl naprosto sebevražedný. Výsledkem by byla exploze nebo rozšíření plynu po celém táboře.

Navíc pokud by byly komory používány při množství 30,4 uncí nebo 1,9 liber (základní množství insekticidu 4 unce nebo 0,25 liber na 1000 kubických stop) plynu cyklon B (hrubá váha cyklonu B je trojnásobná oproti plynu cyklon B, všechny uváděné hodnoty jsou pouze pro plyn), působil by vždy 16 hodin při 41°F (instrukce německých úřadů pro dezinfekci). Následně by musela 20 hodin probíhat ventilace a musel by být proveden test bezpečnosti komory. Dá se pochybovat o tom, jestli by se plyn bez odčerpávacího systému odvětral během týdne. To jasně odporuje tvrzení, že v údajných plynových komorách proběhlo denně několik zplynování.

Vypočítané teoretické a reálné časy používání krematoria I a maximální kapacita údajné popravčí plynové komory je v tabulce 4.

Tabulka IV-hypotetické počty

poprav a kremací

Počet poprav

94 lidí/týden (hypoteticky)

Počet kremací

286 lidí/týden (teoreticky)

126 lidí/týden (reálně)

Birkenau – krematoria II, III, IV a V

Podrobné zkoumání těchto krematorií přineslo následující poznatky.

Krematoria II a III byla zrcadlově sestavena z několika márnic a krematorií rozdělených na 15 částí. Márnice byly v suterénu a krematoria v přízemí. Pro transport mrtvol z márnice se používal výtah. Na místě byla provedena měření a kresby byly pořízeny podle originálních modrotisků z Osvětimského státního muzea. Stavby byly z cihel, malty a betonu.

Zkoumané prostory údajných plynových komor byly na obou nákresech označeny jako márnice #1. Stejně jako u krematoria I tu nebyla žádná ventilace, vytápěcí nebo cirkulační systém, žádné těsnění proti průsaku plynu zevnitř ani zvenku a žádné dveře vedoucí do márnice v krematoriu II. Prostor byl autorem prozkoumán a nebyl nalezen žádný důkaz o existenci dveří nebo jejich pozůstatcích v konstrukci. U krematoria III se to nedá určit, protože části stavby chybí. Obě stavby měly železobetonové stropy bez nějakých zjevných stop po uzavíratelných větracích otvorech. Falešné zprávy o sloupech vedoucích plyn se nezakládají na pravdě. Všechny sloupy jsou pevné, železobetonové, přesně jak ukazují ukořistěné německé stavební plány. Pokud by tato zařízení byla používána jako plynové komory, byla by velmi nebezpečná a jejich používání by pravděpodobně vyústilo ve výbuch a smrt obsluhy ve chvíli, kdy by plyn dorazil do krematoria. Každé zařízení mělo výtah na mrtvoly o rozměrech 2,1x1,35 metru. Je jasné, že tento výtah byl dost velký jen pro jedno tělo a dozorce.

Obě údajné plynové komory v krematoriích II a III měly plochu 2500 čtverečních stop. Teoreticky zde mohlo být umístěno 278 osob při ploše 9 čtverečních stop na jednoho. Jestliže komora byla zaplněna potřebným množstvím HCN (0,25 liber/1000 čtverečních stop) a počítáme výšku stropu 8 stop a 20 000 kubických stop prostoru, pak bylo potřeba 5 liber plynu. Opět počítejme nejméně týden na odvětrání (jako u krematoria I). Tento ventilační čas je opět nejistý, ale slouží k našim výpočtům.

Výpočet hodnot pro krematoria II a III (teoretický a skutečný čas) a maximální kapacita údajné plynové komory je v tabulce 5.

Tabulka 5-Hypotetické počty

poprav a kremací v krematoriu

II a III

Krematorium II

Počet poprav

278 lidí/týden (hypoteticky)

Počet kremací

714 lidí/týden (teoreticky)

315 lidí/týden (reálně)

Krematorium III

Počet poprav

278 lidí/týden (hypoteticky)

Počet kremací

714 lidí/týden (teoreticky)

315 lidí/týden (reálně)

Krematoria IV a V byla zrcadlově sestavena a každé se skládalo ze 2 pecí rozdělených na 4 části. Mnoho dalších místností bylo používáno jako márnice, kanceláře a sklady. Vnitřek místností zrcadlově podobný nebyl. Některé z těchto místností prý byly používány jako plynové komory. Budovy byly bohužel už před dlouhou dobou zničeny, ale těsnící materiály proti průsaku plynu nebyly nalezeny ani v základech ani v podlaze. Podle zpráv byly kuličky cyklonu B vhazovány skrz otvory ve zdech, které už dnes neexistují. Pokud jsou plány budov správné, ani tato zařízení nejsou plynové komory ze stejných důvodů, jaké byly uvedeny u krematorií I, II a III. Konstrukce prý byly postaveny z červených cihel a malty s betonovými podlahami bez suterénu. Je nutné říct, že tvrzení o existenci popravčích zařízení v krematoriích IV a V není nijak podložené.

Základní číselné údaje získané z Osvětimského státního muzea a měřeními provedenými přímo v krematoriích IV a V, která jsou uváděna jako údajné plynové komory, sloužila při uvažované výšce stropu 8 stop k výpočtu následujících statistik:

Krematorium IV

1875 čtverečních stop; mohlo pojmout 209 lidí. Pro 15 000 kubických stop by bylo použito 3,75 liber cyklonu B při 0,25 librách/1000 kubických stop.

Krematorium V

5125 čtverečních stop; mohlo pojmout 570 lidí. Pro 41 000 kubických stop by bylo použito 10,25 liber cyklonu B při 0,25 librách/1000 kubických stop.

Výpočet hodnot pro krematorium IV a V (teoretický a skutečný čas) při uvažování maximální kapacity plynové komory a 1 týdne na odvětrání jsou v tabulce 6.

Tabulka 6-Hypotetické počty

poprav a kremací v krematoriu

IV a V

Krematorium IV

Počet poprav

209 lidí/týden (hypoteticky)

Počet kremací

385 lidí/týden (teoreticky)

168 lidí/týden (reálně)

Krematorium V

Počet poprav

570 lidí/týden (hypoteticky)

Počet kremací

385 lidí/týden (teoreticky)

168 lidí/týden (reálně)

Červený a Bílý dům, jinak označované jako bunkr I a II, byly údajně samostatné plynové komory, ale o budovách nejsou k dispozici žádné potřebné údaje a statistiky.

Majdanek

V Majdanku je několik zajímavých zařízení: původní krematorium, nyní zničené; krematorium s údajnou plynovou komorou, nyní znovu postavené; sprchovací a dezinfekční budova #2, která evidentně sloužila jako odvšivovací zařízení; a sprchovací a dezinfekční budova #1, která se skládala ze sprch, odvšivovací a skladovací místnosti a údajné pokusné CO a HCN plynové komory.

O prvním zničeném krematoriu jsme se zmínili už dříve. Sprchovací a dezinfekční místnost byla v době prohlídky uzavřená, ale vizuální prohlídka skrz okno potvrdila její funkci jako čistě dezinfekčního zařízení, podobného těm v Birkenau. Přestavěné krematorium a údajná plynová komora, ačkoliv byly zmíněny už dříve, budou stručně probrány znova. Pece jsou jediná originální část zařízení, která nebyla přestavěna. Základní konstrukce je ze dřeva, stejně jako u ostatních zařízení v Majdanku (kromě experimentálních komor). Avšak prohlídka odhalila, že mnoho budov je v naprostém protikladu k většině zbývajících částí tábora i ze železobetonu. Údajná popravčí plynová komora přiléhající ke krematoriu zjevně s plynem HCN nepřišla do styku.

Budova není chráněná proti průsaku plynu a pro plynování by byla nepoužitelná. Prý byla přestavěna podle originálního plánu, který neexistuje. Je fyzicky dokázáno, že to nebylo nic víc než krematorium s několika márnicemi. Je to nejmenší a nejbezvýznamnější údajná plynová komora ze všech.

Odvšivovací/skladovací prostor v dezinfekční a sprchovací budově #1 je místnost ve tvaru L s vnitřní dřevěnou přepážkou a dveřmi. Zahrnuje objem nějakých 7657 kubických stop a plochu 806 čtverečních stop. Byly zde štukované zdi, paprsková konstrukce a neuzavíratelné střešní otvory. Je zde vzduchový větrací systém, který je nevhodně navržen, protože nasávání a odsávání je příliš blízko sebe. Modré skvrny, jednoznačně způsobené železokyanidovým pigmentem, viditelně potáhly povrch zdí. To může být vysvětleno tím, že se jednalo o odvšivovací místnost nebo o sklad pro dezinfekční materiály. Stropní otvory jsou schopné odvětrání jen po dlouhé době. Dveře nemají těsnění a nejsou konstruovány tak, aby těsně přiléhaly. Místnosti nejsou zevnitř ani zvenku chráněny proti průsaku plynu. V této budově bylo několik míst, která byla trvale uzavřena a nebyla autorovi zpřístupněna k prohlídce. Tato místnost jednoznačně nebyla popravčí plynovou komorou a nesplňuje typická kritéria. Podívejte se na nákres.

Pokud by byla tato místnost používána jako plynová komora, pojmula by maximálně 90 osob a vyžadovala použití 2 liber plynu cyklon B. Doba odvětrání by byla minimálně týden. Maximální počet poprav – 90 osob týdně.

Údajné pokusné plynové komory umístěné ve sprchovací a dezinfekční části #1 jsou cihlové budovy spojené s hlavním zařízením volnou dřevěnou konstrukcí. Tato budova je ze tří stran obklopena úzkou betonovou obslužnou lávkou. Jsou zde dvě komory neznámé plochy a strážní bouda, u které byly dvě ocelové nádoby, údajně naplněné oxidem uhelnatým, který byl do těchto dvou komor zaváděn potrubím. Jsou zde čtyři ocelové dveře s drážkou, podle všeho pro těsnění. Dveře se otevírají ven a jsou zavírány dvěma mechanickými západkami a pojistnou závorou (petlicí).

Všechny čtyři dveře mají skleněné průzory a dvoje vnitřní dveře mají chemická kontrolní zařízení na testování vzduchu v komoře. Strážní bouda měla okno nějakých 6 inčů na 10 inčů, které nikdy nebylo konstruováno pro zasklení nebo těsnění a vedlo do komory #2. Podívejte se na nákres. Dvoje dveře se otvírají směrem do komory #1, jedny přední a jedny zadní dveře směrem ven. Jedny dveře v přední části se otvírají do komory #2. Zbývají dveře se otvírající do neprozkoumaného prostoru za komorou #2. Obě komory mají potrubí, údajně pro oxid uhelnatý, ale v komoře #2 je neúplné a nebylo nikdy dokončeno. Komora #1 měla dokončené potrubí končící ve dvou rozích místnosti. Komora #2 měla předpoklady pro střešní ventilaci, ale ta do ní nikdy nebyla zavedena. Komora #1 měla ohřevné cirkulační zařízení, které nebylo vhodně navrženo (nasávací a výfuková část jsou příliš blízko u sebe) a neměla žádné ventilační zařízení. Zdi jsou štukované, podlaha betonová a nebyly chráněny zevnitř ani zvenku. Vedle budovy jsou jako přístavba dva teplometné ventilátory, jeden pro komoru 31 a druhý pro některé ze sprchovacích a dezinfekčních zařízení (podívejte se na nákres). Ani jeden z nich není vhodně navržen a nemá žádný nasávací a výfukový mechanismus. Zdi v komoře #1 mají charakteristické modré železokyanidové zbarvení. Budova je nevytápěná a vlhká.

Ačkoliv jsou tato zařízení na první pohled navržena správně, nesplňují požadavky a kritéria popravčích plynových komor ani dezinfekčních zařízení. Za prvé, na stěnách není ani zevnitř ani zvenčí žádný těsnící prvek proti průniku plynu. Za druhé, betonová lávka je záchytné místo pro HCN a dělá budovu extrémně nebezpečnou. Komora #2 je nekompletní, a proto zřejmě nebyla nikdy používána. Potrubí je nedokončené a ve střeše nikdy nebyly udělány otvory. Ačkoliv komora #1 je použitelná pro oxid uhelnatý, je špatně větratelná a nepoužitelná pro HCN. Tepelný ventilátor je špatně umístěn. Není tu žádný větrací otvor nebo šachta.

Proto je nejlepším autorovým inženýrským názorem, že komory #1 a #2 nikdy nebyly a nemohly být používány jako popravčí plynové komory. Žádné zařízení není vhodné k používání a nebylo používáno za účelem popravování.

Komora #1 měla plochu 480 čtverečních stop, objem 4240 kubických stop, mohla pojmout 54 osob a potřebovala jen libru cyklonu B. Komora #2 měla plochu 209 čtverečních stop, objem 1850 kubických stop, mohla pojmout 24 osob a potřebovala 0,5 libry cyklonu B. Při tomto používání plynu je maximální týdenní počet poprav uveden v tabulce 7.

Tabulka 7-Hypotetické počty

poprav v Majdanku

Komora #1	54 lidí/týden
Komora #2	24 lidí/týden

Statistiky

Statistiky uvedené v tabulce 7 byly posledním bodem této zprávy. Pokud by plynové komory existovaly (a ony neexistovaly), tato čísla zachycují maximální 24 hodinová, týdenní množství potřebného plynu cyklon B.

Mimo jiné se udává, že údajná popravčí zařízení v Chelmnu (plynové náklaďáky), Belzecu, Sobiboru, Treblince a některá další používala oxid uhelnatý.

Oxid uhelnatý není plyn pro popravování a autor se domnívá, že než by začal plyn účinkovat, všichni by se udusili. Proto je autorovým nejlepším inženýrským názorem, že nikdo nebyl oxidem uhelnatým popraven.

table8

Závěr

Po prozkoumání všech materiálů a inspekci všech míst v Osvětimi, Birkenau a Majdanku, autor považuje evidenci za nepřekonatelnou. Na žádném z těchto míst nebyly nalezeny popravčí plynové komory. Je autorovým nejlepším inženýrským názorem, že údajné plynové komory na prohlížených místech nemohly být v minulosti ani nyní používány nebo seriózně zvažovány jako popravčí plynové komory.

Zhotoveno 5.dubna 1988 v Maldenu, Massachusetts.

Fred Leuchter Associates

[Podpis]

Fred A. Leuchter, Jr.
Hlavní inženýr

Bibliografie

CHEMICKÉ ANALÝZY – 32 VZORKŮ prozkoumaných Alpha analytickými laboratořemi pro Fred A. Leuchter Associates

OSVĚTIM, ZLOČIN PROTI LIDSTVU Osvětimské státní muzeum, 1988

OSVĚTIM, 1940-1945 Průvodce Osvětimského státního muzea

MAJDANEK, Duszak Osvětimské státní muzeum, 1985

MAJDANEK, Marszalek státní muzeum, Osvětim, 1983

MAPY A DOKUMENTY, Osvětimské a Majdanské státní muzeum

DIESELOVÉ PLYNOVÉ KOMORY, MÝTUS UVNITŘ MÝTU, Fritz Berg jaro 1984, Journal of Historical Review

NĚMECKÉ DEZINFEKČNÍ KOMORY, Fritz Berg jaro 1986, Journal of Historical Review

PODVOD DVACÁTÉHO STOLETÍ, Arthur R. Butz, Institute for Historical Review

CYKLON B NA HUBENÍ ŠKŮDCŮ Publikace

KYANOVODÍK Dupont publication, 7-83

LÁTKY CHRÁNÍCÍ DEZINFIKOVANÉ PLOCHY Dupont Publication, 8-85

KYANID SODNÝ Dupont Publication, 7-85

POSTUPY PLYNOVÁNÍ, Faurisson jaro 1980, Journal of Historical Review

STAVEBNÍ PLÁNY krematorií II, III, IV a V

NĚMECKÉ MODROTISKY 9-25-41 10-16-44

ZNIČENÍ EVROPSKÝCH ŽIDŮ, Hilberg Holmes a Meier, New York, 1985

MAJDANEK, Marszalek Interpress, 1986