„Lidské mýdlo“

Wiesenthal dal do oběhu a posvětil jedno z nejhanlivějších tvrzení holocaustu, tvrzení že Němci vyráběli mýdlo z mrtvol zavražděných Židů. Podle této pověsti písmena „RIF“ na kusech mýdel znamenala zkratku pro „čistý židovský tuk“ (Rein judisches Fett). Ve skutečnosti tyto iniciály znamenaly zkratku pro „Reichstelle für Industrielle Fettversorgung“ (Státní úřad pro poskytování průmyslového tuku). (27)

Wiesenthal propagoval legendu o „lidském mýdle“ v článcích publikovaných roku 1946 v novinách rakouské židovské komunity Der Neue Weg (Nová cesta). V článku nazvaném „RIF“ uvedl : „Strašná slova ,transport na mýdlo‘ se poprvé objevila na konci roku 1942. Bylo to v (polském) Generálním governmentu a továrna se nacházela v Haliči v Belzecu. Od dubna 1942 do května 1943 bylo v této továrně použito 900 tisíc Židů jako surovina.“ Poté, co byly mrtvoly přeměněny na různé suroviny, Wiesenthal psal : „Zbytek, zbylý tuk, byl použitý na výrobu mýdla.“

Pak pokračoval : „Po roce 1942 lidé v Generálním governmentu dobře věděli, co znamená mýdlo RIF. Civilizovaný svět by nevěřil, jakou radost působilo nacistům a jejich ženám v Generálním governmentu pomyšlení na toto mýdlo. V každém kusu mýdla viděli Žida, který tam byl magicky vložený, a takto mu bylo zabráněno stát se druhým Freudem, Ehrlichem nebo Einsteinem.“ (28)

V dalším článku vydaném roku 1946, nazvaném „Belzecká továrna na mýdlo“ Wiesenthal udával, že masy Židů byly zavražděny ve sprchách napojených na elektrický rozvod : (29)

Lidé stlačení do kupy a vedení SS, Litevci a Ukrajinci, prochází otevřenými dveřmi do „sprchy“. Najednou se do ní vešlo 500 osob. Podlaha „sprchy“ byla zhotovená z kovu a ze stropu visely hlavice sprch. Když byla místnost plná, SS zapojili do podlahy 5000 V proud. V tutéž chvíli začala téct ze sprch voda. Krátký výkřik a poprava byla dokončená. Hlavní SS lékař jménem Schmidt se přes malý průzor přesvědčil, že oběti jsou mrtvé. Otevřely se další dveře, „komando pro mrtvoly“ vešlo a mrtvé rychle vynosilo. Místnost byla připravená na várku dalších 500 osob.

Dnes žádný seriózní historik neakceptuje příběhy o tom, že mrtvoly Židů byly používány na výrobu mýdla nebo o tom, že Židé byli zabíjení v Belzecu (či někde jinde) pomocí elektrického proudu.

Wiesenthalova představivost o historii není limitována jen na 20.století. Ve své knize z roku 1973 nazvané „Plavby naděje“ tvrdil, že Krištof Kolumbus byl tajný Žid, a že jeho cesta na západní polokouli v roce 1942 byla ve skutečnosti hledáním nové domoviny pro evropské Židy. (30)

Wiesenthal se, samozřejmě, ne vždy mýlí. V roce 1975 a znovu v roce 1993 otevřeně uznal, že „na německém území neexistovaly žádné vyhlazovací tábory.“ (31) Implicitně tak uznal, že tvrzení poválečného Norimberského tribunálu a jiných, že Buchenwald, Dachau a další tábory v Německu byly „vyhlazovacími tábory“, nejsou pravdivá.