1. NĚMECKÁ POLITIKA VŮČI ŽIDŮM V PŘEDVÁLEČNÝCH ČASECH

Právem a nebo neprávem Německo za doby Adolfa Hitlera považovalo židy za neloajální a lakomou složku v národní komunitě, a také za viníka úpadku německého kulturního života. Tento názor byl během Výmarské republiky považován spíše za bláznivý, dokud židé nevystoupili na pozice, ve kterých měli viditelnou sílu a vliv na národ, hlavně v zákonech, financích a masových médiích, i když tvořili 5 procent celkové populace. Fakt, že Karl Marx byl žid a že židé jako Rosa Luxemburg a Karl Liebknecht byli prominentní v čele revolučních hnutí v Německu, měl také vliv na přesvědčení nacistů o internacionálních a komunistických sklonech židovských lidí.

Cílem této diskuse není pojednávat o tom, jestli německý postoj vůči židům byl správný a nebo nikoliv anebo soudit, či zákonodárné měření bylo správné nebo ne. Náš cíl je jednoduše, s faktem, že si mysleli o židech to, co si mysleli, dokázat, že nacistické řešení problému bylo zbavit je pomocí různých zákonodárných opatření jejich vlivu na národ a nejhlavnější cíl ze všech celkově podpořit jejich emigraci ze země. V roce 1939 už většina německých židů emigrovala, všichni se svými rozměrnými majetky. Nikdy a nikde nepomýšlelo nacistické vědomí na jejich genocidu.

ŽIDÉ NAZVALI EMIGRACI "VYHLAZENÍM"

Avšak je nesmírně důležité, že určití židé začali velmi rychle představovat tuto politiku vnitrostátní diskriminace jako rovnocennou s vyhlazením. Kniha Leona Feuchtwagnera a dalších nazvaná Der Gelbe Fleck: Die Ausrottung von 500 000 deutschen Juden (Žlutý flek: Vyhlazení 500 000 německých židů, Paříž 1936) byla součástí antiněmecké propagandy z roku 1936 a jeví se nám jako typický příklad. I přes její neopodstatnění se už od první stránky mluví o ničení židů - jednoduše emigrace byla považována za fyzickou "likvidaci" německého židovstva. Nacistické koncentrační tábory pro politické vězně byly také pokládány za potencionální nástroje genocidy a v knize je speciální zmínka o stovce židů vězněných v Dachau v roce 1936. Šedesát z nich tam bylo už od roku 1933. Dalším příkladem je senzační kniha německého komunisty židovského původu, Hanse Beimlera, nazvaná Four Weeks in the Hands of Hitler´s Hell-Hounds: The Nazi Murder Camp of Dachau (Čtyři týdny v rukách Hitlerových pekelných psů: Nacistický tábor smrti Dachau), která vyšla v New Yorku už v roce 1933. Beimler byl uvězněný, protože se přidal k marxistům a tvrdí, že Dachau je tábor smrti, i když podle svého vlastního přiznaní byl propuštěn už po měsíci. Bývalý režim ve Východním Německu uděloval cenu Hanse Beimlera za zásluhy komunismu.

Fakt, že antinacistická propaganda o genocidě byla rozšiřovaná v takové nemožném a brzkém období lidmi ovlivněnými rasovým anebo politickým postavením, by mohl nezávisle myslícímu pozorovateli naskytnout extrémní varování, když přitom vezmeme v úvahu i stejné události z období války.

Podporování židovské emigrace by nemělo být spojováno s účelem koncentračních táborů v předválečném Německu. Ty byly používané k uvěznění politických odpůrců a rozvracečů - hlavně liberálů, sociálních demokratů a komunistů jakéhokoliv druhu, ze kterých jistá část byli židé tak jako Hans Beimler. Narozdíl od milionů zotročených v Sovětském svazu, počet uvězněných v německých koncentračních táborech byl vždy velmi malý; Reitlinger přiznává, že v roce 1934 až 1938 v celém Německu stěží překročil hranici 20 000 a počet židů nebyl nikdy větší než 3000 (THE S.S.: Alibi of a Nation (S.S.: Alibi národa), Londýn, 1956, str. 253).

ZÁMĚRY SIONISTICKÉ POLITIKY

Nacistický názor na židovskou emigraci nebyl ohraničený negativní politikou vyhnání, ale byl utvořen v kruhu moderního sionismu. Zakladatel politického sionismu v 19. století Theodore Herzl původně ve svém díle The jewish State (Židovský stát) uváděl Madagaskar jako národní vlast pro židy a o této možnosti vážně uvažovali i nacisti. Před rokem 1933 to byl hlavní článek politického programu Národně socialistické strany a strana ho vydala v podobě letáku. Uvádí se v něm, že obnovení Izraele jako židovského státu je téměř nepřijatelné, protože by to mělo za následek věčnou válku a trhlinu v arabském světě, a to byl i skutečný důvod. Němci nebyli první, kdo navrhoval židovskou emigraci, polská vláda, která brala do úvahy židovskou populaci, už přemýšlela nad tímto plánem a v roce 1937 vyslala na Madagaskar expedici Michaela Lepeckého doprovázeného židovskými zástupci, aby projednala tento složitý problém.

První návrhy sionistů o madagaskarském řešení byly vytvořené se Schachtovým plánem v roce 1938. Na Göringovu radu Hitler souhlasil s vysláním prezidenta říšské banky, Dr. Hjalmara Schachta, do Londýna na diskusi se židovskými zástupci lordem Bearstedem a panem Rubleem z New Yorku (Reitlinger, The Final Solution (Konečné řešení), Londýn, 1953, str.20). Plánem bylo, že aktiva německých židů budou zmražena jako ochrana na mezinárodní půjčku na financování židovské emigrace do Palestiny a Schacht informoval Hitlera o tomto zasedání v Berchtesgadenu 2. ledna 1939. Plán byl poprvé předložen 12. listopadu 1938 na konferenci, kterou svolal Göring, který prozradil, že Hitler už přemýšlel o židovské emigraci do kolonie Madagaskar. Britské odmítnutí přijmout plánované požadavky způsobilo neúspěch tohoto plánu (viz. str. 21). Později v prosinci, M. Georges Bonnet, francouzský zahraniční kancléř, řekl Ribbentropovi, že francouzská vláda sama plánovala evakuaci 10 000 židů na Madagaskar.

Před Schachtovými návrhy o Palestině v roce 1938, které byly v podstatě předmětem dlouhých diskusí, jenž začaly už v roce 1935, bylo uskutečněno více pokusů znemožnit židovskou emigraci do jiných evropských zemí a tyto snahy vyvrcholily na Evianské konferenci v červenci 1938. Avšak v roce 1935 si plán židovské emigrace na Madagaskar postupně získával v německých kruzích stále větší sympatie. Je pravdou, že Helmut Wohltat z německého ministerstva zahraničí diskutoval v Londýně o omezené židovské emigraci do Rodezie a Britské Guayany až v dubnu 1939; ale 24. ledna, kdy Göring napsal ministrovi vnitra Frickovi rozkaz na vytvoření Hlavního emigračního úřadu pro židy a pověřil Heydricha z Hlavního úřadu říšské bezpečnosti vyřešením židovského problému "ve významu emigrace a evakuace", Madagaskarský plán byl studovaný ve vší vážnosti.

V roce 1939 důsledné snahy německé vlády o odchod židů z Říše způsobily emigraci 400 000 německých židů z celkového množství populace okolo 600 000 a dodatečných 480 000 emigrantů z Rakouska a z Československa, což tvořilo skoro celou židovskou populaci. Bylo to vykonáno přes Úřad pro židovskou emigraci v Berlíně a v Praze, který byl založen Adolfem Eichmannem, šéfem Úřadu židovského vyšetřování Gestapa. Němci tak moc chtěli zabezpečit tuto emigraci, že Eichmann dokonce v Rakousku založil výcvikové centrum, kde se mohli mladí židé učit farmařit s představou, že budou ilegálně propašováni do Palestiny (Manvell & Frankl, S.S. and Gestapo (S.S. a Gestapo) str. 60). Kdyby v sobě Hitler choval nějaký záměr na vyhlazení židů, je nepochopitelné, že by více jak 200 000 židům jen tak dovolil opustit území Říše i s velkou částí jejich majetku a o to méně by přemýšlel o jejich masové emigraci do Palestiny anebo na Madagaskar. A dále uvidíme, že o masové emigraci židů z Evropy ještě stále uvažoval i během válečného období, hlavně o Madagaskarském plánu, o kterém Eichmann po porážce Francie v roce 1940 diskutoval s odborníky z francouzského ministerstva kolonizace, neboť Francie se prakticky kolonií vzdala.