S příchodem války se situace, co se týká židů, drasticky změnila. Není moc známé, že světové židovstvo se samo prohlásilo za bojující stranu ve 2. světové válce, a to byl pro Němce dostatečný důvod k internaci židovského obyvatelstva jako nepřátelské síly. 5. září 1939 Chaim Weizmann, hlavní sionistický vůdce, vyhlásil jménem židů na celém světě válku Německu a prohlásil, že "židé stojí na straně Velké Británie a budou bojovat na straně demokratů... Židovské zastupitelstvo je připraveno dát urychleně vše do pořádku, aby použilo sílu židovských mužů, technické schopnosti, prostředky, atd...." (Jewish Chronicle (Židovská kronika), 8. září 1939).

UVĚZNĚNÍ NEPŘÁTELSKÝCH CIZINCŮ

Všichni židé byli označeni za agenty, kteří chtějí vést proti Německé říši válku, a to mělo za následek, že Himmler a Heydrich nakonec začali s politikou internace. Stojí za to poznamenat, že Spojené státy a Kanada začaly internovat do zajateckých táborů všechny japonské cizince a obyvatele japonského původu ještě před tím, než Němci uplatnili stejné obranné opatření vůči židům. Kromě toho neexistuje žádný důkaz a nebo prohlášení o jejich neloajálnosti, takové jaké učinil Weizmann. Britové také internovali během Burské války všechny ženy a děti z celkové populace, což mělo za následek, že jich mnoho zemřelo a dodnes ještě nebyli Britové v žádném smyslu obviněni ze záměrného vyhlazování Bůrů.

Uvěznění židů z okupovaných evropských území mělo z německého pohledu sloužit dvěma cílům. První byl zabránit nepokojům a podvratným činnostem. Himmler 11. října 1942 informoval Mussoliniho, že německá politika vůči židům se z důvodů vojenské bezpečnosti ve válečném období změnila od základu. Stěžoval si, že židé v okupovaných oblastech vedli partyzánskou válku, vykonávali sabotážní a špionážní činnost a toto tvrzení potvrdila i oficiální sovětská zpráva, která byla předána Raymondovi Arthurovi Davisovi, kde se uvádělo, že v Jugoslávii bojovalo s Titem minimálně 35000 židů jako partyzáni. To mělo za následek, že židé byli transportováni do střeženého území a zadržovacích táborů, jak do Německa, tak po březnu 1942 hlavně do Generálního gouvernementu v Polsku.

Jak válka pokračovala, politika se odvíjela od vězněných židů, jejichž práce se využívala na vojenské účely. Hlavní je otázka práce, jestliže vezmeme do úvahy údajný plán genocidy židů, neboť už jen na základě samotné logiky by to později mělo za následek nejnesmyslnější plýtvání pracovní silou, času a energie, přičemž se na dvou frontách bojovalo o přežití. Myšlenka povinných prací získala převahu nad německými plány židovské emigrace právě po útoku na Rusko. Protokol ze 17. dubna mezi Hitlerem a maďarským regentem Horthym ukazuje, že německý vůdce osobně požádal Horthyho o vzdání se 100 000 maďarských židů ve prospěch prací na plánu Luftwaffe o "honbě za letadly" v čase, kdy se počet vzdušných náletů na Německo zvyšoval (The Final Solution (Konečné řešení), Berlín, 1956, str. 478). To se stalo v době, kdy měli už údajně vyhlazovat židy, ale Hitlerova žádost jasně dokazuje, že hlavním cílem bylo zvýšit počet pracovních sil.

V souladu s tímto programem se koncentrační tábory ve skutečnosti staly průmyslovými komplexy. V každém táboře, kde byli židé a jiné národnosti uvězněni, byly rozsáhlé průmyslové továrny, které zásobovaly Němce po vojenské stránce - například továrna na výrobu gumy Buna v Bergen-Belsenu, I.G. Farben Industrie v Osvětimi a elektronická firma Siemens v Ravensbrücku. V mnoha případech se v koncentračních táborech používaly zvláštní bankovky, které se vydávaly jako mzda za práci a umožňovaly vězňům nakupovat v táborových obchodech větší zásoby potravin. Němci chtěli, aby se jim ze systému koncentračních táborů vrátilo co nejvíc ekonomických prostředků, což je úplně v rozporu s nějakým plánem vyvraždit miliony lidí. Ekonomický a administrativní úřad S.S., v jehož čele stál Oswald Pohl, měl za úkol postarat se o to, aby se koncentrační tábory staly hlavními průmyslovými výrobci.

EMIGRACE JEŠTĚ STÁLE UPŘEDNOSTŇOVÁNA

Avšak viditelné faktory jsou i ty, že i ve válečných letech se Němci stále snažili pokračovat v uskutečnění politiky židovské emigrace. Pádem Francie v roce 1940 se německé vládě naskytla možnost rokovat s Francouzi o přepravě evropských židů na Madagaskar. Srpnové memorandum státního kancléře německého ministerstva zahraničí Luthera roku 1942 ukazuje, že tato rokování vedl mezi červencem a prosincem 1940, když byla potom Francouzy ukončena. Oběžník Lutherova oddělení z 15. srpna 1940 ukazuje, že detaily německého plánu vypracoval Eichmann, neboť jsou podepsané jeho asistentem Denneckerem. Ve skutečnosti byl Eichmann pověřený sestavením detailního madagaskarského plánu a Dannecker byl zaměstnaný výzkumem na francouzském ministerstvu kolonizace (Reitliger, The Final Solution (Konečné řešení), str. 77). Návrhy z 15. srpna zněly, že Interevropská banka by v průběhu fázového programu financovala emigraci čtyř milionů židů. Lutherovo memorandum z roku 1942 ukazuje, že Heydrich do konce srpna dostal Himmlerovo schválení plánů a že ho taky předložil Göringovi. To se přesně dotýká Hitlerova souhlasu, neboť už 17. srpna se Hitlerův tlumočník Schmidt odvolal Mussolinimu na Hitlerovo nabádání se slovy, že "někdo by měl na Madagaskaru založit stát Izrael" (Schmidt, Hitler´s Intepreter (Hitlerův tlumočník), Londýn, 1951, str. 178).

I když Francouzi v prosinci 1940 přerušili rokování o Madagaskaru, Poliakov, ředitel Centra židovské dokumentace v Paříži, připouští, že Němci se i tak zabývali plánem a že Eichmann jím byl po dobu roku 1941 zaneprázdněný. Nakonec se to kvůli vývoji války stalo nepraktické, hlavně po ruské invazi a 10. února 1942 podalo ministerstvo zahraničí informaci, že plán byl dočasně odložen. Toto rozhodnutí poslané na ministerstvo zahraničí Lutherovým asistentem Rademacherem je velmi důležité, neboť nezvratně dokazuje, že výraz "konečné řešení" znamená jen židovskou emigraci, a že transport do východních ghett a koncentračních táborů jako Osvětim měl jen povahu alternativního evakuačního plánu. Ve zprávě se píše: "Válka se Sovětským svazem zatím vytvořila pro konečné řešení možnost disponovat novým územím. To mělo za následek, že Führer rozhodl, že židé nebudou vystěhováni na Madagaskar, ale na východ. Od této chvíle se už Madagaskar nebude používat ve spojitosti s konečným řešením" (Reitlinger, str. 79). Podrobnosti tohoto vystěhování byly rozebrány o měsíc dřív na konferenci ve Wansee, kterou probereme později.

Oba dva, Reitlingen i Poliakov, vyvodili absolutně nepodložená tvrzení, předpokládajíc, že když byl madagaskarský plán odložen, tak Němci museli jistě myslet na "vyhlazení". Jen o měsíc později, 7. března 1942, napsal Goebbels prohlášení, ve kterém uvedl madagaskarský plán jako "konečné řešení" židovské otázky (Manvell & Franklin, Dr. Goebbels, Londýn, 1960, str. 165). Zatím souhlasil s "koncentrováním židů na východě". Později Goebbelsovo prohlášení také zdůrazňuje deportaci na východ (tzv. polský Generální gouvernement) a klade důraz na potřebu tamějších nucených prací. Jen co vystěhování na východ začalo, použití židovské práce se stalo hlavní složkou operace. Z výše uvedeného celku jasně vyplývá, že výraz "konečné řešení" se používá jak na Madagaskar, tak i na východní oblasti, a proto znamená jen deportaci židů.

I později, jako v květu 1944, byli Němci připraveni povolit emigraci z Evropy jednomu milionu židů. Vysvětlení tohoto návrhu podává ve své knize Die Geschichte von Joel Brand (Příběh Joela Branda, Kolín, 1956) Alexander Weissberg, prominentní sovětský židovský vědec deportovaný během Stalinových čistek. Weissberg, který strávil válku v Krakově a tak očekával, že ho Němci umístí do koncentračního tábora, vysvětluje, že na speciální Himmlerovo povolení vyslal Eichmann budapešťského židovského vůdce Joela Branda do Istanbulu s návrhem pro spojence dovolit během války přesun jednoho milionu židů z Evropy. (Když se má "vyhlazovatelským" spisovatelům věřit, v květnu 1944 zůstal už jen sotva jeden milion židů.) Gestapo přiznalo, že transportace židů měla za následek velké těžkosti na německém válečném úsilí, ale byli ochotni přistoupit na ně jen pod podmínkou jejich výměny za 10 000 plošinových vězňů, kteří by se používali výhradně jen na ruské frontě. Bohužel, plán nevyšel: Britové udělali závěr, že Brand musí být nebezpečný nacistický agent, a tak ho v Caire uvěznili, přitom tisk jeho návrh popírá jako nacistický trik. Winston Churchill, i když hlásal, že zacházení s maďarskými židy bylo asi "největším a nejstrašnějším zločinem, jaký byl spáchán v celosvětové historii", přičemž všem řekl, i Chaimovi Weizmannovi, že Brandovu nabídku nemohl přijmout, neboť by to znamenalo zradu vůči ruským spojencům. I když plán nepřinesl žádné ovoce, dokonale ukazuje, že žádné uskutečněné "úplné" vyhlazení by nedovolilo emigrovat jednomu milionu židů, a také dokazuje, jak nesmírně důležití byli židé v německém válečném snažení.