Z předešlého by tedy jasně vyplývalo, že počet šest milionů zavražděných židů neznamená nic jiného, než jen nejasný kompromis mezi mnohými celkem neopodstatněnými dohodami; přičemž pro to, aby to bylo věrohodné, neexistuje ani zlomek dokumentačního důkazu. Příležitostně ho spisovatelé zmenšili, to získalo odzbrojující pohled věrohodnosti. Například lord Russell z Liverpoolu ve své knize Scourge of the Swastika (Metla svastiky, Londýn, 1954) uvádí, že "ne méně jak pět milionů" židů zemřelo v německých koncentračních táborech, přičemž se spokojil s tím, že je někde mezi těmi, co odhadovali 6 milionů a těmi, co dávají přednost čtyřem milionům. Ale přiznává, že "skutečné číslo nebude nikdy známé". Jestli je to tak, je velmi těžké dozvědět se, jak mohl tvrdit "ne méně jak pět milionů". Komise společné distribuce používá 5 012 000, ale židovský "expert" Reitlinger navrhuje nové číslo, 4 192 200 "ztracených židů", ze kterých odhadovaná jedna třetina zemřela z přirozených důvodů. To by nám snížilo počet "úmyslně vyhlazených" na 2 796 000. Avšak Dr. M. Perlzweig, newyorský delegát na tiskové konferenci Světového židovského kongresu v roce 1948, prohlásil: "Cena za úpadek národního socialismu a fašismu je fakt, že díky ukrutnému antisemitismu přišlo o život sedm milionů židů". V tisku a podobných médiích je počet často vyzdvižen příležitostně na osm anebo někdy až devět milionů. Jak jsme to už v předchozí kapitole dokázali, ani jeden z těchto údajů není ani zdaleka věrohodný, ve skutečnosti jsou absurdní.

FANTASTICKÉ ZVELIČOVÁNÍ

Pokud je známo, první obvinění Němců z masového vydražování židů ve válečné Evropě udělal polský žid Rafael Lemkin ve své knize Axis Rule in Occupied Evropě (V okupované Evropě vládne Trojpakt) vydané v New Yorku v roce 1943. Nějakou zvláštní shodou náhod byl později Lemkin Spojenými národy pověřen navrhnout konvenci o genocidě, čímž se pokoušel zakázat "rasismus". Ve své knize tvrdí, že nacisti vyhladili miliony židů, možná ještě jednou tolik než šest milionů. To by muselo být v roce 1943 opravdu neskutečné, neboť akce se údajně začala až v roce 1942. Tímto způsobem by do roku 1945 musela být zničena celá židovská populace.

Po válce se propagační odhady vyšplhaly do ještě mnohem fantastičtějších výšek. Kurt Gerstein, antinacista, který o sobě tvrdil, že pronikl do S.S., řekl francouzskému vyšetřovali Raymondovi Cartierovi, že ví, že ne méně jak 40 milionů obyvatel koncentračních táborů zemřelo na otrávení plynem. V jeho prvním podepsaném prohlášení z 26. dubna 1945 už snížil počet na 25 milionů, ale i to bylo pro francouzské zpravodajství příliš bizardní a v jeho druhém prohlášení, podepsaném 4. května 1945 v Rottweilu, ještě snížil počet na 6 milionů, který upřednostňoval i Norimberský proces. Gersteinova sestra měla vrozenou nemoc a zemřela na eutanázii, což může naznačovat určité množství mentální nestability u samotného Gersteina. Ve skutečnosti byl v roce 1936 uznaný vinným z posílání excentrických listů. Po jeho dvou "výpovědích" se ve věznici Cherche Midi v Paříži oběsil.

Gerstein uvedl, že informace týkající se vyvražďování židů poslal švédské vládě přes jednoho německého barona, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu jeho zpráva "odešla a ztratila se". Podobně tvrdil, že v srpnu 1942 o celém "vyhlazovacím programu" informoval papežského diplomatického zástupce v Berlíně, ale duchovní osoba mu jednoduše odpověděla, aby "vypadl". Gersteinovy výpovědi oplývají tvrzeními, jako třeba že byl svědkem nejgigantičtější masové popravy (v Belzecu 12 tisíc za jeden den), přičemž druhé prohlášení popisuje Hitlerovu návštěvu ze 6. července 1942 v koncentračním táboře v Polsku, o které se ví, že se nikdy neuskutečnila. Gersteinovo fantastické zveličování nedokázalo nic, kromě toho zdiskreditoval všechna tvrzení okolo masového vyhlazování. Ve skutečnosti evangelický berlínský biskup Wilhelm Dibelius obvinil jeho prohlášení z "nedůvěryhodnosti" (H. Rothfels, "Augenzeugenbericht zu den Massenvergasungen" v Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte, duben, 1953). Proto je neuvěřitelným faktem, že i přes tato obvinění schválila v roce 1955 německá vláda vydání druhého Gersteinova prohlášení (Dokumentation zur Massenvergasung, Bonn, 1955) pro distribuci do německých škol. V něm se uvádí, že Dibelius vložil do Gersteina speciální důvěru a že prohlášení bylo "bez jakékoliv pochybnosti právoplatné". Toto je výrazný důkaz o způsobu, jakým je v Německu zveličováno bezdůvodné obvinění z nacistické genocidy, a to hlavně u mládeže.

Příběh o vyhlazení šesti milionů židů během války kladl hlavní důraz na výpovědi Dr. Wilhelma Hoettla před Norimberským tribunálem. Byl Eichmannův asistent, ale ve skutečnosti spíš divná osoba ve službách amerického zpravodajství, která napsala několik knížek pod pseudonymem Walter Hagen. Hoettl také pracoval pro sovětskou špionáž, spolupracoval s dvěma židovskými emigranty z Vídně, Pergerem a Verberem, kteří během přípravných vyšetřovaní Norimberského procesu vystupovali jako američtí důstojníci. Je zvláštní, že svědecká výpověď u této nanejvýš podezřelé osoby, Hoettla, byla ustanovena jako jediný "důkaz" týkající se vyvraždění šesti milionů židů. V jeho výpovědi ze 26. listopadu 1945 uvedl, že to nevěděl, ale Eichmann mu v Budapešti v roce 1944 řekl, že celkem bylo vyhlazených 6 milionů židů. Je zbytečné uvádět, že Eichmann na svém soudu toto svědectví nikdy nepotvrdil. Hoettl během celého pozdějšího období války pracoval jako americký špion, i proto je opravdu velmi zvláštní, že ačkoliv pracoval přímo pod Heydrichem a Eichmannem, nikdy se nezmínil Američanům ani tím nejmenším náznakem o politice vyvražďování židů.

ABSENCE DŮKAZŮ

Mělo by být hned na začátku zdůrazněno, že neexistuje ani jediný dokument, který by dokázal, že Němci zamýšleli a nebo vykonávali záměrné vyvražďování židů. Poliakov a Wulf v jejich Das Dritte Reich und die Juden: Dokumente und Aufsätze (Berlín, 1955) se zmůžou jen na svědectví takových lidí jako Hoettl, Ohlendolf a Wisliczeny a později na svědectví získaná mučením v sovětských věznicích. Kvůli nedostatku jakýchkoliv důkazů je Poliakov nucený napsat: "tři a nebo čtyři lidé, kteří byli zatáhnutí do vytvoření plánu o úplném vyhlazení, jsou mrtví a nezachovaly se žádné dokumenty". Tohle vypadá velmi uspokojivě. Celkem očividně nejsou obě věci, plán i "tři a nebo čtyři lidé", ničím jiným, než lstivým autorovým předpokladem, který se nedá dokázat. V dokumentech, které se zachovaly, samozřejmě není žádná zmínka o vyhlazení, takže spisovatelé jako Poliakov a Reitlinger musí znovu dělat uspokojivé předpoklady, že takové příkazy byly většinou podávané "ústně". I přes nedostatek jakýchkoliv důkazů tvrdí, že plán na vyvražďování židů musí pocházet z roku 1941, přibližně ve stejné době, kdy začal útok na Rusko. První fáze musí údajně obsahovat masakr sovětských židů, o tomto tvrzení později dokážeme, že je neopodstatněné. O zbytku plánu se předpokládá, že v březnu 1942 začal deportacemi a koncentrací evropských židů ve východních táborech polského Generálního gouvernementu, jako například obrovský průmyslový komplex Osvětim blízko Krakova. Přes fantastické a celkově neopodstatněné předpoklady se dostaneme k tomu, že pod dozorem Eichmannova oddělení transporty na východ vlastně už po příjezdu znamenaly okamžitou smrt v pecích.

Podle Manvella a Frankla (Heinrich Himmler, Londýn, 1965) "se zdá , že politika genocidy vznikla" po "tajných rozhovorech" mezi Hitlerem a Himmlerem (str. 118), přesto se jim to nepodaří dokázat. Reitliger a Poliakov se spolu domnívají o několika "ústních" kontaktech, přičemž prý nikomu jinému nebylo dovolené, aby byl na těchto diskusích přítomen, a že se z nich nezachovaly žádné nahrávky. To je čistá vynalézavost, neboť nepodávají ani kousek důkazu, který by aspoň dokazoval něco o tom, že se tato podivná setkání uskutečnila. William Shirer v jedné celkem divoké a nevěrohodné knize The Rise and Fall of the Third Reich (Vzestup a pád Třetí Říše) podobně mlčí o nějakých předmětech dokumentačního důkazu. Opatrně uvádí, že Hitlerův domnělý rozkaz na vyvraždění židů "zdánlivě nebyl nikdy zaznamenaný na papíře - ještě z něho nebyla objevena ani jedna kopie. Pravděpodobně byl ústně podaný Göringovi, Himmlerovi a Heydrichovi a ti ho předali dál..." (str. 48).

Manvell a Frankl nám předkládají typický příklad "důkazu" podporujícího legendu vyhlazovaní. Citují memorandum z 31. července 1941, poslané Göringem Heydrichovi, který byl v čele Hlavního úřadu říšské bezpečnosti a byl Himmlerův zástupce. Memorandum začíná: "Dokončení úlohy, která vám byla 24. ledna 1939 přidělená, vyřešit židovský problém ve smyslu emigrace a evakuace tím nejlepším způsobem podle skutečných podmínek..." Dodatková úloha v memorandu je "celkové vyřešení (Gesamtlösung) židovského problému na místech německého vlivu v Evropě", o kterém autoři přiznávají, že znamená koncentraci na východě, a to si taky žádá přípravy na "organizační, finanční a materiální záležitosti". Memorandum si potom dále žádá plán do budoucnosti "na očekávané konečné řešení" (Endlösung), což čistě odpovídá ideálnímu a původnímu plánu emigrace a evakuace, které byly vzpomenuty již na začátku nařízení. Nikde není vzpomenuta poznámka o zabíjení lidí, ale Manvell a Frankl nás ubezpečují, že ve skutečnosti je memorandum o tom. Samozřejmě, znovu byla konečná "pravá tvář" odlišná od konečného řešení, ta byla "oznámena Heydrichovi přes Göringa ústně" (viz. str. 118). Praktičnost těchto "ústních" příkazů, které byly vydávány jen tak, když přišly, je očividná.

KONFERENCE VE WANSEE

Konečné detaily plánu na vyhlazení židů byly zpracovány 20. ledna 1942 na konferenci v Berlíně v Gross Wansee, které předsedal Heydrich (Poliakov, Das Dritte Reich und die Juden, str. 120; Reitlinger The Final Solution, str. 95). Účastníci byli všichni úředníci všech německých ministerstev a Hlavní úřad Gestapa reprezentovali Müller a Eichmann. Reitlinger, Manvell a Frankl považují návrhy této konference za svůj triumf v dokazování plánu o genocidě, ale pravda je taková, že takový plán nebyl vůbec vzpomenutý a co víc, svobodně to přiznávají. Manvel a Frankl to raději nepřesvědčivě zamlouvají slovy, že "Návrhy byly zahaleny závojem oficiálnosti, který maskuje skutečný smysl slov a termínů, které tam byly používány" (The incomporable Crime, Londýn, 1946, str. 46), což ve skutečnosti znamenalo, že oni věděli, jak si to mají vysvětlit po svém. Co Heydrich skutečně řekl, bylo to, co už bylo nahoře z memoranda citované, Göring ho pověřil připravením vyřešení židovského problému. Prozkoumal historii židovských emigrací a prohlásil, že válka udělala madagarský plán nepraktickým a pokračoval: "Emigrační program se teď nahradil dalším možným řešením, evakuací židů na východ, v souladu s předešlým Führerovým povolením". To vysvětluje, že jejich práce bude zužitkována. Tohle se považuje za hluboce zlý a závažně skrytý význam, že židé mají být vyhlazeni, i když prof. Paul Rassinier, Francouz umístěny v Buchenwaldu, vysvětluje, že to znamená přesně to, co je řečeno, t.j. koncentraci židů na práci v obrovských východních ghettech polského Generálního gouvernementu. "Tam byli internováni, aby vyčkali na konec války, kdy by se znovu otevřelo mezinárodní rokování, které by rozhodlo o jejich budoucnosti. Tohoto rozhodnutí bylo nakonec dosaženo na vnitroministerské konferenci Berlín - Wansee..." (Rassiner, Le Véritable Procés Eichmann, str. 20). Avšak Manvell a Frankl zůstávají i přes úplné nedostatky v tvrzení o vyhlazování neohroženi. O konferenci ve Wansee píšou, že "pravým zmínkám o zabíjení se vyhýbali, Heydrich používal výraz "Arbeitseinsatz im Osten" (pracovní nasazení na východě) (Heinrich Himmler, str. 209). Proč nemáme pracovní nasazení na východě za pracovní nasazení považovat, není vysvětlené.

Podle Reitlingera a ostatních, v následujících měsících roku 1942 proběhly mezi Himmlerem, Heydrichem, Eichmannem a velitelem Hoessem nevyčíslitelné příkazy, které skutečně specifikovaly vyhlazování, ale samozřejmě "ani jeden se nezachoval".

PŘEKROUCENÁ SLOVA A NEOPODSTATNĚNÉ PŘEDPOKLADY