Kdyby byl někdo přesvědčený, že vyhlazení židů bylo v Norimberku dokázané pomocí "důkazů", měl by popřemýšlet o základních podstatách soudů, které jsou založené na celkem rozumných právních principech jakéhokoliv druhu. Viníci vystupovali jako žalobci, soudcové a kati; "vinní" byli známí už od začátku. (Mezi soudci byli samozřejmě i Rusové, jejich zločiny jsou nespočitatelné, jako třeba masakr 15 000 polských důstojníků, jejichž část těl byla Němci objevena v Katynském lese blízko Smolensku. Ruský žalobce se pokoušel z tohoto masakru obvinit obžalované Němce.) V Norimberku byla dodatečně udělaná legislativa, podle které jste mohli být souzení za "zločiny", které byly vyhlášeny za zločiny až po tom, kdy jste je spáchali. Do toho času bylo nejzákladnějším právnickým principem to, že osoba může být souzená jen z porušovaní toho zákona, který byl platný v té době, kdy ho osoba porušila. "Nulla Poena Sine Lege."

Pravidla důkazů, která byla po staletí britskou právní vědou utvářena, aby se s maximální přesností, jaká byla možná, zjistila pravdivost obvinění, byla v Norimberku úplně ignorována. Bylo nařízeno, že "Tribunál by se neměl zabývat technickými pravidly důkazů", ale měl by připustit "jakýkoliv důkaz, o kterém se zdálo, že má podmínečný význam", to jest, který by podpořil uznaní vinným. V praxi to znamenalo příjímání nepřímých důkazů a svědectví, která jsou v normálním právním řádu nepřípustná jako nevěrohodná. To, že takové důkazy byly povolené, má velký význam, neboť to je jeden ze základních postupů, při kterém byla pomocí nečestného "písemného přísežného prohlášení" vyrobena legenda o vyhlazení. Přestože během procesu bylo k soudu povoláno jen 240 svědků, bylo soudem na podpoření obžaloby přijato ne méně jak 300 000 takových "písemných přísežných prohlášení", a to bez toho, aby byl tento důkaz vyslechnut pod přísahou. Za těchto okolností mohl kdokoliv z deportovaných a nebo obyvatel tábora udělat takové pomstychtivé tvrzení, jaké jen chtěl. Asi nejvíc neuvěřitelný je fakt, že právníci obžalovaného nemohli podrobit svědky obžaloby křížovému výslechu. Trochu podobná situace vládla i při soudu s Adolfem Eichmannem, kde bylo prohlášeno, že Eichmannův obhájce může být kdykoliv přerušen, "když položí nesnesitelnou otázku", což pravděpodobně znamenalo, když jeho obhájce začne dokazovat nevinu.

Skutečné pozadí Norimberského procesu odhalil americký soudce Justice Wenersturm, předseda jednoho z tribunálu. Byl tak znechucený tamními postupy, že odletěl zpět do Ameriky a v Chicago Tribune zanechal svoji výpověď, kde byl vyjmenován bod za bodem, spolu s jeho negativními komentáři k procesu (Mark Lautern, Das Letzte Wort über Nürnberg, str. 56). Body 3-8 jsou následující:

3. Členové oddělení veřejné žaloby, na místo snahy zformulovat a dosáhnout nových právních principů, byli hnáni jen osobními ambicemi a pomstou.

4. Obžaloba udělala maximálně vše možné, aby zabránila připravení se obhajobě na svůj případ a znemožnila předložení důkazů.

5. Obžaloba, vedená generálem Taylorem, udělala vše, co bylo v jejích silách, aby zabránila uskutečnění jednohlasného usnesení vojenského soudu, t.j. požádat Washington o to, aby byly soudu předloženy a zpřístupněny další dokumentační důkazy, které byly ve vlastnictví americké vlády.

6. 90 procent osob zainteresovaných do Norimberských procesů se skládalo z lidí, kteří, ať z politických nebo rasových důvodů, napomáhali obžalobě.

7. Obžaloba zřejmě věděla, jak naplnit všechny administrativní úřady vojenského soudu "Američany", jejichž naturalizační osvědčení bylo skutečně velmi nové a kteří při administrativních službách anebo překládání atd. vytvořili obžalovaným nepřátelskou atmosféru.

8. Skutečným cílem Norimberských procesů bylo ukázat Němcům zločiny jejich Führera a zároveň záminka, na které byl proces určený... Kdybych sedm měsíců dopředu věděl, co se v Norimberku stane, nikdy bych tam nešel.



Co se týče bodu 6, že 90 procent osob zainteresovaných do Norimberských procesů bylo ovlivněno buďto z politických anebo rasových důvodů, to byl fakt potvrzený i jinými zúčastněnými. Podle Earla Carrola, amerického právníka, 60 procent personálu Úřadu veřejné obžaloby byli němečtí židé, kteří opustili Německo po vyhlášení Hitlerových rasových zákonů. Zpozoroval, že ani ne deset procent Američanů zúčastněných na Norimberských procesech byli skuteční Američané od narození. Vedoucí Úřadu vedení obžaloby, který pracoval po generálovi Taylorovi, byl Robert M. Kepner, německý židovský emigrant. Jemu asistoval Morris Achman. Mark Lautern, který celý proces pozoroval, píše ve své knize: "Přišli všichni: Solomonové, Schlossbergerové a Rabinovitchové, členové Úřadu veřejné obžaloby" (viz. str. 68). Z toho faktu je zřejmé, že základní právní princip, že nikdo nemůže být přísedícím na soudu, pokud jde o jeho vlastní případ, byl úplně zanedbaný. A co víc, většina svědků byli také židé. Podle prof. Maurice Bardécha, který byl rovněž pozorovatelem procesu, jediným zájmem těchto svědků bylo neukázat jejich nenávist příliš otevřeně a pokoušet se podávat dojem objektivity (Nuremberg ou la Terre Promise, Paříž, 1948,str. 149).

Avšak úplně ohromující jsou metody používané v Norimberku na dostání výpovědi a "přiznání", hlavně u těch důstojníků S.S., kteří byli zneužiti k podporování obvinění z vyhlazení. Americký senátor Joseph McCarthy ve svém doznání americkému tisku z 20. května 1949 přivolal pozornost na následující způsoby mučení, které měly zabezpečit přiznání. Uvádí, že ve vězení Schwabisch Hall byli důstojníci S.S. Leibstandarte Adolf Hitler tak dlouho bičováni, dokud se netopili ve své vlastní krvi, a potom, když leželi vysílení na dlažbě, byly jejich pohlavní orgány rozdupány. Jako v přeslavném Mulmadyho procesu prostých vojáků vězni byli vytahováni do vzduchu a biti, dokud nepodepsali ta přiznání, která se po nich žádala. Na základě těchto "přiznání", získaných od generálů S.S. Seppa Dietricha a Joachima Paipera, byla Leibstandarte uznaná jako "vinná organizace". Generál S.S. Oswald Pohl, ekonomický správce systému koncentračních táborů, byl mlácen, dokud nezměnil svoji výpověď. V souvislostech k tomuto případu řekl senátor McCarthy tisku:

"Slyšel jsem svědectví a četl jsem dokumentační důkazy o tom, že obžalované osoby byly mláceny, mučeny a fyzicky týrány metodami, které se mohly zrodit jen v nemocné mysli. Byli vystaveni předstíraným popravám a výslechu ze strany soudu, bylo jim řečeno, že jejich rodiny budou zbaveny přídělových lístků. Všechny tyto věci byly uskutečněny se schválením veřejné obžaloby, aby byla zabezpečena psychologická atmosféra potřebná na vydíraní požadovaných přiznání. Když Spojené státy nechají tyto zločiny, které spáchalo pár lidí, nepotrestané, potom nás může celý svět v každém pádě kritizovat a navždy pochybovat o správnosti našich pohnutek a o našem morálním začlenění."

Popsané zastrašující metody byly používané i během procesů ve Frankfurtu nad Mohanem a v Dachau, a velké počty Němců byly uznány vinnými z krutosti na základě jejich použití. Americký soudce Edward L. van Roden, jeden ze tří členů Simpsonovy armádní komise, která byla později pověřena vyšetřováním správnosti metod používaných při dachauském procesu, odhalil metody, které 9. ledna 1949 uveřejnil ve washingtonském Daily News. Jeho zpráva se také objevila 23. ledna 1949 v britských novinách Sunday Pictorial. Metody, které popsal, byly: "Převlékli se za kněze, aby slyšeli přiznaní a přitom vynesli absoluci; mučení s hořícími sirkami, které byly vražené pod nehty; vykopávání zubů a lámání čelistí; samovazba a příděl potravin, které přispívaly k pomalému vyhladovění". Van Roden vysvětlil: "Výroky, které byly přijaty za důkazy, byly získány od lidí držených tři, čtyři a nebo pět měsíců v samovazbě... Vyšetřovatel položil na hlavu obžalovanému černou kuklu a potom ho mosaznou trubkou udeřil do tváře, kopali ho a bili ho gumovými hadicemi... Ve všech 139 případech, které jsem vyšetřoval kromě dvou, byli obžalovaní kopáni do genitálií. Takový standardní operační postup používali naši američtí vyšetřovatelé.

Zodpovědní "američtí" vyšetřovatelé, kteří později při procesech vystupovali jako žalobci, byli por. Burton F. Ellis (předseda komise pro válečné zločiny) a jeho asistenti, kpt. Raphael Schumacker, por. Robert E. Byrne, por. William R. Perl, Morris Elowitz, Harry Thon a Krischbaum. Právním poradcem soudu byl plk. A. H. Rosenfeld. Čtenář z těchto jmen okamžitě pochopí, že většina těchto lidí byla, tak jak to řekl Justice Weersturm, "ovlivněna z rasových důvodů" - to znamená, byli to židé, a proto neměli být nikdy zapojeni do nějakého vyšetřování.

Přes fakt, že "přiznání" týkající se vyhlazení židů bylo získané za těchto podmínek, norimberská svědectví jsou spisovateli jako Reitlinger a jinými považována za nezvratný důkaz o šesti milionech, a tato iluze je udržována tím, že proces byl nestranný a bezúhonný. Když se hlavního veřejného žalobce generála Taylora zeptali, odkud získal počet šest milionů, odpověděl, že to je založené na přiznaní generála S.S. Otta Ohlendorfa. I on byl mučený a jeho případ je vyšetřovaný níže. Ale pokud se tito "přiznaní" berou vůbec v úvahu, nemůžeme udělat nic lepšího, než citovat britský Sunday Pictorial, kde se znovu zaměřují na zprávu soudce van Rodena: "Ze silných mužů se staly zlomené trosky připravené zamumlat jakékoliv přiznaní, které od nich žalobci požadovali."

Teď se podíváme na některé norimberské dokumenty. Dokument, který je při podporování legendy o šesti milionech nejvíce citovaný a který figuruje hlavně v Poliakově a Wulfově knize Das Dritte Reich und die Juden: Dokumente und Aufsätze, je výpověď kapitána S.S. Dietera Wisliczenyho, asistenta úřadu Adolfa Eichmanna a pozdějšího velitele Gestapa na Slovensku. Tato výpověď byla získána za ještě extrémnějších podmínek, než jsou ty, které jsou popsány výše, neboť Wisliczeny padl do rukou českým komunistům a byl "vyslýchán" v listopadu 1946 v sověty kontrolované bratislavské věznici. Vystavený mučení se Wysliczeny změnil na nervózní trosku a ještě před jeho odsouzením se stal obětí nekontrolovatelných záchvatů, při kterých hodiny vzlykal. I když podmínky, při kterých byla získána výpověď, jsou úplně nepřijatelné, Poliakov to raději ignoruje a píše jen: "Ve vězení napsal několik pamětí, které obsahují velmi zajímavé informace" (Harvest of Hate (Plod nenávisti), str. 3). Tyto paměti obsahují i nefalšované výpovědi, jako například, že Himmler byl nadšený zastánce židovské emigrace, a že emigrace židů z Evropy pokračovala i během války, ale vcelku jsou to typická komunistická "přiznání" udělaná na sovětských ukázkových soudech. Je tam dost častá zmínka o vyhlazování židů a taky hanebný pokus namočit do toho tolik vůdců S.S., jak to jen bylo možné. Celkem běžné jsou i faktické chyby, hlavně výpověď, že válka s Polskem přidala do území, které okupovalo Německo, víc jak 3 miliony židů, což už ale bylo vyvráceno.

Ve Wisliczenyho výpovědi se na některých místech vzpomínají einsatzgruppen anebo akční skupiny, které byly nasazené v Rusku. U Norimberských procesů byly vykreslovány jako jeden druh, který vyvraždil "šest milionů", což se později ukázalo jako největší zveličování a falšovaní. Einsatzgruppen byly čtyři speciální oddíly vybrané z Gestapa a S.D. (Bezpečnostní služba S.S.), jejichž úkolem bylo zničit partyzány a komunistické komisaře, takže to znamenalo pokračovat ve stopách německých jednotek, které postupovaly stále hlouběji do Ruska. Už v roce 1939 se k Rudé armádě připojilo 34 000 těchto politicky orientovaných komisařů. Během Norimberských procesů měl na starosti aktivity einsatzgruppen sovětský žalobce Rudenko. Obžaloba z roku 1947 tvrdila, že čtyři skupiny během jejich operací údajně v Rusku zabily ne méně jak jeden milion židů jen z toho důvodu, že byli židé.

Toto nepodložené tvrzení bylo potom pečlivě vypracováno; doposud se tvrdí, že vyvraždění sovětských židů za pomoci einsatzgruppen tvořilo první část vyhlazených židů, část druhá měla být transport evropských židů do Polska. Reitlinger přiznává, že skutečný termín "konečné řešení" se vztahoval na emigraci a s likvidací židů neměl nic společného, ale potom tvrdí, že politika vyhlazování začala v roce 1941, v čase německé invaze do Ruska. Má na mysli Hitlerův rozkaz z července 1941 na likvidaci komunistických komisařů a z toho vyvozuje, že rozkaz na vyvraždění všech sovětských židů vydal Hitler einsatzgruppen ústně (Dei Endlösung, str. 91). Jestli je tento předpoklad vůbec na něčem založený, tak je to pravděpodobně bezcenná Wisliczenyho výpověď, která uvádí, že einsatzgruppen dostala rozkaz rozšířit jejich poslání nejen na zničení komunistů a partyzánů, ale i na "úplný masakr" ruských židů.

Je velmi důležité, že se zase jedná o "ústní rozkaz" na vyhlazení židů, o kterém se předpokládá, že byl doprovázený Hitlerovým nefalšovaným písemným příkazem - znovu jedna lstivá a nedokazatelná Reitlingerova domněnka. Skutečnou úlohu einsatzgruppen ukazuje Hitlerův rozkaz z března 1941 podepsaný polním maršálem Keitelem. Uvádí, že Reichsführer S.S. (Himmler) byl v ruském tažení pověřený "úkoly na přípravu politické správy, úlohami, které budou vyplývat z boje, který měl být uskutečněný mezi dvěma proti sobě stojícími politickými systémy" (Manvell & Frankl, viz str. 115). To se jasně vztahuje na eliminaci komunismu, hlavně na politické komisaře, jejichž prvořadým úkolem bylo školit prostý lid o komunismu.

Nejvíc zavádějícím soudem v Norimberku v případě "einsatzgruppen" je soud generála S.S. Otta Ohlendorfa, velitele S.D., která byla nasazená na Ukrajině a připojená k 11. armádě polního maršála von Mansteina. Ke konci války byl na ministerstvu ekonomiky zaměstnaný jako odborník na zahraniční obchod. Ohlendolf byl jeden z těch, kteří byli vystaveni výše popsanému mučení a při psaní své výpovědi z 5. listopadu 1945 ho "přesvědčili", aby se přiznal, že na jeho osobní rozkaz bylo zabito 90 000 židů. Ohlendorf stál před soudem až v roce 1948, což je velmi dlouho po Norimberském procesu a do této doby trval na tom, že jeho dřívější výpověď byla od něho získána za "pomoci" mučení. Ve své hlavní řeči před tribunálem využil Ohlendorf příležitosti odmítnutí tvrzení Philipa Auerbacha, židovského žalobce a generála Bavorského státního úřadu pro restituci, který toho času žádal náhradu za "jedenáct milionů židů", kteří trpěli v německých koncentračních táborech. Ohlendorf zamítl toto směšné tvrzení a uvádí, že "ani ta nejmenší část těchto lidí, za které Auerbach požaduje odškodné, nikdy neviděla koncentrační tábor". Ohlendorf žil dost dlouho na to, aby viděl, jak byl Auerbach uznán vinným ze zpronevěry a podvodů (falšování dokumentů s cílem dostat obrovské sumy peněz jako odškodné za neexistující lidi), což se stalo ještě před Ohlendorfovou popravou v roce 1951.

Ohlendorf vysvětlil tribunálu, že jeho jednotky měly zabraňovat židovským masakrům, které by po odchodu německých vojsk zorganizovali antisemitističtí Ukrajinci, a popřel obvinění, že by einsatzgruppen jako celek vykonala aspoň čtvrtinu obvinění, která tvrdila obžaloba. Dále trval na tom, že ilegální partyzánská válka v Rusku, proti které měl bojovat, si od německé regulérní armády vyžádala o moc větší ztráty na životech - odhad potvrzený sovětskou vládou, která se chlubila, že partyzáni zabili 500 000 Němců. Ve skutečnosti byl i Franz Stahlecker, velitel einsatzgruppen A pro baltský region a Bělorusko, zabitý v roce 1942 partyzány. Anglický právník F. J. P. Veale, co se týče akčních skupin, vysvětluje, že na ruské frontě vlastně nebyl žádný rozdíl mezi partyzány a civilním obyvatelstvem, neboť každý ruský civilista, který namísto vystupování jako terorista dodržoval statut civilisty, byl vystavený nebezpečí, že bude svými krajany odsouzený jako zrádce. Veale říká o akčních skupinách toto: "Nejsou tu žádné pochybnosti, že jejich rozkazy byly bojovat proti teroru terorem", a považuje za zvláštní to, že krutosti, které v boji spáchali partyzáni, byly považovány za bezúhonné jen proto, protože se odehrávaly na vítězné straně (viz. str. 223). Ohlendorf měl ten stejný názor, a v trpkém odvolání, které napsal před svojí popravou, obviňuje spojence z pokrytectví.

K norimberské tyranii a tragédii neexistuje výřečnější svědectví, než vášnivé překvapení a nebo urážlivé zpochybňování obžalovaných ve chvíli, kdy slyšeli svoje obvinění. To se projevilo i v přísežném prohlášení generála majora S.S. Heinze Fanslaua, který za poslední roky války navštívil většinu německých koncentračních táborů. I když patřil k těm vojákům S.S., kteří bojovali v přední linii, velmi se zaobíral podmínkami v koncentračních táborech, a proto si ho spojenci při svých obviněních o spiknutí zničit židy vybrali jako hlavní terč. O tom, že je v tom taky namočený, měly svědčit jeho mnohé kontakty. Když se poprvé uvažovalo, že bude souzený a uznaný vinným, byly proti němu vyrobeny stovky přísežných prohlášení od obyvatelů tábora, které navštívil. Když si Fanslau 6. května přečetl všechna obvinění proti zaměstnancům koncentračních táborů, pochybovačně řekl: "To nemůže být možné, neboť já bych o tom musel taky něco vědět".

Teď by se mělo upozornit i na to, že všude v norimberských spisech je uvedené, že němečtí vůdcové během procesu ani na moment nevěřili nepodloženým tvrzením spojenecké obžaloby. Ani Hermanna Göringa, který byl vystavený plnému náporu norimberské propagandy o ukrutnostech, se nepovedlo přesvědčit. Hans Fritzsche, na soudu nejvyšší funkcionář Goebbelsova ministerstva, uvádí, že Göring i po vyslechnutí Ohlendorfova přísežného prohlášení o einsatzgruppen a Hoessova svědectví o Osvětimi zůstal přesvědčený, že vyhlazování židů je jen propagandistická fikce (The Sword in the Scales (Meč spravedlnosti), Londýn, 1953, str. 145). O jednom bodu obžaloby řekl Göring dost přesvědčivě, že poprvé ho slyšel "přesně zde v Norimberku" (Shirer, viz str. 147). Všichni židovští spisovatelé, Poliakov, Reitlinger, Manvell a Frankl, se snaží namočit Göringa do tohoto údajného vyhlazování, ale Charles Bewley ve svojí práci Hermann Göring (Goettingen, 1956) ukazuje, že v Norimberku nenašel ani ten nejmenší důkaz, který by opodstatnil toto obvinění.

Hans Fritzsche během procesu důkladně zvažuje celou otázku a dospěl k závěru, že tomuto obludnému obvinění nepředcházelo celkem důkazné vyšetřování. Fritzsche, který byl osvobozený, byl Goebbelsovým společníkem a zručným propagandistou. Ukázal, že hlavním bodem obžaloby byl údajný masakr židů. Kaltenbrunner, který byl jako šéf Hlavního úřadu pro říšskou bezpečnost Heydrichovým nástupcem a taky kvůli Himmlerově smrti hlavním obhájcem S.S., si o obviněních z genocidy myslel to stejné, co Göring. Svěřil se Fritzschemu, že obžaloba, díky její technice přinutit svědky k výpovědi a kvůli zadržování důkazů, získala očividné úspěchy, z čehož je předtím obvinili soudci Wenersturm a van Roden.