Koncentrační tábor v Osvětimi nedaleko Krakova v Polsku zůstává jako základna údajného vyhlazování milionů židů. Později uvidíme, že když bylo po válce čestnými pozorovateli v britských a amerických zónách objeveno, že v německých táborech jako Dachau a Bergen-Belsen neexistují žádné "plynové komory", pozornost se přesunula na východní tábory, hlavně na Osvětim. Pece tu skutečně existovaly, tak jak to bylo tvrzeno. Naneštěstí se východní tábory nacházely v ruské zóně, takže nikdo nemůže potvrdit, zda jsou tato tvrzení správná a nebo ne. Rusové ještě deset let po válce nedovolili nikomu vidět Osvětim a za tuto dobu mohli změnit její vzhled a poskytnout jistou důvěryhodnost tvrzení, že tam byly vyhubeny miliony lidí. Když někdo pochybuje, že by Rusové byli schopní takového podvodu, nechť si vzpomene na památník, který byl vztyčen na místech, kde v Rusku zabila Stalinova tajná policie tisíce lidí - ale tyto pomníky je prohlašovaly za oběti německé armády během druhé světové války.

Pravda o Osvětimi je, že to byl nejrozsáhlejší a nejdůležitější průmyslový koncentrační tábor, kde se vyráběly všechny druhy materiálů pro válečný průmysl. Tábor se zakládal na syntetickém uhlí a továrnách na gumu, které postavila I. G. Farben Industrie, pro kterou vězni pracovali. Osvětim také obsahovala polnohospodářskou výzkumnou stanici s laboratořemi, zahradnickými školkami a možnostmi pro dobytkářství, stejně jako Krupovy zbrojní závody. Už jsme podotkli, že hlavní funkcí tábora byl právě tento druh aktivit; všechny velké firmy v nich měly sesterské společnosti, i S.S. si zde dokonce otevřela své vlastní továrny. Zprávy Himmlerových návštěv v táborech ukazují, že jeho hlavním cílem bylo úředně prozkoumat a odhadnout jejich průmyslnou výkonnost. Když v březnu 1941, doprovázený vysokými výkonnými úředníky I. G. Farben, navštívil Osvětim, nezajímal se o problém tábora, ale jen přikázal, že tábor bude rozšířený, aby mohl přibrat dalších 100 000 vězňů, kteří by pracovali pro I. G. Farben. Toto se sotva shoduje s politikou vyvražďování milionů vězňů.

VÍC A VÍC MILIONŮ

I tak měla být údajně ve skutečnosti v tomto jediném táboře vyhubena polovina ze šesti milionů, někteří spisovatelé uvádějí čtyři a nebo dokonce až pět milionů. Čtyři miliony byl senzační počet, který po tom, co komunisti "vyšetřili" tábor, oznámila sovětská vláda, v tom stejném čase, kdy se pokoušeli obvinit z Katynského masakru Němce. Reitlinger přiznává, že informace, co se týká Osvětimi a jiných bývalých východních táborů, pocházejí z poválečných komunistických režimů ve východní Evropě: "Důkazy o polských táborech smrti byly po válce sbírané hlavně Polskou státní komisí a nebo Ústředním židovským výborem Polska" (The Final Solution (Konečné řešení), str. 631).

Avšak žádný žijící autentický svědek, který na vlastní oči viděl "otrávení plynem", nebyl nikdy prokázán a nebo potvrzen. Benedikt Kautský, který v koncentračních táborech strávil sedm let, z toho tři v Osvětimi, tvrdí ve svojí knize Teufel und Verdammte (Ďábel a prokletí (Zürich, 1946), že tam bylo zabitých "ne méně jak 3 500 000 židů". To byla rozhodně pozoruhodná výpověď, neboť podle jeho vlastního přiznaní nikdy neviděl plynovou komoru. Přiznal se: "Byl jsem ve velkých německých koncentračních táborech. Avšak musím potvrdit fakt, že jsem nikdy v žádném táboře neprocházel okolo něčeho, co by vypadalo jako plynová komora" (str. 272-3). Jediná poprava, které se zúčastnil, byla, když byli dva polští obyvatelé tábora popraveni, neboť zabili dva židovské obyvatele. Kautsky, který byl v říjnu 1942 poslaný z Buchenwaldu, aby pracoval v Auschwitzu-Bune, zdůrazňuje ve své knize, že hlavní vlastností politiky koncentračního tábora bylo používaní vězňů ve vojenském průmyslu, a to až do konce války. Toto se ale neshoduje s údajnou politikou vyvražďování židů.

Vyhlazování v Osvětimi se údajně dělo mezi březnem 1942 a srpnem 1944, proto by počet poloviny ze šesti milionů znamenal vyhlazení a zbavení se asi 94 000 lidí každý měsíc během 32 měsíců - okolo 3500 lidí každý den a noc víc než dva a půl roku. Je to tak nesmyslné, že to sotva potřebuje shrnutí. A Reitlinger ještě celkem vážně tvrdí, že v Osvětimi se Němci každý den mohli zbavit nejméně 6 000 lidí.

I když Reitlingerových 6 000 každý den by do října 1944 znamenalo celkových 5 milionů, všechny takové odhady blednou před divokou fantazií Olgy Lengyelové v její knize Five Chimneys (Pět komínů, (Londýn, 1959). Vydává se za bývalou obyvatelku Osvětimi a tvrdí, že v táboře bylo zpopelněno ne méně než "720 těl za hodinu a 17 280 za 24 hodin". Taky tvrdí, že kromě toho bylo každý den v "jámách smrti" spáleno 8 000 lidí a že proto "bylo každý den vybavených 24 000 těl" (str. 80-1). To by samozřejmě za jediný rok znamenalo osm a půl milionu. Takto by se v Osvětimi mezi březnem 1942 a říjnem 1944 zbavili víc židů, než kolik v tom čase bylo na celém světě. Komentář je zbytečný.

I když v samotné Osvětimi údajně zemřelo několik milionů, Reitliger připouští, že za celé období mezi lednem 1940 a únorem 1945 bylo v táboře zaregistrováno jen 363 000 obyvatel (The S.S. alibi of a Nation (S.S. alibi národa), str. 268) a v žádném případě nebyli všichni z nich židé. Často se uvádí, že mnoho vězňů nebylo nikdy zaregistrováno, ale nikdo o tom neposkytl žádný důkaz. I kdyby tam bylo tolik nezaregistrovaných jako zaregistrovaných, celkem by to znamenalo jen 750 000 vězňů - což pravděpodobně není dost na eliminaci třech a nebo čtyř milionů. Kromě toho velký počet táborové populace byl osvobozený a nebo přesunutý během války někam jinam a ke konci války, v lednu 1945, před ruským postupem, bylo 80 000 vězňů evakuováno na západ.

Na statistické podvody týkající se obětí v Osvětimi bude stačit jeden příklad. Shirer tvrdí, že v roce 1944 bylo za méně jako 46 dní usmrceno ne méně jak 300 000 maďarských židů (viz str. 1156). To by bylo skoro celá maďarská židovská populace, která obsahovala asi 380 000 židů. Ale podle Hlavního statického úřadu v Budapešti bylo v Maďarsku v roce 1946 260 000 židů (co se zhruba shoduje s počtem Komise společné distribuce - 220 000), takže jen 120 000 bylo označeno za více nepobývající na území Maďarska. Z toho bylo 35 000 emigrantů, kteří utekli před komunistickým režimem a dalších 25 000 zadrželi v Rusku po tom, co tam pracovali v německých pracovních praporech. Zůstává nám už jen 60 000 maďarských židů, ale M. E. Namenyi odhaduje, že z Německa se do Maďarska vrátilo 60 000 židů, i když Reitliger říká, že tento počet je příliš vysoký (The Final Solution, str. 497). Je to možné, ale když vezmeme do úvahy skutečnou emigraci maďarských židů během války (Report of the ICRC (Zpráva Mezinárodní komise červeného kříže), vol. 1., str. 649), počet obětí maďarských židů musí být ve skutečnosti velmi malý.

OSVĚTIM: ZPRÁVA OČITÉHO SVĚDKA

Některá nová fakta o Osvětimi jsou nakonec začátkem při dělání pokusných objevů. Jsou popsaná v díle nazvaném Die Auschwitz-Lüge: Ein Erlebnisbericht von Thies Chritopherson (Lži o Osvětimi: Zpráva Thiese Christophersona o jeho zážitcích), Roeden Verlag/Mohrkirch, 1973). Německý právník Dr. Manfred Roeden ji uveřejnil v časopise Deutsche Bürger-Initiative a je to očité svědectví o Osvětimi od Thiese Christophersona, který byl do továrních laboratoří Bunawerku poslaný, aby pro Kaiser Wilhelm Institute dělal výzkum o výrobě syntetické gumy. V květnu 1973, nedlouho poté, co se tato zpráva objevila, židovský "lovec nacistů" Simon Wiesenthal napsal Frankfurtské komoře právníků žádost, aby byl vydavatel a autor výše uvedeného, Dr. Roeder, postaven před disciplinární komisi. Stačí už, že vyšetřování se začalo v červenci, ale neobešlo se bez ostré kritiky ze strany tisku, který se ptal: "Je Simon Wiesenthal nový Gauleiter Německa?" (Deutsche Wochezeitung, 27. červenec 1973). (gauleiter = v období nacistického Německa župní vedoucí.)

Z dokumentů, které vedou ke znovuzhodnocení Osvětimi, je Christophersonova zpráva určitě jednou z nejdůležitějších. Strávil tam celý rok 1944, během kterého navštívil všechny oddělené tábory, ze kterých se skládal rozsáhlý osvětimský komplex, včetně Auschwitz-Birkenau, kde se údajně odehrály hromadné masakry židů. Christopherson však vůbec nepochybuje, že to je úplná lež. Píše: "V Osvětimi jsem byl od ledna 1944. Po válce jsem slyšel o masových vraždách, které údajně vůči židovským vězňům spáchalo S.S. a byl jsem překvapený. I přes všechny svědecké výpovědi, zprávy v novinách a rádiové vysílání dodnes nevěřím, že se tyto ohavné činy skutečně staly. Řekl jsem to už mnohokrát a na více místech, ale bez jakéhokoliv výsledku. Obyčejnému člověku se nikdy nevěří." (str. 16).

Časový odstup brání detailnímu shrnutí autorových zážitků z Osvětimi, které obsahují fakta o pořádku a o každodenním životě vězňů, které jsou v úplné neshodě s nepodloženými propagandistickými tvrzeními (str. 22-7). O mnoho důležitější jsou jeho odhalení o údajné existenci vyhlazovacího tábora. "Během mého celého pobytu v Osvětimi jsem si nevšiml ani nejmenšího důkazu o otravování plynem. Ba co víc, zápach hořícího masa, o kterém se mluví, že visel nad táborem, je vyložená lež. V sousedství hlavního tábora (Osvětim I) byly rozlehlé železářské závody, ze kterých přirozeně vycházel zápach roztaveného železa." (str. 33-4). Reitlinger potvrzuje, že v Osvětimi bylo v provozu pět tavných pecí a také pět uhelných dolů, které spolu s továrnami Bunawerku tvořily Osvětim III (viz str. 452). Autor souhlasí, že v Osvětimi určitě existovalo krematorium, "neboť tam žilo 200 000 lidí a v každém městě s 200 000 obyvateli by mělo být krematorium. Je celkem přirozené, že tam umírali lidé - ale nejen vězni. Ve skutečnosti tam zemřela i manželka Obersturmbannführera A. (Christophersonova nadřízeného)" (str. 33). Autor vysvětluje: "V Osvětimi nebyla žádná tajemství. V roce 1944 tam přišla na inspekci Komise mezinárodního červeného kříže. I když jsme měli mnoho inspekcí v Raisku, zabývali se hlavně táborem v Birkenau" (str. 27).

Po válce Christopherson slyšel o údajné existenci budovy s obrovskými komíny v blízkosti hlavního tábora. "O té se předpokládá, že to bylo krematorium. Avšak musím poznamenat fakt, že když jsem já v prosinci 1944 opouštěl tábor v Osvětimi, neviděl jsem tam žádnou takovou budovu." (str. 37). Existuje tato záhadná budova i dnes ? Očividně ne; Reitlinger tvrdí, že byla zničena a v říjnu "před zrakem celého tábora úplně spálena", i když Christopherson nikdy neviděl toto veřejné zničení. Přestože se říká, že se to uskutečnilo "před zrakem tábora", údajně to viděl jen jeden židovský svědek, přesněji Dr. Bendel, neboť tahle událost se spojuje jedině s jeho svědectvím (Reitlinger, viz str. 457). Taková situace je celkem typická. Když dojde na přesné důkazy, nastanou extrémní zvláštnosti; budova byla "zdemolována", dokument "se ztratil", rozkaz byl "ústní". Dnes se návštěvníkům ukazuje malá pec a říká se jim, že tam bylo vyhlazeno několik milionů lidí. Sovětská státní komise, která "vyšetřovala" tábor, 12. května 1945 oznámila, že "za pomoci upravených koeficientů... komise technických odborníků zjistila, že během existence tábora Osvětimi vyhladili v tomto táboře němečtí vrahové ne méně jak čtyři miliony jeho obyvatel..." Reitlingerův překvapivě upřímný komentář k této záležitosti je celkem přiměřený: "Svět vyrostl z nedůvěryhodných ,upravených koeficientů' a počet čtyři miliony je směšný," (viz str. 60).

Zpráva pana Christophersona vzbuzuje pozornost na velmi záhadné okolnosti. Jediný obžalovaný, který se nedostavil na Osvětimský proces ve Frankfurtu v roce 1963, byl Richard Baer, jako velitel Osvětimi a následník Rudolfa Hoesse. Podle novin Deutsche Wochenzeitung (27. červenec 1973) i přes dokonalé zdraví zemřel náhle ve věznici ještě před začátkem procesu a to "z velmi záhadných důvodů". Baerevo náhlé úmrtí ještě před podáním důkazů je velmi zvláštní, protože pařížské noviny Rivarol zaznamenaly jeho vyjádření, že "během celé doby, co pracoval v Osvětimi, neviděl nikdy žádné plynové komory, ani nevěřil, že takové věci existovaly", a od této výpovědi ho nemohlo nic odradit. Ve stručnosti se Christophersonova zpráva připojuje k obrovské sbírce důkazů, které ukazují, že obrovský průmyslový komplex Osvětim (skládal se ze 30 oddělených částí a dělilo je hlavní železniční spojení Vídeň-Krakov) nebyl ničím jiným než obrovským vojenským výrobním centrem, které, podle přiznání, že tam zaměstnávali vězně na povinné práce, určitě nebylo místem "hromadného vyhlazování".

VARŠAVSKÉ GHETTO

Podle čísel údajně nejvíce ze všech trpělo při vyhlazování polské židovstvo, ale nejen v Osvětimi, ale i na nekonečném seznamu nově objevených "táborů smrti", jako Treblinka, Sobibor, Belzec, Majdanek, Chelmno a na mnohých ještě nepochopitelnějších místech, o kterých se najednou zdá, že dosáhly významnosti. V centru údajného vyhlazování polských židů je dramatické povstání ve varšavském ghettu v dubnu 1943. Je často objasňováno jako vzpoura proti deportacím do plynových komor; pravděpodobně se údajný předmět Hitlerových a Himmlerových "tajných diskusí" dostal na veřejnost a ve Varšavě si získal širokou publicitu. Případ varšavského ghetta je poučné proniknutí do zrodu legendy o vyhlazování, ve skutečnosti je jeho evakuace, kterou uskutečnili Němci v roce 1943, často podávaná jako "vyhlazení polských židů", i když to s tím nemělo nic co do činění, a po zveřejnění senzačních novel, jako The Wall (Stěna) od Johna Herseyha a nebo Exodus od Leona Ulrise, se těmto bajkám uvěřilo.

Když Němci poprvé okupovali Polsko, z bezpečnostních důvodů zavřeli židy ne do vězeňských táborů, ale do ghett. Jejich vnitřní správa byla v rukou židovské rady, kterou si volili sami a ovládala je nezávislá židovská policie. Aby se předešlo spekulacím, byly v ghettech zavedeny speciální měnové lístky. Ať byl tento systém správný nebo ne, v době války to bylo pochopitelné, a i když je možná ghetto nemilé sociální zařízení, tak v žádném případě není barbarské. A určitě to není organizace na ničení nějaké rasy. Ale samozřejmě se často mluví o tom, že ghetta slouží právě k tomuto účelu. V nedávné publikaci o varšavském ghettu bylo uvedeno neočité tvrzení, že koncentrační tábory "byly náhradou za úmysl nacpat židy do přeplněných ghett a tam je nechat vyhladovět k smrti". Zdá se, že i když Němci používali jakékoliv obranné systémy a i když byli ochotní ochránit podobu komunity ve prospěch židů do jakékoliv míry, nikdy neuniknou obvinění, že je chtěli "vyhladit".

Už bylo dokázáno, že v roce 1931 žilo v Polsku 2 732 600 židů a že po emigraci a útěku do Sovětského svazu jich pod německou kontrolou nezůstalo víc jak 1 100 000. Avšak tento nepopiratelný fakt nezabránil Manvellovi a Franklovi tvrdit, že "když Německo začalo invazi proti Polsku, žily tam víc jak 3 miliony židů", a že v roce 1942 "ještě asi takové dva miliony stále čekaly na smrt" (viz str. 140). Ve skutečnosti byla téměř polovina z toho přibližného jednoho milionů židů v Polsku, asi 400 000 nakonec umístněno do ghetta ve Varšavě, které mělo rozlohu okolo 2,5 čtvereční míle a obklopovalo staré středověké ghetto. Zbytek byl kolem září 1940 přestěhován do polského Generálního gouvernementu. V létě 1942 přikázal Himmler přesídlení všech polských židů do vězeňských táborů, aby je použil k práci, což byl hlavní cíl koncentračních táborů - přidělení práce v Generálním gouvernementu. Proto byly mezi červencem a říjnem 1942 pod dozorem samotné židovské policie pokojně evakuovány a transportovány tři čtvrtiny obyvatel varšavského ghetta. Jak jsme už viděli, transportace do táborů údajně končily "vyhlazováním", ale z dostupných důkazů neexistuje absolutně žádná pochybnost, že to mělo za následek jen užitečné přidělení práce a zabránění nepokojům. Himmler během své překvapivé návštěvy ve Varšavě v lednu 1943 na prvním místě objevil, že 24 000 židů zaregistrovaných jako zbrojní pracovníci ve skutečnosti ilegálně pracovali jako krejčí a výrobci kožichů (Manvell & Frankl viz str. 140). Ghetto bylo také používané jako základna pro podvratné akce, které byly uskutečněné ve více oblastech Varšavy.

Po šesti měsících pokojné evakuace, když už v obytné části ghetta zůstalo jen asi 60 000 židů, se Němci 18. ledna 1943 setkali s ozbrojenou vzpourou. Manvell a Frankl přiznávají, že "židé zapletení do plánovaného odporu se už delší čas zabývali pašováním zbraní z venkovního světa a bojové skupiny zabíjely a střílely muže od S.S. a milicí. Na tyto se vztahoval rozkaz řadové deportace". Teroristickým vzbouřencům v ghettu také pomáhala Polská Partia Robotnicza, komunistická Polská dělnická strana. Při těchto okolnostech vzpoury, kterou vyvolali partyzáni a komunisti, bylo okupační vojsko, jakým v podobné situaci armáda byla, přivoláno, aby potlačilo teroristy, a kdyby to bylo potřebné, tak i za cenu zničení samotných obytných ploch. Mělo by se pamatovat na to, že celý proces evakuace by pokračoval pokojně, kdyby nebylo extrémistů z řad obyvatel, kteří naplánovali ozbrojenou vzpouru, která byla od začátku odsouzená k zániku. Když zástupce generála S.S. vstoupil s obrněnými vozidly 19. dubna do ghetta, okamžitě se dostal do palby a ztratil dvanáct mužů; německé a polské oběti bojů, které trvaly čtyři týdny, dosáhly počtu 101 zabitých a zraněných mužů. Tvrdohlavý a nesmyslný odpor židovské bojové organizace proti obrovské přesile vedl k odhadovaným 12 000 židovským obětí, většina z nich zůstala v hořících domech a zákopech. Avšak celkově bylo zatknutých a přesídlených do oblasti Generálního gouvernementu 56 065 obyvatel. Mnoho židů v ghettech si stěžovalo na teror, který na nich páchala jejich vlastní bojová organizace a přes jejich čelní představitele se o tom pokoušeli informovat německé úřady.

NÁHLÍ POZŮSTALÍ