Nejvlivnějším zástupcem při propagandě mýtu o vyhlazování byl knižní a časopisový průmysl, který kvůli obchodnímu zisku seznamuje průměrně obeznámené čtenáře s mýtem, který měl čistě politický charakter a cíl. Vrchol rozkvětu těchto knížek, které podporovaly nenávist vůči Německu, byl v 50-tých letech, když jedovatá germanofobie našla připravený trh, ale tento průmysl ještě dnes rozkvétá a pokouší se o nový rozmach. Průmyslové výrobky se skládají hlavně z takzvaných "pamětí", které spadají do dvou základních kategorií: ty, které údajně napsali bývalí příslušníci S.S., velitelé táborů a jiní jim podobní, a ty vzpomínky, při kterých tuhne krev v žilách a údajně pocházejí od bývalých obyvatel koncentračních táborů.

KOMUNISTICKÉ PODVODY

Z toho prvního druhu můžeme jako příklad uvést nejznámější knihu Rudolfa Hoesse Commandant of Auschwitz (Velitel Osvětimi), Londýn 1960), kterou komunistická vláda původně vydala v polském jazyce jako Wspomnienia. Hoess byl mladý muž, který vedl Osvětim od roku 1940. Poprvé ho zatkli Britové a věznili ho ve Flensburgu, ale krátce na to byl vydán dvěma polským komunistickým úřadům, které ho odsoudily na smrt a téměř okamžitě popravily. Takzvané Hoessovy paměti byly, jak si později dokážeme, falešně vyrobené pod komunistickou záštitou, i když samotní komunisté tvrdí, že Hoess dostal "příkaz napsat příběh o svém životě" a vlastnoručně napsaný originál údajně existuje, ale ještě nikdo ho neviděl. Hoess byl komunisty během jeho zatčení vystaven mučení a technikám vymývání mozku a jeho svědectví bylo v Norimberku vyslovováno v nedbalé jednotvárnosti, během které tupě hleděl do prostoru před sebou. I Reitlinger odmítá jeho svědectví jako beznadějně nespolehlivé. Je ve skutečnosti pozoruhodné, kolik "důkazů" tykajících se šesti milionů pochází z komunistických pramenů; obsahují hlavně dokumenty, jako Wisliczenyho výpovědi a Hoessovy "paměti" a tyto knihy jsou v literatuře o vyhlazování nepochybně dvě nejvíc citované položky, tak jako všechny informace o takzvaných "táborech smrti", jako například Osvětim. Tato informace pochází od Židovské historické komise v Polsku, Ústřední komise pro vyšetřování válečných zločinů ve Varšavě a Ruské státní komise pro válečné zločiny v Moskvě.

Reitliger uznává, že Hoessovo svědectví v Norimberku bylo jen výčtem zveličovaní, jako například že v Osvětimi bylo každý den zbaveno života 16 000 lidí, což by mělo ke konci války představovat celkový počet 13 milionů. Namísto odhalení těchto jasných sovětských lží si Reitliger a ostatní raději myslí, že toto absurdní zveličování bylo úměrné k "hrdosti" z udělané profesionální práce. To je ale úplně neslučitelné s údajně autentickými Hoessovými pamětmi, které se při naznačení opačného obrazu chytře pokoušejí o zdánlivou důvěryhodnost. Hoess se měl "přiznat", že v Osvětimi byly vyhlazeny tři miliony lidí, přesto na jeho vlastním procesu ve Varšavě snížila obžaloba číslo na 1 135 000. Avšak už jsme poznamenali, že v roce 1945 po "vyšetření" tábora oznámila sovětská vláda oficiální počet čtyři miliony. Tento druh lhostejného klamaní s miliony lidí ale vůbec netrápí ty spisovatele, kteří píšou o vyhlazování.

Pohled zpět na Hoessovy "paměti" se všemi strašnými detaily by byl nudný. Můžeme se pozastavit u těch stránek o mýtu vyhlazování, které jsou navrhnuty se zřejmým cílem předcházet jakémukoliv důkazu jejich falešnosti. Takový je například způsob, jakým je popsáno nepodložené vyhlazování židů. Prý bylo vykonávané "speciálním oddílem", který se skládal ze židovských vězňů. Vzali si na starost nově přicházející kontingenty, vedli je do obrovských "plynových komor" a potom se zbavili těl. S.S. proto dělala tak málo, že většina táborových členů S.S. byla ponechána v úplné nevědomosti o "vyhlazovacím programu". Samozřejmě, nikdy se nenašel žádný žid, který by tvrdil, že byl členem tohoto strašného "speciálního oddílu", takže celé tvrzení je nedokázané. Ani není třeba opakovat, že žádný živý autentický svědek nebyl nikdy prokázaný.

Závěrečný důkaz, že Hoessovy paměti jsou zfalšované lži, které vymysleli komunisti. Hoess údajně řekl, že svědci Jehovovi údajně schvalovali zabíjení židů v Osvětimi, neboť židé jsou nepřátelé Krista. Je dobře známé, že za dob sovětského Ruska a také ve všech satelitních zemích ve východní Evropě vedli komunisti horkou potlačující kampaň proti svědkům Jehovovým, které považovali za sektu, která je komunistickým myšlenkám nejvíc nebezpečná. To, že je tato sekta v Hoessových pamětech schválně a hrubě osočována, bez jakékoliv pochybnosti dokazuje, že dokumenty jsou komunistického původu.

OBVIŇUJÍCÍ VZPOMÍNKY

"Paměti" Adolfa Eichmanna jsou určitě ty nejvíc zfalšované, jaké dodnes vyšly. Před jeho ilegálním únosem v květnu 1960, který spáchali Izraelité a před pečlivě připraveným procesem před očima mezinárodní veřejnosti o něm slyšelo jen pár lidí. Ve skutečnosti to byla poměrně velmi důležitá osoba, šéf úřadu A4b v oddělení IV (Gestapo) Hlavního úřadu pro říšskou bezpečnost. Jeho úřad spravoval transportace do vězeňských táborů hlavně ze skupiny nepřátelských cizinců, židů. V roce 1960 zaplavila svět úplná potopa nesmyslů o Eichmannovi, ze kterých můžeme jako příklad citovat knihu Comera Clarka Eichmann: The Savage Truth (Eichmann: Pravda o bestii) ("Orgie často trvaly až do šesti do rána, pár hodin před posláním další hromady obětí na smrt," píše Clark v kapitole "Úmrtí jako na běžícím páse a Divoké sexuální orgie", str. 124).

Dost zvláštní je, že údajné "paměti" Adolfa Eichmanna se náhle objevily v době jeho únosu do Izraele. Bez jakéhokoliv posudku byly uveřejněny v americkém časopise Life (28. listopad, 5. prosinec 1960) a údajně je Eichmann dal jednomu novináři krátce před jeho zatčením - opravdu velmi zvláštní náhoda. Avšak jiné zdroje podaly úplně jiné vysvětlení o původu těchto "pamětí" tvrzením, že byly zaznamenané na základě Eichmannových poznatků, které v roce 1955 poskytl svému "společníkovi", i když se nikdo neznepokojoval identifikací této osoby. Stejnou zvláštní náhodou vyšetřovatelé válečných zločinů krátce potom vyhlásili, že v archivech Kongresové knihovny Spojených států, patnáct let po válce, právě "našli kompletní spis" Eichmannova oddělení. Doposud se "paměti zabývaly tím nejmožnějším strašným obviňováním bez toho, aby zabloudily příliš hluboko do říše hluboké fantazie a Eichmann je tam zobrazovaný, jak s obrovskou chutí mluví o "fyzickém ničení židů". Jejich falešnost je také dokázaná faktickými chybami, jako například, že Himmler byl už dubnu 1944 ve vedení záložní armády, namísto až po červencovém spiknutí proti Hitlerovi; to je fakt, který musel Eichmann určitě vědět. Objevení těchto "pamětí" přesně v tom pravém momentu nevzbuzuje žádnou pochybnost, že jejich cílem bylo předložit propagandistický obraz prapůvodního "nenapravitelného nacisty" a ďábla v lidské kůži.

Okolnosti Eichmannova procesu se nás netýkají; dokumenty sovětského původu, které byly používané jako důkazy, jako Wisliczenyho výpověď, už byly prozkoumané a o vysvětlení třístupňové metody, která byla během věznění Eichmanna používaná, aby "spolupracoval", se čtenář dozví v londýnské Židovské kronice z 2. srpna 1960. Pro literaturu o mýtu vyhlazování je důležitý list, který prý Eichmann dobrovolně napsal a odevzdal svým věznitelům v Buenos Aires. Není třeba dodávat, že jeho izraelský původ je příznačně očividný. Nic v něm nenapne lidskou důvěryhodnost tak jako fráze "toto prohlášení podávám z mojí vlastní vůle", ale nejfalešnější a nejpřízračnější je výpověď o jeho údajné vůli objevit se před izraelským soudem, "aby tak mohl být dalším generacím odevzdán pravdivý důkaz".

VÝMYSLY O TREBLINCE

Poslední vzpomínky, které se objevily v tisku, jsou od Fanze Stangla, bývalého velitele tábora Treblinka v Polsku, který byl v prosinci 1970 odsouzený na doživotní vězení. 8. října 1970 byly uveřejněné v článku londýnského Daily Telegraph Magazin a údajně pocházely ze série vězeňských rozhovorů se Stanglem. Zemřel jen pár dní potom, co byly dokončeny tyto jeho rozhovory. Tyto údajné vzpomínky jsou určitě ty nejkrvavější a nejbizardnější, jaké byly kdy vydané, i když můžeme být vděční i za pár přiznání od autora článku, jako například, že "důkazy předložené během jeho procesu nedokázaly, že by sám Stangl spáchal určité vražedné činy" a že vysvětlení Stanglových začátků v Polsku "byla trochu vymyšlená".

Typickým příkladem takového vymyšlení byl popis první Stanglovy návštěvy v Treblince. Když se přiblížil k tamější železniční stanici, údajně viděl "tisíce těl" jak jsou roztroušena vedle trati, "stovky, ne, tisíce těl, jak se rozkládají a hnijí". A "na stanici byl vlak plný židů, někteří byli už dávno mrtví, několik ještě stále naživu... vypadalo to, jako by tam byli už několik dní". Zpráva dosahuje úplné absurdity, když Stangl údajně vystoupil ze svého auta a "po kolena se zabořil do peněz. Nevěděl jsem, kterým směrem se mám otočit. Bořil jsem se v papírových bankovkách, penězích, drahých kamenech, klenotech a šatech. Byly všude, roztroušené po celém náměstí". Scénu uzavírají "prostitutky z Varšavy, které opilé mávaly, zpívaly, tancovaly a hrály hudbu" a byly na druhé straně zdi s ostnatým drátem. Na doslovné uveřejnění této zprávy o zaboření se "po kolena" v židovských bankovkách a drahých kamenech, uprostřed tisíců hnijících těl a bavících se a zpívajících prostitutek, by se vyžadoval ten nejfenomenálnější stupeň důvěryhodnosti a za každých jiných okolností, které by se netýkaly mýtu o šesti milionech, by tato zpráva byla zamítnuta jako hanebná hloupost.

Výpověď, která určitě okrádá Stanglovy vzpomínky o nějaký náznak autentičnosti, je jeho údajná odpověď, když se ho zeptali, co si myslí, z jakého důvodu byli podle něho židé vyhlazováni. Odpověděl: "Oni chtěli židovské peníze. Záležitost příslušnosti k určité rase byla až na druhém místě." Série rozhovorů údajně ve skutečnosti skončily na velmi pochybné poznámce. Když se ho zeptali, či si myslí, že "v tomto hororu existuje nějaký možný smysl, bývalý nacistický velitel prý oduševněle řekl: "Ano, jsem přesvědčený, že existoval. Možná, že pro židy mělo toto velké utrpení znamenat, aby se vzchopili, aby se z nich stali lidé, aby se mohli ztotožnit s kýmkoliv jiným." Sotva jsme si mohli představit lépe vymyšlenou odpověď.

BESTSELLER JE PODVOD

Z druhého druhu vzpomínek, těch které ukazují křehké židovstvo chycené do neřesti nacismu, je nepochybně nejvíc oslavovaný Deník Anny Frankové a co se týče pravdivosti této knihy, je to strašný vnitřní pohled na vymyšlené propagandistické legendy. Když byl Deník Anny Frankové poprvé vydaný v roce 1952, okamžitě se stal bestsellerem, od té doby byl vydaný ve 40 vydáních a byl natočený i úspěšný hollywoodský film. Otto Frank, otec děvčátka, získal z prodeje knihy celý majetek, jen co se týkalo autorských práv a kniha má za cíl vyprávět skutečnou tragédii života jeho dcery. Se svou přímou výzvou na city lidí kniha a film doslova ovlivnily miliony lidí, což se nepovedlo žádnému jinému příběhu tohoto druhu. A sedm roků po jeho prvním vydaní rozhodl nejvyšší newyorský soud, že kniha je podvod.

Deníky Anny Frankové byly prodávané jako skutečný deník mladého židovského děvčátka z Amsterdamu, který napsala jako dvanáctiletá, přičemž se se svojí rodinou a čtyřmi jinými židy skrývala během německé okupace v zadním pokoji jednoho domu. Nakonec byli zatčeni a převezeni do koncentračního tábora, kde jako 14-letá zemřela. Když byl Otto Frank na konci války osvobozen, opustil tábor, vrátil se do Amsterdamu a mezi hradbami "našel" skrytý deník své dcery.

Pravdu o Deníku Anny Frankové ukázaly poprvé v roce 1959 švédské noviny Fria Ord. Psalo se, že dialogy v "deníku" napsal židovský romanopisec Meyer Levin, který na soudním procesu proti Ottovi Frankovi požadoval mzdu za svojí práci. 15. dubna 1959 se zkrácené švédské články objevily v americkém Economic Council Letter:

"Historie nám předložila mnoho příkladů o mýtech, které žijí delším a bohatším životem, než pravda a můžou se stát o moc úspěšnější něž skutečnost."

"Západní svět poznal pomocí médií příběh židovského děvčátka, jehož cílem bylo předložit to tak, jako by to psalo děvčátko osobně, Deníky Anny Frankové. Každý zpravodajský výzkum této knihy ukázal, že je to nemožné, aby takovou práci napsalo děvče jejího věku."

"Pamětihodné usnesení Nejvyššího newyorského soudu schválilo, že otec Anny Frankové má zaplatit dobře známému americkému židovskému spisovateli Mayerovi Levinovi 50 000 $ jako honorář za Levinovu práci na Deníku Anny Frankové. Ve Švýcarsku slíbil pan Frank svému rasovému bratrovi, že zaplatí ne míň jak 50 000 $, neboť použil Levinův dialog a "vsunul" ho do deníku, který potom vydával za vynikající práci svojí dcery."

Další průzkum přinesl 7. května 1962 odpověď firmy newyorských právníků, která zněla:

"Byl jsem státním zástupcem Meyera Levina ve věci jeho obžaloby proti Ottovi Frankovi a ostatním. Je pravdou, že soudní porota přidělila panu Levinovi 50 000 $ odškodné, jako to bylo naznačené ve vašich novinách. Toto rozhodnutí soudu bylo později soudcem Samuelem C. Colemanem zrušeno z důvodu, že odškodnění nebylo dokázané způsobem, jaký si vyžaduje zákon. Obžaloba byla později vyřízená, přičemž odvolání soudce Colemana zůstalo nevyřešené."

"Obávám se, že samotný případ není oficiálně zapsaný, pokud se bere do úvahy rozhodnutí samotného soudu a nebo i dokonce soudce Colemana. Přesné postupy byly zapsané v Newyorském dodatku 141, druhá část a v 5. druhé části 181. Číslo správního spisu v kanceláři Místních newyorských právníků je 2241-1956 a spis je pravděpodobně pořádně hrubý..."

V celé sérii podvodů spáchaných na podporu mýtu o "holocaustu" a ságy o šesti milionech je ještě jedna lež. Samozřejmě, rozhodnutí soudu o autentičnosti Deníku Anny Frankové nebylo "oficiálně oznámeno".

Krátká zmínka může být udělána i o dalším deníku, který vyšel jen krátce po příběhu Anny Frankové a nesl název Notes from the Warsaw Ghetto: Journal of Emanuel Ringelblum (Poznámky z varšavského ghetta: deník Emanuela Ringelbluma, New York, 1958). Ringelblum byl vůdcem sabotáže proti Němcům v Polsku, jako i povstání ve varšavském ghettu v roce 1943 před tím, než byl nakonec zatčen a roce 1944 popraven. Ringelblumův deník, který mluví o obyčejných "bludech", které bez jakéhokoliv podloženého tvrzení rozšiřují vyhlazování židů v Polsku, vyšel pod tou stejnou komunistickou záštitou jako Hoessovy paměti. McGraw-Hill, vydavatel americké verze, přiznává, že mu odmítli přístup k původním necenzurovaným svazkům, které v roce 1952 vydala ve Varšavě komunistická vláda. Všechny "důkazy"" o holocaustu, které pocházejí z komunistických zdrojů, jsou jako historické dokumenty úplně bezcenné.

NAHROMADĚNÉ VÝMYSLY