Ve svojí knize Adolf Hitler, Colin Cross, který se k problémům této doby staví o mnoho inteligentněji, než jak je to zvykem, bystře zjišťuje, že "Přemisťování židů a jejich zabíjení v čase beznadějné válečné krize bylo z jakéhokoliv racionálního hlediska pohledu zbytečné" (str. 307). Přesně tak, a z toho bodu se můžeme dobře zeptat na pravděpodobnost iracionalismu a zda to vůbec bylo možné. Je pravděpodobné, že ke konci války, když Němci bojovali o přežití na dvou frontách, by na míle převáželi miliony židů, aby podle předpokladů uspořádali nákladná jatka ? Dopravení třech a nebo čtyř milionů židů jen do samotné Osvětimi (za předpokladu, že takové nafouklé množství existovalo, což není pravda), by se na německé transportační možnosti uvalilo nepřekonatelné břemeno, které by vysílilo podporování daleké ruské fronty. Transportování bájných šesti milionů a nevyčíslitelné množství jiných národností do internačních táborů a jejich ubytování, oblečení a strava, by jednoduše paralyzovalo všechny vojenské operace. Není žádný důvod domnívat se, že úspěšní Němci by takto ohrozili svoji budoucnost.

Na druhé straně, rozumná transportace 363 000 vězňů během války do Osvětimi (množství, o kterém víme, že tam bylo zaregistrováno) dává smysl přinejmenším v poměru k nuceným pracem, pro které tam byli dodávaní. Ve skutečnosti je jisté, že ze třech milionů židů v Evropě byly internovány ne víc jak dva miliony židů, a je pravděpodobné, že číslo se pohybuje kolem 1 500 000. Později ve Zprávě červeného kříže uvidíme, že například na Slovensku se uvěznění v táborech vyhnula celá židovská populace, přičemž jiní byli umístněni ve společných ghettech jako v Terezíně. Kromě toho deportací ze západní Evropy bylo o mnoho méně. Reitligerův odhad, že z celkové populace 320 000 francouzských židů bylo deportováno jen okolo 50 000, už byl zmíněn.

Otázka musí být položena i tak, zda bylo fyzicky možné zničit ty údajné miliony židů. Měli na to Němci dost času ? Je pravděpodobné, že by spalovali miliony lidí, když měli tak málo pracovních sil a každý vězeň byl potřebný, aby se mohl zapojit do válečné výroby ? Bylo by to možné, za šest měsíců vyhubit milion lidí a zahladit po nich všechny stopy ? Dalo by se takové seskupení židů a jejich popravy udržet v tajnosti ? To jsou druhy otázek, na které by se kriticky myslící osoba měla zeptat. A velmi brzy objeví, že nejen statistické a dokumentační důkazy, ale i jednoduchá logika znevažují bajku o šesti milionech.

I když to nebylo možné, aby se v nich zabíjely miliony lidí, povaha a možnosti koncentračních táborů byly obrovsky přehnané, aby mohlo být toto tvrzení aspoň zdánlivě důvěryhodné. William Shirer v typicky lehkomyslné pasáži uvádí, že "Všechny ze třiceti táborů hlavních nacistických koncentračních táborů byly tábory smrti" (viz str. 1150). To je úplná lež a teď ji nepřijímají ani hlavní propagátoři mýtu o vyhlazování. Shirer také cituje knihu od Eugena Kogona The Theory and Practice of Hell (Teorie a praxe pekla), New York, 1950, str. 227), která jako celkový počet úmrtí ve všech táborech předkládá směšné číslo 7 125 000, přesto Shirer v poznámce přiznává, že je to "nepochybně vysoké".

"TÁBORY SMRTI" ZA ŽELEZNOU OPONOU

Je pravdou, že spojenecká propaganda v roce 1945 tvrdila, že všechny koncentrační tábory, hlavně ty, které byly na území Německa, byly "tábory smrti", ale ne dlouho. K tomuto problému napsal významný americký historik Harry Elmer Barnes: "Tyto tábory smrti byly nejprve předložené v Německu, například Dachau, Belsen, Buchenwald, Sachsenhausen a Dora, ale následně bylo dokázáno, že v těchto táborech neexistovalo žádné systematické vyhlazovaní. Pozornost se potom obrátila na Osvětim, Treblinku, Belzec, Chelmno, Jonowska, Tarnow, Ravensbrück, Mauthausen, Breznia a Birkenau, což nevyčerpává seznam, jehož délka se mění podle potřeby" (Rampart Journal, léto 1967). To, co se stalo, bylo, že jistí čelní pozorovatelé z britských a amerických okupačních vojsk v Německu zjistili, že mnoho obyvatel zemřelo během posledních měsíců války na nemoci anebo hladem, ale konec konců nenašli žádný důkaz o "plynových komorách". Výsledkem bylo, že východní tábory v ruské zóně, jako Osvětim a Treblinka, se náhle dostaly do popředí jako centrum vyhlazování (přesto nikomu nebylo dovoleno je vidět) a tato náchylnost přetrvává dodnes. V těchto táborech se prý všechno odehrávalo, ale když je zahalila železná opona, nikdo nebyl schopný prozkoumat tato obvinění. Komunisti tvrdí, že v obrovských plynových komorách, které naráz pojmuly i 2 000 lidí, zemřely v Osvětimi čtyři miliony židů - a nikdo nemohl tvrdit opak.

A jaká je pravda o takzvaných "plynových komorách" ? Stephen F. Pinter, který jako právník pro Válečné oddělení Spojených států sloužil v armádě v Německu a Rakousku šest roků po válce, udělal 14. června 1959 v rozsáhle čteném katolickém časopise Our Sunday Visitor následující výpověď:

"V Dachau jsem byl jako právní zástupce Válečného oddělení Spojených států 17 měsíců po válce a můžu potvrdit, že v Dachau nebyla žádná plynová komora. To, co tam bylo návštěvníkům a ohledávačům ukazované a nesprávně popsané jako plynová komora, bylo krematorium. Taky v žádném koncentračním táboře v Německu nebyla plynová komora. Bylo nám řečeno, že plynová komora je v Osvětimi, ale když to bylo v ruské okupační zóně, neměli jsme povolení jít tam vyšetřovat, neboť Rusové by to nedovolili. Z mých šesti poválečných roků strávených v Německu a Rakousku jsem byl schopen stanovit, že jisté množství zabitých židů tu bylo, ale tento počet určitě nikdy nedosáhl čísla milion. Povídal jsem si s tisíci židů, bývalých obyvatel koncentračních táborů v Německu a v Rakousku a v této věci se považuji za velmi kvalifikovaného".

Toto je příběh, který se od obvyklé propagandy velmi odlišuje. Pinter má samozřejmě velké znalosti o problému, ve kterém jsou krematoria představována jako plynové komory. Je to velmi frekventované, a protože v těchto táborech nikdy neexistovaly plynové komory, začal se používat zavádějící výraz "plynová pec" s cílem poplést si plynovou komoru s krematoriem. Krematoria, samostatné pece podobné těm, jaké se používají i dnes, se používala jednoduše na zpopelnění těch osob, které v táboře zemřely z různých přirozených příčin, hlavně na infekční nemoci. Tento fakt byl na závěr dokázán i německým arcibiskupem kardinálem Faulhaberem z Mnichova. Informoval Američany, že v září 1944 bylo během náletu na Mnichov zabito 30 000 lidí. Toho času požádal arcibiskup úřady, aby byla těla obětí zpopelněna v krematoriu v Dachau. Ale bylo mu bohužel řečeno, že tento plán nemůže být vykonaný; krematorium, které má jen jednu pec, nebylo schopné zvládnout kremaci těl obětí náletu. Proto je jasné, že si nemohlo poradit ani s 238 000 židovskými těly, která tam byla údajně zpopelněna. Aby se to dalo uskutečnit, muselo by být krematorium v nonstop provozu 326 roků a získalo by tím 530 tun popela.

SNÍŽENÍ POČTU OBĚTÍ

Počty obětí v Dachau jsou typickým příkladem zveličování, které jsou od tehdy o dost upravené. V roce 1946 odhalil pamětní desku Philip Auerbach, židovský státní kancléř bavorské vlády, který byl odsouzen za zpronevěru peněz, o kterých tvrdil, že to je odškodné pro židy, přičemž tyto osoby ve skutečnosti neexistovaly. Na desce stálo: "Tato plocha je památná jako svatostánek 238 000 osobám, které tu byly spáleny". Od tehdy se oficiální počet obětí musel pravidelně posouvat směrem dolů a teď stojí na čísle 20 600, z něhož většina zemřela ke konci války na tyfus a hladem. Toto snižování k deseti procentům původního počtu bude nepochybně pokračovat a jednoho dne se uplatní i při celkovém vymyšleném čísle šest milionů.

Dalším příkladem velkých oprav je součastný odhad osvětimských obětí. Absurdní tvrzení o třech anebo čtyřech milionech už nejsou přijatelná ani pro Reitlingera. Celkový počet obětí teď odhaduje na 600 000; a i když je toto číslo stále extrémně zveličené, je to důležité ubrání a dají se očekávat i další postupy. Sám Shirer cituje poslední Reitlingerův odhad, ale to se neshoduje s jeho dřívějším tvrzením, že polovina z toho počtu, okolo 300 000 maďarských židů, byla údajně "zabita za 46 dní" - největší příklad nejnespolehlivějšího nesmyslu, který je k této věci napsaný.

LIDSKÉ PODMÍNKY

To, že ke konci války zahynulo v chaotických podmínkách několik tisíc obyvatel tábora, nás přivádí k otázce o jejich podmínkách během války. Ty byly v nespočetných knihách velmi hrozného a ošklivého druhu schválně zfalšovány. Zpráva Červeného kříže, prozkoumaná později, na závěr ukazuje, že během války byly tábory řádně řízené. Pracující obyvatelé dostávají i během roků 1943 a 1944 denní dávku ne méně jak 2 750 kalorií, což je víc než dvojnásobek průměrné civilní dávky v okupovaném Německu po roce 1945. Obyvatelstvo bylo pod pravidelnou zdravotní péčí a ti, kteří vážně onemocněli, byli přeloženi do nemocnice. Narozdíl od sovětských táborů všichni obyvatelé mohli dostat od Speciální podpůrné divize červeného kříže balík s jídlem, oblečením a lékařským materiálem. Úřad veřejné žaloby vedl důkladně vyšetření každého případu kriminálního charakteru a ti, kteří byli uznáni nevinnými, byli osvobozeni z obvinění a ty, kteří byli uznaní jako vinní z těžkých trestných činů, odsoudil vojenský soud a nakonec byli popraveni. V kolbenských federálních archivech je Himmlerův příkaz z ledna 1943 týkající se poprav a souhlasí, že "žádná brutalita není dovolená" (Manvell & Frankl, viz str. 312). Příležitostně se udála nějaká brutalita, ale takové případy okamžitě pečlivě prozkoumal soudce S.S. Konrad Morgen z Úřadu říšské kriminální policie, jehož prací bylo vyšetřovat nesrovnalosti v různých táborech. Sám Morgen obžaloval buchenwaldského velitele Kocha z výtržnosti v jeho táboře a na tento proces byla přizvána i německá veřejnost. Je důležité, že Oswald Pohl, správce systému koncentračních táborů, se kterým bylo v Norimberku tak hrubě zacházeno, se přikláněl k potrestání Kocha trestem smrti. Ve skutečnosti odsoudil soud S.S. Kocha na smrt, ale byla mu místo toho dána možnost sloužit na ruské frontě. Avšak předtím, než to mohl udělat, princ Waldeck, krajský vůdce S.S., vykonal jeho popravu. Tento případ je dostatečným důkazem toho, s jakou vážností se S.S. dívalo na nepotřebnou brutalitu. Během války se kvůli zabránění výtržnostem vedlo několik podobných soudních žalob S.S. a před rokem 1945 se vyšetřovalo víc jak 800 případů. Morgen v Norimberku svědčil, že o převládajících podmínkách v táboře osobně diskutoval se stovkami jejich obyvatel. Zjistil, že ohledně nemocnice tam byly nějaké menší připomínky a všiml si, že tempo a výkon byly při nucených prácích o moc nižší než mezi německými občanskými zaměstnanci.

Pinterovy důkazy a důkaz kardinála Faulhabera byly předloženy tak, aby znevážily obvinění o vyhlazování v Dachau a abychom viděli, jak počet obětí tohoto tábora postupně klesá dolů. Ve skutečnosti může být tábor v Dachau, nedaleko Mnichova, brán jako průměrný příklad internačních míst. Nucená práce v továrnách a dílnách byla každodenním úkolem, ale komunistický vůdce Ernst Ruff ve svém přísežném prohlášení z 18. dubna 1947 v Norimberku svědčil, že zacházení s vězni během popsaných prací jako i v celém táboře Dachau zůstalo lidské. Tajný polský vůdce Jan Piechowiak, který byl v Dachau od 22. května 1940 až do 29. dubna 1945, také 21. května 1946 svědčil, že se s vězni dobře zacházelo, a že táboroví zaměstnanci S.S. byli "disciplinovaní". Berta Schirotschin, která během války pracovala v potravinářské službě v Dachau, svědčila, že až do roku 1945, i přes zvyšující se bídu v Německu, pracující obyvatelé dostávají každé ráno o 10. hodině svačinu.

Ve všeobecnosti stovky přísežných prohlášení z Norimberku svědčí o lidských podmínkách, které převládaly v koncentračních táborech; ale důraz se stále kladl jen na ty, které na německé velení vrhaly zlý stín a mohly být použité pro cílenou propagandu. Studia dokumentů také ukazují, že židovští svědci, kteří se pohoršovali nad jejich deportací a umístění ve vězeňských táborech, měli skon obrovsky zveličovat tvrdost jich podmínek, přičemž členové jiných národností, kteří tam byli internováni z politických příčin již výše uvedených, poskytli ve všeobecnosti ještě kolísavější obraz. V mnoha případech vězni, jako například Charlotte Bormannová, jejichž zážitky se neshodovaly s popisem, který byl předložený v Norimberku, nebyli připuštěni ke svědectví.

NEODVRATITELNÝ CHAOS

Klidná situace, která převládala v německých koncentračních táborech, se pomalu v posledních strašných měsících roku 1945 hroutila. Zpráva Červeného kříže z roku 1948 vysvětluje, že nálety spojenců paralyzovaly transportační a komunikační systémy Říše, takže se do táborů nedostávalo žádné jídlo a hlad si vyžádal narůstající počet obětí nejen ve vězeňských táborech, ale i mezi německým obyvatelstvem. Tato hrozná situace v táboře byla doprovázena velkou hustotou obyvatel a z toho vyplývajícím vypuknutím tyfové epidemie. Přelidnění bylo výsledkem toho, že vězni z východních táborů, například z Osvětimi, byli před ruským postupem evakuováni na západ. Kolony takových unavených lidí přišly do několika německých táborů jako Belsen a Buchenwald, které se samy nacházely ve stavu velkých těžkostí. V těchto měsících byl hlavní belsenský tábor, nedaleko města Brémy, v chaotických podmínkách a Himmlerův lékař Felix Kersten, antinacista, vysvětluje, že nešťastné pojmenování "tábor smrti" znamenalo jedině zuření tyfové epidemie, která tam vypukla v březnu 1945 (Memoirs 1940 - 1945 (Paměti 1940 - 1945), Londýn, 1956). Tyto strašlivé podmínky si nepochybně vyžádaly několik tisíc obětí na životech a tyto podmínky jsou ukazovány na fotografiích s vysílenými lidskými bytostmi a hromadami mrtvol, které propagandisté s potěšením ukazují s tvrzením, že to jsou oběti "vyhlazování".

Překvapující čestná zpráva o situaci v Belsenu se v roce 1945 objevila v Dějinách druhé světové války (svazek 7, č. 15) od Russela Bartona, tehdejšího správce a konzultanta psychiatra v nemocnici Severalls v Essexe, který po válce jako medik strávil v táboře jeden měsíc. Jeho prohlášení živě zobrazuje skutečné příběhy o úmrtnosti, která se ke konci války v takových táborech vyskytovala a jak k těmto extremním podmínkám, které tam převládaly, došlo. Dr. Barton vysvětluje, že když v roce 1945 převzal velení v Belsenu, "tak si myslel, že v táboře byly nějaké ukrutnosti", kromě disciplíny a těžké práce. "Mnoho lidí" píše Dr. Barton, "popsalo podmínky vězňů tak, aby schválně poškodili Němce... Obyvatelé táborů horlivě citovali příklady brutality a zanedbávání a novináři z různých zemí, kteří tábor navštěvovali, podávali tamní situaci podle potřeby propagandy u nich doma."

Avšak Dr. Barton objasňuje, že podmínkám hladovění se za těchto okolností nedalo vyhnout a že se odehrávala jen v měsících v roce 1945. "Z rozhovorů s vězni se zdálo, že podmínky v táboře nebyly až do konce roku 1945 až tak zlé. Mezi borovicovými stromy byly postaveny chatrče, z nichž byla každá zaopatřena laboratořemi, umyvadly, sprchami a pecemi na topení." Příčina nedostatku jídla je také vysvětlena: "Německými důstojnickými lékaři mi bylo řečeno, že během několika měsíců bylo dovážení potravy do tábora složité. Na všechno, co se pohnulo, byla s největší pravděpodobností shozena bomba... Byl jsem překvapený, když jsem našel záznamy staré dva a nebo tři roky, kde stálo, že každý den se tam vařila obrovská množství jídel. Od té doby jsem byl přesvědčený, narozdíl od populárního názoru, že tam nikdy neexistovala politika úmyslného vyhlazování. Proč potom tolik lidí trpělo na podvýživu ?... Hlavní příčiny takového stavu byly v Belsenu nemoci, velké přelidnění, nedostatek zákonů a pořádku ve vnitřních chatrčích a nedostatek zásoby jídla, vody a léků". Nedostatek pořádku, který vedl k výtržnostem při rozdělování jídla, potlačili Britové palbou z automatických zbraní a ukázáním síly, když se britské tanky a obrněná vozidla dostaly do tábora.

Kromě toho, za těchto okolností neodvratných smrtí, Glyn Hughes odhaduje, že asi "dalších tisíc bylo zabito kvůli dobrotě anglických vojáků, kteří jim dávali vlastní příděly a čokolády." Jako muž, který byl v Belsenu, si Dr. Barton velmi dobře uvědomuje lži bajek o koncentračních táborech a uzavírá: "Pokoušejíc se odhadnout příčiny toho, co se odehrávalo v Belsenu, se musíte mít na pozoru před hrozným popisem pro cíle propagandy, která ukazuje masy vyhladovělých těl." Mluvit o těchto podmínkách "naivně v termínech ´dobrý´ a nebo ´zlý´ znamená ignorovat základní skutečnosti..."

ZFALŠOVANÉ FOTOGRAFIE