Existuje jeden přehled o židovské otázce během 2. světové války a podmínkách v německých koncentračních táborech, který je nejčestnější a nejobjektivnější, třísvazkový Report of the International Comitee of the Red Cross on its Activities during the Second World War (Zpráva Mezinárodní komise červeného kříže o jeho aktivitách během druhé světové války), Ženeva, 1948). Tato podrobná zpráva z úplně neutrálního zdroje sloučila a rozepsala svoje nálezy ve dvou zprávách: Documents sur ľactivité du CICR en faveur des civils detenus dans les camps de concentraton en Allemagne 1939-1945 (Ženeva, 1946) a Inter Arma Caritas: the Work of the ICRC during the Second World War (Ženeva, 1947). Tým autorů, kterému předsedal Fréderic Siordet, na úvodních stranách zprávy vysvětluje, že jejich cílem byla, v tradicích Červeného kříže, přísná neutralita, a v tom spočívá její obrovská hodnota.

Mezinárodní komise červeného kříže (ICRC) se v roce 1929 úspěšně zúčastnila Ženevského vojenského sjezdu, aby získala přístup k civilním vězňům, které ve střední a západní Evropě zadržovaly německé úřady. Naopak ICRC nebyla schopná získat jakýkoliv přístup do Sovětského svazu, který usnesení sjezdu nepřijal. Miliony civilistů a vojenských zajatců zadržovaných v SSSR, o jejichž podmínkách se vědělo, že jsou jedny z nejhorších, byly tímto úplně odříznuty od jakéhokoliv mezinárodního spojení a nebo dozoru.

Zpráva Červeného kříže je první, ve které jsou opodstatněny okolnosti, za kterých byli židé dopraveni do koncentračních táborů, tzv. jako nepřátelští cizinci. Při popisování dvou typů jako kategorii civilních zajatců rozeznává zpráva druhý typ jako "Civilisti deportovaní z administrativních důvodů (v němčině "Schutzhäftlinge"), jejichž zatčení mělo politický a nebo rasový charakter, neboť jejich přítomnost byla považována jako nebezpečí vůči státu a nebo okupační síly" (svazek III, str. 73). Pokračuje, že tyto osoby "se nacházely ve stejném stavu, jako osoby zatčené a nebo uvězněné podle zákona z bezpečnostních důvodů" (str. 73).

Zpráva přiznává, že na začátku se Němci zdráhali povolit Červenému kříži inspekci lidí, kteří byli uvězněni z bezpečnostních důvodů, ale ve druhé polovině roku 1942 obdržela ICRC od Německa důležité povolení. Od srpna 1942 měl dovoleno distribuovat balíčky s jídlem do hlavních koncentračních táborů v Německu a počátkem února 1943 bylo toto povolení rozšířeno na všechny tábory a věznice (svazek III, str. 78). ICRC se co nejdřív spojila s velitely táborů a začala je podporovat jídlem, což fungovalo až do posledních měsíců roku 1945 a židovští zajatci se doslova vrhli do psaní děkovných dopisů.

PŘÍJEMCI BALÍKŮ ČERVENÉHO KŘÍŽE BYLI ŽIDÉ

Ve zprávě se uvádí, že "denně bylo zabaleno 9 000 balíků. Od jara 1943 do května 1945 bylo do koncentračních táborů posláno asi 1 200 000 balíků s celkovou hmotností 4 500 tun." (svazek III, str. 80). Kromě jídla obsahovaly i oblečení a léky. "Balíky byly poslány do táborů Dachau, Buchenwald, Sangerhausen, Sachsenhausen, Oranienburg, Flossenburg, Landsbergam-Lech, Flöha, Ravensbrück, Hamburg-Neuengamme, Mauthausen, Terezín, Osvětim, Bergen-Belsen, do táborů v blízkosti Vídně a ve středním a jižním Německu. Hlavními příjemci byli Belgičané, Holanďané, Francouzi, Řekové, Italové, Norové, Poláci a hlavně židé" (svazek III, str. 83). Během války "komise rozbírala a rozdělila v podobě pomocných příspěvků víc jak 20 milionů švýcarských franků, které dostala od židovských sociálních organizací, hlavně od americké Komise společné distribuce z New Yorku" (svazek I, str. 644). Této organizaci povolila německá vláda řídit v Berlíně svoji kancelář a to až do doby, dokud nevstoupili Američané do války. ICRC prohlásila, že stáhnutí jejích rozsáhlých podpůrných operací pro židovské zajatce nebylo ze strany Německa, ale kvůli nepřístupné spojenecké blokádě v Evropě. Většinu nákupů potravin byla uskutečněna v Rumunsku, Maďarsku a na Slovensku.

ICRC udělila zvláštní pochvalu bohatým podmínkám, které až do její poslední návštěvy v dubnu 1945 převládaly v Terezíně. Tento tábor, "kde bylo z různých zemí deportováno 40 000 židů, byl poměrně privilegovaným ghettem" (svazek III, str. 75). Podle zprávy "delegáti komise mohli navštívit tábor v Terezíně, který byl jen pro židy a vládly tam zvláštní podmínky. Z informací, které posbírala komise, byl tento tábor založen jako experiment, který uskutečnili jistí vůdcové Říše... Tito muži si přáli dát židům prostředky na založení komunálního života ve městě s jejich vlastní správou a možností skoro úplné autonomie... Dva vyslanci navštívili tento tábor 6. dubna 1945. Potvrdili příznivý dojem, který získali už během první návštěvy" (svazek I, str. 642).

ICRC také udělila pochvalu režimu Iona Antonesca ve fašistickém Rumunsku, kde mohla komise rozšířit svoji pomoc mezi 180 000 rumunských židů, a to až do dob sovětské okupace. Pomoc byla potom ukončena a komise hořce poznamenala, že se nikdy nepodařilo "poslat něco takového do Ruska" (svazek II, str. 62). Taková situace se vztahovala na mnoho německých táborů po jejich "osvobození" Rusy. Poté, kdy bylo po začátku sovětské okupace mnoho zajatců evakuováno na západ, obdržela ICRC objemný příliv pošty z Osvětimi. Ale snahy Červeného kříže poslat pomoc zajatcům, kteří byli v Osvětimi a zůstali pod sovětskou kontrolou, byly marné. Avšak balíky s jídlem byly ještě poslány bývalým obyvatelům Osvětimi, kteří byli převezeni do táborů jako Buchenwald a Oranienburg.

ŽÁDNÉ DŮKAZY O GENOCIDĚ

Jedna z nejdůležitějších stránek zprávy červeného kříže je, že objasňuje pravdivé příčiny událostí, které se ke konci války v táborech nepochybně staly. Zpráva říká: "V chaotických podmínkách, ve kterých se Německo během invaze v posledních měsících války nacházelo, nedostaly tábory žádné zásoby jídla a hlad si vyžádal zvyšující počet obětí. Německá vláda, sama znepokojená touto situací, naposled informovala ICRC 1. února 1945... V Březnu 1945 přinesly rozhovory mezi prezidentem ICRC a generálem S.S. Kaltenbrunnerem ještě rozhodnější výsledky. Podporu mohla nadále poskytovat ICRC a do každého tábora byl povolán jeden vyslanec..." (svazek III, str. 83). Je jasné, že německé úřady i přes většinu problémů maximálně ulehčovaly tuto strašnou situaci. Červený kříž je celkem přesný, když uvádí, že pomoc s jídlem byla v té době zastavena kvůli spojeneckému bombardování německých transportů a v zájmu internovaných židů protestoval 15. března 1944 proti "barbarské vzdušné válce spojenců" (Inter Arma Caritas, str. 78). Kolem 2. října 1944 varovala ICRC německé ministerstvo zahraničních věcí o hrozném úpadku německého transportačního systému prohlášením, že podmínky hladomoru se pro lidi v Německu staly nezvratnými.

Co se týče teto podrobné třísvazkové zprávy, je důležité zdůvodnit, že vyslanci Mezinárodního červeného kříže nenašli v táborech v okupované Evropě, v těch, které byly pod správou Trojpaktu, ani jediný důkaz o úmyslné politice vyhlazování židů. Ani v jedné ze svých 1 600 stran nevzpomíná zpráva nějakou takovou věc, jako je plynová komora. Přiznává, že židé, jako mnoho jiných národností zapletených do války, trpěli bídou a nedostatkem, ale jeho úplné mlčení o nějakém plánovaném vyvražďování je samo o sobě dostatečné vyvrácení mýtu o šesti milionech. Jako zástupci z Vatikánu, se kterými spolupracovali, tak i Červený kříž považoval za nemožné, aby připustili vykonávání genocidy, která se podle některých zdrojů stala rozkazem dne.

Co se týče množství úmrtnosti, zpráva poukazuje, že většina židovských doktorů z táborů byla použita při bojích na východní frontě, takže v roce 1945, když vypukla tyfová epidemie, nebyli k dispozici (svazek I, str. 204). Mimochodem, taktéž je často tvrzeno, že masové popravy byly vykonávány v plynových komorách rafinovaně zamaskovaných jako sprchy. Zpráva toto nepodložené tvrzení považuje za nesmysl. "Nejen prostory na umývání, ale i instalace pro koupelny, sprchy a pracovny byly delegáty prošetřeny. Často se museli dožadovat, aby udělali armatury ještě jednoduší a aby je opravili a nebo zvětšili" (svazek III. str. 594).

NE VŠICHNI BYLI INTERNOVÁNI