Bez jakýkoliv pochybností je nejdůležitější a nejpravdivější studií o otázce vyhlazování práce francouzského historika profesora Paula Rassiniera. Pozoruhodná hodnota jeho práce spočívá v tom, že Rassinier sám poznal život vězně v německém koncentračním táboře a také, že jako socialistického intelektuála a antinacistu ho nemůže nikdo obvinit z toho, že by obhajoval Hitlera a národní socialismus. Až do svojí smrti v roce 1966 strávil Rassinier svoje poválečné roky obhajováním spravedlnosti a historické pravdy a výzkumem, který vyloženě odmítal mýtus o šesti milionech a legendy o nacistickém démonismu.

Od roku 1933 až do roku 1943 byl Rassinier profesorem historie na College d´enseignement v Belforte, na akademii de Besancon. Během války se zapojil do odbojové činnosti, až dokud ho 30. října 1943 nezatklo Gestapo a potom byl až do roku 1945 umístněný v koncentračním táboře Buchenwald a Dora. Ke konci války dostal v Buchenwaldu tyfus, který tak podlomil jeho zdraví, že už dál nemohl pokračovat v učení. Po válce byl Rassinier odměněný vyznamenáním Medaille de la Résistance a Reconnaisance Francaise a byl ve francouzské komoře poslanců, ze které ho v listopadu 1946 vyhnali komunisti.

Rassinier se potom pustil do své významné práce, která se zabývala systematickou analýzou údajných krutostí Němců během války, ale hlavně domnělým "vyhlazováním" židů. Jeho díla jsou samozřejmě velmi málo známá; jen zřídka byly jeho práce přeloženy do jiných jazyků a v angličtině se neobjevila ani jedna jeho práce. Jeho nejdůležitější díla jsou: Le Mensonge d´Ulysse (Odysea lži, Paříž, 1949), prozkoumání podmínek v koncentračních táborech, které byly založeny na jeho vlastních zkušenostech; a Ulysse trahi par le Siens (1960), pokračování, které nadále odmítalo podvody propagandy týkající se koncentračních táborů. Jeho velkolepá práce byla zakončena dvěma závěrečnými pracemi, Le Véritable Procés Eichmann (1962) a Le Drame des Juifs européen (1964), ve kterých Rassinier pomocí pečlivých statistických analýz odhaluje nečestné a nedbalé překrucování faktů o osudu židů. Poslední práce se také zabývá politickou a finanční důležitostí legendy o vyhlazování a izraelským a komunistickým vykořisťováním s jeho pomocí.

Jednou z mnohých zásluh Rassinierovy práce je vyvrácení mýtu o celkové německé "zkaženosti"; s ničivou sílou odhaluje, jak byla historická pravda zahlazena a nahrazena neproniknutelnou oponou partyzánské propagandy. Jeho zkoumání nakonec ukazuje, že osud židů během 2. světové války, jednou a pro vždy osvobozený od zkreslení a zmenšený do správných rozměrů, ztrácí svůj chvástající se "objem" a už se na něj dívá jako na jeden z mnohých skutků v o mnoho větší a širší tragédii. Na svém rozsáhlém přednáškovém turné po Západním Německu na jaře 1960 zdůraznil profesor Rassinier svému německém publiku, že už je nejvyšší čas na znovuzrození pravdy o legendě vyhlazování, a že sami Němci by s tím měli začít co nejdřív, než se toto nepodložené tvrzení stane úplně neodstranitelnou skvrnou na jméně Německa v očích celého světa.

PODVODY S "PLYNOVÝMI KOMORAMI"

Rassinier nazval svoji první knihu Odyssea lží jako přirovnání ke skutečnosti, že cestovatelé se stále vracejí s neuvěřitelnými příběhy a až do svojí smrti vyšetřoval všechny příběhy literatury o vyhlazování a pokoušel se vystopovat jejich autory. Ihned vyvrátil extravagantní tvrzení Davida Rousseta o plynových komorách v Buchenwaldu, která byla uvedena v knize The Other Kingdom (Jiné království, New York, 1947), a jako bývalý obyvatel Buchenwaldu Rassinier dokázal, že tam neexistovaly žádné takové věci (Le Mensoge d´Ulysse, viz str. 209). Rassinier také vystopoval Abbého Jean-Paula Renarda a zeptal se ho, jak může s jistotou tvrdit ve své knize Chaines et Lumieres, že Buchenwaldu byly v činnosti plynové komory. Renard odpověděl, že o jejich existenci mu řekli jiní a i přesto chtěl vystupovat jako svědek o věcech, které nikdy neviděl (viz. str. 209).

Rassinier také prošetřil tvrzení Denisy Dufournierové v její knize Ravensbrück: The Women´s Camp of Death (Ravensbrück: Ženský tábor smrti, Londýn, 1948) a znovu zjistil, že autorka nemá o plynových komorách žádný jiný důkaz, kromě nejasných "bludů", o kterých Charlotte Bormannová uvedla, že je schválně rozšiřovali komunističtí političtí vězni. Podobné prošetření bylo vykonané i s knihami This was Auschwitz: The Story of a Murder Camp (Londýn, 1946) od Philipa Friedmana a The Theory and Practice of Hell (New York, 1950) od Eugena Kogona a zjistil, že ani jeden z těchto autorů se nemůže prokázat autentickým svědkem, který by v Osvětimi viděl na vlastní oči plynovou komoru a ani tito autoři neviděli nikdy v životě nějakou takovou věc. Rassinier vzpomíná Kogonovo tvrzení, že nebohý bývalý vězeň Janda Weiss řekl Kogonovi mezi čtyřmi očima, že v Osvětimi viděl na vlastní oči plynovou komoru. Ale samozřejmě, když byla tato osoba po smrti, Rassinier nebyl schopný prošetřit toto tvrzení. Ovšem byl schopný bavit se s Benediktem Kautskym, autorem knihy Teufel und Verdammte, který tvrdil, že v Osvětimi prý byly vyvražděny miliony židů. Avšak Kautsky jen přiznal, že to napsal ve své knize, a vymluvil se, že toto tvrzení je založené na tom, co mu "řekli" jiní.

Další autorem knih o vyhlazování je Miklos Nyizli a jeho kniha Osvětimský doktor, ve které se nachází mnoho zfalšovaných faktů a evidentní protiřečení a nejhanebnější lži ukazují, že autor mluví o místech, která s největší pravděpodobností nikdy neviděl (Le Drame des Juifs européen, str. 52). Podle tohoto "Osvětimského doktora" bylo během čtyř a půl roku každý den vyhubeno 24 000 obětí, což je obrovský postup z 24 000 vyhlazených každý den během dvou a půl roku podle Olgy Lengyelové. Do roku 1945 by to znamenalo 41 milionů obětí, dvaapůlkrát víc, než jaká byla celosvětová předválečná židovská populace. Když se Rassinier pokoušel vypátrat tohoto divného "svědka", bylo mu řečeno, že "krátce před vydáním knihy zemřel". Rassinier je přesvědčený, že to není nic jiného než vymyšlená postava.

Od války Rassinier cestoval po Evropě, aby našel někoho, kdo během 2. světové války viděl v německých koncentračních táborech na vlastní oči vyhlazování v plynové komoře, ale nikdy takovou osobu nenašel. Zjistil, že ani jeden z autorů, kteří obviňovali Němce z vyhlazení milionů židů, neviděl nikdy žádnou plynovou komoru, a už vůbec ne v činnosti, a ani jeden z těchto autorů se nemůže prokázat svědkem, který by něco takového viděl na vlastní oči. Bývalí vězni jako Renard, Kautsky a Kogon nikdy nezakládali svá tvrzení na tom, co oni sami viděli, ale stále jen na tom, co "slyšeli" od jiných, vždy ze "spolehlivých" zdrojů, které jsou zvláštní shodou pokaždé mrtvé, takže nejsou stavu potvrdit a nebo vyvrátit jejich tvrzení.

Určitě ten nejdůležitější fakt, který vychází najevo a o kterém není vůbec žádných pochyb, je důkaz o vyložených podvodech s "plynovými komorami". Vážná vyšetřování vykonaná přímo v táborech s určitostí ukazovala, že přes prohlášení "svědků" jmenovaných výše, v německých táborech Buchenwald, Bergen-Belsen, Ravensbrück, Dachau, Dora anebo Mauthausen neexistovaly žádné plynové komory. Tento fakt, na který jsme už poukazovali, předložil Stephen Pinter a přijal ho i Institut součastné historie v Mnichově. Ale Rassinier poukazuje, že i přesto na Eichmannově procesu tito "svědkové" znovu tvrdili, že v Bergen-Belsenu viděli vcházet vězně do plynové komory. Co se týče východních táborů v Polsku, Rassinier ukazuje, že jediným důkazem potvrzujícím existenci plynových komor v táborech Treblinka, Chelmno, Belzec, Majdanek a Sobibor jsou již výše vzpomenuté nedůvěryhodné paměti Kurta Gersteina. Původní tvrzení, později odvolané, uvádělo absurdních 40 milionů lidí vyhlazených během války, přičemž v jeho prvních podepsaných pamětech počet snížil na 25 milionů. Další snížení bylo vykonáno v druhých pamětech. Autentičnost těchto dokumentů byla tak pochybná, že je nepřijal ani Norimberský soud, přesto jsou ještě stále v oběhu ve třech rozdílných verzích, jedna v němčině (distribuované na školách) a dvě ve francouzštině, ale ani jedna se neshoduje s tou druhou. Německá verze vystupovala na Eichmannově procesu v roce 1961 jako "důkaz".

Nakonec Rassinier přenáší pozornost na důležité přiznání Dr. Kuboveho, ředitele Centra součastných židovských dokumentací v Tel-Avivu, udělané 15. prosince 1960 v La Terre Retrouvée. Dr. Kubovy přiznává, že od Hitlera, Himmlera, Heydricha a nebo Göringa neexistuje ani jediný rozkaz k vyhlazování (Le Drame des Juifs européen, str. 31,39).

ODMÍTNUTÍ KLAMU O "ŠESTI MILIONECH"

Co se týče strašidelné propagandy o šesti milionech, profesor Rassinier ji odmítá na základě extrémně detailních statistických analýz. Poukazuje, že toto číslo bylo klamně založené na jedné straně kvůli nafouknutí předválečné židovské populace s tím, že všechny emigrace a evakuace byly ignorovány, a na straně druhé také kvůli stejné ignoraci počtu pozůstalých v roce 1945. Takové metody používal i Světový židovský kongres. Rassinier též odmítl jakékoliv písemné a nebo ústní doznání o šesti milionech pocházející ze skupiny "svědků" uvedených výše, neboť jejich doznání jsou plná nepřesností, jedno vyvrací druhé, jsou přehnaná a vymyšlená. Poskytuje třeba příklad obětí v Dachau, když uvádí, že v roce 1946 pastor Niemöller vícekrát zopakoval Auerbachových směšných údajných "230 800" úmrtí, přičemž v roce 1962 uvedl mnichovský biskup Nuehäusseler ve svém kázaní, že "z 200 000 osob ze 36 národností, které tam byly umístněny" zemřelo jen 30 000 lidí (Le Drame des Juifs européen, str. 12). Dnes se odhad zmenšil o několik dalších tisíc a to rozhodně není konečné číslo. Rassinier uzavírá, že přiznání na podporu šesti milionů od odsouzených mužů jako Hoess, Hoettl, Wisliczeny a Hoellriegel, kteří čelili představě trestu smrti a nebo naději na obdržení odložení trestu a během svého vězení byli často mučeni, jsou úplně nedůvěryhodná.

Rassinier považuje za velmi důležité, že během Eichmannova procesu nebylo na soudu vzpomenuto číslo šest milionů. "Obžaloba na Jeruzalémském procesu byla cíleně oslabená o její hlavní trumf, údajné vyhlazení šesti milionů židů v plynových komorách. Uprostřed úplného duševního a materiálního chaosu si toto tvrzení získalo uznaní doslova den po válce. Dnes už byly zveřejněny mnohé dokumenty, které nebyly v čase Norimberských procesů dostupné, a které dokazují, že kdyby Hitlerův režim utiskoval a pronásledoval židy, určitě by to nemělo za následek šest milionů obětí" (viz str. 125).

S pomocí stovek stran plných statistických údajů v Le Drame des Juifs uzavírá profesor Rassinier, že počet židovských obětí během druhé světové války nemohl být vyšší jak 1 200 000 a poznamenává, že to nakonec uznalo za právoplatné i Světové centrum součastných židovských dokumentací v Paříži. Avšak tento počet považuje za maximum a dává přednost spíše 896 892 obětí, které uveřejnil ve svojí studii o tom samém problému židovský statistik Raul Hilberg. Rassinier poukazuje, že stát Izrael i přesto všechno požaduje odškodné za šest milionů, za každou jednu údajnou oběť 5 000 marek.

EMIGRACE: KONEČNÉ ŘEŠENÍ

Profesor Rassinier silně zdůrazňuje, že německá vláda neměla nikdy jinou politiku než emigraci židů z Evropy. Ukazuje, že po vyhlášení Norimberských rasových zákonů v září 1935 jednali Němci s Brity o přesunutí německých židů do Palestiny na základě Balfourské deklarace. Když to nevyšlo, požádali o to stejné další země, ale všechny odmítly (viz str. 20). Palestinský projekt znovu ožil v roce 1938, ale upadl, neboť Německo nepřevedlo za jejich odjezd základní 3 000 000 marek, jak to požadovala Británie, bez nějakého nároku na odškodné. Nehledě na tyto těžkosti se Německo rozhodlo vykonat emigraci většiny jeho židů hlavně do Spojených států. Rassinier se také odvolává na francouzské odmítnutí madagaskarského plánu ke konci roku 1940. "Ve zprávě z 21. srpna 1942 státního zástupce ministerstva zahraničních věcí Třetí Říše Luthera se rozhodlo, že by mohlo být možné jednat s Francií v tomto směru. Během celého roku 1941 Němci doufali, že by bylo možné znovuotevřít toto rokování a dovést ho do šťastného konce" (viz str. 108).

Po vypuknutí války židé, kteří, jak nám Rassinier sděluje, v roce 1933 vyhlásili ekonomickou a finanční válku Německu, byli umístněni do koncentračních táborů; "takovým způsobem jednají s nepřátelskými cizinci v čase války všechny země na světě... Rozhodlo se, že budou znovu roztříděni a posláni na práce do velkých ghett, které by se po úspěšné invazi do Ruska ke konci roku 1941 nacházelo v takzvaných východních teritoriích blízko bývalé hranice mezi Ruskem a Polskem: v Osvětimi, Chelmnu, Belzecu, Majdanku, Treblince atd... Tam by vyčkali konec války, kdy by se znovu otevřely mezinárodní diskuse, které by rozhodly o jejich další budoucnosti" (Le Véritable Procés Eichmann, str. 20). Rozkaz na tuto koncentraci ve východním ghettu vydal, jak bylo již dříve poznamenáno, Heydrichovi Göring a byl označen jako "předehra k úspěšnému konečnému řešení", jejich emigraci za oceán po skončení války.

OBROVSKÉ PODVODY