Osvětim - fakta versus fikce

Zanedlouho nás bude dělit první desetiletí od tzv. „sametové revoluce“ – nenásilné výměny moci v tehdejší ČSSR. Deset let přerodu v demokracii západního stylu. Jak tento přerod probíhal a kam nás vede, zanechává a probouzí pocity skepse v nejednom z nás.

Situace dnes, kdy stejní oportunisté a přizpůsobivci, kteří ještě nedávno hlásali komunistická hesla, tvoří hospodářskou a politickou elitu „nového řádu“, kdy malé podnikatele likvidují monopoly mezinárodního kapitálu, kdy se „political correctness“ stává základem našeho veřejného života a svobodě projevu jsou nasazovány stále nové a důraznější mantinely, kdy duchovní devastace země má být dovršena vytvořením multikulturní společnosti, není ničím jiným, než co nám bylo od počátku slibováno – „návrat mezi země demokracie, mezi země západní Evropy“.

Problém není nesplněný slib, nýbrž zidealizované představy většiny našich obyvatel o současné západní Evropě. Ta už má dnes s duchovním ,kulturním a také mocenským centrem světa, kterým bezesporu bývala, jen velmi málo společného. Jen málokdo dnes pod pozlátkem zdánlivě v bohatství topící se Evropy vidí její skutečné problémy, ztrátu vlastní suverenity, hospodářský úpadek, obrovskou nezaměstnanost, duchovní a kulturní devastaci všech jejích národů, korupci a kriminalitu, a to nejhorší, likvidaci samotného etnického základu evropské civilizace! Utlumení vlastní porodnosti a vytváření nepřirozených multikulturních společností promícháváním s cizorasovými přistěhovalci už dávno není jen lokálním problémem, ale bezprecedentní existenční otázkou celé naší civilizace. Jen málokdo si uvědomuje, že tzv. „politická kultura“ západní Evropy, kterou si naši politikové tak rádi berou za vzor a cíl, se od té naší znechucující v podstatě neliší. Ne politická kultura je, co nás od západní evropy dělilo, nýbrž „political correctness – politická korektnost“ (samocenzura) je tím, co měli a mají naši političtí moralisté na mysli.

Nyní se však již Česká republika může svými politickými, mediálními a soudními praktikami hrdě hlásit do rodiny liberálních západních demokracií. I do naší země již konečně dorazily nebo si razí cestu zákony kriminalizující „politicky nekorektní“ názory, nebo polemiku k tzv. „historicky prokázaným“ nebo „veřejně známým skutečnostem.“ Takové „skutečnosti“ je třeba „zákonně“ chránit a dogmatizovat vždy, když nemají šanci ve veřejné diskusi obstát, zvláště pak, jedná-li se o ideové pilíře samotného vládnoucího totalitního řádu. Je smutné, že si po 50 letech toho nejprimitivnějšího totalismu musíme opět zvykat na nová dogmata. Opět se našemu obyvatelstvu neustálým opakováním (výchovným, vzdělávacím, mediálním a.j.) vštěpují nediskutovatelné pravdy. Rozdíl je snad jen v metodách – ty dnešní jsou na rozdíl od těch komunistických tak efektivní, že je proti nim téměř každý nezasvěcený jedinec bezbranný.

Výrazem míry svobody každého státu je především jeho soudnictví. Stanou-li se veřejně známé skutečnosti podkladem ke tvorbě restriktivních zákonů a odnímají-li soudům povinnost vázat se na důkazní řízení těchto „skutečností“, přičemž právě jejich zpochybnění tvoří podstatu obžaloby, nastává situace, kdy je obhajobě znemožněno svou obhajobu prezentovat. Nezávislé soudy se tak stávají pouhými formálními vykonavateli vůle monopolních producentů pravdy.

Kdo si vyhrazuje monopol pravdy, která skupina „vyvolených“ byla schopná za poslední staletí soustředit veškerou kontrolu mezinárodního kapitálu, médií, filmového průmyslu a téměř všech kulturně politických oblastí celé euroamerické civilizace do svých rukou, není obtížné vypozorovat. Jak obrovská moc a nebezpečí se však za tímto monopolem skrývá, si jen málokdo dokáže připustit. Stačí se pro ilustraci podívat na kterékoli válečné tažení, kterého se tzv. demokratický svět zúčastnil, včetně obou válek světových. Asi nejlepší příklad nám poskytuje stále aktuální Irácký konflikt.

Od iráckého útoku na Kuvajt se na nás vyřítilo takové kvantum mediální propagandy, že dnes téměř nenajdete člověka, který by měl o Iráku a S. Hussainovi jinou představu, než o zemi náboženských militantních fanatiků vedenou po světovládě toužícím šílencem. Kdo z obyvatel žijících v zemích

„demokracie“ zná skutečné příčiny tohoto konfliktu včetně jeho historického pozadí ? Kdo kdy slyšel o irácko – kuvajtských ropných sporech ? Kdo byl informován o arogantním postoji Kuvajtu, když se ještě Irák snažil tuto záležitost řešit diplomatickou cestou ? Kdo ví o pasti USA ve formě příslibu Iráku, že se v případě, když diplomacie selže, do konfliktu nebudou vměšovat ? Kdo slyšel, jak obrovský mocenský a finanční význam tato válka pro USA a především pro Izrael měla ? Kdo slyšel o 300 000 obětech na iráckém civilním obyvatelstvu ? Nenajde se však téměř nikdo, kdo neviděl srdcervoucí hoolywoodskou formou zpracované dokumenty o válečných zločinech na kuvajtských civilistech a neuvěřitelně napínavé hysterické zprávy o každé irácké raketě, která zasáhla Izrael. O tom, že ve stejné době irácké obyvatelstvo zažívalo stonásobně intenzivnější bombardování ze strany „demokratických“ Židy kontrolovaných mocností se ale běžný mediální konzument nedozvěděl téměř nikde. Dnes už dosáhlo formování veřejného mínění k této problematice stupně, kdy „naše“ vláda může bez obavy z výrazného odporu obyvatel proklamovat svou připravenost začlenit do podobných „mírových misí“ i naší armádu. Jistě si vzpomínáte, jak málo chybělo začátkem roku 1998 a Irák byl znovu převálcován vojenskou mašinérií. Jenom díky rozhodnému odporu ruských nacionálních kruhů a fiasku vůdčích amerických politiků (židovského původu) Albrightové, Cohena a Bergera před studenty univerzity v Ohiu k této „mírové misi“ nedošlo. Vše ale nasvědčuje tomu, že to nebyl poslední pokus rozpoutat v této oblasti další válku. Dokonce se v této souvislosti začalo hovořit i o Iránu.

a Irán 1941. Nejprve vedlo Brity podporované povstání k sesazení iráckého „usurpátora“ Raschida Aliho, který si dovolil vyvázat se z britské závislosti a udržovat přátelské styky s Německem, po té následovalo vojenské obsazení Iráku. Krátce na to, v srpnu 1941 přepadla v rozporu s meziná-

I takto může vypadat „mírová mise“. Němečtí a Japonští civilisté, kterým bylo toto „poselství míru“ určeno, byli jistě rádi, že je někdo mohl od svých diktátorů osvobodit a s pochopením vzhlíželi k obloze.

Dnešní doba nám poskytuje bezpočet příkladů formování veřejného mínění. Stačí se jen pozorně dívat kolem sebe a hledat souvislosti. Rozšiřování NATO, vydírání Švýcarska americkým bojkotem, postup proti Microsoftu, pokusy zavádění internetové cenzury, plánované zavedení EURA, asijská krize, skandál kolem Clintona, Albrightová Havlovou nástupkyní (!)…žádná z těchto událostí není izolovaným děním, nýbrž přesně cíleným zapadajícím dílem mozaiky celkového obrazu.

Zoufalá informační uniformita panující téměř v celém českém mediálním spektru a absolutní absence (byť jen samizdatová) politicky nekorektních informací nás přinutila přistoupit k projektu, v rámci kterého se pokusíme seznámit Vás s těmi základními a utajovanými aspekty historie a současnosti, které přímo nebo nepřímo ovlivňují náš dnešní život a budoucnost naší země.

Tato brožura je prvním výsledkem této náročné a

nákladné práce. Přiblížíme Vám v ní odvrácenou

stranu jedné z nejsvatějších celosvětově „veřejně známých a historicky prokázaných skutečností“, která svým významem přerostla v jeden ze základních pilířů poválečného světového řádu. Je jí perzekuce a následné vyvraždění 6 milionů Židů v hrůzných plynových komorách nacistického Německa, označována už i u nás zažitým pojem HOLOCAUST.

Vzhledem k tomu, že se zde jedná o téma nesmírně rozsáhlé, ke kterému se váže kvantum literatury a jiných materiálů, není v možnostech této brožury a ani jejím cílem kompletní detailní prezentace celé problematiky. Naší snahou je zpřístupnit, nechat Vás nahlédnout a otevřít Vám cestu k té necenzurované části historie a současnosti, kterou oficiální zdroje zamlčují a seznámit Vás s výsledky mnohaleté práce politicky nekorektních historiků a vědců tzv. „revizionistů“.

Rudolf Seidl

Osvětim – pojem, který se stal nevymazatelnou součástí slovníku každého z nás, - pojem, se kterým jsme se znovu a znovu setkávali již od nejútlejšího mládí, synonymum hrůzy, sadismu a bestiality za hranicí lidského chápání, sedm písmen, která dokáží ponořit celý německý národ a jeho historii do toho nejohavnějšího světla : miliony lidí usmrceny v plynových komorách – konec, ke kterému musely zaručeně všechny německé tradice směřovat a dojít. Aby se už nikdy nemohly tyto hrůzy opakovat – je nám dnes a denně více čí méně nápadnou formou vysvětlováno ústy politiků, „strážců lidských práv“ a

všude přítomnými sdělovacími prostředky – musí se

Německo a pro jistotu všechny ostatní státy Evropy vzdát své národní identity, tradic a kultury, otevřít své země ostatním národům a rasám a směřovat k vytouženému cíli jedné („ONE WORLD“) multikulturní společnosti, protože pouze ta může znemožnit národnostní cítění a tím zajistit věčný mír a lásku na Zemi. Najde-li se někdo, kdo tuto nutnost nechce pochopit, tak jsou zde vždy v pohotovosti ta kouzelná slova – rasismus, fašismus a Osvětim a převýchova v „moderního člověka“ může pokračovat.

Jednoznačně největším pěstitelem komplexu viny a mistrem v mávání osvětimským obuškem je vedle nesčetných židovských organizací samotná bonnská vládní a celá politická garnitura, která s tímto obuškem mává tím víc, čím více je zřejmé, že je její na komplexech viny převychovaného Německa stojící existence ohrožena. V posledních letech je v této garnituře pozorovatelná nejistota, doprovázená přímo hysterickými reakcemi všude tam, kde je vyjádřena i jen tichá pochybnost na osvětimském mýtu. A tak dnes můžeme být svědky procesů, u kterých nejsou připuštěni žádní znalci, či nové vědecké poznatky a argumenty podporující obhajobu. Obvinění, jako například v říjnu 1997 k nepodmíněnému trestu odsouzený známý německý publicista a vydavatel knižní řady „Historická Fakta“ 70-ti (!) letý Dipl.Pol. Udo Walendy, jsou však v tisku prezentováni jako labilní, fanatičtí pravicoví extremisté, tedy jistý druh šílenců, které je třeba izolovat a přinejmenším finančně potrestat, přestože se celý život chovali čestně a ve svých komunitách patří mezi ty nejváženější občany. Dokonce americký občan ing. Fred Leuchter, specialista na americké plynové komory, byl zatčen německou policií přímo v televizním studiu, pouhou hodinu před vysíláním pořadu, ve kterém by se pravděpodobně hovořilo o jeho senzačním znaleckém posudku o německých plynových komorách, který jako první vycházel z chemického a konstrukčního rozboru krematorií a plynových komor proklamovaných vyhlazovacích táborů. Tisk, který se jinak na takové skandály vrhá s neuvěřitelnou horlivostí, se zde omezil na zprávičku o pár řádcích. Žádný novinář, jindy tak citlivý na sebemenší porušení svobody projevu, zde nepociťoval potřebu reagovat.

V dnešním Německu se nepromine žádná příležitost vytýkat a předhazovat Němcům jejich historii bezpočtem hororových filmů, dokumentů, zpráv a projevů. I když se jedná o prokázané lži a falsifikáty, jsou jejich autoři chráněni ústavně zaručenou „svobodou projevu“. Když má ale jednou promluvit americký specialista a konstruktér plynových komor, je zatčen přímo v televizním studiu ještě předtím, než mohl pronést pouhé slovo před kamerou. Je tu snad něco, nač se svoboda projevu nevztahuje, něco k ututlání ? Něco, proč by měl být bezúhonný člověk z ničeho nic zatčen, týdny zadržován a následně v tajnosti deportován ? Co spáchal ?

Těžký zločin ! V jeho znaleckém posudku totiž dochází k jednoznačnému závěru, že v prostorách, které jsou dnes prezentovány jako plynové komory, nikdy nemohli být lidé zabíjeni plynem, přičemž tento závěr je postaven na chemických zkouškách vzorků pocházejících z těchto údajných plynových komor a na jejich konstrukci. Fred Leuchter vypracoval tento posudek v roce 1988. Objednavatel byl Ernst Zündel, který jej použil jako základ obhajoby ve svém kanadském procesu, který proti němu rozpoutala židovská „Asociace na památku Holocaustu“ za jeho publikování brožury „Zemřelo skutečně šest milionů?“ Do té doby ještě nikdy nebylo provedeno vědecké prozkoumání osvětimského komplexu. Všechna tvrzení o masovém vyvražďování Židů v Osvětimi se zakládají výhradně na svědeckých výpovědích. Jejich zpochybnění je automaticky prezentováno jako znevážení obětí Holocaustu. Jakékoli důkazy vyvracející existenci plynových komor soudy zásadně odmítají připouštět – jedná se zde přece o historicky prokázanou skutečnost.

Takový je dnešní stav věcí. Je tedy otázkou : Jsou svědecké výpovědi pravdivé ? Co k Osvětimi říká věda ?

Celková argumentace o údajném zplynování spočívá, jak již bylo řečeno, na svědeckých výpovědích. Tyto a pouze tyto tvoří podstatu procesů s „nacistickými válečnými zločinci“ a rozsudků nad nimi. A proto by měly být prozkoumány jako první.

Už během války se objevovaly v britském a americkém tisku zprávy o vyvražďování Židů. Ovšem celá dnešní tíha tohoto obvinění byla dosáhnuta až v Norimberských procesech před mezinárodním vojenským tribunálem (dále jen IMT), jejichž proklamovaným cílem bylo potrestat viníky na rozpoutání války a válečné zločince. Tyto procesy se však od samotného počátku vyznačovaly vedle prohřešků proti právním normám, hrubým porušováním procesních pravidel. Např. čl. 19 Norimberských statutů praví: „Soudní dvůr není povinen vázat se na důkazní pravidla. Měl by především zajistit rychlý, neformální průběh procesu. A čl. 21 zní : „Soudní dvůr by neměl vyžadovat důkazy pro známé skutečnosti, nýbrž je úředně vzít na vědomí.“

Svědci tak mohli vypovídat co chtěli, aniž by tak riskovali postih pro křivé svědectví. Obhajoba nesměla vzít tyto „svědky“ do křížového výslechu a navíc jí byl prakticky znemožněn přístup k polehčujícím materiálům. Doklady a důkazy, které by podpořily obhajoby, tedy vůbec nebylo dovoleno předvést, vše spočívalo na výpovědích 240 předvolaných svědků, které byly podpořeny 300 000 písemnými prohlášeními. Navíc byli obvinění často vystaveni nejbrutálnějšímu mučení k vynucení požadovaného „přiznání“ nebo jim bylo vyhrožováno, že oni a jejich příbuzní budou vydáni Sovětům. Na druhé straně byly mnohým z nich na oplátku za žádané výpovědi slíbeny nižší tresty, či úplná svoboda. Např. Obviněný Hoettl, který zároveň vystoupil jako svědek, byl následovně okamžitě přijat do americké tajné služby, nebo obviněný Wisliceny vyvázl s rozsudkem na pouhé tři roky poté, co podal požadovanou výpověď. Zde se nejednalo o proces, který měl nezaujatě ukázat skutečnost, nýbrž o proces, který měl potvrdit již dříve válečnou propagandou vyslovená obvinění proti Německu a tuto propagandu tímto ospravedlnit. Otázka skutečné viny a pravdy byla principiálně vedlejší, druhořadá. Toto zjevné porušení právnosti bylo už tehdy podnětem pro jednoho se soudců,

Rudolf Hess byl druhý nejvyšší muž v Německu a Hitlerův nejvěrnější přítel. Narodil se v Egyptě, kde i vyrůstal a navštěvoval anglické školy. 10.5.1941, po tom, co Anglie ignorovala nebo zamítla více jak 40 mírových iniciativ Německa, se Hess rozhodl udělat poslední zoufalý pokus k zastavení války.V tuto noc odletěl sám osobně s žádostí králi Jiřímu VI.o ukončení bojů nad Skotsko, kam poprvé v životě seskočil padákem. Rudolf Hess byl i přes své postavení mírového posla zatčen a až do Norimberských procesů vězněn. Protože tedy nemohl být v Norimberku v IMT obviněn z žádných „válečných zločinů“,byl obviněn z něčeho do té doby neslýchaného – přípravy války a odsouzen na doživotí. V roce 1987,po 47 letech žaláře, když začal Gorbačov hovořit o jeho propuštění,byl 93 letý Rudolf Hess zavražděn! Vyšetřování jeho tzv. „sebevraždy“,které sebevraždu vyloučilo, bylo na žádost britského ministra zahraničí zastaveno.

Američana Wenersturma, aby složil svou funkci a vrátil se do USA. Po návratu vydal prohlášení, ve kterém mimo jiné stojí : „…3 Členové skupiny veřejných žalobců se místo snahy formulovat a dosáhnout nového právního systému, řídí pouze svým vlastním prospěchem a pomstychtivostí… 5.Obžaloba vedená generálem Taylorem udělala vše,co bylo v její moci, aby znemožnila přijetí jednotného závěru soudu, jako například o požádání vlády ve Washingtonu, opatřit a dát soudu k dispozici další důležité dokumenty. 6. 90% personálu norimberského soudního dvora tvoří předpojatí lidé, kteří buď z politických nebo rasových důvodů podporovali věc obžaloby… 8.Kdybych byl věděl před 7 měsíci, co se v Norimberku bude dít, pak bych tam byl nikdy nešel.“

Ve skutečnosti tvořili 60% úřadu obžaloby němečtí Židé, kteří po roce 1933 z Německa emigrovali. Ani ne 10% amerického personálu soudního dvoru tvořili rodilí Američané.

Po Norimberských procesech následovaly nesčetné procesy s „nacistickými zločinci“ před německými soudy, jejichž průběh se jim v mnohém přizpůsobil a podobal. Jakým způsobem tyto často probíhaly, lze zvláště dobře ilustrovat na procesu s bývalým SS-rotmistrem O.Hoppem v roce 1950.

Hoppe byl obžalován z velkého množství těžkých násilností a vražd na vězních koncentračního tábora Buchenwald, což bylo doloženo 130 svědky. O 16 let později, 6.5.1966, psaly „National Zeitung“ (Národní noviny) o celém procesu a jeho pozdějších obnovách, které vedly pouze k pádu některých bodů obžaloby, ne k propuštění. Hoppe musel být dodatečně zproštěn viny ve více případech zastřelení a týrání vězňů. Až zde skutečně vyšlo najevo, k jakým nedostatkům a nepravostem během procesu došlo. Ve zdůvodnění rozsudku bylo například líčeno Hoppeho násilí na vězni Wolffu: „Hoppe se na něj osopil: „Budeš,ty židovská svině, stát vzpřímeně?“ Současně jej dvakrát tak velmi silně udeřil do tváře, že Wolff krvácel z nosu a pusy.“ Jiný svědek popisoval, jak Hoppe týral bývalého poslance říšského sněmu Asche : „Svědek zdůraznil, že se v tomto případě zvláště cítí povinován sloužit pravdě, protože Asch byl jeho přítel a kolega v práci, svědek mimo jiné vypověděl : „ Hodil s ním o zeď a se zuřivostí mu o ni omlátil hlavu. Asch, který byl značně tělesně slabší než obviněný, nakonec přestal projevovat díky těmto silným úderům známky života.“

Později se ukázalo, že Wolff, jehož týrání bylo pod přísahou dosvědčeno i jinými svědky, již v roce 1917 padl jako důstojník armády. A poslanec Asch vůbec nikdy neexistoval !

O dalších svědeckých výpovědích psaly již zmíněné noviny : „ Je k dispozici dostatečný důkazní materiál o tom, že mnozí vězni, které měl Hoppe ubít, Buchenwald opustili živí a vězni, které měl zastřelit, nezastřelil. A tak je například přepravní dělník Heinrich Seiler žijící duch, protože Hoppe měl Seilera umlátit. Tento zavražděný poskytl v říjnu 1965 Národním a Vojenským novinám interwiev…

Poté, co se tyto senzační články objevily, spěchal „Svaz buchenwaldských vězňů v SRN“ se sídlem ve Frankfurtu s podáním písemného prohlášení datovaného 5.8.1965 s nadpisem: „Případ Hoppe – skutečně 15 let nevinně ve vězení ?

Z tohoto svazu však přicházelo nemálo křivopřísežných svědků proti Hoppemu !

Dál se v novinách dočteme: „Vlastní senzace byla, že se poprvé podařilo odhalit celý komplex falešných obvinění proti bývalému příslušníku SS.“ Konečně se jednou podařilo odhalit pravdu a „prokázanou věrohodnost svědků“. Hoppe však musel 20 let nevinně strávit ve vězení.

Na případ Hoppe se také později v Osvětimském

procesu odvolával ve své obhajobě Dr.Laternser :

Dr. Laternser dále hovoří o polských svědcích, které během procesu navštěvoval ve Frankfurtu vysoký úředník polského ministerstva spravedlnosti Dr.Sehn, o neuvěřitelných výpovědích českých svědků, či

o rumunských svědcích, kteří byli ve vzájemném kontaktu, byli vyslýcháni rumunskou tajnou službou a od kterých pocházely ty největší nepravdy, které byly během procesu odhaleny a dokázány.

Tyto jednoznačně doložené případy ukazují, že svědci rozhodně nevypovídali to, co sami zažili, nýbrž to, jak byli instruováni. V neposlední řadě to mohli bez zábran provádět již proto, že se zpravidla jednalo o cizince, kteří se po přednesení svých výpovědí ihned vraceli do vlasti a tím se možnému postihu pro křivé svědectví vyhnuli.

Jak je tedy možné se vzhledem k takovýmto zkušenostem slepě odvolávat na svědecké výpovědi a současně všechny doložené věcné důkazy shodit ze stolu s odůvodněním, že vyvražďování plynem je „veřejně známá skutečnost“, i když se zakládá právě a pouze na těchto „svědcích“ ? Anebo by mělo být nediskutovatelnou povinností v každém právním řízení a zvláště pak v tomto prozkoumání všech faktů a tvrzení ?

Fakta k této problematice se dají následně shrnout. V prvních poválečných letech se považovalo za samozřejmost, že každý koncentrační tábor obsahoval jednu nebo více plynových komor. Ty nejznámější se nalézaly v Dachau, v nichž mělo být údajně zplynováno 238 000 lidí. Jako důkaz zde sloužily údajně samotné plynové komory, kde vyvražďování probíhalo. Vypadaly podobně, jako hromadné sprchy, kde ale místo vody vycházel smrtící plyn. Tyto vraždy také dozorci z Dachau během procesu přiznali, nicméně až po nepopsatelně brutálním mučení. I když věděli, že se tímto odsuzují k trestu smrti, dali přednost „přiznání“ před dalším mučením.

Další důležitý tábor byl Buchenwald. O jeho údajných plynových komorách píše francouzský duchovní Georges Henocque v „Peklo bestie“, Paříž 1947, citujeme: Zdi vevnitř byly bez rýh, hladké a jako lakované. Venku vedle dveří se nalézala čtyři pod sebou seřazená tlačítka: červené, žluté, zelené a bílé. Jeden detail mne však znejistil: Nepochopil jsem, jakým způsobem klesal plyn ze sprch. Vedle místnosti, ve které jsem se nacházel, byla chodba. Vstoupil jsem do ní a uviděl silnou rouru omotanou asi centimetr tlustou gumou o průměru, že se ani nedala celá obejmout. Vedle ní se nacházela klika, kterou se natočením zleva doprava vpouštěl plyn. Tlak byl tak silný, že klesnul až na podlahu, takže mu žádná oběť nemohla uniknout, tedy to, co Němci nazývali „pomalou a sladkou smrtí“.

Vedle takovýchto reportáží od svědků existují i výpovědi od těch, kteří se ke vraždám v plynových komorách přiznávají. K těmto mezi jinými patří velitel tábora Ravensbrück, Suhren, jeho zástupce Schwarzhuber a táborový lékař Treite; ti všichni byli následně zabiti, nebo spáchali sebevraždu. Také táborový lékař Mauthausenu měl na smrtelné posteli (byl třemi střelami těžce raněn) přiznat, že se tam zplynovalo 1 až 1,5 milionu lidí. Simon Wiesenthal, známý profesionální pronásledovatel nacistů, k tomuto napsal, citováno z jeho knihy „Koncentrační tábor Mauthausen“(Ibis-Verlag 1946): V táboře Mauthausen bylo na příkaz SS-Hauptsturmführera Dr.Krebsbacha vybudováno zplynovávací zařízení kamuflováno jako umývárna (…) SS-Gruppenführer Glücks vydal příkaz slabé vězně prohlásit za duševně nemocné a usmrtit je plynem. Bylo tam zavražděno na 1-1,5 milionu lidí. Toto místo se jmenuje Hartheim a leží 10 km od Linze ve směru na Passau…“

Již velmi brzo se začaly množit pochybnosti k těmto tvrzením. Americký soudce Stephen S.Pinter povolaný do tábora Dachau napsal: „Po válce jsem po dobu 17 měsíců působil jak právník amerického ministerstva války v Dachau a mohu dosvědčit, že se v Dachau nenalézala žádná plynová komora…Taktéž se nenacházela žádná plynová komora ani v jednom koncentračním táboře na území Německa. Bylo nám sice sděleno, že v Osvětimi plynová komora byla, nicméně jelikož se Osvětim nacházela v sovětské okupační zóně, nebylo nám prozkoumání těchto sdělení umožněno, protože to Rusové nepřipustili…Vyptával jsem se tisíců Židů, dřívějších vězňů v Německu a Rakousku a považuji se v této záležitosti za dobře informovaného.“

1.10.1948 dala vojenská policie v Rakousku do oběhu tiskovou zprávu, ve které se praví, že spojenecké vyšetřovací komise zjistily, že v koncentračních táborech Bergen-Belzen, Buchenwald, Dachau, Flossenbürg, Gross-Rosen, Mauthausen, Natzweiler, Neuengamme, Niederhagen (Wewelsburg), Ravensbrück, Sachsenhausen, Stutthof a Terezín nebyli žádní lidé usmrceni plynem. V těchto případech bylo možné dokázat, že přiznání byla vynucena mučením a svědecké výpovědi byly falešné. Tato zpráva byla ověřena poručíkem Lachoutem, rakouským inženýrem ve službách vojenské policie. Pravost tohoto dokumentu byla často zpochybňována, ale nakonec musela být soudy a historiky nezvratně uznána.

Zásadní obrat pak přinesly knihy francouzského socialisty Paula Rassiniera. Tento byl sám Němci vězněn jako příslušník odboje v Buchenwaldu a jeho vedlejším táboře Dora. Píše však, že nikdy žádnou plynovou komoru neviděl.

Jeho vlastní těžké zážitky mu nezabránily zasazovat se po válce o pravdu. Sledoval všechny zprávy a výpovědi o plynových komorách. Ve své knize „Drama Židů v Evropě“ píše: „Pokaždé během posledních 15 let, když se našel v kterémkoli koutě Evropy neobsazeném Rusy nějaký svědek, který tvrdil, že sám u zplynování byl, okamžitě jsem za ním jel, abych jeho svědectví zaznamenal. A pokaždé

Na této nevypátratelnosti pravých svědků se do dnešního dne nic nezměnilo. Konec všem diskusím přinesl až dopis na „Die Zeit“, který definitivně zbořil mýtus o plynových komorách na území Německa. Sepsal jej Martin Broszat, tehdejší spolupracovník a pozdější ředitel státního historického ústavu v Mnichově. V dopise stojí: „Ani v Dachau, ani Bergen-Belzenu či Buchenwaldu nebyli Židé nebo jiní vězni zplynováni…Masová likvidace Židů plynem začala v roce 1941/1942 a probíhala výhradně v místech k tomuto účelu patřičně technicky vybavených, především na obsazených polských územích ( ne však na území říše), tedy: v Osvětimi, Sobiboru na Bugu, Treblince, Chelmnu a Belzecu.“

Tímto je úředně potvrzeno, že všichni svědci, kteří tvrdili něco jiného, nemluvili pravdu. Je však zarážející, jakou formou zveřejnění tak senzační zprávy proběhlo. Ne jako vědecké prohlášení s rozsáhlým odůvodněním, ale jako dopis na německý týdeník. Vezmeme-li v úvahu, že se zde nejednalo o žádnou maličkost, nýbrž o popření něčeho, co se skoro patnáct let hlásalo do celého světa jako neotřesitelná pravda, něčeho, co se stalo součástí učebnic a co v mnoha případech vedlo až k trestům smrti, tak je až neskutečné, že celá záležitost měla být smetena ze stolu tímto způsobem. J.Graf k tomu píše: „To, co státní historický ústav k tomuto kroku přimělo, nebyla oddanost pravdě, ale jednoduché donucení. Do roku 1960 se totiž objevilo tolik hlasitých pochybností, že hrozilo zpochybnění a neudržitelnost celé historie Holocaustu. Proto se historici rozhodli(…) jednoduše všechny komory smrti „umístit“ do Sověty okupovaného Polska, kde byly mimo dosah obtěžujících pozorovatelů.“

Za likvidační tábory mimo tehdejší Německou říší se považují Sobibor, Treblinka, Chelmno, Belzec a Osvětim. Často se k nim ještě přičítá Majdanek, ale tento Broszart k těmto „vyvoleným místům“ nepočítá, takže jej můžeme ze seznamu vyškrtnout.

První a nejdůležitější zpráva o koncentračních táborech v Polsku je tzv. Gersteinova zpráva. Je dnes považována za klíčovou výpověď o dění v Belzecu, Treblince a Sobiboru, protože byla zpracována vysokým důstojníkem SS. O ni se opírají německé soudy v procesech s nacisty. Byla také předložena v Norimberku, vzbudila však u soudců značné pochybnosti, proto je zde o ní jen krátká zmínka. Její autor, Kurt Gerstein, byl zvláštní člověk. Jako gymnazista byl členem Křesťanského mládeneckého sdružení, 1933 vstoupil do NSDAP, roku 1936 z ní byl vyloučen kvůli rozšiřování letáků, kde se psalo o oddělených částech vlaků pro nakažené lidi a vzteklé psy (nic podobného neexistovalo, vzteklí psi byli okamžitě utracováni) a také kvůli svým křesťanským aktivitám. V březnu 1941 se nicméně dobrovolně přihlásil k SS. Díky jeho studiu důlního stavebnictví a medicíny rychle postoupil nahoru a byl přidělen technicko-zdravotnické službě v hlavním úřadu SS, do oddělení hygieny. V tomto zařízení se pravděpodobně často mezi různými koncentračními tábory pohyboval. Krátce před koncem války se dobrovolně vydal francouzským okupačním úřadům a v hotelu, jako výjimečný zajatec, sepsal své zprávy. Poté byl dopraven do vězení v Paříži, kde byl 25.července 1945 nalezen oběšen ve své cele. Jeho žena se to dozvěděla až po třech letech.

Existuje od něj celkem šest zpráv, část německy a část francouzsky, část v rukopise a část ve strojopise. V jedné z nich popisuje zplynování v Belzecu: „Před námi určitý druh umývárny (…) pak napravo i nalevo po třech místnostech 5x5 m, 1,90 m výšky, s dřevěnými vraty jako u garáží (…) více jsem toho odpoledne neměl možnost vidět. Jednoho rána, krátce před sedmou, mi bylo sděleno: během 10 minut přijede první transport! Skutečně po několika minutách dorazil vlak z Lemberku. 45 vagónů se 6700 lidmi, z nichž 1450 bylo už při příjezdu mrtvých. Zpoza zamřížovaných okének vyhlížely otřesně bledé a vystrašené děti, oči plné smrtelného strachu, odloučeny od mužů a žen. Vlak vjíždí: 200 Ukrajinců otevírá vrata a vybičovává koženými obušky lidi ven z vagónů. Velký tlampač udává další instrukce: kompletně se svléci, včetně protéz, brýlí atd., cennosti odložit u přepážky bez potvrzení. Boty pečlivě přivázat k sobě, protože v hromadě dobrých 25m vysoké by jinak už nikdo správný kus do páru nenašel. Potom ženy a mladé dívky k holiči, který dvěmi, třemi střihy odstřihne všechny vlasy a vhodí je do bramborových pytlů (…) Potom se zástup lidí dává do pohybu (…) vystoupili po malých schodech a pak viděli vše (…) Mnoho lidí se modlí. Modlím se s nimi a hlasitě křičím k mému a jejich Bohu. Jak rád bych šel s nimi do komory, jak rád bych zemřel jejich smrtí! Našli by pak v jejich komorách uniformovaného SS důstojníka, považovalo by se to za nešťastnou náhodu a pak upadlo v zapomnění. Ještě ale nemohu, nejprve musím zvěstovat, co zde prožívám!

Tolik některé výňatky z jeho zprávy.

Podíváme-li se na ně blíže, tak jako první zaujme extrémní číselná přesnost. Vše je co nejpečlivěji číselně doloženo. Gerstein chtěl zřejmě zapůsobit jako pečlivý pozorovatel a zároveň vše co nejdramatičtěji vylíčit. Například 700 až 800 lidí na m² ,čili 30 lidí na m²! Nesmyslnost takového tvrzení si ani nezasluhuje komentovat. Stačí si jen vzpomenout na vlastní zážitky s přeplněnými autobusy apod. Nicméně, podívejme se na to matematicky: Průměrný objem člověka je 68 litrů, počítejme 60 litrů kvůli dětem. 30 lidí dává objem 1,8 m³. Bylo-li by tedy možné lidi rozlít do komory, tak nám zbude pouhých 10 cm do stropu, to znamená 100 litrů vzduchu na 30 lidí. Průměrná spotřeba vzduchu jednoho člověka je 4,9 litrů za minutu. Za daných podmínek by se museli lidé po 40 sekundách udusit. K čemu pak dieselových zplodin ?! (Později byla pro Belzec, Treblinku a Sobibor tato čísla snížena na 200 a 400 lidí na komoru 4x4x2 metru. V tomto případě by k udušení došlo za 27,3 minut při 200 lidech a za 3,8 minut při 400 lidech.)

Co se dieselových zplodin týče, nikde Gerstein, který se v jiné části zprávy nepřímo vydává za technického génia, nepopisuje, jakým způsobem se měly do komor přivádět a kudy měl stlačený vzduch unikat. Podle pozdějších svědků měly zplodiny pocházet z ruského tankového motoru, který pracuje i při protitlaku 0,5 barů. Stropy měly být z lepenky. Jak mohly dveře a lepenkové stropy takový tlak vydržet, je záhada.

Další záhadu představuje ona 25 metrů vysoká hromada bot, což odpovídá osmipatrovému domu. Kdo a jak ty boty nahoru vynášel ? Kolik milionů bot by na takovou hromadu bylo zapotřebí ?

Jiná ukázka Gersteinovy přesnosti: 45 vagónů se 6700 lidmi, z nichž 1450 již bylo mrtvých, 200 Ukrajinců…A zatímco vše rychle počítal, stačí ještě celé dění na minuty přesně stopovat. Při tom všem je tak otřesený, že se tlačí do kouta (jaký kout ?!) a nahlas křičí k Bohu (že by jej nikdo neslyšel ?). To vše si po tři roky dokonale pamatuje, než může své svědectví sepsat.

A nakonec stojí za zmínku celkový počet zavražděných, který Gerstein udává, jednou 20 a jindy 25 milionů.

Jak to bylo s jeho smrtí ? Člověk, který chce celému světu, jak píše, zvěstovat o těchto zločinech, který se dobrovolně vydává vítězům, aby učinil výpověď, spáchá o několik týdnů později sebevraždu a to i když je nejdůležitějším svědkem, i když je věřící křesťan a má ženu a tři děti ? Své ženě se mimochodem nikdy o hrůzách, které popisuje, ani náznakem nezmínil.

Skutečně se oběsil, anebo musel být jako nespolehlivý svědek, potenciální nebezpečí, umlčen ? Nebo snad byl jen náboženský psychopat ?

Přesto všechno z něj média udělala základ pro celou literaturu.

Roku 1942 psaly jedny polské exilové noviny, že Židé byli vehnáni do stodoly, kde se museli postavit na kovovou desku a do ní se pak vpustil smrtonosný proud.

Podle hlášení Spojeneckého informačního výboru z 19.12.1942 byli Židé nejprve zavřeni a ti přeživší zplynováni nebo zabiti elektřinou.

Podle jedné knihy z roku 1944 byli vyvražďováni v elektrických pecích. V jiné knize z roku 1945 se píše: „…nazí Židé byli nahnáni do obrovských hal. Tyto jich mohly pojmout tisíce najednou (…) byly ze železa a se spouštějící podlahou. Podlahy hal s tisíci Židy se ponořily do kovových nádrží umístěných pod nimi (…) Když byli všichni Židé až po pás ve vodě, byl do ní vpuštěn silný proud. Po chvilce byli všichni Židé, tisíce najednou, mrtví. Poté byla železná podlaha opět vyzdvižena z vody. Ležela na ní těla usmrcených. Pak bylo zapnuto jiné elektrické vedení a z železné podlahy se stala rozžhavená kremační pec. Až byla všechna těla spálena na popel, obrovské jeřáby plošinu vyzvedly a popel z ní byl vyprázdněn.“

1 – hlavní silnice, sever – jih

2 – železnice, 1km severně prochází stanicí Belzec

3 – stromy

4 – pole, která byla r.1944 obdělávaná

5 – výsek, mohlo to být vodovodní potrubí

6 – krátká vedlejší kolej

7 – dvě budovy, možná pila

8 – zde se 1943 nacházel údajný likvidační tábor

9 – zde se měly nacházet plynové komory

10 – hřeben pahorku, který byl položen asi o 35m výše než železnice v údolí

11 – podle plánů sestavených tzv. očitými svědky se zde měly nacházet hroby pro 600 000 mrtvých (při srovnání s kapacitou katynských masových hrobů by se sem ale nemohlo vejít více než 25 000 těl.)

12 – zde asi byly vykácené stromy taženy k vagónům

13 – vagóny

Od Simona Wiesenthala pochází následující verze: „Lidé, natlačováni SS, naháněni Lotyši a Ukrajinci, běželi otevřenou branou do „umývárny“. Dokázala jich pojmout 500 najednou. Podlaha „umývárny“ byla z kovu a ze stropu trčely sprchy. Až byla místnost plná, vpustili příslušníci SS silný proud s 5000V do podlahy. Současně vystříkla ze sprch voda. Krátký křik a exekuce byla ukončena (…) Pak nastoupilo odklízecí komando a mrtvé rychle odklidilo – opět bylo místo pro dalších 500“ (Der Neue Weg, č.19/20, 1946).

A v čísle 17/18 stejného časopisu Wiesenthal píše s odvoláním na rumunské svědky: „…továrna se nalézala v Belzecu, Haliči. V této továrně bylo od dubna 1942 do května 1943 zpracováno 900 000 Židů jako surovina pro výrobu mýdla (…) Pro kulturní svět je pravděpodobně nepochopitelné, s jakým požitkem nacisté a jejich ženy toto mýdlo používali.“

Další populární variantou je: „Židé byli zabíjeni cyklonem B, který byl sprchovými trubkami přiváděn do umýváren.“ Tato varianta se stala jako „historický fakt“ i součástí našich učebnic, i když se zde jedná o technickou nemožnost. Cyklon B je totiž granulát a ne plyn, a navíc je kyselina kyanovodíková, která se z granulátu uvolňuje, lehčí než vzduch.

Jaké ověřitelné důkazy o Belzecu skutečně existují ? Na místě bývalého tábora dnes nenajdete nic něž pole. Žádné masové hroby nebyly nalezeny, z plynových komor nebyl nalezen ani kámen, žádné dieselové zařízení a dokonce ani jediný německý dokument neexistuje. Ze všech 600 000 Židů, kteří se údajně do Belzecu dostali, přežil pouze jeden a tento prý někdy v šedesátých letech zemřel. Dokonce i v přesně vedené statistice centrály pro hledání pohřešovaných v Arolsen chybí jméno Belzec úplně. To jsou všechny důkazy, které dokládají prokázanou historickou skutečnost – vyvraždění 600 000 Židů v Belzecu.

Mezi nejznámější tzv. vyhlazovací tábory se řadí Treblinka, známá v neposlední řadě díky Demjanukovu procesu. První zpráva o tomto táboře opírající se o očité svědectví pochází z roku 1946 od Sovětů (V.Grossmann, „Treblinské peklo“, Moskva 1946) :

Grossmann popisuje plynové komory skoro stejně jako Gerstein, zřejmě jeho zprávu četl. Dále hovoří o větších komorách, 6x7 m, které pojaly 400 až 600 lidí. Pravděpodobně se pokoušel Gersteinova extrémní čísla trochu zkorigovat, ale i zde mu vychází 7-9 lidí na m², jinak by třech milionů mrtvých během 13 měsíců nedosáhl.

Jean Francois Steiner ve své knize z roku 1966 „Treblinka. Revolta jednoho vyhlazovacího tábora“ popisuje spalování následovně: „Plameny šlehaly do výšky, vyrazily mraky dýmu, ozvalo se silné praskání, obličeje mrtvých se bolestivě zkroutily (…) Herbert Floss, odborník na spalování mrtvol, se rozzářil. Rozhoření hranice byl nejhezčí zážitek jeho života (…) Taková událost se musela oslavit.Byly vyneseny stoly, postaveny naproti hranice, prostřeny kořalkou, pivem a vínem (…) na znamení Laiky bouchly špunty a neuvěřitelná oslava začala (…) Když SS’áci řvoucně povznesli sklenice, zdálo se, jakoby do těch strojů vstoupil život; škubavým pohybem natáhli své ocelové ruce proti obloze k trhavému vibrujícímu hitlerovskému pozdravu. Bylo to jako signál. Desetkrát všichni natáhli ruku, pokaždé zaznívajíc „Sieg Heil“.

Existuje spousta jiných, často ještě působivěji zpracovaných svědeckých výpovědí, ale vraťme se ještě ke Grossmannovi. Ten dále píše: „Od 2.8.(1943) již Treblinka neexistovala. Němci spálili zbytek mrtvol, zbořili zděné budovy, oddělali ostnaté dráty a zapálili zbytky dřevěných baráků po požáru založeném povstalci. Budova, ve které se nacházely plynové komory, byla vyhozena do vzduchu, její vybavení bylo odvezeno, pece byly zničeny, bagry odvezeny, obrovské četné hroby byly zasypány, nádražní plocha byla až do posledního kamene odvezena (…) Kdo nezná celou pravdu, nemůže nikdy pochopit, proti jakému nepříteli, proti jaké bestii naše velká svatá Rudá armáda na život a na smrt bojovala…“

Vnímavé čtenáře musí v nejednom případě zarazit nelogičnost, či technická absurdnost různých tvrzení. Například u nejčastěji používané metody – vysávání vzduchu z komor – by dřevěné dveře, které do těchto komor vedly, potřebný podtlak nemohly vydržet, o technické náročnosti potřebných výkonných sacích pump nutných pro tento účel ani nemluvě.

Zabíjení pomocí páry by v nevytopených muselo být mnohonásobně náročnější, než v obyčejné sauně. A dieselové zplodiny jako smrtelný plyn. Tato smrtící metoda je dnes uváděna nejčastěji a tvořila také obžalobu v Demjanjukově procesu v Jeruzalémě. V tomto procesu byl John Demjanjuk, jako údajný Ivan Hrozný vydaný USA Izraeli, obviněn z těch nejbrutálnějších vražd. Množství svědků jej jednoznačně identifikovalo. On sám však všechna obvinění rozhodně popíral. Jediný důkaz, který obžaloba předložila, byl průkaz, z něhož vyplývalo, že Demjanjuk patřil mezi dozorce. Jednalo se však o falzifikát, což prokázalo i šetření německého Spolkového kriminálního úřadu (BKA), který byl k ověření tohoto dokumentu pověřen. Německá spolková vláda však podstatnou část zprávy BKA zatajila a k dispozici dala jen částečnou zprávu, která vytvářela dojem, že důkaz je pravý. Demjanjuk byl odsouzen k smrti. V revizním řízení byl však osvobozen, protože se „najednou“ ukázalo, že výpovědi, které k rozsudku smrti vedly, si protiřečí.

Nejrozhodněji proti Demjanjukovu odsouzení protestoval Pat Buchanan, někdejší (1992) nejsilnější předvolební konkurent George Bushe. Poukázal také na jedno vlakové neštěstí, kdy 97 mladistvých zůstalo uvězněno v tunelu. Dvě dieselové lokomotivy přitom neustále zamořovaly tunel zplodinami. Po 45 minutách byli všichni bez újmy na zdraví vysvobozeni. Zprávy o vyvražďování dieselovými zplodinami patří do říše fantazie.

Že dieselové zplodiny nemohou zabíjet, doložil před časem také prezident rakouské Spolkové inženýrské komory Lüftl. Dokázal, že koncentrace kysličníku uhelnatého obsaženého v dieselových zplodinách je tak nízká, že nepostačuje k zabíjení lidí. Po zveřejnění těchto závěrů byl donucen vzdát se svého úřadu.

K dalšímu zpochybnění zpráv o Treblince přispěly také nemalou měrou americkou armádou ukořistěné letecké snímky objevené v Národním archivu ve Washingtonu. Byly pořízeny německým průzkumem a pocházejí z 13.května 1944, 2.září 1944 a ze 16.října 1944, tábor byl zabrán Sověty 23.července 1944.

Tyto snímky jasně ukazují, že tábor zaujímal rozlohu pouhých 75 000 m² (cca 220x350 m), zatímco němečtí státní žalobci v Treblinském procesu hovořili o 240 000 m² ,Grossmann o 470 000 m² a v roce 1943 hovořil Světový židovský kongres ve své dokumentaci dokonce o 50 km², což je skoro sedmisetnásobek skutečného stavu. Důvod těchto přemrštěných čísel je ve všech případech stejný – na 75 000 m² se už jen z prostého nedostatku místa pro všechna vraždící a spalovací zařízení nemohlo odehrát, co svědci popisují.

To nejzávažnější je však, že snímky neukazují žádné plynové komory či jiná zařízení nebo jejich zbytky a žádné masové hroby, které by jinak musely být rozeznatelné. Připomeňme jen, že i masové hroby v Katyni byly na leteckých snímcích rozeznatelné a to dříve, než se Katynský les dostal pod kontrolu Wehrmachtu.

Velmi podivné bylo také chování Rudé armády po zabrání tábora v červenci 1944. Pozorovalo-li okolní obyvatelstvo tak pečlivě, co se kolem Treblinky dělo, jak tvrdí Grossmann, pak by jejich pozornosti jistě neunikly ani obrovské plameny a sloupy dýmu a Sověty by na to určitě upozornili. Ti by rozhodně takovou propagandistickou příležitost nezahodili a povolali by mezinárodní komisi expertů na důkladné prošetření celé záležitosti. Tato by musela na místě najít ještě „horký“ důkazní materiál, jako například zbytky spaloven a komor, masové hroby, zejména pak nejčerstvější masový hrob s posledními vězni tábora. Zde se Sovětům naskytoval ideální příležitost zastínit svůj vlastní Katynský masakr nacistickým zločinem, který lidstvo dosud nepamatuje. Nic takového se však nestalo.

Treblinkou se detailně zabýval německý historik Dipl.pol. Udo Walendy ve své knižní sérii „Historische Tatsachen“ (č.44) a kanadský geolog a expert na letecké snímky John C.Ball ve své knize „Air photo evidence“.

Na závěr této stručné sumarizace si zasluhuje zmínku osud táborového velitele Treblinky, Kurta Franze, který byl 2.12.1959 v Düsseldorfu zatčen. Až do svého zatčení žil úplně neskrývavě, bez pocitů viny, o čemž svědčí i skutečnost, že si ani nezměnil jméno a ani se nesnažil emigrovat. Jako již zmíněný „Laika“ byl za vyvraždění 300 139 Židů odsouzen na doživotí. V roce 1975 se mu podařilo zahájit revizní řízení a teprve až v roce 1995 byl propuštěn. Jeho adresa je však úřady utajována a pod trestem je mu přísně zakázáno navázat kontakt s revizionistickými historiky.

Na konci padesátých let se Německo již vypracovalo z té nejhorší poválečné nouze a i přes vydrancování jeho hospodářské základny vítěznými mocnostmi, i přes ukradení všech jeho patentů v mnoha bilionové hodnotě USA, začalo Německo hospodářsky vzkvétat.

Lidé už nechtěli o válce a všech těch hrůzách, které museli protrpět, nic slyšet. Bolestivé vzpomínky na 3 250 000 padlých vojáků, na 3 290 000 zavražděných v zajateckých táborech (2 miliony v sovětských, milion v amerických, 120 000 ve francouzských, 100 000 v Jugoslávských atd.), na milion civilních obětí bombového teroru, na 710 000 sovětskými vojsky zavražděných civilistů, na 3 miliony civilních obětí násilného, převážně poválečného vyhnání 17 milionů lidí z německých východních území, na mnohamilionové znásilňovací orgie vojáků všech vítězných okupačních armád, zejména Sovětů, na politiku hladu a teroru uvalenou na porobené Německo, tyto vzpomínky a smutek nad padlými byly stále ještě velmi živé a příliš vryté do paměti na to, aby ze sebe Němci nechali udělat národ všeho vinných kajícníků.

Levicová převychovací propaganda s jejími věčnými přísudky viny nepadala na úrodnou půdu. Stále ještě příliš mnoho lidí vědělo, jak se vše od vražedného Versailského diktátu vyvíjelo a co vše si sami museli vytrpět. Stále si ještě příliš mnoho lidí pamatovalo na skutečnou příčinu války s Polskem – na teror a vraždění, s jakým postupovali Poláci proti německé menšině, která se ocitla na území, které bylo po 1.světové válce v rozporu s mezinárodním právem a podmínkami kapitulace anektováno Polskem. Proti tomu byla protiněmecká propaganda levicových agitátorů, i když jim vítězné mocnosti zajistily jako ideálním pomocníkům kontrolu nad sdělovacími prostředky, školstvím atd.,bezmocná.

Nekonečné pronásledování „nacistických zločinců“ se stávalo tím více nepopulárnější, čím více vycházela najevo falešnost obvinění, kterými vítězné mocnosti poražené Německo zahltily. Především na nejzávažnějším obvinění z vyvražďování Židů se objevovaly velmi silné trhliny. Koncem padesátých let už stálo mimo jakoukoli pochybnost, že všechny na území Německa spojenci prezentované plynové komory byly falsifikáty a propagandistická nařčení přicházející ze sovětské okupační zóny nikdo nebral vážně, navíc Sověti zabraňovali mezinárodním komisím ověřit si tato nařčení na místě.

A tak není divu, že se začaly množit i hlasy, požadující zastavení německého odškodňování Izraele.

Právě do této atmosféry se jako na objednávku objevila 1.3.1958 žaloba bývalého osvětimského vězně Adolfa Rögnera proti bývalému SS-rotmistrovi W.Bognerovi, kvůli údajným v Osvětimi spáchaným zločinům proti lidskosti. Rögner byl v době podání této Osvětimský proces zahajující žaloby vězeň nápravného ústavu v Bruchsalu, přesto byl schopen doložit svou detailní žalobu i údaji o životě a místě bydliště W.Bognera (!). S poukázáním na důkazní materiál se Rögner odvolává ve své žalobě na tři instituce: na Internationale Auschwitz-Kommitee (Mezinárodní osvětimský výbor) ve Vídni, na Zentralrat der Juden (Ústřední židovskou radu) v Düsseldorfu a na archiv polského osvětimského muzea. Která z těchto institucí byla i skutečným autorem žaloby, zůstává otázkou. Konečně zde však bylo něco, čímž bude možno všechny ty hrůzné vzpomínky na vlastní prožité bezpráví Němců zastínit: masové vyvražďování v Osvětimi.

Proces se pomalu a cíleně připravoval. Jednotliví obžalovaní byli postupně zatýkáni. V říjnu 1962 mohl proces začít, existovala však ještě jedna překážka. 1960 byl zatčen poslední velitel Osvětimi Richard Baer. Tento muž však důrazně a neoblomně odmítal existenci plynových komor přiznat. Hrozilo, že jeho rozhodný postoj posílí nejen obžalované, ale i vyvolá nežádoucí pochybnosti mezi veřejností. Problém se vyřešil, když v roce 1963 Baer najednou za nevyjasněných okolností v předběžné vazbě zemřel. Jako příčina smrti byla uvedena srdeční slabost, i když se jednalo o silného, zdravého člověka. V pitevní zprávě stojí, že pojmutí nezapáchajícího neleptajícího jedu nemůže být vyloučeno ! Za normálních okolností by taková událost zvedla bouřlivý zájem sdělovacích prostředků a státní žalobce by nařídil její důkladné prošetření. Zde však za celé řízení odpovědný generální státní žalobce, Žid a sionista Fritz Bauer, nechal bez jakéhokoli prošetření Baerovo tělo spálit. Sebevražda je v tomto případě vyloučena, Baer sdělil své ženě krátce před svou smrtí, že věří ve své osvobození. Nyní už nemohl mluvit. Proces zakrátko začal.

Jednalo se o monstrproces, který od počátku nenechával nikoho na pochybách, jaký je jeho účel. Jeho rysy až příliš nápadně připomínaly monstrprocesy, které u nás probíhaly v padesátých letech. Pro přelíčení byl pronajat obrovský sál. Neodpovídal sice vybavením a strukturou, zato však byl schopen pojmout velké množství z celého světa sezvaných novinářů a spoustu diváků. Byly sem i přiváděny celé školní třídy a různé skupiny mladistvých, tedy příslušníků té generace, která válku už nezažila a historii znala jen takovou, jak ji vítězné mocnosti prostřednictvím školství a médií prezentovaly. Na straně druhé bylo lidem, jako již zmíněný Paul Rassinier sledování procesu znemožněno. Kritičtí pozorovatelé nebyli vítáni.

Samotný průběh procesu si s označením monstrproces taky nezadal. Soudci se netajili svým přesvědčením o vině obviněných, vyvražďování Židů prezentovali od počátku jako prokázanou skutečnost a celé své úsilí směřovali na utvrzení této „skutečnosti“. Se svědky obžaloby (skoro všichni byli cizinci) se zacházelo s maximální vstřícností, nikdo ze soudců si nedovolil jejich mnohdy nesmyslná svědectví zpochybnit. O to horší bylo zacházení se svědky obhajoby. Zvláště ti z nich, kteří byli dříve u SS, riskovali své vlastní zatčení přímo v soudním sále, pochybovali-li o vyvražďování Židů příliš rozhodně.

Nevěcnost a předpojatost soudu byla pak zvláště zřetelná v jeho vztahu k obviněným, nejlépe snad charakterizoval tento vztah výrok předsedy soudu, že by soud byl došel dále, kdyby obvinění od prvního dne mluvili pravdu. V této atmosféře si nikdo z obžalovaných a obhájců nedovolil tezi masového vyvražďování veřejně zpochybňovat, tím by ztratili veškerou šanci na mírnější trest. Žádný obviněný však na druhé straně tuto tezi zásadně nepotvrdil. O co se tedy soud během procesu opíral ? byla to tzv. Boardova zpráva a Hössovo přiznání.

Osvětimský proces (první z procesů 1963)

Perry Board byl SS-rotmistr v osvětimském základním táboře, po válce se dostal do britského zajetí, kde zpracoval zprávu o Osvětimi, která mu dopomohla k jeho rychlému propuštění. Kolem této zprávy se však točí mnoho nejasností. Její originál není k nalezení, během procesu byla prezentována pouze nikým neověřená kopie. Zachována byla ale ještě Boardova výpověď před IMT v Norimberku, kde o krematoriu základního tábora vypověděl: „Střecha byla rovná a v ní šest otvorů o průměru 10 cm. Těmito otvory se vpouštěl plyn.“ Na otázku, jak dlouho to trvalo, než byli lidé mrtví, odpověděl: „Křik lidí zabíjených v krematoriu byl slyšet 2 až 3 minuty.“ V kopii jeho zprávy předložené při procesu stojí: „Asi po dvou minutách křik zeslábl a změnil se v tiché sténání. Po dalších dvou minutách odložil hrobník hodinky. Bylo po všem.“ Dále se zde dočteme, že v případech přetížení krematorií, byla těla vyvážena a pálena na minimálně deseti hranicích, jejichž plameny byly vidět ještě ze 30 km. Board, k Osvětimskému procesu také přizván, snažil se od zprávy distancovat a potvrdil ji jen dvojsmyslnou odpovědí.

A tak zde má rozhodující význam Hössova výpověď a jeho v polském vězení sepsaná autobiografie. Jeho anglicky zaznamenaná výpověď z 5.dubna 1946 obsahuje i mučením vynucené „přiznání“, které bylo předloženo IMT v Norimberku. V tomto dokumentu Höss vypovídá: „Velel jsem Osvětimi od 1.prosince 1943 a odhaduji, že minimálně 2,5 milionu lidí bylo vyvražděno zplynováním a spálením, minimálně dalších 500 tisíc zemřelo na nemoci a hlad, to dává dohromady přibližně tři miliony. Toto číslo představuje zhruba 70-80% všech osob poslaných do Osvětimi, zbytek byl vybrán pro otrockou práci v průmyslu u koncentračních táborů (…) Jenom v létě 1944 jsme v Osvětimi popravili asi400 000 maďarských Židů (…) Masové popravy zplynováním začaly během léta 1941 a pokračovaly do podzimu 1944. Do 1.12.1943 jsem sám dohlížel na popravy v Osvětimi a je mi známo na základě mé služby v inspekci koncentračního tábora ve WVHA (Hlavní hospodářský a správní úřad), že tyto výše zmíněné popravy pokračovaly. Všechny rozkazy k výkonu těchto masových poprav jsem dostával přímo od RSHA (…) Navštívil jsem Treblinku, abych zjistil, jak bylo vyvražďování prováděno. Táborový velitel Treblinky mi řekl, že během půl roku zlikvidoval 80 tisíc (…) Používal monoxydový plyn a já jsem jeho metody považoval za málo účinné. Když jsem vybudoval vyhlazovací budovu v Osvětimi, použil jsem cyklon B, krystalickou kyselinu kyanovodíkovou, kterou jsme malým otvorem vhazovali do komory. Trvalo to v závislosti na klimatických podmínkách 3 až 15 minut, než byli lidé v komorách mrtví. Poznali jsme, kdy už byli mrtví, protože jejich křik utichl. Běžně jsme čekali asi půl hodiny, než jsme dveře otevřeli a těla odklidili. Poté, co byla těla vynesena, odebírala jim speciální komanda prsteny a vytrhávala zlato ze zubů (…) Jiné zlepšení oproti Treblince bylo, že jsme vybudovali plynové komory, které dokázaly najednou pojmout 2000 lidí, zatímco každá z deseti treblinských plynových komor jich pojala jen 200. Způsob, jakým jsme naše oběti vybírali, byl následující: V Osvětimi byli dva SS-lékaři, kteří měli přijíždějící vězeňské transporty prohlédnout. Vězni museli kolem jednoho z těchto lékařů projít a ten okamžitě rozhodl (…) Malé děti byly ihned likvidovány, protože byly na základě svého nízkého věku neschopny pracovat (…) Měli jsme toto vyvražďování provádět v tajnosti, ale hnilobný a nevolnost vyvolávající zápach, který pocházel z nepřetržitého spalování těl, zamořil celé okolí a tak všichni lidé žijící v okolních vesnicích věděli, že v Osvětimi bylo v chodu vyvražďování.“

Rudolf Höss stojí před britským (židovským) zpravodajským důstojníkem, který později s hrdostí popisoval,s jakou brutalitou Hösse k přiznání donutil. O takové bolševické procesní metody se opírá oficiální historie.Vpravo Höss v Norimberku.

Britští (židovští) zpravodajští důstojníci z 92.Field Security Section vypovídají ostatně sami v knize „Legions of Death“ od Ruperta Butlera (Hamlin Paperbacks, 1983), jak sadistickým způsobem si Hössovo přiznání vynutili.

Po jeho vydání Polsku sepsal Höss rozsáhlou autobiografii, ve které se však o zplynovávání zmiňuje jen velmi krátce na 9 stranách. Těchto devět stran navíc do té míry odpovídá tehdejším hojným propagandistickým líčením, že se nabízí silné pochybnosti o jejich autorství. Že zde není něco v pořádku je zřejmé nejen ze silných protikladů v jeho líčení, ale také z věcí, které takto Höss nemohl nikdy dobrovolně napsat, především jsou zde však dva zásadní problémy.

První spočívá v tom, že tato líčení jsou z převážné většiny sepsána tužkou, ne perem. Zvážíme-li důležitost takového dokumentu, který má ještě za tisíc let vypovídat o největším zločinu lidstva, tak je to nepochopitelné. Zde se naskýtá jen jedno vysvětlení: Co je tužkou, to se dá vygumovat a přepsat, tedy zfalšovat, přizpůsobit nové situaci.

Druhý problém tkví v Hössově popisu zplynování: „Půl hodiny po vhození plynu byly dveře otevřeny a větrací zařízení zapnuto. Okamžitě se začalo s vynášením těl.“ Dále píše, že členové komanda na odklízení těl při jejich vynášení jedli a kouřili. V takovém případě však nemohli mít plynové masky a to by znamenalo, že by během několika minut padli do bezvědomí. Cyklon B by totiž po tak krátké době uvolnil jen malé množství smrtícího plynu, zbytek by se dále uvolňoval a odklízeče mrtvol by otrávil. Dále je třeba vzít v úvahu, že kyselina kyanovodíková je kontaktní jed, který by se držel na tělech zplynovaných a v různých záhybech mezi nimi. V amerických plynových komorách je popravený nejprve důkladně omyt vodou, než je vynesen.

To vše musel Höss vědět. V Osvětimi se cyklon B používal k desinfekci oblečení a budov a pro zacházení s ním existovaly přísné rozsáhlé předpisy. V nich je předepsaná doba větrání dezinfikované místnosti 20 hodin, než do ní může být vstup povolen a to i pak pouze s plynovou maskou se speciálním filtrem. Zde se navíc jedná o obytné, snadno větratelné místnosti s okny. Údajné plynové komory měly jen vstupní dveře a jinak žádné za zmínku stojící větrací otvory.

Bezpečnostní předpisy Höss rozhodně znal, protože existuje i jeden Hössův rozkaz, ve kterém se zakazuje přibližovat se na vzdálenost kratší 15 m k budovám dezinfikovaným cyklonem B. Podnětem k tomuto rozkazu byla nehoda, kde se při podobné dezinfikaci jedna osoba přiotrávila.

Líčí-li ve svých výpovědích úplně jiné zacházení s cyklonem B, pak existují pro toto počínání jen tři vysvětlení:

1) Höss to nesepsal.

2) Byl přinucen to v tomto znění proti své vůli sepsat.

3) Sepsal to dobrovolně, i když moc dobře věděl, že to tak nemohlo probíhat. To by ale znamenalo, že zde dává signál, že ke všemu, co zde popisuje, byl donucen a že to s pravdou nemá nic společného.

Bez komentáře.

V knihách, publikacích, učebnicích a v oficiálních sdělovacích prostředcích je koncentrační tábor Osvětim vždy označován jako tábor vyhlazovací. Úplně je přehlíženo, že samotný účel tábora spočíval převážně v zabezpečení dostatečného počtu pracovních sil pro nově vybudovaný chemický komplex IG-Farben. Zde se měly produkovat chemické výrobky pro potřebu východní fronty a hlavně buna (syntetická guma). Američan A.Butz k tomu píše: „V roce 1942 neexistovalo ve III. Říši žádné místo větší důležitosti a žádný strategičtější průmyslový komplex než Osvětim.“ Butz poukazuje dále na USA, které po Pearl Harbour a ztrátě pacifického prostoru přišly o své kaučukové zdroje a vyvíjely maximální úsilí, aby mohly také syntetickou gumu vyrábět. Už proto byla Osvětim pro americkou tajnou službu místem velkého zájmu. Zde se měla nacházet ta nejmodernější průmyslová výroba buny. Zřejmě proto existují už z té doby americké letecké snímky Osvětimi. V každém případě musela americká tajná služba zaměřit vše na prozkoumání celého komplexu. Taková špionážní akce nebyla obtížná, protože v táboře byla spousta civilních zaměstanců s volným vstupem a přes Rumunsko a Maďarsko existovalo dobré spojení do Polska.

K zajištění pracovních sil pro nový chemický komplex byly zřízeny tři velké zajatecké tábory: základní tábor (Osvětim I) v bývalých polských kasárnách, tábor Birkenau (Osvětim II,Brzezinka), dnes označován jako vlastní vyhlazovací tábor a tábor Monowitz (Osvětim III) v bezprostřední blízkosti továrny. Ve všech táborech byli nejprve umístěni váleční zajatci (také britští), později to byli i Židé a kriminálníci a dále zde bylo velké množství civilních osob s volným vstupem a výstupem. Kriminálníci byli po odpykání svých trestů propouštěni. Kromě toho bylo v továrně velké množství německých techniků, inženýrů a chemiků. Vedle těchto tří táborů existovaly ještě menší v širokém okolí. Ve všech třech hlavních táborech se nacházela zdravotnická zařízení s rentgeny, operačními sály a jinou výbavou. V době války by tato velmi drahá a cenná zařízení v likvidačním táboře jistě postrádala veškerý smysl ! Později fungovala Osvětim II jako křižovatka pro deportaci Židů ze střední a západní Evropy na východ, odtud byli přerozdělováni do jiných táborů.

26.července 1942 vypukla epidemie tyfu, která si během třech měsíců vyžádala 20 000 životů. 18.prosince 1942 vydal Himmler osobně rozkaz, aby byl počet těchto úmrtí za každou cenu snížen ! Tento velký počet obětí epidemie byl podnětem k výstavbě velkého desinfekčního zařízení (často označovaného jako zařízení odvšivovacího, protože veš je nositelem tyfu) a čtyř krematorií v Birkenau, která dnes mají dokazovat údajný „vyhlazovací“ charakter tábora.

Naproti tomu Monowitz dnes nikdo jako vyhlazovací tábor neoznačuje, a přesto existuje i zde jeden pozoruhodný případ falešné výpovědi. V jednom z Norimberských procesů byl souzen SS-soudce Dr.Morgen. Ten označil ve své výpovědi právě Monowitz jako vyhlazovací tábor a ani jednou Birkenau. Znamená to, že skutečně o plynových komorách nic nevěděl a ve snaze zachránit si aspoň holý život „přiznáním“ vše dosvědčil, ale mylně umístil.

Plán vyhotoven podle spojeneckých leteckých fotografií od května do září 1944 a průzkumu z roku 1993

1. břízy a topoly 12. zde hrávala část osmdesátičlenného

2. správní budova postavená 1942 vězeňského orchestru klasickou hudbu.

3. železnice 13. pošta s týdenní doručovací lhůtou

4. dozorčí věže 14. vytápěné vězeňské baráky

5. dva rovnoběžné 3 m vysoké drátěné ploty 15. divadlo s průchodem do tábora

6. brána s nápisem „Arbeit macht frei“ 16. jáma 2,5 m hluboká (písek a štěrk)

7. německá nemocnice 17. koupaliště 23 x 5 metrů

8. stavba s plochou střechou měla asi 2 m vysoké komíny 18. stromořadí – břízová alej

umístěné nad pecemi, ale žádné díry či otvory nad 19. kancelář velitele tábora

mimo oplocenou a střeženou část tábora 21. silnice, 2 km do města Osvětim

9. dílna, kde vezni vyráběli stoly a židle 22. třímetrová neprůhledná betonová zeď

10. blok 24: přízemí – sklad pro hudební nástroje a ohraničující tábor ze dvou stran

provozovalo půl dne prostituci.

11. kuchyň se 13 uhelnými kamny

Plán vyhotoven podle spojeneckých leteckých fotografií od května do září 1944 a průzkumu z roku 1993

1. pole, která byla obdělávána během celé existence tábora

2. silnice do tábora

3. příkopy na odpadní vody

4. tzv. bílý dům, kde měly být roku 1942 zplynovány tisíce vězňů

5. údajné převlékárny pro tyto oběti. Tyto objekty však stojí od roku 1944

6. stromy

7. na tomto místě mělo být denně od května do srpna 1944 v jámách spáleno tisíce zplynovaných. Ani jeden letecký snímek z tohoto období nic podobného neukazuje.

8. objekty s pecemi a vysokými komíny, kde mělo být roku 1942 zplynováno a spáleno několik tisíc vězňů. Výrazně se však lišily od krematorií (13), pravděpodobně se jednalo o spalovny odpadů nebo pekárnu.

9. jámy 6 metrů dlouhé a 1,5 metru hluboké

10. centrální sauna

11. 30 „kanadských baráků“,kde vězni třídili věci nově příchozích vězňů

12. čističky a nádrže

13. dvě krematoria, která byla dobře viditelná nejen pro vězně, ale také ze silnic a okolních polí

14. místo, kde jeden ze šesti osvětimských táborových orchestrů pořádal nedělní koncerty

15. hřiště s brankami

16. vězeňská nemocnice

17. zahrady

18. táborové objekty Mexiko (nebyly oploceny)

19. kuchyně – 9 v mužském táboře a 3 v ženském

20. dvě budovy, ve kterých se desinfikovaly kožené boty, opasky atd. cyklonem B

21. dozorčí věže

22. 3 metry vysoký plot z ostnatého drátu

23. sklad brambor a zeleniny

24. cihlové a dřevěné baráky v ženském táboře

25 . rampy

26. toalety a umývárny

27. dřevěné baráky v mužském táboře

28. hlavní vchod

29. kolej

30. vodní stanice

31. táborová správa

32. obec Brzezinka

Již roku 1944 psaly anglické a americké sdělovací prostředky, že v Osvětimi probíhá vyvražďování Židů. Když Sověti 27.1.1945 Osvětim osvobodili, byli už důkladně připraveni rozhlásit nejhrůznější senzační odhalení do celého světa. V tomto duchu zní i dlouhá zpráva otištěná 2.2.1945 v sovětské Pravdě, ve které se mimo jiné píše: „Když v minulém roce odhalila Rudá armáda před celým světem hrůzná a otřesná tajemství Majdanku, začali Němci zametat stopy svých zločinů. Zarovnali vyvýšeniny na tzv. „starých hrobech“ ve východní části tábora, odstranili a zničil stopy elektrického pásového systému, kde byly stovky lidí najednou zabíjeny elektrickým proudem. Těla padala na pomalu pohybující se transportní pás, který s nimi jel až do velké pece, kde úplně shořela, kosti byly rozválcovány a tyto pozůstatky byly použity jako hnojivo na pole. Tzv. mobilní zařízení na zabíjení dětí byla odvezena. Stálé plynové komory ve východní části tábora byly přebudovány. Byly na nich dokonce umístěny věžičky a architektonické ornamenty, aby vypadaly jako neškodné garáže (…) V prvních letech tábora pracovali Němci ještě primitivně. Jednoduše zavedli vězně do vykopané jámy, přinutili je lehnout si obličejem k zemi a střelou do zátylku je zabili. Až byla jedna řada hotová, přinutili další lehnout si na těla předešlých. Tak se vyřídila řada druhá, třetí, čtvrtá…pak byly zasypány. Takto byly naplněny stovky obrovských hrobů ve východní části tábora. Pro ně se vžilo označení „staré hroby“(…) Viděl jsem v Osvětimi tisíce trpitelů tak zbídačených, že se potáceli jako stín ve větru, lidé, jejichž stáří nebylo možné určit.“

Podepsaná je tato zpráva: „Město Osvětim (telegraficky) B.Polevoj“. Reportér byl tedy na místě, vše sám viděl nebo slyšel od přímých očitých svědků. Jenže dnes už nikdo o elektrickém pásovém systému nemluví a stovky obrovských masových hrobů také nebyly nikdy nalezeny, ani na leteckých snímcích. Také o plynových komorách ve východní části tábora, čímž byl míněn Monowitz, se dnes už nemluví. Plynové komory, o kterých se dnes mluví, měly být v Birkenau, tedy v západní části tábora.

V květnu 1945 přicestovala do Osvětimi britská delegace z Oxfordu s osobnostmi jako Dean of Canterbury Dr. Hewlettem Johnsonem. Prohlédli si tábor, ale o tom, co viděli, se nikde neobjevila ani zmínka. Teprve 1978 se dostalo na veřejnost, že vůbec někdy taková delegace v Osvětimi byla. Evidentně nenalezla nic, co by nasvědčovalo masovému zplynovávání, jinak by o tom s určitostí informovala celý svět.

Co se samotných vězňů týče, je známo, že jim bylo Němci dáno na vybranou buď se stáhnout s nimi, anebo vyčkat příchodu Rudé armády. Na to se většina ze strachu před Sověty rozhodla stáhnout se s Němci na západ. Mezi nimi také nositel Nobelovy ceny míru Elie Wiesel, který se dnes nemůže vynasnažit co nejbrutálněji vylíčit německé zločiny v Osvětimi. Ani on se však ve své první, v roce 1958 vyšlé reportáži „La Nuit“ nikde nezmiňuje o plynových komorách. Teprve v německém překladu „Die Nacht zu begraben, Elischa“, je slovo krematorium přeloženo jako plynová komora! Kdyby měli Němci opravdu co skrývat, tak by nikdy nenechali vězně tábora Sovětům. Jistě by pro ně nebyl problém při zkušenostech s mnohamilionovým vyvražďováním, které se jim připisuje, vyvraždit i těch posledních pár tisíc.

Po roce 1945 fungoval tábor ještě jako internační tábor pro Němce, pak byl 10 let zavřen a přebudováván v určitou formu muzea. Mnoho věcí pak bylo změněno tak, aby alespoň zdánlivě souhlasily s výpověďmi „svědků“. Tyto změny jsou rozeznatelné při srovnání s leteckými snímky a zvláště pak s dochovanými stavebními plány.

Ke skutečnému vědeckému prozkoumání došlo až mnohem později a znamenalo senzaci a rozhodující zvrat v celé diskusi o Osvětimi a Holocaustu na Židech.

Ernst Zündel se narodil roku 1939 v Německu a válku zažil jen jako malé dítě. Je tedy příslušníkem té generace, která jako první padla za oběť systematické převýchově zavedené a řízené vítěznými spojenci a jejich kolaboranty v poraženém Německu. Teprve až po své emigraci do Kanady v roce 1958 a zvláště pak po setkání s bývalým předsedou Národně sociální křesťanské strany, internovaným za války v kanadském koncentračním táboře, Adrienem Arcandem, se zbavil poválečnou převýchovou naimplantovaných komplexů viny, neúctou a pohrdání historií a tradicemi vlastního národa. Začal veřejně vystupovat proti diskriminaci německé menšiny v Kanadě a USA a zvláště pak proti nekonečné nenávistné protiněmecké propagandě ze strany Židy ovládaných médií a Hollywoodu. V roce 1983 byl za vydání brožury „Did Six Million Really Die?“, která poukazovala na silné nejasnosti v oficiální verzi Holocaustu, obžalován židovskou milionářkou Sabinou Citron (předsedkyně asociace na památku holocaustu v Kanadě,původem z Polska) ze šíření falešných zpráv (archaický britský zákon, který stál v rozporu s kanadskou ústavou). Tím začal známý Zündelův proces, který se stal katastrofou pro stoupence a šiřitele mýtu zvaný Holocaust. Samotná otázka svobody projevu s tímto procesem spojená z něj udělala mediální událost č.1, kterou si nenechala ujít ani žádná kanadská televizní stanice. Pouze v Německu bylo a je vše radikálně zamlčováno a publikace o tomto procesu jsou dokonce na indexu.

Přes svého technického poradce u tohoto procesu, francouzského profesora Roberta Faurissona, se Zündel obrátil na státní místa v USA se žádostí o kontakt na znalce plynových komor (v USA je dnes několik států provozuje). Zündel byl odkázán na zodpovědného experta na stavbu a údržbu plynových komor, byl jím Fred Leuchter jr. Tento souhlasil, že tzv. plynové komory v Osvětimi prozkoumá a sestaví o nich znalecký posudek. Onen posudek, který se stal mezníkem v diskusi a hodnocení nejen Osvětimi, ale celého holocaustu. Fred Leuchter jr. byl první, kdo vědecky prozkoumal, zda mohly dnes prezentované plynové komory v Osvětimi I a II, v Majdanku a později ještě v jiných táborech opravdu sloužit jako plynové komory k masovému vyvražďování lidí. Nejprve prozkoumal samotnou stavbu, vybavení místností, větrací možnosti, kapacitu atd. a nakonec odebral vzorky ze zdí na přezkoumání kyanidových stop. Ve svém posudku pak dochází k jednoznačnému závěru:

Tato zpráva způsobila senzaci, která vedla k celosvětovým reakcím a mediální hysterii ze strany Židů, pouze ve většině Evropy v čele s Německem bylo vše důsledně zamlčováno.

Také mladý německý chemik Germar Rudolf, spolupracovník Max-Planck-Institutu, s maximální důkladností tuto problematiku na místě prozkoumal a ve svém posudku, bez věcných výhrad uznaném 306 německými profesory pro anorganickou chemii, Leuchterovy závěry potvrdil, přičemž objevil ještě celou řadu dalších faktů.

Za místa, kde mělo vyvražďování Židů plynem probíhat, se dnes považují:

jedna místnost krematoria v Osvětimi I (krematorium I), zde mělo být mezi podzimem 1941 a jarem 1942 prováděno první zplynovávání;

dvě přestavěná selská stavení západně od tábora Birkenau, označována jako červený a bílý dům, fungující hlavně v roce 1942 a na začátku 1943;

krematoria II,III,IV a V v Birkenau po celé období od první poloviny roku 1943 do podzimu 1944;

Z těchto zařízení je dnes v částečném původním stavu nejzachovalejší krematorium I a zčásti zachovalé krematorium II, zbývající krematoria už nejsou zachována vůbec a z údajných selských stavení nebylo nikdy nic nalezeno.

Krematoria se skládají ze samotných pecí, z vedlejších místností, jako sklad koksu či uren a z márnice – místnosti na přechovávání mrtvých. Tyto márnice jsou dnes označovány jako plynové komory.

Nejprve se zaměřme na krematorium I, které je dnes miliónům turistům prezentováno jako originál. Již v roce 1975-6 odhalil prof. Faurisson, že se zde nejedná ani o originál, ani o rekonstrukci originálu, ale jasný podvod. Toto pak ještě potvrdily stavební plány krematorií Osvětimi I i II, které Faurisson nalezl v archivu Státního muzea Osvětim během své druhé návštěvy. Z nich je například patrné, že do srpna 1943 krematorium I nemělo vůbec dveře na jihovýchodní straně, tedy ty, kterými měly být všechny oběti přiváděny (viz.str.31). Teprve v září 1943 se začalo s přestavbou márnice na protiletecký bunkr s operační místností pro SS revír, tehdy byly vybudovány i přístupové dveře z jihovýchodu. Pouhých 20 m od tohoto místa se nacházel SS revír a ještě blíže SS nemocnice. Dr. Faurisson byl vůbec první, kdo na tuto falsifikaci v četných publikacích a interviích poukazoval. Z té doby pochází jeho slavný výrok: „No door, no destruction“ (Žádné dveře, žádné zničení), čímž reagoval na knihu židovského historika Raula Hilberga „The Destruction of the European Jews“ (Zničení evropských Židů), kde jím popisované oběti vstupovaly do plynových komor právě jihovýchodními dveřmi (druhé dveře krematoria byly totiž k tomuto účelu nevhodné).

V souvislosti s krematoriem I poukazuje Leuchter na nemálo konstrukčních absurdit. Například na nebezpečnou blízkost SS nemocnice (viz.prostřední dvojlist), která by v době zplynovávání mohla mít fatální následky pro její pacienty, nebo na skutečnost, že údajná plynová komora je napojena na centrální vodovodní systém, což by představovalo nebezpečí zamoření kterékoli budovy tábora (právě před takovým nebezpečím se v předpisech s cyklonem B výslovně varovalo),či na velmi špatné větrací podmínky atd. Fotografie uprostřed knihy ukazují krematorium I s „plynovou komorou“, jak je dnes můžete spatřit.

Zvláštní pozornost si vedle dovnitř se otevírajících dveří zasluhují pozornost otvory ve stropech plynových komor, kudy se měl cyklon B vhazovat, protože bez jejich existence by bylo nevysvětlitelné, jakým způsobem se plyn do komor dostával. Ty, které dnes můžeme vidět v krematoriu (viz.foto uprostřed knihy),byly dodatečně vytvořeny při poválečné „rekonstrukci“ a to až překvapivě diletantsky na to, že jsou až do dneška prezentovány jako německé originály. Zajímavé je také, že se jedná o 4 velké čtvercové otvory, zatímco P.Board vypovídá o 6 malých kulatých otvorech. I samotný ředitel polského muzea v Osvětimi F.Piper v interwiev s židovským revizionistickým historikem D.Colem zaznamenaném na videu jednoznačně vypověděl, že se nejedná o originály, osvětimští průvodci jsou však instruováni tvrdit pravý opak.

K otvorům krematorií II a III legenda vypráví, že příslušníci SS vhazovali cyklon B do komor čtyřmi čtvercovými ve stropu umístěnými otvory 25x25 cm a že se pod těmito otvory nacházely čtyři perforované sloupy, ze kterých se plyn uvolňoval. Stačí použít vlastních očí, aby člověk zjistil, že se ve zříceném, ale ne úplně zničeném stropě márnice krematoria II žádné takové otvory nenacházejí. Lidé, kteří se při průzkumu dostali až pod tento zřícený strop, byli schopni identifikovat zkolabované betonové sloupy, které se tam podle plánů měly nacházet, ale nenašli nejmenší stopu po zmíněných perforovaných sloupech.

V roce 1979 byly v USA zveřejněny letecké snímky Osvětimi pořízené US-AIR Force 25.8.1944. Na těchto snímcích jsou skutečně čtyři skvrny v místech střech márnic krematorií I a II, které mají dokazovat zmíněné otvory. Jejich nereálné umístění v místě nosné středové konstrukce, jejich obrovský rozměr (min. 1,5x2 m) a špatně orientovaný stín oproti zbytku fotografie jednoznačně odhaluje dodatečnou manipulaci (retuš) se snímky. Mimo to existuje na 30 dalších fotografií, které nic podobného neukazují.

Ke vhazovacím otvorům do márnice krematoria II se pojí nejznámější Faurissonův výrok: „No holes, no holocaust“ („Žádné díry, žádný holocaust“).

Prof.em.Robert Faurisson Fred Leuchter German Rudolf

Dva otvory ale v železobetonovém stropu márnice II dnes najdeme. Jsou umístěny viz. strana 28 a je na nich možno bez větších obtíží rozeznat, že byly dodatečně proraženy. Je nepochopitelné, že ti, kteří tyto otvory „budovali“, se ani nenamáhali železné pruty, na které ve stropu narazili, odřezat, ale prostě je ohnuli. Myslím, že je zbytečné poukazovat na to, že něco podobného je u jinak s německou precizností postavené stavby nemyslitelné. Ostatně na zbytcích větracích otvorů u kremační místnosti najdeme dobrý srovnávací příklad. Tyto dva otvory navíc nejsou na žádném leteckém snímku k nalezení a to včetně již zmíněného falsifikátu na straně 28.

Robert Faurisson se již v sedmdesátých letech začal zabývat exekučními plynovými komorami v USA. Na jejich srovnání funkčnosti, konstrukce a bezpečnostního vybavení se svědky popsanými nacistickými plynovými komorami dokázal absurdnost svědeckých výpovědí.

V roce 1988 se prof.Faurisson setkal na žádost Ernsta Zündela s Fredem Leuchterem v Bostonu. I ten původně na nacistické plynové komory věřil, ale po seznámení se s Faurissonovou dokumentací souhlasil, že do Osvětimi a Majdanku pojede sám věc prozkoumat. Výsledek znáte.

V roce 1989 navíc Fred Leuchter společně s prof.Faurissonem a Markem Weberem z Institute for Historical Review v Los Angeles opublikoval „Druhý Leuchterův posudek“ zabývající se údajnými plynovými komorami v Dachau, Mauthausenu a v Hartheimu.

2 - otevřená vrata

5 - dozorčí věž

6 - márnice, zde se oběti měly údajně svlékat

Vpravo: detail krematorií II a III z leteckého snímku pořízeného US-Air-Force dne 25.8.1944 (jeden ze snímků, který CIA v roce 1979 zveřejnila).Na střechách márnic (plynových komor) se nalézají čtyři skvrny, které mají představovat stíny vhazovacích otvorů pro cyklon B nebo snad i otvory samotné.Jejich špatné umístění, obrovský rozměr (min.1,5x2 m) a oproti zbytku fotografie jiným směrem orientovaný stín prozrazují dodatečnou manipulac