Anti-revizionistická represe

Dodnes několik evropských zemí přijalo represivní zákony, které dělají z revizionizmu Holocaustu trestný čin. Samozřejmě tyto zákony, které hrubě porušují principy svobody projevu a svobodného historického zkoumání, odhalují slabost oficiální verze Holocaustu : Kdyby se revizionisti mýlili, bylo by naprosto dostačující veřejně vyvrátit jejich tvrzení, například v televizních debatách. Ale takové debaty nejsou v tzv. svobodném světě dovolené. Jediná televizní debata mezi revizionistou a anti-revizionistou se odehrála v dubnu 1979, když profesor Robert Faurisson diskutoval s německým specialistou na Holocaust, profesorem Wolfgangem Schefflerem na švýcarské televizní stanici, vysílající v italštině. Průzkum ukázal, že většina diváků vycítila, že Faurisson vyhrál. Od roku 1979 byla revizionistická pozice velmi posilněna díky úsilí revizionistických výzkumníků, zatímco přívrženci oficiálního tvrzení o Holocaustu neučinili žádný pokrok. Je proto lehce pochopitelné, že výrobci veřejného mínění západní společnosti se třesou před samotnou myšlenkou otevřené debaty o Holocaustu – mimo faktu, že žádný z ortodoxních historiků dnes nemá odvahu debatovat s kompetentním revizionistou na veřejnosti.

Anti-revizionistická represe je krutá především v Německu, kde přežití celého politického systému závisí na schopnosti udržet lež o Holocaustu při životě. Stovky německých revizionistů byly odsouzeny k vysokým pokutám nebo do vězení. Většina z nich byla souzená podle paragrafu 130 trestního zákona ( „nabádání k rasové nenávisti“). V říjnu 1992 generál Otto Ernst Remer, jeden z nejvíc vyznamenávaných vojáků 2.světové války, byl v Schweinfurtu odsouzený na 22 měsíců vězení nepodmíněně za „popírání Holocaustu“. (Remer, vážně nemocný člověk, tehdy ve věku 82 roků, byl přáteli převezen do Španělska. Zemřel ve svém španělském exilu 4.října 1997.) V dubnu 1995 byl bývalý předseda NPD Guenther Deckert, učitel angličtiny a francouzštiny, odsouzen na 2 roky vězení za překlad technického projevu amerického experta na plynové komory Freda Leuchtera. Zatímco byl ve vězení, Deckert dostal další tři roky za podobné trestné činy. V červnu 1995 chemik Germar Rudolf, který napsal vědeckou zprávu o údajných osvětimských plynových komorách, byl odsouzen na 14 měsíců vězení. Odešel do exilu. V květnu 1996 vydavatel Wigbert Grabert dostal pokutu 30 tisíc německých marek za publikování vědecké revizionistické antologie Grundlagen zur Zeitgeschichte (Základ současné historie, Grabert Verlag, Tuebingen 1994). Ještě před zákazem této knihy byli němečtí občané odsuzováni až na 6 měsíců, pokud si objednali víc jak jeden výtisk této knihy. V květnu 1996 byl historik Udo Walendy, který publikoval revizionistický čtvrtletník Historische Tatsachen, odsouzen na 14 měsíců vězení pro „trivializování Holocaustu“. Walendy, chronicky nemocný sedmdesátník, dostal později dalších 22 měsíců za to, „co nenapsal“. Pro ty, kteří nejsou obeznámeni s tímto případem : historik a politolog Udo Walendy nebyl souzen za to, co napsal, ale za to, co nenapsal. Soudce Knöner :

„Nezabýváme se tím, co jste tady napsal, to není úloha tohoto soudu, ale tím, co jste nenapsal“ ! (citováno z Westfalen-Blatt, May 8, 1997).

Zatímco píšu tyto řádky, Walendy, který je dnes nejprominentnějším politickým vězněm represivního německého režimu, je stále za mřížemi. Dalším politickým vězněm je inženýr Erhard Kempner, který ve vězení strávil roky za „popření Holocaustu“. V žádném z těchto odporných procesů nestrávil soud ani sekundu posuzováním argumentů obviněných.

V Rakousku revizionista teoreticky riskuje 20 let vězení, protože rakouské právo přirovnává revizionizmus k pokusům obnovit národně socialistickou vládu. Ve francii, kde zejména jsou revizionisté početní a aktivní, se uskutečnilo kolem stovky procesů, ale s jednou výjimkou (Alain Guionnet) nebyl žádný revizionista poslán do vězení, jelikož se francouzský soud obvykle spokojí s vysokými pokutami (které odsouzení musí zaplatit židovským organizacím). Ve Švýcarsku bylo od zavedení „anti-rasistického zákona“ v roce 1995 odsouzeno 9 revizionistů (Arthur Vogt, Andreas Studer, Ernst Indlekofer, Aldo Ferraglia, Dr. Max Wahl, Rene-Louis Berclaz, Gaston-Armand Amaudruz, Gerhard Foerster a já sám) k pokutám nebo vězení. V Belgii existuje anti-revizionistický zákon několik roků, ale nikdy nebyl aplikovaný, dokonce ani proti velmi aktivnímu editorovi Siegfriedovi Verbekemu, který posílá revizionistický materiál skoro do každé evropské země. Ve Španělsku byl historik a vydavatel Pedro Varela, který je nejen revizionista, ale také nekompromisní anti-sionista, v listopadu 1998 odsouzen na ne méně než 5 roků vězení, ale rozsudek byl následně vyšším soudem zrušen. V Polsku, kde byl anti-revizionistický zákon přijat v roce 1999, byl v říjnu 1999 souzen univerzitní profesor Dariusz Ratajcak, protože publikoval booklet, ve kterém objektivně sumarizoval revizionistické argumenty a uvedl, že šest milionů je nadsazené číslo. Ratajczak byl osvobozen, ale přišel o práci ještě před procesem. Mimochodem, booklet byl nazvaný Tematy niebezpeczne (Nebezpečná témata). Když jsem Ratajczaka navštívil v srpnu tohoto roku, s úsměvem mi řekl, že teď už ví, že existuje jen jedno nebezpečné téma….

Rysem anti-revizionistické represe je to, že obviněným není nikdy umožněno dokázat platnost jejich argumentů. Revizionista, který se u soudu drží svých argumentů, obvykle čelí zvlášť tvrdému trestu kvůli „neochotě vyjádřit lítost nad svým činem“.

V Badenském procesu proti Foersterovi a mně můj advokát Dr.Oswald předvolal dva svědky, profesora Faurissona a rakouského inženýra Wolfganga Froehlicha, kteří měli svědčit, že revizionisté mají platné argumenty vůči tvrzením o plynových komorách. Faurissonovi nebylo umožněno svědčit. Froehlich, specialista na kontrolu pesticidů, však učinil prohlášení. Prohlásil, že plynování popisované bývalými osvětimskými vězni bylo technicky nemožné. Jeho prohlášení znělo :

„Insekticid Cyklon B se skládá z kyseliny kyanovodíkové, absorbované v substanci granulového nosiče. Kyselina kyanovodíková je produkovaná prostřednictvím kontaktu se vzduchem. Bod varu kyseliny kyanovodíkové je 25,7 stupně. Čím vyšší teplota, tím rychlejší vypařování. Dezinfekční komory, ve kterých byl Zyklon B v národně socialistických táborech a jinde používaný, byly zahřáté na 30 stupňů nebo víc, takže kyselina kyanovodíková se z granulí rychle vypařovala. Na druhé straně, v napůl podzemních márnicích krematoria v Auschwitz – Birkenau, kde se podle očitých svědků odehrávalo masové vraždění s použitím Cyklonu B, byla mnohem nižší teplota. I kdyby někdo předpokládal, že místnosti byly zahřáté těly hypotetických obyvatel, teplota by neměla přesáhnout 15 stupňů i v letní sezóně. Kyselině kyanovodíkové by proto trvalo mnoho hodin, než by se z granulí uvolnila. Podle tvrzení očitých svědků umíraly oběti velmi rychle. Očití svědci hovoří o časových periodách od „bezprostředně“ po dobu 15 minut. Aby zabili obyvatele plynových komor tak rychle, Němci by museli použít absurdně vysoké dávky Cyklonu B, předpokládám tak   40-50 kg na jednu plynovací proceduru. Členové speciálního komanda, kteří byli podle očitých svědků zodpovědní za odstranění těl z komory, by naráz zkolabovali, i kdyby měli plynové masky. Nadměrně velké množství kyseliny kyanovodíkové by proudilo vzduchem přes otevřené dveře, kontaminujíc celý tábor.“

Když se inženýr dostal k tomuto bodu, přerušil ho veřejný žalobce Dominik Aufdenblatten, který se choval jako šílenec a hrozil mu obviněním z rasové diskriminace !

Na Amaudruzově procesu v Laussane soud odmítl vyposlechnout dva svědky, předvolané obhajobou (Faurisson a francouzský právník Eric Delcroix). V Německu byl Dr. Ludwig Bock, advokát uvězněného revizionisty Guenthera Deckerta, pokutovaný sumou 10 000 DM, protože žádal nezávislý expertní posudek o technické možnosti údajných plynových komor ! Obhajoba je tedy prakticky paralyzovaná a advokát příliš vážně obhajující svého klienta ví, že sám riskuje obvinění a trest.

Je pozoruhodným faktem, že pevnost sionismu – USA – nemá žádný anti-revizionistický zákon, protože by to představovalo porušení prvního dodatku ústavy, která garantuje svobodu projevu. Institut for Historical Review (IHR) se sídlem v Kalifornii může publikovat knihy a organizovat revizionistické konference beze strachu z legálních represí. To ale neznamená, že američtí revizionisti jsou zabezpečení před nepříjemnými překvapeními : v červenci 1984 teroristi, snažící se umlčet has amerického revizionizmu, zničili ústředí IHR. Ale tento čin paralyzoval aktivity IHR jen dočasně.