Nejjednodušší argument proti tezi vyhlazování

Kdyby byla oficiální verze o Holocaustu pravdivá, velmi málo Židů by v německé sféře vlivu přežilo. Každý Žid, kterého by Němec lapil, by byl poslán do tábora smrti (člověk se může sám sebe ptát, proč Němci museli založit vyhlazovací centra v Polsku, do kterých byli transportováni Židé z celé Evropy, namísto toho, aby je jednoduše postříleli v jejich vlastních zemích, což by bylo mnohem praktičtější). Faktem je, že velká část evropského Židovstva nebyla vůbec deportována. Ve Francii bylo deportováno 75 721 z přibližně 300 tisíc Židů, většina z nich měla zahraniční pasy. (Tento počet byl ustanovený židovským historikem Serge Klarsfeldem v jeho práci Memorial de la Deportation des Juifs de France, Beate Klarsfeld Foundation, Brussels/New York 1982, není nikým zpochybňován). Převážná většina francouzských Židů tedy netrpěla žádnou vážnou perzekucí. To samé platilo pro Belgii – jen malá část belgických Židů viděla koncentrační tábor (na druhé straně bylo deportováno víc než 70% holandských Židů).

Rozviňme tento argument dále. Pokud by existovala politika vyhlazení, prakticky žádný Žid by nepřežil tábory. Ale vzpomínky „přeživších Holocaust“ zaplňují celé knihovny. Profesionální „přeživší“, jako např. Elie Wiesel, kteří se prezentují jako svědkové Holocaustu, jsou ve skutečnosti živými důkazy, že se údajné systematické vraždění Židů neuskutečnilo.

Elie Wiesel, rumunský Žid, který byl deportován spolu se svým otcem na jaře 1944, strávil 9 měsíců v Osvětimi. Když onemocněl, Němci ho poslali do táborové nemocnice. V lednu 1945, když se blížila Rudá armáda, Němci nechali na nemocných vězních, jestli chtějí být evakuováni na západ, nebo zůstat a čekat na své ruské osvoboditele. Elie Wiesel a jeho otec zvolili odchod s Němci na západ. To všechno se nachází ve Wieselově knize La Nuit (Editions de Minuit, Paris 1958).

Dokonce i tragický osud rodiny Frankových odporuje oficiálnímu tvrzení o Holocaustu. Anne Frank, která se stala po smrti světoznámou díky svému deníku (který byl ve skutečnosti z velké části napsán jejím otcem po válce, viz. Robert Faurisson, Is the Diary of Anne Frank genuine ? IHR, Torrance 1985) byla deportována se svou rodinou z Amsterodamu do Osvětimi v srpnu 1944. Krátce potom začali Němci evakuovat Osvětim kvůli zhoršující se vojenské situaci a vězni byli postupně přesouváni do západních táborů. Anne a její sestra byly poslány do Bergen-Belzenu, kde krátce před koncem války podlehly tyfu. Její matka zemřela v Osvětimi v lednu 1945 (což znamená, že nemohla být zplynována, protože ti, kteří věří v plynování, jednoznačně věří, že plynování bylo zastaveno v říjnu nebo listopadu 1944). Její otec přežil, po válce se přestěhoval do Švýcarska. Příklad rodiny Frankových ilustruje, že zatímco byli Židé skutečně tvrdě pronásledovaní a velké množství jich zahynulo kvůli špatným podmínkám v táborech, neexistovala politika vyhlazování, protože jinak by byla celá rodina po příchodu do Osvětimi zplynována. Mnoho Židů bylo přeložených z jednoho tábora do druhého bez jakéhokoliv rizika zabití. Slavné případy jsou rakouský židovský socialista Benedikt Kautsky (celou válku přežil v táborech, nejdřív v Dachau, pak byl poslán do Buchenwaldu, následně byl přeložen do Osvětimi, potom zpět do Buchenwaldu, kde byl v dubnu 1945 osvobozen), židovský historik Arno Lustiger, bývalý vězeň několika táborů a Israel Gutmann, editor encyklopedie Holocaustu, který přežil Majdanek, Osvětim, Mauthausen a Gunkirchen. Tyto časté přesuny by měly být vysvětlitelné nedostatkem pracovní síly ve válkou sužovaném Německu; vězni byli posílaní tam, kde se vyžadovala jejich práce. V posledním období války byli vězni z východních táborů překládáni do táborů na západě.

Na Amaudruzově procesu ve švýcarském Lausanne v dubnu 2000 byli židovskými organizacemi, které se soudily s revizionistickým vydavatelem Gastonem-Armandem Amaudruzem, přizváni dva svědci, kteří „přežili Holocaust“. Reich byl ve čtyřech táborech, zatímco Toman přežil Osvětim spolu se svým otcem. Než aby dokázali „nacistickou politiku vyhlazování“, tito svědkové svou samotnou existencí demonstrovali, že tato politika neexistovala.  (Verite et Justice, Le proces Amaudruz. Une farce judiciaire, Chatel-St. Denis/Switzerland, 2000). V únoru 2000, zatímco jsem dělal výzkum v Polsku, objevil jsem zprávu polského Žida, který přežil ne méně než deset táborů : „vyhlazovací tábor“ Treblinka, „vyhlazovací tábor“ Majdanek a osm „obyčejných“ koncentračních táborů ! (Samuel Zylbersztain, "Pamietnik Wieznia dziesieciu obozow" in: Biuletyn Zydowskiego Instytutu Historycznego Nr. 68, Warsaw 1968.)

Když byli početní bývalí židovští vězni koncentračních táborů, kteří po válce napsali svoje paměti, nuceni vysvětlit, jak se jim podařilo přežít „nacistickou vraždící mašinérii“, rutinně připisují svojí záchranu zázraku. Tady jsou dva příklady ( v mojí knize Holocaust or Hoax? The arguments je jich mnohem víc). Elie Wiesel, který tvrdil, že Němci upalovali Židy zaživa (dnes toto obvinění nepotvrzuje žádný historik), popisuje svůj zázračný únik smrti následovně:

Nedaleko od nás šlehaly z jámy plameny, gigantické plameny. Něco spalovaly. Kára dojela až k jámě a něco z ní padalo. Byly to malé děti. Děťátka ! Ano, viděl jsem to na vlastní oči ! Děti v plamenech (je divem, že od té doby nemůžu spát ?). Šli jsme tam také. O něco dál byla další, větší jáma pro dospělé. „Otče“, řekl jsem, „jestli je to tak, nechci dál čekat. Skočím na elektrický plot. To je lepší, než se dlouhé hodiny trápit v plamenech.“ (…) Náš zástup byl jen patnáct kroků od jámy. Hryzal jsem si rty, takže můj otec neslyšel skřípání mých zubů. Dalších deset kroků. Tři kroky. Bylo to teď celkem blízko, jáma s plameny. Sebral jsem všechnu svou zbývající sílu na vyskočení z řady a vrhnutí se na ostnatý drát. (…) Už tu byl skoro moment, kdy jsem stál před andělem smrti. Ne. Dva kroky od jámy nám nařídili otočit se a byli jsme posláni do baráků.“ (Elie Wiesel, La Nuit, Editions de Minuit, Paris 1958, str. 58-60.)

Ještě větší zázrak byl uveden v roce 1993 v Kanadě :

Jako jedenáctiletý chlapec v koncentračním táboře Bergen-Belzen během 2.světové války byl Moshe Peer poslaný do plynové komory přinejmenším šestkrát. Vždy přežil, s hrůzou sledujíc, jak mnohé ženy a děti plynované s ním kolabovaly a umíraly. „Možná děti lépe odolávaly, nevím“, řekl minulý týden v interview. (…) O Peera a jeho sestry, KTEŘÍ VŠICHNI PŘEŽILI, se staraly dvě ženy. Po válce se Peer znova setkal se svým otcem a jeho ženou. (The Gazette, Montreal, 5 August 1993).