Intelektuální dobrodružství, které změnilo můj život

Narodil jsem se 15.srpna 1951 ve švýcarské Basileji. Můj otec byl zaměstnán v bance, matka v domácnosti. Oba jsou stále živí a zdraví, můj otec, který 12.prosince 2000 oslavil 80.narozeniny, odešel do důchodu už před mnoha lety.

Po ukončení školy jsem studoval na basilejské univerzitě francouzštinu, angličtinu a skandinávskou filologii. V roce 1979 jsem získal vzdělání, které mě opravňovalo vyučovat jazyky. V roce 1982 jsem odešel do jihovýchodní Asie a vrátil jsem se až v roce 1988, protože jsem vyučoval němčinu na univerzitě v Taipeh na Taiwanu. Předtím, než jsem se ve Švýcarsku v roce 1990 vrátil ke svému původnímu povolání, tak jsem získal profesionální zkušenosti v určitých oblastech, které nesouvisí s vyučováním. Do března 1993, kdy jsem byl propuštěn v důsledku publikace mé první revizionistické knihy, jsem vyučoval latinu a francouzštinu v Therwile, malém městě nedaleko Basileje.

V říjnu 1994 jsem získal práci učitele němčiny pro zahraniční studenty v soukromé jazykové škole v Basileji. I když ta práce byla špatně placená, hodně pro mě znamenala, protože většina mých studentů byli vysoce motivovaní dospělí. I když ředitel této školy, pan Remo Orsini, nesdílel moje názory na Holocaust a sionismus, byl tolerantní vůči mým revizionistickým aktivitám (o kterých jsem nikdy při vyučování nemluvil). V srpnu 1998, po neslavném Bádenském procesu, ve kterém jsme byli já a můj vydavatel Gerhard Förster odsouzení do vězení kvůli našim revizionistickým publikacím, mě pan Orsini neochotně propustil, aby zabránil zruinování školy, která by se stala terčem pomlouvačné kampaně, kdybych na ní nadále působil jako učitel. Kromě několika překladatelských prací jsem po Bádenském procesu nemohl ve Švýcarsku najít žádnou práci, protože se nikdo neodvážil mě zaměstnat. 15.srpna 2000, v den mých 49.narozenin, jsem opustil Švýcarsko a nehodlám se tam vrátit, dokud se nezmění politická situace a Švýcarsko nebude opět svobodnou zemí (pokud bych se vrátil, byl bych bezprostředně zatčen).

Před rokem 1991 jsem o revizionizmu nic nevěděl. I když jsem si myslel, že 6 milionů je jaksi zveličené číslo, nikdy jsem neměl nejmenší pochybnosti, co se týká reality nacistického vyhlazovacího programu a vražedných plynových komor. Matně jsem vnímal existenci autorů, kteří zpochybňovali dokonce i přibližnou pravdivost oficiálního tvrzení o Holocaustu, ale myslel jsem si, že jde jen o bandu neonacistů, snažících se očistit Hitlera, takže jsem se nijak nepokoušel zjišťovat si jejich argumenty. V té době jsem ale byl dosti anti-sionisticky zaměřený. Zaprvé jsem byl úplně znechucený nelidským zacházením Izraele s Palestinci, za druhé mě rozčiloval fakt, že Židé tak hanebně využívají tragédii, která je postihla během druhé světové války, aby získali velké finanční objemy od Německa a aby osočovali celý německý národ. Protože jsem měl mnoho německých příbuzných ( můj otec se narodil v Německu a do Švýcarska přišel až v roce 1947), byl jsem germanofil už od ranného dětství a bylo pro mě úplně nepřijatelné vinit německý lid jako celek  za Hitlera a jeho Holocaust. I když jsem se všeobecně velmi zajímal o současnou historii a především o 2.světovou válku, vždy jsem se snažil držet stranou od tématu Holocaustu. Holocaust byl ošklivou a hanebnou epizodou evropské a německé historie a necítil jsem žádnou touhu poznat hrozné detaily.

Všechno se změnilo v dubnu 1991, kdy jsem se seznámil se starším švýcarským gentlemanem, panem Arthurem Vogtem. Vogt, učitel matematiky a biologie v důchodu, který se narodil v roce 1917, byl od té doby mým blízkým přítelem a štědrým sponzorem. Při našem prvním setkání se představil jako revizionista a věnoval mi kazetu s revizionistickým textem, kterého byl sám autorem. I když mě jeho text příliš nepřesvědčil, byl to pro mě vážný šok. Zjistil jsem, že revizionisté mají několik platných argumentů a nemůžou být jednoduše odmítnuti jako blázni nebo šarlatáni. Proto jsem Vogta požádal o víc informací. Poslal mi tři revizionistické knihy, které byly v té době nejlepší : Verité Historique ou Verité Politique?od Serge Thiona (La Vieille Taupe, Paříž 1980), The Hoax of the Twentieth Century Arthura Butze (Institute for Historical Review, Torrance, California 1977) a Der Auschwitz Mythos Wilhelma Stäglicha (Grabert Verlag, Tübingen 1979). Už před studiem těchto knih jsem četl německý překlad článku, který jsem také dostal od Vogta. Byl zveřejněný v novinách sovětské komunistické strany Pravda 2.února 1945, týden po osvobození osvětimského koncentračního tábora Rudou armádou (o čtyři roky později jsem v Moskvě držel v rukou originál). Autor tohoto článku, sovětský židovský reportér Boris Polevoj, který navštívil Osvětim bezprostředně po jejím osvobození, psal o „vražedné instalaci montážní linky, kde byly současně stovky lidí zabíjeny elektrickým proudem.“ Polevoj se také zmiňuje o plynových komorách ve východním sektoru osvětimského tábora. Dnes nikdo netvrdí, že Němci používali elektrický proud na zabíjení lidí a podle oficiálního tvrzení byly osvětimské plynové komory v Birkenau, v západní sekci hlavního tábora, ne ve východní sekci. Po přečtení tohoto článku jsem věděl, že revizionisté mají pravdu : plynové komory a tvrzení o masovém vyhlazování byly vymyšlené propagandisty a první tvrzení nesouhlasí s těmi pozdějšími.

V ten den, 29. dubna 1991, jsem se rozhodl věnovat svůj život boji proti největšímu podvodu, který kdy lidská mysl stvořila. Vedl jsem dlouhé debaty s Arthurem Vogtem, který oceňoval můj entuziasmus a často mi dával užitečné rady. Abych měl dostatek času na své historické studování, učil jsem jenom 15 hodin týdně, což samozřejmě znamenalo snížený, i když stále velmi slušný příjem (ve švýcarských školách jsou učitelé velmi dobře placeni). Tehdy už existovalo množství revizionistických knih a článků, ale většina z nich se zaobírala specifickými aspekty Holocaustu. Protože neexistoval žádný lehko pochopitelný úvod do revizionizmu a jeho argumentů, rozhodl jsem se jeden napsat sám. Název knihy měl být Der Holocaust-Schwindel (Podvod Holocaustu). V březnu 1992 jsem navštívil nejznámějšího revizionistu na světě, profesora Roberta Faurissona, v jeho domě ve Vichy. Kariéra Faurissona, který byl respektovaným profesorem francouzské literatury, byla zruinovaná kvůli jeho revizionistickým článkům. Mnohokrát byl souzen, byl pokutován astronomickými sumami a v roce 1989 byl brutálně zbit a skoro zavražděn gangem židovských násilníků, kteří se nazývali „Synové židovské paměti“. Faurisson korigoval rukopis mojí budoucí knihy. Jeho brilantní intelekt a mimořádná odvaha a nekompromisní hledání pravdy na mě hluboko zapůsobily.

Nakonec jsem zjistil, že Der Holocaust-Schwindel bude příliš dlouhý na to, aby sloužil jen jako úvod do revizionizmu. Proto jsem napsal zkrácenou verzi, která byla publikovaná začátkem roku 1993 pod názvem Der Holocaust auf dem Prüfstand (Holocaust pod scannerem). Kniha byla později přeložena do francouzštiny, holandštiny, španělštiny, italštiny, bulharštiny, arabštiny a švédštiny. Bezprostředně po vydání této knihy jsem přišel o práci v Therwile kvůli údajnému neetickému jednání. Der Holocaust-Schwindel byl publikovaný krátce po první knize. Spousta čitatelů měla ráda především poslední tři kapitoly, ve kterých jsem kritizoval politické důsledky podvodu mnohem tvrději, než jakýkoliv revizionista předtím. Úvod, napsaný Faurissonem, byl čtenáři velmi dobře přijat.

V dubnu 1993, jen pár dní po mém propuštění z práce učitele, jsem se seznámil s německým rodákem, inženýrem Gerhardem Försterem, kterému tehdy bylo 73 roků. Förster, který bydlel ve Würenlos blízko Curychu, byl revizionistou dlouhé roky. Jeho otec, Slezan, zahynul během brutálního vyhnání cca 12 milionů Němců z východních německých teritorií, připojených k Polsku po 2.světové válce a Förster byl hluboce raněn faktem, že se nikdo nestaral o hroznou tragédii jeho národa, zatímco média každodenně vytvářela rozruch kolem falešného židovského Holocaustu. Protože Förster nebyl sám schopný napsat historickou knihu – byl velmi nadaný strojař, ne spisovatel – a protože už jsem měl dobrou znalost tématu, podnítil mě napsat knihu o svědectvích očitých svědků, na kterých je tvrzení o osvětimských plynových komorách výlučně založené ( jak vysvětlím později, neexistuje žádný materiální nebo dokumentární důkaz pro existenci jediné vražedné plynové komory v žádném německém koncentračním táboře a oficiální tvrzení o Holocaustu úplně spočívá na zdrojích očitých svědků).

Zatímco některé ze zdrojů, které jsem potřeboval pro novou knihu, byly dostupné, jiné se získávaly velmi obtížně. V září 1993 jsem navštívil italského revizionistického vědce Carla Mattognoiho, který se svou rodinou žije nedaleko Říma. Mattogno se studiu Holocaustu věnoval už víc než deset roků předtím, než jsem ho prvně uviděl a vlastnil působivou sbírku vzácných dokumentů. Mnohé z nich byly v polštině (naučil jsem se tento těžký jazyk kvůli jeho důležitosti pro studium Holocaustu). Okopíroval jsem materiály, které jsem potřeboval pro svou knihu. Od mojí první návštěvy jsem s Mattognoim úzce spolupracoval, přeložil jsem mnoho jeho děl, podnikli jsme spolu šest výprav a napsali dvě knihy. Mattognova znalost tématu Holocaustu se nedá přirovnat k nikomu, ale jeho knihy se těžko čtou kvůli jejich vysoce akademickému a tajemnému stylu. Protože v Itálii neexistuje žádný anti-revizionistický zákon, Mattogno nebyl nikdy pronásledovaný. Je jedním z mých nejlepších přátel a kdykoliv k němu přijdu, jsem vnímán jako člen rodiny.

Moje kniha Auschwitz: Tätergeständnisse und Augenzeugen des Holocaust (Auschwitz: Přiznání vykonavatelů a očitých svědků Holocaustu) byla Försterem publikovaná v srpnu 1994, několik měsíců před přijetím potupného „anti-rasistického zákona“ (článek 261b švýcarského trestního zákoníku). Obsahovala kritickou analýzu 30 svědectví očitých svědků o údajných vražedných plynových komorách v Osvětimi. Můj závěr byl jednoznačný : Všichni „očití svědci“ lhali. Svými výpověďmi očividně protiřečili jeden druhému a v případech, kdy se shodovali, obsahovaly jejich výpovědi pravidelně ty samé logické a technické nemožnosti. Mnoho svědků například tvrdilo, že v Osvětimi trvalo spálení třech mrtvol v kremační peci 20 minut. Dokonce i v moderních krematoriích trvá spálení jedné mrtvoly cca 1 hodinu a jak z dokumentů víme, totéž platilo i pro německá krematoria. Protože si svědci nemohli vymyslet podobné absurdity nezávisle na sobě, bylo zřejmé, že byli instruováni, aby lhali (mnoho z nich svědčilo před polskými, britskými a americkými trestními soudy, jejichž úlohou bylo „dokázat“ existenci plynových komor), nebo že jeden svědek jednoduše zopakoval to, co slyšel od jiného svědka, nebo co si přečetl v knize. Protože prakticky všichni očití svědci byli bývalí židovští vězni koncentračních táborů, byli rádi, že se můžou pomstít Němcům, kteří jim vzali svobodu a rádi vyprávěli o všech druzích divokých krutostí, aby zdiskreditovali reputaci německého národa na desetiletí, pokud ne na staletí.

V září 1994 jsem se zúčastnil revizionistické konference v Kalifornii, která byla organizována prostřednictvím The Institute for Historical Review (P.O.Box 2739, Newport Beach, CA, 92659, USA; IHR publikuje vědecký Journal of Historical Review). Na této konferenci jsem se seznámil s historikem Markem Weberem,  ředitelem IHR. Taktéž jsem se setkal s Bradley Smithem, Ernstem Zündelem a dalšími vedoucími osobnostmi revizionismu Holocaustu.

V říjnu 1995 Förster publikoval mou čtvrtou revizionistickou knihu Todesursache Zeitgeschichtsforschung (Příčina smrti: Výzkum současné historie). Tato kniha by mohla být nazvána novelou pro její fiktivní pojetí : V německé škole diskutují dvě skupiny studentů o Holocaustu a dalších delikátních historických tématech. Jedna skupina věří ortodoxnímu tvrzení o Holocaustu, druhá nevěří a obě prezentují nejlepší argumenty. Na konci debaty, kterou vyhrají revizionisté, je slečna Margarethe Lämple, učitelka, konvertována na revizionizmus. Přichází o svoje zaměstnání kvůli podpoře kontroverzní debaty o Holocaustu a brzo poté je zavražděna, odtud název knihy. I když tato kniha není nejvědečtější knihou, kterou jsem napsal, je jistě mou nejpopulárnější. Byl jsem překvapený, když jsem zjistil, že někteří čtenáři věří, že se tento příběh odehrál ve skutečném životě – jedna německá paní dokonce chtěla vědět, kde je slečna Lämple, nešťastná hrdinka novely, pochována, aby mohla položit květiny na její hrob !

V červenci /srpnu a listopadu/prosinci jsem uskutečnil první dvě návštěvy Moskvy spolu s Carlem Mattognoim kvůli práci v ruských archivech. Našli jsme haldy dokumentů z období války, týkajících se Osvětimi a dalších národně-socialistických koncentračních táborů a udělali jsme tisíce fotokopií. Mnoho z nich od té doby použil Mattogno ve svých knihách. Během naší první výpravy nás doprovázel náš věrný přítel Russ Granata, postarší Američan italského původu. Granata, který v angličtině publikoval několik Mattognových prací, má teď svou vlastní revizionistickou stránku.

V roce 1996 byl do ruštiny přeložen rukopis knihy, která neměla být v němčině nikdy vydaná – shrnutí revizionistických argumentů pod názvem Mit o Kholokoste (Mýtus o Holocaustu). Kniha byla prvně publikována jako zvláštní vydání nacionalistického a anti-sionistického měsíčníku Russki Vestnik a byla mimořádně úspěšná. Německý rukopis byl brzy nato přeložen do angličtiny. Tato anglická verze neexistuje v tištěné podobě, ale je dostupná na internetu pod názvem Holocaust or Hoax ? The arguments.

V lednu 1997 jsem publikoval esej nazvanou Vom Untergang der Schweizerischen Freiheit (Úpadek švýcarské svobody), zdrcující útok na „anti-rasistický zákon“, který byl přijat dva roky předtím. Ukázal jsem, že zákon byl čistě sionistickým výtvorem a že jeho hlavním zákonem byla represe vůči revizionizmu Holocaustu. O dva a půl roku později, v říjnu 1999, měl tento booklet vyvolat politickou bouři. Christoph Blocher, populistický politik, který vede pravicové křídlo konzervativní švýcarské Lidové strany, obdržel výtisk Vom Untergang der Schweizerischen Freiheit od jednoho z mých přátel a poděkoval mu v krátkém osobním dopise s uvedením, že Jürgen Graf má pravdu. Týden před říjnovými volbami, ve kterých se očekávalo velké vítězství Blocherovy strany, nedělník Sonntagsblick publikoval uvedený dopis a osočil Blochera z jeho údajných pro-revizionistických sympatií. Několik dní připomínalo Švýcarsko blázinec, kde média nemluvila o ničem jiném, než o Blocherově dopise. Jak se dalo předpokládat,Blocher hodil ručník do ringu a tvrdil, že udělal politováníhodnou chybu a že tuto knihu nikdy nečetl. Kampaň ustala a Blocherova strana vyhrála se slibným náskokem.

V létě 1997 jsem spolu s Carlem Mottognoim cestoval po Polsku, Lotyšsku a Bělorusku. V Polsku jsme pátrali v archivech bývalých koncentračních táborů Majdanek a Stutthof a nafotili množství snímků údajných plynových komor. Po návratu z této výpravy jsme napsali knihu o Majdanku. KL Majdanek. Eine historische und technische Studie (Koncentrační tábor Majdanek. Jedna historicko-technická studie) byla vydána nakladatelstvím Germara Rudolfa Castle Hill Publishers (Hastings, TN34 3ZQ, UK) v září 1998. Přibližně 2/3 knihy napsal Mattogno jako autor velmi obtížných technických kapitol o plynových komorách, na které by moje technické vědomosti byly úplně nedostatečné.

V květnu 1998 jsme s Mattognoim podnikli výlet do Belgie a Holandska. V belgických Antverpách jsme navštívili jednoho z našich nejlepších přátel, neúnavného revizionistického vydavatele Siegfrieda Verbekeho, klíčovou osobu evropského revizionismu. V holandském Amsterodamu jsme strávili několik dní v archivech, kde je uloženo mnoho dokumentů z období války – také o německých koncentračních táborech.

16.července 1998 jsme se ocitli s mým vydavatelem Gerhardem Försterem před soudem ve švýcarském Badenu kvůli údajnému porušení „anti-rasistického zákona“. Tento zákon zakazuje „ popírání, minimalizování nebo ospravedlňování genocidy“, ale nezmiňuje se ani o plynových komorách nebo šesti milionech, dokonce ani o Židech a Holocaustu. Znění „anti-rasistického zákona“ dává možnost tolika druhům interpretace, že umožňuje soudcům odsoudit kdekoho za kdeco. Já jsem byl odsouzen na 15 měsíců vězení nepodmíněně, zatímco Förster dostal 12 měsíců – k tomu jsme dostali astronomické finanční pokuty. Byl jsem dokonce potrestaný za knihy, které jsem napsal ještě před přijetím tohoto zákona ! Dokumentace o tomto procesu se (v angličtině) nachází v posledních kapitolách mojí knihy Holocaust or Hoax ? The arguments.

Förster, který byl v průběhu procesu tak nemocný, že musel být do soudní síně přivezen na vozíku, zemřel o devět týdnů později, 23.září 1998. Navštívil jsem ho v nemocnici tři dny před jeho smrtí. Je pochován ve Würenlos, kde strávil poslední desetiletí svého života. Ať odpočívá v pokoji !

Můj advokát Dr. Urs Oswald odvedl vynikající práci, ale protože šlo o politický proces, rozsudek byl vynesen předem a žádný advokát ho nemohl ovlivnit. Samozřejmě se Dr. Oswald proti rozsudku odvolal. 23.června 1999 soud v kantonu Aargau potvrdil rozsudek, načež se Dr.Oswald odvolal k nejvyššímu soudu v Laussane. V dubnu 2000 jsem se dozvěděl, že odvolání bylo zamítnuto a bylo mi nařízeno hlásit se 2.října ve věznici. Tou dobou jsem byl v Moskvě se svou snoubenkou. Švýcarská organizace Verité et Justice, kterou vedeme spolu s Rene-Louis Berclazem a Phillipe Brennestuhlmem, publikovala o mém případu dokumentaci Un proces politique au scanner. L'affaire Jürgen Graf (Politický proces pod scannerem. Případ Jürgena Grafa). Tento booklet byl přeložen do němčiny pod názvem Inquisitoren in Aktion (Inkvizitoři v akci). Obě verze jsou k dostání u Verité et Justice, C.P.355, 1618 Chatel-St.Denis, Switzerland a na internetové stránce Wilhelm Tell. Zpráva v angličtině je založená na této dokumentaci, ale zabývá se jen prvním – Badenským – procesem, zatímco brožura od Verité et Justice se zabývá i druhým procesem v Aargau a obsahuje množství zákulisních informací o neslavném „anti-rasistickém zákonu“.

V březnu 1999 jsme s Mattognoiem uskutečnili další výlet do Polska, abychom dále pátrali v archivech. Také jsme navštívili archivy v Čechách, na Slovensku a v Maďarsku. Během první části našeho putování nás doprovázel australský revizionista Dr. Fred Toben. Toben, ředitel Adelaide Institute, byl později v Německu zatčen a strávil sedm měsíců ve vězení, protože publikoval svoje revizionistické materiály na internetové stránce v Austrálii (kde není žádný anti-revizionistický zákon). Podle nedávného rozhodnutí německého nejvyššího soudu každý, kdo publikuje revizionistický materiál na internetu v jakékoliv zemi na světě, může být zatčen a poslán do vězení až na 5 roků – jakmile vstoupí na území Německa.

Po návratu do Itálie jsme napsali knihu o Stutthofu, Das Konzentrationslager Stutthof und seine Funktion in der nationalsozialistischen Judenpolitik (Koncentrační tábor Stutthof a jeho funkce v židovské politice národních socialistů), která byla publikována prostřednictvím Castle Hill Publisher, Hastings, na podzim téhož roku. Stejně jako naše kniha o Majdanku, i kniha o Stutthofu je už přeložená do angličtiny, ale ještě není k dispozici v tištěné podobě. Anglické verze obou knih se objeví v roce 2001.

Začátkem roku 2000 Castle Hill Publisher vydal mojí knihu Riese auf tönernen Füssen. Raul Hilberg und sein Standardwerk über den Holocaust (Obr na hliněných nohách. Raul Hilberg a jeho standardní práce o Holocaustu), zničující útok na amerického Žida Raula Hilberga, původem Rakušana, jehož trojdílná studie „The Destruction of the European Jews“ (konečná verze se objevila v roce 1985) je všeobecně vyzdvihována jako standardní práce o Holocaustu. Odhalil jsem otevřeně falešné metody, používané lhářem Hilbergem na podporu ortodoxních tvrzení o Holocaustu. Tato kniha se objeví v angličtině na jaře roku 2001.

V letech 1999 a 2000 jsem se účastnil mnoha aktivit ve prospěch Verité et Justice, organizace bojující za obnovení intelektuální svobody ve Švýcarsku. V březnu 2000 Verité et Justice vydala svůj druhý booklet, Le Contre-Rapport Bergier (Anti-Bergierova zpráva), která důkladně vyvrátila zákeřnou Bergierovu zprávu (koncem roku 1999 skupina sionistických a pro-sionistických propagandistů, vedených profesorem Bergierem, vydala tzv. Bergier Report, označující Švýcarsko za zemi hluboce zapojenou do nacistického Holocaustu. Tato tendenční zpráva, která obsahovala početná překroucení a otevřené lži, měla sloužit jako ideologické ospravedlnění pro další židovské finanční nároky vůči naší zemi.). Francouzská i německá verze naší odpovědi Bergierovi jsou k dostání u Verité et Justice na internetové stránce Wilhelm Tell. V září 2000 Verité et Justice zdokumentovala mučivý proces 79-letého revizionistického vydavatele Gastona-Armanda Amaudruza, kterého soud v Laussane odsoudil na jeden rok vězení za zpochybňování šesti milionů a pochybnosti o existenci nacistických plynových komor, ve svojí třetí brožuře Le proces Amaudruz. Une farce judiciaire (Proces Amaudruz. Parodie spravedlnosti", německá verze: Der Amaudruz-Prozess. Eine Justizfarce).

V dubnu a v květnu 2000 jsme s Mattognoim potřetí navštívili Moskvu, abychom ukončili naší práci v archivech. Koncem května jsem se zúčastnil 13. konference Institute for Historical Review v Kalifornii, kde jsem měl přednášku na téma „Co se stalo se Židy, kteří byli deportováni do Osvětimi, ale nebyli tam registrováni ?“ (Text této přednášky byl publikován v The Journal of Historical Review, Volume 19, Number 4, July/August 2000). O tři měsíce později, v polovině srpna, jsem doprovázel Richarda Kregeho, mladého a brilantního australského inženýra, do Polska. Účel tohoto výletu bude vysvětlen později. Z Polska jsem jel do Ruska a potom na Ukrajinu, kde jsem pátral ve Lvovských archivech. Měl bych dodat, že všechny tyto výpravy byly možné díky štědrým sponzorům.

Revizionizmus radikálně změnil můj život. I když se moje existence stala nebezpečnou a riskantní, je teď mnohem zajímavější a smysluplnější, než kdykoliv předtím, protože vím, že bojuji proti něčemu fundamentálně zlému. Objevení pravdy o Holocaustu bylo intelektuálním dobrodružstvím a otevřelo mi oči. Po zjištění, že vyhlazování Židů a vražedné plynové komory jsou jen velké podvody, pochopil jsem pravou povahu „západní demokracie“ a začal jsem si uvědomovat fakt, že nepřátelská, cizí menšina je vedoucí silou, stojící za dekadencí a úpadkem západní společnosti. Holocaust je jenom nejextrémnější případ lží, kterými Židy ovládaná média otravují svět. Velmi důležitým příkladem je nenávistná propaganda vůči Iránské islámské republice. Židé a jejich poskoci nenávidí Irán, protože tato zem se odvážila vzdorovat politickému, vojenskému a kulturnímu imperializmu jediné zbývající velmoci, sionisty ovládaných USA. Je důležité si pamatovat, že lidé, kteří neustále lžou o „plynových komorách“ a „šesti milionech“ jsou ti samí, kteří neúnavně osočují Irán a islámskou revoluci. Jsou to stejní lidé, kteří propagují potraty, práva homosexuálů (včetně práva homosexuálů na svatbu s partnerem a adopci dětí), hardcore pornografii a podobné odpornosti.