Evoluce tvrzení o Holocaustu

a) Vražedné metody

Od konce roku 1941 židovské organizace ve spojeneckých a neutrálních zemích zaplavily svět nekonečným množstvím příběhů o vyhlazování Židů v částech Evropy kontrolovaných Němci. Když čteme tato tvrzení, tak si všímáme, že se neshodují s dnešním tvrzením o Holocaustu. Podle toho novějšího byli Židé vraždění dieselovými zplodinami výfuků ve čtyřech „čistě vyhlazovacích táborech“ Belzec, Treblinka, Sobibor a Chelmno, zatímco Židé v Osvětimi a Majdanku byli vražděni insekticidem Cyklon B (v Majdanku Němci také údajně používali jako vraždící zbraň oxid uhelný). Ale tvrzení, podávaná židovskými organizacemi během války, byla úplně odlišná. Jak jsme už viděli, Elie Wiesel ve svojí knize publikované v roce 1958 tvrdil, že Němci svoje oběti upalovali zaživa. Wiesel ochotně převzal hororové tvrzení, drahé vojenským židovským štváčům. Další vražednou metodou, často vzpomínanou v židovské válečné propagandě, bylo vraždění elektrickým proudem. Dr. Stefan Szende, švédský Žid maďarského původu, například popisoval údajné masové vraždění v Belzecu následovně :

„Továrna smrti představovala oblast o průměru přibližně sedm kilometrů.(…) Vlaky naplněné Židy vjížděly do podzemních místností popravčí továrny.(…) Nazí Židé byli přiváděni do gigantických hal. Naráz tyto haly mohlo zaplnit několik tisíc lidí. Podlaha byla kovová a pohyblivá. Podlahy těchto hal se spolu s tisíci Židy potopily do vodních nádrží, nacházejících se pod nimi – ale jen tak, že lidé na kovové podlaze nebyli zcela pod vodou. Když byli všichni Židé ve vodě, zavedl se do ní elektrický proud. Za několik okamžiků byli všichni Židé, tisíce naráz, mrtví. Potom byla podlaha vyzdvižena z vody. Na ní ležely mrtvoly zavražděných obětí. Další vpuštění elektrického proudu a kovová deska se stala kremační pecí, do běla rozpálenou, dokud nebyla všechna těla spálena na prach.(…) Každý jednotlivý vlak přivezl tři až pět tisíc, někdy i víc, Židů. Byly dny, kdy linky do Belzecu dodaly dvacet nebo víc vlaků. Moderní technologie triumfovala v nacistickém systému. Problém, jak vyhladit miliony lidí, byl vyřešený.“ (Stefan Szende, Der letzte Jude aus Polen, Europa Verlag, Zurich-New York 1945, str. 290 ff.).

14.prosince 1945, během Norimberského procesu – kde vítězové, kteří spáchali početné zločiny proti lidskosti, soudili poražené – polští představitelé poskytli zprávu o Treblince, která popisovala údajné masové vraždění v tomto táboře následujícím způsobem :

„Všechny oběti se musely svléknout ze šatů a bot, které potom byly posbírané a pak všechny oběti, nejprve ženy a děti, byly nahnány do komor smrti.(…) Po naplnění kapacity byly komory hermeticky uzavřené a byla do nich vpuštěna pára. Za pár minut bylo po všem.(…) Ze získaných zpráv se dá předpokládat, že v Treblince bylo vyhlazeno několik set tisíc Židů.“ (Nuremberg document PS-3311, překlad německé verze.)

K upalováni zaživa, elektrickému napětí a páře „očití svědci“ popisovali další vražedné metody : zadušení vypumpováním vzduchu z komory, utopení, otrava krve, pochování zaživa, masové střílení“ (viz. moje kniha Holocaust or Hoax ? The arguments, kapitola pět). Všechna tato tvrzení upadla do zapomnění. Zůstal jenom plyn.

b) Které tábory měly plynové komory ?

V současnosti většina historiků Holocaustu tvrdí, že jen „vyhlazovací tábory“, které se všechny nacházejí v Polsku, měly plynové komory (někteří historici se drží názoru, že plynování v malém rozsahu s pár tisíci oběťmi se uskutečnilo také v rakouském Mauthausenu a polském Stutthofu, ale papež Holocaustu Raul Hilberg se nezmiňuje o plynování v žádném z těchto táborů ve svojí standardní práci). Podle bezprostřední poválečné verze však byla plynová komora pro vyhlazování Židů skoro v každém táboře. Britský žalobce Sir Stanley Hartcross v průběhu závěrečné fáze Norimberského procesu tvrdil, že Němci uskutečnili vraždu „jako nějakou masovou produkci v plynových komorách a pecích Osvětimi, Dachau, Treblince, Buchenwaldu, Mauthausenu, Majdanku a Oranienburgu (Nuremberg volume IMT XIX str.483, překlad německé verze). Dnes žádný sám sebe respektující historik netvrdí, že existovaly plynové komory v Dachau, Buchenwaldu a Oranienburgu, anebo že Němci vraždili v pecích (každý souhlasí s faktem, že krematoria sloužila ke zpopelnění těl mrtvých, ne živých lidí). V lednu 1946 český lékař Dr. Franz Bláha, který byl internován v Dachau a vykonával zde svou profesi, prohlásil, že osobně zkoumal mrtvoly zplynovaných vězňů (Nuremberg volume IMT V str.198, německá verze). Mnoho „očitých svědků“ potvrdilo existenci plynových komor v Buchenwaldu, Dachau, Bergen-Belsenu a dalších západních táborech. V roce 1960 vedoucí německý historik Holocaustu Martin Broszat uvedl, že v koncentračních táborech „Staré Říše“ (to je v Německu v hranicích z roku 1939) nebyla uskutečněna žádná plynování a že plynování se uskutečňovala ve „vyhlazovacích táborech“ v Polsku (Die Zeit, 19.srpen 1960). Broszat tedy anuloval a vyhlásil za neplatné všechny zprávy „očitých svědků“ o plynování v západních táborech. Proč by měla být svědectví očitých svědků o plynování v Osvětimi, Belzecu a Treblince mnohem hodnověrnější, než ta o plynování v Buchenwaldu, Bergen-Belzenu a Dachau ? Od Rassinierovy doby revizionisti kladou tuto jednoduchou a zřejmou otázku. Nikdy na ní nedostali odpověď.

c) Příběh o židovském mýdle

Pobuřujícím případem židovské propagandy o krutostech bylo především tvrzení, že Němci používali tuk zavražděných Židů na výrobu mýdla. Mnoho lidí tomu dodnes věří, protože média toto tvrzení desetiletí přihřívala. Židovský „lovec nacistů“ a arcilhář Simon Wiesenthal napsal v rakouských novinách Der Neue Weg (Nr. 15/16, 1946) :

„Během posledních březnových týdnů (1946) rumunský tisk oznámil neobyčejnou zprávu : V malém rumunském městečku Folticeni bylo na židovském hřbitově s celou ceremonií a plnými pohřebními obřady pochováno 20 beden mýdla. Mýdlo bylo nedávno nalezeno v německém armádním skladu. Na bednách byly iniciály RIF, rein jüdisches Fett (čistý židovský tuk).

Jen jako fakt, „RIF“ neznamená rein jüdisches Fett (čistý židovský tuk), ale „Reichsstelle füer industrielle Fettversorgung“, to je Státní úřad pro poskytování průmyslového tuku.“ V roce 1990 izraelský specialista Shmuel Krakowski připustil, že židovské mýdlo bylo mýtem (Daily Telegraph, 25.duben 1990). Krakowski však měl drzost svalit vinu za lež na Němce, kteří si podle něj toto tvrzení vymysleli, aby zastrašili své židovské vězně !

d) Počet obětí koncentračních táborů

Na Norimberském procesu Sověti tvrdili, že v Osvětimi nezemřelo méně než 4 miliony lidí (Nuremberg document URSS-008). Po dobu 45 let se polské úřady přidržovaly této absurdní cifry, ale v roce 1990 neochotně připustily, že to bylo vysoce nadhodnocené. Dnes tvrdí, že skutečný počet je 1,5 milionu. (Abychom byli poctiví, měli bychom poznamenat, že západní židovští historici Holocaustu nikdy neakceptoval čtyřmilionový nesmysl : ve svojí standardní práci The Destruction of the European Jews, Holmes and Meier, New York 1985, str. 895, Raul Hilberg udává počet židovských i nežidovských obětí v Osvětimi ve výši 1,25 milionu). V roce 1933 Francouz Jean-Claude Pressac, kterého média s entuziasmem vychvalovala jako člověka, který konečně vyvrátil revizionisty, snížil počet osvětimských mrtvých na 775 tisíc (Les crematoires d'Auschwitz, CNRS, Paris 1993). Následně v německé verzi této knihy Pressac dále redukoval tento počet na 630 tisíc (Die Krematorien von Auschwitz, Piper Verlag, Munich 1994). Ve skutečnosti zemřelo v Osvětimi okolo 150 tisíc vězňů, přibližně polovina z nich Židů, z různých příčin (nemoci, hlad, vyčerpání, staroba, poprava zastřelením nebo oběšením atd.). Toto tvrzení bude demonstrováno italským historikem Carlem Mattognoim v knize, která se objeví v roce 2001, výlučně na základě německých dokumentů z válečného období. Pokud jde o Majdanek, Poláci a Sověti po osvobození tohoto tábora v roce 1944 tvrdili, že tam zahynulo 1,7 milionu lidí. Už v roce 1948 byl tento počet zredukovaný na 360 tisíc a na začátku 90.let dále na 235 tisíc. Skutečný počet je okolo 42 500 (Juergen Graf and Carlo Mattogno, KL Majdanek. Eine historische und technische Studie, Castle Hill Publisher, Hastings 1998).

Obrovská redukce počtu mrtvých v jednotlivých táborech významně neovlivnila posvátný počet šesti (anebo pěti) milionů obětí Holocaustu. Tento počet zůstává pevný jako pyramidy. Takže když máte v košíku šest jablek, můžete sníst jedno, dvě či dokonce tři z nich a stále zůstane šest jablek ! To je matematika Holocaustu.