Tři zbývající nevyřešené otázky

I když od doby pionýra Paula Rassiniera revizionisti učinili obrovský pokrok, jejich úloha není ještě zdaleka ukončená, protože několik velmi důležitých aspektů osudu Židů ve 2.světové válce ještě nebylo objasněných. Tady jsou tři základní problémy, které dodnes revizionisté vyřešili jen částečně :

- Co se stalo se Židy, kteří byli posláni do Osvětimi, ale nebyli tam registrovaní ?

- Jaká byla skutečná funkce Belzecu, Treblinky, Sobiboru a Chelmna ?

- Kolik Židů Němci zastřelili na východní frontě ?

a) Co se stalo se Židy, kteří byli posláni do Osvětimi, ale nebyli tam registrovaní ?

Díky německým dokumentům, které se ve velkém množství zachovaly, jsme schopní zjistit, že do osvětimského koncentračního tábora byl poslán přibližně milion Židů z různých evropských zemí. Téměř přesně 200 tisíc z těchto Židů deportovaných (plus 200 tisíc nežidů) bylo v Osvětimi registrovaných, zatímco zbývajících 800 tisíc registrovaných nebylo. Víc než polovina z těchto 800 tisíc Židů přišla z Maďarska v období května a června 1944 (Podle dokumentů bylo v průběhu ani ne dvou měsíců deportováno z Maďarska okolo 437 tisíc Židů. Většina revizionistů, včetně mně, akceptuje toto číslo, přestože jeden z nejprominentnějších revizionistických autorů, Arthur Butz, toto číslo neakceptuje. The Journal of Historical Review, Volume 19, Nr. 4, July/August 2000, obsahuje můj a Butzův článek týkající se této otázky).

Historici Holocaustu tvrdí, že skoro všichni neregistrovaní židovští vězni byli po příchodu zplynováni v Birkenau. Ale existuje důvod pro názor, že Osvětim sloužila pro ty židovské deportované, kteří nebyli registrovaní, jako tranzitní tábor. Posuďme nejprve případ nemaďarských Židů, kteří byli posláni do Osvětimi v letech 1941 až 1943.

16.října 1942 švýcarské židovské noviny Israelitisches Wochenblatt napsaly :

„Už nějaký čas existovala tendence rozpustit polská gheta. Tak to bylo v případě Lublinu a teď má následovat Varšava. Není známo, jak dalece tento plán už proběhnul. Předešlí obyvatelé ghet putují dále na východ do ruské okupační zóny. Částečně byli nahrazeni Židy z Německa (…) Očití svědci, kteří až donedávna byli v ghetu v Rize a byli schopní utéct, udávají, že v tomto ghetu je stále 32 tisíc Židů. Od okupace jich zahynuly tisíce. Židé jsou teď nucení pracovat mimo města. (…) Nedávno byly v Rize zaznamenány příchody židovských transportů z Belgie a dalších zemí západní Evropy, které však bezprostředně pokračovaly k neznámému cíli.“

Kdokoliv obeznámený s oficiálním tvrzením o Holocaustu ví, že se nepředpokládá , že Židé z Polska a Belgie byli posíláni na okupovaná sovětská teritoria. Židé, deportovaní z polských ghet, byli údajně zavražděni ve vyhlazovacích táborech a deportovaní belgičtí Židé byli buď posláni do Osvětimi (kde byla údajně většina z nich zplynována) anebo do táborů na západě. Dva revizionističtí výzkumníci, Španěl Enrique Aynat (Estudios sobre el "Holocausto", Graficas Hurtado, Valencia 1994) a Francouz Jean-Marie Boisdefeu (La Controverse sur l'extermination des juifs par les allemands, Volume II, V.H.O., Berchem/Belgium 1996) zdokumentovali množství případů, kdy se deportovaní západoevropští vězni během války objevují v oblastech daleko na východ od Osvětimi. Podle tvrzení o Holocaustu se tam nikdy neměli dostat, protože se udává, že je měla stihnout smrt v plynových komorách v Osvětimi-Birkenau. Ale dokonce i oficiální literatura Holocaustu se zmiňuje o deportaci několika desítek tisíc německých a českých Židů do Minsku (Bělorusko) a Rigy (Lotyšsko). První deportační vlna do Rigy se uskutečnila v prosinci 1941. Jak uvádí Hilberg ve svojí práci (Die Vernichtung der europaeischen Juden, str. 377), mnoho z těchto Židů pracovalo pro německé ozbrojené síly, stejně jako pro soukromé podniky, ale mrzáci, vojenští invalidové a staří lidé nad 70 roků byli do Rigy taktéž posílaní. V té době už začalo masové vraždění Židů v prvním vyhlazovacím táboře Chelmno, pokud máme věřit ortodoxním historikům, takže proč by se měli Němci starat o posílání nezaměstnaných Židů, kteří měli být údajně všichni zabiti, na okupovaná teritoria na východě, místo aby je posílali do Chelmna ? Ortodoxní historici jsou úplně neschopní zodpovědět jednoduché otázky, jako je tato, protože protiřečí jejich dogmatu.

V dubnu 1944 francouzské undergroundové komunistické noviny Notre Voix oznamovaly, že Rudá armáda osvobodila na Ukrajině 8 tisíc pařížských Židů (fotokopie tohoto článku se nachází na straně 86 Boisdefeuovy knihy La Controverse sur l'extermination des juifs par les allemands, volume 2). Jak se tam tito pařížští Židé dostali ? Nebyli snad všichni zplynováni v Osvětimi ?

Věříme, že spojenci buď německé dokumenty o Židech přeložených z Osvětimi na východ buď zničili, nebo je uložili na bezpečné místo, protože protiřečily legendě o vyhlazování. Ale některé dokumenty přežily. Německý dokument uložený v archivech židovského dokumentačního centra v Paříži uvádí, že v srpnu  a září 1942 byly do Generálního Gouvermentu, tj. okupovaného Polska, poslány židovské transporty, obsahující všechny typy Židů, včetně práce neschopných (Centre de documentation juive contemporaine, Paris, XXVI-46). Osvětim, kam byly v průběhu této doby posílány všechny transporty francouzských Židů, nebyla v Generálním Gouvermentu, ale v západní části Polska, kterou Německo anektovalo v roce 1939. Německý důstojník Ahnert, který se zúčastnil konference o „řešení židovské otázky“ 1.září 1942 udával, že Židé z Francie budou posílaní do tábora, který má být vybudován v Rusku (Centre de documentation juive contemporaine, Paris, XXVI-59). Tyto dva příklady dokazují, že Osvětim sloužila pouze jako tranzitní tábor pro část Židů sem deportovaných. To se dokonale shoduje s těmi německými dokumenty, které odkazují na „evakuaci“ a „přesídlení“ Židů na východ. I když je tato dokumentace velmi fragmentovaná, pár zmíněných případů dokonale otřásá exterminacionistickou tezí, podle které Židi poslaní do Osvětimi, ale neregistrovaní, byli zavražděni v plynových komorách.

Problém maďarských Židů deportovaných do Osvětimi v období květen – červen 1944, ze kterých bylo 28 tisíc registrovaných, je také z větší části nevyřešený. Jak jsme už ukázali, vyhlazení těchto Židů v Osvětimi – Birkenau se nemohlo uskutečnit, protože by nebyla možná kremace těl. 9.května Reichsführer Himmler vysvětloval v dopise hlavnímu úřadu SS pro ekonomickou správu, že 200 tisíc Židů bude zaměstnáno ve vojenském průmyslu (Nuremberg dokument NO-5689). Protože v té době neprobíhaly žádné velkoplošné deportace Židů z jiných zemí do Maďarska, těchto 200 tisíc musí nevyhnutelně pocházet odtud. V období červen – říjen 1944 bylo z Osvětimi do Stutthofu posláno víc než 23 tisíc převážně ženských židovských vězeňkyň a tam byly zaměstnány v továrnách, ale také v zemědělství. Velký počet z nich pocházel z Maďarska (Stutthof, Muzeum Archiwum, I-IIB-8; Jürgen Graf and Carlo Mattogno, Das Konzentrationslager Stutthof und seine Funktion in der nationalsozialistischen Judenpolitik, Castle Hill Publisher, Hastings 1999). To dokazuje, že maďarští Židé poslaní do Osvětimi a tam neregistrovaní byli přeloženi do jiných táborů nebo továren v německé Říši, ale konečná zastávka většiny z nich zůstává neznámá.

b) Skutečná funkce Belzecu, Treblinky, Sobiboru a Chelmna

Tyto čtyři tábory byly údajně čistě vyhlazovacími továrnami. Nezachovaly se o nich prakticky žádné dokumenty. Protože údajné masové vyvražďování nebylo možné z technických důvodů, jak jsme už vysvětlili a protože víme, že mnoho Židů bylo posláno na sovětská okupační teritoria, my revizionisti věříme, že Belzec, Treblinka a Sobibor, které byly umístěny na východu Polska, byly skutečně tranzitními tábory pro Židy, kteří pokračovali dál na východ, ale nemáme žádný dokumentární důkaz na podporu této teze (o Chelmnu nevíme nic). Treblinka také určitě sloužila jako tranzitní tábor pro Židy, jdoucích do Majdanku a dalších táborů u Lubline (polský Žid Samuel Zylbersztain, který přežil deset táborů, uváděl, jak byl v roce 1942 přeložen z Treblinky do Majdanku s několika stovkami dalších Židů, Pamietnik Wieznia dziesieciu obozow, v: Biuletyn Zydowskiego Instytutu Historycznego, Nr. 68, Warsaw 1968).

c) Počet Židů zastřelených Němci na východní frontě

Ortodoxní historici tvrdí, že Němci na okupovaných sovětských územích zastřelili okolo jednoho až dvou milionů Židů (je příznačné, že nikdy nebyly objeveny žádné velké masové hroby se zavražděnými Židy, přestože Rusko je plné masových hrobů s těly obětí komunistického teroru, stovky takových hrobů byly otevřeny po pádu komunistického režimu.).

Nejznámější masakr se údajně odehrál v roklině Babij Jar nedaleko Kyjeva, kde Němci údajně zastřelili 29.září 33 711 Židů. Toto číslo je uvedeno v Einsatzberichte (akční zprávy) německé armády, nalezených Rusy po dobytí Berlína. Einsatzberichte odkazuje na další početné masakry se stovkami tisíc obětí. Je skutečně nevysvětlitelné, že Němci Rusům zanechali tuto inkriminující evidenci, i když mohla být snadno zničena před příchodem Rudé armády.

V září 1943, když se Sověti blížili ke Kyjevu, Němci údajně vykopali těla a spálili je na velkých hranicích. Díky šťastné náhodě byla roklina Babij Jar v čase údajného pálení mrtvol fotografována německými průzkumnými letadly. Letecké fotografie nezobrazují žádnou lidskou aktivitu, žádné otevřené hroby a žádné hranice a ukazují, že zem byla neporušená (John Ball, Air photo evidence, Ball Resource Limited, Delta B.C., Canada, 1992). Masakr v Babim Jaru je tak odhalen jako podvod a všechna čísla vzpomínaná v „akčních zprávách“ jsou od samotného počátku velmi podezřelá, protože jsou to velmi pravděpodobně podvrhy. To samozřejmě neznamená, že se masová střílení Židů neuskutečňovala. Protože Židé představovali páteř komunistického hnutí odporu, které vedlo ilegální partyzánskou válku za německými liniemi, s určitostí se vykonávaly mohutné odvety vůči židovskému obyvatelstvu. Ale kvůli nedostatku dokumentů nejsou revizionisti schopní udělat nějaký racionální odhad počtu zabitých sovětských Židů. Protentokrát můžeme jen uvést z různých důvodů, že čísla hlásaná historiky Holocaustu jsou s určitostí vysoce nadhodnocená.