Počet židovských obětí

24.května 1995 fanaticky pro-židovské berlínské noviny Die Tageszeitung uvádějíc, že muzeum Holocaustu Yad Vashem v Jeruzalému bylo sionisty plánované už v roce 1942, vyjádřily údiv nad faktem, že takový krok se podniknul už v době, kdy většina budoucích obětí ještě stále byla naživu (str.12). Faktem je, že číslo 6 milionů bylo opakovaně vzpomínáno prominentními Židy dávno před koncem války. V prosinci 1944, před osvobozením Osvětimi, sovětský židovský propagandista Ilja Ehrenburg (který pravidelně povzbuzoval vojáky Rudé armády k zabíjení německých civilistů a znásilňování německých žen) napsal : „Zeptejte se jakéhokoliv německého vězně, proč jeho spoluobčané vyhladili šest milionů nevinných lidí a jednoduše odpoví : ‚No, byli to Židé‘ “ (Pamatuj, pamatuj, pamatuj, sovětské vojenské zprávy. 22.prosinec 1944, str.4,5.). 31.května další židovský propagandista, slovenský rabín Dov Weissmandel, uvedl v listě : „Do dnešního dne bylo vyhlazeno šest milionů evropských a ruských Židů (Lucy Dawidowicz, A Holocaust Reader, Behrmann House, New York 1976, str. 327.) Třetí židovský propagandista, Nahum Goldmann, který se později stal prezidentem The Jewish Congress (Světového židovského kongresu), už v květnu 1942 předpověděl na recepci v hotelu Baltimore v New Yorku, že z 8 milionů Židů, žijících v německé sféře vlivu, budou na konci naživu 2 nebo 3 miliony (Martin Gilbert, Auschwitz und die Alliierten, Verlag C.H. Beck, Munich 1982, s. 44.) Ale v té době Holocaust údajně teprve začínal, tak jak mohl Goldmann znát budoucí počet obětí ?

Náš údiv začíná nabírat na rozměrech, když se začteme do článku z 31.října 1919 (!!!) v amerických židovských novinách The American Hebrew, které popisují „Holocasust“ šesti milionů židovských mužů, žen a dětí, údajně probíhající v nějaké nespecifikované oblasti ve východní Evropě. Počet šesti milionů se objevuje nejméně sedmkrát. Šest je posvátné číslo judaizmu a údajný počet obětí je pravděpodobně odvozen z Talmudu.

Aby došli k požadovanému číslu šesti (anebo skoro šesti) milionů obětí, soudní historici se zamotávají do všelijakých druhů bezhlavé manipulace. Nejlepší příklad poskytuje kniha publikovaná v roce 1991 kolektivem autorů pod vedením Wolfganga Benze, profesionálního pro-židovského propagandisty z Německa (Dimension des Völkermords, Verlag R. Oldenbourg, 1991). Jak poukázal Germar Rudolf v článku v antologii Grundlagen zur Zeitgeschichte (anglická verze: Dissecting the Holocaust), Benz a jeho tým jsou zodpovědní za následné manipulace :

- Dvojité započítávání Židů, vyplývající ze změn územních teritorií během 2.světové války. Například Židé z rumunských teritorií, dočasně připojených k Maďarsku, kteří skutečně nebo údajně ve válce zemřeli, jsou započítáni dvakrát.

- Oběti sovětských čistek a deportací jsou potichu přidány k německé straně zodpovědnosti.

- Počet polských Židů v roce 1939 je zveličený cca o 700 tisíc.

- Nejhorší ze všeho, Benz a jeho tým jednají tak, jako by se neuskutečnila žádná židovská emigrace. Každý Žid, který po válce nežil na stejném místě jako předtím, je jednoduše považovaný za zavražděného ! Analogie demonstrující imbecilitu tohoto druhu argumentů, je následující : Krátce předtím, než se Alžírsko stalo nezávislým, žilo tam okolo 1 milionu Francouzů. O nějaký čas později jich tam zůstalo jen kolem 100 tisíc, takže alžírští bojovníci za svobodu museli povraždit 900 tisíc Francouzů ! Ve skutečnosti je případ Polska, demograficky klíčové země, mnohem komplikovanější než případ Alžírska, protože alžírské hranice se po získání nezávislosti neměnily, kdežto Polsko se po válce posunulo na západ. Východní část, kde byli Židé obzvlášť početní, byla připojena k Sovětskému svazu, zatímco Polsko získalo velká německá teritoria, kde dokonce i před rokem 1939 žilo jen pár Židů.

Na rozdíl od podvodníka Benze německo-americký revizionista Walter Sanning věnoval židovské emigraci zaslouženou pozornost. Sanningova velmi důležitá kniha „The Dissolution of Eastern European Jewry“ (Institute for Historical Review, Costa Mesa 1983) je téměř výlučně založena na židovských a spojeneckých zdrojích. Sanning přesvědčivě dokazuje, že kolem 1,5 milionu evropských Židů emigrovalo po válce do Palestiny, USA a dalších neevropských zemí. Těchto 1,5 milionu však stále neřeší statistický problém. Řešení hádanky se nachází v Sovětském svazu. Podle sčítání ze 17.ledna 1939 měl Sovětský svaz, krátce před vypuknutím války, 3,02 milionu Židů. Je pravda, že první poválečný součet v roce 1959 ukázal jen 2,267 milionu, ale protože každý sovětský občan mohl uvést jím preferovanou národnost, mnoho asimilovaných Židů se jednoduše nazývalo Rusy (ba co víc, nemůže se vyloučit, že sovětská vláda záměrně falšovala výsledky kvůli podpoře tvrzení o Holocaustu). 1.června 1990, dlouho po začátku židovské emigrace na západ, sionistický New York Post, odkazujíc na izraelské specialisty, mluvil o víc než 5 milionech sovětských Židů. Ve světle faktu, že přirozený přírůstek této populační skupiny nebyl kvůli emigraci a nízké porodnosti možný, musíme připustit, že v roce 1945 žilo v SSSR do 6 milionů Židů.

Co se stalo ? V roce 1939, po vypuknutí německo – polské války, se obrovská záplava polských Židů přesunula ze západu na východ. V roce 1941, kdy Němci napadli Rusko (jak dokazuje ruský vojenský specialista Viktor Suvorov a mnoho dalších autorů, šlo o preventivní útok, protože Stalin se chystal napadnout Německo ve stejném roce, umístil blízko hranic obrovské množství vojáků a těžkých zbraní), velká část sovětského židovstva byla evakuována a nikdy se nedostala pod německou kontrolu. Podle Raula Hilberga okolo 40% Židů bylo přesunuto z oblastí později dobytých německým wehrmachtem na východ. Sanning se zmiňuje o mnohem větší míře evakuace, 80 procent, ale protože jeho hlavním zdrojem je nezodpovědný sovětský židovský propagandista David Bergelson, toto číslo je určitě příliš vysoké.

Velká část polského židovstva tedy strávila válku v SSSR. Britsko-americká komise v únoru 1946 jednak tvrdila, že v Polsku stále žilo 800 tisíc Židů (Keesings Archiv der Gegenwart, 16./17. Jahrgang, Rheinisch-Westfaelisches Verlagskantor, Essen 1948, s. 651, zpráva z 15.února). Samozřejmě, mnoho z nich byli Židé, kteří se vrátili po válce z Ruska. Následně většina polských Židů opustila svou zem a emigrovala do Palestiny, USA a jiných zemí.

Sanning dochází k závěru, že ve 2.světové válce zahynulo okolo 1,3 milionů Židů, ale že méně než polovina, přibližně půl milionu, zemřelo následkem německých represí; zbytek byl zabit v boji nebo zahynul během sovětských deportací. Je bez debaty, že tato čísla představují odhady, protože přesný počet není možné určit. Ale Sanningovy závěry jsou potvrzené švédským specialistou, profesorem Carlem Nordlingem. Nordlin studoval osud prvních 722 židovských osobností, o kterých se zmiňuje Encyclopaedia Judaica, kteří v roce 1939 žili v zemích později dobytými nebo kontrolovanými Němci. Z těchto 722 osob 44% emigrovalo anebo uteklo z německé sféry vlivu před koncem roku 1941, 13% zemřelo, 35% zůstalo nedotčeno deportacemi nebo internováním, ale válku přežili (Revue d'Histoire revisionniste, Nr. 2, 1990, s. 50). Když předpokládáme, že v zemích dočasně kontrolovaných Němci žilo 4,5 milionu Židů (což je štědrý odhad, Sanning odhaduje, že tento počet nemůže přesáhnout 3,5 milionu) a když dále předpokládáme míru úmrtnosti 13% jako výsledek Nordlingova statistického zkoumání, znamená to, že následkem německé politiky zahynulo 600 tisíc Židů.

Protože počty úmrtí ve většině koncentračních táborů jsou dobře zdokumentovány a protože procento židovských vězňů je přibližně známo ve všech táborech, můžeme s určitým stupněm přesnosti odhadnout počet Židů, kteří zemřeli v táborech. Mohl těžko přesáhnout počet 350 tisíc. I kdybychom předpokládali, že Němci zastřelili několik set tisíc Židů v Sovětském svazu a když zvážíme vysokou míru úmrtnosti v ghetech plus vysoký počet obětí během evakuace východních koncentračních táborů v posledních měsících války, je obtížné si představit, že by ztráty židovské populace v německé sféře vlivu mohly přesáhnout 1 milion – to znamená, že číslo 6 milionů je přinejmenším šestkrát vyšší. Na druhé straně, pokud je Sanningův odhad 500 tisíc správný, byla by tato cifra dvanáctkrát vyšší.

Krátká zpráva, publikovaná 24.listopadu 1978 v State Timon (Baton Rouge, Louisiana), vysvětluje mnohem živěji, než jakákoliv populační statistika, osud „zmizelých“ Židů :

„Steinbergové kdysi žili v malé židovské vesnici v Polsku. To bylo před Hitlerovými tábory smrti. Dnes se shromáždilo více než 200 přeživších a potomků přeživších na speciální čtyřdenní oslavě, která začala v Den díkůvzdání. Ve čtvrtek přijeli příbuzní z Kanady, Francie, Anglie, Argentiny, Kolumbie, Izraele a z přinejmenším 13 měst v USA. „Je to nádherné“, říká Iris Krasnow z Chicaga. „Je tu pět generací – od tříměsíčních po 85leté. Lidé křičí a baví se. Je to skoro jako sjednocení uprchlíků během 2.světové války.“