Politika národně socialistické vlády vůči Židům ve světle dokumentů

NSDAP Adolfa Hitlera, která se dostala k moci v lednu 1933, byla anti-židovská. Národní socialisté považovali židovský lid za element dekadence a destrukce a úderník mezinárodního komunismu (nejenže Marx a většina komunistických teoretiků byli Židé, ale bolševická revoluce v Rusku byla z velké části vedena Židy). Od roku 1933 Hitlerova vláda přijala množství zákonů, omezující práva německých Židů, proto mnoho z nich odešlo do exilu. Aby urychlili židovskou emigraci, národní socialisté úzce spolupracovali se sionistickými skupinami, které chtěly, aby Židé odešli do Palestiny. Tato národně socialisticko – sionistická kooperace byla ve velkém zdokumentována americkým židovským autorem Edwinem Blackem v díle The Transfer Agreement (New York/London 1994) a není nikým zpochybňována. Před rokem 1941 většina německých a rakouských Židů emigrovala (i když jenom pár jich skutečně odešlo do Palestiny), ale velké množství Židů sídlilo v zemích ,které Němci dobyli v první, úspěšné fázi války. Do roku 1941 německá vláda počítala s uskutečněním Madagaskarského plánu, který předpokládal přemístění evropského Židovstva na Madagaskar a vytvoření židovského státu na tomto ostrově, ale když moře ovládli Britové, tento plán se nemohl uskutečnit.

Masové deportace do koncentračních táborů začaly v roce 1941. Němci zoufale potřebovali pracovní sílu, protože většina schopných mužů bojovala na frontě. Ba co víc, Židé byli pokládáni za bezpečnostní riziko. Nešlo o planý poplach, protože židovský historik Arno Lustiger, bývalý člen hnutí odporu a přeživší několik táborů se pyšně chlubil, že ve Francii Židé představovali celých 15% celého aktivního odporu, i když představovali jen 0,6% francouzské populace (Der Spiegel, 7/1993).

V některých koncentračních táborech, především v Osvětimi a Majdanku, byla míra úmrtnosti vysoká. Zatímco mnoho úmrtí bylo zapříčiněno nedostatkem jídla, špatným oděvem a hrubým zacházením a zatímco existovaly popravy zastřelením a oběšením, choroby, především suchý plicní tyfus, který přenášely vši, byly hlavní příčinou vysoké úmrtnosti. Nejúčinnější zbraní proti vším byl insekticid Cyklon B, ale dostupná množství nebyla nikdy dostačující. Namísto zabíjení lidí byl Cyklon B používán na jejich záchranu, jak správně uvádí Rober Faurisson, pokud by Němci měli víc Cyklonu B, zemřelo by méně vězňů (historici Holocaustu nepopírají, že Cyklon B byl insekticid používaný na odstranění vší a dalšího hmyzu, ale tvrdí, že měl dvojí funkci, sloužící také jako vražedná zbraň na zabíjení Židů v Osvětimi a Majdanku). V Osvětimi, největším táboře, epidemie tyfu dosáhla vrcholu mezi 7. a 11.zářím 1942 s denním průměrem 375 úmrtí. V lednu 1943 klesla průměrná míra úmrtnosti na 107 denně, ale v březnu opět vzrostla na 298 (Jean-Claude Pressac, Les crematoires d'Auschwitz, str. 145).

28.prosince 1942 napsal inspektor koncentračních táborů Richard Glücks v oběžníku všem velitelům táborů :

„Hlavní táboroví lékaři musí použít všechny dostupné prostředky k dosažení masivní redukce počtu úmrtí v každém táboře.(…) Víc než kdy předtím musí doktoři zajišťovat, aby byli vězni adekvátně vyživováni a spolu s táborovou administrativou musí podat potřebné návrhy na zlepšení.(…) Reichsführer SS (Heinrich Himmler) nařídil redukci úmrtnosti za každou cenu.“ (Nuremberg dokument NO-1523).

Výsledkem tohoto rozkazu bylo snížení úmrtnosti téměř o 80% od srpna1943 (Nuremberg dokument PS-1469). 26.října 1943 Oswald Pohl, šéf hlavního úřadu ekonomické administrativy SS, uvedl v oběžníku velitelům všech 19 koncentračních táborů :

„V dřívějších letech, kde byl kladen důraz na převýchovu, nezáleželo na tom, zda uvězněný vykonával nějakou užitečnou práci nebo ne. Ale teď je práce vězňů velmi důležitá a všechny snahy táborových velitelů, orientace administrativních služeb a doktorů musí sloužit záměru udržet vězně při dobrém zdraví a práceschopné. Ne ze sentimentálních důvodů, ale protože potřebujeme jejich ruce a nohy, takže aby německý lid mohl zvítězit, musíme se postarat o zdraví vězňů.“ (Archiwum Muzeum Stutthof, 1-1b-8, str. 53.)

Takovéto dokumenty bezpochyby dokazují, že namísto záměru vyhladit své vězně je Němci chtěli udržet naživu, protože byli potřební jako pracovní síla (jak uvidíme později, neznamená to, že ti, kteří byli práce neschopní, byli zavraždění).

Několik německých dokumentů odkazuje na „Aussiedlung" (evakuaci) anebo "Umsiedlung" (přeložení) Židů na východ. 21.srpna 1942 napsal Martin Luther, úředník na ministerstvu zahraničních věcí, v memorandu o židovské politice Říše :

„Principem německé židovské politiky po převzetí moci (národními socialisty) bylo propagovat židovskou emigraci všemi možnými způsoby.(…) Současná válka dává Německu možnost a také povinnost vyřešit židovskou otázku v Evropě.(…) Evakuace Židů z Německa začala na bázi zmíněné Vůdcovy direktivy (Hitlerův rozkaz na evakuaci Židů). Bylo logické zahrnout bezprostředně židovské občany zemí, které také zavedly protižidovská opatření.(…) Ale počet Židů, deportovaných touto cestou na východ, nepostačoval na tamní potřeby pracovních sil.“ (Nuremberg dokument NG-2586.)

Po desetiletí ortodoxní historici, kteří nejsou schopní vyprodukovat ani jeden dokument, dokazující německou politiku vyhlazování, povinně tvrdili, že „evakuace“ a „přemístění“ byla kódová označení pro „vyhlazování“ a někteří z nich opakují tento nesmysl dodnes. Vyjádření Endlösung der Judenfrage (konečné řešení židovské otázky) se také interpretuje jako kamuflážní pojem pro vyhlazování, i když několik dokumentů jasně uvádí, že toto „konečné řešení“ znamenalo evakuaci nebo emigraci všech Židů z německé sféry vlivu. V roce 1993 Jean-Claude Pressac, který věří tvrzení o plynových komorách, uvedl v Les Crematories d’Auschwitz, že kódový jazyk je mýtus a v roce 1996 anti-revizionistický francouzský historik Jacques Baynac upřímně připustil ,že nevidí žádný vědecký důkaz pro existenci plynových komor (Le Nouveau Quotidien, Lausanne/Switzerland, 2 and 3 September, 1996).

Na začátku devadesátých let vydali Rusové osvětimské Sterbebücher (záznamy o úmrtích). V těchto dokumentech táborová administrativa podrobně zaznamenala 66 tisíc případů úmrtí, která nastalá v Osvětimi od poloviny roku 1941 do konce roku 1943. Každá strana obsahovala jméno, národnost, datum a místo narození, náboženskou příslušnost, datum a příčinu smrti zemřelého vězně (protože tyto záznamy mají mnoho mezer a chybí záznamy z roku 1944, dokumentace je nekompletní). Exterminacionisti jsou těmito záznamy velmi znepokojení, protože nejsou schopní vysvětlit, proč Němci, kteří v Osvětimi údajně zplynovali do jednoho milionu Židů bez toho, aby je registrovali, se tak důkladně starali o zaznamenání každé příčiny přirozené smrti v táboře.

V roce 1995 jsme s Carlem Mattognoim navštívili ruské archívy, kde se nachází 88 tisíc stran dokumentů, pocházejících z osvětimské Zentralbauleitung (centrální správa budov). Tyto dokumenty byly zpřístupněny výzkumníkům počátkem 90. let. Zentralbauleitung byla zodpovědná za stavbu osvětimských krematorií, která podle tvrzení o Holocaustu, obsahovala plynové komory (faktem je, že tyto „plynové komory“ byly obyčejné márnice, kde byla před kremací uchovávána těla zemřelých vězňů). Jak se dalo předpokládat, nenašli jsme žádné dokumenty podporující plynové komory a vyhlazování, protože pokud by existovaly, Sověti by je triumfálně prezentovali už v roce 1945, aby dokázali bestialitu německého národně socialistického režimu.

Nejenže dokumenty táborové administrativy nepotvrzují tvrzení o vyhlazování Židů, přímo mu protiřečí. Například záznamy uchované v Osvětimském muzeu ukazují, že 10 706 převážně židovských vězňů bylo v období od července 1942 do června 1944 lékařsky ošetřeno v Monowitzi, bočním osvětimském táboře. 766 z nich zemřelo, zbytek byl z nemocnice propuštěn (Panstwowe Muzeum w Oswiecimiu, Syg. D AuI-III-5/1, 5/2 5/3). Jak tento fakt zapadá do politiky vyhlazování ? Mýtus, že práceneschopní byli vražděni, je také vyvrácen dokumenty. Jeden příklad by měl postačit jako důkaz. Když jsme dělali výzkum v Moskvě v dubnu a květnu 2000, našli jsme s Mattognoim německou zprávu, napsanou čtyřmi židovskými doktory (Lebovitsem, Blochem, Reichem a Weilem), kteří pracovali v táborové nemocnici pod dozorem Rusů začátkem roku 1945, těsně po osvobození osvětimského tábora. Zpráva obsahuje jména více než tisíc téměř výlučně židovských pacientů, které Němci nechali v táboře před jeho evakuací. Mezi nimi bylo 97 chlapců a děvčat ve věku od 1 do 15 roků (Gosudarstvenny Archiv Rossiskoi Federatsii, Moscow, dokument 7021-108-23). Ti byli deportováni do Osvětimi spolu se svými rodiči, aby se předešlo rozdělování rodin. Kdyby bylo tvrzení o Holocaustu pravdivé, všichni by byli dávno před rokem 1945 zavražděni, protože nebyli schopní pracovat.