Neviditelný slon

V roce 1976 Arthur Butz, univerzitní profesor elektronického inženýrství, napsal knihu „The Hoax of the Twentieth Century“ (Podvod dvacátého století), která je ještě stále revizionistickou klasikou. Butz si položil otázku, zda spojenci, Vatikán a Mezinárodní výbor Červeného kříže mohli delší čas vědět o masovém vyhlazování v zemích kontrolovaných Německem. Jeho odpověď nedala místo žádným pochybám : Něco takového je naprosto nemožné. Několik historiků Holocaustu – Martin Gilbert, Walter Lacqueur, David Wyman, Richard Breitman a další – položili stejnou otázku a nabídli stejnou odpověď. Zrekapitulujme si, proč masové vraždy v Osvětimi, která byla největším německým koncentračním táborem a podle oficiálního tvrzení o Holocaustu vedoucím vyhlazovacím centrem, nemohly být dlouho tajemstvím :

- Dva farmářské domy, které údajně sloužily jako plynové komory předtím, než byla uvedena do provozu čtyři krematoria v Birkenau, byly v oblasti tábora; krematoria byla v samostatném táboře a obehnaná ostnatým drátem, takže každodenně by tisíce vězňů byly svědky vykonávání masakrů (podle legendy SS-man vyšel na střechu „plynové komory“ – ve skutečnosti márnice – a vhodil granule Cyklonu B skrz čtyři kruhové otvory ve střeše. Jak jsme už předtím podotkli, tyto kruhové otvory nikdy neexistovaly.).

- Osvětim byla jakoby souostroví s okolními 40 podtábory, kam byli vězni posíláni podle potřeby předtím, než byli vráceni do hlavního tábora. Protože vězni a svobodní dělníci pracovali bok po boku, tento systém garantoval neustálý proud informací po celé osvětimské oblasti.

- Dokonce i v Birkenau, údajném epicentru Holocaustu, byli civilní dělníci zapojení do všech druhů činností. Přinejmenším 12 společností se podílelo na konstrukci krematorií (Pressac, Les crematoires d'Auschwitz, str. 56).

- Osvětim byla skutečně velkým průmyslovým komplexem, kde IG Farben, jedna z největších německých společností, jako i dalších cca 170 firem, měly svoje zástupce ( Raul Hilberg, Die Vernichtung der europaeischen Juden, Fischer Taschenbuch, Frankfurt 1997, str. 992 ). Osvětim byla velmi důležitá pro německý vojenský průmysl, protože v Monowitzi – východní části osvětimského komplexu – se vyráběla buna (syntetický kaučuk, materiál na výrobu pneumatik).

- Jak jsme si už řekli, vězni byli ustavičně přemísťováni z Osvětimi do jiných táborů. Jen v období červen – říjen 1944 bylo 23 tisíc, převážně židovských vězňů přeloženo z Osvětimi do Stutthofu u Gdaňsku (Archiwum Muzeum Stutthof, I-IIB-8, p. 1; Jürgen Graf und Carlo Mattogno, Das Konzentrationslager Stutthof und seine Funktion in der nationalsozialistischen Judenpolitik, Castle Hill Publisher, Hastings 1999). Protože údajné zavraždění 180 – 410 tisíc maďarských Židů se údajně odehrálo v květnu až červenci uvedeného roku, většina vězňů přeložených do Stutthofu by byla svědky tohoto strašného činu.

- Mnoho vězňů bylo z Osvětimi propuštěno. S Carlem Mattognoim jsme našli dokumentární evidenci o propuštění cca 360 převážně polských vězňů, kteří byli odsouzeni ke 49 dnům převýchovných prací pro porušení svojí pracovní smlouvy (Tsentr chranjenia istoriko-dokumentalnich Kollektsii, Moscow, 502-1-436). Všichni byli propuštěni v červnu a červenci 1944 (t.j. v čase údajného vyhlazování maďarských Židů), což znamená, že konečný počet propuštěných musel být mnohem vyšší. Takže hloupí nacisti, kteří se velmi snažili zničit důkazy o svých krutostech, to všechno zbabrali neustálým propouštěním svědků genocidy !

Židovský historik Holocaustu Martin Gilbert píše :

„Jména a geografické polohy vyhlazovacích táborů Chelmno, Treblinka, Sobibor a Belzec byly ve spojeneckých zemích známy přinejmenším od léta 1942. Na druhé straně tajemství plynových komor v Osvětimi-Birkenau zůstávalo skryté od prvního květnového týdne 1942, kdy byly uvedeny do provozu, do třetího červnového týdne 1944.“ ." (Auschwitz und die Alliierten, Verlag C.H. Beck, 1983, s. 398).

Faktem je, že se spojenecké vlády nechovaly tak, jakoby věděly něco o „vyhlazovacích táborech“ v Osvětimi či někde jinde. V srpnu 1943 Cordell Hall, americký státní sekretář instruoval amerického velvyslance v Moskvě, aby ze společné Spojenecké deklarace o „německých zločinech v Polsku“ vymazal jakoukoliv zmínku o plynových komorách, protože neexistoval žádný důkaz jejich existence (Foreign Relations of the U.S., Diplomatic Papers, Washington 1963). Po prosinci 1943 byla Osvětim pravidelně fotografována spojeneckým průzkumným letectvem. Pokud by fotografie odhalily důkaz masového vyhlazování, jediná železniční trať stále spojující Osvětim s Maďarskem by byla jistě zničená, jen co začala deportace maďarských Židů na jaře 1944. Ale nejen spojenci nepohnuli prstem na záchranu Židů před jejich osudem. Vatikán mlčel a stejně tak Mezinárodní Červený kříž. V září 1944 bylo delegaci Červeného kříže umožněno navštívit Osvětim. Ve svojí následné zprávě delegáti uvedli, že slyšeli zvěsti o plynové komoře, ale samotní vězni nepotvrdili tyto zvěsti (Comite international de la Croix Rouge, L'Activite du CICR en faveur des civils detenus dans les camps de concentration en Allemagne, Geneva 1948, str. 92).

Jsme tedy konfrontováni s následujícími nevyhnutelnými fakty :

1) Nebylo možné ukrýt před světem masové vraždění v Osvětimi.

2) Svět nevěděl nic o masovém vraždění v Osvětimi až do června 1944 a dokonce ani potom nikdo nejednal tak, jakoby tato tvrzení byla pravdivá.

Zatímco židovské organizace dnes otevřeně obviňují celý křesťanský svět z tichého souhlasu s vyvražďováním židovského lidu, další závěr, který se zdá mnohem logičtější, nejlépe vyjádřil Arthur Butz :“ V mojí cele nevidím žádného slona. Kdyby byl v mojí cele slon, určitě bych ho viděl. V mojí cele proto není žádný slon.“ (Context and perspectives in the holocaust controversy, Journal of Historical Review, Winter 1982.)