Očití svědci

Standardní práce Raula Hilberga o Holocaustu obsahuje tisíce odkazů na autorovy zdroje. Zatímco Hilberg je schopný citovat nesmírné množství válečných dokumentů, dosvědčujících perzekuci evropských Židů – tj. anti-židovské zákony, přijaté Německem a jeho spojenci a deportace velkého množství Židů do koncentračních táborů - , pár stran věnovaných popisu plynování je výlučně založeno na tvrzení očitých svědků. Je to nevyhnutelné, protože jak už víme, žádný materiál či dokumentární evidence existence vyhlazovacích táborů a plynových komor neexistuje.

Viděli jsme, že v bezprostředním poválečném období existovaly spousty druhů tvrzení očitých svědků o vraždění ohněm, párou a elektřinou, o plynových komorách v Dachau, Buchenwaldu a Bergen-Belzenu a o mýdle vyráběným z těl zavražděných Židů. Obhájci tvrzení o Holocaustu nenávidí, když se jim připomínají tato tvrzení, protože dokazují úplnou nedůvěryhodnost očitých svědků, především Židů. Dva procesy, které byly zorganizovány, aby obrátily pozornost světového veřejného mínění opět na Holocaust, se nepodařily a způsobily hodnověrnosti židovských svědků nesmírnou škodu. V USA byl souzen Frank Walus, tovární dělník polského původu potom, co ho arcilhář Simon Wiesenthal a jeho gang obvinil z množství zločinů v německém koncentračním táboře. Jedenáct židovských lhářů pod přísahou vypovídalo, že osobně viděli Waluse nelidsky mučit a zabíjet židovské vězně. Walus přišel o všechny své úspory a byl nucen se zadlužit, aby mohl financovat svojí obhajobu. Nakonec získal z Německa dokumenty, které dokázaly, že celou válku prožil jako dělník na poli na farmě v Bavorsku. Obvinění padlo a Walus byl osvobozen (Mark Weber, Simon Wiesenthal: Bogus Nazi Hunter, v: Journal of Historical Review, Volume 9, Nr. 4, Winter 1989/1990). John Demjanjuk, americký automobilový dělník ukrajinského původu byl vydán do Izraele pro údajné nevýslovné krutosti v táboře Treblinka během války (jeho vydání bylo samozřejmě hrubým porušením základních právních principů, protože stát Izrael během 2.světové války neexistoval). Na Demjanjukově procesu pět židovských lhářů přísahalo, že v Demjanjukovi poznávají „Ivana Hrozného“, který odřezával prsa židovským ženám mečem, rozřezával břicha těhotným židovkám a osobně zabil statisíce Židů výfukovým plynem z dieselového motoru zničeného ruského tanku (Hans Peter Rullmann, Der Fall Demjanjuk, Verlag fuer ganzheitliche Forschung, Vioel/Germany 1987).

Ale Demjanjuk nikdy nebyl v Treblince. Nakonec byl osvobozen a mohl se vrátit do USA.

Když revizionisti ukázali, že údajná plynování v Osvětimi se z technických a chemických důvodů nemohla odehrát, je v zásadě zbytečné diskutovat o tvrzeních očitých svědků, na kterých je založená celá lež o plynové komoře. Budeme však prezentovat jeden obzvlášť významný případ.

Po desetiletí se žádný advokát či  novinář neodvážil položit pár lhářům, kteří se prezentovali jako „svědci plynových komor“, žádné kritické otázky, a tak tito lháři mohli cestovat od jednoho procesu a z jedné tiskové konference na druhou bez obav z odhalení. Tento stav se změnil v roce 1985 na prvním Zündelově procesu v Torontu. Původem slovenský Žid a bývalý osvětimský vězeň Rudolf Vrba, univerzitní profesor biologie v Kanadě, svědčil ve prospěch „The Holocaust Remembrance Association“, která zažalovala Zündela za šíření falešných informací. Vrba byl nejlepším svědkem, kterého mohli obránci tvrzení o Holocaustu žádat. Spolu se svým slovenským druhem, Židem Alfredem Wetzlerem, unikl z Osvětimi 7.dubna 1944 na Slovensko. V listopadu téhož roku byla v New Yorku publikována Vrbova a Wetzlerova zpráva, ve které je Osvětim označena jako vyhlazovací centrum. O dvacet roků později Vrba napsal o svém pobytu v osvětimském táboře knihu (I cannot forgive, Bantam publishers, Toronto 1964). Na stranách 10-13 popisoval Himmlerovu návštěvu v Osvětimi-Birkenau v lednu 1943. Nové krematorium, krematorium II, podle něj bylo ten den spuštěno do provozu a na jeho inauguraci bylo zplynováno a spáleno 3000 Židů a Himmler sledoval agónii nešťastných obětí skrz průzor ve dveřích plynové komory (Kdyby Vrba studoval dokumenty, věděl by, že první krematorium v Birkenau bylo uvedeno do provozu v březnu 1943 a Himmler navštívil Osvětim-Birkenau naposledy v červenci 1942. Protože místnost v krematoriu II, označovaná za plynovou komoru, byla velká jen 210 čtverečních metrů, naplnit ji 3000 obětí by znamenalo, že 14 lidí stálo na jednom metru čtverečním, což je nemožné). Zündelův advokát Douglas Christie nemilosrdně vyslýchal lháře Vrbu v křížovém výslechu :

Christie : Rád bych se vás zeptal, zda jste opravdu měl na mysli to, že jste ho skutečně viděl přicházet v lednu 1943, nebo to je jenom…

Vrba : V září 1943 nebo v lednu ?

Christie : No, kniha říká leden.

Vrba : Ne, viděl jsem ho v červenci 1943 a potom jednou v roce 1943 (!)

Christie : Ale tady se mluví o lednu 1943.

Vrba : potom je to chyba.

Christie : Chyba ?

Vrba : Ano.

Christie : Ale při této příležitosti jste ho viděl přicházet.

Vrba : Poprvé jsem ho viděl přicházet, protože jsem byl tak blízko jako jste vy. (…) Poodešel o krok, aby byl slušný.

Christie : Hm.

Vrba : Ale podruhé jsem ho viděl v autě, ve stejném, jako prvně. Vezl se v černém Mercedesu a byl dokonale obklopen svými podřízenými, kteří ho provázeli. Viděl jsem ho z dálky asi 500 metrů a slyšel jsem, že to je on, ale tentokrát nepřišel ke mně, aby mi potřásl rukou a představil se. Možná to byl on, možná jeho zástupce. Nemyslím si, že to je velký rozdíl.

Christie : A chcete říct tomuto soudu, že jste skutečně viděl Heinricha Himmlera hledět přes dveře plynové komory, je to tak ?

Vrba : Ne, neřekl jsem, že jsem byl přítomen, když se díval přes dveře, ale dal jsem do kupy tvrzení, které jsem několikrát slyšel od různých lidí, kteří při tom byli a říkali mi o tom. Bylo jich tam mnoho z Sonderkommanda a SS.

Christie : Ale ve vaší knize píšete, že jste všechno viděl a nezmiňujete se o tom, že jste to slyšel od jiných lidí.

Vrba : V tomto konkrétním případě jsem řekl, že jsem to slyšel od jiných lidí.

(Záznam z prvního Zündelovho procesu v Torontu, 1985, str. 1244 ff.)

Někteří z těch, kteří nejsou obeznámeni s detaily tvrzení o Holocaustu, prohlašují, že existuje „množství svědků plynových komor“ a že není možné, aby všichni z nich lhali. To je chyba. Když se věnujete literatuře o Holocaustu, rychle zjistíte, že v těchto knihách se cituje jen pár svědků. Jedním z nich je Vrba a další nejsou o nic lepší. Klíčovým svědkem je další slovenský Žid, Filip Müller, kterého Raul Hilberg ve svojí knize „The Destruction of the European Jews“ cituje jako zdroj nejméně dvacetkrát. Ve svém odporném bestselleru  (Sonderbehandlung, Verlag Steinhausen, Frankfurt a.M. 1979) Müller popisuje, jak jedl koláč v kyanidem zamořené plynové komoře (okamžitě by zemřel) a jak zvláštní komando, do kterého patřil, používalo vařící tuk tekoucí z pálených těl v „kremačních jámách“ jako další palivo : on a jeho spolupracovníci sbírali tento tuk a lili ho znovu na těla, aby urychlili hoření ! (str. 24/25; str. 207 )!

Hrozné obvinění z průmyslové genocidy, vyslovované vůči německému národu od roku 1945 je takto založené pouze na fantazírování několika lhářů jako Vrba a Müller – plus přiznání bývalých SS-manů. Jedním z nejdůležitějších pilířů Holocaustu je přiznání Rudolfa Hösse, prvního ze třech velitelů osvětimského tábora, které je citované v každé učebnici dějepisu v západním světě. Ale Höss vypovídal o věcech, které nebyly pravdivé. Přiznal se například ke zplynování 2,5 milionu lidí, s celkovým počtem 3 miliony mrtvých do konce listopadu 1943. To je víc než dvojnásobný počet vězňů přivezených do Osvětimi po celou dobu jeho existence, což v současnosti připouští dokonce i ortodoxní historici.  Höss svým vyšetřovatelům také řekl, že v červnu 1941 navštívil Belzec a Treblinku, i když v té době neexistoval žádný z těchto táborů a zmínil se o vyhlazovacím táboru „Wolzek“, o kterém od té doby nikdo neslyšel ( Nuremberg dokument PS-3868). V roce 1983 anglický autor Rupert Butler ve svojí knize Legions of Death (Arrow Books, London, str. 235) popsal, jak bylo Hössovo svědectví vynucené britským týmem specialistů na mučení pod vedením židovského seržanta Bernarda Clarka v březnu 1946 : Höss byl zatčen v úkrytu na farmě v severním Německu, byl zuřivě bit a držen bez spánku 3 dny, než nakonec podal a podepsal písemné doznání, které pro něj napsali jeho mučitelé – v anglickém jazyce, kterému Höss nerozuměl !

Zatímco fyzické mučení německých zajatců bylo bezprostředně po válce běžné, soudy ve Spolkové republice Německo se uchýlily k důmyslné strategii na získání požadovaných přiznání „nacistických válečných zločinců“. Početné procesy s takovými „zločinci“, kteří byli obyčejně obvinění z vraždění Židů, hrály důležitou úlohu v redukci německého lidu. Neustále „dokazující“ ohavnost národně-socialistického systému německá „demokracie“, která trpěla defektem, že byla zavedena výlučně jako výsledek německé porážky ve 2.světové válce, legitimizovala svojí vlastní existenci. Během doslova každého z těchto procesů byly do soudních síní přiváděny třídy školáků, aby byli naplněni hanbou za zločiny svých otců a aby byla zničena jejich národní hrdost a sebeúcta. Procesy takto pomáhaly vytvořit akceptování politiky loutkového režimu, který německé zájmy úplně podřídil zájmům amerických okupantů.

Procesy byly vedeny podle stejného schématu. Předtím, než začaly, obvinění byli médii popisováni jako bestie v lidské kůži. Nebyla potřebná žádná materiální či dokumentační evidence jejich zločinů, když byli očití svědci. Tito svědci mohli lhát, jak chtěli (na soudním procesu v Aschaffenburgu svědek řekl soudu, že SS organizovaly mezi plynováními v Birkenau cyklistické závody), nikdy neriskovali obvinění z křivé přísahy a věděli, že obhájci jim nebudou klást žádné otázky, protože by byli pronásledováni médii za opětovné mučení obětí Holocaustu. Za těchto podmínek bylo pro obviněného jedinou šancí na snížený trest vyhnout se jakékoliv diskusi o existenci plynových komor a masového vyhlazování a popírat osobní zodpovědnost, vinit za všechno mrtvé, nezvěstné anebo už odsouzené. Každý na „procesu s válečnými zločinci“,kdo zpochybňoval oficiální tvrzení o „Holocaustu“, se nacházel v beznadějné situaci. Nikdo mu nevěřil a jeho „neoblomnost“ mu jen přinesla vyšší trest. Takto se získávala přiznání a vytvářely důkazy o Holocaustu ! ( Citováno z Wilhelm Staeglich, Der Auschwitz Mythos, Grabert Verlag, Tübingen 1979 a článku Manfreda Koehlera o hodnotě výpovědí a přiznání o Holocaustu v : Ernst Gauss, Grundlagen zur Zeitgeschichte, Grabert Verlag, Tübingen 1994, anglická verze: Dissecting the Holocaust, Theses and Dissertation Press, Capshaw/Alabama 2000.)