Vědecké zkoumání

a) Úvod

Každý, kdo je obeznámen s normálními pravidly soudního postupu ví, že fyzické důkazy jsou vysoce nadřazené výpovědím očitých svědků, protože očitý svědek může lhát nebo se v dobré víře mýlit. Z tohoto důvodu je v každém nepolitickém procesu s vraždou nařízena pitva mrtvoly, stejně jako zpráva expertů, týkající se vražedné zbraně. Pokud vyjádření očitých svědků protiřečí výsledkům testů soudních znalců, tyto testy jsou brány jako důkaz.

Co platí ve kdejakém případě vraždy, musí stejně tak platit v mnohem větší míře, když jde o stovky tisíc, ne-li miliony obětí. Ale po 2.světové válce žalobci Německa nikdy neprovedli žádné soudně znalecké zkoumání údajných plynových komor, nevyvinuli žádné seriózní úsilí na zjištění, zda osvětimská krematoria mohla pohltit čtyři miliony lidí, o kterých se tvrdilo, že v osvětimském táboře zemřeli (toto číslo, které bylo později postupně historiky Holocaustu redukované, uvedli Sověti na Norimberském tribunálu, cf. Nuremberg dokument URSS-008.)

Jen ve dvou případech žalobci Německa učinili poloviční pokus vědecky dokázat realitu masového vyvražďování. Po osvobození koncentračního tábora Majdanek v létě 1944 společná polsko-sovětská komise vyprodukovala zprávu, kterou jsme s Carlem Mattognoim našli v archivech muzea v Majdanku a publikovali v naší knize KL Majdanek.  Eine historische und technische Studie (Castle Hill Publisher, Hastings, 1998, kapitola V a VI). Polští a sovětští vědci hanebně podváděli a uváděli směšná tvrzení, potvrzující, že pět pecí nového krematoria v Majdanku, které byly uvedeny do provozu jen šest měsíců před ukončením provozování tábora, mohlo za tu dobu spálit 600 tisíc těl. Skutečný počet byl asi 32-krát nižší. V roce 1945 polské úřady nařídily soudně znalecké posouzení Osvětimi. V Krakowské zprávě (text, který se nachází v anti-revizionistické knize Wahrheit und Auschwitz-Lüge, editori B. Bailer-Gailanda a W. Benz, Deuticke Verlag 1995) Poláci potvrdili, že objevili stopy kyanidu v lidských vlasech nalezených v táboře. Ale i kdyby to byla pravda (což dnes není možné určit), nedokazuje to, že byl někdo zplynovaný. Během války byly lidské vlasy používány pro průmyslové účely (například na vystýlku matrací) a v tom případě nebylo neobvyklé je před použitím dezinfikovat. Pokud se uskutečnilo nějaké vražedné plynování, bylo by absurdní po vraždě stříhat vlasy, protože Cyklon B přilne k povrchu a ohrozil by tak dělníky. Vlasy by musely být stříhané předtím, než by byly oběti poslány do plynových komor.

Prvním revizionistickým výzkumníkem, který seriózně zkoumal technické aspekty otázky Holocaustu, byl Robert Faurisson. Faurisson studoval techniku poprav, používanou v některých státech USA, kde se tresty smrti vykonávaly kyselinou kyanovodíkovou (kyselina kyanovodíková je aktivní složkou insekticidu Cyklon B, který měl podobu malých granulí, ze kterých se plyn uvolňoval po kontaktu se vzduchem). Poprava plynem je komplikovaný proces. Musí se přijmout množství opatření a plynová komora musí být hermeticky uzavřená, jinak by se poprava stala zahráváním si se životy zaměstnanců věznice (to je jeden z důvodů, proč skoro všechny státy USA přestaly používat tuto metodu a používají místo toho smrtící injekci). Faurisson, který navštívil Osvětim a studoval plány krematorií, která podle svědků obsahovala plynové komory, se divil, jak mohlo být až 2000 lidí najednou zavražděno v těchto místnostech, které nemohly být hermeticky uzavřené a neměly žádná zařízení pro přívod plynu. Faurisson došel k závěru, že jakékoliv plynování Cyklonem B v těchto místnostech by zabilo nejen oběti v plynové komoře, ale také by zamořilo okolí a že by nebylo možné odstranit mrtvá těla z místností ihned po zplynování, což tvrdili svědci (detailněji zpracováno Serge Thion, Verité historique ou verité politique?, La Vieille Taupe, Paris 1980).

b) Leuchterova zpráva

V roce 1985 byl v kanadském Torontu souzen revizionistický aktivista Ernst Zündel, původem z Německa a byl odsouzen k 15 měsícům do vězení na základě zákona zakazujícího „šíření falešných informací“, kvůli prodeji bookletu Richarda Harwooda „Did Six Million Really Die?“ Zündelův obhájce Douglas Christie se proti rozsudku odvolal a druhé kolo procesu začalo počátkem roku 1988 (o tomto procesu existuje kniha, která obsahuje nesmírné množství informací o Holocaustu a revizionizmu. Autorem je Barbara Kulaszka a titul je stejný jako u Harwoodovy brožury, která vedla k Zündelovým procesům -  Did Six Million Really Die?, Samisdat Publishers, Toronto). Během průběhu procesu Zündel a Faurisson pověřili amerického specialistu na popravy, Freda Leuchtera, který sám konstruoval plynové komory, aby sestavil zprávu o místnostech označovaných jako plynové komory v Osvětimi I, Osvětimi-Birkenau a Majdanku. S malou skupinou pomocníků Leuchter odletěl do Polska koncem února. Po návratu napsal svojí zprávu, která se stala skutečným přelomem a iniciovala vědecké vítězství revizionistů (Fred Leuchter, An engineering report about the alleged execution gas chambers at Auschwitz, Birkenau and Majdanek, Poland, Samisdat Publishers, Toronto 1989). Zde jsou jeho závěry o Osvětimi :

- „Plynové komory“ byly ve skutečnosti místnosti, označované v dokumentech jako obyčejné márnice. Kvůli jejich technické konstrukci nemohly být použity při vražedném plynování.

- Kapacita krematorií by postačovala jen na spálení malé části údajných obětí.

- Analýzy vzorků ze stěn „plynových komor“ neprokázaly žádné významné zbytky kyanidu. Analýzy však indikovaly enormně vysoký obsah kyanidu ve vzorku odebraném v dezinfekční komoře v Birkenau (nikdo netvrdí, že v této místnosti byly plynovány lidské bytosti).

Leuchterova zpráva nebyla dokonalá. Kapitoly o konstrukci „plynových komor“ obsahovaly pár seriózních nedostatků (Leuchter například mylně uváděl, že v těchto místnostech nebyl žádný systém ventilace a přecenil riziko exploze) a část o krematoriích není uspokojující, protože Leuchter v této oblasti nebyl kompetentní. Chemická část ale nikdy nebyla vyvrácena a ukázala se jako rozhodující.

c) Rudolfova zpráva

V roce 1993 německý chemik Germar Rudolf ověřil výsledky Leuchterovy zprávy v mnohem detailnější studii, která je dodnes pravděpodobně nejdůležitějším materiálem, jaký kdy revizionisti vyprodukovali. (Das Rudolf-Gutachten. Gutachten über die Bildung und Nachweisbarkeit von Cyanidverbindungen in den "Gaskammern" von Auschwitz, Cromwell Press, London 1993, updated version: Das Rudolf-Gutachten 2000, Castle Hill Publisher, Hastings 2000. Zkrácená verze této zprávy se nachází v Ernst Gauss, Grundlagen zur Zeitgeschichte, anglická verze: Dissecting the Holocaust, Capshaw/Alabama 2000). Všechny pokusy vyvrátit tuto zprávu byly neúspěšné. Rudolf dokázal, že údajná hlavní komora Třetí Říše, komora v krematoriu II v Osvětimi-Birkenau, kde bylo podle očitých svědků zplynováno několik set tisíc Židů, nepřišla nikdy do kontaktu s Cyklonem B. Kyselina kyanovodíková formuje extrémně stabilní pigment (féerický ferokyanid) se železo obsahujícími komponenty zdiva. Tento pigment se ztrácí stejně pomalu jako zdivo, což je dokázáno dlouhodobými, desetiletí trvajícími experimenty. Vysoké koncentrace zbytků kyanidu se stále nacházejí v dezinfekčních komorách v Birkenau, zatímco v údajné plynové komoře v krematoriu II (v Birkenau existovala čtyři krematoria, pojmenovaná krematorium II-V, ale všechna byla vyhozena do vzduchu v roce 1944, respektive počátkem roku 1945. Krematorium II je jediné, kde je „plynová komora“ stále částečně přístupná) se nenašla žádná relevantní koncentrace. To vede k nevyhnutelnému závěru, že se na tomto místě nemohlo uskutečnit žádné plynování.

Další, neméně kritický argument vůči tvrzení o plynování je to, že otvory ve střeše „plynové komory“, skrz které byly podle svědků sypány granule Cyklonu B, v čase údajného masového vyvražďování neexistovaly. Svědci vypráví o čtyřech kruhových otvorech a dva otvory, které teď vidíme, mají nepravidelný tvar. Ba co víc, zpevňovací tyče vedoucí skrz otvory ukazují, že tyto otvory byly násilně vytvořeny po válce, aby vytvářely dojem otvorů pro vsypávání Cyklonu B. Jed tedy nemohl být do komory zavážený. To je taktéž nevyvratitelně demonstrováno v Rudolfově zprávě.

d) Kapacita osvětimských krematorií

„Jak se zbavit těla mojí oběti ?“ je noční můrou každého vraha. Lidské tělo je těžké zničit, protože obsahuje víc než 60% vody. Příběhy „přeživších Holocaust“, jako například polského Žida Henryka Taubera, který tvrdil, že v Osvětimi mohly být spáleny mrtvoly bez paliva, jsou absolutně nesmyslné. Bohužel, historici Holocaustu, jako např. Jean-Claude Pressac, který považuje Taubera za velmi důvěryhodného svědka, berou tento nesmysl vážně (Jean-Claude Pressac, Technique and Operation of the Gas Chambers, Beate Klarsfeld Foundation, New York 1989).

Velká mezera v technickém výzkumu Holocaustu byla zaplněna Italem Carlem Mattognoim. Ve spolupráci s inženýrem Francem Deanem Mattogno napsal o osvětimských komorách obsáhlou studii, která je plodem mnohaletého výzkumu. Tato kniha se objeví v italštině v roce 2001 u vydavatelství Edizioni di Ar, Padova. Ale už v roce 1994 Mattogno a Deana publikovali článek o této otázce ve vědecké antologii Grundlagen zur Zeitgeschichte, na kterou opakovaně odkazujeme(anglická verze: Dissecting the Holocaust, Capshaw/Alabama 2000). Mattogno a Deana se zaobírali následujícími otázkami :

1) Maximální kapacita osvětimských krematorií. První krematorium bylo uvedeno do chodu v roce 1941 v hlavním táboře. Protože jeho kapacita nestačila na zpracování velkého počtu mrtvol (desetitisíce vězňů podlehly tyfové epidemii), roku 1942 byla naplánována čtyři velká krematoria. Od března 1942 byly v Birkenau, západně od hlavního tábora Auschwitz I, spuštěny do provozu. Těchto pět krematorií nikdy nefungovalo simultánně, kvůli technickým poruchám musela být neustále zastavována, což samozřejmě vysoce redukovalo jejich kapacitu.

2) Uhlí dovážené do krematorií. S výjimkou roku 1944 jsou tyto dodávky téměř úplně zdokumentovány a protože je znám objem uhlí nutný ke spálení jednoho těla, dá se vypočítat maximální počet kremací pro libovolnou dobu.

3) fakt, že pět žáruvzdorných refrakčních cihlových zdí v kremačních pecích nebylo nikdy vyměněno, což by bylo nutné po 2000 – 3000 kremacích v jedné peci.

S přihlédnutím ke všem těchto faktorům došli Mattogno a Deana  závěru, že kremační pece nemohly strávit víc než 162 tisíc těl. To velmi dobře odpovídá Mattognovu odhadu cca 150 tisíc obětí  Osvětimi (kvůli mezerám v dokumentaci se nedá určit přesný počet).

Samozřejmě, člověk musí posoudit možnost kremací na otevřeném vzduchu. Takové kremace se uskutečnily v druhé polovině roku 1942 a začátkem roku 1943, kdy v Osvětimi zuřil tyfus a krematoria v Birkenau ještě nebyla uvedena do provozu. Ale kritickým obdobím je květen – červen 1944. V té době se uskutečnily obrovské deportace maďarských Židů do Osvětimi. Podle historiků Holocaustu bylo 180 – 410 tisíc z nich zplynovaných a spálených v Birkenau (první číslo je udávané Raulem Hilbergem, Die Vernichtung der europäischen Juden, Fischer Taschenbuch Verlag, Frankfurt a.M. 1997, str.1300, druhé číslo je uváděno francouzsko-židovským historikem Georgesem Wellersem, Le Monde Juif, October-December 1983, str. 153). Dokonce i ortodoxní historici, kteří s rutinou zveličují kapacitu krematorií, souhlasí, že v těchto by nebylo možné zpopelnit tolik mrtvol, takže tvrdí, že většina z nich byla spálena v obrovských jámách (Filip Müller, svědek obzvlášť drahý pro tyto historiky, popisuje tyto jámy ve svojí knize Sonderbehandlung, Verlag Steinhausen, Frankfurt a.M. 1979. Jeho podání je plné technických nemožností.). Od prosince 1943 byla Osvětim opakovaně fotografována spojeneckými průzkumnými letadly. Některé z těchto fotografií spadají do období květen – červen 1944. Nejdůležitější z nich pochází z 31.května 1944. Pokud můžeme věřit oficiálním číslům deportovaných maďarských Židů, v ten den bylo přivezeno do Osvětimi 15 tisíc Židů a v předcházejících dnech byl průměr 13 tisíc denně. Žádná z těchto událostí, o kterých mluví Müller a další očití svědci, není na fotografii viditelná : není vidět řady vězňů, čekající před krematoriem, žádné gigantické šlehající ohně, žádné kremační jámy, žádná dýmem zahalená obloha. Tato fotografie, spolu s dalšími ze stejného období, se dá najít v důležité knize Johna C.Balla „Air Photo Evidence“ (Ball Resource Services, Delta/Canada 1992). V tomto období tedy neexistovaly žádné velkoplošné kremace na otevřeném vzduchu, a protože krematoria mohla přijmout jen zlomek údajných obětí, vyhlazování maďarských Židů v Osvětimi-Birkenau bylo naprosto nemožné ze samotných technických důvodů – mimo faktu, že to protiřečí dokumentům, jak si ukážeme v kapitole Tři zbývající nevyřešené otázky.

e) Dieselové plynové komory

V „čistě vyhlazovacích táborech“ Belzec, Treblinka a Sobibor neexistovala žádná krematoria a neudává se žádné údajné použití Cyklonu B. Během počátečního vývoje tvrzení o Holocaustu byly štváči vykreslovány všechny druhy představitelných popravovacích metod, ale všechny  od „ponorné plošiny“ Dr.Szendeho po „vlaky s nehašeným vápnem“ Jana Karskeho a „vakuové komory“ Vasilije Grossmana – zmizely v dějinách a byly nahrazeny dieselovými výfukovými plyny, které byly údajně produkovány motory zničených ruských tanků (anebo, podle alternativní verze, ponorek). Ve čtvrtém „čistě vyhlazovacím táboře“, Chelmnu, byly podle historiků používány dieselovými motory vybavené nákladní automobily, upravené jako pojízdné plynové komory. Jak demonstroval ve svojí excelentní studii francouzský automobilový konstruktér Pierre Marais, tyto nákladní automobily byly jen dalším vynálezem válečné propagandy (Les camions a gaz en question, Polemiques, Paris 1994). Ve všech čtyřech „čistě vyhlazovacích táborech“ Němci údajně pochovávali těla, jen aby je později vyhrabali a spálili na otevřeném vzduchu.

Friedrich Berg, americký inženýr německého původu, analyzoval tvrzení o dieselových zplodinách z technického a toxikologického úhlu pohledu (jeho článek se nachází v Ernst Gauss, Grundlagen zur Zeitgeschichte, anglická verze: Dissecting the Holocaust). Přestože není nemožné zabít lidi dieselovými výfukovými zplodinami, jde o extrémně nedostatečnou a těžkopádnou metodu, protože výfukové plyny jsou jen těžko vhodné jako vražedná zbraň kvůli svému vysokému obsahu kyslíku a velmi malému obsahu oxidu uhelnatého. Benzínový motor může lehce vyprodukovat zplodiny s obsahem 7% a víc oxidu uhelnatého, ale dieselový motor nemůže vyprodukovat zplodiny dokonce ani s obsahem nad 1% oxidu uhelnatého. Ironií je, že zavedení dieselových výfukových plynů do komory zaplněné lidmi by jen prodloužilo jejich smrtelnou agónii, protože tyto plyny obsahují 16% kyslíku, což postačuje na přežití. Namísto zavedení výfukových plynů mohli popravčí jednoduše nechat svoje oběti udusit se v přeplněné plynové komoře, protože dostupný kyslík by byl vydýchaný před začátkem účinkování oxidu uhelnatého.

Otcem tvrzení o dieselových plynech byl blázen jménem Kurt Gerstein, který mimochodem udával 20 – 25 milionů zplynovaných obětí. Gerstein tvrdil, že viděl v Belzecu 35 – 40 metrů vysoké kupy bot a oblečení a 28 – 32 vězňů na metr čtvereční v plynové komoře (Andre Chelain, Faut-il fusiller Henri Roques?, Polemiques, Paris 1986). Existuje minimálně šest verzí Gersteinovy zprávy ! Tvrzení o dieselových plynech bylo evidentně později převzato technickými laiky, kteří si mysleli, že takovéto výfukové plyny musí být strašnou vražednou zbraní, hlavně kvůli zápachu. Ve skutečnosti by byl jakýkoliv benzínový motor desetkrát účinnější. Historici Holocaustu by se bezpochyby zbavili tvrzení o dieselových plynech, ale už je příliš pozdě, protože se toto tvrzení nachází ve všech historických knihách.

f) Odstraňování těl v „čistě vyhlazovacích táborech“

Způsob, jakým údajně byla odstraňována těla, detailně studoval dnes už zesnulý inženýr Arnulf Neumaier ve svém článku  Der Treblinka-Holocaust (Ernst Gauss, Grundlagen zur Zeitgeschichte, anglická verze: Dissecting the Holocaust). Neumaier předpokládal 875.000 obětí v Treblince. Toto číslo bylo uvedeno v Demjanjukově procesu v Jeruzalému, i když se Raul Ilberg skromně uspokojuje se 750 tisíci a sovětský Žid Vasilij Grossman se v roce 1946 zmiňuje o 3 milionech. Pro Belzec (600 tisíc údajně zplynovaných), Sobibor (200 – 250 tisíc údajně zplynovaných) a Chelmno (150 – 400 tisíc údajně zavražděných ve dvou nebo třech plynových náklaďácích podle toho, kterému historikovi věříte) musí být uvedená čísla redukována, ale metoda odstraňování těl popisovaná ve standardní literatuře, byla stejná.

Spálení 875 tisíc těl na otevřeném vzduchu si vyžaduje přinejmenším 200 kg dřeva na jednu mrtvolu, to je celkem 170 tisíc tun. V oblasti Treblinky neexistuje – a neexistoval – vykácený terén odpovídající velikosti a transport 170 tisíc tun dřeva do tábora by byl určitě zaznamenaný v záznamech německých železnic, pokud by bylo dřevo dopravováno z jiných oblastí.

875 tisíc těl by zanechalo 2900 tun lidského popela a 1000 tun popela ze dřeva. Tento popel by obsahoval miliony kusů nespálených kostí, plus 20 – 30 milionů zubů. Pokud by Sověti a Poláci našli jen zlomek těchto kostí, zubů a popela, okamžitě by svolali mezinárodní komisi expertů na dokázání zvrácenosti svých německých nepřátel, tak jako Němci svolali tuto komisi v roce 1943 po náleze 4000 těl polských důstojníků, které v běloruské Katyni povraždili Sověti. Ale to je přesně to, co Poláci a Sověti neudělali. Jeden a půl roku po obsazení Treblinky Rudou armádou polské úřady stále tvrdily, že oběti byly zabíjeny parou (Nuremberg dokument PS-3311).

g) Zkoumání pozemního radaru

V říjnu 1999 se do Treblinky vydal mladý australský inženýr Richard Krege, vybavený pozemním radarem, který, mimo jiné, umožňuje detekovat přítomnost hrobů a je dnes používaný v archeologii a geologii. V srpnu 2000 uskutečnil Krege druhý výlet do Polska, tentokrát v mém doprovodu. Pokračoval ve svojí práci v Treblince a provedl stejný výzkum v Belzecu. V literatuře o Holocaustu jsou místa, kde se údajně nacházely gigantické masové hroby (jak si pamatujeme, Němci údajně pochovali svoje oběti předtím, než je opět vykopali a spálili) přesně označená, takže není možnost omylu. Kregeho závěr je formální : Obrovské masové hroby nikdy neexistovaly. V Belzecu našel znaky malého masového hrobu (není v oblasti označované historiky Holocaustu), což není překvapující, protože určitý počet vězňů v táboře, který neměl krematorium, zemřel. Celé tvrzení o Belzecu a Treblince tedy padá. Výsledek zkoumání Richarda Kregeho bude publikován v roce 2001.