Skrewdriver – Prvních 10 let

napsal: Joe Pearce

  

ÚVOD

Iana Stuarta jsem poprvé potkal před osmi lety v hospodě Hoop and Grapes ve Farington Street. Věděli jsme o sobě již dříve, ale nikdy jsme se nesetkali. Znal jsem ho jako zpěváka skinheadské skupiny Skrewdriver, jejichž album All Skrewed Up jsem si v roce 1977 koupil. On mě znal jako organizátora YNF, protože v té době působil v YNF pro Blackpool a Flyde Branch v Lancashire.

Cílem našeho prvního setkání bylo prodiskutovat Ianův záměr zreformovat Skrewdriver. Hospoda Hoop and Grapes však byla trochu divné místo pro takové setkání, neboť po renovaci se stala oblíbeným místem tiskařů a žurnalistů z Morning Star.

Přestože na Skrewdriver přišla řeč, většinu večera jsme se bavili o politice. Mezitím jsme vystřídali několik hospod, přibylo vypitých piv a najednou jsme se ocitli v Pubu Fleet Street, novinářské to hospodě, kde Ian rozhorleně kritizoval špinavost současných sdělovacích prostředků.

Stali jsme se dobrými přáteli a položili tak základ pro naši spolupráci při budování White Noise Rec. a Rock Against Communism. Vše šlo dobře až do 11. prosince 1985, kdy byl Ian Stuart uvězněn. Dostal dvanáct  měsíců za to, že si dovolil bránit se proti napadení černošskékého gangu na stanici King Cross. Do té doby neměl Ian  s policií žádné problémy, ale ani to nezabránilo soudci ve vyřčení tak tvrdého rozsudku. Netřeba dodávat, že útočníci nebyli nikdy potrestáni. O rozsudku uvaleném na Iana a o dalším šestiměsíčním, který obdržel jeho přítel a spoluobránce Des Clarke, jsem se dověděl 12. prosince v Snaresbrooke Crown Court, kde jsem čelil obvinění za Race Relation Act. Pamatuji si své zděšení, aniž jsem však tušil, že je to se mnou úplně stejné. Druhý den, byl zrovna pátek třináctého, jsem se již probouzel ve vězeňské cele ve Wormwood Scrubs. A první noc strávená s nějakým Pakistáncem přinesla jisté obavy z příštích týdnů a měsíců. Představte si však mé překvapení, když jsem hned první ráno viděl Iana Stuarta v protější cele. Prohodili jsme pár slov a já se pak snažil dostat práci na "horkém tácu", kde Ian roznášel vězňům jídlo. Ještě ten den jsem byl přveden do jiného křídla věznice.

Po několika týdnech byl Ian převezen do vězení Wayland v Suffolku a já do Stanford Hill na ostrově Sheppey v Kentu. Tím bylo předurčeno, že se uvidíme až o šest měsíců později, kdy jsme byli oba propuštěni. Ian 11. a já 12. prosince 1986.

Mezitím jsme udržovali písemný styk a během této doby jsem se rozhodl napsat o Skrewdriveru knihu, neboť v roce 1987 uplynulo přesně deset let od jeho založení. Ian souhlasil a tento útlý svazek (těchto pár stránek) je výsledkem mého snažení.

Závěrem tohoto krátkého úvodu bych tuto knihu rád věnovat Ianu Stuartovi za dlouholeté přátelství. Bez jeho pomoci by nebylo možno ji napsat a to nejen proto, že mi poskytl mnoho hodin nahraných rozhovorů, ale hlavně proto, že bez Iana Stuarta by neexistovala skupina, o které píši.

                                                                                                                                                                             Joe Pearce
                                                                                                                                                                            Duben 1987

PRVNÍ ROKY - Z BLACKPOOLU DO CHISWICKU

Ian Stuart, syn Iana Stuarta Donaldsona, se narodil 11. srpna 1957 v Poulton-Le-Fylde blízko Blackpoolu v Lancashire. Navštěvoval Baines Gramar School, kde potkal Keva McKaye, Seana McKaye, Johna Grintona a Phila Wamsleye. Společně založili skupinu Tumbling Dice, pojmenovanou po jednom z mnoha hitů od Rolling Stones, kteří měli v tomto období na Iana největší vliv. V květnu 1977 ze skupiny odešel Sean McKay a z Tumbling Dice se stal Skrewdriver. Tumbling Dice, první kapela, ve které Ian Stuart hrál, byla zformována koncem roku 1975. Jak název napovídá, hráli většinou upravené verze od Rolling Stones, dále několik hitů od The Who a Free, plus čtyři či pět písní vlastních. Účinkovali v různých dělnických klubech v Pulton-Le-Fylde a Blackpoolu.
 

Ke konci léta 1977 začínají hrát více svých vlastních skladeb a hned od počátku byl jejich autorem Ian Stuart, přestože velký vliv připisuje kapelám Rolling Stones a The Who, dodává, že velký vliv na ranní tvorbu měli také Sex Pistols. Poprvé je viděl v Lesser Free Trade Hall v Manchasteru začátkem roku 1977. Vystupovali tam společně se Slaughter and the Dogs a nově zformovanými Buzzcocks. Podle Iana byl tehdejší punk plný energie a značně ovlivnil počátky Skrewdriveru.

Vedle Pistols Iana také zaujala právě začínající skupina The Jam a některé americké skupiny, jako například New York Dolls, či The Stooges, které byly v těchto letech velice populární. První deskou Skrewdriveru se stal singl You`re  so Dumb, nahraný v roce 1977 pro Chiswick Records. Druhou skladbou desku doplňovala píseň Better off Crazy.You`re so Dumb byla anti-drogová píseň, která dle Ianova názoru: "Kapelu v jiných kruzích příliš neproslavila, neboť braní drog bylo v té době docela "hip" a nás považovali za tupce ze severu, kteří přišli na jih jen kritizovat."

Opačný efekt se však projevil u příznivců klasického punku. To byla v té době převážně dělnická třída, kdežto drogy brala většinou vrstava střední tzv. Trendies, kteří se snažili na sebe upozornit a stát se "skutečnými rebely". Naneštěstí Trendies časem prostoupili celé punkové hnutí, a tak mnoho původních skins si oholilo hlavy a stali se skinheads. Ale to je zase jiný příběh... You`re so Dumb je svým celkovým zvukem extrémě punková, což ale není překvapující, neboť všichni členové skupiny byli tehdy punks. Nejvíce se prezentovali v Londýně, kde se singl velice dobře prodával. Anti-Social, druhý singl Skrewdriveru se stejnojmenou titulní písní, doplňuje přepracovaná verze od Rolling Stones, Nineteenth Nervous Breakdown.  V době jeho vydání, ke konci roku 1977, Skrewdriver prodělal první z mnoha změn. Odešel Phil Walmsley a zároveň kapela opustila svůj punkový image a brzy se stala skupinou skinheadskou.

Obal singlu Anti-Social prezentuje kapelu ještě jako punks, ale první LP All Skrewed Up, které vyšlo přibližně ve stejné době, má již skinheadské image.  Nicméně, přes nový vzhled nedošlo k podstatným hudebním změnám. Pulsující punk, který opuncoval You`re So Dumb a Anti-Social zde pokračuje a je charakteristický pro všech třináct skladeb na albu. Proč tedy Skrewdriver cítil potřebu změnit image, když produkoval stále stejnou hudbu? Dle Iana Stuarta rozhodnutí stát se skinheads zapříčinil  přílišný posun celého punkového hnutí na levé křídlo. Nebyly to však jen politické názory, které Skrewdriveru nevyhovovaly, ale přílišná přetvářka těchto levicových punks. Ian Stuart k tomu říká: "Bylo tam strašně moc pózy. V začátcích punku šel každý za muzikou, ale pak se stal módou a přicházelo mnoho bohatých lidí. Ti neměli s hnutím nic společného, netančili s kapelami, nežádali přídavky na koncertech a byli tam jen proto, aby je bylo vidět." Následovala naprostá desiluze a inklinace ke skinheads, kteří se zdáli být mnohem přirozenější. Ke konci roku 1977 tak nastalo oživení skinheadského hnutí a mnoho lidí začalo navštěvovat vystoupení Skrewdriveru. Ten se stává čistě skinheadskou kapelou.

Když vzpomeneme na Ianův výpad proti punkové scéně, jistě nás nepřekvapí zlomyslnost textu We Don`t Pose z LP All Skrewed Up. Přestože deska sama o sobě nepřináší žádnou velkou hudební změnu, zaznamenává změnu vizáže a posun k více propracovaným textům. Například mírně nihilistické Anti-Social, I Don`t Need Your Love z první strany alba jsou dobře vyváženy skladbami Nine to Five vynikající Too Much Confusion na straně druhé. Tyto dvě písně spolu s Government Actio z první strany naznačují zrod Ianova politického vědomí. K posouzení Stuartova Hudebního vývoje nám dobře poslouží skladba Nine Till Five z All Skrewed Up a Mr. Nine Till Five z vynikajícího LP Blood and Honour. Jsou to naprosto odlišné písně. První je hrubá, silná a textově jednoduchá, zatímco novější je citlivější a uhlazenější, aniž by však cokoliv ztratila na své síle. Odráží se zde osm let zkušeností, které je obě dělí. Má nejoblíbenější skladba z All Skrewed Up je agresivní Too Much Confusion, Ian naopak dává přednost Won´t Get Fooled Again. Je to zajímavé, neboť tato skladba je předělávka hitu od The Who a myslím, že ilustruje Ianovy skutečné rockové kořeny, které více sahají k šedesátým letům než k Sex Pistols.

2. Blackpool & Fylde NF members in '81. From left to right: Derek Park, Paul Marshall, later to join skinhead band Anti-Social, John Grinton, previously Skrewdriver's drummer in 1977-78, and Ian Stuart.

3. Ian Stuart with Suggsy of Madness

 

 

 

BUILT UP, KNOCKED DOWN

Říci, že Skredriver nebyl během prvních deseti let v tisku oblíben, by bylo velice mírné. Od vydání anti-drogového singlu You`re So Dumb hudební média pohlížela na kapelu přinejmenším podezřívavě. Nicméně, když přijeli poprvé do Londýna k podpisu smlouvy s Chiswick Records, nebyla kapela nijak zvlášť politicky orientovaná a nikdo z jejích členů nebyl v NF. To se projevilo v počáteční různorodosti kritiky. Ian Stuart například vzpomíná, že v New Musical Express hodnotili LP All Skrewed Up velice dobře a Sounds zrovna tak. Dokonce i Melody Maker a Record Mirror nic nenamítali.

Zájem tisku způsobil značný růst popularity začátkem roku 1978. Pověst kapely šla nahoru a poptávka po Anti-Social a All Skrewed Up dalece předstihla první singl You`re So Dumb. Také měli možnost nahrávat v mekce tehdejšího punku, studiu Roxy a studiu Vortex.
Živá vystoupení byla z větší části navštěvována punks, skinheads se vyskytovali v mnohem menším počtu. Vše se ale začalo rychle měnit s novou tváří Skrewdriveru. Publikum začínalo být především bílé a nakrátko ostříhané. To však vyvolalo nepokoj u hudebních médií a ta označila kapelu za rváče a příznivce NF. Poprvé se tak dostal Skrewdriver do spojení s NF, což vyvolalo mnoho potyček na jejich vystoupeních.
Následovaly další články o jejich aktivním spojení s mnoha skinheads, NF British Movement a promarxistická hudební média začala požadovat veřejné odsouzení Skrewdriveru, ale také další přední skupina, Sham 69, označila jejich vystoupení za rasistická. Tomuto požadavku vyhověl  zpěvák Sham 69 Jimmy Pursey, což mu při jeho vystoupeních nebylo nikdy zapomenuto. Vyneslo mu to však pochvalu "velkých šéfů" hudebního obchodu. Skrewdriver ale odmítl zradit své příznivce a to znamenalo válku se sdělovacími prostředky.

Ani dnes však Ian Stuart nelituje svého rozhodnutí, navzdory obtížím, které potom následovaly. Nikdo také nezapomněl Jimmy Purseymu jeho zradu, kterou si kapela podřízla vlastní hrdlo.
Nicméně rozhodnutí Iana Stuarta stát po boku svých fanoušků zničilo také Skrewdriver. Draze zaplatil za svůj vzdor proti hudebním firmám. Bez možnosti vystupovat a bez nahrávacích smluv se kapela uprostřed roku 1978 rozpadla.
Desiluze ze zkorumpovaného hudebního obchodu způsobila odchod členů kapely zpět do Blackpoolu. Ian Stuart byl tak znechucen marxisticky kontrolovanou hudební scénou, že se začal blíže zajímat o národní politiku. Hlavně se snažil zjistit, proč byl hudební tisk tolik vystrašen a proč měl strach z vlivu NF. Zkrátka chtěl vědět více a tak se zúčastnil několika mítinků NF v Blackpoolu. Po zjištění, že plně souhlasí s jejím programem, se v dubnu 1979 stal řádným členem NF. Hudební média ve snaze Iana Stuarta pokořit, z něho udělala hrozivého nepřítele, kterého pronásledovala po mnoho dalších let.

Mezitím Ian těžce doplácel na své zásady. Do Blackpoolu se vrátil bez práce, stejně jako ostatní členové kapely. Někteří z nich si sehnali zaměstnání na místních stavbách, Ian nakonec skončil v myčce aut.
Kdo však nedbal na zásady, vedl si v Londýně docela dobře. Jimmy Pursey se stal miláčkem tisku a zařadil se mezi ty, kteří staví úspěch na první místo. Jeho bývalí fanoušci mu to však nezapomněli a poslední koncert Sham 69 v Rainbow nedohráli do konce. Celé to byla obrovská přetvářka a Jimmy Pursey opustil pódium s vejci na tváři. Již nikdy se nevrátil.
Představa dalších na mycí lince a stále se vracející skladba Nine Till Five (od devíti k pěti) zapříčinily Ianův návrat do Londýna. Zpočátku bydlel u Suggsyho, který byl jedním z "roadies", kteří v roce 1977 obklopovali Skrewdriver. O dva roky později již však byl zpěvákem skupiny Madness a začal připravovat velké věci. V tuto dobu jsem se také s Ianem poprvé setkal v již zmíněné hospodě Hoop and Grapes. Z nového Skrewdriveru však nebylo nic a tak se Ian po třech měsících vrátil zpět do Blackpoolu.

Po několika neúspěšných pracovních pokusech se přestěhoval do Stanfordu, blízko Manchasteru. Tam se spojil s Kevem McKayem, Glenem Jonesem a Martinem Smithem, aby znovuobnovili Skrewdriver. Tak vznikla nová sestava: Ian Stuart-zpěv , Glen Jones-kytara a Martin Smith-bicí. Nová kapela poměrně často vystupovala v Manchasteru a jeho okolí, a tak se podařilo získat smlouvu s místní nahrávací společností TJM. Pravidelně vystupovali v Mayflover klubu blízko Belle Vue a brzy pronikli do podvědomí místních skinheads a punks.  Spolu se starými skladbami jako Anti-Social a Government Action mohlo publikum slyšet také nové věci, většinou psané Ianem Stuartem a kytaristou Glenem Jonesem. Tři z těchto nových skladeb se dostaly na první, ale také poslední nahrávku u TJM.
 EP Built UP, Knocked Down bylo nahráno  krátce po sestavení kapely koncem roku 1979. "Titulní skladba", jak řekl Ian Stuart, "byla o našich zkušenostech s hudebním obchodem. Nahrávací společnost, která Ti pomůže jít nahoru, se může z ničeho nic obrátit a úplně tě zničit." Ianovy trpké zkušenosti se pak projevily i v další skladbě A Case Of Pride. Drsný realismus této písně pak ostře kontrastuje s romantickou fantazií Glenn Jonesovy písně Breakout.

Breakout, typicky rocková skladba, podobná mnohým dalším, které dělaly reklamu klamně romantické auře obklopující hudební business. Je o muzikantovi, který prolamuje své všední okolí a odchází do Londýna. Ne však proto, aby se stal hvězdou, ale s přáním stát se člověkem a najít svou vlastní identitu.
Oproti tomu A Case Of Pride jde více do hloubky. Důvod je prostý, Ian již hvězdou byl (zatímco Jones o tom mohl jen snít) a byl také sražen k zemi. Námětově je píseň stejná jako Breakout, ale je mnohem více realističtější. Žádný z obou příběhů nekončí happy endem, ale A Case Of Pride prchá z Jonesových romantických představ, rozbíjí tyto sny a posouvá je mezi noční můry. Pomineme-li Jonesovy textařské schopnosti, zcela opačný pocit získáme z jeho hry na kytaru. Skutečně, jeho hra je nejkvalitnější a nejpoutavější věc z celého EP. Všem skladbám dodává extra rozměr a kvalitu solidního rocku. Jonesova kytara výrazně odlišuje skladby Built Up, Knocked Down od čehokoliv jiného, co Skrewdriver dělal předtím i dlouho potom. Když chcete najít srovnatelnou kytaru, musíte jít až ke skvělému albu Blood and Honour. Glen Jones tak výrazně poznamenal hudbu Skrewdriveru, přestože v kapele působil jen krátký čas. Zádná z těchto vzpomínek o Jonesově působení v kapele není jen mé vlastní subjektivní hodnocení. Ian Stuart se jasně vyjádřil, že Glen byl jedním z důležitých faktorů při rozhodnutí odejít od punk music k tvrdší formě rocku: "Byl brilantní kytarista a byla by ho škoda, kdyby hrál jen punk. Jeho kytara na Built Up, Knocked Down je úžasná."

Po vydání tohoto EP kapela začala pokračovat v pravidelném   koncertování v Mayflower klubu a okolí Manchasteru. Hudební tisk však stále nemohl zapomenout Skrewdriveru jeho vzdor. Skupina  byla označena za National Front band a na její cestě k úspěchu bylo kladeno mnoho překážek. Proniknout za hranice Menchesteru jim bránil nový bojkot na uveřejňování koncertů a kapela byla stále více a více znechucena. Koncem roku 1980 se rozhodli skončit. I podmínky, ve kterých toho času Ian Stuart žil, výrazně přispěly k rozhodnutí odejít: "Měl jsem té skládky v Manchasteru již opravdu dost. Bydleli jsme v malém bytě na Cheetham Hill v Salfordu a v kuchyni i na chodbách nám pobíhaly krysy."
 Ian a Kev se tedy znovu vrátili do Blackpoolu. Stuart sehnal práci v dílně na nářadí a znovu zkoušel pověsit kytaru na hřebík a žít "nine till five". Za poslední roky Ian prožil vzestup i pád, poznal nahrávací společnosti i hudební tisk, kteří z jeho přátel udělali nepřátele, kteří mu pomohli nahoru a zase  ho srazili dolů.
 Nyní zpět v Blackpoolu se stálým zaměstnáním to vypadalo, že dny Skrewdriveru jsou s konečnou platností sečteny. Klasik však říká, že "rány, které Tě nezničí, učiní Tě silnějším" a do roka Ian Stuart znovu nasedl na vlak do Londýna...

4. Ian and other Blackpool NF activists opposing a Labour Party public meeting in 1981.

5. Ian Stuart (front centre) at a NF paper sale with other members of Poulton le Fylde Young National Front in 1981.

6. The line-up which recorded the Built Up, Knocked Down e.p. towards the end of 1979. From left to right: Glen Jones, Kev McKay, Martin Smith and Ian Stuart.

BACK WITH A BANG

Na podzim roku 1981 se Ian Stuart znovu vrátil do Londýna. Tentokrát sám, nikdo z bývalých členů kapely se k němu nepřipojil. Jeden po druhém od muziky odstoupili, usadili se a nechali Stuarta samotného. V Londýně Ian bydlel ve Ferndale Hotel na Argyle Square, Kings Cross. Manažera tohoto hotelu znal již delší čas, kdy navštívil Londýn kvůli nějakým aktivitám NF. "Procházeli jsme tenkrát kolem Argyle Square a hledali levný hotel. Když nás Maurice zahlédl, všichni jsme měli na sobě union jacks, pozval nás do svého hotelu, že prý je nejlevnější v okolí a také jediný pod britským vedením. Od té doby jsme se vždy ubytovávali v tomto hotelu a nakonec jsme tam zůstali na trvalo."

Hned po příjezdu se Ian znovu stal součástí skinheadské scény. Navštívil the Last Resort, legální skinheadský obchod na Petticoat Lane, kde poznal majitele obchodu Mickeyho a Margaret. Ti mu navrhli obnovení Skrewdriveru. Mnoho skinheads se při návštěvě jejich obchodu shánělo po nahrávkách Skrewdriveru, tak nabídli Ianovi všechnu možnou veškerou pomoc při sestavování kapely.
Ian využil kontaktů z the Last Resort a fotograf Martin Dean mu představil Marka Frenche, bývalého baskytaristu skinheadské skupiny Elite. Ten souhlasil, připojil se a představil Ianovi bubeníka Elite, Geoffa Williamse. Tito tři pak ke konci roku 1981 vytvořili nový Skrewdriver. Čtvrtý člen, kytarista Mark Neeson, se připojil nedlouho poté. Neeson, přezdívaný Lester, odpověděl na inzerát, složil zkoušku a byl přijat.

 Nový, čtyřčlenný Skrewdriver začal pravidelně zkoušet a Ian Stuart si byl brzy jist, že kapela je připravena jak na živá vystoupení, tak pro studiové nahrávky. Mickey French (nepleťte si ho s kytaristou Markem Frenchem) dodržel své slovo a začátkem roku 1982 kapela hrála Back With A Bang na jeho značku Last Resort Sounds. Back With A Bang byl skutečně vynikající název pro první nahrávku po více než dvou letech. Singl úspěšně bodoval v nezávislých žebříčcích a dokonce i hudební tisk byl přinucen ke kladnému hodnocení. Skrewdriver byl skutečně "back with a bang".  Ale ani Ian Stuart, ani kapela neprodali své patriotické zásady za komerční úspěch. Naopak, text titulní skladby obviňuje média z pokusů rozbít skinheadské hnutí.  Ian zde jasně ukazuje, že Skrewdriver nazapomněl a ani nedopustil tisku jeho minulou prezentaci kapely a že snaha o zničení jak skupiny, tak celého hnutí naprosto selhala. Další z pozoruhodných rysů textu Back With A Bang je skrytý nacionalismus, jak to dokladují tyto dva řádky textu: "být patriot je nemoderní, říkají oni
 a bojovat za svou vlast je zločin."

Skrewdriver tak rozšířil své působení i na klidné politické vody, čímž se u svých starých nepřátel stali je ště více nežádoucí.
Druhá strana singlu obsahuje novou verzi písně I Don`t Like You, která se poprvé objevila na albu All Skrewed Up. Znovu nahrát tuto skladbu vyšlo z podnětu Mickeyho a Margret z the Last Resort. Přesvědčili Iana i zbytek kapely, neboť nová skinheadská scéna vznikla až čtyři a půl roku po vydání All Skrewed Up a mnozí z těchto nových skinheads neměli přístup ke  starším nahrávkám Skrewdriveru. Vydání některé ze starších skladeb bylo jednou z cest jak nastupující skinheadské vlně přinést hudbu jejich předchůdců. Rychlá a zuřivá I Don`t Like You byla jednou z nejpopulárnějších písní prvního alba. Slova "rychlá a zuřivá" jsou přízračná a plně reprezentují celý zvuk obou skladeb. To signalizuje návrat k punkovému zvuku z prvopočátku kapely a odklon od těžkých rockových rifů, jaké jsou na EP Built Up, Knocked Down.

Úspěch singlu a značná poptávka po kapele se odrazily v další nabídce Mickeyho Frenche, účasti na kompilačním albu United Skins. Toto LP vyšlo u the Last Resort a prezentovalo většinou nové skinheadské skupiny. Některé byly dobré, jiné špatné, ale všechny, kromě Skrewdriveru, upadly v zapomnění. Myslím, že to dostatečně svědčí o vytrvalosti a kvalitě kapely. Na toto LP kapela nahrála dvě skladby a stejně jako na Back With The Bang jednu novou a jednu starou. Anti-Social, přepracovaná "skinheadská hymna" z roku 1977, se stala pravděpodobně největším hitem alba. Ian vzpomíná na výběr této skladby se smíšenými pocity: "Vždy to byla velice populární píseň, bůh ví proč. Mnoho lidí ji má v oblibě, ale já ji nemohu vystát." Ianova nechuť k výběru Anti-Social pravděpodobně pramení z její přílišné obeznámenosti. Zkrátka řečeno, hrál ji už tolikrát, že při pouhé zmínce o ní se mu dělalo zle. Nicméně, dbaje názoru ostatních, uznal sílu poptávky, ač nerad, musel konstatovat, že Anti-Social je stále nesmírně populární.

Novinkou na albu byla píseň Boots And Braces. Má stejnou formu jako Back With A Bang a plive jed na všechny, kteří na skinheads stále svalují nějaké problémy: "Jsme vždy obviněni..." Při koncertech se rychle stala nejoblíbenější skladbou, ale Ian Stuart má znovu jisté výhrady: "To co píseň říká je životní pravda, ale má velice jednoduchou melodii a je nudné ji hrát."

Přestože skromný a nezaujatý postoj k vlastním skladbám je nepochybně dobrá vlastnost, myslím, že kritika skladeb na United Skins je přehnaná. Za prvé, opravdovou kvalitu skladeb můžeme vidět při srovnání s ostatními skladbami na albu. Zjistíme, že Skrewdriver stál o třídu výše, než jiné skinheadské kapely toho času. Za druhé, Boots And Braces je jednou z nejlepších skladeb, jakou kdy Ian Stuart nahrál. Ne snad úplně nejlepší, ale jednou z nejlepších určitě. To je alespoň názor můj vlastní a pokud vím, také názor mnoha dalších, kteří Skrewdriver dobře znají.

Když ještě chvíli setrvám u tohoto tématu a zahraji si na amatérského psychologa, dospěji k názoru, že skutečný Ianův postoj k Boots And Braces vystihují slova: "Je to velice jednoduchá melodie a je nudné ji hrát." Ianovy kořeny jsou totiž v rocku a hudba Skrewdriveru roku 1982 nebyla přesně to, co si představoval. Anti-Social a Boots And Braces byly příliš jednoduché a prosté. Oi music a punk byly příliš jednoduché a prosté. Ian chtěl jít směrem k tvrdšímu rocku, se kterým úspěšně experimentoval v Manchesteru. Zkrátka chtěl změnu, kterou mu však ani punk, ani oi music nemohly nabídnout.
Ale zpět k našemu příběhu. Zdá se, že část hudebního tisku souhlasila s novým názorem ohledně výborné kvality skladeb. "Je zde vynikající kytara", napsal hudební redaktor ze Sounds, ale stále zde panovala nejistota ohledně jejich politických názorů.
Ta se však brzy rozplynula.

7. Poulton le Fylde NF members on their way to a London rally in 1981.

8. Ian Stuart presents the 'Activist of the Year' Award to pensioner Jack Heatherington at a Blackpool & Fylde Branch meeting in '81.

9. Outside the Last Resort, Petticoat Lane Market, September 1983.

WHITE POWER!

V prvních měsících roku 1982 Skrewdriver pravidelně vystupoval v klubech 100 Club na Oxford Street a Skunx v Islingtonu. Na jednom takovém vystoupení Ianovy politické komentáře, prohlášené z pódia, odstranily veškeré pochybnosti o tom, kam kapela patří. Hlásili se k "racial nationalist" a byli na to hrdí. Co je však ještě důležitější, nechtěli to již déle skrývat. Ian Stuart k tomu říká: "Tisk nás kritizoval za to, že přicházíme s ultranacionalistickými komentáři na naše pódia. Nazývali naše vystoupení slabomyslnými a nakonec jsem toho měl akorát dost. Bylo jasné, že nás nikdy za nic nepochválí a přitom jsem neviděl nic špatného na tom, být nacionalista. Bylo mi to vlastní. Proto jsme již zvažovali možnost jít vlastní cestou."
V praxi to znamenalo projednat  organizaci koncertů Rock Against Communism a možnost založení vlastní nahrávací společnosti pro nacionalistické kapely.

Co se mne týče, v květnu 1982 jsem byl propuštěn z vězení, kam jsem se dostal za vydání časopisu Bulldog pro Young National Front. Hned poté jsem se zapojil do nacionalistického dění a znovuoživení koncertů Rock Against Communism. Poslední R.A.C. se konal v Londýně roku 1979. V následujících třech letech to vypadalo, že hudební scéna se již neprobere z marxistického stisku. Představte si tedy mou radost, když jsem se dozvěděl, že Skrewdriver je zpět v Londýně. Koupil jsem si LP United Skins a EP Back With A Bang a zašel se podívat na Skrewdriver. Skladby White Power či Smash The I.R.A. byly samozřejmostí každého živého vystoupení, což bylo dalším trnem v oku hudebního tisku. Ten zase využíval každou příležitost k poškozování kapely.

Tlačil na oba kluby, kde Skrewdriver vystupoval, ale jak Ian Stuart vzpomíná, nesetkal se, alespoň z počátku, s žádným velkým úspěchem: "Vše, co majitele zajímalo, byly plné sály. Nebyly žádné problémy, oni vydělali spoustu peněz, tak proč by nás měli zakazovat?"
Hudební média demoralizovaná neúspěchem kapelu zakázat, se na několik měsíců odmlčela a během nich si kapela získávala stále větší popularitu. Avšak na jaře 1982 se v 100 Clubu odehrála bitka mezi příznivci Skrewdriveru a fanoušky pseudoskinheadské kapely Infra-Riot, která si získala jméno na festivalu Rock Against Racism.

Toto byla dobrá záminka pro tisk, aby znovu obnovil nenávistnou kampaň. Všechnu vinu svalili na Skrewdriver a přesto, že spor začali "roadies" Infra-Riot, obviněni nebyli. Oba kluby dostaly ultimátum na ukončení spolupráce se Skrewdriverem, pod hrozbou zákazu uveřejňování jejich propagace. 100 Club podlehl finančnímu tlaku a kapelu zakázal, ale Skunx, k nevoli tisku, nehodlal Skrewdriver zakázat, neboť jim přitahoval hodně lidí. Nakonec však, s pomocí policie, byl klub stejně uzavřen.
Taková tedy byla situace na konci roku 1982. Hřebíky do rakve kapely byly zatloukány opravdu poctivě, jak se rudí mylně domnívali. Skrewdriver však byl zcela odlišného názoru. Má spolupráce s kapelou přinesla plody na podzim roku 1982 a to hned ve dvou oblastech. Tisk si tedy musel uvědomit , že kapela není mrtvá a pohřbená, ale naopak je velice živá a kopající.

Prvním kopancem do zubů hudebních společností bylo uspořádání velice úspěšného koncertu Rock Against Communism ve Stanfordu., východním Londýně. Byl první po více než třech letech a také největší. Skrewdriver dokázal svoji sílu, neboť na koncert přišlo více než pět set lidí. Byl doprovázen kapelou Ovaltinees, kteří měsíc na to vydali vynikající EP British Justice.  Ve stejný čas jako Ovaltinies vydal Skrewdriver další EP White Power. Byl to druhý kopanec pro hudební média. Nejen pro zjevně rasový titul, ale také proto, že to byl první titul vydaný u čistě britské a nacionalisticky zaměřené nahrávací společnosti White Noise Records. Přestože všechny tři nahrávky na EP jsou velmi podobné předešlým skladbám nahraným u the Last Resort, Ian je s nimi daleko spokojenější. Zatímco Boots And Braces se vysmívá jako "prosté a nudné", o titulní písni White Power říká: "Text je, až na Tomorrow Belongs To Me, významově to nejlepší, co jsme do té doby udělali. Je to takový přímý vzkaz."

Nespokojenost však panuje s produkcí desky, "mohlo to být namixováno lépe, mix je velice slabý." EP produkoval Mark Sutherland v jeho studiu ve východním Londýně a špatný mix je pravděpodobně důsledkem jeho malých zkušeností. Časem však získal potřebné vědomosti a kvalita jeho produkce výrazně stoupla. Další příčinou špatné kvality byl fakt, že Sutherlandovo studio bylo pouze čtyřstopé. I přes špatnou produkci je však Ian spokojen s druhou skladbou Smash The I.R.A. "Textově je výborná a i když melodie není špičková, docela to sedí. Je slovním zrcadlem strany, které jsem byl toho času členem.."

"Shove The Dove byl vtip", říká Ian o třetí skladbě "myslím, že to docela ujde, ale dělal jsem to opravdu jen jako vtip." Postřehl jsem, že Ian netí touto skladbou příliš nadšen, ale musím s ním znovu nesouhlasit. Shove The Dove je podle mne nejlepší píseň na White Power a celkově ji řadím mezi ty nejlepší vůbec. Rychlá, zuřivá a jak Ian správně podotkl, veselá. Ale pochybuji, že by Mary Whitehouse souhlasila... Co se skladeb White Power a Smash The I.R.A. týče, jsou stále velice populární. Navzdory špatné produkci a dokonce i navzdory tomu, že jsem se na těchto dvou skladbách podílel svým hlasem. Shrnuto, první titul vydaný u White Noise Rec. se prodával velice dobře, ze skladeb White Power a Smash The I.R.A. se časem staly skinheadské hymny, vyžadované na všech vystoupeních. Po letech antirasismu a Black Power se na hudební scéně usadil nový fenomén - White Power !

10. Live at the 100 Club 1982.

11. Skrewdriver at the 100 Club in 1982.

12. The Ovaltinees supporting Skrewdriver at an early RAC concert.

13. Skrewdriver rehearsal '82, aided and abetted by Australian and American supporters.

VOICE OF BRITAIN

Po vydání White Power Skrewdriver prolomil zákaz živých vystoupení a uskutečnil šňůru úspěšných koncertů. Všechny se konaly mimo Londýn a za značného zájmu publika. Úspěch Rock Against Communism byl podnětem pro další kapely, které začaly vystupovat proti marxismu a multirasismu. Skrewdriver byl podporován mnoha dalšími skinheadskými skupinami jako Peter and the Wolves, Die-Hards a populárními Brutal Attack.

Tento počáteční úspěch byl brzy podpořen druhou nahrávkou u White Noise Records. Singl Voice Of Britain byl vydán na podzim roku 1983 a tentokrát s Ianem plně souhlasím: "Mix je zde lepší, než u White Power a melodie je dobrá. Je to celkem dobrá deska." Jediný bod, kde se naše názory rozcházejí, jsou slova "celkem dobrý singl". Dle mého soudu je Voice Of Britain se Sick Society na druhé straně nejlepší singl, jaký Skrewdriver do té doby vydal. Proto se mi Ianova slova zdají jako úmyslné zlehčení. Textově je Voice Of Britain podobná mnoha dalším skladbám-úpadek Británie a touha po renesanci Britů a bílé rasy. Skutečná síla však leží v její přítomnosti, naléhavosti, zpěvné melodii a nezapomenutelném refrénu. Je to skladba, kterou se Ian nejvíce přiblížil klasickému pop songu. Myslím však, že to úroveň skladby nijak nesnižuje. Mohl bych jít ještě dále a domnívat se, že nebýt stávajících politických problémů, mohla Voice Of Britain do národních žebříčků.

Oproti tomu Sick Society nečerpá svou sílu z melodie, ale z textu. Není tak chytlavá a komerční a já dávám této skladbě přednost. Ve skutečnosti je to folk-song, bez ohledu na její rockový formát a velice působivě by zněla v pomalejší verzi pouze za doprovodu akustické kytary. Sick Society je inspirovaná vraždou Alberta Marinera v květnu 1983. Ian Stuart říká: "Albert Mariner, důchodce z východního Londýna a člen NF, se jednou zúčastnil volebního mítinku v Tottenhamu. Mítink však byl napaden davem černochů, rozlícených činností Labour Party a starosty. Začali kamenovat účastníky mítinku a jedna cihla zasáhla pana Marinera do hlavy. Ten druhý den ráno svému zranění v nemocnici podlehl. Úřady si odmítly ověřovat informace a tvrdily, že zemřel přirozenou smrtí, což je absolutní nesmysl. Píseň je o jeho životě, smrti a nezájmu úřadů. Text Sick Society je vhodným uctěním mužem, který umřel za britskou svobodu:

             "zemřel jsi v boji za vlast,
             bojující proti nepříteli, který Tě obklopuje
           Na tvou počest nyní slibuji, Alberte Marinere,
         budeme pokračovat v boji, dokud nezvítězíme
       Nikdy na tebe nezapomeneme"
   

Kromě stálé připomínky smrti A. Marinera má Sick Society též význam inspirativní. Mnoho členů nacionalistického hnutí čerpalo sílu z jejich odkazu nejen v Británii, ale i v zahraničí, protože text byl publikován v mnoha časopisech, jako např. v americkém The Spotlight.

Singl Voice Of Britain následoval svého předchůdce White Power jak v popularitě, tak v prodávanosti. Co však bylo nejdůležitější, upevnil vědomí, že těžce neuspěli Ti, kteří se Skrewdriver snažili zničit a důrazně ukázal, že nacionalistické kapely mohou existovat i bez podpory komunistických novinářů a kapitalistických hudebních společností.

Souběžně s úspěchem Voice Of Britain rostla i popularita koncertů Rock Against Communism. Jak Ian říká: "Návštěvnost rostla a rostla. Když jsme hráli v 100 Clubu, chodilo tam kolem tří až čtyř set lidí, nyní to bylo běžně pět set." Míra vzestupu popularity Skrewdriveru je o to více udivující, že platil zákaz zveřejňování či inzerování čehokoliv, co se kapely týkalo. Zprávy se předávaly ústně a přesto zajistily stále se zvyšující počet lidí. Pomluvy hudebních médií i s jejich pozdější "léčbou klidem" bezúspěšně propadly. Kult Skrewdriveru se šířil rycholstí blesku.
 

Úspěch Rock Against Communism se počátkem roku 1984 odrazil na uvedení EP This Is White Noise. Deska představila čtyři kapely: Brutal Attack-Return Of St. George, Die-Hards-White Working Class, ABH-Nerves Of Steel, Skrewdriver- Where The Boats Comes In a bylo zřejmé, že stále více skupin se shromažďuje kolem praporu nacionalismu. Nejlepší a nejsilnější skladbou je The Return Of St. George od Brutal Attack, se špičkovými vokály Kena McLellana, textově nejzdařilejší je pravděpodobně Nerves Of Steel. A co Skrewdriver?

  When The Boats Come In je podle Iana Stuarta o "návalu emigrantů do země a důsledcích, plynoucích z toho pro celou Británii". Melodie je spíše rock`n rollová a celkově je to dobrá skladba, i když s trochu dábelským mixem.

Po tomto EP však následovala další změna ve složení kapely, která přinesla i významnou proměnu stylovou. Skrewdriver odzvonil starému a přivítal nové. Přivítal nový úsvit.

 

14. Bulldog, the former paper of the Young National Front, salutes the courage of Skrewdriver for defying the music establishment.

15. Ian Stuart sporting a Loyalist T-shirt, Poulton Le Fylde 1981.

16. Ian Stuart and friends outside the Ferndale Hotel in Kings Cross, March 1983.

17. Ian and a good friend. Brick Lane 1983.

 

HAIL THE NEW DAWN

Počátkem roku 1984 doznalo složení Skrewdriveru drastických změn. Mark French, Geoff Williams a Mark Nelson opustili kapelu a byli nahrazeni novými členy. Mark Sutherland, producent kapely, již od SP White Power zaskakoval za bubeníka Geoffa Williamse jak na pódiu, tak ve studiu. Geoff podlehl tlaku, který na ně vytvářela hudební média a  počátkem roku 1984 se Sutherland stal bubeníkem i producentem zároveň. Jako nový kytarista přišel Australan Adam Douglas a jeho krajan Murray Holmes začal hrát na baskytaru. Ten před tím hrál s australskou skupinou Quick and the Dead. Nový Skrewdriver tak nabyl mezinárodní podoby a pouze Ian Stuart zastupoval původní složení z Polton-Le-Fylde.

Toto nové složení se poprvé představilo ve spolupráci se západoněmeckou nahrávací společností Rock-o-Rama Records. Tato společnost, po velkém rozmachu skinheadského hnutí během osmdesátých let, poznala možnosti Skrewdriveru a uzavřela s ním smlouvu na jeden singl a jedno LP. Tím singlem bylo SP Invasion, odsuzující ruské napadení Afghánistánu. "Ne že bych zrovna miloval Afghánce, ale je to jejich země a mají právo ji bránit proti komunistické invazi", říká Ian Stuart. Domnívá se však, že melodie nedosahuje kvalit předešlých singlů. Přesto je to pozoruhodný skok z předešlého punk stylu na novou půdu se zvukem více připomínajícím heavy metal. Druhou písní byla On Our Streets, zabývající se policejním útlakem skinheads. "Co se týče policie, může skinheads velice snadno napadnout a nikdo se jich nezastane tak jako černochů. Nejsou zde levicově orientovaní právníci či Labour politici, kteří by za skinheads stáli. A potom, když jdou k soudu, porota, věřící všem těm lžím, které si přečetla v novinách, je automaticky odsoudí. Nemají žádnou šanci. Ta píseň je o policajtech, kteří jsou gangstery v našich ulicích...".

Pro mne osobně je singl Invasion zklamáním (hlavně při srovnání s předešlým SP Voice Of Britain), ovšem u prvního LP vydaného Rock-o-Rama Records je to zcela něco jiného. Hail The New Dawn předčilo veškerá moje očekávání a patří mezi nejlepší rockové desky, které jsem kdy slyšel. Skrewdriver jako kapela a Ian Stuart jako textař řekli sbohem jejich punk (či Oi, jak chcete) minulosti a dosáhli zralosti jako vlivná a čistě rocková kapela. Název Hail The New Dawn byl pro toto album velice vhodný, neboť zde bylo nové složení, nová nahrávací smlouva, nový hudební směr, nový začátek...

A co jednotlivé písně na desce? Ian Stuart, sebekritický jako vždy, měl smíšené pocity: "Mix není zrovna výborný a celkově se mi líbí méně než polovina skladeb." Na otázku, jaký je jeho celkový dojem, odpovídá: "Hudebně je to průměrné, textově dobré." Jeden z důvodů Ianovy spokojenosti s texty pravděpodobně spočívá v jejich otevřeném politickém obsahu. Ianovy idealistické představy jsou zde vyjádřeny jasněji než kdy dříve a přehled všech čtrnácti skladeb to potvrzuje:

První písní je titulní Hail The New Dawn, patřící mezi Ianovy oblíbené: "Je jednou z nejlepších na albu a hodně to pro mne znamená", říká. Our Pride Is Our Loyalty, skladba číslo dvě, je dle autora: "to v co věřím-pýcha a ideál bílé rasy. Nepřestanu bojovat za bílou rasu a tahle píseň je o mé pýše a mé věrnosti." Číslo tři, Before The Night Falls, je o hrozbě, kterou do naší země přináší imigrace a taky o tom, co udělat dříve, než spadne noc a bude příliš pozdě.

Justice, čtvrtá skladba první strany, je jedním z mála textů, jež nenapsal Ian Stuart. V tomto případě to byl Nick Crane. "Je to Nickyho příběh o jeho čtyřletém vězení za vedení gangu British Movement, který oplácel útoky černých. Samozřejmě,  že při dnešním pojetím spravedlnosti byl odsouzen a poslán do vězení. Přesto, že tento text napsal Nicky, týká se naprosto všech národně-politických vězňů na světě."
Pátou píseň, Race And Nation, otextoval další z Ianových přátel Matty Morgan, rovněž člen Nickyho gangu.
K šesté skladbě, Flying The Flag, Ian Stuart dodává: "Většina skins má ráda vlající vlajku, je mnohem oblíbenější, než ostatní kulty. Mnozí mají vlajku jako odznak, na saku, či vytetovanou na paži a určitě to znamená boj proti rudým, protože ti jsou absolutně proti naší vlajce."
Poslední písní strany je If There Is A Riot. Text je "dalším útokem na sdělovací prostředky, protože kdyby se například konala rvačka blízko dějiště skinheadského koncertu, je samozřejmé, že skins budou obviněni, i kdyby se vůbec neprovinili" , říká autor. V každém případě je jednou  z nejpůsobivějších skladeb tohoto LP a posluchač po jejím doznění okamžitě obrací na druhou stranu.
Ta začíná klasickou písní z Bob Fosse`s Cabaret nazvanou Tomorrow Belongs To Me.
Druhou skladbou, Europe Awake, Ian reprezentuje jako to, "v co silně věřím, v Evropu lidí. Mojí nadějí je, že se Evropa probudí a vytvoří silný blok, který uvede do praxe politiku zbavenou strachu ze sovětské či americké intervence."

Následuje Soldier Of Freedom, ke které Iana inspiroval časopis Soldier Of Fortune. "Po přečtení časopisu si myslím, že mnozí z nich nejsou jen vojáci štěstěny. Nebojují jen z touhy po penězích, ale také z ideologických důvodů. Jsou antikomunisté a tahle píseň je pro všechny, kteří kdy padli v boji proti komunismu a za svobodu svého národa."

Ve čtvrté písní Skrew You, Stuart znovu útočí na hudební tisk: "Původně to bylo o Gary Bushellovi, ale myslím, že to zahrnuje všechny ty špinavce, kteří ovládají hudební média. Kromě lidí, zabývajících se heavy metalem, které nazajímá žádná politika, či jsou bližší nám než komunistické straně, je celá nová vlna "hip" pisálků absolutní sračka. Prošli uměleckými školami a všemi těmi nesmysly a teď podporují levici celého světa." Ne, Ian opravdu nemá rád hudební tisk.

Pátá skladba, Pennies From Heaven, má pramálo společného se stejnojmenou písní od Bing Rosbyho. Pod ironizujícím názvem se skrývá problém britské nezaměstnanosti a obtíží, které vás čekají, když žádáte o podporu v nezaměstnanosti. "Chodíte z kanceláře do kanceláře a stále nemáte své peníze. Oni dělají chyby a ty jseš ten, kdo za ně musí platit." Power From Profit je píseň o způsobu, jakým nadnárodní společnosti získávají svou moc. Profitují z práce mnoha lidí, těžce pracujících poctivců, kteří ale nemají žádnou šanci promluvit a jsou závislí na těch, kteří peníze mají... Poslední skladbou je vynikající Free My Land, která je z každého úhlu nejlepší písní, co kdy Skrewdriver nahrál a Ian Stuart napsal. Je o zemi, kterou řídí naprosto nekompetentní lidé a mnozí z nich dokonce nejsou ani Britové. "Chceme zpět co nám patří, naši zem pro britské lidi", dodává autor.
 

Oba dva se překvapivě shodujeme, že Free My Land je nejlepší, i když Ian se ještě přiklání ke skladbě titulní a k Tomorrow Belongs To Me. Já zase preferuji If There Is A Riot a Justice. Na závěr bych rád porovnal Free My Land s heavy metalovou klasikou Freebird od Lynyrd Skynyrd. Ian má tuto kapelu, která zahynula při leteckém neštěstí v sedmdesátých letech, velice rád, což dokumentuje jeho velice rozsáhlá sbírka desek.
Free My Land, stejně jako Freebird, je pomalá rocková balada mající velkou sílu, aniž by potřebovala rychlost. A stejně tak má okamžité kouzlo a trvalou působnost, která zaryje skladbu hluboko do paměti. Jediný rozdíl je tedy v textu. Freebird je krotký, nepolitický a tudíž přijatelný, zatímco slova Free My Land jsou vzpurná, politicky orientovaná a tudíž nepřijatelná. První je přijímána jako rocková klasika, zatímco druhá je téměř neznámá. Jsem přesvědčen, že kdyby nebylo rozdílné politické orientace Skrewdriveru, mohla by Free My Land zaujímat právoplatné místo mezi ostatní klasikou v síni rockové slávy.
Ale protože to je, jak to je, bude muset jak Skrewdriver, tak Free My Land počkat, až se New Dawn, o kterém sní, stane realitou a oni obdrží uznání, které si zaslouží.

18. Ian Stuart takes part in a tug-o'-war competition at a National Front garden party in Kent during 1983.

19. The line-up which recorded the Hail The New Dawn album in 1984. From left to right: Ian Stuart, Adam Douglas, Mark Sutherland and Paul Swain.

20. Ian Stuart, Des Clarke and Nicky Crane at a Free Rudolph Hess demonstration in Holland during 1984.

21. Skrewdriver at rehearsal 1984. From left to right: Swainy, formerly with the 4-Skins, Ian Stuart and Adam Douglas, now in the Foreign Legion.

NO SURRENDER

V létě 1984 Skrewdriver spolu s dalšími pěti kapelami hráli na prvním Rock Against Communism festivalu v Suffolku. Sjeli se lidé ze všech koutů britských ostrovů a festival měl ohromný úspěch. Potěšující byl také počet kapel, které vystupovaly. Stále více přibývalo skupin, které nehodlaly vyměnit své názory za komerční úspěch. Rock Against Communism jim poskytl možnost vystupovat a White Noise Rec. a Rock-o-Rama jim nabídly kontakty, a to i přesto, že se jich z politických  důvodů zřekli. Bílý odpor k multirasové hudební produkci rostl a nebylo zde místa pro kapitulaci rudému zastrašování či kapitalistickému finančnímu útisku

Skupin přibývalo a tak bylo rozhodnuto pořádat také Summer Festival, aby co nejvíce kapel mělo možnost vystupovat živě. Na prvním z nich hrálo šest skupin před více než pěti sty lidmi. Byly to například Brutal Attack, Die-Hards, Public Enemy, atd. Úspěch těchto vystoupení se projevil také při prodeji desek. Kontakt s Rock-o-Ramou otevřel pro Skrewdriver trhy po celé Evropě a ta začala vydávat jejich dřívější desky, jako například White Power, Voice Of Britain, Invasion, či Hail The New Dawn. V Britániii zájem nepolevoval a v Německu, Nizozemí, Americe, Belgii, Švédsku a Austrálii neustále rostl.

Vše šlo dobře i při vydání alba No Surredner, které vzniklo při spolupráci Rock-o-Ramy s White Noise Rec. Účelem této desky bylo dát příležitost dalším kapelám, které se podílely na antikomunistickém transparentu a Skrewdriver přispěl dvěma skladbami. LP bylo natočeno v březnu 1985 u Marka Sutherlanda. Mark byl producentem a já se účastnil nahrávání všech dvaadvaceti skladeb, z kterých jsme nakonec vybrali šestnáct. Byl jsem No Surrender nesmírně potěšen, neboť deska jednou provždy dokázala, že nacionalistické kapely mohou vzdorovat hudebnímu průmyslu a vydávat své vlastní desky.
Pomineme-li dvě nagrávky Skrewdriveru, najdeme na albu spoustu dobré muziky. Mezi nejlepší patří pšíspěvky od Brutal Attack, Die-Hards, dále skladba Britain for the British od skotské kapely New Dawn a má oblíbená Disco Nightmare od Public Enemy.

Trochu ironií je, že nejlepší skladba není typisky Oi a dokonce není ani britská. Patří totiž švédské skupině Ultima Thule. Jejich verze Swedish National Song (Du Ganla Du Frig) je prostě kvalita s velkým "K". Melancholické piano a monotóní melodie svádí k označení něco jako "skinheadská Abba". Samozřejmě to nemyslím jako urážku, ale jen jako výraz celkového dojmu. Kdyby cenzura v naší takzvané "svobodné společnosti" nezneužívala svou moc vůči skinheadským kapelám, věřím, že Swedish National Song (stejně jako Free My Land) by se katapultovala na přední pozice hitparád. Určitě je stejně působivá a komerční jako nedávné hity jejich skandinávských bratranců A-ha, či Europe.
Kromě Swedish National Song je na No Surrender ještě jedna skladba, která má komerční schopnosti. Genetics od The Final Sound (pocházejí ze Southamptonu) je špičkový elektropop, mající stejnou formu a obdobnou kvalitu jako Love Will Tear As Appart od Joy Division, či Blue Monday od New Order. Proč tedy neobdrží  stejné ovace? Odpověď je v textu. Slova jako "mnohorasová společnost prostě nefunguje", či refrén "černá pigmentace, genetická deviace" zajišťovaly kapelám označení "35" a tím i zapovězení u většiny hudebních médií.

Pomineme-li na chvíli nové kapely, zbyde nám něco také na Skrewdriver. V průběhu března 1985, právě v době nahrávání No Surrender, se ke kapele připojil druhý kytarista, Steve Roda z Bologně. Kromě hudebního přínosu rozšířil též mezinárodní sestavu skupiny a Skrewdriver se od té doby skládal ze dvou Australanů, dvou Angličanů a jednoho Itala.
V této sestavě pak kapela natočila Tearing Down The Wall a Don`t Let Them Pull You Down.

"Tearing Down The Wall je o berlínské zdi, rozdělující západní a východní Německo," říká Ian. "Komunisti ji postavili, aby jim lidi neutíkali z jejich dělnického ráje. Tuhle píseň jsme natočili pro naše německé kamarády, protože sdílíme jejich víru ve spojení Německa, což může jedině posílit evropská pouta."
Druhá skladba, Don`t Let Them Pull You Down, je výzvou pro britské nacionalisty, aby si nenechali  vyrvat svoji vlajku a pokračovali v boji.
Vyzrálost Ianových textů se výborně snoubí s vyzrálostí hudební, která se prezentovala na Hail The New Dawn a pokračuje i na Tearing Down The Wall a Don`t Let Them...  Přibrání nového kytaristy posunulo kapelu do zcela nových dimenzí, se zvukem tvrdším než jindy. Metamorfóza Skrewdriveru od punku k čistému rocku byla dokonána. Název LP No Surrender nabyl v širším měřítku nový význam. Jasně dokázal, že nacionalistické kapely už mohly stát na vlastních nohou a nebyly odkázány na milost a nemilost hudebnímu mamonu. Pro Skrewdriver samotný No Surrender znamenal čelit vítané opozici nových nacionalistických skupin a udržet si pozici nejpopulárnější a nejlepší kapely.

22. Swainy, ex 4-Skins, playing guitar with Skrewdriver at a concert in Stoke on Trent, November '85.

23. Skrewdriver at the RAC Summer Festival 1986.

24. Ian Stuart and friends at the A.H. Club in Soho, 1985.

BLOOD AND HONOUR, BLOOD AND GUTS!

Během podzimu 1985 začal Skrewdriver natáčet třetí (pro Rock-o-Rama druhé) album.  Bohužel, album nebylo do prosince 1985 na trhu a tak jsem měl s jeho poslechem jisté potíže. Byl to pro nás osudný měsíc , neboť jsme byli s Ianem oba posláni na dvanáct měsíců do vězení. Ian si dovolil bránit se proti černošskému gangu, kterému se pravděpodobně nelíbil jeho účes, mým zločinem zase bylo psát o tom v Young National Front magazínu Bulldog. Jinými slovy, Ian byl odsouzen 11. a já 12. prosince. Tak se stalo, že Blood And Honour jsem poprvé slyšel až v "soukromí" své vězeňské cely. Ve vězení však byly povoleny pouze kazety a Blood And Honour vyšel na desce. Tuto menší potíž odstranil můj přítel, který desku přehrál na kazetu Black Sabbath, čímž zároveň obelstil vězeňského  cenzora odpovědného za poslech nahrávek, který byl "odborníkem" na country a western hudbu a tudíž rozdíl mezi Skredriver a Black Sabbath nepoznal.

Domnívám se, že Ian Stuart coby vyznavač heavy metalové hudby, je tím potěšen, horší však je, že ten samý cenzor nepoznal rozdíl mezi deskou Hail The New Dawn a deskou Still Out Of Order od Infra Riot, kterou mi přehrál zase jiný přítel.  Ale zpět k Blood And Honour. Podle mne je to nejlepší věc, jakou kdy Skrewdriver natočil. Ve vězení mi moc pomohla a i dnes je velice blízko mého gramofonu. Mnohem překvapivější je fakt, že se v názorech na desku s Ianem plně shodujeme. Oba ji hodnotíme vysoce a Ianův citát to potvrzuje: "Myslím, že je to to nejlepší, co jsme kdy udělali. Je tvrdší než předchozí desky a i produkce je výborná. Melodie jsou složitější, hudba syrová a působivá, což je cesta, kterou bych chtěl, aby se kapela ubírala."

  Rozhodně souhlasím, že LP je tvrdší než cokoliv předtím, ale akceptuje to Ian, že kapela je těžce pod vlivem heavy metalu? Pravděpodobně ano. Myslím, že většině členů kapely se heavy metal líbí, zrovna tak, jako se líbí většině skinheads. Konec konců, punk byl na heavy metalu bez kytarových sól. Složitější charakter melodií, lepší hudební sehranost a podstatu textů nám lépe přiblíží probrání jedné skladby po druhé: Velice vhodně byla  první písní zvolena titulní Blood And Honour, která, jak Ian vysvětluje, je "o způsobu spolužití komunistů a kapitalistů. Jak jeden tak druhý se snaží zničit nacionalismus a vytvořit jednu světovou vládu. A když ne jednu, tak alespoň dvě. Oba výsledky vedou k destrukci nacionalismu." A tak takhle píseň vyzívá k větší spolupráci mezi evropskými národy a k boji proti obojímu - jak komunismu, tak kapitalismu.

Mr. Nine Till Five, skladba druhá, je "o muži, který patří mezi 70-80% Britů, kteří se nezajímají o politiku, jenž řídí jejich život. Mají starost jen o svou práci a čtení novin. Přesto, že je to svým způsobem pochopitelné, je na čase, aby se někteří rozhlédli kolem sebe a přemýšleli o budoucnosti a stavu jejich země. Měli by se více zajímat o způsob, jímž je jejich země řízena, protože nakonec to budou jejich děti a děti jejich dětí, kdo bude trpět, jestliže se nepostaví a neudělají něco hned teď." V podstatě je Mr. Nine Till Five o lidech, kteří se zajímají jen o vzduchoprázdno jejich vlastních životů. Nevzrušují je ani takoví lidé, jako z IRA, dokud se to netýká bezprostředně jich samotných. Možná že řeknou "to není správné", ale nejsou odhodláni něco udělat do té doby, než ten problém skutečně leží na jejich prahu. Naneštěstí je tento postoj typický pro většinu Britů. Další dvě písně, Don`t Be Too Late a When The Storm Breaks, jsou o nevyhnutelnosti rasové války. Nejen však v celé zemi, ale na celém světě. Skladby přinášejí zprávu, že lidé se budou muset už brzy rozhodnout, na které straně stojí, protože jak Aneurin Bevan trefně podotkl: "Všichni víme, co se stane s lidmi, kteří zůstanou stát uprostřed vozovky - budou přejeti."

Pátou skladbou je Prisoner Of Piece, která je "o osamoceném muži ze Spandau" Rudolfu Hessovi, který je vězněn již 46 let. Je nejdéle vězněným politickým vězněm na světě a jak je v písni řečeno, jeho propuštění má dlouhé zpoždění.
Poland, skladba šestá, je, jak již název napovídá, o tomto obleženém národě. "Poláci stále nejsou schopni žít svůj vlastní život, protože to, co mají dělat, jim přikazuje Rusko se svými agenty."
Poslední písní první strany je Tomorrow Is Always Too Late, která stejně jako When The Storm Breaks a Don`t Be Too Late vyzývá lidi k činu, protože zítra by mohlo být již příliš pozdě. Ian říká, že skladba je poděkování vojákům, kteří bojovali proti komunismu a dodává, že my musíme být vojáky dneška a pokračovat v boji proti marxismu.

Úvod druhé strany obstarává The Way It`s  Got To Be a jak Ian zdůrazňuje, vyjadřuje jeho odhodlání pokračovat v boji a také naději, že ostatní nacionalisté cítí totéž. Tímto posledním výrokem Stuart vystihl, co dělá jeho písně tak oblíbené mezi nacionalisty celého světa. Vyjadřuje slovem a písní to, co většina cítí, ale nedokáže vyjádřit. Jeho písně jsou ventilem duše každého, koho se hudba a texty Skrewdriveru dotýkají. Tato skladba perfektně vyjadřuje to, co jsem cítil při každé krizi během svého pobytu ve vězení. Kdykoliv mne smetla vlna deprese, sáhl jsem po "Black Sabbath" a poslouchal The Way It`s  Got To Be. Stres pak byl smeten další vlnou, tentokrát vzdoru, kterou vyvolal stále se vracející refrén "budeme pokračovat v boji, to je cesta, kterou jít."

Druhou písní druhé strany je Jewel In The Sea, skladba pomalejší a stejného ražení jako Free My Land na albu předešlém. Přestože je dobrá, myslím, že nedosahuje kvalit svého předchůdce. Ian dodává, že je o jeho vztahu k Británii. "Považuji Británii za poklad v moři a lidé, kteří se odtud stěhují, mají vždy touhu vrátit se zpět." Následující One Fine Day spíše připomíná výtvor nějakého studenta umění než vůdce rasistické skinheadské kapely. Má však své opodstatnění a Ian k tomu říká: "Napsal jsem to již dávno. Pročítal jsem tenkrát noviny, byl skutečně krásný den, modrá oblha, slunce svítilo a v novinách nebylo nic kromě destrukce a smrti. Zasáhlo mě to a musel jsem k tomu něco říci." Searching, čtvrtá skladba, je zaručeně nejtvrdší a nejvíce se blížící klasickému heavy metalu, ke kterému se Skrewdriver vyvíjel. Není tudíž překvapující, že patří mezi autorovy nejoblíbenější. "Tohle je další důmyslné prohlášení", žertuje Ian, zjevně pobaven mým hodnocením předešlé skladby. "V podstatě je o celoživotním hledání, které u většiny lidí stejně skončí neúspěchem. Každý má před sebou určité cíle a když jich dosáhne, vyvstanou nové a nikdo tak skutečně neví, co hledá." Po Searching následuje Needle Man, jedna z mých velmi oblíbených. Jak již název napovídá, text je o problému drog. "Není to o nikom konkrétním", zdůrazňuje Stuart, "ačkoliv znám lidi, kteří drogy berou a kteří na to zemřeli. Jsem absolutně proti drogám a tahle píseň je o člověku, který drogy bere a umírá. Je to také varování." Následuje Open Up Your Eyes. Skladba zpívaná společně je velice působivá. "Je o velkém počtu kapel, které se orientují levicově jen proto, aby získaly pódium, přičemž politické cíle je ani moc nezajímají. Spousta skupin by například ráda hrála před deseti tisíci lidmi na CND festivalu, ale ne proto, že by chtěli CND podpořit, ale jednoduše jen proto, že je to pro ně velká šance se proslavit." Tahle píseň je nabádá k pečlivějšímu zvažování podobných nabídek.

Poslední věcí na Blood And Honour je další "heavy" skladba I Know What I Want. Námět je patrný již z názvu a potvrzuje úmysl bojovat až do konce a získat konečné vítězství. Během natáčení Blood And Honour Skrewdriver nahrál ještě dvě další skladby. Původně z nich měl být singl, ale nestalo se a později so objevily na druhém No Surrender LP, které společně vydala Rock-o-Rama a White Noise Records v únoru 1986. První z těchto dvou je Street Fight, píseň, jejíž kořeny sahají až k počátkům kapely v roce 1977. Původní text byl o bitkách na fotbalových zápasech, nová verze je o baji za rasu a národ. Ian Stuart říká: "Před několika lety, v Jubilee Gardens na jižním břehu Londýna, komunistická GLC pořádala protifašistický festival. Účastnilo se ho 15-20 tisíc lidí a asi stovka skinheads. Ti byli napadeni, ale navzdory drtivé  přesile vyšli skinheads z boje lépe. Zbili komunisty, homosexuální kapelu Red Skins a unikli pouze s několika zraněními. Bylo to velké vítězství pro nacionalismus."

Druhá píseň Friday Night je spíše citovou záležitostí a je o tom, jak jít v pátek ven, dát si dobrý drink a skončit s nějakou ženskou. Ian připouští, že text této skladby nepatří k nejduchaplnějším a nezdá se být spokojen ani označením "opovržlivý k druhému pohlaví".

Stejně jako na poslední LP panuje i zde spokojenost s produkcí a celkovou kvalitou vůbec. Tyto dvě skladby, reprezentující Skredriver na No Surrender Part Two, jsou poslední, co kapela dosud nahrála. Bezpochyby však ne úplně poslední a jistě přibudou další a další.  Tímto přinášíme příběh Skrewdriveru až do dneška. Shrnuli jsme vše, co za deset let své činnosti vytvořili a zakončili to dokonalým LP Blood And Honour, které je tím nejlepším, co kapela vytvořila, jak z hlediska hudebního, tak textového. Má skutečně "krev i odvahu" a dokonale ilustruje proměnu kapely od holých punks k vyzrálým rockerům, patřící mezi nejlepší v dané oblasti. Krátce řečeno, Blood And Honour je crescendo na konci desetileté bitvy proti těm, kteří chtěli zničit nacionalistickou kapelu v zemi. LP by mohlo být podrobným epitafem vynikající kapely, ale Skrewdriver nepotřebuje epitaf, neboť není mrtev ani pohřben. Blood And Honour je spíše milníkem, dělící čarou mezi deseti lety uplynulými a doufejme, že dalšími deseti lety před námi.

25. A section of the crowd at the RAC Summer Festival, Suffolk, 1986.

26. A Swedish skinhead with a Blood & Honour tattoo.

27. Skrewdriver live at Croyden, January 3rd 1987.

THE WAY IT`S GOT TO BE

   Při cestě městem
    měj hlavu hrdě vztyčenou
    ovce se Tě budou snažit srazit k zemi
    svou represí a svými lžemi,
    ale život je prostě boj,
    protože jsi pyšný na svou zemi
    a tak budeme pokračovat v boji
    to je cesta kterou jít.

"Život je prostě boj", zpívá se v The Way It`s Got To Be, v úvodní písni druhé strany LP Blood And Honour. Ian Stuart to musí vědět, neboť posledních deset let jeho života byla jedna velká bitva a jizvy z těchto let jsou jak fyzického, tak psychického rázu. Šrámy na hlavě svědčí o době, kdy byl napaden skupinou marxistů před domem svého přítele, sotva kdy také Ian zapomene na šest měsíců strávených ve vězení. To zanechává nesmazatelnou cestu na celý život. Je však zbytečné říkat, že život rebelů na druhém konci politického spektra nezahrnuje hrozbu vězení či fyzického napadení. Například UB 40, kde většinu tvoří bývalí členové komunistické strany, jsou miláčky publika za písně o jihoafrických teroristech. Mají rozhodně větší šanci, že za jejich protistátní aktivity obdrží OBE, než že budou uvězněni.

A jak se Ian Stuart staví k úskalím života rebela za rasu a národ? Odpověď nejlépe naleznete v rozhodnutí pokračovat v boji bez ohledu na osobní daň. Takový je jeho závazek Cause Of Racial Survival (problém rasového přežití). Z hlediska praktického Ian již hledí do budoucnosti a připravuje nové album, pro které většinu skladeb složil za svého pobytu ve vězení. Také se mluví o singlu a jeho čistě sólové desce. Pro tisíce lidí na celém světě je to jistě potěšující zpráva. Co se mne osobně týče, těšil jsem se z malé role, kterou jsem v Skrewdriver - The First Ten Years hrál a co je mnohem důležitější, bude mi ctí hrát svou novou roli i v Skrewdriver - The Next Ten Years. Výhradní právo na poslední slovo má však Ian Stuart a jeho The Way It`s Got To Be:

       "Vždy budou obviňovat Tebe
        a veřejnosti říkat lži,
        ale my tu budeme dlouhý, dlouhý čas,
        protože náš čas nikdy neumírá,
        budeme říkat svůj názor,
        budeme vlát vlajkami,
        budeme bojovat za vítězství
        a budeme pokračovat v boji.
        To je cesta kterou jít."

Převzato z Bohemia White Power                                                                                                                                          

http://bwp.hatesit.com/

Pravopisná úprava : Sedlis-Diehard                                                                                                                                       

www.nsec-88.org