Kapitola I.
Evropskou společností lidskou zašplouchla nyní nová vlna myšlenková, palčivě náruživá. Nesmíme ji nechat odšplouchnout kolem sebe, abychom nezkusili loď svou po ní pošinout dál, nás se ta otázka nová týká víc než jiných, odpovídají-li jiní k ní jen z hlediště společenského či uměleckého, my máme k ní také odpověď politickou a národní. Míníme starou otázku židovskou, již nyní nově povznesl velký skladatel a ještě větší Němec a liberalista Richard Wagner.
Nejedná se o to, mají-li či nemají Židé být emancipováni. Jsou již, a kde nejsou ještě zcela, budou co nejdřív, nikdo nezadrží proud osvěty lidské, k jasnosti se probírající - tím je otázka rozluštěna.1) Nejedná se víc o emancipaci Židů, nýbrž o emancipaci od Židů, o to, abychom se vybavili z výstředností druhé a nestali se z tyranů2) otroky. Z tohoto vybavování se nesmí nikdo vyčíst snad nenávist k Židům, jakož také ti, kdož historicky a psychologicky skumným okem pohlížejí na posavadní snahu celého vzdělaného světa, přející emancipaci Židů, netvrdí, že by přání to bylo vyrostlo právě z lásky k Židům. Wagnerův spis „Das Judentum in der Musik“ mluví na jednom místě o „neuvědomělém pocitu, jakýž se v lidu jeví co nejvnitřnější nechuť k židovské bytnosti“, a na druhém místě praví : “Vyjímečné postavení Židů volalo k spravedlnosti naší, jakmile v nás samých vzbudil se pud po vlastní společenské svobodě. Když jsme bojovali pro emancipaci Židů, byli jsme vlastně spíš bojovníky pro princip, než pro daný případ“…“při všem mluvení a rozepisování se pro emancipaci Židů cítili jsme přece vždy, jakmile jsme opravdu a činně se Židy se setkali, jenom odpuzování“. Nechť je cokoliv pravdy ve výroku Wagnerově, co věc citu je to přec jen výrok osobní, každý nechť na sobě zpytuje, mnoho-li ve výroku tom je pro jeho osobu pravdy. Avšak spravedlivý, nalézaje třeba vrchovatou míru protivnosti a to odůvodněné, nesmí a nesmí zapomenout, že tak protivnými, jak jsou, učinilo je utrpení.3)
Co se mé osobnosti dotýče, k nenávisti k Židům nemohu se právě tak přiznat, jako se musím přiznat k politickému i národnímu, ale mužnému nepřátelství k nim. “A puncto“ dovedu udat, kdy nepřátelství to počalo, bylo to, když jsem úplně poznal nesmiřitelně jízlivý, hluboký jich a činný antagonismus proti naší národnosti české a veškerým naším snahám národním a politickým. Jakmile jsem poznání toho došel, stal jsem se, přiznávám se, nesmírně chud ve vnitřku svém, byl jsem oloupen o celý svět ideálů.4). Odkázav víru nejen v součinnost a vzájemnou lásku trpících, nýbrž i víru v nepodmíněnou všeobecnou humanitu a svobodomyslnost v říš poezie, ucítil jsem ledový chlad nepřátelského rozpočtu.
Snad, ba nejspíš, odpoví mně některý žid úšklebkem svým pověstným; k vůli tomu, co ještě později říci chci, přec musím upřímně vyslovit své politování, že jsem ztratil ideálního toho svého názoru o židovstvu. Od dětinstva mělo židovstvo pro mne jen poezii. Pouliční žid, odpočívající s těžkým břemenem svým u nárožního kamene, byl mně malému chlapci předmětem živé soustrasti. Poctivý, krásný jistý čin, jehož jsem byl co dítě svědkem, nechal mne spatřovat v židovstvu ideál poctivosti všestranné. Na školách gymnasijních čítal jsem Židy k nejlepším svým přátelům, rval se za ně ve škole, studoval s nimi ve světničkách a po dumně šerých půdách pražského gheta, kde vše a vše se mně zdálo být poetické, a když jsem po prvé slyšel kolegu jednoho, který co „nationale“ své před celou školou místo obvyklého, stydlavého „israelita“ s unášející pýchou pronesl : “Ich bin ein Jude!“, přiznávám se, teprv jsem se naučil být rozhodně pyšný na národnost svou, tenkrát hlupcům jen k posměchu sloužící, a hlásit se k ní ostentativně pro život celý. Ostatně-kdož z nás mladíků ideálnějších nebyl by tenkrát smýšlel podobně, kdož by byl z nás nespáchal „ebrejských elegii“, jimiž vanuly vzdechy babelských vrb či vzdechy lidu posud hněteného, či nepsal „hymnu na starý národ proroků“ a na nejkrvavější oběť surovosti středověké! Židovstvo, „živá ta, věčná hádanka lidských dějin“, měla pro nás kouzlo neodolatelné-hádanka se nám rozlušťuje, ústa, na kteráž jsme tiskli políbení nejsvětějšího bratrství, skřivila se v nejprotivnější úšklebek. Kouzlo minulo, poezii jsme obmezili na dobu biblickou a na dobu šerého středověku5) - dnes žijeme v nahé pravdě, v politickém nepřátelství s národem nám ve všem a úplně cizím. V jich politickém nepřátelství nemožno nám vidět, že by bylo následkem dřívějších jich utrpení - cit tedy nemá zde pranic více co dělat.
Ruka naše více se nevztáhne, místo srdce vložil by se do ní úšklebek. Vidíme jej na vás již napřed, jak jej viděl otec Vavřinec vašeho Mosenthala na svých vnoučatech. Vaše tepny nebijí, jen počítají, vaše srdce je sobeckou cizotou vypáleno na uhel a ten - dle slov jednoho z vašich nejnovějších pěvců - nehřeje, jen třísní.