Kapitola II.

 

Dvì jsou vìci, na které pøi otázce židovské vždy zase pøipadnouti musíme: za prvé, že jsou židé zcela svým, urèitì vysloveným národem, za druhé, že jsou nám Èechùm národem zcela cizím. Nech� oni sami mluví hlavnì v Nìmecku a nejvíc ve Vídni a v Praze cokoliv na pø. o svém „nìmectví“, Nìmci jsou pøece právì tak málo, jak jinde zas Francouzi, všude jsou v pøední øadì Židy. Mnohdy ovšem pøiznávají se v zemích, v kterých právì bydlejí, živì a èinnì k té èi oné stranì politické (jejich nìmectví má také u nás èistì jen ráz politický), k národnosti cizí nepøiznává se ve vnitøku svém z nich žádný, tøeba neznal z národního svého jazyka ani slova. Je to právì národ zcela zvláštní, polyglotní, vzdor své roztroušenosti a rùznojazyènosti pøece uvìdomìle sjednocený,⁶) mající neumoøitelné uvìdomìní národní a jednu velkou národní, mesiášskou svou nadìji, národ i v tom ohledu „vyvolený“, aby byl kuriositou v ethnografické sbírce tohoto svìta.

            Židem je každý z nich pøedevším, i ten, kdož je indiferentním, nebo jak sami sobì se zálibou øíkají „historickým“ jen (sic!) Židem - zkuste slabou stránku i nejlhostejnìjšího, uvidíte! Statistika poèítá Židy všude zvláš�, ani u nás jich nepøipoèítává k Nìmcùm, má k tomu velmi dobré dùvody. Nikdy se neøekne „židovský Nìmec“, „židovský Polák“, nýbrž jen „polský Žid“, „ruský Žid“ – „èeských Židù“ skoro ani není. Angliètí a francouzští Židé vždy se pozdraví co kmenovci, mezi polským a ruským není pražádného nepøátelství národního, rusko - polského.

            Velmi jasnì vidíme z historie, proè se Židé nerozplynuli v národech ostatních.“Mojžíš⁷) dal lidu, aby jej ohradil pro všechny èasy, nové zákony, se zákony ostatních smrtelníkù naprosto se nesnášející; vše je jim neèisto, co nám svato, vše jim dovoleno, co se nám protiví,“ pozoroval již Øíman Tacitus. Oni byli vyvoleným, pro všechen ostatní svìt vzorným národem, jejich náboženství nebylo jen náboženstvím pøimìøeným zcela jim, nýbrž jedinì pro cely svìt pravé a vzorné, Jehovah sama sebe obmezil na národ jeden, národnost a náboženství bylo totožné u nich. Pokud podrželi náboženství, byla zachována i národnost, v jiném� se národnost jich mravnì nezakládala. A nevyhynou-li ze svìta náboženství všechna, nerozplyne se døív židovský národ. Tak rozumím Ahasveru, „vìèný Žid“ v tom ohlednì zní: „Vìèný je Žid!“. Ovšem, pøijde doba, kdy i Ahasver si ulehne tam, kde budou pochovány všecky náboženské náhledy o „vìènosti“.

            V køes�anství mohlo židovství nalézt své nejpøirozenìjší pokraèování, neuèinilo toho.⁸) Vìnovalo mu, jak již mezi bratry nejnáruživìji se stává, jen palèivou nenávist svou : køes�an nebyl následovníkem žida, byl mu „Edomitou“, modloslužebníkem, naproti nìmu neplatil více starý zákon o „boží lásce k cizinci“, nýbrž jen zákon opatrnosti: „aby se mír zachoval“. Nepozdravuj Gojima, mùžeš-li se vyhnout; dá-li ti kníže jejich peníze co almužnu, pøijmi kvùli míru, ale rozdej tajnì, aby se kníže nedovìdìlo, mezi chudé jeho; ze strachu pøed nepøátelskými následky mùžeš modloslužebníku podat i léku, pak ale nikdy zdarma – tak znìly støedovìké zákony židovské. Cizinec nežil více mezi Židy, nýbrž Žid již mezi cizinci – byl nastoupil druhý svùj a nyní vìèný „galuth“ (vypovìzení).

            „Odmítnutím  køes�anství vrhlo se židovstvo zcela v náruè rabbinismu.“ Ètyøicet let po smrti Kristovì byly stát i chrám jeruzalémský rozboøeny, theoretická⁹) organisace znièena, zaslíbená zemì tak cizí jak celý ostatní svìt, národ roztroušen. Roztroušen a na jak dlouho? První vypovìzenství byli urèili proroci na 70 let, nyní prorocká ústa mlèela. Nebylo nadìje, universalistická idea jich náboženství èi národnosti nemìla v „galuthu“ významu, musila se obmezit; avšak obmezením znovu sílila, zbyl� u vìdomí každého jednotlivce náboženský psaný i ústní zákon, tím musili se tìsnì vázat k sobì, chtìli-li se zachovat co celek, národ. „Domácí“ toto zaøízení v „galuthu“ pøevzali rabbini. Knìží aaronští (jejichž succese posud známa – nejstarší to šlechta lidstva) ztráceli pùdu, rabbini obnovili ze støedu svého „sanhedrin“, jenž se usadil vedle uèených škol, jakéž mìly Jope, Tiberias, Babylon, a urèili odtud obøady synagog, soudnictví i obecní øád, dle zvykù starých i dle požadavkù nepøátelské ciziny. Ètyry století pracovali na obrovském, zákonodárném „thalmudu“ (nauèení), v nìmž dle podání sestaven zákon ústní èi druhý, „mišnah“, a vysvìtlen poznámkami pøedních právníkù. Když byla práce ta skonèena, pøestal „sanhedrin“ i národní patriarchové tiberijští : národ mající takový zákonník, který pomýšlel na všechny možné pøípady židovského života a židovských zájmù, nepotøeboval více úøadu støedního, rozptýlen byl pøece jednotný.

            Zákonu se uèit bylo pøední povinnosti každého. Neznalý byl jen „amhaarez“, totiž luzou. „Je dovoleno amhaarez i roztrhnout nozdry, i když je den smírù, jenž pøipadá na sobotu.“ – „Není zákona, který by mìl vìtší cenu než uèení se, uèení se rovná se všem zákonùm ostatním.“  Jídlo, pití, vše bylo pøikázaními náboženskými ohranièeno. Thalmud zná tìch pøikázaní 613, polovice 14. vìku již 14000 – pøi mytí rukou 23, pøi zabíjení dobytka 177, pro šábes docela 1279!

            Náruživým støežením se proti mravnì silnìjšímu a hmotnì násilnému køes�anství vùkol nich a dopodrobným náboženským okutím uvnitø, udrželi se Židé co národ. Nyní již zevnìjšího strachu není, vnitøní okovy praskly, Žid nemùže jak døíve žít, nemùže ale také umøít, je dále Ahasverem mezi národy, ale pøece národem.¹⁰)