Kapitola III.

 

Židé žijí všude co národ cizí, u nás co nejcizejší. Vìdomí cizosti té není jen u nás, kde má ráz již hotového národního nepøátelství, nýbrž všude. Výteèný jeden pozorovatel nìmecký praví: „Nìmec mùže se státi spíše Židem než Žid Nìmcem. Jsou a zùstanou bodákem vraženým do našeho masa. Nemùžeme obžalovat bodák ten; avšak nikdo se nemùže divit, vzkøikneme-li pøi bolesti, kterou nám zpùsobuje, a pozorujeme-li se strachem, jak po každém léèitelském pokusu hnisání dále se šíøí.“ Ve Francii, kde již padesáte let tìší se všem obèanským a politickým právùm, neztratili ani špetky svých zvláštností, ani v Paøíži ne, kde pøec vše cizí za málo jen let již se zgalizuje. Jejich vlastnosti jsou orientální, tedy naprosto jiné než národu evropských. Ovšem má Shylock pravdu, ptá-li se: „Což necítíme mrazu a tepla jako vy? Což nás to nebolí, když nás pálíte?“ – ale velmi mnoho jiného je pranic nepálí, co nás tuze a tuze bolí. My podrobujeme se tìžké práci, on se jí vyhýbá, my s malým výtìžkem jsem již spokojeni, on rozmnožuje své jmìní do smrti, my milujeme požitek, jemu je požitkem výdìlek, my jsme lehkovìrní, on stále nedùvìøivý, my èasto nestøídmí, on nikdy – zcela jiný èlovìk, který od nás nepøijal pranièeho, od kteréhož my ale uème se ledaèemu.

            Tisíc let žije mezi námi, pranic se nezmìnil, ta nicota vyvolává onu vnitøní nechu� lidu k nìmu, o které Wagner mluví. V støední Evropì fysiognomie se vyrovnávají, Žid zùstává pøi své. Evropan mùže být spíš podoben Židu, než Žid Evropanu, lze øíci zase zde. Nìkdy zdá se, že jednotlivec ztrácí ráz, avšak již syn vrací se zas k prototypùm Starého zákona. Dejme mu øasné roucho a sandály a podnes ihned nejpøirozenìjší stafáží krajin palestinských. Gustav Doré potøebuje vzít ke své ilustrované bibli jen kteroukoli z hezèích židovek a dát jí, sestupující k pramenu Siloah, starožitnou nádobu na hlavu, aby již dobøe archaisoval a charakterisoval. Jazyka svého národního nezná, ale jazyky naše mluví a píše poøád co cizí, kterým se nedávno a to dost špatnì nauèil. „Po židovsku“ mluvit, výraz ten znají ve všech jazycích a všude pøibírají jazykovou tu zvláštnost do svého písemnictví co pùsobivý moment nižší komiky. Nìmecká literatura má nìkolikasvazkové spisy, naplnìné samými „židovskými deklamacemi“, naše literatura je chudá a dobrácká jako náš národ, obmezuje se v komice té na jedinou národní píseò a její refrain: „Já vám budu phovím, budethe se dhivím – „ atd.

            A jejich duševní souèinnost s námi, kterou by byli snad vystoupili mimo pouhý svùj kruh národní? Neznáme ji, známe ve vìdì židy jen polovelièiny. Jich Spinoza vyrostl z thalmudu, jich „druhý“ a „tøetí Mojžíš“ (Maimonides, Mendelsohn) jsou právì taktéž jejich „Mojžíši“. Mimo lékaøskou byla jich vìda celé tisíciletí jen spekulativní a obmezovala se na spekulaci mystickou, kabbalistickou atd. Tím nechci øíci, že by nyní jim scházelo nadání vìdecké, že by jim kdy bylo scházelo, ale døíve mìli obtíže, pozdìj se jim jiné více líbilo.

            Cizota židovská ostøeji než ve vìdì cítí se v umìní. Umìní žádá pøirozeného, opravdového nadšení – bùh ví, já nevidìl žádného nadšeného Žida, zuøivých je dost. V umìní nepøivedl to Žid na nucené „poumìlkování“ za jinými. Wagner praví: „Naše celá evropská vzdìlanost a umìní zùstalo pro Žida taktéž jazykem cizím; jakož u vzdìlávaní tohoto s námi se nezúèastnil, nemìl také v rozvíjejícím se umìní podílu, neš�astný vyhnanec stál naproti nìmu chladný, ba nepøátelský.“

            Slovy tìmi odsuzuje Wagner, zajisté hluboký znatel, hlavnì židovskou hudbu, moderní židovské skladatele; možno, že místy mluví v knize své zbyteènì ostøe, avšak ta vážná slova, jaká mluvil on, nenalezl jsem nikde, kde mluveno proti nìmu. Mohlo by se co do ostatního umìní øíci : Židovi na vlastním lidu záleželo víc než na lidu, ve kterém bydlel, co mu bylo do velkých duševních èinu evropských? Koncil kostnický mìl nanejvýš proto snad pro nìho význam, že knížata, svìtská i duchovní, potøebovala ke koncilu peníze – jakž mohlo ho bolet upálení Husovo, jakž mùže se zastavit u „Husa“ Lessingova? Èím mohou být èeskému Židu Reinerovy obrazy na obmítkách pražských kostelù, èím italskému Tizianovo „Nanebevzetí Panny“, èím drážïanskému docela Correggiova „Svatá noc“, když se v ní nenarodil Mesiáš jeho národu? Avšak zde je jiná ještì pøíèina cizoty, pøíroda! Žid je právì jiný èlovìk než Evropan, jeho pøíliš pohyblivá obrazotvornost nemá klidu, ani nadání pro umìní výtvarné. A nemìla nikdy! Chrám jerusalemský stavìli féniètí cizinci, socha a obraz byly Mojžíšem zapovìzeny, Mojžíšem, který vždy vìdìl nìkolikeré proè. „Národ židovský nebyl národem umìní výtvarného, nýbrž národem výrazu slovního,“ praví Carriére. A skuteènì, v žádném umìní nevynikli Židé mimo poezii : tytánskou svou poezii v Starém zákonì, bohatstvím v ní na arabských chalifù, nejnovìji opìt v Nìmecku, aè tuto jen pomìrnì.

            A jakož cize stojí v našem spoleèenském životì, s ledovým chladem vedle našeho umìní, takž co cizinci stojí v historii evropské. Jen ji pozorovali, aby se ranám uhnuli, a kdo z nich mìl vliv, užíval ho jen pro sebe neb lid svùj, k èemuž poslednímu mìl ze svého stanoviska svaté právo. Øekl jsem døív, že se leckdy pøiznávají k nìkteré stranì politické, a to dosti rozhodnì : to èiní ze své politiky.¹¹) Byli pro francouzskou revoluci vítìzící a proti polské revoluci beznadìjné, kvùli svému prospìchu; to nevadilo, aby tajnì nepodporovali stranu druhou, když v tom byl prospìch. Byli-li pro konsulát ve Francii nadšeni, byli pro císaøství ještì nadšenìjší, a pak dle poøádku zas pro to, co pøišlo. U nás se míchají pomocí novin také do politiky, píší, pracují pro „svobodu „ a skuteènì se jim podaøilo, že „svoboda prùmyslová“, „obchodní“, „svoboda tisku“ stala se monopolem jich a tìch, kterým oni pomáhají. Co jim záleží na národech, kteøí je k tomu ještì tak dlouho hnìtli! Oni jsou národ svùj, který má také politiku svou. Ta hledí všude k hmotnému prospìchu, pomocí toho stoupají výš a výš, tradice „národa vyvoleného“, „národa národùv“ pùsobí tajnì i zjevnì dál, snad vidí již v duchu dobu rozhodného svého panství, jakož praví Micheáš : „A budou ostatkové Jakobovi mezi národy uprostøed lidí mnohých jako lev mezi zvíøaty lesními a jako lvík mezi stády dobytka; kterýž, když pøijde a pošlapá a polapí, není, kdo by vytrhl.“