Kapitola IV.

 

Temný støedovìk vrhá své stíny sice ještì v dobu naši, avšak jakož jeho pamì� vždy dál a dále zapadá, také jeho stíny táhnou se za ním. Co v nìm Židé zakusili,¹²) víme; že tím èásteènì byli sami vinni, nepovíme, alespoò obšírnìji ne. Historie mstí všechno. Mnohem døíve, než ze strany køes�anù jedinému z nich se ublížilo, byli oni vinni leckterým muèedníkem køes�anským – pøi èemž nechceme a la Kounic hned od Golgathy zaèínat. V Èechách provádìli po hranicích obchod s otroky, Slovanstvu do té doby zcela neznámý, a stalo-li se jim kdy nìco nepatrného v Èechách, stalo se to hezky pozdìji. A kde jinde se pak co stalo, vedle záští náboženské, kterou vìru nenapadne nikoho ani s jedné, ani s druhé strany omlouvat, která je ale stavìla ke køes�anským spolubydlitelùm v pøíkré, žádného styku nedovolující nepøátelství, stalo se to velmi èasto kvùli lichvì. Obchod v penìzích byl již tenkrát v jich rukou, køes�anùm koncilie jej pøísnì zapovídaly. Knížata, obce a jiné vrchnosti bývaly jim tak zadluženy, že bylo k nesnesení; proto také nemírnily pak lid, ba dosti èasto ho samy popíchly. „Je tøeba pomoci proti pijavce lichvì, dobøe nìkdy lisem Židy prohnat, aè ne do krve,“ bylo pravidlem tenkrát lidí nejdobromyslnìjších.

            To pominulo. Vyjma stát papežský, již od èasù Konstantina „zlé dobrým“ ne splácející, a vyjma východ evropský – výminka již jen doèasná – mají všude již práva národní, obèanská. Proto také zcela podle pravidel „galuthu“ èi vypovìzenství žijí již jen na pohranièních kordonech ruských a v severní Africe. Z bohoslužebného rituálu svého vynechávají prý již od roku 1848 všechny výkøiky bolesti a pomsty, ale do nové doby z onoho galuthu pøece pøenesli rozhodnì pravidlo jedno: „Jdeš-li do vrchu nebo po srázi, nenech pohana nad sebou, aby ti lebku nerozrazil“ – jdou nyní do závratného vrchu, k panství nad lidstvem, a skuteènì nenechávají køes�ana modloslužebníka výš neb jen vedle sebe. Jako dlouho zadržovaná spouš� vodní vyhrnuli se mocnì a najednou a strhli vše sebou. Poèítá-li páter Wiesinger šest velmocí evropských: Rakousko, Prusko, Francii, Rus, katolickou církev a revoluèní idey, musíme my pøièísti sedmou, velmoc všech velmocí : židovstvo. „Nebude vojna,“ øekl pyšnì Rotschild, „nedám� penìz!“

            Úplná emancipace jich stala se za doby hotové prohnilosti evropské, nejtužšího, posud arci trvajícího rozpadu vlád s národy. Vládám záleželo na zevnìjším zdání, na zevnìjším lesku osedlaného konì. Hlavnì to byli francouzští politikové, kteøí, aby se zevnì leskl, jako koòaø koni dali svému národu trochu utrejchu : demoralisaci. K té bylo tøeba penìz a tìch mìli s dostatek jen Židé. Peníze Židé dali, do proudu samého se nepouštìli, provozovali vedle nìho politiku svou, mìli z nìho svou radost jako Saphir z „Hugenottù“ Meyerbeerových : „Køes�ané se mezi sebou melou a Žid k tomu dìlá muziku.“ Žid Erekmann-Chatrianùv má pravidlo: „Líp ve voze než pøed koly“ a to je pravidlem Židù všech. Z velkých penìz se dìlaly nové, ještì vìtší peníze, jak známo, a také je známo, že peníze øídí politiku evropskou. Kdyby Židé nepùjèili penìz, musí politikové a diplomaté vyplòovat vùli lidu nebo odstoupit. Proto je døívìjší „vìøitel králù“ nyní „králem vìøících“ a jako døíve mnohý král své Židy, má nyní mnohý Žid své krále.¹³)

            Žid se stal historickým rozvojem mužem lehkého výdìlku. Rolníkem není k vùli svého thalmudu; kdekoliv smìl zakoupit se, zaøídil hned „obchod v pozemcích“. Øemeslníkem není, nemá� z práce samé radost. Je jen obchodníkem, èasto velmi lehkomyslným výdìlkáøem. Je-li kdy soudnì stíhán, je zajisté  k vùli jistému výdìlkáøství, viz statistiku soudní. On mìl a má všecky vlastnosti, aby také z politiky mìl výdìlek. Výdìlek ten je za posledních dvacet let úžasný. Zúèastnili se v nìm jen ti z nás, kteøí mìli vlastnosti židovským obchodním podobné. Výteèný jeden politik a národní hospodáø líèí výsledek následovnì : „Za ten èas (zmínìných dvacet let) vzrostla v geometrickém pomìru moc penìžní, nemající uzdy ni na lidských, ni na národních ohledech, beroucí, aniž by sama pracovala, veškeré výhody svobody prùmyslové, utiskující všechnu prácí, nechránìnou a nespoøádanou, i vzmohl se pocit útisku vždy nensnesitelnìjšího a strach pøed pøíští porobou úplnou. Všech nehod doby té, revolucí, válek, drahoty, krizí v prùmyslu i obchodu, vyèerpala moc penìžní zase pro sebe a novì jimi nabubøela. Stala se obrovskou politickou i sociální mocí, kteráž již nyní marnì se skrývá za jiným vymyšleným èi pøepjatým neštìstím. Veškeré „otázky“, „výkøiky“, „reformy“, agitace a demonstrace jsou jen k tomu, aby národové, vlády a veøejné mínìní odvrátily se od této jediné velké otázky, aby pravé pøíèiny všeobecného trapného pocitu se nepoznaly a prostøedkù pomocných se nevyhledávalo.“…Dìlají se finanèní operace (v evropských státech), jimiž penìžníci bohatnou, stát i lid chudne. Finanèní ministerstva bývají jakoby pumpami, naplòujícími kasy bankéøské na útraty státu. Bankéø koupí papíry lacinì a stát je mnohým støíbrem musí zas od nìho vykoupit. Pak nechávají bankéøi kursy zase klesnouti, laciná koupì zase zaèíná, až nastoupí zas vykupování drahým støíbrem"“...atd. Každý ví sám, jak až dalece to „bankéøství“ se „židovským obchodem“ souvisí!¹⁴)

            Z toho také vysvítá, proè poøád ještì øíkají, že nejsou emancipování, proè z každého pošlápnutého oka leckterého svého nestydy dìlají hned otázku celého židovstva a otázku moderní kultury. Zdá se skoro, že máme již zcela zvláštní mezinárodní právo – židovské, „v nìmž jsou zaznamenány svobody Židù a služební povinnosti køes�anù“, jakž øekl pøed nedávnem arci „jen“ páter Wiesinger, pravdu ale pøece øekl. K tomu, aè proslulý vormský rabbi Grson již v 11.století polygamii u nich zrušil, nesmírnì, skoro starotestamentárnì se rozmnožují. Množstvím roste jich srdnatost, noví potomci pak nedìlí se o staré miliony, nýbrž vydìlají si zajisté ještì nové.

            Nebezpeèí (snad je to nebezpeèí zase „historická odplata“, namíøená nyní proti nám) je velké a národové musí sobì sami pomoci. Jak? Snad jako v støedovìku pomáhali sobì pro „nesnesitelné dluhy ?“ Nikoli! Židé, když uplynul rok 1848, nevrátili do svého rituálu znovu staré kletby; nemìli více pøíèin a nemají jich více mít! Ne pronásledování Židù, emancipace od Židù je heslo naše. Ale opatrnì, sic slaví oni nové vítìzství!