Kapitola V.
Napoleon pronesl své proroctví: „Evropa bude za sto let buď francouzská, buď kozácká“ – a nikdo se v Evropě nebál. Lady Wilsonowá prorokovala: „Budoucnost patří Židům a mouřenínům“ – a nikdo se o budoucnost nebojí. Přec musíme naproti faktické moci Židů býti opatrní, třebas bychom nevěřili právě Jeremiáši, že „všichni, kteříž sžírají Tebe (Israel), sežrání budou“, neboť by se mohlo stát alespoň místy podle Isaiáše – když už jednou v citování bible jsme – že „státi budem a pásti dobytek jich a synové naši, že jich oráči a vinaři budou.“
Takovým isaiašským místečkem by mohly být právě Čechy alespoň zrovna tak dobře jak země jiné. Ba spíš než mnohá jiná! A politicky je nyní židovstvo rozhodně proti nám. Nepotřebuji ještě jednou opakovat, co finančně v Rakousku dělá proti nám přímo či nepřímo, nepotřebuji také uvést, jak politicky (cestou žurnalistickou nebo jinou) činní jsou vždy proti, nikdy pro nás. A mám snad líčit jich „blahodárné“ působení vůbec na našem venkově? Neškodilo by, bylo by na výstrahu mnohým, ale mohl bych znaje hlavně jen výsledky, kreslit pouze v obrysech a prosím snažně podrobnější znatele venkovského života, účinných obrázků podali ještě za mne.
Emancipaci českou od Židů hlavně bráti musíme co emancipaci od židovského obchodu, od židovského využitkování cizí práce.
Bylo velmi přirozeno, že obchod dostal se u nás zcela skoro do rukou Židův. Na vesnici má obchod menší rejdiště, v menších městech naších nedostavil se a nezačal zas právě v příznivou dobu. Jeden z krásných výsledků německé kultury byl, že přespříliš rozmnožilo se malých řemeslníků. Naše městečka jsou jich plna, kdyby neměl z nich každý alespoň korec pole (pro který zas nemyslí dál a neví, kdy má být řemeslníkem a kdy „erteplářem“), ani by se nenajedl. Rok 1848, jenž český lid vybavil takřka teprv z nevolnictví, dal Židům zároveň také emancipaci. Avšak, jak rozdílný byl u obou výsledek! Žid na tu dobu byl již připraven, náš lid teprv se začal rozhlížet po světě. Žid, který se řemeslem beztoho ani nezabýval, začal s řemeslnickým zbožím hned obchod, při dostatečných penězích, náš lid peněz neměl a byl tak „otcovsky“ vychován, že o spolčování se, vůbec o panujícím směru novověkém ani se mu nezdálo. Malý řemeslník byl a je často rád, jen když mu Žid, který, nakoupiv laciných surovin, laciněji než on prodává, za slušnou cenu práci jeho pro svůj sklad odkoupí. S počátku také dodržuje ceny skutečně slušné, pak pro neštěstí nebo lehkomyslnost zaplete se v ochotně mu poskytované zálohy, není pomoci, je v dluzích, je otrokem, musí pracovat za to, co se mu dá – tím pomáhá škodit sám, arci ne bezprostředně, zas jiným. Spolčování tu jedině pomáhá – „spolčujme se!“ je heslo Sládkovského a to je heslo velmi positivní.
„Spolčujme se!“ platí i pro vesničana. Zbohatne-li židovský obchodník v dosti malé vesničce, proč by nemohla vesnička ta podržet svých peněz pro sebe, proč sobě nezřídit svůj obchod v tom zboží, které od cizího obchodníka bere? Mimo to – zbaví se snad velkého útlaku! Takový obchodník mimo zboží své hledí sobě ještě jiného. Nechť schází sedláku nebo chalupníku cokoli, peníze či dojná kráva či jiné, hned je onen obchodník zde a prodá na úvěr. Na dlouhý úvěr, s nehrubými úroky – skoro ani neupomíná, leda když ví, že nemožno právě platit – ještě připůjčuje v penězích či peněžní hodnotě – a náhle je chalupníček, ba i sedláček v jeho rukou, škrábe se za ušima, je rád, vezme-li věřitel budoucí žeň, která se nyní ještě ani odhadnouti nemůže – pak přijdou daně, nová půjčka, konec je exekuce, nebo stěhování se do Ameriky. Jako v jiných zemích měly by být při berních naších kasách oddíly výpomocné, pomáhající, když rolník peněžné pomoci skutečně potřebuje. Do těch pomůcek státních máme ale ještě trochu daleko a pročež pomáhejme si sami vzájemnými ústavy úvěrnými – „spolčujme se!“
Na jednotlivých pokročilých místech kvete již spolčování, ba má již i ovoce. Založen je hojně, společné továrny pracují, banky se zakládají. Kde se to děje, jsou obchodníci a podnikatelé židovští velmi rozhorleni.Vědí, jak velice se jedná o jich prospěch, a činí, co mohou, aby předešli. Není nic platno, celý národ musí do emancipačního boje – je pravda, bude to tuhý boj, finanční ta síla je obrovská síla, ale svorně produktivní síla národa je obrovštější! Jsou proti nám v každém ohledu, my musíme být na základech těchže principů nové doby proti nim také v každém ohledu. Předně arci zas v politickém. Kdo se nepřiznává a neosvědčil zcela15) co našinec, buď považován při svém lichocení co politický bojovník. Nezapomeňme, že jsou Židé národem nám zcela cizím, jenž prozatím snad ještě nemůže, jistě ale nechce mít s námi politiku stejnou. Vzhledem k Židům praví Němec Robert von Mohl, že „jsou funkce v státním životě, které žádají celého vlasteneckého srdce a ničím neoddělovanou starost o němectví a stát německý, které žádají muže celého, ne polovičky jeho, a netrpí ani nejmenší pochybnosti co do smýšlení národního.“ Když již u Němců, stonásob víc u Čechů! Větu Mohlovu pamatujme sobě vůbec a – zvláště pro Židy!