Poznámky:

 

1)      Ukázalo se, že židovská otázka emancipací Židù nejen nebyla rozluštìna, ale ještì více zkomplikována.Úplné zrovnoprávnìní Židù, jejíchž život byl, je a bude vždy národnímu životu všech evropských národù zcela cizí, ukázalo se být tragickým omylem nedomyšleného boje za vítìzství principù francouzské revoluce.

2)      Evropské národy nebyly nikdy vùèi Židùm tyrany. Øídily se správnou zásadou, že host a pán domu nemohou mít stejných práv, že vždy jeden z nich musí ustoupit : buï host nebo hospodáø. Skoro ve všech evropských zemích byla instituce inkolátu, jakýsi druh státního obèanství, jež ovšem nebylo udìlováno tak lehkomyslnì, jako se dìje mnohdy dnes. Inkolátu v Èechách dostávalo se napøíklad teprve poté, když kolonista byl v zemi usazen tak dlouho, že se dalo s pravdìpodobností pøedpokládati, že s novou vlastí srostl a že její zájmy staly se jeho zájmy. Stejnì nebo podobnì bylo tomu ve všech evropských zemích a všude bylo podmínkou plných politických práv, že cizinec, pøijatý do obyvatelského svazku zemského, bude se i co do náboženského vyznání se zemí shodovati. Na pøíklad v Anglii až do roku 1859 bylo podmínkou politických práv vyznání státní církve anglikánské, stejnì bylo i v jiných zemích. S ohledem na úlohu, jakou náboženství hrálo a hraje v životì èlovìka, je toto, prý tyranské stanovisko, zcela pochopitelné. Židy žádný národ evropský do svého støedu nezval; pøesto byli všude pohostinsky pøijímáni a èekalo se od nich jen to, co se èekalo od jiných cizincù : že celý svùj život a morálku pøizpùsobí životu a mravùm své nové vlasti. Nechtìli-li tak uèinit, musili nést dùsledky právì tak, jako každý cizinec, který by se byl choval jako oni.

3)      Bìžnou povìrou bylo i pøesvìdèení, že krásná pùvodnì povaha Židù byla zkažena teprve utrpením, jež prožívali, rozptýleni mezi národy cizí rasou i morálkou. Proti tomu staèí poukázat na II. Knihu Mojžíšovou, kap. 3., verš 21-22, text podle bible Kralické z roku 1613, kde židovský kmenový bùh Jahve ústy Mojžíšovými dává tyto instrukce Židùm, kteøí mají odejít z Egypta.: „A dám milost lidu tomu pøed oèima Egyptských. I stane se, že když pùjdete, nepùjdete prázdni. Ale vypùjèí žena od sousedky své a od hospodynì domu svého klínotù støíbrných a klínotù zlatých a roucha; i vložíte to na syny a na dcery své a tak obloupíte Egypt.“

Vidíme, že osobitý zpùsob, kterým Židé v dávném starovìku dìkovali se na odchodu pohostinnému národu, neliší se nijak nejen od jejich zpùsobù støedovìkých, ale ani od úspìšných operací takových Hirschù, Herzù, Reinachù, Rotschildù, Warburgù, Loewensteinù, Staviských atd.

      Ale již v prvé knize Mojžíšovì mùžeme se pouèit, jak Židé dávno pøed svým utrpením „temného støedovìku“ zacházeli s národy, které nemìly jiného pøání, nežli žíti si nimi v pokoji a pøátelství. V kapitole 34. èteme, jak synové Jakubovi zachovali se k obyvatelùm mìsta Sichem, když syn knížete mìsta podle obyèeje unesl jejich sestru, chtìje se s ní oženit. Princ poslal k nim svého otce Emora, aby požádal o formální svolení k sòatku:

„I mluvil Emor s nimi na tento zpùsob : Sichem syn mùj hoøí milostí k vaší dceøi; prosím, dejte mu ji za manželku. A spøíznìte se s námi: dcery své dávejte nám a naše dcery pojímejte sobì. A bydlete s námi, nebo všecka zemì bude pøed vámi i osaïte se a obchod veïte v ní a vládnìte jí. Mluvil i Sichem otci jejímu i bratøím jejím: Nech� naleznou milost pøed oèima vašima, dám, co mi koliv díte. Jmenujte mi vìno i dary jak chcete velké; jen mi tu dìveèku dejte za manželku.“ (II.Moj. XXXIV., 8 – 12.)

Na tu øeè, obsahující nejen èestnou nabídku sòatku, ale i záruky pøátelského soužití odpovìdìli synové Jakubovi, jak èteme ve verších 14. – 29. Téže kapitoly :

„Nemùžeme uèiniti toho, abychom dali sestru svou za muže neobøezaného; nebo to ohavnost je u nás. Než na ten zpùsob vám povolíme : Jestliže se chcete srovnáti s námi, aby byl obøezán každý z vás pohlaví mužského, tedy budeme dávati dcery své vám a dcery vaše bráti sobì a budeme bydliti s vámi a budeme lid jeden.Pakli neuposlechnete nás, abyste se obøezali, vezmeme zase dceru svou a odejdeme.“

Tedy líbila se øeè jejich Emorovi i Sichemu, synu Emorovu. A nemeškal mládenec uèiniti toho; nebo se mu zalíbila dcera Jakóbova. A on nejvzácnìjší ze všech v domì svého. I pøišel Emor a Sichem, syn jeho k bránì mìsta svého, økouce:

„Muži tito pokojnì mají se k nám, nech� tedy bydlí v zemi této a obchod vedou v ní (nebe zemì jest dosti široká a prostorná pøed nimi), dcery jejich budeme sobì bráti za manželky a dcery své budeme dávati jim. Než se tento zpùsob pøivolí nám ti muži k tomu, aby bydlili s námi a abychom byli jeden lid: Jestliže obøezán bude každý pohlaví mužského mezi námi, tak jako oni jsou obøezaní. Dobytek jejich a statek jejich, zdaliž nebudou naše? Toliko v tom jim povolme a budou bydliti s námi.“ I uposlechli Emora a Sichema, syna jeho, všichni vycházející branou mìsta jeho. A to� dne tøetího, když oni nejvìtší bolest mìli, dva synové Jákobovi, Simeon a Lévi, bratøi Díny, vzav každý z nich meè svùj, vpadli do mìsta a smìle pomordovali všechno pohlaví mužské. Emora také a Sichema, syna jeho, zamordovali meèem a vzavše Dínu z domu Sichemova, odešli. Potom synove Jakobovi, pøišedše na zbité, rozebrali mìsto, protože poskvrnili sestry jejich.

Stáda jejich a voly i osly  jejich a což bylo ve mìstì i po poli, pobrali. K tomu všechno jmìní jejich a všecky malé dítky jejich, a ženy jejich zajali a vybrali, co kde v domích bylo“

Tak pochodili prostomyslní obyvatelé mìsta Sichem, kteøí pøece židù neutiskovali, nebyli rasisty, naopak nabízeli tìm, kteøí pøišli do jejich zemì, pokrevní pøíbuzenství, jako záruku pokojného soužití. Ale Židé považovali krevní pøíbuzenství s cizinci za své poskvrnìní. A pomstili se za nì, uživše lsti, která jistì nesvìdèí o vznešených pùvodnì povahových vlastnostech, porušených teprve utrpením.

Tyto verše II. Knihy Mojžíšovy jsou ostatnì i jinak zajímavé : aktuálního významu jim dodá, budeme-li na nì pohlížet jako na alegorii. Tedy : Židé pøijdou do cizí zemì, její obyvatelé je pøívìtivì pøivítají, zvou je, aby jejich vlast považovali za svou, aby v ní hledali a nalézali živobytí, ba dokonce je, cizince, chtìjí pøijmout vzájemnými sòatky do pokrevního svazku kmene. Ale cizinci, místo aby s radostí pøijali návrhy tak ušlechtilé, kladou si podmínky. Ano, chtìjí být jedním lidem se svými hostiteli; ale jen tehdy, když hostitelský národ pøijme jejich mravy a zvyky. Ten to neopatrnì uèiní, Židé využijí bolestné a oslabující krize, jež je døíve èi pozdìji nutným následkem takového nepøirozeného jednání; hostitelský národ je pøipraven o existenci buï úplnì, nebo od té doby místo žití živoøí. A tomu se pak øíká asimilace.

 

4)      Mohlo-li se stát, že Neruda, poznav pravou povahu židovskou, pozbyl množství ideálù, dokazuje to, že vìtšina ideálù té doby nebyla ideály, ale klamy, falšemi a pokrokovými povìrami, jež byly každému z nás, témìø bez jeho vìdomí, vštìpovány nejen výchovou, ale i prostøedím.

5)      Bohužel, úplná pravda! Co víme, lépe øeèeno, co nás kdosi uèil o Židech v dobì biblické a ve støedovìku, jsou opravdu básnì, které mají k historické skuteènosti zatracenì daleko.

6)      Uvìdomìlé sjednocení Židù bývá èasto popíráno jako smìšná báchorka antisemitismu. Uvìdomíme-li si však, jaký hluk ozývá se rázem v celém svìtì, jakmile se kdo dotkne židovských zájmù, jak se ihned k nìkdy jinak nevídané èinnosti pohne celé tak zvané „veøejné mínìní“, jak pøitom vùbec nerozhoduje, ke které národnosti se Židé, veøejné mínìní ovládající, hlásí, nabudeme zcela jiného názoru, nežli je ten, který nám byl zámìrnì vtloukán do hlavy.

7)      Ustanovení Mojžíšova jsou ve skuteènosti jen velmi nepøesným nastínìním zásad, jejichž uzákonìním vytvoøili z Israelitù Židy proroci Esdráš a Nehemiáš. Teprve po návratu z babylonského zajetí vzniká cílevìdomým pìstìním rasy Žid se všemi tìmi vlastnostmi, o nichž se zmiòuje Tacitus.

8)      V køes�anství nemohlo Židovstvo najít své nejpøirozenìjší pokraèování, protože køes�anství znamená pøímé popøení židovství.

9)      V dobì, kdy byl znièen Jeruzalém, nebyli už Židé organizací theokratickou, ovládanou knìžími, ale nomokratickou, ovládanou jedinì zákonem. Takovou organizací jsou i dnes. Platí o nich, co napsal Herder ve svých „Unternehmungen des vergangenen Jahrhundertes zur Beförderung eines geistigen Reiches“: „Národ židovský jest a zùstane také v Evropì našemu zemìdílu cizím, asiatským národem, poutaným k onomu starému, pod vzdáleným podnebím mu danému a podle vlastního pøiznání od nìho nerozvížitelnému zákonu.“

10)   �idovská asimilace vypadala by tedy v praxi tak, že Židé nepøestali by být národem, ale národy, v nichž by se Židé domnìle rozplynuli, byly by požidovštìny duchovnì i tìlesnì. Snadno proto pochopíme, proè právì Židé a vùbec trvalí míšenci jsou nejvýznaènìjšími a nejèinnìjšími šiøiteli myšlenky setøení všech národních a rasových rozdílù, myšlenky internacionalismu a kosmopolitické humanity.

11)   Vidíme i u nás, že Židé jsou mezi nejhorlivìjšími zastánci systému liberální demokracie, jehož „svobody, jak Neruda dále píše, znamenají „monopol“ jejich a tìch, kteøí jim slouží.

12)   Jako mnoho jiných „stínù temného støedovìku“ rozplývá se dnes i bajka o nevinném židovském utrpení v nìm. Ve støedovìkých státech nemohli mít Židé politických práv, protože køes�anské vyznání bylo jejich podmínkou, jak je øeèeno již v poznámce è. 3. A právì tak to proslulé „ghetto“, poetický dojemný symbol židovského „utrpení“ ve støedovìku je jenom bajka. Ghetto, uzavøený zpùsob života Židù v cizím prostøedí, je jejich vlastní národní zøízení, na zákon povznešené proroky Esdrášem a Nehemiášem, který vystavìl kolem Jeruzaléma vysoké hradby se silnými branami a zakázal vstup všem cizincùm, „aby oèištìn byl národ od všeho cizího“ – nebo� styk cizince Žida zneèiš�oval. Tak žili Židé i jinde v Palestinì, uprostøed pùvodního obyvatelstva hetitského a amoritského, které nedovedli a pozdìji ani – po návratu z babylonského zajetí – nechtìli asimilovat, tak žili všude v cizinì, v Øecku i Øíši øímské dávno pøed pøíchodem Kristovým. A pøece ještì dnes budou vám moudøe vykládat univerzitní profesoøi, že to byla teprve náboženská nenávist køes�anù k Židùm, která neš�astné Židy uzavøela do ghetta! Tu nenávist vzbuzovali Židé svým chováním i svými mravy již u pohanù. I u takových Øímanù, kteøí s obdivuhodnou náboženskou snášenlivostí umís�ovali ve svém Pantheonu sochy všech bohù pøipojených národù. Byla to nenávist pochopitelná, uvážíme-li, jak se Židé ve 2. Století zachovali tøebas na ostrovì Cypru, kde byli v tom èase ve vìtšinì. – Usnesli se založiti národní stát a proto vyvraždili ostatní obyvatelstvo v poètu 240.000 a aby tento ostrovní stát a nezùstal bez bezpeèného zázemí na pevninì, povraždili zároveò 220.000 nežidovských obyvatel mìsta Cereny (Mommsen, Römische Geschichte V., 543). Tak chovali se tam, kde byli silní poètem. „Ve Španìlsku sledovali týž cíl s vìtší opatrností, ale s úžasnou vytrvalostí. Právì za vlády téhož západogotského krále, který je zahrnoval dobrodiním, pøivolali tam kmenovì pøíbuzné Araby; bez zášti a jen v nadìji na zisk zradili svého ušlechtilého ochránce; potom pod kalify nabývali stále vìtšího vlivu a podílu na vládì „soustøedili“, jak praví Židùm pøíznivý dìjepisec Ileman, „i duševní i hmotné síly úplnì do svých rukou“, pøi èemž ovšem kvetoucí maurský stát duševnì i hmotnì upadal, což bylo Židùm lhostejno, ješto mezitím zase se pevnì zahnízdili v køes�anském státì španìlském, povolaném nahraditi stát maurský“ ((II. S.Chamberlain, Základy XIX. Století, I.,327). „Pohyblivý (movitý) majetek zemì byl všechen v jejich rukou; pozemkový majetek pak pøecházel stále více do týchž rukou lichvou a pak zákupem zadlužených šlechtických statkù. Od státního tajemníka a finanèního ministra dolù všechny úøady, jimž bylo spravovati danì a záležitosti penìžní, byly v rukou židovských. Lichvou bylo jim témìø celé Aragonsko zadluženo. Ve mìstech byla Židy vìtšina majetného obyvatelstva“ (Ileman, „Die historische Weltstellung der Juden“ str. 24 sl.). Stejnì bylo tomu i v Itálii, ve Francii, v Nìmecku, v Rakousku, i u nás, kde staèila na pøíklad k dùkazu pohledávky proti køes�anu pøísaha jednoho Žida, kdežto svìdectví jednoho køes�ana proti Židu nemìlo právní úèinnosti.

 

Do okruhu týchž povìr patøí  rozšíøená povìra, že Židé teprve tehdy, když byli náboženskou nenávisti ostatních národù odkázaní na život v ghettu, oddali se penìžní lichvì, protože z jiné hospodáøské èinnosti byli onou nenávisti vylouèeni. Naproti tomu máme dokumentárnì prokázáno, že všechny formy penìžní lichvy, a� jde o lichvu v nejširším smyslu – využívání mìny, jež není pùvodní hodnotou, ale jen smìnným prostøedkem práce a újmy, nebo ve smyslu dnes bìžném – zloèinné využití špatné hospodáøské situace bližního k vlastnímu prospìchu – byly známy Židùm už v dobì prvního babylonského zajetí. Dokonce i formu lichvy, tak modernì (viz. postup rùzných židovsko-emigrantských bankovních „domù“) rafinovanou, jako je pùjèka zdánlivì bezúroèná, pøi níž se úrok pøedem sráží ze sumy hotovì vyplacené, aniž by se o nìm ovšem dlužní úpis zmiòoval, byla dokonale bìžná babylonským Židùm a nejvíce mezi nimi vynikal „bankéø“ Egibi.

13)   Nemá Žid jen své krále, pokraèoval s dobou a má i své  presidenty.

14)   Aby byl dostateènì objasnìn zpùsob židovského obchodování, staèí ocitovat z 2. Stránky úvodu k 115.vydání monumentálního  díla geniálního Eduarda Drumonta, zakladatele a prvého parlamentního vùdce francouzské protižidovské strany, „Židovská Francie“: Prostøedky jsou rùzné, výsledek vždy týž. Znovu tu nalézáme vše, co charakterizuje plen : vždy vidíme národ, pracující pro nìkoho druhého, jenž si pøivlastòuje bezohledným systémem finanèního vykoøis�ování plody cizí práce. Nesmírná jmìní židovská, židovské zámky a paláce nejsou výtìžkem té nejmenší tvoøivé námahy nebo výroby; jsou koøistí rasy panující, uloupenou rase zotroèené. Jest na pøíklad jisto, že rodina Rothschildù, která veøejnì pøiznává vlastnictví tøí miliard frankù, nemìla jich, když pøišla do Francie. Rothschildové neuèinili žádný cenný vynález, neobjevili žádné doly, nevzdìlávali ani kousek zemì : to, co dnes mají, vydøeli bursovními podvody Francouzùm, aniž by jim dali cokoliv v náhradu.“

15)   Žid nemùže být nikdy zcela našincem. Nakonec vždy dá pøednost zájmùm své rasy pøed skuteènými zájmy národa, za jehož „pøíslušníka židovského náboženství“ èasto se vydává a v zázraènì øídkých pøípadech se jím být upøímnì cítí.