Pøedmluva

 

                  Již pøed staletími dívali se vynikající èeští lidé na Židy pro jejich bezohlednost, s jakou se vždy drali kupøedu a pro koøistnictví nejhoršího druhu, jimž se obohacovali, jako na své nepøátele a nenávidìli je. Èeští králové v minulosti byli èasto nuceni ujímat se Židy utiskovaného èeského lidu a zakroèovati proti nim. Také v dobì tak zvané osvícenské a v dobì liberalismu, která umožnila Židùm dostati se ze svých ghet na dùležitá místa v životì národù – nejvìtší duchovní velikáni vyjadøovali se o Židech jako o bezohledných pøíživnících a vykoøis�ovatelích národù, poskytnuvších jim pohostinství.

            Velicí mužové jako Voltaire, Goethe, Schiller, Richard Wagner, Herder, Renan, Dostojevskij aj. varovali ve svých projevech pøed Židy. Francouzský filosof a humanista Voltaire, jeden z hlavních duševních pøedchùdcù veliké revoluce francouzské napsal v „Essai sur les moeurs“: „Židovský národ osmìluje se projevovati nesmiøitelnou nenávist vùèi všem národùm, bouøí se proti všem svým pánùm. Vždy jsa povìreèný, vždy dychtiv cizího jmìní, vždy barbarský, plazí se v neštìstí a je drzý ve štìstí.“

            „Dictionaire Phylosophique 1“píše: „Naleznete v židech jen nevzdìlaný a barbarský národ, soustøeïující v sobì odedávna nejšpinavìjší lakotu a nejodpornìjší povìru, jakož i nepøekonatelnou nenávist vùèi národùm, kteøí je mezi sebou trpí a obohacují.“ Koneènì píše Voltaire ve svém díle „Dien et les hommes XXIX.“ toto: „Židé vždy se uèili u jiných národù a sami jiné národy nièemu nenauèili. Peníze byly øídítkem jejich èinù po všechny doby.“ Veliký ruský spisovatel Dostojevskij píše v pojednání o Židech, které napsal v roce 1877: „Žid kdekoliv se usadil, tam ještì více snižoval a kazil lid, tam ještì více upadala lidskost, ještì více klesal stupeò vzdìlanosti, ještì hnusnìji se rozšiøovala beznadìjná nelidská chudoba a s ní zoufalost. Tažte se domorodého obyvatelstava z naších západních a jižních gubernií: „Co hýbe Židem a co jím hýbalo po tolik století?“ Dostanete jednomyslnou odpovìï: „Nemilosrdnost hýbala jím, jen nemilosrdnost k nám a jen touha nakrmiti se naším potem a naší krví.“ A co více? Ukažte na nìjaký jiný národ z jinorodých národù v Rusku, který by se mohl v tomto pøípadì rovnati Židu svým hrozným pùsobením. Nenajdete takového!“

            Stejný názor o Židech mìli i velikáni èeského národa jako Havlíèek, Palacký, Božena Nìmcová, Jan Neruda, J.Arbes, Sládek aj. S nimi pak stejného názoru byl i èeský lid, který v Židovi vidìl vždy svého vykoøis�ovatele a to i po roce 1918, kdy Židùm dostalo se v èeských zemích privilegovaného postavení, když židozednáøi a jich pøisluhovaèi ujali se vlády nad ním.

            Po celých dvacet let až do zmìny státoprávního pomìru v roce 1939, kdy èeské zemì byly vèlenìny do Øíše, bylo u nás Židovstvo vládnoucím èinitelem. O Židech mohla se øíkati jen chvála, kdo je hanil, byl prohlášen za nejèernìjšího reakcionáøe. Mohlo se nadávat tøeba na všechny národy, jen ne na národ židovský. Mohla se hanit a zneuc�ovat všechna náboženství, jen ne náboženství izraelské. To bylo posvátné a nedotknutelné. Kdo se jej dotkl – byl nevzdìlanec, barbar a zpáteèník nejhoršího zrna. Pokrokáøi v Židy ovládaném èeském tisku nenechali na opovážlivci, dotknuvším se tøeba sebe šetrnìji Židù, ani chloupek èistý. Byl znemožòován i existenènì a pronásledován ze všech stran.

            Protižidovská literatura byla umlèována nejen židozednáøi, ale i úøednì. Za tìchto okolností nelze se divit, že byl umlèen každý hlas o Židech, tøeba to byl i hlas našeho velikého spisovatele, básníka „Zpìvu kosmických“ Jana Nerudy. Židé starali se pøehorlivì, aby o nich nebylo ani mluveno jako o Židech a „velepokrokový“ a „evropanský“ èeský tisk jim až na malé výjimky stateènì pomáhal.

               Studii Jana Nerudy „Pro strach židovský“ vydal v roce 1935 èeský publicista a spolupracovník týdeníku „Fronta“, vydávaného Karlem Horkým, Jaroslav Slavata. Jak tomu jinak za vylíèených pomìrù ani býti nemohlo, byla tato Nerudova studie tiskem umlèena. Pøikroèili-li jsme dnes k jejímu opìtovnému vydání i s poznámkami a vysvìtlivkami J.Slavaty, èiníme tak z pøesvìdèení, že èeský lid a zejména jeho široké vrstvy musí znáti, co soudil Jan Neruda, jeden z jeho nejoblíbenìjších spisovatelù, o Židech.

            Tuto studii o Židech napsal Jan Neruda pøed více jak sedmdesáti lety. Kdyby ji byl napsal o šedesát let pozdìji, byli by jej židozednáøi bývalé ÈSR zcela jistì prohlásili za nekulturního barbara a byli by jej prohlásili i za zrádce národa jen proto, že „též si chodil pro rozum do Nìmecka“ – k Richardu Wagnerovi.

            Nerudova studie ukazuje, jak bezpeèným vùdcem jest instinkt, cit, nejen jednotlivcùm, ale i národùm v jejich boji o život. Neruda mýlil se ve své studii jen tam, kde dal se svésti místo citem rozumáøstvím své doby, rozumáøstvím, které celou øadu let, ba století pracovalo na tom, aby skuteèný život podøídilo vydumaným formulkám a zaklínadlùm. Ale jsou to omyly celkem nepatrné, jak vidno z poznámek J.Slavaty. A i pøes nì veliký básník, veden neomylným instinktem, dospívá ke správnému závìru, tak jako k nìmu dospìli všichni vpravdì velcí mužové všech národù, kteøí pøišli se styku se Židy.

 

                                                                                                              Rudolf Hudec