Epilog

Turnerovy zápisky v deníku končí stejně prostě jako začaly.

Jeho poslední akce, kterou si tradičně připomínáme 9. listopadu na „Den mučedníků“, byla úspěšná a přinesla rozhodující obrat. Po zničení hlavní vojenské centrály systému čekaly jednotky kolem naší kalifornské enklávy marně na rozkazy, které nikdy nepřišly. Morální úpadek, dezerce i rychle se rozmáhající nekázeň černochů spolu s neschopností systému udržet přísunové cesty k jednotkám kolem Kalifornie nakonec vedly k tomu, že nebezpečí invaze začalo poznenáhlu mizet. Nakonec byl systém donucen tyto síly stáhnout a po přeformovaní poslat k řešení naléhavých úkolů v ostatních částech země.

Přesně jak se Židé obávali, proud aktivistů organizace pak začal plynout opačným směrem než před 4. červencem 1993. Z mnoha výcvikových táborů v osvobozené zóně procházely na východ zpočátku stovky a pak tisíce nadšených bojovníků stále slabšími vojenskými liniemi systému. Nasazením těchto partyzánských seskupení následovala organizace příklad svých členů v Baltimoru a co nejrychleji vytvářela tucty nových enkláv, především  v jadernými zbraněmi zpustošených oblastech, kde byla svrchovanost systému nejslabší.

Z nich byla pro nás zpočátku nejdůležitější enkláva detroitská. Po atomovém úderu z 8. září zavládla v celé oblasti Detroitu krvavá anarchie. Nakonec byl jakž takž zaveden pořádek v tom smyslu, že se bez přesnějšího vymezení kompetencí dělily o moc v oblasti vojenské jednotky systému s vůdci několika černošských band. Přestože zde bylo několik izolovaných bělošských bašt, které chátru černých lupičů a násilníků držely v šachu, většina špatně organizovaných a zdemoralizovaných bělochů v Detroitu a okolí se nezmohla na účinný odpor negrům, a tak stejně jako ve všech oblastech země s vysokým podílem černých zažívali hrozné věci.

V polovině prosince zasáhla do zdejších poměrů organizace; několik paralelních bleskových útoků na vojenské základy systému bylo završeno snadným vítězstvím.

Poté vypracovala organizace v Detroitu určitý model, který začali brzy používat i jinde. Všem bílým vojákům byla v případě složení zbraní dána možnost bojovat na straně organizace proti systému. Ty z nich, kteří se hned dobrovolně přihlásili, oddělili od ostatních, byli předběžně prokádrováni a poslali k výcviku a školení do zvláštních táborů. Zbývající vojáci byli bez dalšího na místě zlikvidováni kulomety.

Stejně neúprosně se jednalo i s civilním obyvatelstvem. Když útvary organizace dosáhly opěrných bodů bělochů na předměstích Detroitu, bylo jako první nezbytné zlikvidovat většinu místních vůdců, aby si organizace zjednala neotřesitelnou autoritu. Nebyl čas ani trpělivost zdržovat se s krátkozrakými bělochy, kteří neúnavně ujišťovali, že nejsou „rasisté“ nebo „revolucionáři“, a nebylo zde zapotřebí nějakých cizích agitátorů k vyřešení problémů, ani jsme nestáli o lidi posedlé jakýmisi úzkoprsými konzervativními idejemi. Naši v Detroitu se řídili spíše zásadami, které zavedl Earl Turner v Baltimoru, než v Kalifornii sepsanými směrnicemi, a byli dokonce ještě rychlejší a bezohlednější. Ve většině míst země nebyla možnost k řádnému a široce založenému oddělení barevných jako v Kalifornii a následkem toho zuřila po měsíce rasová válka, vybírající si hrůzně vysokou daň na životech bělochů, kteří nežili v enklávách pevně spravovaných organizací.

V zimě 1993/1994 zavládla všude kritická nouze o potraviny. Černoši se stejně jako v Kalifornii uchylovali ke kanibalismu, zatímco statisíce hladovějících bělochů, kteří ignorovali výzvy organizace k povstání proti systému, se objevovali na obvodech osvobozených zón a žebrali o jídlo. Organizace byla schopna nasytit výhradně bílé obyvatelstvo pod svou správou zavedením přísných přídělových opatření a dokonce jsme byli nuceni odmítat hodně bělochů, kteří přicházeli později.

Přijímány byly jen děti, ženy v produktivním věku a tělesně zdatní muži  byli podrobováni mnohem tvrdší rasové selekci, než jak se dělo při oddělování barevných v Kalifornii. Tady už nestačilo být bílý; aby dostal jíst, museli dotyčného uznat za nositele zvláště cenných genů.

V Detroitu byla poprvé zavedena nová metoda, později převzatá i jinde. Každý fyzicky zdatný muž, který se ucházel o přijetí do enklávy, dostal pořádné jídlo a bajonet nebo jinou podobnou zbraň, na čelo značku nesmazatelnou barvou, a pak byl vyslán do první akce. Natrvalo byl přijat pouze tehdy, když se mohl při návratu z akce vykázat hlavou právě zabitého černocha nebo jiného barevného. Takový postup nám zajišťoval, že se vzácnými potravinami neplýtvalo na lidi, kteří nechtěli nebo nemohli přispět k bojové síle organizace. Vyžádalo si to ovšem hroznou daň mezi slabými a dekadentními bílými elementy.

Během první poloviny roku 1994 zahynulo mnoho milionů lidí a počet obyvatelstva poklesl na nejnižší stav asi padesáti miliónů v srpnu téhož roku. Tou dobou se už polovina bělochů nacházela v enklávách organizace a produkce i distribuce potravin v nich se stupňovala jen do té míry, která stačila zabránit dalším ztrátám z vyhladovění.

Přestože stále ještě existovalo něco jako ústřední vláda, vojenské i policejní sily se prakticky ztenčily na několik místních autonomních velitelství, jejichž hlavní činností byly loupeže potravin, benzínu a únosy žen. Jak systém tak i organizace se vyhýbaly větším srážkám; organizace se omezovala na krátké, ale prudké přepady vojenských seskupení, zatímco ozbrojené síly systému pouze chránily své zásobovací zdroje a v některých oblastech se ještě snažily bránit rozšiřování enkláv organizace.

Během posledních pěti dramatických let před novou érou však zvětšování enkláv stále pokračovalo co do rozlohy i počtu lidí; jednu dobu bylo v Severní Americe na dva tisíce takových separátních území. Mimo tyto zóny pořádku a bezpečí vládla všude jinde anarchie a brutalita, přičemž jedinou autoritu měly záškodnické bandy, které pořádaly hony jedna na druhou a všechny pak shodně na vyděšené a bezbranné obyvatelstvo.

Mnoho z těch band tvořili černoši, Portorikáni, Mexikáni a míšenci. Utvářely se ale i bělošské bandy na rasovém základě, ne však pod vedením organizace. Jak se však vyhlazovací válka protahovala, miliony změkčilých a poměštělých bělochů s dlouho vymývanými mozky začaly znovu postupně nacházet svou mužnost.  Ostatní umírali!

Vzdor všemu nebyl rostoucí úspěch organizace bez zpětných zvratů. Jedním z nejhorších byl hrozný masakr v Pittsburghu v červnu 1994. Organizace tam v květnu založila enklávu, a tím donutila ozbrojené síly systému ke stažení, ale při identifikaci a likvidaci místních židovských elementů nepostupovala dost rychle a energicky.

Židé spolu s bílými konzervativci a liberály měli dost času k vypracování plánu revolty. Důsledkem toho bylo, že jednotky systému ve spolupráci s pátou kolonou uvnitř enklávy Pittsburgh znovu dobyly. Pak Židé a negři podnítili v obyvatelstvu divoké vzbouření, které masovými vraždami a nejstrašnějšími výstřelky na vlas připomínalo bolševickou revoluci zosnovanou Židy před 75 lety v Rusku. Když nakonec krvavé orgie skončily, byl prakticky každý místní běloch zabit a jen některým se podařilo uprchnout. Přeživší příslušníci polního velitelství v Pittsburghu, jejichž váhavost při likvidaci Židů katastrofu vyvolala, byli vypátráni a na rozkaz revolučního velitelství zastřeleni zvláštním trestním komandem.

Jediným případem po 9. listopadu 1993, kdy musela organizace použít jadernou zbraň na severoamerickém kontinentu, bylo o rok později Toronto. Během let 1993 a 1994 uprchly ze Spojených států do tohoto kanadského města statisíce Židů, změnily je doslova v druhý New York a používaly jako velitelského stanoviště ve válce, která zuřila na jihu. Pokud se Židé a organizace nepřátelsky dotýkali, neměla kanadská hranice v pozdějším průběhu revoluce žádný skutečný význam a v polovině r. 1994 byly poměry severně od hranic sotva méně chaotické než na jihu.

Po celá ta „chmurná léta“ nemohly ani organizace ani systém doufat v získání rozhodující převahy  nad druhou stranou, pokud obě měly možnosti k vedení jaderné války. Během prvního úseku této periody konvenční vojenské síly systému vysoko převažovaly nad organizací a od postupu proti osvobozeným zónám jej odrazovala pouze hrozba odvetného protiúderu organizace více než stovkou atomových náloží ukrytých v hustě obydlených oblastech pod jeho kontrolou.

Rovněž později, kdy se výboji organizace i stále silnějším rozkladem ozbrojených složek systému začal rozsah konvenční síly přiklánět na druhou stranu, měl systém i nadále pod kontrolou nějaký počet jednotek s jadernými zbraněmi a hrozil jejich nasazením. To zatím nutilo organizaci nechávat určité opěrné body systému na pokoji.

Ovšem ani jaderné svazy, vybraná elita systému, nebyly imunní proti rozkladu v konvenčních silách a dokázaly pouze oddálit nevyhnutelné. Dne 30. ledna po příměří v Omaze poslední skupina generálů systému předala svá velitelská stanoviště organizaci výměnou za slib, že se svými nejbližšími budou moci nikým nerušeni dožít. Organizace slib dodržela a na jednom ostrově u kalifornských břehů zřídila zvláštní generálskou rezervaci.

Pak samozřejmě přišlo období čistek, kdy byly zadrženy a zlikvidovány poslední bandy barevných, a po nich následovala definitivní očista od nežádoucích rasových elementů v celém zbývajícím bílém obyvatelstvu.

Od osvobození Severní Ameriky až do začátku nové éry pro celý svět uplynula překvapivě krátká doba méně než jedenácti měsíců. Události tohoto vrcholného období detailně zachytil a rozebral profesor Anderson v knize Dějiny velké revoluce. Nám zde postačí konstatovat, že zničením hlavních center světové židovské moci a ochromením jaderné hrozby ze strany Sovětského svazu byly odstraněny hlavní překážky našeho celosvětového vítězství.

Již v r. 1993 vytvářela organizace své buňky v západní Evropě, které pak překvapivě rychle rostly po celých těch šest roků, jež předcházely vítězství v Severní Americe.

Stejně jako ve Spojených státech a jinde způsobil liberalismus i v Evropě nedozírné škody, a starý řád se ve většině zemí jevil jako až do jádra shnilé jablko, ukazující na povrchu zdravou a lákavou slupku. Katastrofální hospodářské zhroucení Evropy na jaře 1999, které následovalo po zániku systému v Severní Americe, nesmírně napomohlo k morální přípravě Evropanů na definitivní převzetí moci organizací.

Stalo se tak v létě a na podzim 1999 během velkého celoevropského revolučního hnutí, které se jako očistný vichr přehnalo nad kontinentem a během několika měsíců vymetlo smetí cizích ideologií po více než století zakořeněnou morální i materiální dekadenci. V mnoha velkých městech Evropy tekla krev ulicemi, když se zrádci vlastní rasy, dědici zvrácené výchovy i hordy parazitujících přistěhovalců dočkali zaslouženého osudu. Pak se nad světem rozjasnily červánky nové éry.

Čína byla počátkem prosince 1999 jediným mocenským centrem mimo kontrolu organizace, která byla ochotna odsunout řešení čínského problému o několik let, ale sami Číňané ji donutili sáhnout k okamžitým drastickým opatřením. Hned po jaderném útoku na Rusko 8. září Číňané samozřejmě vtrhli do asijských oblastí Sovětského svazu a snažili se zabezpečit si panství nad nově dobytým obrovským územím.

Když byl v létě a na podzim jeden evropský národ za druhým osvobozován organizací, rozhodli se Číňané napadnout i evropskou část Ruska. Organizace vedla mohutný protiúder a zcela jím vyřadila ještě málo rozvinutý čínský jaderný potenciál i možné nasazení strategických bombardérů. Rovněž bylo napadeno nové seskupení čínských jednotek západně od Uralu. Bohužel ani taková akce ještě nezastavila žlutou vlnu, která se z Číny rozlévala na sever a na západ.

Potřebovali jsme čas k reorganizaci evropského obyvatelstva pod naší kontrolou i k dodání mu nového sebevědomí, než jsme mohli počítat s tím, že si konvenčními prostředky poradíme s masou čínských pěšáků, která se přes Ural tlačila do Evropy. Tou dobou všichni naši spolehliví vojáci sotva postačovali k posádkové službě v nově osvobozených a ještě ne zcela pacifikovaných částech střední a východní Evropy.

Proto organizace použila v obrovském měřítku kombinaci chemických, biologických a radiologických bojových prostředků. Jejich působením se během čtyř let z šestnácti miliónů čtverečních kilometrů od Uralu až po Pacifik a od Arktického po Indický oceán stala Velká východní poušť.

Teprve v posledních deseti letech se některé její části staly schopné nového osídlení. Na nekonečných pláních pouště zůstávají ovšem bandy kočovných mutantů reálným nebezpečím a jejich definitivní eliminace může trvat ještě staletí. Jednou však budeme bílou rasou kolonizovat i toto obrovité území. Nicméně to bylo r. 1999 podle starého letopočtu, kdy se sen o světě bílých stal konečně skutečností. Byly to nesčetné tisíce statečných mužů a žen, kteří obětovali své životy v předcházejících letech a udržovali sen naživu tak dlouho, až byla jeho realizace nezadržitelná.

Mezi těmito hrdiny nehrál Earl Turner právě bezvýznamnou roli. Toho pochmurného listopadového dne před sto šesti lety dosáhl nesmrtelnosti, když věrně dostál povinnosti vůči rase, organizaci a řádu. Mimořádně tím přispěl k přežití a rozmachu své rasy. Jeho statečný boj pomohl organizaci k celosvětové realizaci politických ideálů i vojenských cílů, a na tomto základě pak mohl řád rozprostřít svou moudrou a blahodárnou vládu nad celým světem.