Kapitola II

18. září 1991: V posledních dvou dnech se udála řada skoro komicky působících omylů, které dnes málem vedly k tragédii. Hned jak se přátelům podařilo mě probudit, uvažovali jsme o dalším postupu. Byli jsme zajedno v tom, že se předně musíme ozbrojit a pak si najít lepší úkryt.

Naše čtyřčlenná jednotka si nový byt pronajala před šesti měsíci na fingované jméno, aby byl v případě potřeby k dispozici. Tím jsme naštěstí včas předešli nový zákon, který od každého nového nájemce požadoval okamžité ohlášení čísla sociálního pojištění policii, a protože jsme zatím nového bytu neužívali, politická policie jej určitě nedávala do souvislosti s naší jednotkou.

Bylo však jasné, že tam všichni na delší dobu nemůžeme zůstat, protože byl příliš malý a neposkytoval dostatečnou ochranu před zvědavýma očima sousedů. Když jsme se tehdy pro něj rozhodovali, převládla přílišná šetrnost.

Pravdou je, že peníze jsou v současnosti náš hlavní problém. Měli jsme sice v novém bytě připravené potraviny, léky, nářadí, náhradní oblečení, automapy i jízdní kolo, ale na peníze jsme si opravdu nevzpomněli. Když jsme před dvěma dny dostali zprávu, že se znovu zatýká, nemohli jsme si už vyzvednout peníze v bance, protože bylo příliš brzy, a teď jsou naše konta určitě zablokovaná.

Měli jsme jen to, co nám zůstalo po kapsách, tedy něco přes sedmdesát dolarů.[1]

Kolo se stalo naším jediným dopravním prostředkem, protože jsme nemohli používat našich aut, po nichž policie již určitě pátrá. Ostatně tak jako tak bychom nemohli nikde natankovat, protože přídělová kvóta je magneticky zakódovaná spolu s naším číslem sociálního pojištění, a při vložení karty do počítače by se na displeji objevilo „odběr nepovolen“ a jen bychom tak přivedli na stopu FBI, který dohlíží na ústřední počítač.

Včera si George, naše spojka s jednotkou 9, vzal kolo a odjel prodiskutovat situaci. Ukázalo se, že jsou na tom o něco lépe než my. Mají přes 400 dolarů, ale musejí se všichni srovnat v něčem, co je jen trochu lepší než díra ve zdi a rozhodně se zdaleka nevyrovná našemu přístřeší.

Na rozdíl od nás však měli k dispozici čtyři auta a slušnou zásobu benzínu. Carl Smith z jednotky 9 vyrobil pro každé auto k nerozeznání „pravé“ poznávací značky. Měli jsme také udělat to samé, ale teď je na to už pozdě.

Kamarádi z jednotky 9 Gerogovi nabídli auto a padesát dolarů v hotovosti, což s díky přijal, ale benzinu dostal jen tolik, co bylo v nádrži; na zásoby nechtěli ani sáhnout.

Takže i přes tuto pomoc jsme neměli dost peněz ani k najmutí nového bytu, ani na benzín na cestu tam a zpět k úkrytu našich zbraní v Pensylvánii. Neměli jsme dost ani na nezbytné potraviny, které nám podle odhadu vydrží tak na čtyři dny.

Síť organizace měla být vytvořena během deseti dní. Do té doby jsme byli odkázáni sami na sebe a čekalo se od nás, že své zásobovací problémy vyřešíme sami a po napojení na síť budeme spolu s ostatními jednotkami připraveni jít do akce.

S penězi by se naše problémy se zásobováním i nedostatkem benzínu snadno vyřešily. Na černém trhu bylo benzínu dost, byť stál i dva a půl dolaru za litr, tedy skoro dvakrát víc než u regulérních čerpadel.

Až do dnešního odpoledne jsme si lámali hlavu nad naší situací. Výsledkem bylo rozhodnutí neztrácet už vzácný čas a odjet do města a peníze si tam prostě vzít. Nepříjemná úloha připadla na Harryho a na mne, protože George jako jediný z nás znal kód sítě a v žádném případě se nemohl vystavit riziku zatčení.

Před odjezdem nás Katy nalíčila. Hrávala ochotnicky divadlo a měla prostředky i znalosti k dokonalé změně vzhledu.

Chtěl jsem jít jednoduše do prvního obchodu s lihovinami, vzít prodavače cihlou po hlavě a sebrat peníze z pokladny.

Harry s mým plánem nesouhlasil. Podle jeho názoru bychom neměli užívat prostředků, které odporují našim cílům. Jakmile bychom začali okrádat lidi, abychom se dostali k penězům, budeme bez ohledu na vznešené cíle brzy považováni za bandu obyčejných kriminálníků. A co je ještě horší, nakonec se tak budeme i sami cítit.

Harry posuzoval všechno z hlediska naší ideologie. Dobrá pro něj byla jen činnost slučitelná s našimi idejemi.

Harryho postoj by mohl na první pohled vypadat jako nepraktický, ale uznal jsem, že má pravdu. Jen tehdy, když z našich názorů vyplyne živoucí víra, dokážeme projevit morální sílu, kterou si vyžádá překonání všech překážek a strádání.

Pochopil jsem, že si cíle našich přepadů musíme volit společensky, a pokud už někomu dáme po hlavě, pak jen tomu, kdo si nic lepšího nezaslouží.

Před nějakým časem jsme jednu mladou ženu vyslali jako dobrovolnou pomocnici do Northern Virginia Human Relations Council, kde odcizila soupis aktivních členů této organizace. Porovnali jsme ve žlutých stránkách telefonního seznamu obchody s lihovinami se jmény na odcizeném seznamu a rozhodli jsme se pro „Bermanovo víno a likéry, majitel Saul J. Berman“.

Protože jsme neměli po ruce cihly, ozbrojili jsme se zabijáky, za které nám posloužily lyžařské boty, naplněné velkými kostkami mýdla; Harry si navíc za opasek zastrčil svůj velký nůž.

Zaparkovali jsme asi půl druhého bloku od Bermanova obchodu. Když jsme tam přišli, byla prodejna prázdná a jen u pokladny stál černoch a dohlížel na obchod.

Harry se na něj obrátil a požádal o láhev vodky, která byla v polici za ním. Když se obrátil, udeřil jsem ho improvizovaným zabijákem do týla; černoch se bez hlesu svalil na zem a zůstal ležet.

Harry zatím vybral všechny přihrádky pokladny i pouzdro na cigarety, které leželo pod pultem a bylo plné větších bankovek. Pak jsme se vydali zpátky k našemu vozu. Ulovili jsme víc než 800 dolarů a bylo až zarážející, jak hladce všechno vyšlo.

Jen o tři obchody dál se Harry najednou zastavil a ukázal na vývěsní štít „Bermanovo lahůdkářství“. Bez rozmýšlení vrazil do dveří a místo abych jej zadržel, v náhlém popudu opovážlivosti jsem jej následoval.

Za pultem v zadní části obchodu stál sám Berman. Harry k němu přistoupil a zeptal se na cenu nějakého zboží, které majitel ze svého místa nemohl vidět. Když mě míjel, vší silou jsem jej udeřil; cítil jsem, jak nárazem kostky mýdla praskly.

Berman se s nářkem svalil na podlahu a snažil se odplížit do zadní části obchodu a přitom křičel z plných plic. Jeho křik mne vyděsil tak, že jsem jen stál bez pohnutí.

Naštěstí Harry neztratil rozvahu, skočil Bermanovi na záda, chytil jej za vlasy a podřízl mu hrdlo.

Na vteřinu zavládlo hrobové ticho. Pak se najednou ze zadní místnosti přiřítila tlustá a komicky vyhlížejí, asi šedesátiletá ženština - možná Bermanova vdova. V ruce držela sekáček na maso a ohlušivě ječela.

Harry po ní hodil velkou láhev košer zeleninového salátu a podařil se mu přímý zásah; žena se v záplavě střepů a zeleniny svalila na zem.

Pak Harry vyprázdnil pokladnu i nám už známé pouzdro na cigarety s velkými bankovkami pod pultem.

Když tlustá žena začala nanovo strašně křičet, konečně jsem se trochu vzpamatoval a následoval Harryho k předním dveřím; musel mě ale držet pevně za rameno, abych se hrůzou nerozběhl.

K autu jsme to měli pouhých patnáct vteřin, ale připadaly mi jako patnáct minut; byl jsem šokem úplně bez sebe.

Teprve po dobré hodině jsem se přestal třást a mohl jsem jakž takž klidně mluvit; takový jsem byl terorista.

Ukořistili jsme celkem 1426 dolarů, tedy dost peněz na potraviny pro naší jednotku na dobré dva měsíce. Jedno však bylo jisté - jestli budeme nuceni přepadnout ještě další obchody, bude to Harry muset vyřídit sám. Já na to prostě neměl nervy, což jsem zjistil nejpozději ve chvíli, kdy Berman začal křičet.

19. září: Když si teď po sobě čtu napsané, sotva mohu uvěřit, že se to všechno stalo. Až do razií na zbraně před dvěma lety jsem vedl život, který se skoro nelišil od života mých bližních.

Dokonce i po zatčení a ztrátě místa v laboratoři bych si mohl žít stejně dobře jako ostatní, protože jsem si vydělával peníze poradenstvím a speciálními pracemi pro několik elektronických firem v okolí. Z tohoto rámce vybočovala pouze moje služba organizaci.

Teď je najednou všechno nejisté a chaotické. Úvahy o budoucnosti mne deprimují a je nemožné předvídat, co se stane. Věděl jsem jen tolik, že už nikdy nepovedu tak klidný a nerušený život jako dřív.

Vypadá to, jakoby moje zápisky znamenaly začátek deníku. Přenášení událostí a myšlenek daného dne na papír mi možná pomáhá vidět věci spořádaně a jasně i zvykat si na nový život.

Je opravdu zvláštní, jak veškeré nadšení, které jsem první večer pociťoval, rychle ustoupilo pocitu strachu. Snad mi zítřejší den dodá novou důvěru. Harry a já jsme odjeli do Pensylvánie pro naše zbraně a George s Katy se vydali hledat pro nás nový azyl.

Dnes jsme udělali poslední přípravy k cestě. Podle původního plánu jsme vlastně měli jet veřejnou dopravou až do malé osady Bellefonte a posledních deset kilometrů k lesní skrýši dojít pěšky, nakonec však pojedeme autem, které nám přenechala jednotka č. 9.

Vypočítali jsme si, že na cestu tam i zpět budeme vedle benzinu v nádrži potřebovat ještě nějakých dvacet litrů. Pro jistotu jsme ale koupili dvakrát dvacet litrů od jedné velké taxikářské firmy v Alexandrii, jejíž majitel část svého přídělu benzínu pravidelně prodával na černém trhu.

S přídělovým systémem se také nebývale rozrostla korupce všeho druhu. Vysvětloval jsem si to tím, že vládní kriminalita velkého stylu, kterou odhalila aféra Wattergate před několika lety, postupně zasáhla i obyčejného muže z ulice. Od té doby co lidé poznali, že velká zvířata v politice jsou obyčejní lumpové, začali být i oni náchylní k občasnému podvádění systému. Nová přídělová byrokracie a stále rostoucí počet tupců na všech úrovních státní správy tuto tendenci k nepoctivosti ještě posilovaly.

Organizace vždy ostře kritizovala korupci v naší zemi, nicméně jsme si museli přiznat, že nám teď mnohé ulehčovala. Kdyby se dbalo zákonů a všechno vyřizovalo podle předpisů, stěží bychom mohli jako skupina v podzemí existovat.

Nemohli bychom si kupovat benzín a nebyli ani schopni překonat nespočetné byrokratické překážky, jimiž systém stále více omezoval život našich spoluobčanů. Za daného stavu věcí nám však podplacení místních úředníků nebo sekretářky několika dolary pomáhalo obejít vládní předpisy, které by nás jinak zbavily veškeré svobody pohybu.

Čím více se morálka v Americe podobala banánové republice, tím jednodušší byla naše úloha. Protože však ruce nastavovali všichni, potřebovali jsme hodně peněz na úplatky.

Z filosofického hlediska nelze opomenout zjištění, že k pádu vlády nevede tyranie, nýbrž korupce. Silná vláda, ať si je sebevíc represivní a opovrhuje lidmi, se revoluce nemusí obávat, ale zkorumpovaná, nevýkonná a dekadentní vláda je vždy pro revoluci zralá, i kdyby byla jakkoli benevolentní. Systém, proti němuž jsme bojovali, byl jak úplatný, tak i represivní.

Bylo znepokojující, že o nás nestálo nic v novinách. Bermanův případ od minule, kterému dnešní vydání Washington Post věnovalo jediný odstaveček, nebyl pochopitelně s námi dáván do souvislosti, protože přepadení toho druhu včetně příslušných mrtvol jsou v naší době na denním pořádku a nevěnuje se jim víc pozornosti než obyčejné dopravní nehodě.

To všechno bylo pochopitelné, ale proč tam nic nestálo o událostech z minulé středy, kdy vláda podnikla masivní zatýkací akci proti bezmála dvěma tisícům známých členů organizace, z nichž se téměř všem podařilo zatčení ujít a zmizet pod hladinou? Věděli jsme, že média spolupracují s policií, ale jakou sledovala strategii?

Na poslední stránce včerejších novin byla drobná zpráva agentury Associated Press o zdařilém zatčení devíti „rasistů“ v Chicagu a čtyř dalších v Los Angeles. Podle článku byli všichni zatčení ze stejné (rozuměj naší) organizace. Žádné další podrobnosti nebyly uvedeny. To je opravdu zvláštní!

Bylo nezdařené zatýkání utajováno, aby se vláda zas nedostala do trapné situace? Asi sotva, to se jim nepodobá.

Možná že přece jen jsou trochu vyděšeni snadností, s níž jsme se dokázali vyhnout zatčení, a snad se i obávají, že značná část veřejnosti s námi sympatizuje, a tak raději mlčí, aby naše příznivce ještě více nepovzbudili.

Zdánlivým klidem jsme se však nesměli nechat oklamat a museli jsme zůstávat bdělí. Politická policie jistě udělá všechno, aby nás našla. Musíme být připraveni na cokoli, dokud naše síť nezačne fungovat a nebudeme dostávat pravidelná hlášení našich informátorů o chystaných akcích vlády.

Naše bezpečnost se dosud omezovala na změnu vzhledu a vybavení falešnými doklady. Nosili jsme jiný účes a vlasy jsme měli buď obarvené nebo odbarvené. Brýle bez obrouček jsem vyměnil za masivní obrubu, Katy místo kontaktních čoček zase začala používat brýle, Harry shodil bradku i knír a opravdu by ho sotva kdo poznal. Všichni jsme měli také obratně padělané řidičáky, které by však neobstály při elektronické prověrce uvedených dat.

Když měl někdo z naší jednotky provést riskantní práci, pomohla mu Katy k nové identitě parukou a různě tvarovanými kousky gumy, které nasazené do nozder nebo do úst výrazně změnily rysy obličeje a dokonce i hlas dotyčného. Gumové vložky sice nebyly nijak příjemné na nošení, ale několik hodin jsme s nimi dokázali vydržet, stejně jako jsem se obešel nějakou dobu bez brýlí, když to okolnosti vyžadovaly.

Zítřejší den bude dlouhý a těžký.