Kapitola III

21. září 1991: Bolí mě celé tělo, každý sval. Včera jsme potřebovali deset hodin práce, než jsme všechny zbraně vyhrabali, odnosili lesem a uložili je v autě. Dnes večer jsme navíc přenášeli všechny zásoby ze starého bytu do nového útulku.

Včera krátce před polednem jsme opustili dálnici u Bellefonte. Chtěli jsme se s autem dostat co nejblíž k úkrytu zbraní. Bohužel jsme museli konstatovat, že stará důlní silnice, kterou jsme před třemi lety použili, je kvůli sesuvu zeminy uzavřená více než půldruhého kilometru od místa, kde jsme chtěli zaparkovat. Nedalo se nic dělat, silnici by mohl uvolnit jen buldozer.

Tak nám k původnímu kilometru chůze k úkrytu přibylo ještě půldruhého. Museli jsme jít třikrát sem a tam, než byly všechny zbraně v autě. Jak jsme rychle zjistili, nijak příliš nám nepomohla naše výzbroj, která se skládala z lopat, lana a několika velkých poštovních pytlů (s laskavým svolením federální pošty).

Cesta od auta k úkrytu zbraní byla po dlouhé jízdě docela osvěžující. Den byl chladný, podzimní les se nám pochlubil nejkrásnějšími barvami a po staré písečné cestě se dobře kráčelo, byť byla místy hodně zarostlá plevelem.

Rovněž bez větší námahy jsme odkryli až po víko barel (přesněji řečeno dvěstělitrový sud na chemikálie s odnímacím víkem). Protože zemina byla poměrně poddajná, stačila nám méně než hodina k vyházení půl druhého metru hluboké jámy, a pak jsme upevnili přinesené lano na úchyty navařené na víku sudu.

Tím začaly naše potíže. Přestože jsme oba ze všech sil táhli, sud byl jako zabetonovaný a nepohnul se ani o centimetr.

Před třema roky dvě osoby 180 kilo těžký sud bez větší námahy spustily do jámy, ale tehdy měla díra větší průměr než sud; od té doby se však zemina usadila a pevně držela.

Brzy jsme nechali marné námahy a rozhodli se sud otevřít tam kde byl. Abychom se dostali k objímce, držící víko, museli jsme díru zvětšit a zeminu nahoře kolem sudu odstranit do tvaru trychtýře. Harry mě podržel za nohy a já se spustil po hlavě do otvoru.

Přestože byl sud proti korozi natřen asfaltem, objímka úplně zrezavěla. Při pokusu  o otevření závěru jsem zlomil náš jediný šroubovák. Po dlouhém otloukání se mi nakonec podařilo závěr otevřít ostřím lopaty. Objímka povolila, ale pro změnu se teď nechtělo pohnout víko; nejspíš se při natírání asfaltem nalepilo na sud.

Práce hlavou dolů byla obtížná a vysilující, zvláště bez vhodných nástrojů, především klínů, kterými bychom mohli víko od sudu oddělit. Už téměř v zoufalství jsem znovu upevnil lano na úchytku víka, oba jsme prudce zatáhli - a víko bylo konečně pryč!

Znovu jsem se sklonil do jámy, opřel se ramenem o okraj sudu a podél těla jsem pečlivě zabalené zbraně podával nahoru Harrymu. Některé kusy byly tak těžké - jako např. zapečetěné plechovky s municí - , že jsme je museli vytahovat lanem.

Je zbytečné dodávat, že když byl sud konečně prázdný, byl jsem úplně propocený a vyčerpaný. A to nás ještě čekal pěkný kus práce - více než 130 kilo zbraní a munice bylo třeba dotáhnout téměř kilometr vzhůru lesem a pak ještě dalšího půldruhého kilometru zpátky k našemu autu.

Kdybychom byli vybaveni vhodnými tlumoky, možná by se nám podařilo odnést břemeno na zádech najednou, ale s nešikovnými poštovními pytli jsme museli třikrát sem a tam!

Protože jsme po každých sto metrech složili náklad na zem a pár minut odpočívali, byla již po první obrátce tmavá noc. Vzhledem k tomu, že jsme chybně počítali s denní prací, neměli jsme ani svítilny. Pokud naše akce nebudeme do budoucna lépe plánovat, pak nás čekají těžké časy.

Na zpáteční cestě do Washingtonu jsme se zastavili na sendvič a kávu v malém motorestu. Právě když jsme lokál opouštěli, běžely v televizoru nad pultem noční zprávy o 11. hodině. Bylo to vysílání, na které už nikdy nezapomenu!

Nejdůležitější zpráva večera přišla z Chicaga, kde organizace v odpověď na násilnou smrt jednoho našeho člena zabila tři lidi a pak svedla s policisty divokou - a úspěšnou - přestřelku. Téměř celé zpravodajské vysílání pojednávalo právě o této události.

Z novin jsme již věděli o zatčení devíti našich členů v Chicagu a zjevně se pak s jedním  z nich ve věznici Cook County tak špatně zacházelo, že následkem toho zemřel. Ze slov mluvčího zpravodajské agentury jsme si nemohli udělat přesnější obrázek o události, ale tušili jsme, že vězeňští úředníci naše lidi rozmístili na cely s černochy a pak se prostě chvíli nedívali.

Tímto nelegálním způsobem úřady už dlouho likvidovaly naše lidi, jimž nedokázaly „přišít“ věc, které by mohlo být použito před soudem. Je to mnohem děsivější a hanebnější než cokoli, co se kdy odehrálo v středověkých mučírnách nebo v kasematech KGB. Nikdo se také nemusel zodpovídat, protože o takových věcech masmédia samozřejmě neinformovala. Jak jinak totiž přesvědčit veřejnost o rovnosti všech ras, kdyby se přiznalo, že být zavřen na jedné cele s černými je nesrovnatelně horší než s bílými?

Ať už je tomu jakkoli, pouhý den po násilné smrti našeho muže - jmenoval se Carl Hodges a osobně jsem jej neznal - splnila naše organizace svůj slib daný pro jistotu před více než rokem, že odpoví na každý případ, kdy by se někomu z našich členů v chicagské věznici něco vážného přihodilo. Naši lidé si na šerifa z Cook County počíhali a brokovnicí mu ustřelili hlavu. Na mrtvole pak zanechali lístek se slovy: To je za Carla Hodgese.

Stalo se to v sobotní podvečer. V neděli už byl systém v plné pohotovosti, protože šerif z Cook Conty byl velké zvíře v politice a důležitý přisluhovač Židů.

Ačkoliv se zpráva o jeho zabití v neděli rozšířila zatím jen v oblasti Chicaga, nabídl systém hned několika prominentům, aby ve zvláštní televizní relaci vraždu odsoudili. Mezi řečníky vynikli zvláště jeden „zodpovědný konzervativec“ a rovněž představený židovské obce v Chicagu. Označili organizaci za „bandu rasistických rádobysvětců“ a vyzvali všechny „řádné občany Chicaga“, aby pomohli policii v dopadení „rasistů“, odpovědných za vraždu.

Zodpovědný konzervativec přišel o obě nohy a utrpěl těžké vnitřní zranění, když explodovala bomba napojená na zapalování jeho vozu. Židovský mluvčí měl ještě méně štěstí - když čekal na výtah na chodbě kancelářské budovy, přistoupil k němu neznámý člověk, vytáhl zpod kabátu sekeru, rozčísl hodnému Židovi hlavu od temene až po čelist a zmizel v ranním davu. Organizace se k oběma atentátům přihlásila.

Pak se rozpoutalo peklo. Illinoiský guvernér vyslal do Chicaga Národní gardu, které měla policii a FBI pomáhat při honu na organizaci. Tisíce osob byly dnes na ulicích Chicaga kontrolovány a systém ovládla paranoia.

Dnes odpoledne svedli tři muži, zabarikádovaní v jednom bytě v Ciceru, zuřivý boj s policií. Celý domovní blok obklíčili policisté a na místě byly i početné televizní štáby, aby jim neunikla žádná scéna senzační podívané.

Když se zasažen kulkou zhroutil na zem černý policista, který stál vzdálen více než celý domovní blok od místa událostí, bylo jasné, že jeden z mužů v bytě má odstřelovačskou pušku a že si zcela vědomě vybírá za cíl černé policisty a - jak se rychle ukázalo - bílé šetří. Na úředníky v civilu zjevně toto rozlišování neplatilo, protože krátce předtím byl zastřelen z pistole bílý agent FBI, když se nazdvihl ve svém úkrytu a snažil se hodit do bytu slzotvorný granát.

Bez dechu jsme sledovali dění v televizi až do vlastního vyvrcholení - když nakonec policisté na byt zaútočili, byl prázdný. Dokonce ani po prohledání celého bloku byt po bytu se po třech mužích nenašla jediná stopa.

Nebylo možné přeslechnout zklamání v hlasu reportéra, když divákům sděloval, že „rasisté“ zjevně již dávno práskli do bot. Nějaký muž na konci pultu však z toho nebyl viditelně smutný a začal si spokojeně pohvizdovat, a rovněž obsluhující se usmívali. Akce naší organizace v Chicagu tedy už nenarazila pouze na jednomyslné odmítnutí.

Následovalo přepojení na Washington, kde ministr spravedlnosti na mimořádné tiskové konferenci informoval tisk a veřejnost, že vláda nasadí všechny dostupné policejní jednotky na rozdrcení organizace. Spílal nám do „ohavných rasistických zločinců“, kteří ve své slepé nenávisti „zničili všechny kroky vedoucí v posledních letech ke skutečné rovnosti“.

Nabádal všechny občany k bdělosti a podpoře vlády při zlikvidování „rasistického spiknutí“. Všichni prý jsou povinni každé podezřelé jednání a zvláště neznámé osoby neprodleně hlásit nejbližší služebně FBI nebo Human Relations Council.

Dosti neprozřetelně pak ještě ministr spravedlnosti dodal, že každý občan, který by zatajil informace o naší organizaci nebo jí nějak jinak pomáhal, musí počítat s „vážnými následky“. To byla ostrá slova, která vzdor dodatečnému pokusu o ospravedlnění americký lid velice poděsila, ale především ukázala, jak velice systém tyto události znejistily.

Všechny rizika, která naši lidé v Chicagu podstoupili, se vyplatila již jen tím, že svedla ministra spravedlnosti ke zmíněnému psychologickému faux pas. Události v Chicagu znovu jasně ukázaly, jak je prospěšné vyvádět systém z klidu překvapivými útoky. Kdyby totiž systém neztratil nervy, jistě by byl schopen zmobilizovat do boje proti nám více mužů a ministr spravedlnosti by se asi stěží nechal strhnout k přenáhlenému výroku, který nám získal ještě více sympatizantů.

Zpravodajské vysílání končilo upozorněním na zvláštní vysílání v úterní (tedy dnešní) večer o „rasistickém spiknutí“. Poté, co jsme zmíněné vysílání shlédli, shodli jsme se v názoru, že si systém touto slátaninou výmyslů a polopravd dal gól do vlastní branky. A především je teď jasné jedno - s informační blokádou je definitivně konec. Chicago naší organizaci přes noc proslavilo a ta se v celé zemi se stala hlavním tématem hovorů.

Když televizní zpravodajství včerejšího večera skončilo, vyplivli jsme poslední sousto jídla a vyběhli ven. Přemáhaly mě divoké pocity - byl jsem současně šťastný i hrdý na úspěch našich lidí v Chicagu, ale také nervózní z představy, že jsem jedním z cílů celostátní štvanice na lidi, a současně jsem se i styděl, že žádná z našich washingtonských jednotek neukázala ani přibližně takovou iniciativu jako naši členové v Chicagu.

Pocítil jsem obrovskou dychtivost po činu. Proč bych se neměl pokusit navázat kontakt s mladíkem v lokálu, který ukázal takové nadšení nad naší akcí v Chicagu? Myslel jsem na to, že bych z našeho auta vyndal pár letáků a zastrčil je pod stěrače aut, zaparkovaných před lokálem.

Harry, který si vždy uměl zachovat chladnou hlavu, nebyl touto myšlenkou nijak nadšen. V autě mi vysvětlil, že by bylo ztřeštěné obracet na sebe pozornost dříve, než skončíme své poslání a předáme zbraně naší jednotce. Navíc mi připomněl, že členům podzemních jednotek je jakákoli náborová činnost zakázána, protože k tomu jsou kompetentní pouze „legální“ jednotky. A konečně - přísně vzato - bychom u sebe žádné letáky vůbec neměli mít.

Naše podzemní jednotky se skládaly z lidí, které úřady znaly a hledaly zatykačem; právě ony měly zničit systém přímou akcí.

Příslušníky „legálních“ jednotek úřady neznají a většinou jim spojení s organizací vůbec nemohou dokázat. Proto jsou kompetentní k vyzvědačství, obstarávání peněz, právní pomoci a všeobecné podpoře. Když „ilegál“ vybral potenciálního nového člena, musel kontaktovat „legála“, který si pak s uchazečem promluvil a prověřil jej. „Legální“ jednotky jsou činné i propagandisticky, ale omezují se při tom na poměrně bezpečnou práci, jakou je distribuce letáků.

Na muže, kterého zdařilý útěk našich členů v Chicagu tak viditelně potěšil, jsme před lokálem počkali, až vyšel ven a nasedl do své dodávky. Jeli jsme za ním a zapsali si jeho poznávací značku. Až se síť dobuduje, bude informace předána správným osobám.

Když jsme se konečně vrátili do našeho bytu, byli George a Katy stejně vzrušeni jako my. Všichni jsme za sebou měli namáhavý den, ale napětím jsme nemohli spát. Proto jsme znovu nastoupili do auta, George s Katy se posadili dozadu k dobře přikrytému nákladu, a jeli jsme do autokina s celonočním provozem, kde jsme si mohli až do rána povídat bez nebezpečí, že u někoho vzbudíme podezření.

Rozhodli jsme se neodkladně přestěhovat do nového obydlí, které George s Katy pro nás našli. Starý byt s tenkými stěnami představoval trvalé riziko pro naši bezpečnost; museli jsme prakticky jen šeptat, aby nás nezaslechli zvědaví sousedé. Vzhledem k našim nepravidelným odchodům a příchodům si už jistě kladli otázku, jak si vyděláváme na živobytí. A protože navíc úřady obyvatelstvo vyzývaly k hlášení podezřelých osob, bylo přímo nebezpečné zůstávat v příbytku s takovým nedostatkem soukromí.

Odhlédneme-li od vysokého nájemného, je náš nový útulek v každém ohledu lepší. Máme pro sebe celou betonovou budovu, v jejímž přízemí kdysi byla malá strojírna, a v prvním poschodí sklady a kanceláře.

Budova byla na demoličním seznamu, protože na pozemku se už před čtyřmi lety plánovala stavba dálniční přípojky; jako dnes tolik veřejných stavebních projektů však nikdy nebyla dokončena. Přestože byly statisíce dělníků placeny za stavbu nové dálnice, žádná ve skutečnosti neexistovala. Od nějakých pěti let se stav vozovek znatelně zhoršil a byť bylo všude vidět postávat údržbářské čety, podle všeho se také nikdy nezlepší.

Odpovědná místa se vůbec nedostala k odškodnění vlastníka pozemku. Vlastně už budovu ani nesměl pronajímat, ale někdo na radnici zřejmě přimhouřil oči. Pro nás to v praxi znamená: žádná oficiální smlouva, žádné číslo sociálního pojištění a také žádné stavební nebo požární inspekce, které se od obce nechaly přesvědčit, že se všechny bezpečnostní předpisy dodržují. George pouze musel majiteli dát každý měsíc pod rukou 600 dolarů na hotovosti. Také nám řekl, že si nemusíme dělat žádné starosti s majitelem, starým svraštělým Arménem s výrazným přízvukem, který je přesvědčen o tom, že pronajaté prostory chceme používat k výrobě drog nebo přechovávání kradeného zboží, a proto se raději nezajímá o podrobnosti. A to je dobře, protože tady bude jen sotva čmuchat.

Budova, ze tří stran průběžně obehnaná rezavým drátěným plotem, vypadá zvenku neuvěřitelně zchátrale. Zem je posetá vyřazenými bojlery a rozebranými bloky motorů i ostatním rezavějícím harampádím všeho druhu, betonové parkoviště je popraskané a nasáklé použitým olejem.

Na velikém vývěsním štítu, držícím na jediném hřebíku šikmo nad vchodem do budovy, ještě čitelně stojí: Sváření a obrábění kovů J. T. Smith & synové. Polovina okenních tabulek v přízemí chybí, ale je to vcelku jedno, protože všechna okna jsou tak jako tak zevnitř zatlučena prkny.

Naše nové obydlí se nachází v neutěšené průmyslové zóně. Vedle jsou garáže a sklady nějaké dopravní firmy, což je pro nás jen výhodné, protože po celou noc přijíždějí a odjíždějí náklaďáky a policii asi bude jen sotva nápadné, když nás uvidí projíždět kolem v neobvyklou hodinu.

Dnes se tedy stěhujeme. Protože v našem novém příbytku není voda, elektřina ani plyn, připadla mi úloha postarat se o topení, světlo a vodu, zatímco ostatní budou převážet naše věci. Zajištění vody bylo vcelku jednoduché. Když jsem objevil vodovodní rouru a odstranil uzávěr, namontoval jsem přípojku a nový rozvod jsem důkladně zarovnal nejtěžším  a nejodpudivějším harampádím pro nepravděpodobný případ, že by se tu někdy chtěl rozhlédnout kontrolor z vodárny.

Problém s elektřinou byl už poněkud komplikovanější. Dráty z budovy vzhůru k sloupu elektrického vedení sice ještě vedly, ale proud byl odpojen na elektroměru upevněném na vnější stěně budovy. Proto jsem k jeho zadní části musel zevnitř opatrně prorazit díru a připevnit kabel na přívodní svorky.

Potom jsem ještě důkladně ucpal všechny štěrbiny v prknech přízemních oken a v prvním patře jsem okna zakryl tlustým kartónem, aby v noci nepronikl ven ani paprsek světla.

Bohužel jsme pořád neměli žádné fungující topení a kromě vařičů ze starého bytu ani kuchyňské vybavení. Přinejmenším však už fungovala toaleta a naše vlastní obydlí je čisté. Než si budeme moci koupit pár elektrických radiátorů a několik ostatních příjemností, musíme prostě přenocovat ve spacáku.