Kapitola IV

30. září 1991: V posledním týdnu bylo tolik práce, že mi nezbyl čas na psaní. Náš plán na vybudování sítě byl jednoduchý a přímočarý, ale jeho uvedení do praxe si vyžádalo šílenou dřinu; přinejmenším co se týče mě. Potíže, s nimiž jsem se potýkal, mne jenom upevnily v přesvědčení, že dokonce i sebelépe vypracované plány mohou být nebezpečně zavádějící, pokud nejsou dostatečně pružné, aby braly zřetel na nepředvídatelné potíže.

Síť, spojující všechny jednotky, je v zásadě postavená na dvou druzích předávání zpráv: 1. na osobních kurýrech, 2. na speciálních rádiových přístrojích. Sám jsem odpovědný nejen za naše vlastní rádiové aparáty, ale rovněž za celkovou údržbu a dohled na přijímače ostatních jedenácti jednotek v Oblasti Washingtonu i za vysílač washingtonského velitelského štábu včetně jednotky č. 9. Můj týdenní plán důkladně nabouralo rozhodnutí našeho vrchního vojenského velitelství ve Washingtonu přijaté v poslední minutě, že totiž jednotka č. 2 bude také vybavena vysílačkou. O to jsem se musel tedy postarat já.

Podle zásad organizace sítě musí být každá výměna názorů, vyžadující konzultaci nebo poradu o situačních zprávách, prováděna výhradně ústním dohovorem tváří v tvář. Protože telefonní společnost nyní pomocí computeru zaznamenává všechny místní i meziměstské hovory a rovněž politická policie jich hodně odposlouchává, je používání telefonu vyloučené, nanejvýš snad v případě nejvyšší nouze. Naproti tomu zprávy povšechnějšího obsahu, které lze snadno a rychle zakódovat, jsou běžně vysílány rádiem. Organizaci to stálo velmi hodně přemýšlení a námahy, než vypracovala „slovník“ složený z téměř 800 různých standardních rádiových hesel resp. označení, jež by se daly vyjádřit v třímístných číslech.

Tak např. číslo „206“ může v určitý čas znamenat zprávu: „Pro jednotku 6 naplánovaná operace se až na další odkládá.“ Vždy jeden člen z každé jednotky si všechny tyto pojmy musí vštípit do paměti a je také povinen průběžně znát aktuální číslený kód „slovníku“; v naší jednotce je tou osobou George.

Vlastně to není ani tak těžké, jak to možná vypadá! Slovník radiogramů je sestaven velmi účelně a kdo si zapamatuje jeho základní strukturu, nemá už potíže s pochopením celku. Číselný kód se každých několik dní namátkově mění, ale to ještě neznamená, že by se George musel všechno znovu učit nazpaměť - stačí mu znát číselné označení jedné jediné zprávy a z něj si pak už může odvodit všechna ostatní označení a výrazy.

Používání takového kódového systému nám s dostatečnou bezpečností dovoluje udržovat rádiový kontakt pomocí jednoduchých a přenosných přístrojů. Protože naše rádiové vysílání netrvá nikdy déle než jednu vteřinu a je navíc velice nepravidelné, zdá se krajně nepravděpodobné, že by politická policie dokázala některý z vysílačů zaměřit nebo odposlechnutý radiogram dešifrovat.

Naše přijímače jsou dokonce ještě jednodušší než vysílače a jsou určitým druhem kombinace kapesního tranzistorového rádia a příruční kalkulačky. Zůstávají stále zapnuté a když je v dané oblasti na správném frekvenční kódu vydán naším vysílačem numerický impulz, je přijat, přičemž se všechno ukládá a přístroj také ukáže, zda je v dané chvíli odposloucháván nebo ne.

Mým hlavním příspěvkem organizaci nyní bylo vyvíjení rádiové výzbroje a de facto i výroba její větší části.

V neděli proběhla první série předávání zpráv vysílaných velitelským štábem ve Washingtonu všem jednotkám oblasti. Jednotkám bylo přikázáno vyslat své spojky k operativním rozhovorům na místo, udané jedním číslem, kde měly podat zprávu o stavu svých jednotek.

Když se George v neděli z rozhovorů vrátil, oznámil nám všechny novinky. Podstatné na nich bylo, že byť se v oblasti Washingtonu až dosud nevyskytly žádné problémy, štáb byl přesto znepokojen zprávami, které dostával od našich informátorů v politické policii.

Systém vynakládal všemožné úsilí na naše dopadení. Byly zadrženy a vyslýchány stovky osob, podezřelých ze sympatií nebo i jen z velmi volného spojení s námi. Nacházeli se mezi nimi i někteří z našich „legálů“, ale úřady zatím nebyly schopné nějak je usvědčit a ani výslechy nepřinesly žádné skutečně opěrné body. Přesto je reakce systému na události z posledního týdne v Chicagu rozsáhlejší a rozhodnější, než se čekalo.

Na čem nyní velmi intenzívně pracovali, byl computerem kontrolovaný interní systém průkazů totožnosti resp. identifikačních karet. Každé osobě od dvanácti let měla být taková karta vystavena a všichni byli pod hrozbou těžkých trestů povinni ji stále nosit u sebe. Nejenže pak mohl být každý na ulici zastaven policistou a vyzván k prokázání totožnosti, ale byl i vypracován plán, podle nějž by byl průkaz nutný i na každodenní záležitosti, jako třeba při koupi letenky, železniční či autobusové jízdenky, při ohlášení v hotelu nebo k žádosti  o lékařskou péči v nemocnicích a na klinikách.

Všechny výdejny jízdenek, recepce hotelů, lékařské ordinace atd. jsou vybavovány computerovými terminály, které budou přes telefonní síť propojeny s obrovitou celostátní databankou a computerovým ústředím. Zákazníkovo magneticky zakódované číslo bude automaticky zaznamenáváno a ukládáno vždy, když si koupí jízdenku, zaplatí účet nebo vyhledá jakýkoli druh služeb. Jakmile se objeví nějaká nesrovnatelnost, rozsvítí se na nejbližší policejní stanici výstražné světlo a ukáže současně polohu delikt signalizujícího terminálu a tím i nešťastného zákazníka.

Zmíněný systém identifikačních karet vyvíjeli průběžně po léta a teď už mají všechno propracované do těch nejmenších detailů. Jediným důvodem, proč nebyl až dosud zaveden, byl odpor různých skupin hnutí za občanskou svobodu, která v něm správně spatřovala další výrazný krok směrem k policejnímu státu. Teď už si podle všeho byl systém jistý, že může nedbat odporu liberálů, a nás k tomu využil jako záminku. V boji proti rasismu a terorismu je přece správné a dovolené všechno!

Potrvá ještě nejméně tři měsíce, než bude nainstalováno potřebné zařízení a systém uveden do provozu, ale postupují tak rychle jak jen mohou a počítají s tím, že to s podporou masmédií oznámí jako hotovou věc! Později se bude karetní systém soustavně rozšiřovat a zdokonalovat, takže nakonec bude namontován i v tom nejposlednějším krámku. Žádný člověk se pak nebude moci najíst v restauraci, vyzdvihnout si kabát z čistírny nebo koupit potraviny, aniž by číslo jeho identifikační karty nebylo hned odečteno computerem vedle pokladny.

Kdyby věci došly tak daleko, měl by systém obyvatelstvo pevně v hrsti. Pomocí moderního supercomputeru by mohla politická policie kdykoli zjistit, kde se dotyčná osoba právě nachází i co dělá. Hodně jsme se zamýšleli nad tím, co bychom proti systému identifikačních karet mohli udělat.

Po tom všem, co jsme až dosud od našich informátorů věděli, nám už nemohlo stačit padělat pasy a uvádět falešná čísla, protože když computer nepravé číslo vyslídí, vyšle automaticky příslušný signál na nejbližší policejní služebnu. Totéž se ovšem stane i tehdy, když třeba John Jones ze Spokane najednou použije svou identifikační kartu k nákupu potravin třeba ve vzdáleném Dallasu nebo dokonce i tom případě, že computer bezpečně identifikuje jistého Billa Smithe v kuželníku na hlavní třídě a současně se bude prokazovat v čistírně oděvů v jiné části města.

To všechno jsou pro nás hodně skličující vyhlídky, protože jde o cosi, co je již nějakou dobu technicky uskutečnitelné, ale o čem jsme ještě nedávno ani netušili, že to systém opravdu použije.

George ze svého operativního rozhovoru přinesl také výzvu, abych se ihned dostavil k jednotce č. 2 a vyřešil tam určitý technický problém. Normálně bychom George ani já neměli vědět, kde je základna mužů jednotky č. 2, a pokud by bylo nezbytné setkání s některým z nich, pak by se to odbylo někde jinde. Naléhavost vyřešení problému si však žádala, abych se vydal do jejich úkrytu a George mě seznámil s popisem cesty, který mu byl na poradě předán.

Protože se naši druhové nacházeli až nahoře v Marylandu víc než 30 mil od nás  a musel jsem si tak jako tak vzít sebou i veškeré nářadí, vydal jsem se na cestu naším autem.

Měli za útulek pěkný a velký farmářský dům s mnoha vedlejšími budovami na zhruba 16 hektarech luk a lesa, což však na skutečnou farmu bylo zase velmi málo. K jejich jednotce patřilo osm členů, tedy víc než u většiny ostatních, ale nepochybně mezi nebyl žádný, kdo by dokázal rozlišit mezi volty a ampéry. To bylo dost zarážející, protože vždy se dbalo na to, aby při vytváření jednotek byli všude vhodně rozmístěni lidé se speciálními znalostmi.

Jednotka 2 je poměrně blízko dalších dvou, ale všechny tři jsou zase nevýhodně daleko od ostatních devíti jednotek washingtonské oblasti, což platí zvláště pro jednotku 9, která jako jediná má vysílačku pro aktivní spojení se štábem. Proto štáb rozhodl přidělit vysílačku také jednotce č. 2, ale nikdo tam nebyl schopen ji uvést do provozu.

Důvod jejich potíží mi byl zřejmý ve chvíli, kdy mne zavedli do kuchyně, kde byly na stole rozložené kusy vodičů, autobaterie i vlastní vysílačka. Vzdor podrobnému návodu, který jsem vypracoval a přiložil ke každému aparátu, i přes zřetelné označení pólů, byla baterie k přístroji napojena opačně.

S odevzdaným povzdechem jsem vyzval několik mladíků, aby mi pomohli přinést z auta nářadí. Potom jsem ze všeho nejdříve přezkoušel baterii a zjistil, že je skoro úplně vybitá. Řekl jsem jim, aby zatím zapojili baterii na nabíječku, abych mohl mezitím vysílačku vyzkoušet. Jenže se ukázalo, že žádnou nemají!

Kvůli nespolehlivosti veřejné rozvodné sítě jsme naše komunikační přístroje napájeli pomocí akumulátorů, které jsme průběžně udržovali pod napětím dobíječkami. Tím jsme byli prakticky nezávislí na kolísání a často i na výpadcích proudu, které se v posledních letech staly každotýdenním ba mnohdy i každodenním jevem.

S proudem to bylo stejné jako se všemi ostatními veřejnými službami: čím více rostla cena za elektřinu, tím nespolehlivější byla její dodávka. Tak např. v dubnu letošního roku byla dodávka proudu domácnostem v oblasti Washingtonu na čtyři dny úplně přerušena a napětí bylo po celé dva týdny zredukováno o více než 15 procent.

Vláda se snažila zabránit nespokojenosti, nařídila vyšetřování a vydávala nejrůznější zprávy o příčinách nedostatku proudu, ale bylo to čím dál horší. Žádný z politiků nebyl ochoten čelit problémům, které před zemí stály, především pak zásobování Ameriky dováženou ropou, což byl jeden z nejzhoubnějších následků Izraelem ovládané zahraniční politiky Washingtonu.

Ukázal jsem mládencům, jak mají napojit baterie ke své dodávce, aby je mohli nouzově dobíjet, a přezkoušel jsem vysílač ohledně případně způsobených škod. Také jsem jim řekl, že by si měli později obstarat normální dobíječku.

V pořádku byla podle všeho naštěstí kódovací jednotka jako nejdůležitější část vysílačky, která vydává digitalizovaný impulz pomocí klávesnice kapesní kalkulačky, protože je proti chybné polaritě chráněna diodou. V samotné vysílačce však shořely tři transistory.

Byl jsem si téměř jistý, že štáb ve Washingtonu má na skladě přinejmenším jednu náhradní vysílačku, ale abych to zjistil, musel bych jim poslat zprávu. To by ovšem znamenalo vyslat kurýra k jednotce č. 9, která by převzala a dál předala dotaz, a také by se museli postarat o to, aby sem někdo vysílačku ze štábu dopravil. S ohledem na naši zásadu omezit radiogramy polních jednotek na nejnaléhavější případy se mi nechtělo s tím štáb obtěžovat.

Protože jednotka č. 2 tak jako tak potřebovala nabíječku, rozhodl jsem se ji obstarat ve velkoobchodě spolu s náhradními tranzistory a také je hned sám zabudovat. Ukázalo se však, že se taková věc snadno řekne, ale nesnadno udělá, a bylo už po 18 hodině, když jsem konečně potřebné součástky objevil a vracel se na farmu.

Ukazovatel paliva v nádrži právě signalizoval „prázdná“, když jsem zatáčel ke vjezdu. Protože jsem nechtěl riskovat použití své přídělové karty u benzínové pumpy a nevěděl jsem, kde tady benzín dostanu na černém trhu, požádal jsem lidi z jednotky 2 o pár galonů paliva, abych se mohl vrátit domů. Nadšeni nebyli. Sami měli jen trochu benzínu v nádrži své dodávky a rovněž nevěděli, kde si načerno opatřit další.

Ptal jsem se sám sebe, jak taková neobratná a nedůvtipná skupina může přežívat coby podzemní jednotka. Vypadalo to, jako kdyby to všechno byli lidé, které organizace považuje za nezpůsobilé k partyzánské činnosti a proto je sloučila do této jednotky. Čtyři z nich byli spisovatelé z publicistického oddělení organizace a na farmě nadále pracovali na propagandistických textech pro letáky a prospekty. Čtyři zbývající byli vlastně jen něco jako pomocníci, zabývající se zaopatřováním útulku potravinami a ostatními potřebami.

Protože nikdo z jednotky nepotřeboval vozidlo pro přepravní účely, nedělali si také žádné velké starosti s palivem. Nakonec se jeden z nich sám nabídl, že později večer odčerpá trochu benzínu z nějakého auta na sousední farmě. A protože jsme tu zase měli obvyklý výpadek proudu a nemohl jsem používat ani elektrickou pájku, rozhodl jsem se pro dnešek s prací skončit.

Potřeboval jsem pak celý následující den až do pozdního večera k náležitému zprovoznění jejich vysílačky, protože jsem nepředvídal některé potíže. Když jsem byl kolem půlnoci s prací konečně hotov, navrhl jsem umístit vysílačku na vhodnější místo než je kuchyně, nejlépe na verandu nebo alespoň do druhého poschodí domu.

Nakonec jsme takové místo našli a všechno jsme přenesli nahoru. Během práce jsem měl tu smůlu, že mi spadl akumulátor na levou nohu. Zpočátku jsem si byl skoro jistý, že je zlomená, protože jsem se na ni vůbec nemohl postavit

Musel jsem chtě nechtě zůstat ještě jednu noc na farmě. Lidé z jednotky č. 2 se ke mě chovali velice přátelsky a dávali najevo upřímnou vděčnost za námahu, kterou jsem kvůli nim musel vynaložit.

Jak slíbili, dali mi na zpáteční cestu odcizený benzín a navíc trvali na tom, že mi naplní auto konzervami, kterých podle všeho měli nevyčerpatelné množství. Zeptal jsem se jich, odkud to všechno mají, ale odpověděli mi jenom smíchem a ujištěním, že si toho v případě potřeby mohou obstarat ještě mnohem víc. Možná, že nakonec přece jen byli důvtipnější, než se mi zpočátku zdáli.

Bylo dnes ráno kolem desáté, když jsem se zase dostal k našemu domu. George  a Harry byli pryč, ale uvítala mě Katy a otevřela garážová vrata; pak se zeptala, zde jsem už snídal.

Ujistil jsem jí, že jsem se najedl u jednotky 2 a hlad že nemám, ale zato mi dělá starosti noha, v níž mi bolestivě škubalo a natekla skoro na dvojnásobek normální velikosti. Katy mi pomohla dobelhat se nahoru do obýváku a přinesla mi pak velký škopek studené vody, abych si mohl nohu ochladit.

Studená voda mě skoro okamžitě zbavila křečí, a tak jsem se s úlevou položil na podušku, kterou mi Katy připravila na lehátku. Vyprávěl jsem jí, jak jsem přišel k zranění a hned jsme si také vyměnili novinky o událostech posledních dvou dní.

Všichni tři strávili včerejší den stavěním polic a drobnějšími opravami a také se jim podařilo dokončit úklid a malování, které nás všechny zaměstnávalo už bezmála týden. Se starým nábytkem, který jsme si sehnali ještě do starého bytu, to pomalu začalo vypadat docela snesitelně. Opravdu to byl citelný rozdíl proti původní holé, studené a špinavé strojovně.

Pak mi Katy oznámila, že George byl včera večer rádiem vyzván k další schůzce s jistým mužem ze štábu (WFC). Společně s Harrym dnes brzy ráno odešli a řekli jí jen tolik, že budou celý den pryč.

Určitě jsem si musel na pár minut zdřímnout a když jsem se probral, byl jsem v místnosti sám a vodní lázeň už nebyl studená. Nicméně noha už byla lepší i křeče v ní také znatelně polevily, a tak jsem se rozhodl vysprchovat.

Naše sprcha je ovšem jenom nouzová výpomoc se studenou vodou, kterou jsme s Harrym minulý týden udělali z jedné velké vestavěné skříně. Natáhli jsme tam přívod vody a světla a Katy pokryla stěny a podlahu plastikovou samolepkou, aby kabina alespoň trochu těsnila. Sprcha se otvírá do místnosti, kterou Georg, Harry a já používáme na spaní. Ze dvou dalších místností nad skladem používá Katy menší jako ložnici a větší nám slouží ke společnému užívání jako kuchyně a jídelna.

Svlékl jsem se, vzal si ručník a otevřel jsem dveře do sprchy ... tam pod holou žárovkou stála nahá a mokrá Katy a právě se osušovala. Podívala se na mě klidně a neřekla nic.

Chvíli jsem tam nerozhodně stál a pak jsem místo omluvy a zavření dveří natáhl impulzivně ruce po Katy ... váhavě ke mě přistoupila a pak už promluvila příroda.

Potom jsme leželi v posteli a povídali si. Bylo to teď vůbec poprvé, kdy jsem mohl být s Katy opravdu sám. Pod odměřeným, profesionálním zevnějškem se skrývá oddané, citlivé a velice mateřské děvče, a přísný vzhled si nasazuje jen kvůli práci pro organizaci.

Před čtyřmi roky, ještě před raziemi na zbraně, byla sekretářkou jednoho kongresmana. Bydlela v apartmá ve Washingtonu společně s další dívkou, která také pracovala na Capitol Hill. Jednou večer po návratu z práce našla tělo své spolubydlící ležet na podlaze v kaluži krve. Její přítelkyni znásilnil a zavraždil negr, který násilím vnikl do bytu.

To byl důvod, proč si koupila pistoli a nechala si ji dokonce i poté, kdy Cohenův zákon prohlásil držení střelných zbraní za nelegální. A tak se r. 1989 ocitla mezi bezmála milionem dalších osob, zadržených při razii na zbraně. Katy předtím neměla nikdy žádné spojení s organizací. Teprve až ve sběrném táboře se poznala s Georgem a tím se dostala k organizaci.

Katy byla zcela nepolitická. Kdyby se jí v době její práce pro vládu nebo ještě předtím jako studentky někdo zeptal na její politické stanovisko, pravděpodobně by mu řekla, že je „liberální“. Byla však liberální jen na bezmyšlenkovitý, automatický způsob, jak je tomu u většiny lidí. Aniž by se zamyslela nebo analyzovala, přijala povrchně nepřirozenou ideologii, s níž hauzírovala masmédia i vláda. Neměla však v sobě nic z neupřímnosti, z pocitu viny ani sebenenávisti, které charakterizují skutečně přesvědčeného, totálního liberála.

Po propuštění jí George nabídl k pročtení několik knih o dějinách a rasách i publikace naší organizace. Poprvé v životě se Katy začala vážně zamýšlet nad důležitými rasovými, společenskými a politickými otázkami, které byly kořenem každodenních problémů.

Postupně poznávala pravdu o podvodném humbuku „rovnosti“, hlásaném a prosazovaném systémem, začínala chápat výjimečnou historickou roli Židů jako fragmentu zkázy ras a kultur. A konečně také získala vědomí rasové identity, k čemuž musela pracně překonat působení celoživotního vymývání mozku zaměřené na to, aby z ní udělalo izolovaný lidský atom v obrovitém kosmopolitním chaosu.

V důsledku zatčení ztratila práci v kongresu a zhruba o dva měsíce později začala pracovat jako písařka v našem nakladatelském oddělení. Vzhledem k vzdělání i pracovitosti se brzy stala korektorkou a později postoupila na redaktorku. Sama také psala články pro tiskoviny organizace, v nichž se ponejvíc zabývala úlohou žen v hnutí i obecně ve společnosti, a teprve před měsícem byla jmenována vydavatelkou nového čtvrtletníku organizace, určeného speciálně ženám.

Kariéra vydavatelky teď byla samozřejmě uložena k ledu, přinejmenším na nějakou tu dobu, a její nejužitečnější přínos k naší současné činnosti spočívá v dovednosti převleků a líčení, které se naučila jako studentka na ochotnickém divadle.

Přestože Katy navázala první kontakt s Georgem, nikdy k němu neměla citový a romantický vztah. Když se s ním poprvé setkala, byl ještě ženatý. Jeho žena s prací pro organizaci nikdy nesouhlasila a když jej později také opustila a Katy se přidala k organizaci, pracovali oba v rozdílných odděleních. A George, který působil jako okružní organizátor a obstaravatel peněz, se vlastně ve Washingtonu ani příliš často nevyskytoval.

Byla to skutečně náhoda, že oba byli přiděleni do téže jednotky, ale George se zřejmě domníval, že má na Katy nějaký nárok. A přestože až dosud Katy neudělala ani neřekla nic, co by moji domněnku potvrzovalo, respektoval jsem na základě Georgova postoje, že je mezi nimi nějaký vztah.

Protože je George nominální vůdce naší jednotky, svou přirozenou náklonnost ke Katy jsem potlačoval. Teď se podle všeho situace zkomplikovala. Jestliže se s tím George nevyrovná, stane se celá záležitost pro jednotku zátěží, která by se dala vyřešit jen určitými personálními změnami v jednotkách naší oblasti.

Zatím však zde máme jiné problémy, které nám dělají starosti, a jsou to velké problémy! Když se George a Harry dnes večer konečně vrátili, bylo nám jasné, čím se celý den zabývali. Pomáhali vypracovat přepadovou studii ústředny FBI v centru města a naše skupina byla „honem na vysokou“ pověřena.

Úkol přišel původně od samotného revolučního velitele a z východního velitelství byl do washingtonského štábu vyslán pověřenec k operační poradě - které se v neděli George také zúčastnil -, aby si tam prohlédl a posoudil vůdce jednotlivých skupin a jednoho pro tuto úlohu vybral.

Revoluční velitelství se zjevně rozhodlo pro ofenzívu proti politické policii ve snaze předejít tím zatýkání dalších našich „legálů“ a hlavně využít doby, kdy ještě není dokončen computerem řízený systém identifikačních karet.

George tedy dostal příslušný rozkaz poté, co byl odeslán k druhé operační poradě na štábu (WFC). Včerejší poradě byl rovněž přítomen zástupce jednotky č. 8, která nás bude v akci podporovat.

Plán vypadá následovně: Jednotka 8 obstará velké množství výbušnin, něco mezi pěti až deseti tunami. Naše jednotka se zmocní nákladního auta, jímž je ústředna FBI pravidelně zásobována, pak se na určeném místě setká s jednotkou 8 a společně vymění náklad. My pak náklaďák s výbušninou zavezeme k nákladní rampě budovy FBI, nařídíme rozněcovač a vůz nenápadně opustíme.

Zatímco jednotka č. 8 řešila problém s výbušninou, my jsme vypracovávali všechny ostatní podrobnosti mise. Především jsme museli zjistit, jak probíhá příjem dodávek v budově FBI, zda jsou k tomu určeny nějaké pevné časové termíny a podobně. K objasnění všech otázek nám byla poskytnuta lhůta deseti dní.

Mým úkolem byl projekt i výroba roznětného mechanismu.