Kapitola IX

9. listopad: To zas byl den! Dnes odpoledne se sešel Kongres na mimořádném zasedání, aby vyslechl prezidentův projev. Požadoval v něm přijetí zvláštního zákona umožňujícího vládě vymýtit „rasismus“ a tvrději potlačovat terorismus.

Podle tiskových zpráv ze zasedání chce prezident přimět Kongres také k přijetí dlouho očekávaného zákona o identifikačních kartách. Přestože jsme computer pro tento program nedávno zničili, vláda v něm chce podle všeho co možná nejrychleji pokračovat.

Kolem Kapitolu soustředili tři až pět tisíc tajných policistů i uniformovaných vojáků. Všude stály džípy s kulomety a dokonce i dva tanky a jeden obrněný transportér.

Před vstupem do areálu museli zaměstnanci Kongresu i novináři projít třemi barikádami a zátarasy z ostnatého drátu a pokaždé byli podrobeni důkladné osobní prohlídce. Nad celými manévry ještě vrčely všudypřítomné helikoptéry. Ani sebevražedné komando by se při pokusu o útok nedostalo k místu dění blíž než na dva domovní bloky.

Vláda zřejmě bezpečnostní opatření úmyslně přeháněla, aby tak v lidech jen posílila pocit naléhavosti celé věci. Jsem si jist, že celé to hlomozné srocení vojáků a techniky na Kapitolu mělo v hlavách konzumentů televize vyvolat přesvědčení, že země je ve stavu nejvyššího ohrožení a vláda tudíž musí použít i těch nejtvrdších opatření, jaká má po ruce.

Právě v okamžiku, kdy televizní kamera přenesla pohled diváka z rušné scény před Kapitolem na řečnický pult v zasedacím sále, explodovala střela z minometu (přestože ji jako takovou nikdo nerozpoznal) asi 200 metrů severozápadně od budovy. Televizní diváci sice zaslechli tlumenou detonaci, ale nemohli vidět nic jiného než malý mlhavý obláček kouře nad Kapitolem.

Na příštích pár vteřin zavládl všeobecný zmatek. Vojáci s nasazenými plynovými maskami se rozběhli jedním směrem, zatímco zuřivě se rozhlížející tajní agenti s pistolemi v ruce pospíchali na úplně opačnou stranu. Televizní moderátor zajíkavě oznámil, že někdo nechal vybuchnout bombu na parkovišti Kapitolu.

Potom ještě skoro minutu žvanil o tom, kdo je pachatelem, jak se mu podařilo proklouznout kolem bezpečnostních sil, kolik osob bylo výbuchem zraněno a podobné nesmysly.

Vtom udeřil druhý granát!

Tentokrát s hromovým třeskem a oslnivým zábleskem explodoval jen asi padesát metrů od televizní kamery. Zasáhl téměř naplno jedno z kulometných družstev rozložené za ohradou pytlů s pískem na východním parkovišti Kapitolu.

„To je přece náš minomet,“ vykřikl jsem nadšeně. Každému, kdo měl alespoň základní vojenské zkušenosti, muselo už nejpozději teď svitnout, že oba výbuchy způsobila právě tahle věcička.

Jsou to obdivuhodné malé zbraně, mimořádně vhodné pro partyzánskou válku. Jejich smrtící střely se na cíl snášejí naprosto bezhlučně a téměř kolmo. Lze je odpalovat z dokonalého úkrytu a osoby v cílové zóně nemohou zjistit, ze kterého směru projektily přicházejí.

V tomto případě jsem hned usoudil, že naši lidé střílejí z úkrytu na hustě zalesněném západním břehu Potomacu vzdáleném jen necelé dvě míle do Kapitolu. Před nějakým časem jsme to místo s Harrym prozkoumali právě v tom ohledu, aby každá důležitá vládní budova ležela v dostřelu našeho minometu ráže 81 mm.

Necelou minutu po druhém výstřelu udeřil třetí granát do střechy levého křídla Kapitolu a explodoval uvnitř budovy. Teď už se naši viditelně zastříleli a projektily jen pršely ve čtyř až pětivteřinových odstupech. Prakticky každý včetně televizního štábu prchal do úkrytů, ale jeden nebojácný kameraman zůstal na svém stanovišti. Díky jemu jsme viděli všude tryskat úchvatné gejzíry ohně a oceli, padající rozbité zdivo a hořící vozy, hned uvnitř a pak zase v okolí Kapitolu, které si vybíraly krvavou daň od biřiců despocie a zrady.

V necelých třech minutách bylo po všem, ale byl to ten nejúžasnější tanec, jaký jsem kdy viděl. Na obyvatelstvo u televizorů to muselo udělat mocný dojem!

Navíc byla dnes v Kalifornii i v New Yorku příležitost k ještě většímu nadšení! Městská rada v Los Angeles se sešla před obrazovkou k společnému sledování prezidentova proslovu ke Kongresu před odhlasováním několika dalších „protirasistických“ výnosů. A právě ve chvíli, kdy tady začínal ten úchvatný ohňostroj, vešli do shromáždění městské rady čtyři naši lidé s padělanými policejními průkazy a naházeli do místnosti ruční granáty. Osm členů rady na místě zahynulo a našim se podařilo bez problému uniknout.

Jen hodinu předtím vystřelili newyorští členové naší organizace z bazooky[3] na letadlo, v němž odlétala na dovolenou do Tel Avivu skupina vysokých hodnostářů systému, většinou Židů. Pád letadla nepřežil nikdo!

Sečteno a podtrženo, pro organizaci to byl den naplněný činorodou prací! Cítil jsem se hodně povzbuzen takovým důkazem naší schopnosti zasadit systému současně několik tvrdých úderů, a totéž - jak věřím - platí i o všech našich kamarádech. Vzdor všemu rámusu, kouři a všeobecné zkáze, kterou náš útok na Kapitol vyvolal, přišla o život podle pozdějších zpráv pouze 61 osoba. Jsou mezi nimi dva kongresmani, jeden nižší ministerský úředník a čtyři nebo pět zaměstnanců Kongresu. Nicméně hlavní cena dnešního útoku spočívá  v psychologickém účinku a nikoli v počtu jeho obětí.

Tak předně jsme svými akcemi proti systému nesmírně získali na hodnověrnosti, ale ještě důležitější bylo, že jsme tím politiky a byrokraty naučili vzít na vědomí, že od dnešního dne není žádný z nich pro nás nedosažitelný. Mohou se v městech opevnit za ostnatým drátem  a hradbou tanků nebo se skrývat na svých venkovských sídlech za betonovými stěnami  s poplašnými systémy, ale přesto jsme schopni je dostat a zlikvidovat. Bezpečnost jim nemohou zaručit ani všichni ozbrojení strážci a neprůstřelné limuzíny celé Ameriky; s jejich bohorovným klidem je definitivně konec. Myslím, že na tuhle lekci už nikdy nezapomenou!

Teď proti nám ještě všichni běsní a zapřísahají se veřejnosti, že nás do jednoho vyhubí, ale jakmile dostanou čas k přemýšlení, začnou alespoň někteří z nich tak trochu uvažovat o „zpětné pojistce“.

Největší slabinou systému je jeho naprostá morální zchátralost. Počtem i palebnou silou nás nesmírně převyšují, ale všichni jejich vůdci a předáci myslí jenom na své vlastní zájmy. Jakmile se jim to bude zdát prospěšné, okamžitě systém zradí.

Momentálně ještě nepotřebují vědět, že všichni nevyhnutelně skončí na šibenici. Jen ať si myslí, že se s námi mohou dohodnout, aby si tím po zhroucení systému zachránili krky. Jenom Židé se ohledně takové vyhlídky do budoucna neoddávají žádným iluzím.

Pokud jde o obyvatelstvo, je ještě příliš brzy odhadovat, jaké spektrum reakcí na dnešní činy se u něj projeví. Většina lidí bude přirozeně věřit jen tomu, co se jim k věření servíruje. V zásadě jen chtějí, aby byli necháni v klidu u svého piva a televizorů, jak se na nich zpětně odráží mentalita filmových reklam a televizních sitcomů,[4] jimiž je systém nepřetržitě krmí.

Přesto musíme pečlivě sledovat, co obyvatelstvo cítí jednak vůči systému, jednak k nám. Jakkoli bude většina lidí systém podporovat, dokud jejich lednice zůstanou plné, zbývá nám pouze tato veřejnost k získávání nových členů na vyrovnávání vlastních ztrát.

Naše současná neschopnost resp. nemožnost rekrutování nových členů dělá všem velké starosti. Říká se dokonce, že za poslední dva měsíce jsme ve washingtonské oblasti nezískali ani jediného člena, ale současně jsme ztratili asi 15 procent svých lidí. Doufám, že jinde na tom tak špatně nejsou.

Ze všech skupin obyvatelstva, z nichž jsme se snažili získat nové členstvo, nás nejvíc zklamali „konzervativci“ a „pravičáci“. Jsou to největší spiklenečtí tlučhubové na světě - a také největší zbabělci! Jejich zbabělost předčí už jen jejich hloupost.

Mezi konzervativci nyní kolující teorie spiknutí říká, že organizace je vlastně ve službách systému. Jsme prý jenom placení provokatéři, jejichž úkolem je rozpoutat peklo teroru, aby systém mohl ospravedlnit svá kontrarevoluční a protirasistická opatření. Kdybychom přestali rozhoupávat loďku, bylo by to pro všechny mnohem snazší. Je lhostejné, zda sami té teorii věří nebo ne - rozhodně je jim vítanou výmluvou, aby se k nám nemuseli přidávat.

Dalším extrémem jsou radikálové, reagující spolehlivě jako při kolenním reflexu. Své nadšení pro radikalismus, které ještě před pár lety považovali za módní, zapomněli přesně  v tom okamžiku, kdy jsme se skutečnými radikály stali my. Ideologicky se řídí komentáři svých estétských časopisů a momentálně je v módě stát bezvýhradně za systémem. Svým způsobem jsou liberálové stejně bezhlaví a snadno manipulovatelní jako konzervativci, přestože se rádi chlubí svou kultivovaností a vzdělaností.

Křesťané představují dost pestrou skupinu. Někteří z nich patří k našim nejoddanějším a nejsmělejším členům. Jejich odpor vůči systému spočívá - vedle našich důvodů - i na poznání role, kterou systém hraje v podvracení a pervertování křesťanství. Ale všichni ti, kteří se stále ještě hlásí k oficiálním církvím, jsou proti nám. Uchvácení křesťanských církví Židy i zkorumpování jejich duchovenstva je v zásadě už totální. Tito prostituti kazatelen každou neděli ohlupují své ovečky přesně podle intencí systému a přijímají za to svých třicet stříbrných v podobě „studijních“ stipendií, podporovaného tisku, honorářů za projevy i udělování velkoryse dotovaných cen za „sbratřování“.

Podobně rozpolcenou skupinou jsou i takzvaní svobodomyslní. Zhruba polovina podporuje systém a druhá je proti němu. Jak už to ale bývá, všichni jsou proti nám. Těm z nich, kteří jsou proti systému, připadáme my jako větší nebezpečí. Jak poroste naše hodnověrnost, bude stále víc svobodomyslných systém podporovat, a jejich případné využití pro naše účely se zdá být zcela vyloučené.

Je ostatně jen malá naděje, že bychom dokázali proniknout do různých ideologických okruhů obyvatelstva. Pokud vůbec nějaké rekruty získáme, pak jen mezi těmi, kdo dosud nějaké ideologii nepropadli. Systémovému vymývání mozků se naštěstí zatím ještě nepodařilo všem změnit chorobně mysl. V zemi jsou pořád miliony opravdových lidí, nevěřících propagandě systému, skutečných lidí, kteří se nenechali svést k životu na úrovni dobytka, tak jako mnozí žijící už jen pro uspokojení svých pudů. Jak ale takové lidi motivovat, aby se k nám přidali?

Život je dnes stále ohavnější, víc a víc požidovštělý, ale pořád je ještě do jisté míry pohodlný a komfort je nejhorší zhoubou, největším producentem zbabělců. Docela to už vypadá tak, jako bychom do svých sítí ulovili všechny skutečné revolucionáře, kteří momentálně v Americe zbývají. Nyní se musíme rychle naučit, jak a kde získávat další.

17. listopad: Dnes nás navštívil Harry a tak jsem se dozvěděl některé podrobnosti o pondělním minometném útoku na Kapitol. Celou akci provedli jen tři lidé: Harry a muž, který mu pomohl dopravit součásti minometu s municí na předem vyhlédnutou odpalovací základnu a tam všechno sestavit ke střelbě, a dále jedna mladá žena, která byla jako pozorovatel ukrytá v parku vzdáleném několik bloků od Kapitolu. Odtud pak rádiem vysílala pomocníkovi příslušné korektury, zatímco Harry spouštěl miny do hlavně. Předpokládaná přesnost střelby, jak jsem ji předem vypočítal, byla téměř perfektní.

Na akci ovšem spotřebovali všechnu munici ráže 81 mm, které jsme se zmocnili minulý měsíc v Abardeenu, a Harry chtěl vědět, zda bych mohl ještě nějakou vyrobit. Vysvětlil jsem mu obtíže, které jsou s tím spojené.

Bomby vyrobit můžeme, a to dokonce i hodně komplikované, ale u minometných projektilů je to něco jiného; na naše možnosti jsou příliš složité. Všechno, co bych snad dokázal vyrobit, by bylo ve srovnání se skutečnými minami hodně primitivní a také daleko od potřebné přesnosti. Abychom mohli i nadále používat náš minomet, budeme prostě muset „vybílit“ jiný zbrojní sklad i se všemi riziky, která jsou s tím spojena.

Další záležitostí, kterou jsme s Harrym probírali, je série drobných bombových útoků z posledních dvou nebo tří dnů. Bylo jich po celé zemi nejméně sto včetně čtyř ve Washingtonu, které jsou pro mě hádankou nejen ohledně cílů - banky, obchodní domy, kanceláře akciových společností -, ale i svým amatérským provedením. Vypadá to, jako by policie objevila víc nevybuchlých než opravdu odpálených bomb.

Harry mi potvrdil podezření, že pumové útoky nejsou dílem organizace; přinejmenším ne v naší oblasti. Jak se zdá, zcela neúmyslně jsme podnítili k náhlé aktivitě latentní anarchisty nebo kdovíkoho dalšího. Masmédia to všechno samozřejmě připsala na náš účet, což je nám vzhledem k amatérské úrovni sice poněkud trapné, ale samotný jev naznačuje ne právě špatný vývoj. Přinejmenším teď bude tajná policie ještě víc zaměstnána, což snad trochu uvolní přímý tlak na nás.

Vzrůst nihilismu, k němuž systém tak dlouho podněcoval, se teď možná vyplatí víc nám než jemu. V tomto ohledu jsem dnes i já udělal jednu poměrně zajímavou zkušenost.

Musel jsme do Georgetownu, abych tam odstranil drobnou závadu na rádiovém přístroji. Georgetown, dříve nejelegantnější část Washingtonu, se stal obětí stejného moru, jaký změnil i ostatní části hlavního města v betonovou džungli. Většina elegantních obchodů ustoupila teploušským barům, masážním salónům, obchodům s pornografií, lihovinami a podobným výnosným podnikům. Chodníky jsou poseté odpadky a všude se to hemží černochy, kteří se tam dříve vyskytovali jenom velmi zřídka. Protože je to móda, bydlí tam stále ještě hodně bílých, ale na vznešených měšťanských domech jsou okna zatlučena prkny a mnohé jsou obsazeny squattery, většinou mladými vyděděnci, kteří utekli z domova.

Jejich život je zoufalá a bezcitná existence. Žebrají na ulicích, prohrabávají se v odpadcích a příležitostně i kradou; některé z dívek občas sáhnou k prostituci. Jak jsem si až dodnes myslel, prakticky všichni žijí permanentně v narkotikovém omámení. Od té doby, co systém zrušil drogové zákonodárství, lze k heroinu přijít stejně snadno a levně jako k obyčejným cigaretám.

Policie takovou mládež nechává obecně na pokoji, přestože jsme slyšel hrůzostrašné vyprávění o tom, co se někdy mezi nimi děje. Ve svých tvrzích, domech se zatlučenými okny, kde si vaří, jedí spí, souloží, rodí, pumpují si žíly drogami a umírají, se vlastně vrátili k předcivilizačnímu životu. Kvetou mezi nimi pomatené náboženské kulty s kouzly a zaříkadly. Zvláště často se tam vyskytují nejrůznější druhy uctívání ďábla, upomínající na staré semitské rituály. Říká se, že tam dochází i k rituálnímu mučení a vraždám, stejně jako k rituálnímu kanibalismu, sexuálním orgiím a ostatním nám cizím praktikám.

Když jsem skončil svou práci pro jednotku 4, která má několik neměšťáckých členů, a proto mohla dobře do tamějšího prostředí zapadnout, a právě jsem se vracel na stanici autobusu, spatřil jsem dnes už dosti běžnou příhodu. Dva mladí výtržníci, podle vzhledu Portorikánci nebo Mexičani, zápasili na chodníku s rusovlasou dívkou a snažili se jí vtáhnout do průjezdu.

Obezřele jednající občan dnešních dnů by celou scénu bez povšimnutí minul; zastavil jsem se, chvíli sledoval dění a pak jsem se k zápasícímu triu rozběhl. Mým postupem byla pozornost obou přičmoudlíků odvrácena do té míry, že se dívce podařilo vyprostit. Prohlíželi si mě nepřátelsky, vykřikovali ještě nějaké vulgárnosti, ale už se nesnažili chytit dívku, která se rychle vzdalovala.

Otočil jsem se a pokračoval svou cestou. Dívka přede mnou mezitím zpomalila a to mi dovolilo ji dostihnout. S pláčem mi poděkovala a pokusila se o vřelý úsměv. Vlastně byla docela hezká, ale ošuměle oblečená, a rozhodně ne starší než sedmnáct - zjevně také jedna z mnoha georgetownských „bezprizorných“.

Cestou mi řekla hodně zajímavého, ale první dílčí informací, kterou jsem z ní vylákal, bylo, že už dva dny nejedla a má hlad. Zastavili jsme se u kiosku a objednal jsem jí hamburger a něco k pití.  Je pochopitelné, že tím dostala jen ještě větší hlad, a tak následoval druhý hamburger a brambůrky.

I během jídla mluvila dál, a tak jsem se od ní dozvěděl některé opravdu zajímavé věci. Tihle vyděděnci vedou mnohem pestřejší život, než jsem si myslel. Jsou tam například na drogách úplně závislé kolonie i takové, které jejich užívání striktně odmítají, dále jsou rasově smíšené kolonie i zcela bělošské a existují také čistě mužské „vlčí smečky“.

Elsa - tak se tedy jmenovala - mi řekla, že sama s drogami nikdy neměla co dělat. Před dvěma dny kvůli nějakému sporu opustila skupinu, s níž dosud žila, a právě když jsem šel náhodou okolo, snažili se jí odvléct do doupěte jedné takové „vlčí smečky“.

Také mi dala několik dobrých tipů na pravděpodobné původce nedávných bombových útoků, nad nimiž jsme si s Harrym marně lámali hlavu. Její přátele podle všeho mají povšechnou vědomost o tom, že některé ze zdejších kolonií „se do toho pustily, však víš, a policajtům pořádně zatopily“.

Jak se zdá, Elsa je absolutně nepolitická a o bombové útoky se nijak nestarala. Nechtěl jsem však na ní příliš vyzvídat, aby si snad nemyslela, že jsem od policie, a tak jsem na toto téma příliš nenaléhal.

Za daných okolností jsem si nemohl dovolit ji přivést na základnu, ale přesto jsem musel s takovým pokušením bojovat. Když jsme se rozcházeli, podstrčil jsem jí pět dolarů a ona mě ujistila, že si bez problému najde přístřeší u nějaké skupiny.

Bylo pravděpodobné, že se vrátí k té, kterou nedávno opustila. Dala mi také příslušnou adresu, abych ji mohl někdy vyhledat.

Když jsem pak o tom večer přemýšlel, zdálo se mi, že bychom se snad měli pokusit vyhlédnout si potenciálně možné spojence mezi těmito mladými vyvrženci. Jako jednotlivci jistě nedělali žádný velký dojem, ale určitým kolektivním způsobem by mohli být použitelní. Ať už tak nebo tak, jistě věc stojí za další úvahu.