Kapitola V

3. října 1991: Kvůli nezbytnému podělkování kolem domu jsem přerušil svou práci na projektu FBI. Včera večer jsem dokončil vnější poplašný systém a dnes jsem pokračoval v namáhavém dokončování únikové chodby. Podél stran i vzadu za budovou jsem zahrabal souvislou řadu desek, citlivých na dotek, které jsou elektricky napojené na výstražnou svítilnu a bzučák. Jde o desky, jaké se dávají pod rohožky vnitřních dveří prodejen, aby upozornily na vstupujícího zákazníka. Jsou to v podstatě přes půl metru dlouhé kovové pásy, vodotěsně zatavené do pružné plastikové desky. Venku nejsou k rozeznání, protože jsem je zakryl slabou vrstvou zeminy, ale jakmile by na ně někdo vstoupil, okamžitě nám dají příslušný signál.

Vpředu před domem jsme stejnou metodu nemohli použít, protože celá plocha je pokryta betonem příjezdu a parkoviště. Když jsem nejprve uvažoval o ultrazvukovém senzoru a později jej zase zavrhl, rozhodl jsem se nakonec pro fotoelektrický paprsek mezi dvěma železnými sloupky plotu, stojících na obou stranách betonové plochy.

Aby si nikdo nevšiml světelného zdroje a fotobuňky, bylo třeba osadit zdroj dovnitř sloupku a na druhý připevnit velmi malý a nenápadný reflektor. Musel jsem zkusmo vyvrtat několik otvorů a udělat spoustu další piplavé práce, než konečně všechno náležitě fungovalo. Katy mi pomáhala s upevněním reflektoru a já jsem mezitím směroval světelný paprsek a fotobuňku. Byl to ostatně její nápad, podle nějž jsem poplachový systém v budově změnil tak, aby nás varoval nejen tehdy, když nějaký vetřelec vstoupí na desky nebo přeruší světelný paprsek, nýbrž současně spustí i elektrické hodiny v garáži. Toto vylepšení nám zaručovalo, že budeme vždy vědět, zda jsme zde v době naší nepřítomnosti neměli nezvanou návštěvu.

Při odklízení nakupených prázdných plechovek od oleje, špinavých hadrů a nejrůznějšího odpadu z opravářské jámy v garáži jsme objevili, že z ní vede odpadní kanál, zakrytý železnou mřížkou v betonové podlaze.

Po rozbití mřížky se ukázalo, že odpadní kanál tvoří betonová roura o průměru asi 1,2 metru, kterou lze poměrně snadno prolézt. Roura vedla k velkému otevřenému odpadnímu kanálu, vzdálenému nějakých 400 metrů, a průběžně do ní ústilo asi dvanáct slabších rour, vedoucích zřejmě od pouličních jímek.

Volný otvor hlavního kanálu byl zabezpečen mříží z půlcoulových železných kulatin zapuštěných do betonu.

Dnes jsem se s pilkou na železo protáhl naším tunelem až k vyústění kanálu a železné pruty jsem všechny přeřezal až na dva. Mříž tak sice pořád držela v původní poloze, ale s trochou námahy ji bylo možné zase kdykoli ohnout na stranu a vylézt ven.

Také jsem si to hned vyzkoušel a trochu se rozhlédl po okolí. Strana k příkopu byla hodně zarostlá, což zabezpečovalo dobré krytí před nedalekou silnicí a pro přilehlé stavby nebylo vidět ani na naši budovu, ani na tu část vozovky, která s ní hraničila. Vlezl jsem zase zpátky do kanálu a po nějakém úsilí se mi podařilo vrátit mříž do původní polohy.

Předešlí uživatelé garáže museli nejspíš po léta vylévat starý olej přímo do odvodňovacího kanálu, protože na jeho dně při ústí do garáže byla na dobré čtyři palce tlustá, černá a hustě mastná vrstva. Když jsem se pak zase vrátil, byl jsem tím svinstvem ušpiněný od hlavy k patě.

Harry a George byli mimo dům a tak mě Katy přiměla svléknout a přímo v montážní jámě mne z nejhoršího ostříkala z hadice - teprve pak mi dovolila jít se nahoru vysprchovat. Rozhodla také, že boty a oblečení jsou už zcela nepoužitelné a rovnou všechno vyhodila. Když jsem vstupoval pod studenou sprchu, znovu jsem zalitoval, že jsme si s Harrym nenašli čas k nainstalování teplé vody do našeho provizoria.

6. říjen: Dnes jsem dokončil zážehový mechanismus bomby, kterou použijeme proti FBI. Vyrobit spouštěcí mechanismus bylo poměrně snadné, ale až do včerejška jsem byl zdržován v další práci kvůli vybuzovači, protože jsem pořád ještě nevěděl, jakou výbušninu opravdu použijeme.

Lidé z jednotky č. 8 plánovali vyloupení nějakého washingtonského skladiště sítě metra, ale až do včerejška se jim nedařilo. Dokázali se pouze zmocnit dvou bedniček trhací želatiny, z nichž jedna navíc nebyla plná - úhrnem méně než 50 kilo.

Přinejmenším to však vyřešilo můj hlavní problém. Trhací želatina je dostatečně citlivá, aby jí bylo možné zažehnout mou amatérskou rozbuškou, přičemž 50 kilo bohatě stačilo přivést k výbuchu hlavní nálož, pokud jednotka 8 dodá ještě další výbušninu; teď už bylo lhostejné, jaké kvality a druhu.

Zhruba dvě kila trhací želatiny jsem zabalil do prázdného kanystru od jablečného protlaku, připravil ji k výbuchu, nahoru jsem dal baterie se spínačem a celek jsem propojil s malým páčkovým vypínačem na konci šestimetrové prodlužovačky. Až naložíme náklaďák výbušninou, položíme kanistr dozadu na dvě bedny s trhací želatinou. Budeme také muset provrtat malé otvory mezi ložným prostorem a kabinou vozu, abychom jimi prostrčili prodlužovačku a vypínač.

Potom buď George nebo Harry - nejspíš ten - odjede s náklaďákem k zásobovací rampě v areálu FBI. Dříve než vystoupí z vozu, zapne přepínač a spínací hodiny začnou odměřovat čas. O deset minut později náklad výbušniny exploduje. Pokud nám bude přát štěstí, bude to konec budovy FBI - a hlavně nového computerového komplexu pro vládní systém identifikačních karet v ceně tří miliard dolarů!

Když před nějakými šesti nebo sedmi lety začali vypouštět „pokusné balónky“ kvůli reakci veřejnosti na nový systém registračních karet, tvrdilo se nám, že hlavní účel nového systému spočívá ve vyhledávání nelegálních cizinců a jejich následném vykázání ze země.

Přestože se už tehdy někteří občané stavěli k celému plánu nedůvěřivě, ostatní vysvětlení vlády o nezbytnosti kartového systému hladce spolkli. Mnozí odboráři to považovali za dobrou myšlenku, protože v období vysoké nezaměstnanosti pohlíželi na ilegální cizince jako na ohrožení svých pracovních míst, zatímco liberálové plánu oponovali proto, že se jim zdál „rasistický“ - prakticky snad žádný z ilegálních přistěhovalců není běloch. Když později vláda přiznala státní občanství každému, komu se podařilo proklouznout přes mexickou hranici a zdržovat se po dva roky v zemi, zmizela i slavná liberální opozice s výjimkou tvrdého jádra „liberálů“, které zůstalo nedůvěřivé.

Pro systém bylo až k pláči snadné oklamat a zmanipulovat lidi, ať už to byli poměrně naivní konzervativci nebo rádobyvzdělaní „liberálové“ bez přirozených instinktů. Dokonce i ti z liberálů, kteří už od přirozenosti smýšleli nepřátelsky o každé vládě, se nechali zastrašit do té míry, že drželi hubu a krok, když „Velký Bratr“ oznámil, že nový systém identifikačních karet je nezbytný k dopadení a eliminování rasistů, tedy nás.

Kdyby byla svoboda amerických lidí jediným, oč tu šlo, byla by organizace jen stěží ospravedlnitelná. Američané své právo na svobodu ztratili; otroctví je spravedlivý a přiměřený stav pro lid, který už natolik ochabl, že se všemu bezmyšlenkovitě, lehkověrně a pomateně poddává.

Ve skutečnosti již otroky jsme. Ďábelské, rafinované a cizozemské menšině jsme dovolili spoutat naše duše a myšlení. A tyto duchovní okovy jsou příznačnějším znakem otroctví než ocelová pouta, která nás nakonec také neminou.

Proč jsme se nevzbouřili před pětatřiceti roky, kdy nám skutečně vzali naše školy a nahradili je rasově smíšenou džunglí? Proč jsme jen před padesáti lety nevyhodili všechny ze země, místo abychom jim dovolili udělat z nás kanónefutr v jejich špinavé válce na ujařmení Evropy?

Je tu ovšem něco ještě závažnějšího - proč jsme před třemi roky nešli na barikády, když nám začali brát zbraně na naší obranu? Proč jsme tehdy v morálně oprávněné zuřivosti nevytáhli tyhle arogantní cizince na ulici a neprořízli jim hrdla? Proč jsme je na každém nároží Ameriky neupálili na hranicích? Proč jsme definitivně neskoncovali s tímto odporným  a nekonečně hltavým klanem, s tou morovou nákazou z východních stok, místo abychom se pokorně nechali odzbrojit?

Odpověď na všechny otázky je lehká. Jistě bychom se byli vzbouřili, kdyby se pokusili udělat naráz všechno to, co na nás vložili v průběhu padesáti let. Když však byly naše nynější řetězy sotva postřehnutelně kovány článek po článku, nechali jsme si je bez odporu nasadit.

Přidání pouhého jednoho článku řetězu nikdy nestačilo, abychom se nad tím vzrušili. Vždyť vypadalo snadnější a bezpečnější nechat prostě všechno plavat.  A čím hlouběji jsme sklouzli, tím bylo pro ně jednodušší postoupit o další krok dál.

Mají-li někteří lidé naší rasy přežít, aby mohli napsat příběh tohoto věku ohledně rozkladu, který společnost svobodných lidí proměnil na stádo mluvícího dobytka, pak pro budoucí historiky bude rovněž velice důležitým úkolem prozkoumat, jaký poměrný podíl na tom mělo promyšlené a soustavné řízení, a co připadá na samočinný vývoj.

Jinými slovy řečeno - mohli bychom všechno to, co se s námi stalo, právem klást za vinu výhradně záměrnému podrývání, prováděném pomocí záludné propagandy zmanipulovaných masmédií, škol, sekt a vlády, nebo musíme část viny připsat osudné dekadenci, tj. duch oslabujícímu životnímu stylu, kterému se západní národy v 20. století oddaly?

Nejspíš jsou obě věci vzájemně propletené a je těžké rozpoznat, které příčiny lze činit odpovědnými v tom kterém případě. Vymývání mozků nám udělalo dekadenci stravitelnější - a dekadence oslabila naši schopnost odporu vůči vymývání mozků. V každém případě jsme již příliš blízko stromů, než abychom ještě dokázali jasně rozeznat kontury lesa.

Jedna věc je však zcela jistá, že totiž je ve hře víc než jenom naše svoboda. Pokud organizace nyní nedostojí svému poslání, bude ztraceno všechno - naše dějiny, dědictví, bez užitku prolitá krev i usilování o něco vyššího po tolik tisíciletí. Nepřítel, proti němuž bojujeme, hodlá úplně zničit rasový základ naší existence. Nebude mít význam žádná omluva pro náš nezdar, protože pak si ji bude moci vyslechnout jen hemživá horda bezvýznamných mulatských zombie. Pak už nebudou bílí lidé, kteří by se nad námi zamýšleli, ani aby nás obviňovali ze slabosti, ani aby nám odpustili naši pošetilost.

Jestliže ztroskotáme, bude narušen i velkolepý Boží plán a tato planeta se bude pohybovat kosmem bez vyšších bytostí jako před miliony let.

11. září: Tak ráno to konečně bude! S operací FBI začneme i přes neúspěch jednotky 8 obstarat tolik výbušniny, kolik bychom si přáli.

Definitivní rozhodnutí o tom padlo dnes pozdě odpoledne na základně jednotky 8. Byl jsem tam s Harrym za přítomnosti štábního důstojníka revolučního velitelství, což bylo znamením důležitosti, jakou organizace této operaci přikládá.

Členové revolučního velitelství se obvykle nezapojují do akcí jednotek na úrovni možného rizika. Rozkazy dostáváme a výsledky hlásíme WFC (Washington Field Command), kde se pohovoru občas zúčastní i představitel východního velitelského ústředí, ale jen v takových případech, kdy je třeba rozhodnout o mimořádně závažné záležitosti. Předtím jsem se účastnil porady s příslušníkem revolučního velitelství jen dvakrát a vždy šlo o zásadní rozhodnutí ohledně mnou navrženého přístroje na předávání zpráv; to bylo přirozeně ještě v době, než jsme přešli do ilegality.

Není tedy divu, že přítomnost majora Williamse (nejspíš krycí jméno) na dnešní poradě na nás všechny udělala silný dojem. Spolu s Harrym jsme byli k účasti vyzváni proto, že já zodpovídám za správnou činnost nálože a on za její dopravu na místo určení.

Hlavním důvodem porady byl neúspěch jednotky 8 při obstarávání nezbytného minimálního množství výbušniny, které podle Sandersova i mého odhadu potřebujeme k přesvědčivému úspěchu. Ed Sanders je vojenský expert jednotky 8 a (což je poněkud pikantní) bývalý agent FBI, ale právě díky tomu dobře obeznámený s konstrukcí a prostorovým uspořádáním našeho cíle.

Co možná nejpřesněji jsme si spočítali, že ke zničení podstatné části budovy i nového computerového střediska ve 2. suterénu budeme potřebovat nejméně pět tun TNT nebo jiné srovnatelné výbušniny. Pro naprostou jistotu jsme však raději požadovali deset tun. Místo toho jsme teď měli jenom necelé dvě a půl tuny a navíc většinu z toho tvoří dusíkaté umělé hnojivo, které je pro naše účely mnohem méně účinné než TNT.

Po prvních dvou bednách s trhací želatinou se sice jednotce 8 ještě podařilo odcizit necelých 200 kilo dynamitu z jiné stavební ohrady metra, ale definitivně jsme se museli vzdát naděje, že takto dokážeme dát dohromady potřebné množství. Při stavbě metra se sice každý den používá poměrně velké množství výbušniny, ale ta se skladuje jen v drobném balení, a přístup k ní je navíc velice obtížný a riskantní; při jedné krádeži dynamitu dva členové jednotky 8 jen stěží vyvázli.

Minulý čtvrtek, kdy už byla plánovaná akce za dveřmi, se tři muži jednotky 8 vypravili na noční přepad skladiště farmářských potřeb v blízkosti Fredericksburgu asi padesát mil odtud na jih. Nenašli tam žádnou skutečnou výbušninu, ale už zmíněné dusíkaté hnojivo. Sebrali všechno, co se dalo, tedy celkem 44 padesátikilových pytlů.

Pokud se tento materiál zcitliví olejem a pevně slisuje, hodí se pak jako účinná výbušnina k odstřelení velkého množství zeminy a skal. Původní plán však vyžadoval bombu, která by neměla zúžené těžiště účinku a přesto by dokázala prorazit dvě železobetonová podlaží a současně explozí vyvolat tlakovou vlnu schopnou strhnout i celou frontu pevně postavené budovy.

Konečně před dvěma dny udělala jednotka 8 to, co měla udělat už dávno. Tři mládenci, kteří předtím již obstarali dusičnaté hnojivo, se vypravili svojí dodávkou do Marylandu vyloupit vojenský arzenál. Z toho, co mi Ed Sanders řekl, jsem vyrozuměl, že mají v arzenálu svého „legála“, který jim při akci pomůže.

Nicméně až do dnešního odpoledne se neohlásili a revoluční velitelství už nechce s akcí déle čekat. Pro a proti plánu s tím, co máme k dispozici, mluví následující:

Systém nás poškozuje ustavičným zatýkáním „legálů“, na nichž z větší části závisí financování organizace. Pokud by se tok peněz přerušil, musely by se naše podzemní jednotky z nezbytnosti houfně „specializovat“ na loupežné přepady, aby si opatřily nezbytné živobytí.

Revoluční velitelství proto soudí, že je zcela nezbytné ihned zasadit systému úder, který by nejen zamezil zatýkání našich „legálů“, ale pozdvihl i morálku celé organizace blamováním systému a podáním důkazu naší akceschopnosti. Z Williamsových slov jsem vyrozuměl, že tyto dva cíle jsou dokonce ještě naléhavější než původní záměr zničení databanky.

Když ovšem na druhé straně povedeme proti politické policii úder, který nezpůsobí žádnou skutečnou škodu, nejenže nedosáhneme svého cíle, nýbrž tím i předčasně odhalíme nepříteli své úmysly a taktiku, a tak si i výrazně ztížíme naději na pozdější zničení ústředního computeru. Toto stanovisko zastával Harry, který si vždy zachovával chladnou hlavu a nenechával se momentálními potížemi odvádět od pozdějších cílů. Je však také dobrý voják, naprosto připravený přispět svým dílem k zítřejší akci, přestože osobně zastává názor, že by bylo lepší počkat do té doby, než si budeme naprosto jisti, že věc provedeme důkladně.

Jsem si jist, že i revoluční velitelství dobře znalo nebezpečí tak ukvapené akce, nicméně muselo vzít v úvahu i početné faktory, o nichž jsme nic nevěděli. Williams je přesvědčen o naprosté nezbytnosti okamžitého „nasypání písku do soukolí“ FBI, protože jinak nás rozdrtí jako parní válec. Proto se také dnes odpoledne točila debata hlavně kolem zásadní otázky, jakou asi škodu dokážeme způsobit se současným množstvím výbušniny.

Pokud bychom podle původního plánu zajeli hlavním vjezdem zásobovací rampy do budovy FBI a nechali tam nálož vybuchnout, pak k explozi dojde na velkém ústředním nádvoří, které je obklopeno pevným zdivem a navíc nahoře otevřené. Ed i já jsme se shodovali v tom, že s daným množstvím výbušniny nemůžeme v tom případě způsobit žádné skutečně vážné strukturální škody.

Mohli bychom sice zpustošit všechny kanceláře, jejichž okna přiléhají do dvora, ale nedalo se počítat s tím, že by exploze strhla vnitřní zdi nebo dokonce prorazila do suterénu s computerem. Zabijeme možná několik stovek lidí, ale mašinérie FBI poběží velmi pravděpodobně dál.

Sanders snažně naléhal, aby se jeho jednotce dopřál ještě jeden den na obstarání většího množství výbušniny, ale jeho důvody zněly nepřesvědčivě, protože se jí to během posledních dvanácti dnů nepodařilo. A protože každý den je zatýkána téměř stovka našich „legálů“, nemůžeme už riskovat ani dvoudenní odklad, řekl Williams, a to ani v případě naprosté jistoty, že si v příštích dvou dnech všechno potřebné také obstaráme.

Nakonec jsme se rozhodli pro pokus umístit bombu přímo v prvním suterénu, k němuž vede zásobovací vjezd z 10. ulice vedle hlavního vstupu do areálu. Pokud necháme bombu explodovat v podzemí hlavního dvora, uzavřený prostor podstatně zvýší její účinnost. Velmi pravděpodobně se zřítí strop druhého suterénu a pohřbí pod sebou i celý computer. Navíc se tím zničí většina a možná i všechna komunikační a energetická zařízení, která jsou tam umístěna. Velkou neznámou ovšem zůstává, zda bomba způsobí budově takové strukturální škody, aby byla na delší dobu zcela nepoužitelná.

Nevýhodou této varianty je skutečnost, že se tam přejímá poměrně málo dodávek, a proto je vjezd obvykle zamčený. Harry se proto rozhodl, že v případě potřeby prostě bránu náklaďákem prorazí.

Tak se to mělo stát; zítra večer už budeme chytřejší!