Kapitola VI

13. říjen 1991: Včera v 9,15 explodovala bomba v hlavním stanu FBI. Jak se ukázalo, naše starosti kvůli poměrně malému množství výbušniny byly naštěstí liché - škody jsou nesmírně velké. Zcela jistě jsme zastavili provoz v hlavním stanu FBI přinejmenším na týdny a podle všeho se nám podařilo zničit i nový computerový komplex.

Můj včerejší pracovní den začal už krátce před pátou, když jsem Edovi pomáhal v garáži mísit čpavkový dusičnan s olejem. Padesátikilové pytle jsme postavili do řady a shora jsme do nich šroubovákem propíchali tak velké otvory, aby se do nich vešlo zúžené ústí nálevky. Přidržoval jsem po řadě pytle i nálevku a Ed do každého nalil po galonu oleje.

Pak jsem otvor uzavřel velkým kusem lepicí pásky a obrátil pytel spodkem nahoru, aby se obsah promísil, zatímco si Ed doplňoval olejovou konvici. Na všech 44 pytlů jsme potřebovali téměř tři hodiny a cítil jsem se dost vyčerpaný.

Tou dobou byli George a Harry venku, aby „obstarali“ vhodný náklaďák.

Na pouhé dvě a půl tuny výbušniny jsme nepotřebovali žádný návěsový tahač a proto jsme se rozhodli pro nenápadnou dodávku, která patřila jedné firmě s kancelářskými potřebami. George a Harry proto vůz sledovali svým autem a když zastavil a řidič - černoch - otevřel boční dveře a chystal se vyložit náklad, Harry k němu přiskočil a rychle a tiše ho vyřídil nožem.

Pak zamířil dodávkou do naší garáže a George jej následoval v našem autě. Vrátili se právě ve chvíli, kdy jsme s Edem skončili svou práci; oba si byli jisti, že je nikdo cizí při akci nezpozoroval. Potřebovali jsme pak ještě další půlhodinu k vyložení asi půl tuny kopírovacího papíru a ostatního kancelářského zboží. Pak jsme do vozu opatrně narovnali bedničky s dynamitem i pytle s výbušným strojeným hnojivem a nakonec jsem kabel a spínač rozbušky prostrčil mezerou v ložném prostoru do kabiny. Mrtvolu řidiče jsme nechali ležet vzadu v autě.

George a já jsme jeli naším autem k budově FBI a Harry nás sledoval v dodávce. Měli jsme v úmyslu zaparkovat v blízkosti nákladního vjezdu na 10. ulici a sledovat, až se zásobovací vjezd do podzemí otevře pro další auto. Harry zatím v „naší“ dodávce čekal o dva domovní bloky dál na náš signál přenosným vysílačem.

Při projíždění okolo budovy FBI jsme však postřehli, že vjezd do podzemí je otevřený a nikdo není v dohledu. Ohlásili jsme to Harrymu a jeli jsme dál o sedm nebo osm bloků, než se nám podařilo najít dobré parkovací místo. Pak jsme se šli pomalu zpátky a sledovali přitom hodinky. Byli jsme vzdáleni ještě dobré dva bloky, když se nám pod nohama zachvěl chodník; o vteřinu později nás zasáhla tlaková vlna výbuchu a ohlušující třesk následoval mohutný dunivý rachot, umocněný ještě tříštivým zvukem skla všude kolem nás.

Skla výkladů vedle nás i tuctů dalších v ulici výbuch vyrazil a roztříštil. Blyštivý, ale smrtící déšť po několik vteřin padal z horních poschodí okolních domů a nakonec se na nás se shora přivalil smolně černý sloup kouře.

Proběhli jsme kolem zbývajících dvou bloků a byli jsme zděšeni, že hlavní stan FBI vypadá na první pohled úplně nedotčený až na to, že většina okenních skel byla pryč. Šli jsme k zásobovacímu vjezdu na 10. ulici, kolem nějž jsme před pár minutami projížděli. Z rampy, vedoucí do suterénu, vycházel hustý a dusivý dým; projít tudy by bylo nemožné.

Desítky lidí pobíhaly kolem nákladní rampy do vnitřního dvora, jiní zase vybíhali ven. Mnozí z nich krváceli z řezných ran a všichni měli v obličejích výraz zděšení a překvapení. George a já jsme se zhluboka nadechli a proběhli vjezdem. Nikdo nás nezadržel, nikdo si nás vůbec nevšímal.

Ve vnitřním dvoře se nám nabídl pohled na totální zpustošení. Až teď jsme viděli, že se celé křídlo budovy na Pennsylvania Avenue zhroutilo částečně do dvora a dílem na ulici.  V dlažbě dvora hned za troskami zřícené stavby zela obrovská díra a právě z ní vystupovaly sloupy černého dýmu.

Všude kolem ležely převrácené dodávky i osobáky, rozbitý kancelářský nábytek a trosky budovy - stejně jako i úděsně velký počet mrtvol. Nade vším visel těžký oblak černého dýmu, který změnil slunečné ráno v pološero a ostře nás pálil v očích i v plicích.

Postoupili jsme trochu dál do dvora, abychom mohli lépe odhadnout způsobené škody. Museli jsme se přitom až po kolena brodit mořem papíru, které se po naší pravici řinulo snad z dobré tisícovky rozbitých registratur. Vypadalo to, jako když se z jednoho horního poschodí zříceného křídla řítí vodopád na dvůr, kde už ležela asi šest metrů široká a 25 až 30 metrů dlouhá hromada kancelářských registratur, proložená vyvrhnutým obsahem, takže celý vnitřní dvůr byl pokryt papírem.

Když jsme se tak se smíšenými pocity zděšení a radostného vzrušení rozhlíželi, objevila se najednou snad jen metr od nás Harryho hlava, který se plazil ze štěrbiny v hromadě rozbitých registratur. Byli jsme tím pohledem náležitě šokováni, protože měl místo činu opustit hned po zaparkování dodávky a čekat na smluveném místě, kde jsme jej měli vyzvednout.

Když jsme se trochu vzpamatovali, v rychlosti nám vylíčil, jak se mu v suterénu dařilo všechno tak hladce, že se rozhodl počkat si na explozi v okolí. Když přijel na rampu v budově, raději hned zapnul spínací hodiny, aby v případě nečekaných komplikací už nemohl změnit své rozhodnutí. Ale žádné potíže nenastaly. Nebyl ani vyzván k zastavení a když přijel do suterénu, černý vrátný mu jen pokynul, aby klidně pokračoval. Na rampě se právě vykládaly jiné dva kamiony, ale Harry je objel a zastavil se svou dodávkou tak blízko středu křídla budovy na Pennsylvania Avenue, jak to jen bylo možné.

Měl po ruce sadu falešných dodacích listů pro případ, že by se po nich někdo ptal, ale ani to se nestalo. Pak už jen nenápadně proklouzl kolem vrátného na rampě a ven na ulici.

Tam v telefonní budce vyčkal do poslední minuty před výbuchem a pak zavolal do zpravodajské redakce Washington Post. Jeho stručné sdělení znělo: „Před třemi týdny jste vy a vám podobní nechali v Chicagu zavraždit Carla Hodgese. My si právě teď vyrovnáváme účet s vašimi kumpány u politické policie. Brzy za nimi půjdou i všichni ostatní zrádci. Ať žije bílá Amerika!“

Mělo je to řádně vyplašit a vyprovokovat k pár tučným titulkům a úvodníkům.

Harry nás při návratu k budově FBI předešel sotva o minutu, ale i té velice dobře využil. Ukázal nám na pár světlejších šedavých kotoučů kouře, které vystupovaly z chaotické hromady rozbitých registratur, odkud se před chviličkou tak nečekaně vynořil, a jen se na nás úkosem zašklebil, když vracel do kapsy svůj zapalovač - Harry je armáda jednoho muže, sám voják v poli.

Právě jsme se chystali zmizet, když jsem nablízku zaslechl sténání. Uviděl jsem mladou, asi dvacetiletou ženu, napůl zavalenou pod železnými dveřmi a jinými troskami. Pohledný obličej měla podrápaný a umazaný a zdála se být jen sotva při vědomí. Když jsem nazdvihl dveře, bylo vidět pohmožděnou a ošklivě zlomenou nohu, a z otevřené řezné rány na stehně stříkala krev.

Rychle jsem jí odvázal pásek z šatů a stehno jsem jím podvázal. Proud krve sice zeslábl, ale neustal úplně. Proto jsem jí ze sukně odtrhl kus látky, složil do provizorního obkladu a přitiskl na ránu, zatímco George vytáhl z boty šněrovadlo a obvaz jím upevnil. Tak opatrně jak to jen šlo jsme ji s Georgem zdvihli a odnesli na chodník. Když jsem jí tam srovnával nohu, hlasitě sténala.

Jak se zdálo, kromě rány na noze dívka neměla žádné jiné vážnější zranění, a pravděpodobně přežije - mnoho ostatních však ne. Když jsem se shýbal, abych zastavil krvácení mladé ženy, poprvé jsem si povšiml i sténání a křiku tuctů dalších zraněných na dvoře.

Necelých pět metrů od nás ležela bez hnutí další žena se zakrváceným obličejem a zející ranou po straně hlavy. Byl to hrozný pohled, který budu mít před sebou nejspíš až do konce života.

Podle posledních zpráv bylo výbuchem zabito nebo zahynulo pod troskami  asi 700 osob. V tom počtu bylo odhadem asi 150 lidí, kteří se v době exploze zdržovali v suterénu, ale jejichž těla ještě nebyla nalezena.

Nejspíš bude trvat dobré dva týdny, než se podaří odstranit trosky natolik, aby byl možný přístup do těchto míst, jak prohlásil v televizi moderátor. Podle této i ostatních zpráv, které jsme si včera a dnes vyslechli, lze téměř s jistotou předpokládat, že nová computerová ústředna v podzemí budovy byla buď zcela zničena nebo alespoň velice vážně poškozena.

Celý včerejší den i po značnou část dnešního jsme sledovali v televizi reportáže o tom, jak záchranné čety odklízejí mrtvé a raněné z budovy. Spočívala na nás hrozná tíha odpovědnosti, protože většina obětí našeho pumového atentátu byli jen obyčejní pěšáci, a mnohý z nich k systému s jeho chorou filosofií a rasu ničícími záměry nepatřil o nic víc než my.

Bohužel však už není žádná jiná cesta k zničení systému než utrpení tisíců nevinných lidí. Je to rakovinný nádor, který až příliš hluboko pronikl do našeho těla. A pokud systém nezničíme dříve, než nás zničí on, to znamená pokud jej nemilosrdně nevyřízneme ze svého zdravého těla, celá naše rasa vymře.

Již dříve jsme se nad tím velmi často zamýšleli, ale bezmála všichni jsme přesvědčeni o tom, že co děláme je oprávněné, i když je nám současně hrozně líto, že vlastní bližní našimi akcemi tolik trpí. To všechno však koření v okolnosti, že Američané po tolik let neprojevili vůli k nepříjemnému rozhodnutí, a také jen proto jsme nyní nuceni sahat po opravdu tvrdých opatřeních.

Není právě zde klíč k celému problému? Zkaženost, která v podobě židovsko-liberálně-demokratického moru rovnosti zachvátila naše lidi, se nejzřejměji projevuje v tuposti a nedostatečné ochotě akceptovat naléhavé skutečnosti života.

Liberalismus je v zásadě zženštilá a podbízivá ideologie. Možná že výstižnějším označením pro tuto vlastnost je slovo dětinská. Je to světový názor mužů, kteří nemají morální pevnost a duchovní sílu, aby se sami postavili čelem k životnímu boji, mužů, kteří se nedovedou vyrovnat s realitou, že svět není žádná růžová zahrada, v níž si beránek uléhá vedle lva a všichni tam šťastně a spokojeně žijí.

Kdyby měl být svět takový, duchovně zdraví muži naší rasy po něm toužit neměli. Jde o nám cizí a v zásadě orientální styl života, spíše o ideologii otroků než svobodných mužů. Avšak liberalismus již pronikl celou naší společností. Jsou jím korumpováni dokonce i ti, kdo liberální učení přijali nevědomě. Rasový problém se v Americe zostřoval desetiletí po desetiletí. Avšak většina z těch, kdož chtějí udržet bílou Ameriku, nikdy nebyla schopna dodat si odvahy a podívat se do očí naprosto zřejmému řešení.

Židům a liberálům stačilo spustit písničku o „nelidskosti“, „bezpráví“ nebo „genocidě“ a většina našich spoluobčanů, která skutečné řešení obcházela jako horkou kaši, utekla jak vystrašený zajíc. A protože se nikdy nenašla cesta, jak vyřešit rasový problém tak, aby byl „spravedlivý ke každému“, nebo že nebylo možné všechny dotyčné zdvořile přemluvit, aby si jej bez výhrad a okolků osvojili, snažili se Američané problém obcházet v naději, že se vyřeší sám od sebe. Totéž platí i pro židovskou otázku, přelidnění, genetické zdraví a tisíce jiných podobných problémů.

Neschopnost podívat se skutečnostem do očí a přijmout obtížná rozhodnutí je nejnápadnějším symptomem choroby zvané liberalismus. Neustálé pokusy uhýbat před momentální drobnou nepříjemnosti, která má však později nevyhnutelně horší následky, soustavné vyhýbání se odpovědnosti za budoucnost - to je způsob liberálních myšlenkových pochodů.

Kdykoli se však televizní kamera zaměřila na žalostně zohavenou mrtvolu nějakého ubohého děvčete - nebo třeba i člena FBI -, které právě vytahovali z trosek, křečovitě se mi sevřel žaludek a úžil se dech. Je to hrozná, mimořádně strašná úloha, kterou máme před sebou.

Bylo již také jasné, že se manipulovaná média budou snažit přesvědčit veřejnost o tom, že co děláme, je hrozné. Zcela záměrně se zdůrazňovalo utrpení pomocí obratně se doplňujících detailních záběrů plných krve a slzavých rozhovorů s příbuznými obětí.

Reportér kladl vždy sugestivní otázky typu „Jaká nelidská bestie mohla něco takového udělat vaší dceři?“ Zjevně byli rozhodnuti představit bombový atentát na budovu FBI jako nejstrašnější zvěrstvo století.

A skutečně také jednorázový čin takových rozměrů zde ještě nebyl. Všechny bombové útoky, žhářství a vraždy, které levice v této zemi spáchala, byly ve srovnání s tím spíše podnikáním v malém.

Typický byl ovšem rozdíl v postojích masmédií! Ještě si vzpomínám na dlouhou sérii marxistických teroristických útoků před dvaceti lety v době vietnamské války. Tehdy byla slušná řádka vládních budov zapálena nebo vyhozena do vzduchu bombami, přičemž zahynulo hodně nezúčastněných osob, ale tisk vždy takové věci prezentoval jako idealistické akty „protestu“.

Byla zde například revoluční banda ozbrojených negrů, která si říkala „Černí panteři“. Po každé přestřelce s policií dělaly tisk a televize plačtivé rozhovory s rodinami černých banditů - ale nikdy s vdovami policistů. A když pak stála před soudem černoška, členka komunistické strany, která bandě pomáhala plánovat střelbu v soudní síni a dokonce k tomu obstarala brokovnici, s níž byl zavražděn soudce, organizoval tisk jásající klaky a snažil se z ní udělat národního hrdinu.

Jak se Harry včera ve Washington Post dočetl, budeme brzy polapeni a zaplatíme účet. Jednoho dne jistě budeme mít skutečně americký tisk, ale předtím ještě musíme podříznout hrdla mnohým vydavatelům novin.

16. říjen: Jsem zase zpátky u starých přátel v jednotce č. 2. Tyto řádky jsem psal při světle lampičky v přístřeší, které pro mne a Katy zřídili na seníku ve stodole. Je to zde trochu studené a prosté, ale zato máme neomezené soukromí. Je to vůbec poprvé, kdy můžeme zůstat sami po celou noc.

Ostatně jsme sem nepřišli dovádět na seně, nýbrž vyzdvihnout náklad munice. Mládenci z jednotky 8, kteří byli minulý týden posláni obstarat výbušninu pro akci proti FBI, uspěli alespoň částečně. Nesehnali větší množství výbušniny - a s kořistí se vrátili příliš pozdě a to ještě přitom málem přišli o život -, ale podařilo se jim udělat pro organizaci slušné „terno“  v podobě různého vojenského materiálu.

Nevyprávěli mi to do všech podrobností, ale jak jsem tak pochopil, podařilo se jim zajet s dvaapůltunovou dodávkou do zkušebního polygonu v Aberdeenu, naložit ji municí a zase vyjet - to všechno s pomocí jednoho z našich lidí, který byl na místě. Naneštěstí byli při přepadu skladu překvapeni a museli si cestu prostřílet; jeden z nich byl přitom těžce zraněn.

Nakonec se jim podařilo zbavit pronásledovatelů a dorazit až k jednotce 2 blízko Baltimoru; od té doby se tu skrývali. Postřelený muž umíral šokem a silnou ztrátou krve, ale životně důležité orgány nebyly zraněny a momentálně to vypadalo, že vydrží, přestože na převoz byl ještě příliš slabý. Oba zbývající upravovali svou dodávku, zaparkovanou přímo pod námi. Auto přestříkali a udělali ještě jiné změny vzhledu, aby je nikdo nepoznal, kdyby s ním třeba někdy jeli zpět směrem na Washington.

Hlavní část munice si však zpátky nevzali. Téměř všechna tu zůstává uložena k zásobování jednotek v této oblasti. Štáb ve Washingtonu dal naší jednotce přednostní právo vybrat si z ní všechno potřebné.

Je to velice slušný výběr. Asi nejcennější z toho je třicet bedniček tříštivých granátů a my jsme si vzali dvě.

Pak tam bylo asi sto kusů min různých typů a velikostí, které jsou velice vhodné k výrobě skrytých trhavinových náloží, a také jsme si z nich dvě nebo tři vzali.

Ale to pořád ještě není všechno, je zde také spousta rozbušek. Bedničky s rozbuškami pro bomby, miny, granáty a pod., dále osm rolí zápalnic, bedna granátů a množství dalších drobností.

Je tu dokonce i univerzálně použitelná trhavá puma o váze 250 kilo, a právě při pokusu dostat ji na auto udělali takový hluk, že je zaslechla hlídka. Rovněž tenhle kousek jsme si vzali. Puma je naplněna asi 120 kilogramy tritonalu, tj. směsi TNT a aluminiového prášku, kterou můžeme z pláště vyřezat a použít k výrobě mnoha menších bomb.

Jsme sice s Katy rádi, že pojedeme sami, ale dané okolnosti sebou přinášejí i potíže. Nejprve mi George nabídl, abych jel s Harrym, ale Katy byla proti. Namítala, že jí ještě nebyla dána příležitost podílet se na akcích naší jednotky a že poslední měsíc fakticky nevyšla z naší skrýše. Řekla, že nemá v úmyslu dělat ostatním jenom kuchařku a hospodyni.

Po velkém pumovém atentátu jsme byli všichni ještě dost podráždění a Katy na nás zapůsobila svým výstupem tak trochu hystericky, téměř emancipačně. (Zde je třeba podat čtenářům stručné vysvětlení. „Ženské hnutí“ byl druh davové psychózy, která propukla v posledních třech destiletích staré éry. Ženy, které jí propadly, popíraly a osočovaly své ženství a trvaly na tom, že jsou jednoduše lidmi a ne ženami. Je samozřejmé, že je systém v jejich poblouznění podporoval a povzbuzoval, protože v něm viděl vhodný prostředek k rozštěpení naší rasy.) George ji začal podrážděně ujišťovat, že její umění líčení a převleků je pro naší jednotku mimořádně cenné a že jí přiděloval úkoly pouze tak, aby to prospívalo společné věci.

Snažil jsem se vášně uklidnit poukazem na to, že bude asi opravdu méně nápadné, když s tak choulostivým nákladem pojedou muž a žena, nežli dva muži; v posledních dvou dnech policie ve washingtonské oblasti stavěla a prohlížela kdejaké auto.

Harry se s mým náhledem ztotožnil a George se k němu nakonec přiklonil, byť trochu váhavě. Dalo se tušit jeho určité podezření, že její citový výlev alespoň částečně souvisí s tím, že bude raději se mnou, než by zůstala sama celý den s ním.

Náš vztah jsme sice nestavěli nijak na odiv, ale je pravděpodobné, že si to buď Harry nebo George mezitím už domysleli. To samozřejmě vytvářelo dosti nepříjemnou situaci. Bez ohledu na to, že oba jsou zdraví, silní muži a Katy je mezi námi jediná žena, je udržení disciplíny prvořadou záležitostí organizace.

Pokud jsou manželé členy téže jednotky, organizace z toho důvodu povolila manželovi právo veta vůči každému příkazu jeho ženě. Avšak s výjimkou tohoto zvláštního ustanovení podléhají ženy stejné disciplíně jako muži a vzdor přirozené volnosti, která panuje téměř ve všech jednotkách, je jakékoli porušení disciplíny v organizaci mimořádně vážná záležitost.

S Katy jsme o tom často mluvili, ale stejně tak, jako jsme náš sílící vztah nechtěli chápat čistě sexuálně a nezávazně, zatím jsme jej také nehodlali legalizovat. Jednak jsme se potřebovali více poznat, a jednak jsme oba cítili jako nadřazenou naši povinnost vůči organizaci a jednotce; proto jsme nechtěli lehkomyslně dělat nic, co by znamenalo její porušení.

Nicméně bylo zřejmé, že už brzy musíme tak nebo tak dospět k nějakému vyjasnění.