Kapitola VII

23. říjen 1991: Poprvé od té doby, co jsme minulý týden s Katy odvezli z Marylandu munici, jsem se dnes ráno zase dostal k zápiskům. V posledních šesti dnech provedla naše jednotka tři akce.

Podle oficiálních zpráv byla organizace odpovědná za více než dvě stovky násilných případů v celé zemi a skutečně to také byla partyzánská válka se vším všudy.

Minulé pondělí večer jsme Harry, George a já přepadli redakci Washington Post. Byla to rychlá a snadná záležitost, i když jsme se předtím pár minut přeli, jak při ní nejlépe postupovat.

Harry byl zpočátku pro to, pustit se ostře do personálu, ale nakonec jsme se omezili na zničení tiskařských strojů. Chtěl si totiž násilím vynutit přístup do zpravodajské redakce novin v šestém poschodí a tam pistolemi a granáty pobít tolik lidí, kolik jen stačíme. Když zasáhneme před výměnou poslední směny v půl osmé, dostaneme tak prakticky všechny přítomné.

George jeho návrh bez detailního propracování odmítl kvůli příliš velkému riziku. V budově Washington Post pracovaly stovky lidí a nebylo pochyb o tom, že se následkem paniky, vyvolané výstřely a výbuchy granátů, zmateně shluknou na schodištích a v hale. Potom budeme muset sjet do přízemí výtahem a pokud někoho napadne vypnout proud hlavním spínačem, uvízneme beznadějně v pasti.

Nabízela se však jiná možnost. Do tiskárny Postu bylo dobře vidět velkým oknem přímo z haly a proto jsme se rozhodli jinak. Vyrobil jsem jednoduchou improvizovanou bombu tak, že jsem lepicí páskou prostě na ruční granát upevnil protitankový obranný granát. Celá hračka vážila asi tři kila a byla poměrně těžkopádná, ale přesto jí bylo možno na nějakých patnáct metrů hodit jako obyčejný, i když nezvykle velký ruční granát.

Zaparkovali jsme v boční ulici asi sto metrů od hlavního vchodu. Jakmile odzbrojil hlídače, Harry zkrácenou brokovnicí prostřelil velkou díru do okna tiskárny. Já jsem pak už jen odjistil svou kuriózní „granátominu“ a usadil ji mezi role nejbližší rotačky, kde byly již připraveny tiskařské plotny pro noční vydání.

Před explozí jsme se skrčili za zděný parapet a pak jsme s Harrym do tiskárny ještě hodili půl tuctu zápalných termitových granátů. Byli jsme zpátky v uličce ještě dřív, než vůbec z budovy stačil někdo vyjít, takže naše auto určitě nikdo neviděl. Rovněž Katy se jako obvykle na naší akci podílela tím, že naše obličeje jakoby kouzlem úplně změnila.

Příštího rána se Post objevila asi o hodinu později než jindy a abonenti vyšli úplně naprázdno, protože prvního ranního vydání se museli vzdát, ale podle všeho nebyly noviny nijak těžce poškozeny. Citelnější škodu utrpěl pouze jeden stroj a ostatní naše zápalné granáty jenom trochu ožehly; také shořel sud tiskařské černi. Post tedy naším podnikem nic neztratila na schopnosti dál šířit své jedovaté lži.

Takovým výsledkem jsme byli citelně zdeptáni. Bylo nám jasné, že jsme nerozvážně podstoupili riziko, které nebylo v žádaném poměru k výsledku, který by se měl rozumně předpokládat.

Dali jsme si slovo, že do budoucna už nebudeme z vlastní iniciativy nic podnikat, pokud svědomitě nezvážíme stanovený cíl a nebudeme pevně přesvědčeni, že za podstoupené riziko skutečně stojí. Nemůžeme si dovolit napadat systém jednotlivými drobnými údery, které by připomínaly roj komárů, snažících se k smrti ubodat slona. Každý úder musí být předem dokonale posouzen podle předpokládaného účinku.

Původní Harryho nápad přepadení zpravodajské redakce a kanceláří vydavatele Washington Post nám teď zpětně připadal jako mnohem lepší. Měli jsme raději pár dní počkat  a vypracovat solidní plán, který by noviny skutečně ochromil, místo abychom tak ukvapeně a zbytečně napadli tiskárnu. Jediným skutečným „úspěchem“ naší akce byla zpřísněná ostraha redakce a tím i podstatně vyšší riziko při dalším přepadu.

Svoji chybu jsme však hned ráno zase trochu napravili. Náš předpoklad, že zaměstnanci redakce strávili celou noc ve svých kancelářích, aby napsali články o večerních událostech, a proto budou určitě doma ještě vyspávat, nás pak přivedl na myšlenku vykonat u jednoho z nich „přátelskou návštěvu“.

Když jsme si prolistovali noviny, sjednotili jsme se nakonec na redaktorovi úvodníků, který o nás napsal obzvlášť zlomyslný článek, z jehož slov přímo čišela talmudská nenávist. Řekl tam mimo jiné, že rasisté jako my si nezasluhují žádné ohledy ani od policie, ani od řádného občana. Jakmile se někde objeví, musí být kýmkoli zastřelen jako vzteklý pes, což bylo poněkud v protikladu s jeho obvyklou starostí o černé násilníky a vrahy, i s jeho spílavou kanonádou proti „policejní brutalitě“ a „nepřiměřené reakci“.

Protože se jeho úvodník prakticky rovnal podněcování k vraždě, zdálo se nám jen přiměřené, když mu dáme ochutnat jím samým doporučovaného léku.

Harry a já jsme odjeli autobusem do středu města a vzali jsme si taxi s černým řidičem. Než jsme dojeli před redaktorův dům v Silver Spring, ležel už mrtvý černoch vzadu v kufru. Zatímco jsme čekal ve voze, Harry zazvonil a ženě, která vyšla, řekl, že má odevzdat balíček z novin Post a nechat si písemně potvrdit jeho přijetí. Když se za chvíli rozespalý redaktor v koupacím plášti objevil ve dveřích, Harry jej rozstřelil doslova na dva kusy svou upilovanou brokovnicí, kterou měl schovanou pod kabátem.

Ve středu jsme všichni čtyři (Katy řídila auto) kompletně zničili nejsilnější televizní vysílač ve washingtonské oblasti. Bylo to jen o vlásek a v jednu chvíli jsem už nevěřil, že odtamtud ještě vyvázneme.

Ještě není jasné, jak zapůsobily naše nové činy na širokou veřejnost, ale lidé se asi z největší části zabývají svými vlastními záležitostmi jako vždy.

Nějaký účinek však přece jen měly. K posílení policejních sil byla nasazena Národní garda několika států a početné strážní jednotky hlídkují po čtyřiadvacet hodin před každou vládní budovou ve Washingtonu, před hlavními úřadovnami masmédií i stovkami domů vládních úředníků.

Předpokládám, že během týdne byla přidělena trvalá osobní stráž každému kongresmanovi, federálnímu soudci i federálnímu byrokratovi v hodnosti od druhého tajemníka výš. Ale všechny pytle s pískem, kulomety a khaki uniformy, které je vidět ve Washingtonu na každém kroku, jenom přispějí k uvědomění veřejnosti, přestože jsem si jist, že situace venku v Iowě je mnohem méně dramatická než tady.

Největší problém spočíval v tom, že nás i celou naší činnost vidí veřejnost jenom očima masmédií. I když dokážeme dělat takový rozruch, že nás média nemohou ignorovat nebo naši činnost alespoň tutlat, přesto se nemůžeme postavit na odpor proti jejich zpravodajskému monopolu, který zaplavuje veřejnost výhrůžkami, polopravdami a lžemi. Během posledních dvou týdnů do nás nepřetržitě bušila, aby přesvědčila každého o tom, že jsme ztělesněním zla a hrozbou všemu slušnému, ušlechtilému a čestnému.

Vypustili na nás veškerou obrovskou sílu masmédií. Nebylo to jen obvyklé tendenční zpracování ve zprávách, ale začaly se objevovat i dlouhé články ze „zákulisí“ v nedělních přílohách novin, vyšperkované padělanými snímky ze shromáždění a akcí naší organizace, dále panelové diskuse s „experty“ v televizi  - slovem snad všechno myslitelné! Některé příběhy, které si o nás vybájili, jsou skutečně neuvěřitelné, ale já se obávám, že americká veřejnost je stále ještě tak důvěřivá, aby jim všechno spolkla.

Co se nyní děje, silně připomíná mediální kampaň proti Němcům v čtyřicátých letech. Historky o Hitlerovi, který se v záchvatu zuřivosti válí po zemi a kouše koberec, smyšlené německé plány na invazi do Ameriky, děti, jimž za živa stahovali kůži a pak je rozvařili na mýdlo nebo unášení amerických žen a jejich posílání do nacistických věznic. Židé tehdy přesvědčili americký lid o tom, že tyto historky jsou pravda a výsledkem byla druhá světová válka, v níž se pozabíjely miliony nejlepších lidí naší rasy, a střední i východní Evropa se změnila na obrovský komunistický zajatecký tábor.

Skutečně to vypadá, jakoby se systém znovu rozhodl vyvolat válečnou hysterii a ukázat nás jako ještě větší hrozbu, než jakou skutečně jsme. Představujeme v tom ohledu „nové Němce“ a celá zem je psychologicky zpracovávána na naše zlikvidování.

Jistým způsobem tím však systém pracuje pro nás mnohem víc, než bychom si dokázali představit, protože vnáší náš boj do povědomí veřejnosti. Znervózňuje mě však skryté podezření, že si nejvyšší kruhy systému ve skutečnosti vůbec nedělají takové starosti z naší hrozby a že je jim jen záminkou k realizací plánů na posílení vlastní moci, jakým je například program identifikačních karet.

Naší jednotce byla přidělena povšechná úloha okamžitě po bombovém atentátu na budovu FBI bojovat konkrétními akcemi proti masmédiím v naší oblasti podobně, jako ostatním jednotkám byly za cíl určeny jiné součásti mocenského aparátu systému. Je však jasné, že pouze takovými akcemi nemůžeme zvítězit - nepřátel je příliš mnoho a nás příliš málo. Proto musíme přesvědčit velkou část amerického obyvatelstva o tom, že co děláme, je současně nezbytné i správné.

To je úlohou propagandy a v té jsme až dosud nebyli příliš úspěšní. U nás odpovídají za propagandu ve washingtonské oblasti především jednotky 2 a 6, a jak jsem se dozvěděl, rozdaly již na ulicích tuny letáků; jeden z nich našel včera Harry na chodníku přímo v centru města. Bohužel se obávám, že jen samotné letáky nás v boji s masmédii systému nedostanou ani o kousek dál.

Naším asi nejsenzačnějším propagandistickým podnikem byly dvě akce z minulé středy, z nich poslední skončila tragédií. Naší jednotce se podařilo vyhodit do vzduchu televizní stanici, zatímco muži z jednotky 6 obsadili rádiový vysílač a oslovili z něj obyvatelstvo. Výzva k spoluúčasti na boji naší organizace za rozbití systému byla předem namluvena na magnetofonový pásek.

Trojice našich lidí obsadila budovu, zavřela osazenstvo ve skladišti a před vchod k hlavnímu vysílači položila nálož. Po založení magnetofonové pásky pak chtěli ještě před příchodem policie nepozorovaně zmizet. Obvyklá policejní taktika, spočívající v obklíčení budovy a vykouření útočníků slzotvorným plynem, nám dovolovala počítat s nejméně hodinovou vysílací dobou. Jenže tentokrát se policie objevila dříve než se čekalo a zaútočila na vysílač tak rychle, že se naši muži ocitli v pasti. Při následné přestřelce byli dva zabiti a třetí pravděpodobně svá zranění nepřežije. Výzva organizace šla do éteru sotva deset minut.

Byly to první oběti, které jsme zde oplakali, ale tím byla jednotka 6 prakticky rozpuštěna. Zbývající dvě ženy a jeden muž se přechodně nastěhovali do našeho útulku; když jejich lidé padli do rukou policie, museli se samozřejmě svého hlavního stanu ihned vzdát.

Tím jsme také přišli o jeden ze dvou našich tiskařských strojů ve washingtonské oblasti, ale naštěstí se nám ještě podařilo odvézt téměř celou zásobu tiskařského náčiní i jeden lehčí přístroj. Kromě toho jsme také prozatím převzali jejich dodávku, která by nám byla hodně užitečná, pokud by tu zůstala.

28. říjen: Včera večer jsem musel udělat to nejnepříjemnější, k čemu jsem byl kdy vyzván za čtyři roky od vstupu do organizace: účastnil jsem se exekuce jednoho vzbouřence.

Vůdcem jednotky 5 byl Harry Powell. Když minulý týden štáb jeho jednotku pověřil zabitím dvou nejzvrácenějších a nejrozhodnějších zastánců rasového míšení v naší oblasti, - kazatele a rabína -, spoluautory žádosti kongresu na daňové zvýhodnění smíšených manželství, Powell se vykonání příkazu vzepřel. Poslal WFC prohlášení, v němž říká, že je proti dalšímu násilí a že se jeho jednotka nadále nebude podílet na žádných teroristických akcích.

Byl okamžitě internován a včera byl velitelstvím WFC z každé jednotky - včetně jednotky 5 - předvolán zástupce, aby jej soudili. Jednotka 10 nebyla schopna svého zástupce vyslat, takže se nakonec 11 členů - osm mužů a dvě ženy - sešlo s důstojníkem WFC v podzemním skladišti obchodu se suvenýry, který patřil jednomu z našich „legálů“. Já jsem tam byl jako zástupce jednotky č. 1.

Důstojník WFC stručně přednesl Powellův případ a poté zástupce jednotky č. 5 předložil fakta: Powell nejen odmítl splnit příkaz k likvidaci, ale navíc ještě nabádal členy své jednotky, aby rovněž neuposlechli. Naštěstí se nikdo z nich k tomu nenechal přemluvit.

Powell dostal příležitost k obhajobě. Mluvil přes dvě hodiny a jen občas byl přerušen doplňující otázkou někoho z nás. Co řekl, byl pro mě šok, ale jsem si jist, že nám všem to jen ulehčilo rozhodnutí. Harry Powell byl v zásadě jedním z „odpovědně jednajících konzervativců“ a skutečnost, že se stal nejen členem organizace ale i vůdcem jednotky, vrhá spíše špatné světlo na organizaci než na něj. Více méně si stěžoval jen na to, že všechny naše teroristické akce proti systému jen daný stav zhoršují, protože jej „provokujeme“, aby se chápal stále horších prostředků útisku.

My všichni chápeme, že je žádoucí i taková interakce nebo jsem si to myslel přinejmenším já! Powell však tomu zřejmě nerozuměl. To znamená nepochopil, že jedním z hlavních účelů teroru je vždy a všude nutit úřady sahat po odvetných akcích a přijímat stále víc represivních opatření, čímž se zákonitě odcizí části obyvatelstva a vyvolá sympatie k teroristům. Dalším cílem je vyvolávání neklidu, aby se tak obyvatelstvu odcizila potřeba bezpečnosti v rámci systému a vzala víra v nepřemožitelnost vlády.

Během Powellovy řeči bylo stále zřejmější, že byl konzervativec a nikoli revolucionář. Mluvil tak, jakoby veškerým smyslem a cílem organizace bylo donutit systém k určitým reformám namísto jeho radikálního zničení a vybudování něčeho zcela jiného.

Byl naladěn proti systému, protože zatěžoval jeho obchod vysokými daněmi (před naším nuceným odchodem do podzemí vlastnil železářský podnik). Oponoval systému, protože zacházel s černými příliš volně, a kriminalita i nepokoje škodily jeho obchodu. Byl proti tomu, aby systém zabavoval střelné zbraně, protože se domníval, že pro svou osobní bezpečnost pistoli potřebuje. Jeho hnací silou bylo liberální, egoistické individuum, které spatřuje kořen všeho zla v omezování svobodného podnikání.

Kdosi se jej zeptal, zda již zapomněl, co organizace vždy znovu a znovu opakovala, že náš boj slouží zachování naší rasy a že záležitost osobní svobody je tomuto vyššímu cíli podřízena. Jeho námitka zněla, že násilnická taktika organizace neprospívá ani naší rase, ani osobní svobodě.

Powellova odpověď jen znovu dokazuje, že nepochopil, co se snažíme dělat. Jeho počáteční souhlas s užitím násilí proti systému spočíval na naivních předpokladech - a tak mu to ukážeme! Když systém místo ústupků utáhl šroub ještě pevněji, domníval se, že náš teroristický postup vyvolal pravý opak toho, co jsme původně chtěli.

Jednoduše nechtěl akceptovat skutečnost, že cesta k našemu cíli nespočívá v návratu k ranému stadiu naší historie, nýbrž naopak v překonání dnešních poměrů a v útoku na budoucnost, přičemž směr určujeme my a nikoli systém. Nejde to jinak - dokud nevezmeme současným vládcům veslo z ruky a nehodíme je přes palubu, bude státní lodice dál kolísavě plout svým nebezpečným kurzem. Tady už neplatí žádná nečinnost, není žádné „zpátky“. Protože se nacházíme mezi Charybdou a Skyllou, zcela jistě také utržíme notné šrámy, než se dostaneme zase na volnou plavební dráhu.

Snad měl Powell ze své strany i pravdu, když považoval naší taktiku za nesmyslnou; ale tuto otázku nakonec zodpoví reakce lidí. Přesto však jeho celý postoj a orientace byly nesprávné. Při poslechu Powellovy řeči jsem si vzpomněl na spisovatele Brookse Adamse z konce 19. století, který lidské pokolení dělil do dvou kategorií - na lidi duchovní a  materiální. Powell byl ztělesněním materiálního člověka.

Ideologie, konečné cíle, rozpor mezi světovým názorem systému a naším - nic z toho pro něj nemělo význam. Považoval ideologii organizace za jakousi ideologickou mucholapku pořízenou k získávání rekrutů. Náš boj proti systému měl za soutěž o moc a nic jiného. Byl toho mínění, že když nedokážeme systém demontovat, měli bychom se snažit tlačit jej ke kompromisu.

Ptal jsem se sám sebe, kolik dalších lidí v naší organizaci asi smýšlí jako Powell, a ta myšlenka mě hodně tísnila. Vyvíjeli jsme se rychle; neměli jsme dost času, abychom našim lidem mohli výchovou vštípit zásadní náboženský postoj ohledně našich cílů a učení, jehož sítem by se dalo včas zabránit případům, jako byl tento.

Za daného stavu věcí jsme neměli žádnou volbu, jak rozhodnout o Powellově osudu. Uvážili jsme nejen jeho neposlušnost, nýbrž i skutečnost, že se zásadně projevil jako nespolehlivý. Mít mezi sebou takového člověka - a to ještě navíc jako velitele jednotky -, který s ostatními členy mluví otevřeně o kompromisu se systémem v době, kdy válka vlastně teprve začala.

Měli jsme před sebou jenom jedinou možnost rozhodnutí. Přítomných osm mužů tahalo sirky a tři z nás - včetně mě - los určil do popravčí čety. Když si Powell uvědomil, že má být usmrcen, pokusil se uprchnout. Spoutali jsme mu ruce i nohy, a protože začal křičet, museli jsme mu zacpat ústa.

Pak jsme s ním odjeli do lesnaté končiny u dálnice nějakých deset mil jižně od Washingtonu a tam jsme jej zastřelili a zahrabali.

Vrátil jsem se krátce po půlnoci, ale usnout jsem nedokázal. Byl jsem ze všeho nesmírně sklíčený.