Kapitola VIII

4. listopad: Dnes večer zase polévka s chlebem, a to ještě ne dost. Peníze nám už skoro došly a od WFC také nic nepřišlo. Pokud se něco neobjeví, budeme během nejbližších pár dní nuceni vrátit se k ozbrojeným přepadům, a to je nepříjemná vyhlídka.

Jednotka 2 má sice podle všeho stále ještě neomezenou zásobu potravin a my jsme teď byli v opravdu neutěšené situaci, zvláště když musíme nakrmit sedm lidí, ale bylo velice riskantní jet až do Marylandu pro železnou zásobu. Pravděpodobnost, že cestou padneme při silničních kontrolách do ruky policii, je až příliš velká.

To je zatím nejzřejmějším a veřejnosti asi nejvíc nervy drásajícím důsledkem naší teroristické kampaně. Nekonečné fronty aut, které se přinejmenším v oblasti Washingtonu vytvořily následkem policejních kontrol, udělaly z cestování hotovou noční můru. V posledních pár dnech policie svoji činnost ještě citelně vystupňovala a zdá se, že na dohlednou dobu to bude trvalým příznakem každodenního života.

Přesto jsme však až dosud „nezastavili“ žádného chodce, cyklistu nebo autobus; zatím jsme pořád ještě nějak vystačili, i když ne tak jako předtím.

Už jsme zase bez proudu; dnes večer je to podruhé, co musíme sáhnout po svíčkách. Loňského roku byly nejhorší výpadky proudu v létě, ale teď už je listopad a pořád tu ještě máme „přechodnou“ redukci napětí o 15 procent, ale ani ustavičné podpětí nás nechrání před náhlým výpadkem proudu.

Ale i na vypínání proudu však jako obvykle někdo vydělává. Když Katy minulý týden s notnou dávkou štěstí vyslídila v obchodě s potravinami pár svíček, musela zaplatit za kus 1,50 dolaru.

Ceny parafínu a benzinových lamp vyletěly do oblak, ale v železářských obchodech stejně nikdy nejsou. Jakmile budu mít zakrátko zase trochu volna, uvidím, jak by se v tom směru dalo zaimprovizovat.

V posledním týdnu jsme udržovali tlak na systém množstvím sólových akcí a ostatních méně nebezpečných činů. Jen ve Washingtonu jsme asi čtyřicetkrát zaútočili ručními granáty na státní a mediální budovy, a naše jednotka si jedenáct z nich může připsat na své konto.

Když je teď nemožné přiblížit se k nějaké státní budově s výjimkou pošty bez důkladné tělesné prohlídky, museli jsme přijít na něco jiného. V jednom případě Harry prostě uvolnil pojistku tříštivého granátu a strčil jej mezi dvě kartonové krabice na paletě, odstavené vedle zásobovacího vjezdu do budovy Washington Post. Věcí se už dál nezabýval a teprve později bylo ve zprávách potvrzeno, že v budově novin došlo k výbuchu, který jednoho zaměstnance zabil a dva další těžce zranil.

Kromě toho jsme také častěji použili brokovnic jako improvizovaných granátometů. Dovolovaly dostřel asi na 150 metrů, ale granáty vždy explodovaly předčasně, než jsme nakonec upravili retardační zařízení. Pak už nám k jejich účinnému použití stačil úkryt ve vzdálenosti asi sto metrů od cíle.

Takto jsme už stříleli ze zadních sedadel jedoucího auta, z oken toalety přilehlé budovy i z parku na druhé straně ulice. S trochou štěstí se nám dařilo zasáhnout okno a vyvolat detonaci v kanceláři nebo na chodbě. Ale i když granát narazil jen na vnější stěnu, výbuch roztříštil okenní skla a lidé se pod dojmem našeho „šrapnelu“ v panice rozutekli.

Kdybychom v tom pokračovali dostatečně dlouho, jistě bychom vládu přinutili nechat umístit na okna státních budov kovové žaluzie, což by jen zvýšilo nervozitu státních zaměstnanců. Včera jsme ztratili jednoho z nejlepších úderníků jednotky 8 Rogera Greena a s přibývajícím časem jistě nebude poslední.

Často jsme o tomto problému spolu mluvili a pokaždé jsme uvízli na tom samém - mimo organizaci revoluční nálady prakticky nejsou a naše dosavadní činnost podle všeho na tom takřka nic nezměnila. Spousta lidí sice nechová nějakou zvláštní náklonnost k vládě a reptání v posledních šesti nebo sedmi letech sílilo úměrně k zhoršujícím se životním podmínkám, ale zatím se jim ještě vede až příliš dobře a jsou tak samolibí, že dosud na nějakou revoltu vážněji nepomysleli.

Nadto jsme ještě trpěli tou obrovskou nevýhodou, že k veřejnosti se o nás dostala jen systémem kontrolovaná image. Soustavně jsem byli našimi „legály“  informováni, jak o nás obyvatelstvo smýšlí, a většina lidí na nás shodně s líčením systému pohlížela jako na „gangstery“ a „vrahy“.

Bez jistého citového souznění mezi námi a širokou veřejností bychom nikdy nemohli získat dostatek nových rekrutů k vyrovnání vlastních ztrát. A protože systém ovládal prakticky každý kanál komunikace s veřejností, bylo pro nás získávání nezbytných sympatií mimořádně těžké. Proti nepřetržitému vymývání mozků, kterým systém lidi držel v ohlávce, nám příliš nepomáhaly naše letáky nebo občasné několikaminutové obsazení rádiového vysílače. Právě když znovu zapnuli proud, napadlo mě, jestli se systém pro svou vlastní slabost neblíží k zániku i bez našeho přispění stejně rychle jako s ním. Neustále výpadky proudu byly jenom jednou z tisíců trhlin v hroutící se struktuře, kterou jsme se tak zoufale snažili rozbít.

8. listopad: V posledních dnech nastalo pár výrazných změn v našich domácích poměrech. Počet spolubydlících v našem „podniku“ se mezitím ve čtvrtek zvýšil na osm, ale teď jsme zase jen čtyři - já, Katy, Bill a Carol Hanrahanovi, kteří dříve patřili k jednotce 6.

Harry a George se spojili s Ednou Carlsonovou, která sem také přišla po katastrofě kolem jednotky 6, a rovněž s Dickem Wheelerem, jenž jako jediný přežil čtvrteční policejní razii proti úkrytu jednotky 8. Všichni čtyři se společně odstěhovali do nového příbytku v naší oblasti.

Novým přeskupením jsme teď byli lépe rozděleni podle druhu úkolů než dříve a vyřešil se tím i náš osobní problém, který nám s Katy dělal takové starosti. My jsme v zásadě technická servisní jednotka a ostatní čtyři přestěhovaní tvoří sabotážní a exekuční komando.

Bill Hanrahan je strojník, automechanik i tiskař, a ještě před dvěma měsíci provozoval s Carol v Alexandrii tiskárnu. Jeho žena sice nemá technické vlohy, ale je přesto poměrně zkušená tiskařka. Jakmile zde nainstalujeme jiný stroj, budeme vyrábět množství letáků i dalšího propagačního materiálu, který pak organizace ve svém obvodu rozšiřuje.

Osobně budu i nadále odpovědný za spojovací aparát i speciální bojové vybavení. V tom posledním mi bude Bill pomáhat a dále bude činný jako náš puškař i správce zbrojního arsenálu.

V omezené míře bude mít Katy možnost věnovat se zase své redakční činnosti a její povinností bude upravovat a převádět pro Carol strojopisné propagační texty do tiskové podoby.

Včera jsem spolu s Billem poprvé pracoval na speciálním přístroji. Minomet ráže 4,2 palce jsme upravili tak, aby se dal používat na projektily ráže 81 milimetrů. Byla to nutná úprava, protože až dosud se nám nepodařilo opatřit si příslušný minomet na projektily, které jsme ukořistili tento měsíc při útoku na vojenský polygon v Aberdeenu. Jeden z našich členů, velký nadšenec pro zbraně, však měl použitelný minomet ráže 4,2 palce, který uschovával už od konce čtyřicátých let.

Organizace chystala na příští jeden až dva dny velmi důležitou akci, při níž se mělo minometu použít, a proto jsme se s Billem octli v časové tísni. Naším hlavním problémem bylo obstarání ocelové roury o správném průměru, abychom ji mohli navařit do hlavně minometu ráže 4,2 palce, protože jsme neměli k dispozici soustruh ani jiné obráběcí stroje. Když jsme nakonec dodavatele roury našli, ostatní už bylo poměrně jednoduché. Přestože je výsledek dobře třikrát těžší, než by měl být minomet ráže 81 mm, jsme na něj náležitě hrdí.

Včera jsme se zabývali prací, která byla teoreticky dost jednoduchá, ale v praxi nám způsobila mnohem víc starostí, než jsme předpokládali. Šlo o vybrání výbušniny z pláště čtvrtmetrákové bomby. S velkou námahou i s početnými opařeninami od vařící vody, kterou jsme se přitom postříkali, se nám nakonec podařilo dostat téměř všechen tritonal z bomby, a zatím jsme jím plnili kartonové obaly od grapefruitové šťávy, sklenice od burákového másla i jiné vhodné nádoby. Práce si vyžádala celý den a byla velice náročná na naši trpělivost, ale teď jsme schopni vyrobit tolik středně velkých bomb, abychom s nimi vystačili několik  měsíců.

Myslím, že jsem v Billu Hanrahanovi našel vzácného spolubojovníka. (Máme nyní označení jednotka 6 a mně připadlo její vedení.) Nové poměry jsou jistě mnohem příjemnější i pro Katy, protože sdílíme dům s dalším manželským párem a ne jako dříve s dvěma mladými muži.

Právě jsem si poznamenal „další manželský pár“, ale to byl samozřejmě chybný výraz, protože Katy a já nejsme formálně oddáni. Během posledních dvou měsíců a zvláště v posledních dvou či třech týdnech jsme však toho společně zažili tolik a stali se tak závislými na kamarádství ostatních, že se tím vyvinul stejně silný vztah jako v manželství.

Když měl někdo z nás dříve vykonat nějakou úlohu pro organizaci, obyčejně jsme vymýšleli různé rafinované plány, jak ji provádět spolu. Teď už jsme pro takovou spolupráci žádné triky vymýšlet nepotřebovali.

Není bez zajímavosti, že vzdor v mnoha ohledech nepřirozenému životu, který nám ukládalo naše členství, byl vztah obou pohlaví mnohem normálnější, než jak tomu bylo mimo organizaci. Přestože neprovdané ženy podléhají v organizaci téže disciplíně a jsou teoreticky „rovné“ mužům, byly od nás podstatně více ctěny a chráněny, než jak se to obvykle ženám stává.

Stačí si jen připomenout třeba znásilňování, které se v této době stalo doslova všudypřítomnou epidemií. Již od počátku čtyřicátých let až do loňského roku jejich počet trvale stoupal o 20-25 %, a přesto Nejvyšší soud nedávno rozhodl, že jsou protiústavní všechny zákony, které řadí znásilnění mezi zločiny, protože prý dělají právní rozdíly mezi pohlavími. Soudci prostě rozhodli, že znásilnění nesmí být nadále trestáno podle zákona o sexuálních deliktech.

Jinými slovy to znamená, že znásilnění bylo zredukováno na úroveň vytahání za ucho, a pokud nešlo prokázat ublížení na zdraví, bylo prakticky nemožné zahájit trestní stíhání nebo dokonce dosáhnout zatčení pachatele. V důsledku takového juristického darebáctví počet případů znásilnění stoupl tak hrozně, že podle statistického odhadu byla v průměru každá druhá americká žena alespoň jednou v životě znásilněna. V mnoha našich velkých městech byla příslušná statistika samozřejmě ještě mnohem otřesnější.

Skupiny a organizace obhájkyň ženských práv přijaly tento vývoj se zděšením. Nebylo to právě to, co zamýšlely, když před dvaceti lety začaly agitovat pro „rovnost“, ale osobně mám podezření, že si alespoň představitelky hnutí, z nichž byla většina Židovek, od samého počátku přály právě takový výsledek.

Naopak mluvčí hnutí za občanská práva černých se přímo zalykali chválou na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tvrdili, že zákony proti znásilnění jsou „rasistické“, protože neúměrně vysoké procento černochů bylo žalováno právě z tohoto důvodu.

Dnes okounějí bandy černých rváčů na všech parkovištích a školních hřištích, potloukají se na chodbách úřadů i obytných komplexů, a vyhlížejí si vzhledné bílé dívky a ženy bez doprovodu, přičemž dobře vědí, že případné potrestání ze strany neozbrojených občanů nebo policie se svázanýma rukama je velice nepravděpodobné. Zvlášť oblíbeným novým sportem se stalo skupinové znásilňování ve školních třídách.

Mimořádně „liberální“ ženy snad v tomto hrozném stavu mohou nacházet částečné uspokojení svého masochistického založení; prapodivný způsob, jak odčinit „pocit viny“ za svůj rasový původ, ale pro normální bílé ženy se to stalo hroznou noční můrou.

Jedním z nejodpornějších aspektů celé záležitosti ovšem byla skutečnost, že se jí účastnili i mnozí mladí běloši, místo aby se naopak obrátili proti novému ohrožení své rasy. Tak se množila i znásilnění bílými a v poslední době se dokonce objevily případy znásilnění rasově smíšenými bandami.

Ani dívky a ženy však nezůstaly pasivní. Sexuální zvrácenosti všeho druhu a dokonce i s dětmi mladšími deseti let dosáhly stupně, jaký byl ještě před třemi nebo čtyřmi lety nepředstavitelný. Buzeranti, fetišisti, rasově smíšené páry, sadisti a exhibicionisti, navíc ještě podněcovaní masmédii, stavějí své perverzity už zcela veřejně na odiv obyvatelstvu.

Drobný incident se nám stal právě minulý týden, když jsem jel s Katy na „okres“, abych tam konečně vyzvedl plat pro naší jednotku, protože nám už zbývala poslední polévková konzerva. Čekali jsme právě na autobusové zastávce, když mě napadlo zaskočit ještě do blízkého kiosku pro noviny. Stačila mi na to pouhá půlminuta, ale když jsme vrátil, byl už tam nějaký přičmoudlý mladík s afroúčesem,[2] který kolem Katy poskakoval jako boxer a dělal jí oplzlé návrhy. Chytil jsem ho za rameno, otočil a vší silou udeřil do obličeje. Když se zhroutil na zem a já viděl, jak mu z rozbité huby v přívalu krve vyšlo i pět nebo šest zubů, pocítil jsem silné a téměř pudové uspokojení.

Sáhl jsem po pistoli, abych zrůdu zastřelil, ale Katy mě zadržela za rameno a přivedla k rozumu. Tak jsem ho alespoň ze všech sil třikrát kopnul do podbřišku; několikrát sebou škubl, tlumeně vykřikl a zůstal nehnutě ležet.

Náhodní chodci nás míjeli s odvráceným pohledem. Na druhé straně ulice poskakovalo a zevlovalo na nás několik černochů. Rychle jsme zmizeli za roh, přeběhli několik příčných ulic, a pak jsme na další zastávce nastoupili do autobusu.

Později mi Katy řekla, že pobuda k ní přišel hned, jakmile jsem zmizel v kiosku. Chytil ji kolem krku, dotíral na ni a osahával ji. Protože je poměrně silná a hbitá, dokázala se mu vymanit, ale znovu jí zastoupil cestu, když se chtěla za mnou rozběhnout.

Katy si už dávno navykla nosit pistoli, ale toho dne bylo na danou roční dobu neobvykle teplo a v lehkých šatech se zbraň nedala skrýt. A protože navíc jela se mnou, nepovažovala za nutné mít u sebe ani kasr se slzným plynem, což se dnes stalo pro ženy naprostou nezbytností.

V této souvislosti bylo zajímavé konstatovat, že ti samí lidé, kteří před Cohenovým zákonem tak hystericky agitovali pro zabavení střelných zbraní, se nyní zasazovali i za prohlášení této jediné obrany žen za nehumánní a nezákonnou. Byly dokonce i případy žen, které použily slzný plyn k obraně před znásilněním, a nakonec pak samy byly obžalovány z ozbrojeného útoku! Svět se tak zbláznil, že opravdu už člověka nemohlo nic překvapit.

Na rozdíl od situace venku je případ znásilnění uvnitř organizace téměř nemyslitelný! Přesto nepochybuji o tom, že kdyby se taková věc stala, byl by pachatel během několika hodin za svůj zločin odměněn devíti gramy olova do zátylku.

Když jsme se s Katy vrátili na základnu, čekal tam na nás Henry s nějakým mužem. Harry po mě chtěl konečnou instruktáž pro obsluhu zaměřovače nově přestavěného minometu. Když pak odjížděli, minomet si vzali s sebou.

Katy i já máme Harryho velmi rádi a bude nám tu scházet, protože patří k lidem, na nichž konec konců závisí úspěch celé organizace.

Katy během doby naučila Harryho většinu svých triků s mejkapem a když odjížděl, vezl si kromě minometu i větší část její zásoby paruk, falešných knírů, gumových pomůcek a divadelní kosmetiky.