Kapitola X

16. listopad 1991: Odpověď systému na minometný útok z minulého týdne začíná dostávat jasné kontury. Tak zaprvé je teď pro nás mnohem těžší pohyb na veřejnosti. Policie a vojsko hodně posílily namátkové kontroly a zastavují kde koho, pěší jako řidiče. V rozhlase každou hodinu opakují výstrahu, podle níž bude na místě zatčen každý, kdo se při kontrole nebude chtít nebo moci legitimovat.

Organizace už byla schopna alespoň někomu z nás obstarat falešné řidičáky nebo jiné průkazy, ale ještě to nějakou dobu potrvá, než jimi bude vybaven každý ve washingtonské oblasti. Právě včera Carol jen taktak vyvázla. Byla nakupovat v supermarketu naší týdenní zásobu potravin a když čekala ve frontě u pokladny, přišla policejní kontrola. Obsadili všechny vchody a žádali doklad od každého, kdo odtamtud vycházel.

Právě když se Carol chystala nějak z obchodu zmizet, začal u jednoho z východů hluk a sběh lidí. Policie tam vyslýchala nějakého muže, který zjevně neměl žádné doklady. Když se mu policisté snažili nasadit pouta, napadl jednoho z nich a chtěl uprchnout.

Dostihli ho po několika krocích, zatímco policisté od ostatních východů jim běželi na pomoc, a tak jedině díky tomu se Carol podařilo vyklouznout i se všemi našimi zásobami.

Kontroly průkazů ovšem policii zdržovaly od jejích běžných povinností a negři spolu s ostatními kriminálními živly samozřejmě takové příležitosti bohatě využívali. Kontrol totožnosti i dalších policejních akcí se účastnili také vojáci, ale jejich hlavní úloha spočívala i nadále v střežení vládních budov a mediálních objektů.

Nejpozoruhodnější novinkou bylo vybavení Rady pro lidská práva policejními pravomocemi pro stav ohrožení. A jako nedávno při raziích na zbraně, Rada jimi pověřila velké množství černých žijících na sociální podpoře. V Distriktu of Columbia i v Alexandrii si již pyšně vykračovali černí pomocní policisté a s potěšením zastavovali na ulicích bělochy. Mluvilo se všeobecně o tom, že po kontrolovaných osobách požadovali úplatky a v případě odmítnutí hrozili uvězněním. Ví se také, že do svých „polních ležení“ odvlékali bílé ženy k „výslechům“, kde se pak stávaly oběťmi skupinového znásilňovaní a bití - jak se rozumí, to všechno jménem zákona a pořádku!

Zpravodajská média pochopitelně o těchto hrůzných činech mlčela jako hrob, ale zvěst o nich kolovala ve veřejnosti stále hlasitěji. Lidé kolísali mezi hněvem a strachem, ale nevěděli, co mají dělat; beze zbraní toho mohli pořídit jen málo a byli vydáni systému na milost  a nemilost.

Nebylo jasné, proč systém vědomě provokuje nasazováním výhradně černých, když to už před dvěma lety vyvolalo takovou nenávist. V naší jednotce jsme to často probírali, ale názory se rozcházely. Přesto všichni mimo mě soudili, že systém po událostech z minulého pondělí propadl panice a znovu reaguje nepřiměřeně.

Dost možná, ale jak už bylo řečeno, osobně jsem si to nemyslel. Měli už dva měsíce času, aby přivykli myšlence na partyzánskou válku mezi nimi a námi. A je to už bezmála pět týdnů, co jsme jim poprvé udělili skutečně krvavou lekci zničením areálu FBI.

Muselo jim být přece jasné, že nás v podzemí není víc než dva tisíce mužů a také věděli, že jsou schopni nás časem unavit a zlomit. Myslím si, že negry vypustili na bílé jako preventivní opatření. Podaří-li se jim obyvatelstvo zastrašit, ztíží nám tím získávání dalších členů, a tím urychlí i náš pád.

Bill zastával opačný názor v tom smyslu, že totiž reakce bílých na nové aktivity Rady s jejími bandami pomocných policistů nám rekrutování nových členů naopak usnadní. V roce 1989 to do jisté míry ještě souhlasilo, ale v posledních dvou letech se Američané stále sílící tyranii přizpůsobili, takže jimi nejnovější vývoj spíše ještě otřásl, než aby v nich probudil vůli k odporu. To nám ostatně ukáže budoucnost.

Zatím tu na mě čeká kupa práce. Washingtonský štáb mi uložil zajistit do konce roku třicet nových vysílaček a sto přijímačů. Nevím ještě jak na to, ale nějak s tím začít tak jako tak musím.

27. listopad: Až dosud jsem pracoval ve dne v noci převážně na výrobě nových radiopřístrojů pro štáb ve Washingtonu. Před třemi dny, tedy ve čtvrtek, jsem konečně sehnal poslední potřebné součástky a zařídil jsem si tu hotovou montážní linku. Protože jsem přiměl Carol a Katy ke spolupráci na některých jednodušších operacích, snad se mi nakonec podaří dodržet stanovenou lhůtu.

Nicméně i tak jsem dostal ze štábu (WFC) výzvu, abych se tam dostavil, což mě dnes od časného rána až do deseti večer zdrželo od práce. Jedním z důvodů předvolání byl i „test loajality“.

Je samozřejmé, že jsem předem nic nevěděl, když jsem se dostavil na určenou adresu, kterou byl známý obchod, kde jsme svého času soudili Powella.

Strážný mě uvedl do malé kanceláře hned vedle podzemního skladiště, kde už čekali dva muži. Jedním z nich byl major Williams z revolučního velitelství, s nímž jsem se již dříve setkal. Druhý byl Dr. Clark, jeden z našich „legálů“, a jak jsem brzy poznal, byl to psycholog z nemocnice.

Williams mi vysvětlil, že organizace vyvinula testovací postup pro nové rekruty v ilegalitě. Má sloužit k rozpoznání jejich skutečných motivů a postojů, aby z nich bylo možné eliminovat infiltrované agenty tajné policie i takové, kteří jsou pokládáni za neschopné a nevhodné i z jiných důvodů.

Vedle nových rekrutů projde testy i určitý počet starých členů organizace, tedy především ti, kteří vzhledem ke svým úkolům měli přístup k informacím, a proto by pro politickou policii mohli být obzvlášť cenní. Osobně bych se do této kategorie zařadil už jen pro své podrobné znalosti našeho komunikačního systému a kromě toho mě pracovní úkoly přivedly do styku s neobvykle velkým počtem členů jiných jednotek.

Původně se počítalo s tím, že nikdo z členů podzemní jednotky nesmí znát ani identitu ani základnu žádné jiné jednotky než své vlastní. V praxi jsme však mnohdy museli jít na značné kompromisy. Jak se za poslední dva měsíce věci vyvinuly, jsou ve washingtonské oblasti tací, kteří by dobrovolně nebo v důsledku mučení mohli prozradit značné množství dalších členů. Při získávání a posuzování nových členů po razii jsme přirozeně postupovali velmi svědomitě, ale to nebylo nic proti prověrce, které jsem se musel podrobit dnes ráno. Dostal jsem injekce s nějakým omamným prostředkem; už s jistotou nevím, kolik jich bylo, protože hned po první se mi všechno zatemnilo, a na tělo mi nasadili půl tuctu elektrod. Do očí mi pronikalo ostře pulzující světlo a přestal jsem vnímat okolí s výjimkou hlasů vyslýchajících.

Ještě si vzpomínám, jak jsem pak zíval a protahoval se, když jsem se po téměř třech hodinách probral na lehátku ve sklepě, přestože mi bylo řečeno, že vlastní výslech netrval ani půl hodiny. Cítil jsem se odpočatý a zřejmě i bez jakýchkoli následných účinků omamné látky, která mi byla podána.

Když jsem vstal, objevila se zase stráž. Z vedlejší kanceláře jsem zaslechl tlumené hlasy; zřejmě už tam vyslýchali dalšího a také jsem si až teď povšiml jiného muže, který spal na lehátku blízko mého. Podle všeho se právě podrobil stejné proceduře jako předtím já.

Strážce mě odvedl do jiné místnosti v podzemí, jakési malé cely, kde stála jenom židle a malý kovový stůl - byl to vlastně stolek pro písaře na stroji. Na něm ležel černý pořadač, jakých se používá k spínání strojopisných zpráv. Strážný mi řekl, že si mám všechno v pořadači pečlivě pročíst, a pak že si se mnou promluví major Williams; při odchodu za sebou dveře zavřel.

Sotva jsem se usadil ke stolku, když mi nějaká mladá žena přinesla na tácku sendviče a velký šálek kávy. Protože jsem už hodně vyhladověl, zakousl jsem se do prvního sendviče, usrkl kávy, a přitom jsem očima přelétl první stránku v pořadači. Když jsem pak asi po čtyřech hodinách skončil s poslední stránkou, s překvapením jsem zjistil, že sendviče zůstaly na tácu netknuté s výjimkou jednoho nakousnutého a vedle stál skoro plný šálek už dávno vystydlé kávy. Měl jsem pocit, jako bych se po tisícileté cestě kosmem zase vrátil zpět na Zemi.

Právě přečtené - a byla to vlastně kniha se 400 strojopisnými stranami - mě vytrhlo z tohoto světa, z každodenní existence podzemního bojovníka organizace, a jakoby přeneslo na vrcholek pomyslné hory, z něhož jsem mohl jak na dlani pozorovat celý svět se všemi jeho národy, kmeny a rasami. Viděl jsem před sebou rozprostírat se věčnost od pradávných pařících se močálů před milióny lety až po neomezené možnosti, které nám připravují budoucí staletí a tisíciletí.

Kniha náš současný boj - organizaci, její cíle i všechno to, co s tím souvisí - začleňuje do mnohem širších souvislostí, nad nimiž jsem se předtím nikdy opravdově nezamyslel. Chci tím říci, že jsem přirozeně již tehdy přemýšlel o mnoha z věcí, o nichž kniha pojednává, ale nikdy jsem si je neshrnul do jednoho jediného, souvislého myšlenkového modelu.[5]

Poprvé jsem pochopil nejhlubší důvod našeho jednání. Teď už je mi jasné, proč nesmíme ztroskotat, proč musíme zvítězit bez ohledu na výši rizika a obětování vlastního života. Všechno, co se až dosud stalo i co ještě přijde, závisí na nás - jsme skutečným nástrojem Božím při realizaci jeho grandiózního plánu. Nikdy jsem nebyl pobožný v obvyklém smyslu toho slova, a proto taková slova možná zní z mých úst zvláštně, ale jsou absolutně upřímná.

Ještě jsem stále seděl a přemýšlel o přečteném, když major Williams otevřel dveře. Vyzval mě, abych ho následoval, ale když si všiml, že jsem ještě nedojedl, přinesl si do malé místnůstky židli a pobídl mě, abych klidně jedl, zatímco si budeme povídat.

Během krátkého rozhovoru jsem se dozvěděl několik velice zajímavých podrobností. Jednou z nich bylo sdělení, že na rozdíl od mých resp. našich představ má organizace přece jen trvalý, i když dosti malý přírůstek nových členů. Nikdo z nás to až dosud nepostřehl, protože štáb (WFC) z nich vytvořil zcela nové jednotky; to je také současně důvod potřeby nových komunikačních prostředků.

Jiná věc, kterou jsem se dozvěděl, už tak potěšující nebyla. Většinu rekrutů totiž tvoří nasazení agenti tajné policie. Lidé z vedení tuto hrozbu naštěstí předvídali a včas vypracovali protiopatření. Bylo jim jasné, že jakmile jsme se uchýlili do ilegality, je pro další nerušený nábor nových členů nezbytné jejich absolutně spolehlivé „prosvícení“.

V praxi to vypadalo následovně: jakmile mají naši „legálové“ člověka, který by chtěl vstoupit do organizace, předají ho našim kontaktním osobám a ti jej neprodleně postoupí dr. Calrkovi. Jeho výslechové metody neponechávají žádný prostor pro vyhýbavé nebo klamné odpovědi. Jestliže kandidát při testu propadne, pak se už se svého spánku nikdy neprobudí, řečeno slovy majora Williamse.

Proto se také systému nikdy nepodaří zjistit, proč jeho agenti tak často mizejí beze stop. Řekl mi ještě, že do této doby se podařilo odhalit více než třicet potenciálních agentů, včetně několika žen.

Zachvěl jsem se dodatečně při pomyšlení, co by se se mnou stalo, kdyby můj výslech ukázal, že jsem příliš labilní nebo nedostatečně loajální, než aby se mi dalo věřit. Na chvíli jsem pocítil dokonce až cosi jako zášť vůči tomu, kdo vůbec není členem podzemní organizace, a přesto měl ve svých rukou rozhodnutí o mém životě nebo smrti.

Naštěstí to rychle přešlo, když jsem si uvědomil, že být „legálem“ není žádná hanba. Jediný důvod, proč dr. Clark nepřešel do podzemí, je okolnost, že nebyl na seznamu FBI při zářijovém zatýkání. „Legálové“ mají v našem boji stejně důležitou roli jako ti v ilegalitě. Jsou rozhodujícím faktorem v našem propagandistickém i náborovém úsilí, představují náš jediný kontakt se světem mimo organizaci, a jsou vystaveni ještě většímu riziku odhalení či zatčení než my.

Major Williams musel uhádnout moje myšlenky, protože mě vzal kolem ramen, usmál se a ujistil mě, že můj test dopadl velmi dobře. Dokonce tak dobře, že jsem byl přijat do výlučnějších, vnitřních struktur organizace, a kniha, kterou jsem před chvílí dočetl, byla prvním krokem k mému uvedení do ní.

Další krok byl učiněn zhruba o hodinu později. Šest z nás se shromáždilo do volného půlkruhu v prvním poschodí obchodu. Bylo už po prodejní době a okna místnosti byla spolehlivě zakryta žaluziemi. Jediné světlo vydávaly dvě velké svíčky v zadní části místnosti.

Byl jsem předposlední ze vstupujících. Nahoře na schodech mě zastavila žena, která mi přinesla kávu a sendviče, a podala mi prostý plášť z šedé látky s kápí, podobný mnišské kutně. Když jsem si roucho oblékl, ukázala mi, kam se mám postavit a upozornila mě, že musím být zticha.

Protože kápě vrhaly stíny do obličejů, nemohl jsem rozpoznat nikoho z mých společníků v tomto malém a poněkud podivně působícím shromáždění. Když však dosáhl dveří nahoře na schodech šestý účastník, náhodou jsem se otočil a úžasem jsem málem zkameněl, když jsem poznal vysokého a silného muže v uniformě majora městské policie okrsku Columbia, jak si právě nasazoval kápi. Nakonec zadními dveřmi vstoupil major Williams. Měl na sobě také šedivý plášť, ale jeho kápi spuštěnou na záda, takže obě svíce osvětlovaly ze stran jeho obličej.

Mluvil k nám klidným a vyrovnaným hlasem. Řekl, že každý z nás, vybraný pro členství v řádu, obstál v testu slovem i činem, což znamená, že jsme se všichni osvědčili nejen korektními postoji, ale i svými skutky v boji za prosazení naší věci.

Jako členové řádu budeme nositeli přesvědčení a jenom z našeho stavu vyjdou budoucí vůdci organizace. Řekl nám ještě mnoho dalšího, a zopakoval i některé myšlenky, o nichž jsem právě četl.

Prohlásil, že řád musí zůstat utajen dokonce i uvnitř organizace až do úspěšného závěru první fáze naší úlohy, tj. do rozbití systému. A pak udělal znamení, kterým se budeme vzájemně poznávat.

Poté jsme složili přísahu, hrozný a úchvatný slib, který mnou otřásl až do morku kostí.

Když jsme pak postupně asi v minutových intervalech vycházeli, odebírala nám mladá žena u dveří šedivý úbor, a major Williams pak zavěsil každému z nás na krk zlatý řetízek s přívěskem. Věděli jsme již od něj, o co jde. V přívěsku byla malá skleněná ampule a my jsme ji museli nosit při sobě ve dne v noci.

Pokud by nám hrozilo bezprostřední nebezpečí dopadení, museli bychom ampulku vyjmout z přívěsku a strčit do úst; jestliže bychom ztratili poslední naději na uniknutí, stačilo jen tenkou ampuli prokousnout. Pak by následovala bezbolestná a téměř okamžitá smrt.

Od nynějška patří náš život opravdu a doslova pouze řádu. Bylo mi jasné, že už nikdy nebudu pohlížet na život lidí kolem sebe i na svůj vlastní tak, jak jsem to dělal dřív.

Když jsem se večer na základně svlékal do postele, Katy přirozeně ihned můj nový přívěsek zpozorovala a chtěla o něm něco vědět; také ji zajímalo, co jsem celý den dělal.

Je naštěstí z těch vzácných žen, s nimiž lze pravdivě mluvit o všech věcech, hotový poklad. Vysvětlil jsem jí smysl přívěsku a řekl, že je to nutné, protože jsem v organizaci převzal nové poslání, o jehož podrobnostech nesmím s nikým mluvit - přinejmenším ne v současné době. Byla viditelně hodně zvědavá, ale dál už se nevyptávala.