Kapitola XI

28. listopad 1991: Dnes večer se udála velice znepokojující příhoda, která mohla mít pro nás všechny zhoubné následky. Do domu se nám snažila vniknout parta mladých narkomanů v autě. Bylo to sice poprvé, kdy k něčemu takovému došlo, ale naše neobydleně vyhlížející budova by mohla svádět k dalším takovým pokusům a způsobit nám problémy.

Právě jsme seděli nahoře u jídla, když vjelo nějaké auto na naše parkoviště a spustilo poplašné zařízení. Sešel jsem s Billem dolů do temné garáže a špehýrkou jsme se podívali, kdo je venku.

Auto mělo vypnutá světla a jeden muž z posádky vystoupil a snažil se otevřít naše dveře. Když neuspěl, začal odtrhávat prkna na oknech. Pak z auta vystoupil další mladík a šel mu k domu pomáhat. Pro šero jsme nemohli rozeznat jejich obličeje, ale dobře jsme je slyšeli. Byli to podle všeho negři, kteří měli nepochybně v úmyslu dostat se tak nebo onak dovnitř.

Bill se jim v tom pokusil zabránit. Dobře napodobeným přízvukem černošského gheta zavolal: „Hola, mládenci, tady je plno. Táhněte zas vo dům dál!“

„Hledáme jen místečko, kde bysme si mohli práskout dávku ... sme nevěděli, že tam někdo je, brácho.“

„Teď už to víš, tak vodpal!“

„Proč seš hned tak nažhavenej, brácho? Pusť nás dovnitř. Máme ňákej ten koks [6] i pár holek. Seš tam sám?“

„Je nás tu móře a ten tvůj koks taky nepotřebuju. Myslím, že už bys měl koukat vodprejsknout!“

Billovi se nepodařilo je od jejich úmyslu odvrátit. Druhý negr začal bušit do garážových vrat a řvát: „Tak kurva vodevři, brácho, vodevři!“ Někdo v autě navíc naplno pustil rádio a okolí zaplavila ohlušující černošská muzika.

Protože jsme si za žádnou cenu nemohli dovolit obrátit na sebe pozornost policie nebo lidí ze sousední zasilatelské firmy, museli jsme se s Billem rychle rozhodnout. Obě ženy jsme ozbrojili kulovnicemi a postavili je do zálohy na velké bedny. Vyzbrojil jsme se pistolí, vyklouzl jsem zadními dveřmi a proplížil se kolem domu, takže jsem mohl vetřelce držet v šachu zvenčí. Bill se pak z garáže ozval: „Hele tak dobrý, brácho ... já teď votevřu a ty zajeď s tou károu dovnitř!“

Zatímco Bill zdvihal garážová vrata, jeden z negrů se vrátil k autu a nastartoval. Když vjížděl do garáže, postavil se stranou a sklopil hlavu, aby nebyla ve světle reflektorů vidět jeho bílá pleť. Když auto zajelo dovnitř, vrata zase spustil. Protože však auto nezajelo do garáže úplně a řidič ignoroval Billovo gesto, aby ještě kousek popojel, vrata už nešla úplně dovřít.

Negr, který šel pěšky, si teprve teď Billa lépe prohlédl a vykřikl: „Bacha, to není náš brácha!“

Teď už jsme museli jednat rychle. Bill rozsvítil hlavní světlo a obě naše ženy vystoupily z úkrytu s namířenými brokovnicemi, zatímco já jsem se nepovšimnut protáhl nedovřenými vraty garáže.

„Všichni z auta a lehnout na zem,“ nařídil Bill a prudce otevřel dveře u řidiče. „Tak jedem, černý huby, a hněte sebou!“

Negři zaraženě zírali na čtyři namířené zbraně a začali se hýbat, i když s hlasitými protesty. Teprve teď jsme zpozorovali, že všichni nejsou černoši. Když pak všech šest leželo obličejem na betonové podlaze, měli jsme před sebou tři černochy, jednu černošku - a dvě bílé poběhlice. Při pohledu na ně jsem se otřásl odporem, protože obě byly navíc sotva tak osmnáctileté.

Nemuseli jsme se dlouho rozmýšlet, co s nimi uděláme. Rozhodně jsme nemohli riskovat hluk výstřelů; proto jsem se chopil páčidla a Bill se ozbrojil rýčem. Vzali jsme to pěkně z obou konců a naše ženy přitom držely bandu v šachu namířenými brokovnicemi. Pracovali jsme rychle a čistě, takže stačila vždy jedna dobře mířená rána do zátylku.

Tedy až na poslední dvě osoby. Billovi odskočil rýč a zasáhl rameno vedle ležící bělošky. Způsobil jí krvavé, ale nijak smrtelné zranění. Než jsem stačil chybu napravit těžkým páčidlem, potvora bleskově vyskočila.

Když jsem se předtím proplížil do garáže, snažil jsem se vrata stlačit co nejvíc dolů, ale úplně zavřít se mi je nepodařilo, a žena se mezerou protáhla a vyběhla na ulici, kam jsem ji s odstupem asi deseti metrů následoval.

Ztuhl jsem leknutím, když jsem zahlédl světelný kužel, jak klouže po temné dlažbě přímo před utíkajícím děvčetem. Velký kamion se právě chystal vyjet z přilehlého parkoviště na cestu. Pokud by se dívce podařilo doběhnout do světel reflektorů, řidič by jí musel nutně spatřit.

Bez váhání jsem vytáhl pistoli, vystřelil a dívka se zhroutila vedle plevelem zarostlého plotu, který nás odděloval od dopravní firmy. Byl to zdařilý výstřel nejen ohledně účinku, ale i tím, že byl přehlušen otáčkami motoru kamionu. Pokryt studeným potem jsem pak zůstal dřepět u vjezdu tak dlouho, než se kamion dostatečně vzdálil.

Pak jsme spolu s Billem naložili šest mrtvol na zadní sedadla jejich auta a on s ním odjel, zatímco Carol a já jsme jej z povzdálí sledovali v našem voze. Bill pak nechal hrůzný náklad stát před jedním černošským restaurantem v centru Alexandrie a pak přestoupil do našeho vozu. Jen ať si nad tím policie láme hlavu!

Práce na nových vysílačkách celkem dobře pokračuje. Naše ženy smontovaly před večeří a nešťastnou událostí dnešního večera tolik součástek, že je ani nestačím naladit a vyzkoušet, což je součástí mé práce. Kdybych měl lepší osciloskop a pár dalších měřících přístrojů, mohl bych udělat ještě víc.

30. listopad: Když jsem přemýšlel o sobotních událostech, sám jsem se divil, že necítím ani stopu lítosti nad zabitím dvou bílých prostitutek. Ještě před dvěma měsíci bych si nedokázal ani představit, že bych zcela klidně zabil bílou dívku bez ohledu na to, co provedla. Poslední dobou jsem se však naučil realističtějšímu postoji k životu. Je mi jasné, že se ty dvě bílé dívky toulaly s černochy jen proto, že byly školou a církvemi nakaženy chorobou liberalismu i nepřirozenou kulturou, kterou systém pro dnešní mladé lidi masově produkuje. Snad by ale měly alespoň trochu rasové hrdosti, kdyby byly vychovávány ve zdravé společnosti.

Ale takové reflexe jsou v současném stadiu našeho boje zcela bezpředmětné. Jakmile budeme mít v ruce potřebné prostředky a zavedeme všeobecnou terapii choroby, pak budeme muset prostě sáhnout po zcela jiných prostředcích, tak jako se musí ze stáda bezohledně odstranit nemocné zvíře, nechceme-li přijít o všechna. Teď není vhodný čas lomit nad tím zženštile rukama.

Názorně a naléhavě nás o tom poučil případ, který jsme dnes večer viděli v televizi. Chicagská Rada pro lidská práva dnes uspořádala obrovskou „protirasistickou manifestaci“. Podnětem k tomu oficiálně bylo zabití většího počtu černých „pomocných šerifů“, kteří byli v pátek za bílého dne postříleni pistolemi z auta domněle příslušníky naší organizace. Při incidentu byli sice zabiti jen tři černoši, ale systém se chopil příležitosti, aby poněkud utišil již překypující nenávist bílých proti Radě pro lidská práva. Nepochybuji o tom, že se černí „pomocní šerifové“ v Chicagu dopouštěli ještě hrůznějších činů proti bezbranným bělochům, než jaké páchali v naší oblasti.

Na demonstraci v Chicagu co nejmohutněji podporované všemi místními masmédii se zpočátku shromáždilo 200 000 osob - z nichž více než polovinu tvořili běloši. Stovky autobusů speciálně nasazené městskými dopravními společnostmi svážely účastníky ze všech předměstí k tomuto podniku. Tisíce mladých černošských rváčů s páskami Rady pro lidská práva na rukávech si pyšně vykračovaly ve shromážděném davu - aby „udržovali pořádek“.

Projevy k účastníkům demonstrace pronesli obvyklí prostituti politiky a kazatelen, kteří pokrytecky vyzývali k „bratrství“ a „rovnosti“. Pak systém davu předložil jednoho ze svých místních „aktivistů“, který přednesl vášnivou řeč o nutnosti jednou provždy vymýtit „zlo bílého rasismu“,[7] a poté dobře vyškolení agitátoři Rady pro lidská práva vybičovali různé skupiny davu ke skutečnému šílenství „sbratřování“. Tito židáci s tmavou pletí a vlnitými vlasy rozuměli své práci s megafonem opravdu dobře. Zpracovali lůzu natolik, že volala po krvi každého „bílého rasisty“, který by se jí dostal do rukou.

Za skandování „zabíjejte rasisty“ a podobných projevů bratrské lásky se pak lůza vydala na pochod centrem Chicaga. Dělníci, úředníci, obchodníci i náhodní chodci na chodnících byli černošskými pomocnými šerify vyzýváni, aby se k průvodu demonstrantů připojili. Kdo se zdráhal, byl nemilosrdně zmlácen.

Bandy černých se podél průvodu vrhaly do obchodů a kancelářských budov, kde nabádali přítomné, aby také vyšli na ulici. Obvykle jim k tomu stačilo krvavě zmlátit do bezvědomí dva nebo tři nepoddajné bělochy, aby ostatní osazenstvo poměrně rychle pochopilo o co jde a „nadšeně“ se připojilo k průvodu.

Čím více vzrůstal dav - ke konci až na téměř půl milionu osob -, tím nepřátelštější byla nálada a chování negrů s páskami na rukávech. Každý běloch, který se jim nezdál dost hlasitě skandující předříkávaná hesla, musel automaticky počítat s fyzickým napadením.

Stávaly se i mimořádně brutální případy, které televizní kamery zlomyslně zabíraly v detailu. Někdo začal v davu rozšiřovat fámu, že se v blízkém knihkupectví prodávají „rasistické“ knihy. Během několika minut se z hlavního průvodu oddělila skupina několika stovek demonstrantů, tentokrát převážně bílých, a hrnula se k obchodu. V mžiku byly vymláceny výlohy a skupinka, která vnikla do knihkupectví, začala vyhazovat knihy na ulici ostatním.

Když trháním a ničením knih zuřivost davu trochu ochabla, naházeli zbytek knih na chodník a zapálili. Bílého prodavače vyvlekli na ulici a surově ztloukli. Sotva upadl na zem, shlukli se kolem něho a ukopali jej - i tuto scénu televizní obrazovka ukázala divákům, včetně obličejů bílých demonstrantů znetvořených nenávistí vůči vlastní rase.

Jiným nepochopitelným případem, který televizním divákům přiblížila obrazovka v detailním záběru, bylo zabití kočky. Někdo z davu postřehl bílou pouliční kočku a začal křičet: „Chyťte tu toulavou potvoru!“ Asi tucet demonstrantů se za nebohým zvířetem rozběhlo do postranní uličky. Když se za malou chvíli zase objevili a nad hlavami drželi krvavé mrtvé tělo zvířete, propuklo okolí v zrůdné nadšení. To už bylo čiré davové šílenství!

Neumím slovy vyjádřit, jak nás to chicagské drama deprimovalo, i když jsme dobře věděli, že právě to byl záměr jeho pořadatelů. Tihle lidé jsou experti na psychologii a znamenitě uměli a umějí používat masový teror k zastrašování. Dobře vědí, že miliony lidí, v nitru stále ještě proti nim naladěných, teď budou zticha z pouhého strachu.

Jak ale mohli naši lidé, jak vůbec mohli bílí Američané tak bezpáteřně, úslužně a horlivě pomáhat svým vlastním utlačovatelům? A jak máme z takové lůzy udělat revoluční armádu?

Je to skutečně ta samá rasa, která před dvaceti lety přistála na Měsíci a sahala po hvězdách? Jak hluboko jsme byli sraženi!

Nyní už bylo s úděsnou jistotou jasné, že k vítězství v boji nevede jiná cesta než prolití proudů krve, doslova a do písmene celých řek krve!

O autě plném „zdechlin“, které jsme v sobotu nechali stát před černošským lokálem v Alexandrii, byla jen stručná informace v místním zpravodajství; celostátní masmédia se o něm ani slůvkem nezmínila.

Osobně se domnívám, že důvod k zahrání šestinásobné vraždy „do autu“ není v tom, že by takové věci byly na denním pořádku a nestály už ani za zmínku, ale mnohem spíše proto, že úřady rozpoznaly její rasový význam a nechtěly dávat příklad k napodobování.