Kapitola XII

4. prosinec 1991: Dnes jsem jel do Georgetownu promluvit si s Elsou, s malou rusovlasou tulačkou, s níž jsem se před několika týdny náhodně setkal. Důvodem mé návštěvy byla hlavně snaha o přesnější zhodnocení role, kterou by snad někdo z jejích přátel mohl sehrát v našem boji proti systému. Někteří z nich, ale i další lidé, žijící v podobných podmínkách, jsou již vlastně do boje se systémem jistým způsobem vtaženi. Minulý měsíc takových případů mimo naší organizaci v zarážející míře přibylo, včetně kladení bomb, žhářství, únosů, veřejných demonstrací s násilnostmi, sabotáží, pohrůžek zabitím vedoucím osobnostem a dokonce také dvou vražd, kterým se dostalo široké publicity. K odpovědnosti za tyto činy se hlásilo tolik různých skupin - anarchisté, odmítači daní, „fronty osvobození“ všech odstínů a směrů včetně půl tuctu sektářských náboženských kultů -, že vůbec nebylo možné se v tom zorientovat. Jak se zdá, ohříval si svou polívčičku kdejaký pomatenec.

Většinu z těchto lidí tvořili tak lehkomyslní amatéři, že dokonce i „rasově integrovaný“ FBI byl v jejich odhalování poměrně úspěšný, ale stále znovu se objevovali noví a noví. Jak se zdá, byla právě činností naší organizace vytvořena všeobecná atmosféra revolučního násilí a násilných prostředků, která povzbudila většinu pachatelů ke zmíněným činům.

Nejzajímavějším aspektem celé věci je podaný důkaz, že se systém tak úplně nezmocnil myšlení svých občanů. Většina Američanů sice nadále duchovně drží krok s veleknězi moderního „televizního náboženství“, ale stále sílící menšina jim z pořadového kroku vypadává a začíná se dívat na systém jako na svého úhlavního nepřítele. Odpor této menšiny bohužel obvykle spočívá na chybných předpokladech a zdá se téměř nemožné převést její činnost na společného jmenovatele s naší.

V mnoha případech jejich aktivity skutečně nemají žádný rozumný smysl. Není to politicky motivovaný terorismus, nýbrž obrovská parní záklopka veškeré zloby ve formě ničivé vášně. Takoví lidé chtějí jen cokoli rozbíjet a zasazovat citelné rány těm, které činí odpovědnými za nesnesitelný svět, v němž jsou donuceni žít. S brutalitou tak obrovských rozměrů, jak ji právě zažíváme, se policie už dávno není schopna vypořádat.

Vedle politických výtržníků a pomatenců sehrály v nejnovějších událostech významnou roli dvě další skupiny obyvatelstva: černí separatisté a organizovaný zločin. Ještě před pár lety každý předpokládal, že si systém definitivně „koupil“ zbývající národnostně uvědomělé černochy ze sedmdesátých let. Ti se ovšem zjevně stáhli do podzemí a starali se jenom o své vlastní záležitosti, ale přesto si již teď nejspíš mnou ruce v radostném očekávání nadcházejících událostí. Podle všeho vyhazovali do vzduchu většinou úřadovny „strýčka Toma“, ale minulý týden vyvolali v New Orleansu i výtržnosti, při nichž se rozbíjely výlohy a rabovaly obchody. Jen tak dál!

Mafie se svými dvěma nebo třemi velkými odborovými svazy včetně několika dalších zločineckých skupin využila nepořádku a obav veřejnosti k zintenzívnění svých vyděračských akcí. Pokud se nějakému obchodníkovi pohrozilo kvůli výpalnému zničením jeho obchodu bombou, pak uvěřil takové hrozbě mnohem snáze než před pár měsíci, a loupežné útoky se staly hotovým průmyslovým odvětvím. Policie je zaměstnána až příliš mnoha věcmi, kterými se systém skutečně zabývá (to znamená námi), než aby se tomu mohla věnovat; však také zločinci, výtržníci a podobná chátra mají svůj „velký den“!

Z důsledného a nezaujatého pohledu musíme prudké zvýšení kriminality považovat za vítané, protože přispívá k podlamování důvěry veřejnosti v systém. Jednou však musí přijít den, kdy všechny tyto elementy, tak dlouho hýčkané systému zavázanými soudci, postavíme bez okolků ke zdi - včetně samotných soudců.

Zaklepal jsem na dveře bytu, které mi Elsa udala; bylo to sklepní obydlí v kdysi elegantním měšťanském domě. Když jsem se na ni ptal, viditelně těhotná žena s malým plačícím dítětem na ruce mě pozvala dál. Jakmile se mé oči přizpůsobily kalnému světlu, viděl jsem, že celý sklep slouží jako společný příbytek. Deky a prostěradla přehozené přes roury pod stropem dělily celý prostor na koutky a výklenky s trochou soukromí; v ústřední části sklepa ležely mimo to na podlaze matrace. Kromě starého karetního stolku vedle umyvadla, v němž dvě mladé ženy právě oplachovaly nějaké potraviny, zde nebyl žádný nábytek, dokonce ani židle ne.

Při jedné stěně stál velký sporák na dřevo jako jediný zdroj tepla v celém velkém sklepě. Jak jsem se později dozvěděl, je tekoucí voda jediným veřejným zařízením, které má komunita k dispozici. Topivo pro sporák si obstarávají v nejbližším okolí nebo občas vysílají rabovací komanda do horní části domu, kde vytrhávají dveřní a okenní rámy, zábradlí a dokonce i dřevěné obložení podlah. Za mohutně zabarikádovanými železnými dveřmi se  v horní části domu usadila jiná, větší komunita, která se často „odreagovává“ drogovými mejdany, a pak obvykle není schopna ubránit se „palivovým četám“ ze sklepa.

Jeho obyvatelé striktně odmítají drogy a cítí se nadřazeni lidem ze shora. Přesto však raději dávají přednost ošumělému sklepu, protože se dá vzhledem k jedinému malému okénku   snadněji vytápět i bránit než horní část domu; kromě toho je také v létě chladnější.

Po matracích na podlaze se povalovalo sedm nebo osm lidí, kouřili marihuanu a na malém bateriovém televizoru sledovali nějaký stupidní pořad. Vzduch byl prosycen pachem zvětralého piva, špinavého prádla a marihuanového kouře. (Marihuanu nepovažovali za drogu.) Na podlaze u sporáku se škorpili dva asi čtyřletí kluci. Z nepoužívané roury ústředního topení pod stropem si mě upřeně prohlížela velká šedivá kočka.

Postavy na matracích na mě sice úkosem pohlédly, ale nic k mé osobě nepoznamenaly. Mezi obličeji, blikavě osvícenými obrazovkou, jsem Elsu nepoznal. Když však hlasitě vyvolala moje jméno mladá žena, která mě do obydlí uvedla, objevila se z deky „příčky“ v odlehlém koutě její hlava a nahá ramena. Vykřikla radostí a za chvíli se objevila vystrojená do nějakých staromódních šatů. Jak odhodila stranou deku, zahlédl jsem na chvíli na matraci za ní v slabě osvětleném koutě nějakou další postavu, a byl jsem tím jaksi nepříjemně dotčen. Snad bych nakonec nežárlil?

Elsa mě s nepředstíranou náklonností objala a nabídla mi šálek kávy z velkého hrnce na plotně a pak jsme se posadili na volnou matraci blízko sporáku. Zvuk televizoru i hluk křičících dětí nám dovolil poměrně bezpečně mluvit.

Zpočátku jsme hovořili o mnoha nejrůznějších věcech, protože jsem se nechtěl hned vytasit s pravým důvodem své návštěvy, a tak jsem se dozvěděl ledacos o Else i o lidech, s nimiž tu společně žije. Mnohé z toho bylo smutné, ale vyslechl jsem si i věci doslova šokující.

Vlastní životní příběh není nijak radostný. Rodiče patřili k tzv. vyšší střední třídě. Její otce je (nebo byl, protože se již po léta se svojí rodinou nestýká) tvůrcem projevů jednoho z nejvlivnějších senátorů ve Washingtonu a matka právnička jedné levičácké nadace, jejíž hlavní činnost spočívá ve vykupování domů v bělošských čtvrtích a následném usazování černošských rodin žijících ze sociální podpory.

Až do patnácti let vedla Elsa šťastný a spokojený život. Její rodina do té doby bydlela v Connecticutu a Elsa tam navštěvovala exkluzivní soukromou dívčí školu. (Podle pohlaví oddělené školy jsou nyní ovšem nelegální.) Prázdniny obvykle trávila s rodiči v jejich letním sídle na pobřeží. Když mi vyprávěla o krásných lesích a dlouhých toulkách přírodou, obličej se jí přímo rozzářil. Měla tehdy svou vlastní malou plachetnici a často se na ní vydávala k malému ostrůvku blízko pobřeží, kde pak sama tábořila a zasněně po dlouhé hodiny ležela na slunci.

Později se rodina odstěhovala do Washingtonu a její matka trvala na tom, aby si raději našli bydlení v převážně černošské části města blízko Capitol Hillu než v některé z bělošských čtvrtí. Ve škole, kam jí rodiče poslali, byla Elsa jednou ze čtyř bílých žákyň.

Elsa dozrála předčasně. Přirozená srdečnost, otevřenost a nepředpojatost její bytosti, spojená s mimořádnou tělesnou přitažlivostí, z ní již v patnácti dělaly sexuálně velice žádoucí děvče. Výsledkem toho bylo, že negři, kteří soustavně obtěžovali i ostatní bílé dívky, nenechali Elsu ani chvíli na pokoji. Černé dívky, kterým to samozřejmě nemohlo ujít, jí zuřivě nenáviděly a všemožně ji sužovaly a trýznily.

Pokud byla ve škole, Elsa si netroufla jít třeba na toaletu nebo se vůbec jakkoli vzdálit  z dohledu učitele. Brzy se však přesvědčila, že ani pedagog pro ni nepředstavuje žádnou skutečnou ochranu, když jí černý zástupce rektora jednou zatlačil do kouta a snažil se jí sahat pod šaty.

Každý den se Elsa vracela domů s pláčem a prosila rodiče, aby jí poslali do jiné školy. Matka jí na to vždy odpovídala pohlavky a hněvivým označení za „rasistku“. Jestliže jí černí mládenci obtěžují, není to jejich vina, ale její, a hlavně by se prý měla víc snažit o navázání přátelství s černými děvčaty.

Když případ s rektorovým zástupcem vyprávěla otci, pomohl jí stejně málo jako matka. Celá záležitost mu byla trapná a nechtěl o ní raději nic slyšet. Jeho liberalismus byl pasivnější povahy a jako obvykle se i v tomto případě přidal na stranu plně „zliberalizované“ matky. Došlo to tak daleko, že když ho jednou tři výtržníci přepadli na prahu vlastního bytu, srazili jej na zem, vzali mu peněženku, hodinky a rozšlapali mu brýle, Elsina matka nedovolila informovat o přepadení policii. Pouhou myšlenku udělat na policii oznámení na černochy považovala za „totálně fašistickou“. Elsa to vydržela tři měsíce, a pak utekla z domova. Byla přijata malou komunitou, s níž dosud žije, a vzhledem k optimistickému založení se s novou situací vyrovnala a cítí se docela spokojeně.

Asi před měsícem začaly potíže, které ji pak přivedly k náhodnému setkání se mnou. Ke skupině se přidala nová dívka jménem Mary Jane a začalo mezi nimi docházet ke třenicím a sporům. Mladý muž, který s Elsou sdílel společnou matraci, se podle všeho znal s Mary Jane již dříve, a ta nyní považovala Elsu za osobu, která si na něj dělá neoprávněný nárok. Elsa jí naproti tomu měla za zlé, že se jí tak hloupým způsobem snaží odlákat přítele. Nakonec to všechno vyvrcholilo typickou ženskou rvačkou s taháním za vlasy, škrábáním a křikem, v níž Mary Jane jako silnější vyhrála.

Elsa dva dny bloudila po ulicích - právě tehdy jsem se s ní potkal - a pak se zase vrátila ke své sklepní komunitě. Mary Jane se mezitím ještě s jednou další dívkou dostala s celou skupinou do konfliktu a Elsa toho využila k ultimátu: buď půjde pryč Mary Jane nebo ona. Mary na to reagovala tím, že jí pohrozila nožem.

„A co se stalo dál?“

„Prodali jsme ji,“ odpověděla Elsa stručně.

„Jak prodali? Co tím myslíš?“ zeptal jsem se až nevhodně hlasitě.

„To bylo tak. Mary Jane nechtěla odejít, přestože se všichni postavili na mojí stranu, a tak jsme jí prodali Kappymu. Dal nám za ní televizor a dvě stě dolarů.“

Jak se ukázalo, Kappy byl Žid jménem Kaplan, který se živil obchodováním s bílými ženami. Pravidelně jezdil z New Yorku do Washingtonu a kupoval děvčata, která utekla z domova. Jeho obvyklými dodavateli byly už zmíněné „vlčí smečky“; před jednou z nich jsem Elsu zachránil. Tyto bandy odporných lumpů chytaly dívky jednoduše přímo na ulici, týden nebo dva si je u sebe podržely, a když jejich zmizení nevyvolalo žádný rozruch, prodávali je Kaplanovi a podobným. Co se s takovými děvčaty dál dělo, nikdo přesně neví, ale nejspíš končily v někde v exkluzivních newyorských klubech, kde si na nich zbohatlíci ukájeli své perverzní sexuální choutky. Říká se také, že je prodávali i do „satanistického klubu“, kde je při hrůzných rituálech ukrutně mučili a zabíjeli. Ať už je tomu jakkoli, někdo z komunity se tenkrát doslechl, že Kaplan je ve městě na „nákupech“, a když je Mary Jane nechtěla dobrovolně opustit, svázali ji, vyhledali Kaplana a prodali mu ji.

Dosud jsem si myslel, že mnou jen tak něco neotřese, ale příběh o osudu Mary Jane mě naplnil hrůzou. „Jak jsi mohla prodat bílou dívku Židovi?“, řekl jsem tvrdě. Moje zřejmá nelibost uvedla Elsu do rozpaků. Uznala, že to byla ošklivá věc, a že se při pomyšlení na Mary Jane už mnohokrát zastyděla, ale tenkrát se jí to zdálo jako praktické vyřešení problému, jak zůstat v komunitě. Plačtivě se omlouvala, že se něco takového děje běžně a úřadům je to zřejmě známo, ale nevšímají si toho, takže vlastně větší díl viny má společnost než ona sama.

Potřásl jsem nesouhlasně hlavou, ale obrat v hovoru mi nabídl vhodnou příležitost přejít na téma, které mě především zajímalo. „Civilizace, která toleruje existenci takových Kaplanů a jejich odporných kšeftů, se musí zničit až do základů. Musíme to všechno vypálit jako ložisko nákazy a začít zase od samého začátku.“

V rozrušení jsem promluvil tak hlasitě, že každý ve sklepě mohl zaslechnut moji poslední poznámku. Jedno z rozcuchaných individuí se zdvihlo z matrace u televizoru a přiloudalo se k nám. „A co s tím naděláme?“, zeptal se, ale vlastně žádnou odpověď nečekal. „Kappyho už nejmíň desetkrát sebrali, ale vždycky ho zas pustili, protože má svý politický kontakty. Mezi jeho kunčofty patřej nejvýznamnější Židi  v New Yorku. Sám jsem slyšel, že dva nebo tři kongresmani navštěvujou klub, kterej Kaplan zásobuje holkama.“

Přizpůsobil jsem se jeho argotu: „Tak by holt někdo musel vodpálit celej ten slavnej Kongres do luftu.“

„Mít tak tady pořádnou bombu, tak se vo to pokusím sám,“  řekl, „jenže kdepak chceš dneska zchrastit tolik dynamitu?“

Mladík bezradně pokrčil rameny a vrátil se k televizi. Snažil jsem se opatrně vytáhnout  z Elsy potřebné informace. Jaké skupiny v Georgetownu se zabývají pumovými útoky? Jak bych se s nimi mohl kontaktovat? Elsa se mi snažila vyhovět, ale jednoduše o tom nevěděla nic; takové téma ji nikdy nezajímalo. Nakonec si na něco vzpomněla a zavolala na muže, který se kolem nás před chvílí šoural: „Harry, ty lidi z 29. ulice, co bojujou proti těm sviním, neříkaj si ‘čtvrtá fronta světového osvobození’ nebo tak nějak?“

Oslovený nebyl její otázkou viditelně nijak nadšen. Vyskočil, zuřivě se na nás podíval a bez odpovědi ztěžka vyšel ze sklepa; dveře za ním zapadly s hlučným třeskem.

Jedna z žen u umyvadla Else připomněla, že je na ní dnes řada s přípravou oběda, a že ještě ani nedala vařit brambory. Stiskl jsem Else ruku, popřál jí hodně štěstí a vydal jsem se na zpáteční cestu.

Myslím, že jsem celou věc dost pokazil. Bylo od mne neodpustitelně naivní myslet si, že by se tam objevilo revoltující společenství a zdvořile mi představilo člověka, který je zapojen do násilné ilegální činnosti proti systému. O něco takového se samozřejmě pokusil již snad každý tajný agent washingtonské policie. Teď se díky mé neobratnosti bude i o mně říkat, že jsem policejní špicl, a prakticky jsem si tak uzavřel cestu ke kontaktům s případnými militantními odpůrci systému v tomto svébytném prostředí. Můžeme tak samozřejmě poslat někoho jiného, aby vyhledal spojení s lidmi ze „čtvrté fronty světového osvobození“, ať už se za tím skrývá co chce. Teď si však musím položit otázku, zda to má vůbec ještě smysl. Návštěva u Elsy mne dost důkladně přesvědčila, že životní styl těchto lidí nenabízí dostatečný souhrn možností pro konstruktivní spolupráci s organizací. Chybí jim sebekázeň a ve svém životě nenalézají žádný skutečný smysl; sami už rezignovali. Jejich představy se omezují na povalování, souložení a kouření marihuany. Dokonce si myslím, že kdyby jim vláda zdvojnásobila sociální příspěvky, zapomněli by i dnešní vrhači bomb na své militantní postoje.

Elsa je v zásadě děvče se správnou predispozicí a většina jejích kladných instinktů je zatím ještě v pořádku, ale neuměla se vyrovnat se současným hrůzným světem, a tak se rozhodla z něj „vystoupit“. A byť svět v současné podobě odmítáme i my a jsme do jisté míry také „vyděděnci“, přesto je obrovský rozdíl mezi lidmi z organizace a jejími přáteli, protože my se s tím dokážeme vypořádat a oni ne. Neumím si představit, že bych já, Henry, Katy nebo kdokoli jiný z organizace dokázali celý den sedět u okna a nechávali kolem míjet světové dění, když je toho přece tolik, co se musí udělat. V tom právě spočívá rozdílná kvalita lidí.

Navíc se zde jedná o dobrou vlastnost, která je pro nás velice důležitá, ale většině Američanů schází. Se svou situací se stále ještě mnozí umějí vyrovnat stejně dobře jako my a někteří i velmi úspěšně, jenže se neobracejí proti systému, protože jim chybí určitá vnímavost, kterou - jak věřím, mám společnou s Elsou a jejími nejlepšími přáteli -, vnímavost, jež nám umožňuje cítit smrtelný zápach této prohnilé společnosti a nutí nás ke zvracení. Policisté i civilisté tam venku buď ten ohavný puch necítí nebo jim nepřekáží. Nechají se klidně Židy nacpat do jakéhokoli prasečího chlívku, a pokud tam budou mít dost žrádla, vždy se přizpůsobí. Vývoj z nich udělal šikovné umělce v přežívání, ale v ostatních důležitých ohledech jsou až zoufale zaostalí.

Jak křehká věc je taková lidská civilizace, jak povrchní jsou její základní postoje! A na jak málo lidech závisí životní zdroj hemživé masy, kteří se jí snaží vytvořit životní formu.

Jsem pevně přesvědčen, že bez existence snad jen dvou nebo tří procent nejschopnějších jedinců, nejdynamičtějších, nejinteligentnějších a nepilnějších spoluobčanů, by se neudržela ani tato ani jiná civilizace. Postupně by se rozložila, i když třeba až po staletích, a lidé by v sobě nenašli vůli, energii a vlohy k opětnému vylepšení jejích rysů. Nakonec by se všechno vrátilo ke svému předcivilizačnímu stavu, který by se příliš nelišil od života „odřezanců“ v Georgetownu.

Ale samotná energie, vůle a nadání jednoznačně nestačí. Amerika má přece stále ještě dost lidí, kteří jsou víc než dostatečně výkonní, aby se kola společnosti nezastavila. Ale tito produktivní lidé podle všeho vůbec nepostřehli, že lokomotiva, kterou svým úsilím udržují v pohybu, už dávno vykolejila a teď se střemhlav řítí do propasti. Ohledně směru, kterým se státní stroj pustil se všemi ohavnostmi a zvrácenostmi včetně hrozícího nebezpečí na konci cesty, jsou zcela slepí.

Bude to opravdu jen menšina menšiny, která naší rasu vyvede z džungle a ukáže jí první kroky ke skutečné civilizaci.

Jsme vděčni všem těm nepočetným předkům, kteří předně měli vrozený instinkt pro to, co je třeba dělat, a také schopnost proměnit to v činy. Bez oduševnění nemůže sebevětší schopnost vést k něčemu opravdu velkému, a bez schopnosti vede oduševnění jen ke snění a frustraci. Organizace si ze spousty lidského materiálu vyvolila právě ty, kteří takovou vzácnou kombinací disponují. Teď už musíme udělat opravdu všechno pro to, abychom se chopili moci.