Kapitola XIII

21. březen 1993: Dnešek je začátkem nového. Jak příznačná náhoda, že je také první jarní den. Pro mne to je jako návrat do života po 470 dnech smrti. Být zase zpátky u Katy i ostatních kamarádů, být schopen zase bojovat po tak dlouhé a promarněné době, to všechno mě naplňuje nepopsatelnou radostí.

Od mého posledního záznamu do deníku (jsem tak šťastný, že se Katy podařilo jej zachránit) se toho stalo tolik, že si až zoufám, jak to všechno shrnout a zapsat. Tak to vezmu pěkně jedno po druhém.

Byly asi čtyři hodiny ráno, tma černá jak antracit, neděle. Všichni jsme ještě tvrdě spali. Jako první ze všeho jsem začal cítit, že mi Katy třese ramenem, aby mě probudila. Spíše podvědomě jsem vnímal neodbytně vytrvalý tónový signál, který jsem v rozespalosti považoval za budík.

„Ale vždyť je dost času na vstávání,“ zahuhlal jsem.

„To je náš alarm,“ šeptala mi Katy naléhavě, „někdo je venku před domem.“

Okamžitě jsem se probral, ale ještě než jsem vůbec stačil vyskočit na nohy, ozvalo se hlasité třesknutí, cosi proniklo i mezi pečlivě zatlučenými okny ložnice a vtáhlo za sebou ohon jisker. Vzápětí celou místnost naplnil dusivý oblak plynu, který mě nutil divoce lapat po dechu.

Na příštích několik minut si vzpomínám jen mlhavě, ale nějak se nám v té tmě přece jen podařilo nasadit si plynové masky. Rozběhli jsme se s Billem do přízemí a Katy s Carol jsme přenechali střežení horních oken. Zatím se naštěstí ještě nikdo nepokusil vniknout do domu, ale právě když jsme dorazili do přízemí, uslyšeli jsme zvenku hlas z megafonu, který nás vyzýval vyjít před dům s rukama nad hlavou.

Opatrně jsem vyhlédl dveřní špehýrkou. Tucty reflektorů namířené ze všech stran na náš dům udělaly z předjitřní tmy jasný den. Oslnivá záře mi nedovolovala nic vidět, ale hned mi bylo jasné, že tam venku jsou snad stovky po zuby ozbrojených vojáků a policistů.

Pokus prostřílet si cestu byl viditelně nesmyslný, ale pro každý případ jsme párkrát naslepo vystřelili nějakou tu salvu do všech směrů z oken v přízemí i v poschodí, abychom ozbrojence venku alespoň na chvíli odradili od pokusu vniknout do budovy. Pak jsme hned odskočili od oken a dveří, které vzápětí doslova proděravěla zuřivá odvetná palba, a soustředili jsme se na dopravování nezbytné výstroje k únikovému tunelu. Stěny garáže z betonových cihel nás zatím dostatečně chránily před kulkami z ručních zbraní, kterými jsme byli ostřelováni ze všech směrů.

Zatímco si Bill, Katy a Carol v dlouhém temném tunelu podávali z ruky do ruky naše propriety, zůstal jsem v dílně a snášel věci, které bychom měli podle možností zachránit. Během hektických a vyčerpávajících tří čtvrtin hodiny jsme k druhému konci kanálu nanosili slušnou kupu zbraní, munice, výstroje, a také náš komunikační přístroj.

Přestože oni tři odvedli největší kus práce, nebyli alespoň vystaveni nebezpečí postřelení, zatímco mně po celou tu dobu hvízdaly kulky kolem uší a mnohokrát jsem byl zasažen odštěpky betonu. Vlastně je to div, že jsem tehdy nepřišel o život. Přesto jsem dokázal občas skrze dveře vypálit nějakou tu salvu na obléhatele, abych je tak donutil zůstat v úkrytu.

Konečně jsme vynesli všechny naše ruční zbraně, munici, asi polovinu velkých min a granátů, i již dohotovené rádiové komponenty. Zachránili jsme i Billovo nářadí, protože je měl ve zvyku ukládat pečlivě do kovové skříňky, ale museli jsme tam nechat téměř všechny testovací přístroje, které byly porůznu rozmístěné po celé dílně.

Na chvíli jsme se skrčili v montážní jámě ke krátké poradě. Bill s děvčaty ukradnou venku auto, abychom mohli věci odvézt, a já zatím zůstanu zde a připravím trhací nálož, která zasype vchod do únikového tunelu. Mají na to třicet minut; potom nastavím zapalování a zmizím také.

Katy ještě na chvíli vyběhla nahoru pro pár našich osobních věcí  - včetně mého deníku - a pak mi naposled zmizela s ostatními v kanálu.

Dveře i prkna na oknech už byla mezitím téměř rozstřílena a z reflektorů pronikalo dovnitř tolik světla, že každý můj pohyb v dílně byl mimořádně nebezpečný. Horečně jsem zabudoval desetikilovou nálož tritonalu přímo nad vstup do tunelu a připravil ji k odstřelu.

Pak jsem se po podlaze odplížil ke stěně, kde bylo v malých nádobkách naskládáno dalších asi padesát kilo tritonalu. Měl jsem v úmyslu vést odtud zápalnou šňůru až k náloži v montážní jámě, takže jedinou detonací by celá dílna vyletěla do vzduchu a všechno pohřbila pod troskami. Potom by policie potřebovala několik dní k prohledání sutin a k definitivnímu zjištění, že se nám podařilo uniknout.

Ke stěně jsem se však už nedostal. Dodnes nevím, co se přesně stalo, ale nálož v montážní jámě explodovala předčasně - snad že nějaká odražená kulka zasáhla palník, ale je také možné, že bez přestání všude dopadající jiskry ze slzotvorných granátů zažehly zápalnou šňůru. Ať už tomu bylo nakonec jakkoli, úderem výbuchu jsem ztratil vědomí a znovu jsem přišel k sobě až na operačním stole úrazového oddělení v nemocnici.

Několik příštích dní bylo pro mne mimořádně bolestivých a při pouhé vzpomínce na ně se bezmála roztřesu. Z nemocnice jsem byl po ošetření neprodleně převezen do cely v podzemí budovy FBI, z něhož dosud nebyla úplně odklizena suť po našem bombovém útoku před sedmi týdny.

Přestože jsem byl pořád ještě otřesený a rány mě bolely, zacházeli se mnou hodně surově. Zápěstí mi spoutali za zády a když jsem třeba jen klopýtl nebo neuposlechl dost rychle příkazu, kopance a rány jen pršely. Když mě pak přinutili postavit se doprostřed cely a ze všech stran se sypaly otázky půl tuctu agentů FBI, dokázal jsem jen nesouvisle huhlat, a víc bych nesvedl, ani kdybych s nimi snad chtěl spolupracovat.

Přes veškerou trýzeň svého postavení jsem pocítil příliv radostného vzrušení, když jsem z otázek vyslýchajících rychle pochopil, že se ostatním podařilo uniknout. Znovu a znovu na mě muži kolem štěkali ty samé otázky: „Kde jsou ostatní? Kolik vás v domě bylo? Jak se odtamtud dostali?“ Nálož podle všeho úspěšně zničila vchod do tunelu v montážní jámě. Otázky byly tak dlouho zdůrazňovány údery a kopanci, až jsem se nakonec v bezvědomí zase zhroutil na zem.

Když jsem se probral, stále ještě jsem ležel na holé betonové podlaze. Světlo svítilo, v místnosti nikdo nebyl a doléhalo sem staccato sbíječky i další zvuky opravářů na chodbě před mou kobkou. Celé tělo mě mučivě bolelo a nejhorší ze všeho byla pevně utažená pouta, ale v hlavě jsem měl zase poměrně jasno.

Mojí první myšlenkou byla lítost nad ztrátou ampulky s jedem. Když mě muži z tajné policie našli bezvědomého v troskách garáže, řetízek na krku mi samozřejmě hned sebrali. Vyčítal jsem si teď trpce, že jsem si pro jistotu nevzal ampulku do úst dřív, než jsem začal chystat explozi. Tam by ji nejspíš nenašli a já bych jí mohl skousnout hned, jakmile jsem se probral v nemocnici.

Pak se dostavila také lítost a sebeobviňování. Byl jsem trýzněn podezřením, které se postupně měnilo v přesvědčení, že tragickou situaci zavinila moje pošetilá návštěva Elsy před dvěma dny. Někdo z její skupiny mě zřejmě cestou domů sledoval a zjištění si nenechal pro sebe; podezření mi pak nepřímo potvrdili moji vyšetřovatelé.

Byl jsem se svou bolestí a chmurnými myšlenkami sám jen několik minut, když začalo druhé kolo výslechů. Tentokrát přišli do cely agenti FBI s lékařem a s dalšími třemi muži, z nich dva byli obrovští svalnatí negři. Třetí byla schýlená bělovlasá figurka muže asi kolem sedmdesátky. Vulgární škleb křivil koutek jeho úst, která se občas výsměšně pootevřela a ukázala zlaté plomby nikotinem zahnědlých zubů.

Sotva mě lékař zběžně prohlédl a prohlásil za dostatečně zdravého, agenti FBI mne jediným trhnutím postavili a zaujali místa po obou stranách dveří. Další režie scény se ujal zlověstně se tvářící skřet se zlatými zuby.

Mluvil se silným hebrejským přízvukem a předstíraně laskavým tónem se mi představil jako plukovník Saul Rubin z izraelské tajné služby. Ještě než jsem se stačil zarazit nad tím, že mám být vyslýchán představitelem cizí mocnosti, Rubin pokračoval:

„Vaše rasistické aktivity, pane Turnere, jsou porušením mezinárodní konvence o genocidě, a proto s vámi bude zahájen proces před tribunálem, v němž budou zástupci vaší i mojí země. Ale nejdříve potřebujeme ještě nějaké informace, abychom mohli současně postavit před soud i vaše kriminální společníky.

Bylo mi řečeno, že včera večer jste nebyl příliš ochoten spolupracovat. Chtěl bych vás přátelsky varovat, že nezodpovězení mých otázek by pro vás mohlo být velmi nepříjemné. Za pětatřicet let jsem nasbíral dost zkušeností, jak dostat informace z lidí, kteří odmítají spolupracovat. Nakonec mi stejně řekli všechno, co jsem chtěl vědět, všichni, Arabové i Němci, ale pro ty, kdo se chovali vzpurně, to byla velice bolestivá zkušenost.“

Po malé pauze pak dodal: „Ach ano, někteří Němci byli dost zatvrzelí, zvláště ti z SS.“

Zjevně příjemná vzpomínka vyvolala na Rubinově obličeji tak úděsný úšklebek, že jsem nedokázal potlačit pocit děsu. Vzpomněl jsem si na hrůzné fotografie, které nám ukazoval jeden náš člen, bývalý důstojník vojenské zpravodajské služby. Byli na nich němečtí zajatci, kterým při sadistických výsleších vypíchali oči, vytrhali zuby, uřezali prsty a rozdrtili varlata, a potom je postavili před vojenský soud jako „válečné zločince“ a popravili.

Nepřál jsem si v tu chvíli nic jiného než pěstmi rozmlátit ten jízlivý židovský ksicht před sebou, ale pevně nasazená pouta mi to samozřejmě nedovolila. Spokojil jsem se s tím, že jsem mu do něj alespoň plivl a současně jsem se jej pokusil kopnout do rozkroku. Bohužel mě ztuhlé a bolavé svaly zradily, a tak jsem zasáhl jen jeho stehno; pod nečekaným úderem se zapotácel pár kroků dozadu.

Pak se mě ovšem chopili oba službu konající negři a na Rubinův pokyn mne brutálně a promyšleně zmlátili. Když skončili, bylo mé tělo jediné roztlučené a bodající klubko bolesti, které se sténavě svíjelo na podlaze.

Následující kola výslechů byla ještě horší - mnohem horší. Protože se mnou chystali veřejný ukázkový proces na způsob Eichmannova,[8] zdržel se Rubin vypalování očí a řezání prstů, neboť zohavený bych před soud nemohl, ale věci, které se mnou prováděl, byly stejně hrozné a bolestivé.

Na dlouhé dny jsem prakticky přišel o rozum, a jak mi Rubin předpověděl, řekl jsem mu nakonec všechno, co chtěl vědět. Žádný člověk by se na mém místě nejspíš nezachoval jinak.

Oba agenti FBI, kteří výslechům přihlíželi, během mučení viditelně bledli, třeba když mi Rubinovi černí asistenti na jeho rozkaz vrazili do konečníku dlouhou tupou hůl, takže jsem řval a zmítal sebou jak sele na rožni, ale nikdy proti tomu neprotestovali. Myslím, že něco takového se dělo i po válce, když američtí důstojníci německého původu přihlíželi řádění židovských katanů vůči svým rasovým kolegům z německé armády, a stejně tak se neozvali, když američtí negři znásilňovali a týrali německé ženy a dívky. Je to důsledek vymývání mozků židovskými masmédii, že již nenávidí vlastní rasu, nebo jsou to jednoduše bezcitní pacholci, dělající všechno co se jim řekne, dokud řádně dostávají svou mzdu?

Vzdor Rubinově mistrovsky hrůzné metodě mučení jsem plně přesvědčen o tom, že výslechové techniky organizace jsou mnohem efektivnější než metody systému. My postupujeme technicky rafinovaně, kdežto systém je pouze brutální. A byť i Rubin můj odpor zlomil a dostal odpovědi na své otázky, mnoho dalších důležitých věcí se nedozvěděl.

Když byl po více než měsíčním peklu se mnou konečně hotov, řekl jsem mu většinu jmen mně známých členů organizace, jejich rozmístění a úkrytů, i kdo se podílel na různých akcích proti systému. Popsal jsem dopodrobna přípravy k napadení budovy FBI i svou roli v granátovém útoku na Kapitol. A také jsem vypověděl, kolik členů naší jednotky uniklo dopadení.

Moje odhalení jistě způsobila organizaci velké potíže. Protože však byla schopna správně posoudit, co by se politická policie mohla ode mne dozvědět, dokázala včas zabránit možným škodám. Znamenalo to ovšem ihned opustit perfektně vybudované úkryty a zřídit nové.

Rubinova výslechová technika mu přinesla pouze informace ve formě odpovědí na přímé otázky. Neptal se mě na náš systém předávání zpráv a také se o něm nic nedozvěděl. (Jak mi bylo později řečeno, „legálové“ uvnitř FBI organizaci průběžně informovali o tom, jaké konkrétní výsledky můj výslech přinesl, takže bylo jasné, že náš komunikační systém je stejně bezpečný jako předtím.)

Nedozvěděl se také nic o řádu, o ideologii, ani o dlouhodobých cílech, což by možná systému pomohlo pochopit naší strategii. A tak vlastně všechno, co ze mne Rubin vymlátil, bylo jen taktického charakteru. Myslím, že pravý důvod arogantní přezíravosti systému spočíval v domněnce, že zlikvidování organizace bude záležitost týdnů. Byli jsme pokládáni za poněkud větší problém, ale ne za smrtelné nebezpečí. Po skončení výslechů jsem byl v budově FBI držen ještě další tři týdny, zřejmě abych byl po ruce k identifikaci dalších členů organizace, kteří budou dopadeni na základě mých výpovědí. Během té doby však nikdo zatčen nebyl a nakonec jsem byl převezen do zvláštního internačního zařízení ve Fort Belvior, kde už bylo vězněno téměř 200 ostatních příslušníků organizace i zhruba stejný počet našich „legálů“.

Vláda nás nerozmístila do normálních věznic z obavy, že by nás organizace mohla odtamtud vysvobodit, a navíc se asi bála, že bychom tam mohli pro naší věc získat i další bílé vězně. Proto byli zatčení členové organizace dodáváni do Fort Belvoiru a tam drženi na samotkách. Tábor byl obklopen hradbami, ostnatým drátem, strážními věžemi s kulomety a střežen dvěma rotami vojenské policie; spolehlivost věznice byla umocněna i tím, že se nacházela přímo v objektu vojenské základny. Tam jsem pak strávil příštích čtrnáct měsíců a proto nemohu říci, jaké se v té době dělaly přípravy na můj soudní proces.

Mnozí lidé považují samotku za zvlášť zostřené opatření, ale pro mne byla tehdy pravým požehnáním, protože jsem se stále ještě nacházel v stísněném a nenormálním duševním rozpoložení. Byl to dílem výsledek Rubinova mučení, ale částečně také pocitu viny ze svého podlehnutí. Stejně tak mě skličovala skutečnost, že ve vězení jsem vyřazen z účasti na boji. Samota mi však umožnila znovu se sám se sebou vyrovnat. Další výhoda samotky spočívala v tom, že jsem nepřicházel do styku s černochy, kteří by mi v normálním vězení udělali ze života peklo. Kdo sám nebyl vystaven podobnému teroru a trýznění, nemůže nikdy pochopit, jak hluboce a trvale na něj taková zkušenost zapůsobí. Tělesně jsem už byl plně uzdraven a zotavil jsem se také z podivné kombinace depresí a nervózního třesu, kterou na mně výslechy zanechaly. Přesto už nejsem stejný člověk jako předtím; moje myšlení je chladnější a snad dokonce i bezohlednější. Jsem teď jen ještě pevněji rozhodnut pokračovat v plnění naší úlohy.

Také jsem se zbavil veškerého strachu ze smrti. Nebudu samozřejmě nevšímavý k nebezpečí, i když méně než dřív, ale nic už mě nedokáže poděsit. Běda každému plačtivému konzervativci, který by se snad zaklínal „odpovědností“, a tím nám stál v cestě. Nehodlám už poslouchat výmluvy žádného z těch sobeckých kolaborantů a prostě sáhnu rovnou po pistoli.

Během celé doby, kterou jsem vedle ostatních ve Fort Belvoiru strávil, jsme byli zcela odříznuti od vnějšího světa a nebylo nám ani dovoleno, číst noviny nebo cokoli jiného. Brzy jsem se však naučil - byť v omezené míře - způsobu předávání informací, který byl pro nás „potrubím“ ústního předávání novinek z vnějšího světa. Napomáhal nám v tom i jeden z mnoha ne zrovna nepřátelsky naladěných vězeňských dozorců.

Nejvíc jsme samozřejmě dychtili po zprávách o válce mezi organizací a systémem. Obzvlášť nás vždy rozjařila informace o nějaké úspěšné akci - ohavném činu v žargonu masmédií - proti systému, a naopak zase jsme byli stísněni, když se období mezi zprávami o větší akci protáhlo na víc něž pár dní.

Postupem času však četnost zpráv o našich akcích povážlivě klesala a masmédia začala s rostoucí nadějí předpovídat blížící se likvidaci zbytků organizace, a tím i návrat země k „normálním poměrům“. To nám samozřejmě dělalo velké starosti, ale naše deprese byla mírněna zjištěním, že k nám do Fort Belvioru přichází stále méně nových vězňů. V prvním období mého pobytu tam přicházel v průměru každý den jeden, ale v dubnu loňského roku jejich počet klesl na jednoho týdně.

A pak začaly velké bombové atentáty v Houstonu z 11. a 12. září 1992. Během těch dvou dní, kdy se země široko daleko otřásala, bylo podniknuto čtrnáct mohutných útoků, kterým padly za oběť více než čtyři tisíce osob a byla zničena většina houstonského průmyslu; v kouřící trosky se mj. proměnily i známé loděnice.

Celý velkolepý podnik začal 11. září před svítáním, kdy na nejfrekventovanějším úseku houstonského plavebního kanálu explodovala muniční loď s nákladem leteckých bomb pro Izrael. Výbuch poslal ke dnu i další čtyři lodě a úplně zablokoval plavební dráhu; kromě toho zapálil i velkou rafinérii nafty v okolí. Během hodiny pak podél kanálu následovalo ještě osm dalších explozí, které druhý nejvýznamnější přístav země vyřadily z provozu na víc než čtyři měsíce.

Dalších pět výbuchů o něco později ochromilo houstonské letiště, zničilo hlavní městskou elektrárnu i dvě strategicky položené dálniční křižovatky včetně mostu, což zablokovalo většinu dálnic v okolí. Z Houstonu se jedním rázem stala katastrofou postižená oblast a vláda tam v největší rychlosti vyslala na pět tisíc vojáků, jejichž úlohou bylo udržovat pod kontrolou rozzuřenou i zpanikařenou veřejnost, a ovšem také zakročovat proti organizaci.

Houstonskou akcí jsme si sice žádné přátele nezískali, ale i tak vládu poškodila, protože rozptýlila sílící představy o zardoušení naší revoluce.

Po Hustonu následovala města Wilmington, Providence a Racine. Během loňského podzimu už bylo zcela zřejmé, že revoluce vstoupila do nové, rozhodující fáze. K tomu se však dostanu ještě později.

Včera večer došlo k události pro nás všechny ve Fort Belvoiru nesmírně důležité. Krátce před půlnocí přijely k bráně tábora jako obvykle dva khaki zbarvené autobusy. Normálně přivážely asi šedesát příslušníků MP k půlnočnímu střídání stráží a odvážely večerní směnu. Tentokrát tomu bylo jinak.

První tušení o akci jsem nabyl v okamžiku, kdy mě probudilo štěkání kulometu ze strážní věže, které bylo rychle umlčeno přesným zásahem 105 mm kanónu jednoho ze čtyř obrněných vozů v našem vězeňském areálu. Pak se s přestávkami ozývala střelba z malorážních zbraní a bylo slyšet pokřik a hluk utíkajících mužů. Nakonec se pod údery palic zhroutily dovnitř dřevěné dveře mé cely a já byl volný.

Byl jsem mezi 150 šťastlivci, kteří se namačkali do dvou policejních autobusů a odjížděli pryč. Několik desítek dalších se zvenčí pověsilo na čtyři obrněné transportéry, jejichž nepozorné posádky byly prvním cílem našich osvoboditelů. Ostatní se museli pěšky vláčet v průtrži mračen, která zase na druhou stranu nedovolovala vzlétnout armádním vrtulníkům. Celkovou bilancí akce bylo osmnáct zabitých vězňů, čtyři osvoboditelé, a dalších jednašedesát vězňů později znovu dopadli. Nicméně 422 z nás se podle rozhlasových zpráv podařilo dostihnout nákladních aut, čekajících mimo vojenskou základnu, zatímco čtyři ukořistěné transportéry držely pronásledovatele po potřebnou dobu v šachu.

Tím ovšem pozdvižení ještě neskončilo, ale momentálně řeknu jen tolik, že do dnešních čtyř hodin ráno se podařilo ukrýt nás všechny do předem připravených „bezpečných útulků“ ve washingtonské oblasti. Po pár hodinách spánku jsem se oblékl zase do civilu, vzal jsem si sadu falešných průkazů, které byly pro mne pečlivě a mistrovsky vyrobeny, a s novinami v podpaždí a svačinovým kufříkem v ruce jsem se vmísil do davu spěchajících dělníků a zamířil na určené místo srazu.

Po nějakých dvou minutách vedle mne zastavila u chodníku malá dodávka, v níž seděli muž a žena. Dveře se otevřely a já jsem se vmáčkl mezi ně. Když se pak Bill znovu rozjel, držela mě zase moje milá Katy kolem krku.