Kapitola XIV

24. březen 1993: Dnes jsem stál před soudem naší organizace pro porušení přísahy, což je nejhorší obvinění, které může být proti členovi vzneseno. Byl to strašlivý zážitek a nesmírně se mi ulevilo, že už to mám za sebou, ale hlavně tím, jak to dopadlo.

Během všech těch dlouhých měsíců jsem si ve své vězeňské cele mučil hlavu trýznivou otázkou: porušil jsem přísahu řádu tím, že jsem se před upadnutím do zajetí neusmrtil? Stokrát jsem si v duchu připomínal okolnosti, které vedly k mému zatčení i pozdějším událostem, a snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že mé jednání bylo správné a že do rukou těch sadistických pochopů jsem nepadl vlastní vinou. Dnes jsem o celém průběhu věci vypovídal před porotci soudu naší organizace.

Předvolání přišlo pomocí speciálního zařízení dnes ráno a hned mi bylo jasné, oč se jedná, i když jsem byl dost zaražen adresou, na níž se mám hlásit; šlo totiž o jednu z nejnovějších a největších kancelářských budov v centru Washingtonu. Když mě pak velmi atraktivně vyhlížejí sekretářka uváděla do konferenční místnosti na patře právníků, zápasil můj nedobrý pocit s vděčností za tři dny oddechu, které mi byly poskytnuty od mého osvobození z vězení.

Právě jsem si navlékal talár, který byl pro mne připraven na věšáku, když se otevřely další dveře a do místnosti vstoupilo osm postav v talárech a kápích, které pak bezhlučně zaujaly svá místa za velkým stolem. Poslední z nich si kápi spustila do týlu a já jsem poznal známé rysy majora Williamse.

Líčení probíhalo v korektní a objektivní atmosféře. Po více než hodině výslechu mi bylo řečeno, že mám vyčkat rozhodnutí ve vedlejší malé místnosti - trvalo to bezmála tři hodiny.

Když porotci probrali můj případ a dospěli k rozhodnutí, byl jsem znovu zavolán do konferenčního sálu. Zatímco jsem stál u jednoho konce stolu, major Williams seděl u druhého a přečítal rozsudek. Pokud si na všechno dobře vzpomínám, měla jeho slova následující obsah:

„Earle Turnere, přezkoumali jsme vaše jednání jakožto člena tohoto řádu ohledně dvou případů a shledali jsme, že jste v obou selhal.

Předně jste před policejní razií, která vedla k vašemu dopadení a uvěznění, projevil politováníhodný nedostatek zralosti a zdravého úsudku. Vaše nerozvážnost při návštěvě osoby v Georgetownu - tedy jednání, které sice nebylo výslovně zakázáno, ale přesto nespadalo do vám přikázané oblasti úkolů -, vedlo bezprostředně k situaci, jež ohrozila vás i členy vaší jednotky a znamenala ztrátu cenného zařízení naší organizace.

Vzhledem ke zmíněnému selhání úsudku se proto zkušební doba vašeho členství v řádu prodlužuje o šest měsíců. Z toho důvodu tedy nebudete dříve než v březnu příštího roku připuštěn k ‘obřadu Unie’. Přesto však uznáváme, že vaše jednání před policejní razií nepředstavuje porušení přísahy.“

Po těchto slovech jsem si slyšitelně oddechl, ale major Williams pokračoval přísnějším tónem:

„Mnohem závážnější je okolnost, že jste se dostal živý do rukou politické policie a že jste během téměř jednoměsíčního výslechu zůstal naživu.

Složením přísahy jste zasvětil svůj život službě řádu. Tím jste tuto službu povýšil nad všechno ostatní, včetně zachování vlastního života. Tuto povinnost jste na sebe vzal dobrovolně s vědomím, že během našeho boje je zde velká pravděpodobnost nutnosti obětovat život a vyhnout se tak porušení přísahy. Byl jste výslovně varován, že nesmíte padnout živý do rukou politické policie a byl vám také k tomu dán příslušný prostředek. Informace, které z vás policie dostala, znamenaly vážnou překážku pro práci organizace v této oblasti a vážně jste také ohrozil mnoho svých kamarádů.

Samozřejmě uznáváme, že jste přísahu svým rozhodnutím neporušil úmyslně. Zabývali jsme se co nejsvědomitěji všemi okolnostmi, které vedly až k vašemu zatčení a uvěznění, a jsou nám také dobře známy metody, kterých politická policie nyní proti našim lidem používá. Být vojákem jakékoli jiné armády na světě, byl byste zproštěn viny.

Náš řád je však něčím jiným než jakákoli jiná armáda. Osobujeme si právo určovat osud všech našich lidí a jednoho dne řídit svět podle našich zásad. Máme-li se tohoto práva ukázat hodni, musíme být také ochotni převzít odpovědnost, která je s tím spojena.

Každý den musíme rozhodovat a nařizovat akce, které znamenají smrt mnoha bílých, z nichž mnozí se neprovinili jednáním, jež bychom mohli považovat za trestuhodné. Zcela vědomě připravujeme tyto nevinné lidi o život, protože kdybychom nyní nejednali, znamenalo by to v konečném důsledku pro všechny nesrovnatelně větší škody. Naším nejvyšším hlediskem je blaho naší rasy, a proto tedy nesmíme sami sobě měřit mírnějším metrem než ostatním.

Ano, na sebe musíme být ještě mnohem přísnější. Musíme od sebe vyžadovat mnohem vyšší úroveň postojů, než jakou žádáme od veřejnosti a dokonce i od řadových členů organizace. Nikdy se nesmíme nechat svádět myšlenkou, která se zrodila v této chorobné době, že totiž dobrá omluva je uspokojující náhražkou za špatné zvládnutí zadané úlohy.

Pro nás nesmí existovat žádná omluva. Svoji úlohu buďto plníme nebo neplníme. Pokud ne, pak se neospravedlňujeme a za své selhání prostě přejímáme odpovědnost. A pokud jde o trest, přijímáme jej bez reptání. Trestem za porušení přísahy je smrt.“

V místnosti bylo ticho jako v kostele, ale v uších mi hučelo a podlaha se mi pod nohama chvěla. Stál jsem tiše a jako omámeně než Williams začal zase mluvit, tentokrát již poněkud mírnějším hlasem:

„Úloha tohoto tribunálu je jasná, Earle Turnere. Ve vašem případě musíme postupovat tak, aby každý člen řádu věděl, že kdyby se dostal do podobné situace, musí nezbytně zemřít, aby se vyhnul zajetí, a to buď čestnou smrtí vlastní rukou nebo méně čestnou smrtí z rukou svých kamarádů. Nikdo nesmí upadnout do pokušení vyhýbat se splnění úlohy v naději, že by si pozdější omluvou mohl zachovat život.

Někteří z nás byli dnes večer toho názoru, že rozhodnutí o vašem osudu musí padnout právě v tomto smyslu, abychom jím ostatním dali výstražný příklad. Naproti tomu jiní soudili, že v kritickou dobu jste ještě nebyl plnoprávným členem řádu, protože jste se nezúčastnil rituálu Unie, a proto by vaše jednání mělo být posuzováno podle jiných měřítek než u toho, který již má za sebou zkušební dobu a unionistický status.

Rozhodnutí pro nás nebylo lehké, ale vy si je nyní musíte vyslechnout a nést jeho důsledky. Předně musíte uspokojivě dovršit prodlouženou zkušební dobu a teprve potom můžete být  připuštěn k ‘Rite of Union’, ale s jednou základní podmínkou, kterou jsme až dosud nikomu nepřipustili. Tou podmínkou je, že ve vhodný čas musíte vykonat úkol, jehož úspěšné splnění velmi pravděpodobně skončí vaší smrtí.

Stojíme bohužel až příliš často před bolestným úkolem zřizovat taková sebevražedná komanda z našich členů, pokud nejsme schopni dosáhnout nezbytného cíle jiným způsobem. Ve vašem případě poslouží taková mise dvěma věcem.

Pokud ji úspěšně zakončíte a zpečetíte svou smrtí, pak jsme splnil podmínky pro rituál Unie a budete dále žít v nás i našich následnících stejně jako všichni naši členové, od nichž Unie požadovala ztrátu vlastního života. A pokud shodou šťastných okolností svou misi přežijete, zaujmete své místo v našich řadách bez sebemenší poskvrny na své osobním chování. Rozuměl jste všemu, co jsem říkal?“

Přikývl jsem a odpověděl: „Ano, všemu jsem rozuměl a rozsudek bez výhrad přijímám. Je spravedlivý a objektivní. Nikdy jsem nečekal, že bych snad přežil boj, který nyní vedeme, a jsem vděčný, že mi bylo dopřáno dále se na něm podílet. Jsem také soudu vděčný za to, že mi zachoval i vyhlídku na Unii.“

25. březen 1993: Dnes k nám přišel Harry, a tak jsme si s ním spolu s Billem dlouze popovídali. Zítra odjíždí na západní pobřeží, a proto mi ještě před svým odjezdem chtěl podat co nejpřesnější obraz vývoje situace v loňském roce. Podle všeho se nyní zabývá školením  a výcvikem nových členů, a nejspíš převzal i některé interní úlohy v oblasti Los Angeles, kde je naše organizace obzvlášť silná. Když mě nenápadně pozdravil naším znamením, bylo mi jasné, že se také stal členem našeho řádu.

Vyprávěl mi o tom, co jsem v zásadě předpokládal již ve své vězeňské cele, že totiž organizace svojí hlavní údernou sílu přenesla z útoků na osoby na strategické hospodářské cíle. Nadále se nebudeme snažit o přímé zničení systému, nýbrž se více soustředíme na úkol zbavit jej podpory občanů. Už dlouho jsme měl pocit, že je tu nutná změna strategie. Vůdce revoluce patrně ke stejnému závěru přiměly dvě věci: jednak nemožnost získávat dostatek nových rekrutů na vyrovnání ztrát z naší vysilující války proti systému, a dále poznání, že skutečně rozhodující vliv na postoj veřejnosti vůči systému nemohu mít ani naše útoky na něj, ani jeho stále sílící represe.

První faktor byl velmi naléhavý. I kdybychom chtěli, nemohli bychom nadále udržet dosavadní rozsah své činnosti, protože naše ztráty soustavně rostly. Harry odhadoval, že celkový počet našich úderných jednotek poklesl na velmi nízký stav asi čtyř set osob, tedy takových, které jsou speciálně vycvičené v užívání bodných zbraní, pistolí a bomb. Tyto bojové jednotky představují zhruba jen čtvrtinu členů organizace, ale mají nepoměrně velké ztráty.

Zmíněná okolnost donutila organizaci válku přechodně omezit a zachovat si tak dostatečně silné jádro pro pozdější úder jiného druhu, protože naše dosavadní strategie proti systému neuspěla.

Selhala proto, že většina bílých Američanů nereagovala na situaci tak, jak jsme očekávali; jinak řečeno počítali jsme s pozitivní, napodobivou reakcí na naši „propagandu činu“, která se ovšem nedostavila.

Počítali jsme s tím, že když dáme příklad vzpourou proti tyranii, začnou i ostatní s povstáním. Domnívali jsme se, že útoky na vysoce postavené osobnosti a důležitá zařízení systému budou všude Američany inspirovat k podobným akcím, ale většina těch otupělých mizerů své líné zadky nezvedla.

Shořel sice asi tucet synagog a všeobecně se zvýšil počet politicky motivovaných násilných činů, ale takové akce většinou mířily falešným směrem a byly proto neplodné. Bez organizovanosti nejsou takové akce příliš hodnotné, byť by byly vedeny na velmi široké bázi a po dlouhou dobu.

Mnoho lidí sice reptalo na reakci systému vůči organizaci, ale to ani vzdáleně nemohlo vyvolat něco jako rebelii. Bohužel jsme zjistili, že u Američanů už tyranie vůbec není nepopulární.

Průměrnému Američanovi není drahá a důležitá svoboda, čest a budoucnost své vlastní rasy, nýbrž šek s osobní gáží. Sice se bouřil, když před dvaceti lety začaly kvůli „integraci“ vozit autobusy jeho děti do školy pro černé, ale protože mu dovolili podržet si svou lednici, velké auto a motorový člun, dál už proti tomu nijak nevystupoval.

Stěžoval si, když mu před pěti lety brali jeho zbraně, ale stále ještě měl svůj barevný televizor a zahradní gril, a tak zase nebojoval.

Dnes se rozčiluje, když negři podle libosti znásilňují bílé ženy, a systém po něm vyžaduje, aby se při každé příležitosti vykazoval identifikační kartou, ale stále ještě má nacpaný žaludek, a tak nebojuje.

Nemá v hlavě jednu jedinou myšlenku, kterou by mu tam nevtloukla televize. Ke všemu na světě umí zaujmout „správný postoj“ a jedná, myslí a mluví přesně tak, jak si myslí, že se od něj očekává. Stručně řečeno, stal se přesně tím, co se z něj systém v posledních padesáti letech snažil udělat - je součástkou konzumní masy, příslušníkem proletariátu s dokonale vymytým mozkem, stádním tvorem, vzorným plodem demokracie.

Náš průměrný bílý Američan takový bohužel je. Nelíčenou a hroznou skutečností zůstává, že jsme se snažili znovu rozdmýchat hrdinného a idealistického ducha, který v něm už jednoduše není. K takovým koncům vypreparovala záplava židovské materialistické propagandy 99 procent našich lidí, kteří jí jsou vystaveni prakticky po celý svůj život.

U zbývajícího jednoho procenta bílých Američanů jsou různé důvody, proč pro nás nepředstavují žádnou pomoc. Někteří z nich jsou samozřejmě příliš primitivní, než aby mohli spolupracovat v rámci organizace nebo nějaké jiné organizované skupiny; jsou pouze schopní „jet si po vlastní parketě“ a někteří z nich to i skutečně dělají. Ostatní mají ještě různé jiné vlastní myšlenky, nebo prostě nedokázali s námi navázat kontakt, když jsme byli donuceni uchýlit se do podzemí. Většinu z nich bychom nepochybně mohli pro sebe získat, ale k tomu už teď není čas.

Zhruba před půl rokem začala organizace poprvé s Američany zacházet realisticky, tj. jako se stádem dobytka. Když nebyli schopni reagovat na idealistické apely, začali jsme je oslovovat tím, čemu rozumnějí - strachem a hladem!

Sebereme jim jídlo ze stolu, vyprázdníme jejich lednice, a tím připravíme systém o hlavní sílu, která drží lidi „semknuté kolem praporu“. A jakmile začnou hladovět, naženeme jim takový strach, že se nás budou bát víc než systému. Budeme tedy s nimi jednat přesně tím způsobem, jaký si zaslouží.

Opravdu nevím, proč jsme se tohoto postoje tak dlouho děsili. Měli jsme přece dost zkušeností z desetiletých válek v Africe, Asii i Latinské Americe, abychom se z nich poučili. Ve všech případech partyzáni zvítězili tím, že lidem nahnali strach, místo aby se dělali populárními. Když někde veřejně k smrti umučili místní stařešiny a zmasakrovali celé obyvatelstvo, protože odmítalo vydat své zásoby potravin, vyvolalo to v sousedních vesnicích takovou hrůzu, že se pak už nikdo neodvážil nevyhovět jejich požadavkům.

My Američané jsme to všechno viděli, ale odmítali jsme tyto způsoby užívat i na sebe samé. Právem jsme pokládali všechny barevné za stádní tvory, a proto nás nepřekvapovalo, že se chovali tak, jak se chovali. Ovšem sebe samé jsme - nesprávně - považovali za něco lepšího.

Existovaly samozřejmě doby, že jsme opravdu byli něco lepšího, a dnes bojujeme právě proto, aby se ten čas zase vrátil. V současnosti jsou však naši krajané pouhým stádem manipulovaným bandou rafinovaných cizinců oslovujícími naše nejnižší pudy. Klesli jsme tak hluboko, že už vůči svým utlačovatelům necítíme ani nenávist, ani proti nim nebojujeme; jen se jich bojíme a snažíme se jim zalíbit jako hodné dětičky.

Bohužel je tomu tak a poneseme přetěžké následky svým ochotným přijetím židovského jařma.

Proto tedy už naše organizace nebude plýtvat silami na drobné teroristické útoky a zaměří se na velkorysé napadání pečlivě vybraných hospodářských objektů, jako jsou elektrárny, sklady pohonných hmot, dopravní zařízení, potravinářské závody a továrny klíčového průmyslu. Nečekáme sice, že to přivodí okamžité zhroucení již tak hodně skřípajícího amerického hospodářství, ale můžeme počítat s tím, že tak přivodíme přinejmenším místní  a časově omezené výpadky, které budou mít stále větší a kompletnější účinek na celou veřejnost.

Již vcelku slušné části veřejnosti jsme objasnili, že jí nedovolíme válet se na pohovkách a sledovat válku v pohodlí a bezpečí na televizní obrazovce. Tak např. jenom v Houstonu byly statisíce lidí po téměř dva týdny bez proudu. Potraviny v lednicích a mrazácích se jim rychle zkazily, a totéž se stalo v supermarketech. Propukaly početné nepokoje hladových obyvatel města, než se konečně armádě podařilo zřídit nouzové zásobování.

V jednom případě museli vojáci zastřelit 26 osob z rozzuřeného davu, který zaútočil na vládní skladiště potravin, a naše organizace navíc vyvolala další vzbouření rozšiřováním pověstí, že nouzové příděly jsou infikované bakteriemi. Do Houstonu se dodnes nevrátil běžný život, protože ve většině města je denně plošně vypínán proud v šestihodinových intervalech.

Ve Wilmingtonu jsme z poloviny lidí udělali nezaměstnané vyhozením velké továrny firmy DuPont do vzduchu, a vyřazením velké elektrárny u Providence jsme zhasli světlo - a ovšem i televizory - v dobré polovině Nové Anglie.

Továrna na elektroniku u Racine, na níž jsme také udeřili, byla nejen velkým, ale také jediným dodavatelem určitých klíčových komponentů pro ostatní výrobce v celé zemi. Protože jsme továrnu zapálili, muselo zavřít brány i dvacet dalších.

Důsledky zmíněných akcí nejsou sice ještě rozhodující, ale dokážeme-li v tom pokračovat, brzy budou; reakce veřejnosti nás o tom už přesvědčila.

Tyto reakce jistě nemůžeme považovat za více či méně přátelské vůči nám. Tak např. v Houstonu shromážděný dav vyrval policii dva podezřelé z bombových útoků a zlynčoval je. Naštěstí to nebyli naši lidé, nýbrž prostě dva nešťastníci, kteří se v nesprávný čas vyskytli na nesprávném místě.

Konzervativci samozřejmě zdvojnásobili své kdákání a pištění proti nám, protože jsme podle jejich názoru zničili všechny šance na zlepšení poměrů a jen vládu svými násilnostmi „provokujeme“. V pojetí konzervativců je ovšem „zlepšením“ myšlena stabilizace hospodářství a další kolo rozhovorů o ústupcích černým, aby se tak každý mohl vrátit k obvyklému multirasovému komfortu.

My jsme se však už dávno naučili nepočítat své nepřátele, nýbrž pouze přátele, a těch je nyní přece jen víc. 

Harry nám dal na srozuměnou, že se počet našich členů loňského léta zvýšil o téměř padesát procent. Nová strategie očividně přiměla některé z těch, kdo až dosud jen přihlíželi, aby se k nám přidali, ovšem ostatní se připojili k opačné straně. Lidé s dobrým čichem už zavětřili, že se tak či onak nemohou natrvalo od války držet stranou. Nutíme je totiž odejít na frontu, kde se pak budou muset rozhodnout pro jednu ze stran a zapojit se do bojů, ať už se jim to líbí nebo ne.