Kapitola XIX

27. červen 1993: Konečně jsem dostal své příkazy! Během velké letní ofenzivy tedy budu v Kalifornii. Nejdřív jsem pocítil zklamání, že se nemohu vrátit do Washingtonu, ale čím více na to myslím, tím silněji jsem přesvědčen, že těžiště naší činnosti v příštích týdnech bude na západním pobřeží. Jak se zdá, budu tam v samém centru dění, a to je vítaná změna po celém tom vysedávání ve školních učebnách.

Denverské polní velitelství mně a dalším šesti mým žákům přikázalo dostavit se během dvou hodin k poradě. Oznámili nám tam prakticky jen tolik, že spolu se čtyřmi dalšími mám být nejpozději ve středu večer v Los Angeles. Zbývajícím dvěma bylo za místo určení udáno San Mateo v blízkosti San Francisca.

Okamžitě jsem se ozval: „Všichni tito lidé byli speciálně vyškoleni na určité cíle v této oblasti a jsou naučeni pracovat jako tým. Nezdá se mi příliš vhodné je teď rozdělit a poslat do Kalifornie, když by mohli být mnohem účinněji použiti tady. Budou-li odveleni pryč, ohrozí to náš plán pro oblast Skalistých hor.“

Přítomní dva důstojníci denverského polního velitelství mne ujistili, je jejich rozhodnutí není nijak náhodné nebo svévolné. Jsou si rovněž dobře vědomi oprávněnosti mých námitek, ale jsou zde rozhodující, závažnější okolnosti. Nakonec tak trochu pod nátlakem doznali, že dostali naléhavý rozkaz z revolučního velitelství přeložit ihned na západní pobřeží každého aktivistu, kterého mohou jen trochu postrádat. Stejný rozkaz dostala podle všeho i ostatní polní velitelství v celé zemi.

Víc mi prozradit nemohli. Ohledně tak naléhavě stanového termínu, v němž se máme hlásit na přikázaných místech, se téměř s jistotou domnívám, že je rozhodnuto začít útok už někdy v příštím týdnu.

Něčeho jsem však přece jen dnes dopoledne dosáhl: za Alberta Masona, jehož přítomnost zde měla rozhodující význam pro úspěch plánované operace ve zdejší oblasti, byl na základě mého návrhu vybrán a poslán do San Matea jiný muž. Prosazení tohoto ústupku mi však dalo hodně starostí. Trval jsem na tom, že přesně vím, jaká kritéria jsou kladena na převelené muže. Ukázalo se však, že s výjimkou mého případu to je pěchotní boj a ostřelovačské zkušenosti. Vypadá to tedy tak, že na západním pobřeží chtějí mít spíše skryté střelce a guerillové bojovníky než odborníky na sabotáže a demolice.

Je sice pravda, že Albert získal za dobu služby v armádě kvalifikaci „zbraňového experta“ a navíc byl tři roky velitelem jednotky v jihovýchodní Asii,[12] ale byl zde také mým nejlepším žákem. Je také jediný, s nímž jsem se osobně zabýval a vysvětloval mu nejnovější vojenská zařízení, o nich jsme mohli předpokládat, že nám při přepadech základen padnou do rukou. A jsem si jist, že je také jediný, který by byl např. schopen obsluhovat nový dálkový laser M-58 i zaučit naše minometná družstva v jeho užívání. Kromě toho je zde také jediný, komu jsem předal tolik základních znalostí elektroniky, že je schopen vyrábět rádiem řízené rozbušky, které jsou mimořádně důležitou součástí našeho plánu na zničení místní dálniční sítě i následné zajištění její dlouhodobé nepoužitelnosti.

Když jsme všechna tato fakta předložili polnímu velitelství v Denveru, bylo odsouhlaseno, že zde Al zůstane. Další půlhodinu jsme strávili probíráním soupisu zdejších aktivistů, až jsme z nich vybrali jednoho, který by mohl jít místo Ala do Kalifornie, aniž by se tím ohrozily zdejší záležitosti, a současně by odpovídal požadavkům pro tamější úkoly.

Jsem si jist, že je stále aktuální všechno, co jsme pro tuto oblast naplánovali a že provedení je stále důležité, nicméně že hlavní těžiště operací bude na západním pobřeží. Přemístěním tolika mužů na poslední chvíli se tam naše síly zhruba zdvojnásobí, ale děláme to pokud možno tak, aby současně byla provedena přinejmenším alespoň většina operací plánovaných pro ostatní oblasti, byť i s podstatně méně lidmi.

Teď je však před námi 48 hodin a více než 1600 kilometrů a nelze předvídat, na kolika silničních uzávěrách budeme cestou zastaveni. Ostatní pro mne asi za dvě hodiny přijedou  a pak budeme potřebovat ještě nejméně čtyři další hodiny k naložení mého náčiní a jeho takovému ukrytí, aby při běžné prohlídce nebylo odhaleno. Tak si alespoň ještě na chvilku zdřímnu.

1. červenec: Zatraceně, situace je zde pěkně napjatá. Dorazili jsme sem kolem jedné hodiny po půlnoci po cestě, kterou bych si chtěl co nejrychleji vymazat z paměti. Ostatní byli rozděleni k přikázaným jednotkám, já však zůstávám přechodně u severozápadního polního velitelství v Los Angeles, sídlícím v obci zvané Canoga Park asi třicet kilometrů severozápadně od Los Angeles.

Zde je organizace očividně mnohem pevněji usazena než kdekoli jinde, což je zřejmé i z okolnosti, že v aglomeraci Los Angeles je osm různých polních velitelství, zatímco ve většině ostatních velkoměst stačí jediné. Dá se z toho usuzovat na počet podzemního členstva řádově kolem 500 až 700 mužů.

Od svého příchodu jsem strávil většinu času doháněním zameškaného spánku, ale ostatní podle všeho nespí snad vůbec. Bez přestání přicházejí a odcházejí kurýři a snad každou hodinu se vedou porady. Dnes večer jsem konečně mluvil s někým, kdo mi mohl dát alespoň částečné informace o zdejších poměrech.

Na příští pondělí, tedy 4. července, se plánuje současný útok na šest stovek různých vojenských i civilních cílů v celé zemi. Naneštěstí byl ve středu pár hodin před naším příjezdem policií dopaden jeden z našich členů. Podle všeho šlo o čirou náhodu. Když byl na ulici zastaven při běžné kontrole dokladů, policistům se zdálo být něco v nepořádku.

Muž nepatřil k řádu a nebyl tedy ani vybaven ani povinen zabít se v případě zatčení. Proto bylo poslední dva dny naší největší starostí, zda při mučení neprozradí něco, z čeho by si mohl systém domyslet o chystané pondělní velké ofenzivě. I kdyby úřady nevěděly, jaké konkrétní cíle chceme napadnout, jistě by přinejmenším všude zostřily bezpečností opatření natolik, že by počet obětí z naší strany byl neúnosně vysoký.

Revoluční velitelství mělo jen dvě možnosti: buď umlčet našeho muže ještě před výslechem nebo časově upravit celou ofenzivu. Druhá možnost je však jen sotva představitelná. Na příští pondělí už bylo pečlivě připraveno až příliš mnoho věcí a vytvořeno tolik speciálních jednotek, že to prakticky žádnou změnu nepřipouštělo. Jakýkoli odklad mohl znamenat zdržení o celé měsíce a navíc zde bylo nebezpečí, že na pondělí připravení lidé se o věci za tak dlouhou dobu dozvědí hodně nežádoucího.

A tak bylo včera rozhodnuto o odstranění našeho člověka, ale dokonce i to nás stavělo před obrovský problém - nemůžeme zde v Los Angeles takový přepad udělat bez rizika odhalení jednoho z našich necennějších „legálů“, který je zvláštním agentem FBI zdejší pobočky FBI. Šlo totiž o to, že zatčený je držen na přísně utajovaném místě. Jestliže úkryt přepadneme, nejméně půl tuctu lidí upadne do podezření, protože jeden z nich nám musel příslušnou informaci přihrát.

Když systém zadržel některého z našich lidí, býval obvykle podrobován na místě poměrně povrchnímu výslechu, jen aby se zjistilo, zda má nějakým způsobem co dělat s organizací. Pokud se to potvrdilo, byl dopraven do Washingtonu, kde už si ho pak vzali do práce vždy připravení izraelští odborníci na mučení; něco takového jsme prostě nemohli připustit.

Revoluční velitelství se v tomto zvláštním případě dva dny zmítalo v trýznivé nerozhodnosti hlavně proto, že FBI zde zatčeného stále držel a nepředal ho už ve čtvrtek do Washingtonu, což se běžně dělo při podezření z členství v organizaci. Podle všeho nikdo nic přesného nevěděl, dokonce ani náš „legál“ v FBI. Jde v tomto případě o pouhé nedopatření? Nebo sem naopak na rozdíl od dosud běžné praxe přicestoval z Washingtonu speciální tým vyšetřovatelů?

Ať už je tomu nakonec jakkoli, revoluční vedení se rozhodlo s přepadem ještě vyčkat a sledovat další vývoj dění. Jestliže FBI nedopraví našeho muže letadlem do Washingtonu nebo jej zde nebude sám během příštích 36 hodin vyslýchat, problém bude vyřešen. Jakákoli informace, kterou z něj pak systém dostane, už přijde příliš pozdě, než aby mohla zkřížit naše plány. Pokud by se však zdálo, že se ještě před nedělním polednem chystají      k jeho převezení nebo vyslýchání, jsme odhodláni k bleskovému přepadu tajného vězení i za cenu rizika ztráty našeho důležitého člověka na místní služebně FBI.

Pokud jde o mne, stále ještě nevím, proč jsem tady nebo co bych tu měl dělat, a pravděpodobně to neví ani nikdo jiný - bylo mi pouze řečeno, že mám vyčkat.

Zdá se mi, že nás znovu čeká těžká zkouška, jako tehdy v září 1991. Připadá mi to téměř neuvěřitelné, že organizace chce ve dvou dnech provést všeobecný úder proti systému. Vzdor značným přírůstkům členstva v posledních měsících nejsme schopni v celé zemi postavit do frontové linie více než 1 500 mužů. Včetně pomocného personálu, ženských členů i „legálů“ nemohou naše síly překročit počet pěti tisíc a odhaduji, že více než třetina z nich je nyní soustředěna zde v Kalifornii. Vypadá to, jako by se komár chystal zabít slona.

Samozřejmě nečekáme, že by se systém v pondělí zhroutil, a dokonce i kdyby to bylo možné, nevěděli bychom si se situací rady. Organizace je stále ještě příliš malá k převzetí správy země a zreformování americké společnosti. K tomu potřebujeme stokrát větší infrastrukturu než jakou nyní máme, abychom vůbec mohli s takovou prací začít.

Naše pondělní akce je rozšířením konfliktu do nové roviny a tím i prevencí před novou strategii systému k našemu rychlému vyřízení. Skutečně nemáme žádnou jinou možnost - má-li organizace přežít a dále růst za velice těžkých podmínek, musí si bezpodmínečně udržet iniciativu a zvláště psychologický podnět.

Pokud nebudeme naši válku trvale expandovat, je zde reálné nebezpečí, že systém znovu najde rovnováhu a veřejnost si na daný stav věcí prostě zvykne. Jedinou možností k udržení současného přílivu rekrutů je udržovat podstatnou část obyvatelstva v neklidu a přinejmenším ji alespoň zčásti nechat v přesvědčení, že systém není dost silný a průbojný, aby nás vyhladil, jinými slovy že my jsme nezadržitelně postupující mocnost a že dříve či později válka dolehne i na ně.

V opačném případě by si tito podlí bastardi hledali nejsnadnější východisko a jen vyčkávali, co se stane. Američané již dokázali, že jsou ochotni dál pokračovat v bezostyšné honičce za požitky, a tudíž je třeba útočit na ně stále novými provokacemi, aby si nemohli zvyknout. Proto je pro nás největším nebezpečím pasivita.

Kromě toho politická policie soustavně utahuje šrouby. Kdybychom jí k tomu dopřáli dost času, jistě by se jí vzdor všem našim důmyslným bezpečnostním opatřením podařilo organizaci infiltrovat a zničit nás. Je pro nás stále obtížnější i pouhé cestování z místa na místo, aniž bychom byli při tom dopadeni. Nový identifikační systém, který jsme před více než rokem tak úspěšně zničili, bude nejen brzy znovu schopen zavedení, ale bude i mnohem záludnější. Neumím si představit, jak bychom po jeho zavedení mohli vůbec existovat!

Při vzpomínce na poslední roky nepřestávám žasnout, že jsme to vůbec všechno přežili. Stokrát jsem si za tu dobu nevěděl rady, jak vydržet třeba jen další měsíc.

Že jsme stále ještě tady, spočívá částečně v tom, co si nemůžeme přičítat jako zásluhu, tedy v neschopnosti systému. Dopustili se mnoha chyb a zanedbali provedení hodně věcí, které by nás těžce poškodily.

Dělá to neodbytný dojem, že kromě Židů, kteří se v boji proti nám „nastavují noci“, je zbytek systému „stádem, čekajícím netrpělivě na konec pracovní doby“. Díky také za „rovnou příležitost“ a za všechny ty negry v FBI a armádě! Systém je už tak zkorumpovaný a zbastardizovaný, že se v něm cítí jako doma jenom Židé, a jinak už k němu není loajální prakticky nikdo.

Ale i přesto má největší zásluhu na našem přežití fakt, že jsme se dokázali přizpůsobit zvláštním životním podmínkám; během pouhých dvou let jsme si plně osvojili úplně novou formu existence. Byly zavedeny takové změny, absolutně nezbytné pro přežití, jaké jsme si před dvěma lety ani neuměli představit.

Tak např. naše metody výslechu při kádrování nových rekrutů; bez nich bychom zcela jistě tak dlouho neobstáli. Vyvinuli jsme je však teprve tehdy, až se pro nás staly absolutně nezbytnými. Opravdu si neumím představit, co bychom dělali bez dr. Clarka, který tyto metody vypracoval.

A pak je tu záležitost s falešnou identitou. Když jsme tehdy přecházeli do podzemí, měli jsme jen zcela mlhavou představu, jak se s tímto problémem vypořádáme. Nyní už máme několik speciálních jednotek, které se zabývají výhradně zásobováním našich aktivistů naprosto bezpečnými falešnými dokumenty. Jsou to skuteční profesionálové, kteří se svému vykřičenému řemeslu sami museli hodně rychle naučit.

Nebo peníze, jaký to byl pro nás zpočátku problém! Nutností obracet doslova každý cent byla ovlivňována i naše psychika, a proto jsme zpočátku uvažovali jen v úzkém rámci možností. Pokud vím, nikdo v organizaci se tehdy vážně nezabýval problémem financování podzemí do té doby, než se to pro nás stalo nejdůležitější věcí; teprve potom jsme se začali učit umění vyrábět peníze. Bylo samozřejmě štěstí, že jsme v organizaci měli lidi s nezbytnými technickými znalostmi, ale i po samotném vytištění peněz jsme ještě museli vytvořit distribuční síť, abychom je dostali mezi lidi.

Právě v posledních měsících nám všem přinesla tato inovace ohromné ulehčení, tzn. že teď už máme stále k dispozici zásobu hotových peněz a můžeme si koupit, co potřebujeme. Taková možnost namísto násilného obstarávání nezbytných věcí jako kdysi nám mnohé zjednodušila; máme teď nepoměrně větší svobodu pohybu i bezpečí.

Náš úspěch spočívá sice do jisté míry na prvku štěstí, ale rovněž tak revoluční velitelství odvedlo pořádný kus vůdcovské práce. Máme dobré plánování i strategii, ale kromě toho jsme také dokázali, že jsme schopni vyrovnat se s novými požadavky a průběžně řešit nastalé problémy.

Historie organizace dokazuje, že nikdo nemůže vypracovat pevný plán revoluce, aniž by se od něj někdy odchýlil; budoucnost je vždy až příliš nejistá. Nikdy si nelze být jistý, jak se daná situace vyvine, a stále znovu se objevují neočekávané věci, které nemůže předvídat ani sebedůkladněji vypracovaný plán. Revolucionář, kterých chce uspět, musí být vždy připraven na přizpůsobení se novým okolnostem a na využití nabízejících se příležitostí.

V tomto ohledu působí naše dosavadní akce uspokojivě, ale přesto se kvůli příštímu pondělku nemohu zbavit nedobrého pocitu. Jsem ovšem přesvědčen o tom, že těm bastardům uděláme peklo na zemi a nasypeme „hodně písku do hospodářského soukolí“, pokud úspěšně proběhne alespoň polovina z chystaných věcí. Donutíme systém k totální mobilizaci s příslušným psychologickým šokem pro celou veřejnost.

Co však bude potom? Co nám přinese příští a přespříští měsíc? Příští týden vrhneme všechno do ofenzivy, ale nemáme možnost udržet takovou úroveň aktivity déle než tak asi dva dny; naše bojová linie je až příliš roztažená.

Instinkt mi napovídá, že organizace nyní nejedná čistě z bezradnosti a pondělí že nebude naším posledním zoufalým pokusem o zničení systému. Jestliže jdeme do totálního konfliktu a pak budeme muset při nezdaru couvnout, což se jistě může stát, pak bude psychologický efekt na nás působit stejně smrtelně, jako na systém povzbudivě a prospěšně.

Z toho všeho usuzuji, že revoluční komando musí mít ještě za lubem cosi, o čem nemám ani tušení. Jsem si jist, že silná koncentrace našich lidí v Kalifornii s tím musí nějak souviset, ale ani tak z toho nejsem zatím moudrý.