Kapitola XV

28. březen 1993: Po více méně šťastném překonání soudní aféry jsem se zase rozhýbal. Přes víkend mi Katy zodpověděla mnoho otázek a především mi vyprávěla o všem, co se týkalo místního vývoje, protože jsem se na to v pátek už nestihl vyptat Harryho.

Práce našich komunikačních přístrojů musela samozřejmě pokračovat i v době mého věznění, a tak tuto úlohu plnili dva jiní kvalifikovaní lidé; přesto však zde pro mne zůstávalo ještě hodně technické práce. Bill je opravdu dobrý mechanik a puškař, ale nevyzná se v pracích, které mají co dělat s chemickou a elektronickou armádní technikou. Předal mi dlouhý seznam požadavků na speciální přístroje, který byl doručen naší jednotce, a Bill ji z bezradnosti odložil - v naději na můj brzký návrat.

Společně jsme si včera seznam pečlivě prošli a rozhodli, jaký artikl je v současnosti pro organizaci nejdůležitější. Pak jsem zase já vypracoval přehled dodávek a přístrojů, které k zahájení práce budu nejnaléhavěji potřebovat.

Zcela nahoře na Billově seznamu požadavků stály věci jako rozbušky a palníky řízené rádiem nebo vybavené časovým zpožďovacím zařízením. U poslední kategorie organizace hodně improvizovala, a proto jsme měli vysoké procentu vadných odpálení. Potřebujeme aparáty s časovým zpožďovacím zařízením nastavitelným od několika minut do čtyřiadvaceti hodin, a navíc stoprocentně spolehlivé.

Další kategorií požadovaných věcí jsou bomby a zápalné nálože adjustované kvůli utajení do speciálních obalů. Dnes je už prakticky nemožné vstoupit do vládních nebo mediálních objektů bez kontroly detektory a rovněž se pravidelně prosvěcují všechny doručené balíky i poštovní zásilky. Bude to vyžadovat hodně zručnosti, ale nějaké nápady v tom směru již mám v hlavě.

A pak je tu ještě zvláštní Billův projekt, při němž bude potřebovat určitou technickou pomoc: je to produkce falešných peněz! Jak mi Bill řekl, organizace už na západním pobřeží úspěšně tiskne takové peníze v dosti značném rozsahu, a on má nyní za úkol dělat totéž i u nás.

Teď už chápu, proč se hospodářská situace organizace v loňském roce tak výrazně zlepšila! A kromě toho od té doby, co se přešlo na velké cílené akce, jsme také narazili na nový pramen finančních darů; domnívám se, že pocházejí převážně od mazaných žoků peněz, kteří si tak chtějí „krýt záda“. Přesto však organizace považuje za užitečné tisknout i nadále vlastní peníze.

Muž, který se na západním pobřeží zabývá padělatelstvím - a musí to být ve svém oboru hotový génius -, pro nás sepsal podrobnou instruktáž postupů, kterou jsme si s Billem prostudovali. Podle všeho asi pracoval pro „Secret Servis“ nebo „Bureau of Engraving and Printing“ a svému řemeslu skutečně rozumí.[9]

Bill už dříve všechno připravil k provozu a měl tu opravdu pěknou dílnu k preciznímu tisku. Prakticky už jen potřeboval trochu podpořit v potížích s fluorescencí. Ze zmíněného návodu mohl vyčíst, jaké chemické přísady musí do tiskařské barvy přidat, ale už tam nestálo, kde je má vzít. Kromě toho si nebyl jistý, jak postavit a používat ultrafialový kontrolní přístroj, kterým lze hotové výrobky zkoušet. Věřím ale, že to nebude takový problém.

Naše současné pracovní i životní podmínky se podstatně liší od dřívějších. Místo abychom se plížili v „podzemí“, vystupujeme teď na veřejnosti. Naše tiskárna má ve výloze světelnou reklamu a je uvedena ve zlatých stránkách. Obchod je přes den normálně otevřený a za pultem stojí usměvavá Carol. Bill nasadil ceny našich služeb tak vysoko, že máme jen tolik zákaznických objednávek, kolik potřebujeme k zachování vnějšího zdání. Svojí vlastní práci dělá Bill po zavírací době, obvykle v suterénu, kde je také naše zbrojnice.

Stejně jako v předešlém útulku bydlíme my čtyři i tady v poschodí nad provozovnou, ale nemusíme už zatemňovat okna, a Billova firemní dodávka stojí přímo na ulici před domem. Pro veřejnost nejsme ničím jiným než dvěma páry mladých lidí, kteří společně vedou úspěšnou tiskárnu.

Předpokladem k tomu byla samozřejmě možnost opatřit si falešnou identitu, jež by obstála důkladnému prověření systémem, ale organizace projevila v tomto směru obdivuhodnou schopnost. Všichni máme průkazy sociálního pojištění a dva z nás i řidičáky. Průkazy i řidičáky jsou pravé (a slyšel jsme několik ne právě příjemných historek o tom, jak k nim organizace přišla), takže jsme si otevřeli konto v bance, platíme daně a můžeme dělat i další věci jako všichni ostatní.

Jen musím pořád myslet na to, že moje nové jméno zní jako naschvál David J. Bloom, a také si mě kvůli tomu často dobírají. Fotografie v řidičáku je naštěstí dosti nejasná a pokud si budu barvit vlasy, vypadá jakž takž jako pravá. Organizace neměla jinou volbu než nám všem v podzemí vytvořit novou identitu. Osoba bez dokladu totožnosti v této společnosti už prostě neobstojí. Nelze si koupit jídlo a dokonce ani jet autobusem bez předložení buď řidičáku nebo nové identifikační karty, které vláda začala vydávat.

Zatím je ve většině případů stále ještě možné pomoci si nějakým podfukem, ale computerový systém bude v několika měsících hotový a jakékoli padělání bude automaticky odhaleno. Proto se organizace rozhodla dát nám „pravou“ identitu, přestože je to zdlouhavá a obtížná práce. Některé speciální jednotky zvládají tuto úlohu s chladnokrevnou bezohledností, ale požadavky na nové identity stále značně převyšují možnosti dodávek.

Systém je ve svém tažení proti nám podle všeho stále brutálnější. Určitý počet našich lidí, možná až padesát v celé zemi, byl v posledních čtyřech měsících zlikvidován profesionálními zabijáky. Je těžké uvést přesné číslo, protože se domníváme, že někteří z nich prostě zmizeli, aniž by se kdy našlo jejich tělo.

Když naši lidé začali mizet nebo se objevovali v řece se spoutanýma rukama a průstřely v hlavě, rozšířil se mezi pěšáky organizace názor, že tato úmrtí jsou interní trestnou akcí. Minulý podzim jsme skutečně ztratili víc lidí v důsledku poprav jako trestného opatření než kvůli něčemu jinému. Tak extrémní metoda však byla nezbytná, protože tou dobou morálka hodně poklesla a bylo nutné přesvědčit váhavce, že je záhodno vytrvat v plnění povinností vůči organizaci.

Nicméně revolučnímu vedení a brzy i všem ostatním bylo jasné, že v těch vraždách hraje roli něco zásadně nového. Prostřednictvím svých informátorů v FBI jsme se dozvěděli, že naše lidi zabíjejí dvě seskupení - speciální oddíl izraelských zabijáků a také elita mafiánských vrahů ve službách izraelské vlády. V případech obou skupin měly FBI a policie pokyn držet se stranou.[10] Všechny naše oběti pocházely z řad „legálů“. Je velmi pravděpodobné, že jména všech osob podezřelých z členství v organizaci a dosud neinternovaných předal FBI izraelskému velvyslanectví, které už pak zařídilo ostatní.

Je samozřejmé, že jsme odpovídali odvetnými akcemi jako např. v New Orleansu. Když tam před šesti týdny bylo mafiánským stylem zavražděno několik „legálů“, mezi nimiž byl i velmi známý právník, podminovali jsme tamní klub, který mafii sloužil jako oblíbené místo schůzek. Během oslavy narozenin jednoho z menších mafiánských bossů vyletěl klub do povětří, a když pak lidé v panice vybíhali z hořící budovy, naši je nemilosrdně pokropili střelbou z kulometů umístěných na okolních střechách. O život přišlo tehdy více než čtyři sta osob, z toho šedesát prokazatelných členů mafie.

Přesto však hrozba zůstává stále všudypřítomná a vážně podlamovala morálku těch našich členů i stoupenců, kteří jí byli vystaveni. Ti, kteří si udržovali pověst řádných občanů a pracovali pro organizaci pod svou vlastní totožností, se samozřejmě netěšili anonymitě jako my v podzemí. Bylo jasné, že budeme muset co nejdříve zakročit přímo proti zdroji ohrožení.

2. duben: Problém s dodávkami materiálu je vyřešen přinejmenším na přechodnou dobu. Byla k tomu zase zapotřebí ozbrojená loupež, která se mi tak oškliví. Teď jsem sice nebyl tak nervózní jako tenkrát, když jsme to s Harrym dělali poprvé - připadá mi to jako hotová věčnost -, ale něco takového dělám stejně nerad.

Věci ze seznamu jsme s Billem rozdělili do tří kategorií podle dodavatelů. Přibližně dvě třetiny potřebných chemikálií nebyly na trhu obecně k dostání a musely se opatřit u příslušného dodavatele. Potom jsem chtěl ještě nejméně stovku náramkových hodinek k výrobě časových spínačů. Kdybychom je prostě koupili, přišlo by nás to hodně draho. A konečně tu bylo množství elektronických a elektrických součástek, několik věcí z normálního železářského sortimentu a pár běžných chemikálií, které se daly snadno koupit a byly v mezích našeho rozpočtu.

Úterý a středu jsem z větší části věnoval shánění věcí z poslední kategorie.

Ve středu se také vyřešil problém s chemikáliemi. Byl to zdroj starostí, protože policie nyní od dodavatelů laboratorních a průmyslových chemikálií vyžadovala hlášení všech nových zákazníků stejně tak, jako to museli dělat i dodavatelé výbušnin, a právě tomu jsem se chtěl za každou cenu vyhnout. Proto jsem se dotázal u WFC a ukázalo se, že jeden z našich „legálů“ v Silver Springs má galvanizační podnik, a jako takový může u svého dodavatele objednat všechno potřebné. V pondělí si ty věci u něj vyzvednu.

Zato ty nešťastné hodinky! Věděl jsem přesně, co k výrobě časových spínačů potřebuji, a chtěl jsem proto hodinky určitého druhu, abych mohl přístroje standardizovat - a to jak kvůli racionalizaci výroby, tak i v zájmu jejich precizní funkce. A tak jsme včera s Katy přepadli skladiště na severovýchodě města a ukořistili kolem dvou stovek hodinek.

Trvalo mi to dva dny, než jsem telefonicky vypátral vyhlédnuté hodinky. Potom je museli poslat z Philadelphie do washingtonského skladu. Zavolal jsem skladníkovi ve Washingtonu, že zboží nutně potřebuji a že tam okamžitě posílám člověka s bankou garantovaným šekem na 12 tisíc dolarů, aby je vyzdvihl. Řekl, že pro mne hodinky budou uloženy v kanceláři u vchodu, a také byly.

Chtěl jsem jet původně s Billem, ale po celý týden byl plně zaměstnán různou činností v obchodě, a kromě toho Katy chtěla jít se mnou. Děvče jen hoří odhodlaností, kterou by v ní nehledal nikdo, kdo ji dobře nezná.

Katy se nejdřív pustila do nezbytného mejkapu, aby moje identita odpovídala „Davidu Bloomovi“. Je to zatrolená věc s tou dvojí totožností; už jsem pomalu zapomněl, kdo je Earl Turner a jak opravdu vypadá!

Dále si musíme „obstarat“ auto. To naštěstí trvalo jen pár minut a použili jsme svého obvyklého postupu: nechali jsme naši dodávku na kraji parkoviště velkého nákupního střediska, pak jsme přešli na opačný konec, vyhlédli jsme si nezamčené auto a nastoupili do něj. Nato jsem prořízl kabel spínače zapalování pod palubní deskou, a pak už bylo otázkou několika vteřin najít správný drát v kabelu a spojit okruh zapalování.

Doufal jsem, že ve skladu nebudeme nuceni použít násilí, ale moje přání se bohužel nesplnilo. Představili jsme se správci a ptali se po balíku, který byl pro nás připraven; on zase chtěl od nás bankou garantovaný šek. „Jistě,“ řekl jsem a poplácal se po kapse, „ale nejdřív bych se chtěl přesvědčit, že to je opravdu objednaný druh hodinek.“

Měl jsem jednoduchý plán - hodinky si prostě vezmu a nechám ho tam stát; jen ať si klidně dál křičí, že chce svůj šek. Jenže když se správce s balíkem ze skladu vrátil, přišli s ním dva urostlí skladoví dělníci, z nichž jeden se postavil mezi nás a dveře. Jak se zdá, chlap nechtěl nic riskovat.

Otevřel jsem balík, zkontroloval obsah, a současně jsem vytáhl pistoli. Rovněž Katy s pistolí v ruce pokynula druhému muži, aby odstoupil od dveří - poslechl, ale když se snažila dveře otevřít, nešlo to!

Namířila na něj výhružně a hned promluvil. „K otevření dveří se musí zmáčknout tlačítko v kanceláři.“

Strčil jsem správci pistoli až pod nos a zařval: „Okamžitě otevři, nebo ti zaplatím olovem. A hni sebou!“ Ale než jsem stačil vůbec zareagovat, vyběhl druhým vchodem z kanceláře do skladištní haly a zabouchl za sebou železné dveře.

Nařídil jsem písařce za stolem, aby stiskla tlačítko otevírání dveří, ale ta zůstala s otevřenými ústy sedět nehnutě jako socha.

Situace začínala být kritická, a proto jsme se rozhodl dveřní zámek ustřelit. Potřeboval jsem na to čtyři výstřely, protože v rozrušení jsme neměl pevnou ruku.

Rozběhli jsme se k autu, ale zatrolený správce už zde byl také a vypouštěl nám právě vzduch z pneumatiky!

Udeřil jsem ho pažbou pistole do hlavy a správce se svalil bez hlesu na zem. Naštěstí se mu podařilo vypustit jen část vzduchu z jedné duše a auto bylo pojízdné; potom už jsme neztráceli čas a rychle jsme zmizeli.

Vedeme opravdu podivuhodný život!

Až když jsem odpolednem smontoval a vyzkoušel první časový spínač, řekl jsem si, že celý ten nervák kolem hodinek se opravdu vyplatil. Spínač fungoval perfektně a byl jsem si jist, že dosavadní vysoké procento vadných zapálení klesne prakticky na nulu.

Také se mi podařilo zprovoznit Billův ultrafialový zkušební přístroj a hned poté, co jsem mu přivezl přísady do barev, mohl začít s tiskem prvních bankovek. Zatím ještě nebyly perfektní, ale přece jen se blížily originálu tak, že nepochybně obstojí jakékoli zběžné prohlídce; k rozpoznání padělku by byla nezbytná zkouška v laboratoři.

Rovněž jsem zkonstruoval tři různé bombové mechanismy, které by měly projít rentgenovou kontrolou, aniž by vzbudily podezření. Jeden z nich se vešel do rukojeti deštníku včetně baterií, časového spínače i všeho, co k tomu patří. Deštníková tyč může být naplněna termitem (směsí práškového aluminia a kysličníku železitého, používaného ponejvíc na svařování), chceme-li mít zápalnou nálož; lze také držadlo odpojit a použít jako rozbušku. Jinou kombinaci časového spínače a rozbušky jsem zabudoval do kapesního rádia, které lze odpálit rovněž zakódovaným kmitočtovým signálem. Třetí možností byly náramkové hodinky s rozbuškou odpalované přes vestavěnou baterii. Ve všech třech případech musí být ovšem vlastní výbušnina dopravena na místo exploze odděleně, ale tu již lze snadno ukrýt nejrůznějším způsobem, například v sádrovém odlitku nebo v jiném neškodně vyhlížejícím suvenýru a podobně.