Kapitola XVI

10. duben 1993: Je to v tomto týdnu poprvé, kdy mám pro sebe trochu času a mohu si odpočinout. Ležím právě v pokoji jednoho chicagského hotelu a až do příštího rána nemám nic na práci; pak se zúčastním evanstonského projektu. Letěl jsem už v pátek hned ze dvou důvodů; ohledně projektu v Evanstonu i kvůli dodávce horkých peněz našim jednotkám v Chicagu.

Hned v pondělí večer po přimíchání chemických přísad do barvy Bill nastartoval tiskařský stroj a nechal jej téměř bez přestávky běžet až do pátečního rána, přičemž jej v práci občas zastala Carol, aby mu dopřála pár hodin spánku. Jinak řečeno pracovali až do spotřebování veškeré zásoby bankovkového papíru. Já s Katy jsme jim pomáhali při řezání a podávání i odebírání papíru. Všichni jsme pracovali doslova na pokraji zhroucení, protože organizace peníze potřebovala co nejdříve.

Teď jich ale máme opravdu hromadu! Nikdy se mi ani nesnilo, že kdy v životě uvidím tolik peněz pohromadě. Bill vytiskl něco přes deset miliónů v deseti a dvacetidolarovkách, celkem víc než tunu zbrusu nových bankovek. A vypadají opravdu dobře! Porovnal jsem novou Billovu desítku s originálem federální banky a bez čísla série bych nedokázal rozeznat, která je pravá.

Bill odvedl po všech stránkách mistrovskou práci. Každá bankovka má dokonce i jiné číslo série. Akce je důkazem toho, čeho se dá dosáhnout pečlivým plánováním, obětavostí  a pílí. Bill měl naštěstí šest měsíců času od prvních příprav ke zkušebnímu tisku, než jsem mu začal pomáhat s přísadami do barev a s ultrafialovým přístrojem, a tak se mu podařilo včas odstranit všechny závady a nedostatky.

Vzal jsem s sebou do Chicaga padesát tisíc nových dvacetidolarovek a včera jsem je předal spojce. Jeho jednotka pak peníze „vypere“, takže místní organizace bude už mít na své výdaje k dispozici pravé peníze. A to je mnohem choulostivější a časově náročnější úkol než vlastní vytištění.

Ve stejnou dobu, kdy jsem odjížděl do Chicaga, nastupovala Katy do letadla do Bostonu s 800 000 dolary v zavazadle. V průběhu týdne jsme pak ještě vyřídili další dodávky do Dallasu a do Atlanty. Je to samozřejmě nervy drásající procházet s tak horkými penězi letištní bezpečnostní kontrolou, ale pokud se omezují na  prosvěcování zavazadel, nemůže se nám prakticky nic stát; zatím hledají jenom bomby a zbraně. Až se jim začnou v celé zemi dostávat do rukou naše falešné peníze, bude to pro nás horší!

V letadle do Chicaga jsem měl dost času k přemýšlení. Z desetikilometrové výšky dostávají věci jinou perspektivu. Teprve při pohledu na nekonečná předměstí, dálnice a továrny tam dole si člověk uvědomí, jak je Amerika veliká, a jak nekonečně obtížný úkol to před nás staví.

Smyslem našeho taktického programu sabotáží je v zásadě uspíšit zhroucení Ameriky. Postupně odsekáváme třísky z termity již prožrané budovy hospodářství, ale nejspíš by se  to celé v několika letech zhroutilo i bez našeho přičinění. Je to v podstatě stísňující poznání, jak malý vliv mají všechny naše oběti na běh událostí.

Tak např. produkce falešných peněz nikdy nedosáhla námi požadovaných rozměrů. V průběhu jediného roku bychom museli vytisknou a distribuovat tisíckrát víc peněz, než jich Bill minulý týden vyrobil, tedy nejméně deset miliard dolarů ročně, aby se vůbec projevil nějaký vliv na národní hospodářství. Američané vydávají třikrát tolik jen za cigarety!

Na západním pobřeží přirozeně běží ještě dva jiné tiskařské stroje a v nejbližší době dáme do provozu i další. A pokud vyjde náš projekt vyřazení evanstonské elektrárny, bude to pro systém znamenat nejen jednorázovou ztrátu téměř deseti miliard na investicích, ale i následné hospodářské škody v důsledku výpadku elektrické energie ve všech průmyslových podnicích v oblasti Velkých jezer.

Ještě důležitější než samotný boj proti systému je náš záměr, který bude mít pro budoucnost nekonečně větší význam. Připravujeme plány nového společenského řádu. Z trosek zdegenerovaného moderního světa má povstat zcela nová civilizace. Protože však její poklidný vývin z dnešní skrz naskrz židovským duchem zkažené kultury už není možný, musí být zcela zničena duchovní revolucí postavené na prastarých árijských hodnotách.

V tom je nejhlubší důvod skutečnosti, proč je současný fyzický boj zcela nevyhnutelný, a to i bez ohledu na to, že jsme si jej sami nezvolili a byl nám systémem vnucen. Když dnes posuzuji události posledních jedenatřiceti měsíců z tohoto hlediska, tj. že konstruktivní úloha vytvoření nového společenského buněčného jádra je nadřazena čistě bořitelskému boji proti systému, pak už mi počáteční strategie napadání vůdců systému coby ztělesnění vládnoucí ideologie namísto narušování hospodářství vůbec nepřipadá jako špatná cesta, alespoň ne pro počáteční fázi našeho boje.

Tím měl totiž boj od počátku zřetelný charakter války proti systému a nikoli proti hospodářství. Systém reagoval represivními opatřeními na obranu před našimi útoky, a to pak zapříčinilo určitou míru jeho izolace od veřejnosti. Dokud jsme se omezovali jen na vybíjení kongresmanů, federálních soudců, agentů politické policie a mediálních carů, necítili se Američané nijak zvlášť ohroženi, ale přesto systému zazlívali všechny možné nepříjemnosti, které jim připravil svými bezpečnostními opatřeními.

Kdybychom hned od počátku zasazovali údery hospodářství, systém by snadno náš boj prezentoval jako útok zaměřený proti obyvatelstvu a pro mediální propagandu by také bylo mnohem snazší přesvědčit veřejnost o nezbytnost spolupráce se systémem proti společnému nepříteli, tedy proti nám. A tak nám naše počáteční chyba paradoxně usnadňuje získávání nových členů v době, kdy se vlastně snažíme znepříjemnit všem věci, jak to jen bude možné.

Není to jenom organizace, která v poslední době získala hodně nových členů. I samotný řád se za posledních čtyřicet osm let rozrostl v takové míře, jakou za svého osmašedesátiletého trvání dosud nepoznal. Když jsem se tu včera setkal s poslem, dal jsem kradmo řádové znamení, - jak to teď ostatně dělám při každém setkání s dosud mi neznámým členem organizace - a on mi potěšeně stejným způsobem odpověděl.

Včera mě pozval k účasti na uváděcím obřadu ověřovacích zkoušek nových členů z chicagské oblasti. Rád jsem přijal a až užasl, že slavnosti se zúčastnilo asi šedesát osob, z toho více než třetina nově povolaných. To je nejméně třikrát víc než kolik dělá celkový počet členů řádů ve washingtonské oblasti. Byl jsem při obřadu dojat skoro stejně jako při svém vlastním uvedení do řádu před půldruhým rokem.

14. duben: Problémy a zase problémy! Od mého návratu z Chicaga šlo všechno špatně.

Billovi se nedařilo vypátrat další papír, jaký použil na poslední balík peněz, a tak mě požádal o pomoc při improvizování. Zkoušeli jsem lehce zabarvovat jiný papír na tentýž charakter a složení, ale výsledek byl stále neuspokojivý. Bill se nevzdával vyhlídky na získání předtím používaného papíru a já jsem mezitím pokračoval ve zkoušení dalších kolorovacích postupů.

Pak to byla také deputace zdejší Rady pro lidská práva (HRC), která včera navštívila náš obchod. Čtyři negři a jeden mimořádně odporný běloch s páskami HRC na rukávech žádali, abychom ve výloze vystavili velký plakát stejného druhu, jaké teď bylo vidět už prakticky všude; měly občanům naléhavě připomínat povinnost pomáhat v „boji proti rasismu“ hlášením podezřelých osob politické policii. Dále chtěli na pultě prodejny instalovat pokladničku HRC na příspěvky veřejnosti. Tou dobou byla za pultem Carol a bez okolků je se vším poslala k čertu.

Za daných okolností to pochopitelně nebylo správné. Byli by nás určitě ohlásili na policii, kdybych naštěstí nebyl zaslechl z prodejny hluk. Rychle jsem vyběhl po schodech ze sklepa, nasadil si co nejpřátelštější výraz, a s nejlepším židovským přízvukem, jakého jsem byl schopen, jsem rozhněvaně řekl: „Copak to tu zase je?“ Tím mělo být řečeno asi tolik: vedoucí podniku je sám příslušník menšiny, a to velice vybrané menšiny, kterou nelze podezírat z nějakého nepřátelství k Radě pro lidská práva a jejím chvalitebným snahám.

Hlavní z negrů si rozhořčeně stěžoval na odmítnutí, kterého se jim dostalo. Přerušil jsem jeho tirádu netrpělivým posuňkem a obrátil jsem se s předstíraně hněvivým pohledem na Carol. „No ovšem, ovšem,“ pokračoval jsem, „jen klidně nechte vaši kasičku tady. Je to na dobrou věc. Ale pro plakát do výlohy bych sám nebyl, není tam dost místa, aby působil dost důstojně. Dokonce ani svému synovci Ábelovi jsem proto nedovolil dát tam plakát United-Jewish-Appeal. Prosím, pánové, následujte mě. Ukážu vám, kam by jste si teď měli ještě zajít.“

Když jsem přehorlivě vyprovázel deputaci ke dveřím, ještě jsem Carol poručil s výrazem rozladěného nadřízeného, aby se okamžitě vrátila ke své práci. „Ano, pane Bloome, už běžím“, odpověděla s hranou ponížeností.

Venku na chodníku jsem překonal přirozený odpor, položil důvěrně ruku na ramena mluvčího deputace, a obrátil jsem jeho pozornost k obchodu přímo na druhé straně ulice. S židovským - možná až přehnaným - přízvukem jsem mu vysvětloval: „My tu moc zákazníků nemíváme, ale támhle u mého dobrého přítele Solly Feinsteina se dveře netrhnou. Jen si všimněte, jak má velké výlohy, a taková věc ho jistě potěší. Můžete plakát umístit přímo na jeho zastavárnu, kde jej bude vidět každý. A samozřejmě nezapomeňte také na pokladničku nebo raději dvě, protože má hodně velký kšeft.“

Podle všeho byli s mým návrhem spokojeni a hned zamířili na protější stranu ulice. Jenže běloch - politováníhodný exemplář s afroúčesem a neštovicemi v obličeji - se ke mě obrátil a řekl: „Měl byste nám prozradit jméno té ženské. To co nám řekla, znělo jednoznačně rasisticky.“

„Ale pročpak byste s ní ztráceli čas, když máte důležitější práci,“ odpověděl jsem klidně a odbyl jeho podezření mávnutím ruky. „Je to jen taková hloupá gojímka. Ona tak mluví s každým, a ostatně jí tak jako tak brzy vyhodím.“

Když jsem se vrátil do obchodu, prohýbali se tam smíchy Carol i Bill, který si celou epizodu vyslechl na schodech do sklepa. „Ono to vlastně není moc k smíchu,“ káral jsem je s pokusem o přísný tón. „Kdybych nezasáhl a neoklamal tu smečku podlidí svým židovským jménem a přízvukem, měli bychom teď opravdu potíže.“

Pak jsem Carol domlouval: „Bohužel si zatím nemůžeme dovolit luxus říkat takovým zrůdám, co si o nich myslíme. Nejdřív musíme splnit své poslání a teprve pak s tou bandou můžeme jednou provždy zúčtovat. Prozatím musíme svou hrdost spolknout a hrát divadlo.“

Přesto se mi nepodařilo potlačit jízlivý úšklebek, když jsem viděl naproti ve výloze zastavárny velký plakát, který prakticky zakrýval všechnu vystavenou veteš „přítele“ Feinsteina. Ten teď jistě skřípe zuby a všichni lidé, kteří se na plakát podívají, budou mít možnost udělat si v duchu správnou asociaci mezi programem vymývání mozků Rady pro lidská práva a lidmi, kteří za tím stojí.

Pak přišla poslední pohroma - Katy dostala silnou chřipku. Dnes ráno měla dopravit do Dallasu pěknou sumu peněz, ale byla opravdu nemocná a musí pár dní zůstat v posteli. To tedy znamená, že mám ráno na krku nejen cestu do Atlanty, ale musím také obstarat dodávku do Dallasu. Tím strávím celý den v letadle právě v době, kdy se tak nutně potřebuji připravit na projekt v Evanstonu.

Útok na komplex atomové elektrárny v Evanstonu jsme chtěli uskutečnit během příštích šesti týdnů, dokud tam ještě provádějí turisty. Po prvním červenci, kdy už bude objekt pro veřejnost natrvalo uzavřen, by vyřazení elektrárny bylo nesrovnatelně obtížnější.

Náš evanstonský projekt je báječná věc. Komplex má čtyři jaderné reaktory s největšími turbínami na světě a je postaven na mohutných betonových pylonech asi míli od břehu Michiganského jezera, odkud je přiváděna studená voda pro výměníky tepla reaktorů. Elektrárna dodává 18 000 megawattů elektrického proudu, tedy téměř dvacet miliard wattů. Neuvěřitelné!

Proud je pomocí sítě dodáván do celé oblasti Velkých jezer. Do spuštění elektrárny v Evanstonu před dvěma měsíci trpěl celý středozápad nedostatkem proudu - mnohem víc než my tady, což je i tak hodně špatné. Některým továrnám v tamější oblasti byla dokonce dodávka proudu omezena na dva dny v týdnu a navíc ještě neočekávané výpadky přivedly celý region doslova až na samý okraj hospodářského zhroucení.

Kdyby se nám podařilo novou elektrárnu vyřadit z provozu, bude všechno ještě horší než předtím. Aby svítilo alespoň nějaké to světlo v Chicagu a Milwaukee, musely by tam úřady přivádět proud z tak odlehlých měst jako Detroit a Minneapolis, kde jej také není nazbyt. Byla by tím postižena celá obrovská oblast. Navíc si projektování a stavba evanstonské jaderné elektrárny vyžádaly deset let, takže pro systém by bylo nemožné dostat v dohledné době situaci pod kontrolu.

Vláda samozřejmě počítala s možnými následky ztráty obří elektrárny a udělala v tom směru rozsáhlá bezpečnostní opatření. K objektu by se dalo přiblížit snad jenom na člunu nebo v letadle, ale oblohu i řeku neustále prohledávají světlomety, podél břehu patrolují policejní čluny a navíc je tam na bójích zavěšena síť z ocelových lan, která přístup od vody prakticky vylučuje.

Břeh je v obou směrech na dobrou míli zadrátován vysokým plotem a vojenské radary i protiletadlové jednotky včas zlikvidují každý pokus o útok letadla s nákladem výbušnin.

Asi jedinou možností k napadení konvenčními prostředky se tedy zdá být dobře vybraný úkryt v blízkosti břehu, kam by se propašovalo několik těžkých moždířů s dostatečným dostřelem. Pokud však vím, momentálně takové zbraně k dispozici nemáme. Ať už je tomu nakonec jakkoliv, provozně skutečně důležité části elektrárny jsou navíc v tak masivních budovách, že by moždířový útok sotva mohl způsobit víc než jen povrchové škody.

Abych si ve věci udělal jasno, vyslalo mě revoluční velitelství zúčastnit se turistické prohlídky. Snad se tak trochu počítalo s tím, že bych pak mohl připadnout na nějakou nekonvenční myšlenku. To se také skutečně stalo, ale zbývalo ještě vyřešit spoustu choulostivých problémů.

Pondělní prohlídka mi poskytla dost dobrou představu o silných i slabých stránkách bezpečnostních zařízení. Některé slabiny jsou skutečně až zarážející. Pozoruhodné je především rozhodnutí vlády pouštět turisty až na místo, byť i jen dočasně. Důvodem k tomu nejspíš byl obrovský pokřik odpůrců jaderné energie proti elektrárně a vláda se cítila nucena předvést veřejnosti všechny nainstalované bezpečnostní systémy.

Po oficiálním přihlášení k prohlídce elektrárny jsem se záměrně vybavil všemi možnými proprietami, abych se přesvědčil, co všechno je možné do objektu pronést. Nesl jsem si diplomatický kufřík, kameru a deštník, a kapsy jsem měl plné mincí, klíčů a krejónů.

Na trajektu, který nás vezl do objektu elektrárny, se o nějakých zvláštních bezpečnostních opatřeních nedalo prakticky mluvit; pouze jsme tam musel otevřít svůj kufřík ke zběžné prohlídce. Když jsme však vstoupili do střeženého prostoru, kufřík, kameru i deštník mi odebrali. Poté jsem prošel detektorem kovů, který samozřejmě odhalil veškeré kovové haraburdí. Musel jsem před policisty vyprázdnit kapsy, ale zase mi všechno vrátili; nic z toho důkladněji neprohlíželi. To znamenalo, že by se sem dal propašovat nejméně jeden krejón se zápalnou složí.

Významnější mi však připadla skutečnost, že jeden starý pán z mojí skupiny si nesl vycházkovou hůl s kovovou hlavicí, a bezpečnostní pracovníci mu dovolili si ji ponechat i během prohlídky.

V zásadě jsem dospěl k následujícímu závěru: protože jednotliví turisté nejsou schopni do objektu propašovat potřebné množství výbušniny a také ji nemohou položit tam, kde by byla skutečně účinná, jako jsou např. tlakové nádoby reaktorů, můžeme na výbušniny prakticky zapomenout. Místo toho se tedy pokusíme vyřadit elektrárnu zamořením radioaktivním materiálem.

Myšlenka je v zásadě proveditelná, protože v organizaci máme zdroj určitého radioaktivního materiálu. Je jím profesor chemie na jedné floridské univerzitě, který takový materiál používá k výzkumům.

Poměrně snadno můžeme dostatek skutečně nebezpečného jaderné látky s poločasem rozpadu kolem jednoho roku vpravit do vycházkové hole nebo berly spolu s malou náloží trhaviny, která po odpálení rozptýlí materiál po celé evanstonské elektrárně a prakticky v ní znemožní pobyt lidí. Tím sice nebude elektrárna fyzicky zničena, ale musí se zavřít. Následné odmoření by totiž představovalo tak obrovskou práci s nevypočitatelnými riziky, že už pak zůstane nejspíš navždy odstavená.

Při tomto plánu však šlo o sebevražedné poslání. Kdo pronese radioaktivní materiál do objektu elektrárny, bude sám vystaven smrtelnému ozáření. Žádná použitelná metoda k účinné ochraně neexistuje.

Největším problémem jsou vedle toho detektory záření rozmístěné po celém objektu. Jakmile by některý z nich zachytil u našeho muže radioaktivitu, okamžitě vyvolá poplach.

Žádné detektory jsem neviděl ve vstupní hale do areálu, kde stráže kontrolují přicházející turisty. Jsou však rozmístěny v hale s obřími turbínami a generátory, a jeden je také nade dveřmi pro odcházející turisty; zjevně pro ten nepravděpodobný případ, že by se nějakému všetečnému návštěvníkovi podařilo schovat do kapsy kousek jaderného paliva a propašovat ven. Ale jak se zdá, zatím ještě nepřipadli na myšlenku, že by se někdo mohl pokusit propašovat radioaktivní materiál dovnitř.

Rozmístění a polohu detektorů jsem si uložil do paměti a s naším mužem na Floridě se ještě poradím, jak velká je pravděpodobnost, že detektor na jeho materiál zareaguje na určitou vzdálenost. Pokud by byl vyhlášen poplach poté, co nositel materiálu již vstoupil do areálu, ale ještě se nedostal do generátorové haly, musí se snažit uniknout. Pokusíme se sestrojit takový přístroj, který mu dá ke splnění  úkolu co největší možnou šanci.

Náš plán může vyvolat všeobecný strach a dává nám nadějnou vyhlídku na psychologický účinek na veřejnost. Je známo, že lidé mají až pověrečnou hrůzu z jaderného záření, a pokud uspějeme, bude to svátek pro odpůrce jaderné energetiky. Navíc takovým druhem útoku zaměstnáme fantazii lidí mnohem víc než obyčejným bombovým nebo minometným útokem. Mnoho z nich se bude třást hrůzou a některé z nich to přiměje přidat se na jednu nebo druhou stranu.